LÉTO ROKU 1950 splynulo s podzimem a William Branham v sobě nemohl potlačit vzrušující stesk po horách. Jeho oblíbený měsíc se blížil. Bill si vášnivě oblíbil říjen, protože říjen pro něj znamenal mysliveckou sezónu. A lovecká sezóna s sebou přinášela změnu a výzvu i únik ke svobodě.
Ale lov pro Billa znamenal něco víc než pouhé přerušení naplněného programu. Lov jej vracel k jeho kořenům. Už jako chlapce jej divočina citově udržovala. Byla mu utěšitelkou, štěstím i duševním zdravím. Bylo to jediné místo v jeho nepokojném dětství, kde mohl zakusit pokoj ve svém nitru. No, divočina tedy byla svým způsobem omlazovací kúrou. Byla příležitostí k úniku od neustálých požadavků jeho veřejné služby, byla klidným místem pro společnost se Stvořitelem v kráse neposkvrněného Božího stvoření. Lov mu poskytoval čas k odpočinku a také čas k přemýšlení a hledání, hluboko ve svém nitru, opravdového smyslu svého života. Poskytoval mu čas k prozkoumání svých cílů a motivů a přesvědčení se o tom, zda se ještě nachází na správné stezce. Řídký horský vzduch povzbuzoval mysl, tělo a ducha.
Dosud každý podzim Billova života v dospělosti jej přivedl na loveckou dovolenou. Dokonce ani svatba s Medou roku 1941 tuto tradici nenarušila. Jednoduše zkombinoval svatební cestu s loveckým výletem. Ale po tomto jediném výletu se Meda rozhodla, že už nechce prožívat takové drásání nervů, a tak se víc lovu se svým manželem nezúčastňovala. Kvůli tomu pak během celého manželství už Bill a Meda nikdy netrávili výročí svatby společně, prostě Bill vždycky v tento den tábořil někde v divočině sám. Když byl mladší, lovil blízko domova. Ale během posledních několika let, kdy se jeho působiště rozšířilo na celý kontinent Severní Ameriky, Bill trávil svou loveckou dovolenou ve Skalnatých horách Colorada. Měl tam znovu namířeno v říjnu 1950.
Bill chtěl ulovit losa. Sezóna začala už před týdnem, a tak se už stáda nenacházela v dolních částech údolí; ale to všechno bylo v jeho plánu. Bill věděl, že jakmile zazní první výstřely sezóny, losi se přesunou blíž k vrcholkům, kde je bude obtížnější ulovit. Většina lovců neměla ani čas ani sílu sledovat stopu těchto stád tak daleko do divočiny. Ale Bill měl to oboje. Se svým přítelem jeli na koních údolím proti proudu řeky Troublesome. Založili tábor na místě, kde se řeka rozdvojovala. Nacházeli se asi 300 km od nejbližšího města a 50 km od nejbližší civilizované osady.
Na druhý den ráno se rozdělili, Bill sledoval jedno rameno řeky vysoko do hor, zatímco jeho přítel šel podél druhého ramena. Měli v plánu lovit v okolí stejné hory s tím, že jí při lovu obejdou a setkají se za několik dnů.
Bill se proplétal houštím lesních porostů a křovím osik podél břehu řeky Troublesome. Když se cesta stávala neschůdnou, vzdaloval se od řeky a šplhal strží. Musel zdolat velmi strmé svahy porostlé smrkem, modřínem, cedrem a borovicí. Když se nakonec přiblížil k hranici lesa, rozhodl se slézt dolů a prozkoumat úpatí hory. V této sezóně ještě nenapadal sníh, a tak byla stáda losů roztroušená někde mezi těmi vrcholy. Koně v otevřeném prostoru přitahují příliš mnoho pozornosti. Kdyby šel tiše jako indián, měl by jistě lepší příležitost k tomu, aby ulovil nějakého trofejního býka. Bill tedy svázal své dva koně k sobě, dal jim dostatečně dlouhé lano, aby se mohli napít a napást během jeho nepřítomnosti. Potom s puškou v ruce strávil zbytek dne hledáním vhodné stezky mezi skalami na hranici lesa, ale zdržoval se v jehličnatém lese, který ho maskoval.
