Když William Branham dorazil do Phoenixu v Arizoně, pan Francisko mu zaplatil za pomoc při řízení vozidla 3 dolary. To byly všechny peníze, které Bill měl, ale nedělal si starosti. Byl si jist, že se mu nějaká příležitost k výdělku naskytne. Bylo to v prosinci roku 1927. Bylo mu 18 let a prožíval z této nové životní šance nával nadšení.
Po zaslání dopisu adresovaného domů, matce na vysvětlenou, se Bill pustil na průzkum města. Brzy narazil na neformální rodeo. Pomyslel si: „Jsem vynikající jezdec. A jelikož jsem úplně bez peněz, proč bych si v tom rodeu nemohl snadno nějaké vydělat? Dřív než se ale postavím mezi kovboje, musím si na kalhoty pořídit nějaké kožené návleky.“
Vyrazil tedy ulicí k nejbližšímu obchodu s oděvy a vyzkoušel si pár kožených návleků. Byly nádherné — na pásku bylo vyraženo ARIZONA a na každé nohavici byla podoba hlavy a mosazné knoflíky jako oči. Návleky mu byly ale příliš dlouhé, sahaly až na zem. Bill se na sebe podíval do zrcadla a pomyslel si: „Vypadám jak kohout liliput — samé chmýří a peří.“
Prodavač mu řekl: „Stojí 25 dolarů, pane.“
Bill byl rád, že měl možnost zboží odmítnout. „Je mi líto, mám pouze 3 dolary.“
Prodavač mu navrhl: „Tak raději udělejte kompromis a pořiďte si rifle ‚Levis‘.“
Bill si tedy koupil „levisky“ a kovbojský klobouk a vrátil se do rodea. Na dřevěném ohrazení seděla řada kovbojů s nohama do „o“, kteří vypadali, jakoby za sebou měli několik let zahánění dobytka a k tomu i boje o pastviny. „Sem patřím,“ pomyslel si Bill. Vyšplhal se na ohrazení a posadil se vedle nich. Všichni si mezi sebou něco vzrušeně šeptali. Bill přišel zrovna ve chvíli, kdy nějaký vynikající jezdec sedal na nechvalně známého divokého hřebce. Pozoroval, jak se ten dlouhonohý jezdec usadil do sedla, a pomyslel si: „Jestli ho ten chlap nezkrotí, pokusím se o to já.“
V tom okamžiku se doširoka otevřela vrata, kůň zafrkal, vyrazil z boxu a vyskočil všema čtyřma nohama najednou do vzduchu. Když dopadl na zem, vyskočil znovu, zkroutil tělo a v mžiku vyhodil zadní nohy do vzduchu. Jezdec ze sedla vyletěl jako slaměný panák a přistál na zemi. Byla to taková rána, že bylo slyšet praskání kostí. Nehybně ležel uprostřed ohrady a krvácel z nosu. Zatímco naháněči chytali hřebce, aby ho zavedli zpět do boxu, jiní naložili kovboje, který byl v bezvědomí, do sanitky a odvezli ho pryč.
Nějaký muž se pomalu procházel kolem ohrazení, na němž seděl Bill a kovboji v kožených návlecích a říkal: „Dám 50 dolarů každému, kdo na koni vydrží alespoň 30 sekund.“ Zastavil se, aby si zrakem vybral některého z kovbojů a zopakoval svou nabídku. „Nikdo nemá zájem?“ Pak se zastavil před Billem a zeptal se: „Jsi jezdec?“
„Ne, pane,“ odpověděl Bill.
Bill si našel práci na ranči, na kterém se choval dobytek, severozápadně od Phoenixu poblíž malého městečka Wickenburgu. Jeho jezdecké umění se rychle zlepšovalo, takže už mohl pracovat samostatně — byl opravdovým kovbojem přesně tak, jak se mu o tom zdávalo.
Krása prérie přesahovala jeho nejodvážnější představy. Ze všech stran byl obklopen kostrbatými horami čnějícími nad úrovní prérie. Byly zde roviny poseté gigantickými kaktusy saguaro i strmé stěny kaňonů. Poušť — to byl pravý obraz různorodosti. Hojnost trnitých hrušní — malých kaktusů připomínajících bobří ocas s dlouhými nebezpečnými hroty; potom kaktus, který vypadal jako jehelníček se špendlíky, pokrytý tenoučkými ostny, které vypadaly jako kožešina; soudkovitý kaktus zas vypadal jako soudek s trnitými žebry; a byly tu také nízké křovinaté stromy, kterým se španělsky říkalo „palo verde“, což znamená zelený klacek. Fascinovala ho rovněž neskutečná divočina — korovci, chřestýši, klokaní krysy, divoká prasata javelina; všechno to bylo exotické a tak odlišné od zvířeny v údolích řeky Ohia. A když si pomyslel, že je teď uprostřed toho všeho na koni a víří prach prérie a pracuje s kovboji a s dlouhorohým dobytkem - to byl život. Co lepšího si ještě mohl přát? Někdy si připadal, jakoby byl v jednom z těch westernů, které kdysi viděl jako chlapec.
