Během jednoho týdne po návratu z kliniky Mayo William Branham přibral na váze šest kilogramů. Byl stále slabý a třásl se, ale teď věděl, že to je pouze otázka času, než se bude cítit tak dobře, aby se mohl vrátit do služby.
Když se už dostatečně zotavil, začal dychtivě a se zájmem sledovat zprávy o válce v Palestině. Novorozený Izrael musel svými vlastními silami čelit větším a mocnějším arabským sousedům. V tolika věcech se mohl Bill ztotožnit s tím nezkušeným státem Izrael. Přibližně v té stejné době, když Židé v Palestině museli bojovat o záchranu svého života, musel rovněž Bill přerušit uzdravovací bohoslužbu kvůli nervovému stavu, který ohrožoval jeho život. 14. května 1948 se Izrael prohlásil za nezávislý stát. Druhý den pět arabských států vstoupilo do války s Izraelem, překročilo jeho hranice se svými armádami a zapřisáhlo se, že zatlačí všechny Židy do moře. Izrael dokonce neměl ani vlastní armádu a ocitl se v zoufalé situaci — stejně tak Bill. Na počátku Židé vypadali jako odsouzení k zániku. Ale potom, kousek po kousku ve svém odboji bojovali se svými nepřáteli, dokud je nezahnali do slepé uličky. V současné době válka uvázla ve vyjednáváních.
Bill celé hodiny přemýšlel o biblickém významu těchto událostí. Izrael znovu národem! Po téměř devatenáct století byli Židé zahnáni do všech koutů světa. Teď se nacházeli zpět v zaslíbené zemi. Byli oni tím fíkovníkem, o kterém se zmínil Ježíš v Lukáši 21? Bill si byl jist, že nový národ Izrael přetrvá ten stávající konflikt, neboť biblicky hraje hlavní roli v Božích plánech poslední doby. Bylo to vzrušující! Zdálo se, jako by se ze všech stran naplňovala biblická proroctví.
V říjnu zatelefonoval Bill Gordonu Lindsayovi a řekl mu o pochmurných diagnózách lékařů z kliniky Mayo, o svém vidění podivné veverky, a jak jej prozatím Pán uzdravil. Lindsay to přijal s nadšením a řekl, že má plný kufr pozvání z celého světa s prosbami pro Billa, aby přijel konat bohoslužby s uzdravováním skrze víru. Bill varoval svého manažera s tím, že je ještě příliš slabý, aby na sebe vzal plný úvazek. Pak Lindsay, který měl nyní plné ruce práce s vydáváním Hlasu uzdravení, dal Billovi na rozmyšlenou, aby si vzal za manažera svých kampaní Erna Baxtera. Ern Baxter nejenže měl organizační schopnosti, ale sám byl rovněž dynamickým kazatelem a obětoval se, že bude pomáhat všemi možnými způsoby. Když se za to Bill modlil, souhlasil se záměnou.
Kazatel Baxter se osvědčil jako dobrý manažer kampaní. On a Fred Bosworth plánovali uvést Billa pomalu zpět do jeho služby osvobození. Jejich největším úkolem bylo chránit Billa před přetížením. Nejdříve analyzovali své chyby z minulosti během mnoha Billových kampaní napříč kontinentem, obvykle to byli i místní hostitelé, pastoři, kteří rozhodovali o tom, kdy má skončit uzdravovací bohoslužba. Tito muži neměli vůbec ponětí o tom, jak hrozným způsobem dar rozpoznání odsával Billovu energii. Nechávali každý večer vytvářet modlitební řady do nekonečna, v domnění, že dokud je Bill schopen stát a modlit se za nemocné, že je všechno v pořádku. To se ukázalo bídným měřítkem, neboť Bill projevoval k nemocným lidem tolik soucitu, že se nutil modlit za všechny přicházející dopředu, dokud mu zbývalo ještě trochu sil. Když nad ním bylo pomazání, jeho tělo se postupně stávalo otupělým a myšlenky měl mlhavě zastřené. Časem selhala jeho síla. Než skončili každou modlitební bohoslužbu, Bill byl už tak vyčerpán, že nevěděl, jestli chodí nebo se plazí nebo jestli ho vynášejí.
Baxter s Bosworthem souhlasili, že v budoucnu musí být rozhodnutí týkající se každé bohoslužby dáno lidem, kteří o Billa osobně pečují; lidem, kteří jej budou bedlivě pozorovat a ukončí sami modlitební řadu, když se na něm objeví známky únavy. To by mělo napomoci dalekosáhlé Billově ochraně, aby nedošlo k dalšímu kolapsu.