Tohoto odpoledne na rozeklaném obzoru zaburácel hrom. Blesk ozářil krajinu a hrom uhodil tak hlasitě, jako by se rozpůlila hora. Začalo pršet. Bill vyhledal skrýš pod jehličnatým, doširoka rozvětveným stromem, jako pod deštníkem, který jej chránil před promoknutím. Pušku si opřel o kmen, stál a rozhlížel se po údolí. Uvažoval o tom, jak veliký a dobrý je jeho Pán a Stvořitel.
Asi po dvaceti minutách přestalo pršet. Studený vítr foukal z vrcholků dolů a kapky deště, které stékaly po větvích stromů, zamrzly a oblékly stromy v údolí do tisíců malých rampouchů. Byla to uchvacující scenérie. Mezi mraky začalo prosvítat slunce a dotýkat se západních vrcholků hor a koupat svět v oranžovém světle, které zesilovalo stíny a obkreslovalo drsné linie každé hory a trhliny. Pak velká duha překlenula údolí. Bill cítil, jak se zvedají jeho emoce a hlasitě řekl: „Ó, veliký Jahve, Bože, tady na obloze je duha, ta nádherná Starozákonní smlouva s Tvým lidem, ve které jsi zaslíbil, že už nikdy nezničíš zemi potopou.“ Pak Bill uvažoval o Zjevení, 10. kapitole, která popisuje duhu překrývající Kristovu hlavu a znamenající smlouvu Nového zákona. To byla ta nejkrásnější smlouva všech dob. Smlouva krve, ve které Bůh zaslíbil spasit všechno, co pohlédne k oběti Jeho Syna Ježíše Krista. Slzy kanuly po Billových tvářích, když o tom přemýšlel.
Stádo losů muselo být během té bouřky rozehnáno. Kdesi z dálky Bill uslyšel troubit samce. Z jiného místa mezi vrcholky, ne příliš daleko, slyšel vytí šedého vlka. Jeho druh mu odpovídal kdesi z údolí. City, které se v něm probouzely, byly dědictvím po babičce. Byl přesvědčen, že to krev indiánů Cherokeů v něm způsobuje tu hlubokou lásku k přírodě. Ty hory byly tak živé a prosycené Božím dechem, že měl dojem, jako by ho Stvořitel volal z každé borovice a z každého slunečního paprsku. Nemohl se déle udržet a začal běhat kolem dokola stromu tak rychle, jak mu to jen dovolovaly nohy a vykřikoval na slávu Boží tak hlasitě, nakolik mu stačil hlas. Nakonec se zastavil, opřel se o sukovitý kmen a lapal po dechu.
Asi 50 metrů níž, vpravo ve strži, seděla na pahýlu stromu borovicová veverka a nepřetržitě štěbetala.
„Proč jsi tak rozrušená, moje malá přítelkyně?“ zeptal se Bill. „Nechci ti ublížit.“
Ten malý obyvatel borového lesa se na něj ani nepodíval. Bill sledoval směr, kterým se veverka upřeně dívala, dolů až tam, kde na sobě leželo několik převrácených suchých stromů. A tam uviděl to, co přitahovalo její pozornost. Bouřka přinutila k přistání velikého bělohlavého orla. Ten stál na malé mýtině, kolébal se v křoví a rozhlížel se sem a tam. Sem na lidskou bytost a tam na obyvatele borového lesa.