Po půldruhém roce práce na ranči ale začala iluze dokonalosti prchat. Léto roku 1929 se vleklo a Bill se stával čím dál tím víc nespokojený. Mnohokrát se pozastavoval nad tím, proč to tak je. Přijel sem na poušť, aby tady našel pokoj a klid, ale pokoj a klid se mu nějak vyhýbaly. Nebyl tak doopravdy šťastný. Něco mu v životě stále chybělo. Ale co?
Konečně nastalo období podzimního shánění dobytka. Každé léto mnoho místních farmářů vyhánělo dobytek na pastviny vysoko do hor, kde mezi vysokými borovicemi rostla hustá tráva. Každý podzim všichni společně sháněli rozptýlený dobytek do stád do údolí a pak podle plemen na jednotlivé ranče. Minulý rok považoval shánění dobytka za vzrušující senzaci svého života. Ale letos ho trápil nepokoj, který ho pronásledoval celé léto. V čem to vězelo?
Když nastal večer, Bill odstrojil koně a sedlo si položil místo polštáře vedle ohniště. Po večeři si opřel hlavu o sedlo a pozoroval, jak za hory zapadá slunce a oslnivě ozařuje oblohu svými oranžově růžovými paprsky. Starý Texasan Slim ladil kytaru. Každý večer zpíval kovbojské balady za doprovodu nějakého jiného kovboje, který foukáním na hřeben přes kus papíru rozezvučel melodii. Slim zpíval:
Když minulé noci v prérii jsem bděl a k hvězdné obloze upřeně zřel,
zvědav jsem byl, zda kovboj každý v tom líbezném místě může být navždy.
Je cesta do této přešťastné končiny, však úzkou tu stezku zahalují stíny,
a široká cesta, co v záhubu vede, plná je lákadel i svádivých světel.
Slyšel jsem o jiném velkém Vlastníkovi, že nikdy na tolik vytížen On není,
leč hotov vždy najít je místo hříšníkovi, když úzkou tu cestu pro sebe si zvolí.
Nikdo Jím nebude odmítnut tam, každý tvůj pohled i zlý skutek On zná.
Raději se však ocejchovat dej, své jméno vždy v Knize života měj!
Velké když stáda nastane shánění a všichni kovboji jak psi budou stát,
pak jezdci soudu budou prověřeni, jež každou značku jsou s to rozpoznat.
Ročákem zbloudilým že budu, si myslím; tím, kdo potupen k smrti jisté; posekán s bandou těch nevrlých všech, když jezdců veliký přijede Šéf.
Bill pochopil, co slova této balady znamenala. Ti pobloudilí ročáci, to byl nezkrocený dobytek; neměli vypálený cejch a skončili jako maso na polévku. A co ten velký Vlastník a Jeho tlustá kniha? Bill uvažoval, jestli to není právě to, co ho trápí. Má to něco společného s Bohem?
Slim mezitím vybrnkával další melodii; tentokrát to byla stará duchovní píseň:
Tam pod křížem, na kterém Spasitel umíral,
za odpuštění svých hříchu jsem lkal.
Tam On mé srdce očistil svou krví, Jeho jménu čest.
Při poslechu té pomalé táhlé melodie Bill pocítil zřetelný bol srdce. Otočil se tedy na druhý bok, přetáhl si deku přes hlavu a nechal si jenom malý otvor na nos a oči. Hvězdy mu připadaly tak blízko, jako kdyby visely těsně nad pahorky. V tom věčném šepotu větru ve větvích borovic měl Bill pocit, že slyší Boží volání, to stejné, které slyšel Jeho první syn, který sešel na scestí: „Adame, Adame, kde jsi?“
Za tři týdny shánění dobytka skončilo. Kovbojové se vraceli na své ranče, aby si vyzvedli své peníze a poštu. Na Billa čekal dopis od matky poslaný už před několika týdny. Kromě jiného se zmínila o tom, že Edward je velmi nemocný. Bill to nebral příliš vážně a myslel si, že se bratr nachladil nebo že má chřipku.