Dalším opatřením, které navrhli manažeři, bylo snížení počtu lidí, kteří mohli přijít do modlitební řady v průběhu jednoho večera. Bill v tomto jednání viděl moudrost. Další otázkou bylo, jakým způsobem udělat výběr lidí, kteří se mají dostat do modlitební řady? Po projednání několika možností souhlasili s opětovným zavedením modlitebních lístků.
Už dříve v národní službě Bill vyvinul systém, jak omezit rozsah modlitebních řad. Před každou bohoslužbou budou rozdány lístky s pořadovým číslem a do řady nesmí přijít nikdo bez tohoto lístku. Tato metoda fungovala lépe než nic, ačkoli Bill kvůli svému dobráctví obvykle rozdal příliš mnoho lístků — někdy 150 až 200 za jeden večer. Kromě toho byla spousta večerů, kdy zcela ignoroval svůj systém modlitebních lístků a před veřejností řekl: „Dnes se budu modlit za každou nemocnou osobu v budově.“ Pak modlitební řady nebraly konce a Bill se modlil za lidi, dokud se jeho síly nevyčerpaly, a to bylo obvykle kolem první nebo druhé hodiny ráno. Nyní se to bude muset změnit.
Systém modlitebních lístků musí být zaveden znovu a musí být přísně dodržován. Určitý počet lidí v modlitebních řadách musí být striktně hlídán. Nikdy více se nemůže opakovat, aby se namísto zdravého rozumu uplatnila sympatie. Nejdříve musí být jeho zdraví a pak těch, kterým je pomáhá získat. Fred Bosworth s Ernem Baxterem pomohli Billovi propracovat detaily. Jednu nebo dvě hodiny před začátkem bohoslužby se bude muset někdo projít posluchárnou a rozdat očíslované lístky těm, kteří chtějí přijít do modlitební řady. Když přijde čas k modlitbě za nemocné, Bill náhodně vytáhne číslo (například): „Dnes začínáme lístkem s číslem B-75; pokusíme se modlit za co největší počet, ale zpočátku to bude 15 lidí — od 75 do 90. Takto nikdo nebude muset stát příliš dlouho, zatímco já se budu modlit za nemocné. Kdo má číslo B-75? Zvedněte ruce, aby vás uváděči viděli. Tam je. A teď, kdo má číslo B-76…?“
Zatímco vyvolával čísla, uváděči seřazovali lidi na jedné straně posluchárny, po pravé Billově straně. (Bill vždycky chtěl, aby modlitební řada přicházela z jeho pravé strany, protože na této straně stál anděl Páně.) Lidé v modlitební řadě měli stát dole pod pódiem, zatímco osoba, za kterou se chystal modlit, měla vystoupit po schodech k evangelistovi. Tímto způsobem mohli manažeři sledovat jeho síly a ukončit bohoslužbu, jakmile cítili, že už nemá sil pokračovat dál v modlitbě.
29. − 31. října 1948 si William Branham vyzkoušel své síly tím, že uspořádal třídenní kampaň uzdravení vírou ve Fresnu, v Kalifornii. Pak 1. listopadu přijel do Seattlu ve Washingtonu, kde se připojil k Fredu Bosworthovi a jeho kampani, která už probíhala po dva týdny. Po dalších šesti večerech modlitby za nemocné se Bill cítil vyčerpán. Uvědomil si, že ještě není schopen se plně vrátit do práce, a tak odjel domů k dalšímu odpočinku. V lednu 1949 se o to pokusil znovu, uspořádal pětidenní kampaň v Hot Springs, v Arkansasu. Zde ve stresu obstál už lépe, ale stále se ještě necítil na to, aby byl schopen pracovat na plný úvazek. Za měsíc kázal v sedmidenní kampani v Miami, na Floridě. Tentokrát pocítil, že je ve své kůži, a tak řekl Ernu Baxterovi, aby mu udělal plán do konce roku.
11. března 1949, po desetiměsíční absenci plného nasazení, zahájil Bill evangelizační dílo na plný úvazek čtyřdenní kampaní v Zionu, v Illinois. Během čtyř dalších měsíců vedl kampaně v Missouri, v Indianě, Texasu, Michiganu, Washingtonu, Britské Kolumbii a Severní Dakotě. Navzdory velikému počtu kazatelů osvobození, kteří nyní byli na scéně, mystika Williama Branhama neztratila nic ze své přitažlivosti během jeho nepřítomnosti. Lidé navštěvovali jeho bohoslužby po tisících. Zázraky pak byly hojné.