Bill řekl: „Bože, vidím Tě v těch jehličnatých lesích, v těch rozeklaných vrcholcích, vidím Tě v bouřce, ve větru, v hromu, v blesku, v dešti, mohu Tě pozorovat v zapadajícím slunci a v duze, ale nevidím Tě nijak v tomto orlu. Je to prostě mrchožrout. Proč jsi upoutal mou pozornost právě na toho ptáka?“
Čím déle ho Bill pozoroval, tím více si uvědomoval, jak chladný a soustředěný vypadal tento orel. Bill si pomyslel: „Vím, že Bůh si přeje takové křesťany, kteří jsou odvážní, když je třeba uvěřit Slovu Božímu. Jsem zvědavý, jestli si Bůh přeje, abych pozoroval tohoto orla pro jeho nebojácnost. Asi se budu muset přesvědčit o jeho statečnosti.“ Potom hlasitě řekl: „Proč se mě nebojíš? Copak nevíš, že tě mohu zastřelit?“
Když Bill promluvil, orel přestal věnovat pozornost borovicové veverce a podíval se přímo na tu lidskou bytost. Bill předstíral, že bere do ruky pušku, ale orel se ani nepohnul. „Stále se mě nebojíš? Proč asi?“ Pak si Bill všimnul, jak orel pozvolna, ale půvabně pohybuje křídly. „Teď tedy vidím, proč jsi tak statečný. Bůh ti dal tato dvě křídla, abys mohl odletět ve chvíli nebezpečí. A ty důvěřuješ tomuto daru, který ti Bůh dal. Jakkoli rychle bych uchopil pušku, odletíš z toho křoví dřív, než vystřelím. Tak dlouho, dokud máš tato křídla, víš, že jsi v pořádku. A dokud já cítím Ducha svatého ve svém životě, také vím, že jsem v pořádku.“
Orel a člověk se pozorovali dlouhou chvíli ve vzájemném respektu. Nakonec se pták podíval dozadu na veverku, která na něj stále štěbetala. Orel jako by tím byl už znechucený. Poskočil do vzduchu, udeřil dvakrát křídly, pak je nastavil na vítr a už víc křídly nezamával. Vzdušný vír jej vynesl vysoko k západu slunce.
Bill sledoval orla, jak se vznáší vysoko na obloze, dokud nebyl tak malý, jako špička tužky. Slunce, které se teď blížilo k průsmyku mezi dvěma vrcholky, připomínalo Billovi to všespatřující oko Boží, které hledí a pozoruje Své stvoření. Bill zbožně zvedl ruce: „Nebeský Otče, jak nádherný je Tvůj svět. Pomoz mi být jako tento orel. Pomoz mi odpoutat se od všeho toho pozemského štěbetání. A nauč mne, jak mám rozprostřít křídla v moci Boží a pozvednout se v duchu do takové výšky, do jaké mne voláš.“
Večer v táboře se Bill posadil u ohniště se zkříženýma nohama, vytáhl z vaku u koňského sedla opotřebenou Bibli a nalistoval 2. Mojžíšovu 19. kapitolu, kde čteme:
…a tam postavili tábor. Izrael se utábořil naproti hoře.
Mojžíš pak vystoupil k Bohu a Hospodin z té hory na něj zavolal: „Toto promluvíš k domu Jákobovu a oznámíš synům Izraele:
‚Sami jste viděli, co jsem učinil Egypťanům a jak jsem vás nesl na orlích křídlech, abych vás přivedl k sobě.
Nyní tedy, budete-li opravdu poslouchat můj hlas a zachovávat mou smlouvu, budete mi zvláštním pokladem jako žádný jiný lid.‘“
Jak neobvykle to vypadalo, že Bůh přirovnal svého proroka Mojžíše k orlím křídlům. Ale po tom, co Bill dnes viděl, nebyl překvapen. Věděl, že orel má ten nejostřejší zrak ze všeho stvoření království zvířat, což znamená, že se může povznášet výš a vidět dál než kterýkoli jiný pták. A to je právě to, k čemu je povolán prorok, aby viděl dál než všichni ostatní, buď do minulosti, nebo do budoucnosti a rovněž do samotného Božího úmyslu.
Bill uvažoval o tom vidění, které mu dovolilo spatřit minulost i budoucnost. Byl si vždy vědom toho, že takový dar nemůže být použitý pro osobní potřebu. Spíše byl určen pro blaho církve Ježíše Krista na celém světě. Ale jaký je jeho nejzazší účel? Připomněl si hlas tam nad řekou, který řekl: „Jako Jan Křtitel byl poslán před prvním příchodem Ježíše Krista, tak ty jsi poslán, abys předešel Jeho druhý příchod.“ Co to vlastně mělo znamenat? Byla jeho služba základem pro něco velkolepého? Copak byl příchod Ježíše Krista tak blízko?