Toho odpoledne odjeli všichni kovbojové do Phoenixu oslavovat. I když Bill neměl až tak slavnostní náladu jako ti ostatní, přesto se kvůli změně vláčel s nimi. Zatímco zaměstnanci rančů šli rovnou do barů, Bill se osamocen procházel ulicí. Jeho srdce svíral nejistý pocit. Něco tady nehraje. To přece není touha po domově. Arizonu miloval, miloval poušť i svou práci měl rád, ale uvnitř se cítil jakoby prázdný, neúplný. Neuměl tomu přijít na kloub.
Na chvíli se posadil a pozoroval provoz na ulici. Kolem kráčela hezká španělská dívka. Svůdně na něj zamrkala a upustila na zem kapesník. Bill byl ale myšlenkami někde jinde, a tak jen zavolal: „Hej, spadl ti kapesník.“ Dívka ho zvedla a pokračovala dál.
Zpovzdálí zaslechl melodii. Pustil se tím směrem, až vešel do prázdné arény rodea. Tam, vedle boxů pro koně, stál starý kovboj, brnkal na kytaru a zpíval:
Tam pod křížem, na kterém Spasitel umíral,
za odpuštění svých hříchu jsem lkal.
Tam On mé srdce očistil svou krví, Jeho jménu čest.
Tento kovboj to zpíval procítěněji než Slim na prérii. Tento muž tu píseň zpíval, jak se slušelo a patřilo. Slzy se mu kanuly po zjizvených tvářích. Na konci refrénu se obrátil k Billovi a řekl: „Bratře, ty nemůžeš vědět, co to je, dokud nepřijmeš toho nádherného Ježíše Krista.“ A začal zpívat znovu: „Jeho jménu čest…“ Bill si narazil klobouk víc do čela a odešel. V jeho srdci však vířily nepopsatelné pocity.
Když se Bill vrátil k baru, jeho kamarádi z ranče hulákali, stříleli si vzájemně před špičky bot, aby se tím povzbudili k tanci a sázeli se o 5 dolarů, že projdou po rovné čáře — a každý byl tak opilý, že se sotva držel na nohou. Bill je naložil do auta a vrátil se s nimi zpátky do Wickenburgu.
Druhý den ráno, jen co Bill vešel do společné jídelny, mu někdo podal lístek se zprávou: „Bille, přijď na severní pastvinu. Velmi důležité.“
U vrat do ohrady už na něj čekal starý texaský rančer Pop. „Je mi líto, ale mám pro tebe smutnou zprávu,“ řekl Pop. Podal mu telegram, ve kterém stálo: „Tvůj bratr Edward včera večer zemřel. Přijeď ihned domů.“
Ta zpráva ho zdrtila. Byla to první smrt, s níž se setkal v nejbližším příbuzenstvu. Otočil se zády k Popovi a zahleděl se na žlutou vyprahlou prérii. Po tvářích mu kanuly slzy. Hlavou se mu honily vzpomínky na to, jak byl osud těchto dvou malých chlapců tvrdý — jak spolu chodili polonazí do školy; bez učebnic, bez papíru, bez tužky, někdy dokonce i bez jídla. Pak si vzpomněl, jak svému bratrovi ukradl hrst popcornu. Ó, kéž by to šlo vrátit a ještě jednou tuhle chvíli života prožít znovu; už nikdy by svému ubohému hladovému příteli takovou pochoutku neukradl. Ale to se už nevrátí. Teď už bylo dokonce i pozdě na to, aby se mu omluvil; Edward byl mrtev. Bill přemýšlel o tom, jestli byl Edward hotov setkat se s Bohem. A potom ho zasáhla další myšlenka — a co já? Jsem já hotov setkat se s Bohem?
Bill se vrátil na pohřeb do Jeffersonville. Na konci kázání kazatel McKinney řekl: „Jestli je tady někdo, kdo ještě nepoznal Boha, ať Ho přijme teď.“ Bill se křečovitě chytil židle, aby se náhodou nepostavil. Něco jej divně sevřelo u srdce — nějaká magnetická síla, které nerozuměl. Cokoliv to bylo, dělalo ho to nešťastným.
Po pohřbu se chtěl Bill vrátit do Arizony, ale jeho matka ho tak naléhavě prosila, aby zůstal v Indianě, až nakonec svolil; ale s podmínkou, že tam najde nějaké zaměstnání. Brzy na to dostal práci v místních technických službách, Public Service Indiana, při kopání výkopů pro plynovod. Rozhodl se tedy, že alespoň na nějaký čas zůstane v Jeffersonville.
Sníh přišel v roce 1929 pozdě. Jednou, když se Bill ráno probudil, uviděl, že zem je bílá a studená. Vzal tedy mamince deku a jel na hřbitov. Odhrnul sníh z Edwardova hrobu a roztáhl ji na čerstvou hromadu hlíny. Chtěl, aby bylo Edwardovi tepleji.