V červenci začal dvouměsíční cestu, která ho měla dovést až do střední Kanady. Byla to právě ona cesta, během níž se běh křesťanství měl pootočit navždy jiným směrem. 24. července 1949 byl Bill v Regině, v Saskačevan a kázal zástupu asi 10 000 lidí. Zrovna svolával modlitební řadu. Zatímco uváděči shromažďovali asi 15 lidí a formovali je podle pořadí, Bill pokračoval ve svém proslovu k publiku. „Když jsem byl v Miami na Floridě, před více než rokem, Pán Ježíš mi dal vidění o vzkříšení nějakého chlapce z mrtvých. Ten chlapec měl asi osm až deset let, měl hnědé vlasy a hnědé oči. Jeho oblečení bylo trošku neobvyklé, jako kdyby to byl cizinec. Ještě se to nestalo, ale to je ‚Tak praví Pán‘ a tak se to jednou musí stát. Zapište si to na volnou stránku ve svých Biblích. Když se to stane, postarám se, aby to bratr Gordon Lindsay uveřejnil v časopise Hlas uzdravení, abyste se to všichni mohli dozvědět. Mám dojem, že modlitební řada už je hotová. Ať se všichni chovají uctivě. Ať se vaše mysl soustředí na Ježíše a věřte. To jsou nemocní lidé. Pro některé z nich to je jejich poslední příležitost. Já se musím také soustředit. Anděl mi dal znamení do ruky a řekl mi: „Budeš-li upřímný a přiměješ-li lidi k tomu, aby ti uvěřili, pak se jednou stane, že budeš moci říct lidem tajemství jejich srdcí a o špatných věcech, kterých se dopustili ve svém životě, a tak dále.“ Pak se Bill obrátil ke svému bratrovi Donnymu a řekl: „Dobře, můžeš přivést prvního pacienta.“
Byl teplý večer a reflektory tomu ještě přidaly. Pot se lil z Billova čela a vsakoval do jeho límce. Utřel si čelo kapesníkem. Hrdlo měl vyprahlé a podrážděné. Zatímco přicházela dopředu první osoba z modlitební řady, Bill poodešel od mikrofonu, aby si vypil skleničku vody.
Kazatel Baxter poznamenal: „Bůh ti žehnej, bratře Branhame.“
„Děkuji, bratře Baxtere.“ Bill se vrátil k mikrofonu. Čekala na něj žena středního věku.
„Dobrý den, paní.“
„Dobrý den,“ odpověděla nervózně. Bill rozpoznal její neklid a řekl: „Ta přítomnost, kterou pociťuješ, ti neublíží. To je anděl Páně. Vidím ho jako světlo mezi tebou a mnou. Já to rovněž cítím. Je to posvátný pocit…“
Když Bill mluvil, stalo se něco fantastického. Před sebou viděl obyčejnou ženu středního věku a v následující chvíli pozoroval, jak se tato žena zmenšuje, jako kdyby klouzavým pohybem mizela rychlostí letadla. Zatímco se zmenšovala, stávala se mladší. Když její proměna dosáhla asi 12 let jejího věku, zastavila se. Pak ji Bill spatřil v další scéně, která se ukázala zcela odlišnou od té, která byla na pódiu. Seděla za psacím stolem. Okolo ní byly další stoly a na stěně visela tabule. To musela být školní třída. Dívka se teď pohnula z místa, a ač všechno bylo ukázáno v miniaturním provedení, Bill mohl celou tuto akci vidět zřetelně.
„Něco se děje,“ řekl Bill posluchačům; mikrofon zvýraznil jeho řeč. „Tato starší žena mě opustila a teď vidím mladou dívku ve věku asi 12 let, která sedí v učebně. Píchla se tužkou, ne, to je pero. Ó, vidím, jak ji zasáhlo do oka…“ Teď Bill uslyšel vzdálený křik. Učebna zmizela. Bill zavrtěl hlavou a protřel si zmateně oči. Zde byla ta samá žena ve středním věku, stojící před ním na pódiu. Tak přece jenom ona nikam nezmizela. A tak, kde tedy byl on? Co to viděl?