Vznášel se v těchto myšlenkách výš než ten orel na nebi, kde jsou atomy řidší. Procházel kolem měsíce a planet, mléčné dráhy, až měl nakonec dojem, že se vznáší mezi nespočetnými galaxiemi vesmíru, tak obrovskými, že jeho smrtelné smysly jsou k ničemu. Připadalo mu to hanebné, že by se měl vrátit zpět na zem. Ale právě dohasínající táborák mu připomněl, že cítí noční chlad. Rozfoukal tedy znovu žhavý popel, dokud nezačaly šlehat plameny, potom přihodil další poleno a táborák brzy plápolal.
Zatímco Bill pozoroval tyto plameny, uvažoval o tom nadpřirozeném ohni, který provázel jeho shromáždění. Jak se liší od toho pozemského ohniště. Mnohokrát se pokoušel popsat lidem tento nadpřirozený jev, ale vždy se jeho popis vzdaloval od skutečnosti. Co se týče velikosti toho světla, mohlo se měnit od jedné do několika stop v průměru. Někdy mělo kulovitý tvar jako hvězda a někdy spíše válcovitý, který se postavil vzpřímeně, jako ohnivý sloup. Jindy byl plošší, vznášející se vodorovně, spředen jako mléčná dráha, miniaturní galaxie. Častokrát plápolal žárem jantarové barvy a někdy žlutozelené. Příležitostně blikal nebo se v něm ukazovaly záblesky všech duhových barev. Během nočních uzdravovacích kampaní, když se pohyboval od Billa směrem k publiku, vypadal jako neslábnoucí blesk fotoaparátu. Pak začal kroužit a pulzovat, jako kdyby žil nějakou vnitřní silou, zatímco vydával zvuky mohutného větrného víru. Ale bylo ještě něco většího, než velikost, barva a dimenze tohoto světla. I když ho Bill ještě neviděl, věděl, kdy je nablízku. Mohl cítit Jeho vyzařující přítomnost, kterou nelze popsat.
Potom se zjevoval anděl Páně, který byl tak důvěrně spřízněný s tím světlem. Bill zjistil, že tento anděl Páně je zcela nepopsatelný. Jistě existovaly některé aspekty, které bylo možno popsat, jako: ruce anděla, dlouhé vlasy, tmavá pleť; ale když se Bill pokoušel načrtnout charakter té nadpřirozené tváře, pak jeho slova nestačila. Jak by mohl vylíčit takový pokoj a upřímnost současně s takovou ohromující silou? Byl to zkrátka paradox, tajemství. A to byla pouze jedna z mnoha věcí u té nadpřirozené bytosti, kterým Bill nerozuměl. Neznal jméno toho anděla. Věděl s jistotou, že anděl není samotným Pánem Ježíšem Kristem. Nemohl úplně pochopit souvislost mezi andělem a tímto světlem. Ale nejdůležitější otázka byla, proč ten anděl k němu přichází? K čemu to všechno vede?
Bill se převracel ve spacím pytli. Natáhl si textilní povlak na ramena. Ležel na zádech a upřeně hleděl na jasnou oblohu posetou hvězdami. Kolem něj se vznešeně tyčily k nebi černé borovice. Na východní obloze právě vycházelo souhvězdí Orionu. Nad Orionem se třpytilo malé seskupení hvězd, kterým se říká Kuřátka. Bill uvažoval o tom, jak prorok Job před tolika tisíci lety hleděl právě na tato dvě souhvězdí. Když se takto upřeně díval, jeho pohled se přesunul směrem k Velkému vozu. Všiml si blikajícího světla na křídle letadla, které právě směřovalo k východu. Když přemýšlel o tom letadle, zastesklo se mu po domově. Ó, jak mu chyběla manželka a děti. Právě v tento říjnový den, před devíti lety byli on a Meda oddáni. Za několik měsíců očekávali další dítě. Bude to krásné, až se opět setká se svou rodinou. I když věděl… a povzdechl si. Jeho pocity v této oblasti mu připadaly velice zvláštní. Toužil po domově vždy, kamkoli cestoval. Chtěl být se svou rodinou, ale po několika týdnech strávených doma vždy toužil být znovu na cestách. Nesporně to byl Pán, který mu dal takovou zvláštní charakterovou vlastnost, která mu je nápomocna v konání díla evangelisty. Vzpomněl si na vidění, jak kladl základní kámen Branhamovy modlitebny, které mu Bůh tehdy ráno ukázal. Ve vidění spatřil ukončenou budovu, do posledního místa naplněnou lidmi, a to ho zcela přirozeně vzrušilo. Anděl Páně ho pak překvapil následujícími slovy: „To není tvoje modlitebna.“ Zvedl ho, postavil pod jasnou modrou oblohu a řekl mu: „Toto bude tvoje modlitebna.“ Krok za krokem se to stávalo skutečností. Od svých skromných začátků, jako pastor maloměstského kostelíka, se jeho služba rozrostla do takového rozměru, že pokrývala celý severoamerický kontinent a teď se šířila po Evropě, Africe a ještě dál.
Na noční obloze se ukázalo další letadlo. Tentokrát směřovalo k západu a Bill přemýšlel, odkud asi letí. Jeho myšlenky jej hnaly zpět k vlastním začátkům. Vzpomněl si na toho malého bosého chlapce, který byl nucen nosit vodu po svahu do destilačního přístroje, ve kterém jeho otec pálil kořalku. Tento den se navždy vryl do jeho paměti. Jeho sklíčení a slzy; ticho; topol; větrný vír; hluboký hlas, který řekl: „Nikdy nepij, nekuř a neposkvrňuj žádným způsobem své tělo. Až budeš starší, bude pro tebe připravené dílo.“ Během svého neklidného dětství a mládí Bill často uvažoval o těchto slovech. Jednou, když se pokusil vypít doušek whisky, a podruhé, když si chtěl zakouřit cigaretu, zvuk tohoto větrného víru k němu znovu a znovu přiváděl ta slova a bránil mu opakovat chyby svého otce.
Bylo to nesnadné dětství plné chudoby, odmítání a zmatku. Nenalezl pokoj, dokud jako mladý muž nakonec neodevzdal svůj život Pánu Ježíši Kristu. Ten zmatek však nezmizel, dokud se nesetkal s andělem Páně tváří v tvář. A onen večer 7. května 1946 se nesmazatelně zapsal do jeho paměti — jeskyně, tma, bolest a zoufalství, světlo, stopy, muž vystupující ze světla, Billova hrůza, která se rozplynula v pokoj, jakmile anděl řekl: „Neboj se,“ a jeho poselství. Bill nikdy nezapomněl na jeho slova: „Jsem poslán z přítomnosti všemohoucího Boha, abych ti oznámil, že tvé zvláštní narození a nepochopený život ti měl ukázat na to, že máš být nositelem daru Božského uzdravení pro lidi celého světa.“
Stalo se přesně tak, jak řekl anděl. V roce 1946 byl neznámým maloměstským kazatelem. Dnes, v roce 1950, pouze o několik let později, je známým a respektovaným kazatelem, kterého žádají o modlitby králové i jiní vysocí vládní hodnostáři. Kazatelé z mnoha různých denominací mu píšou stále stejnou žádost: „Přijeď a konej uzdravovací kampaň v našem městě.“ Žádostí z měst a oblastí měl víc, než je možné uskutečnit v průběhu jednoho roku. Bylo těžké pochopit, proč je tak žádán. Přesně tak, jak anděl zaslíbil, znamení na jeho ruce mu otevřelo cestu k rozpoznání skrze vidění, což probudilo u mnoha miliónů lidí vědomí, že Ježíš Kristus je vševědoucím Bohem.
Zvuk letadla sílil. Ó, jak nevhodně to znělo v té horské pustině. Tam nahoře letělo letadlo západním směrem a blížilo se k polovině dráhy mezi dvěma horizonty. Bill uvažoval, že jeho život možná už dosáhl toho prostředního bodu. Jeho služba jistě dospěla k vrcholu. Mohl tak vidět mocnou sílu Ježíše Krista, která způsobovala, že chromí chodí, slepí vidí, hluší slyší, rakovina je uzdravována i jiné zázraky, včetně vzkříšení z mrtvých. Co většího se ještě mohlo stát? Samozřejmě čekal, že obdobné zázraky ho budou provázet i v Jižní Africe, protože Pán jej do této země zvláštním způsobem nasměroval skrze to velkolepé uzdravení Florence Shirlaw Nightingaleové. A co jestli tam satan na něj nalíčil léčku? Co asi satan mohl nachystat k jeho porážce, zvláště když byl před touto věcí varován?