Žena před ním ještě jednou zakřičela. Přiložila si ruce na ústa a celá se třásla. „Bratře Branhame, to jsem byla já! To se mi stalo před léty, když jsem byla ve škole. Píchla jsem se perem do oka a teď jsem slepá na pravé oko.“ Bill znovu zavrtěl hlavou. „Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Moment… tady to přichází zpět. Vidím mladou dívku asi v šestnácti letech, v károvaných šatech. Její vlasy jsou lemovány dvěma dlouhými stuhami připevněnými k hlavě. Vidím, jak někam velice rychle běží a vypadá vyděšeně. Moment… pronásleduje ji pes — veliký žlutý pes. Vidím, jak se jí podařilo doběhnout na verandu. Teď se otevřely dveře a starší žena vtáhla dívku dovnitř.“
Žena středního věku zaječela znovu: „Bratře Branhame, to se mi přihodilo na střední škole. Tato příhoda mi nepřišla na mysl už dlouhá léta!“
Svaly na Billových tvářích ztuhly. Jeho rty a jazyk jako kdyby otekly. „Něco se stalo, přátelé. Nevím, co se to děje. Sestro, podej mi ruku.“ Uchopil ji za zápěstí a hledal nějaký záchytný bod. Nebylo tam nic. „Dobře, necítím ohledně toho žádné vibrace.“
Podíval se na žíly na povrchu její ruky, když tu se svět najednou znovu přesunul a on se ocitnul v jiné scéně. Pozoroval ženu, jak vychází z červené stodoly a jde kulhavým krokem směrem k bílému domu. Bill řekl: „Vidím paní, která jde velice pomalu… sestro, to jsi ty! Vidím, jak obtížně zápasíš s každým schodem v domě. S tvými zády není něco v pořádku. Vidím, že tam nemůžeš vejít. Vidím, jak se opíráš pravým bokem o zábradlí květinového záhonu a pláčeš… Moment.“ Bill přestal mluvit k obecenstvu, aby mohl slyšet, co ta žena ve vidění řekla. „Slyším, jak říkáš: ‚Kéž bych se jen mohla dostat do shromáždění bratra Branhama, pak to zmizí.‘“
Bez dalšího slova se její oči obrátily v sloup a ztratila vědomí. Naštěstí byl nablízku uváděč, který ji zachytil a jemně položil na podlahu. Když za minutu přišla k sobě, nejenže mohla pohybovat zády na každou stranu, ale mohla normálně vidět na pravé oko! Atmosféra napětí se vystupňovala, když dav pochopil, co se stalo. Bill byl ohromený, stejně jako všichni ostatní. „Dobře. Něco se stalo, lidičky, a já nevím…“
Ern Baxter vzal do ruky mikrofon a vzrušeně řekl: „Bratře Branhame, to je právě to, co jsi lidem řekl, že se stane. To je to druhé znamení, o kterém ti řekl anděl.“
Nesmírná vlna slávy se zmocnila davu. Lidé povstávali, tleskali rukama, křičeli, uctívali Pána Ježíše Krista, který navštívil svůj lid takovými zázraky.
V tom rozechvění a zmatku nějaký mladý muž přišel na pódium bez modlitebního lístku a přibelhal se k evangelistovi. Dva uváděči si uvědomili, co ten muž chce udělat, popadli jej a chtěli jej odtáhnout pryč. Bill uslyšel rachotit berle a podíval se na vznikající zmatek. „Musíš se vrátit a vyžádat si modlitební lístek, synu,“ řekl jemně.
Mladý muž naléhavě prosil: „Řekni mi, co mám udělat, bratře Branhame; o nic jiného neprosím.“
„Dobře, synu, nevím, co ti mám říci… moment.“
„Pánové, nechte ho být.“ A opakovalo se to znovu. Zmrzačený mladý muž jako by se zmenšil před Billovýma očima, ztrácel… dál… Bill už déle neviděl posluchárnu; místo toho viděl autobus s nápadným nápisem „Regina Beach“ na předním skle. Dveře autobusu se otevřely a vystoupil z nich tento mladý muž o berlích. „Ty jsi dnes ráno nastoupil do Regina Beach, že ano?“ zeptal se Bill. „Přijel jsi sem autobusem. Vidím muže a ženu, kteří ti říkají, že nemůžeš jet. Ó, to jsou tvoji rodiče.“
„To souhlasí,“ zakřičel mladý muž.
„Vidím, jak ti nějaký člověk půjčuje peníze na cestu. Podobá se tvému otci, ale ne tak docela…“
„To je můj strýc.“
„Teď tě vidím v pokoji a díváš se obloukovitým oknem ven.“
„To je dům mojí tety. Bydlím u ní.“ Jeho vzrušení bylo citelné. „Bratře Branhame, co mám dělat?“
„Věříš celým srdcem?“
„Celým srdcem věřím, že Ježíš Kristus je zde!“
„Postav se tedy na nohy,“ přikazoval Bill a ukázal na něj prstem. „Ježíš Kristus tě uzdravil.“
Obě berle spadly na zem a zarachotily na dřevěné podlaze pódia. Mladý muž se uvolnil z mocného sevření uváděčů a udělal jeden opatrný krok, pak druhý, odvážnější, pak třetí, čtvrtý. S rostoucí důvěrou se pustil do chůze se zvednutýma rukama a za každým krokem děkoval Ježíši Kristu.
Zatímco jásání a velebení se podobalo kypícímu kotli, Bill si vzpomněl, co Hospodin řekl Mojžíšovi:
„Když ti neuvěří a neposlechnou první znamení, uvěří druhému znamení.“