Marně Bill pozoroval nad hlavou blikající světlo na křídle letadla, směřujícího parabolou směrem k západnímu obzoru. Přemýšlel, kam asi letí — do Los Angeles, Kalifornie? Do Tucsonu, Arizony? Bill uvažoval o tom, jak miluje tyto západní státy. Pak si vzpomněl, jak mu před léty naprosto cizí astroložka řekla o jeho narození, popsala auru, která ho provází, a pak mu řekla, že jeho osudem je západ. Bylo to zvláštní, protože mnohá jeho vidění měla něco společného právě se západem. Tehdy jako čtrnáctiletý chlapec při operaci, ve které mu byl odstraněn náboj z kulovnice a střepiny olova z oteklé nohy, měl vidění, jak stojí na prérii na západě se zdviženýma rukama ke světelnému kříži, který vysílá paprsky světla do jeho srdce a duše. Také potom, co Hope a Sharon Rose zemřely, se mu zdál velice živý sen, jak na západě prochází kolem starého vozu krytého plachtou s polámaným kolem. Sharon Rose jako mladá žena se s ním setkala vedle toho vozu a ukazovala mu na sídlo, kde na něj čekala Hope. V tom snu zapadalo slunce a vysílalo oranžové paprsky světla na oblohu. Později, když se už oženil s Medou, spatřil znovu vidění, v němž se procházel na severovýchodě a anděl Páně jej otočil tak, aby směřoval k západu. Šel přes hory a obrovské pouště a tam nalezl gigantický stan nebo klenutou katedrálu, překrývající velkou hromadu chleba života. Anděl mu řekl, aby nakrmil tímto chlebem tisíce lidí, kteří přicházeli napříč pouští ze všech stran. Bill si dokonce vzpomněl na sen své matky o šesti holubicích, které sestupovaly z nebe ve formě písmene „S“ a posadily se na jeho hrudi. V tomto snu stavěl dům na západě.
Podle těchto záchytných bodů mu bylo naprosto jasné, že jeho osud jej čeká opravdu na západě. Ale jaký osud to má být? Může se stát ještě něco většího než vidění, uzdravování a zázraky, které již vyzařovaly z jeho služby? Letadlo zmizelo z jeho dohledu za západním obzorem. Sám ale nemohl uvidět svůj vlastní obzor. Nevěděl, že satan před něj vychytralým způsobem připraví v Jižní Africe léčku a jak blízko to bude k jeho pádu. Stejně tak nemohl předvídat, že přijde čas, kdy o jeho bohoslužby už víc nebude zájem. Nemohl také vědět, že Bůh se chystá změnit jeho službu tím, že ho povznese do vyššího povolání než evangelista. Této chladem pronikající říjnové noci 1950 si William Branham nedovedl představit stezku těch nadpřirozených událostí, která jej povede do pohoří zapadajícího slunce v Arizoně. Tam bude nakonec jeho osud zpečetěn. Kdyby to věděl, jistě by se zachvěl uctivou bázní, protože se ozve hrom a hlas, který zachvěje zemí.
Pro ty čtenáře, kteří se zajímají o přesnost tohoto textu, jsem věnoval tyto osobní poznámky, které jim zajisté budou nápomocné.
Co se týče stylu, stejně jak v knize první: Chlapec a jeho strádání, většina rozhovorů v knize druhé se zakládá na osobních svědectvích vzatých ze záznamů. Tyto příběhy byly vyprávěny v některém z 1 100 kázání v rozmezí let 1947 a 1965 samotným Williamem Branhamem. Jedinou výjimku z tohoto pravidla můžete nalézt ve 23. kapitole, „Probojování se zpět“ a to v rozhovoru se svou matkou Ellou, ve kterém mu připomíná vidění z dětství, kde spatřil 16 pracovníků, kteří se zřítili do řeky a nalezli smrt v řece Ohio během stavby mostu na této řece. Tento rozhovor je mou osobní spekulací. Dodal jsem jej proto, abych zdůraznil, jak důležitým povzbuzením bylo pro něj v tomto temném období jeho života naplnění vidění z dětství. Zásadní informace se každopádně zakládá na skutečnosti. Ella Branhamová měla tehdy v té době penzión a její nejstarší syn byl u ní častým hostem, když se zastavil na večeři; i to, že Ella si zapsala toto dětské vidění a schovala si ho. Clarkův most, který překlenul řeku Ohio mezi Jeffersonville a Louisville, se stavěl právě v těchto letech. (Rovněž z většího počtu mostů klenoucích se přes řeku mezi těmito dvěma městy, William Branham ukázal svému příteli Pearry Greenovi právě Clarkův most, a řekl mu, že to je ten, který spatřil ve svém vidění z dětství.)
Co se týče jeho pověření; po celou dobu 19 let své mezinárodní služby se William Branham často zmiňoval o oné noci z května 1946, kdy se setkal v jeskyni s andělem, který s ním asi půl hodiny mluvil. Jeho rozhovor s andělem, který jsem popsal v 28. kapitole pod názvem „Anděl a jeskyně“, je souhrnem všeho, co William Branham během několika let své služby o této andělské návštěvě řekl. A proto v žádném z jeho kázání nelze tento rozhovor najít vcelku a v celém rozsahu.
Dalším významným bodem týkajícím se této klíčové noci je, že v mnoha ze svých kázání William Branham vysloveně řekl, že v době, kdy se setkal s andělem, se modlil v opuštěné chatrči lesního správce. Nicméně, ve svém soukromém rozhovoru řekl Pearry Greenovi a jiným lidem, že anděl k němu přišel do jeskyně opodál této chatrče. Nepochybně se obával toho, že pokud se veřejnost dozví o návštěvě anděla v jeskyni, lidé ji začnou v lesích hledat, dokud ji nenajdou. Jelikož on tuto jeskyni používal jako svoji modlitební skrýš, chtěl její existenci utajit.
Každopádně existuje jeden záznam, ve kterém se zmiňuje o tom, že anděl se s ním setkal v jeskyni. Je to v kázání „Ohnivý sloup“, Jonesboro, Arkansas, 3. května 1953. William Branham zde vysloveně řekl: „…když jsem byl malým chlapcem, promluvil ke mně Duch svatý a řekl: ‚Nikdy nepij a nekuř ani neposkvrňuj žádným způsobem své tělo. Je pro tebe připravené dílo, které máš vykonat, až budeš starší.‘“
…Tedy, jednou v noci v Greenově mlýně v Indianě se mi ukázal v jeskyni, ve které jsem se nacházel, anděl Páně a řekl: „Máš se modlit za nemocné lidi,“ a řekl mi, co potom bude následovat. Řekl: „Neboj se, budu s tebou.“ Šel jsem tedy a procestoval zemi skrz naskrz, až sem do Jonesbora, a říkal, co řekl On… a co se stane. A tak se stalo a bylo to dokázáno kolem světa.
Nakonec předkládám několik svých myšlenek o znamení na ruce. Ačkoliv toto znamení bylo nadpřirozeným darem, obsahovalo rovněž svou přirozenou stránku. Když se jeho levá ruka dotkla pravé ruky nemocného, ten zárodek nebo vir způsobil fyzickou reakci na jeho ruce. Vibrace byly předtím v té nemocné osobě, způsobené démonickým životem této nemoci. William Branham byl s to pomocí svého daru vycítit tyto vibrace a pozorovat, jak se mění na jeho ruce. Každá nemoc postihovala jeho ruku jiným způsobem. Ve svém kázání „Děti na poušti,“ 23. 11. 1947, řekl, že jeho ruka se stala „krvavě červená s bílými boulemi, které vyskočily podle toho, jaká to byla nemoc.“
Ze svého studia chemie si pamatuji, že všechny prvky vibrují na jiných frekvencích; to znamená, že elektrony neustále krouží kolem jádra atomu. A jelikož konfigurace elektronů atomu propůjčuje hmotě svoji formu, pak materie — hmota a pohyb jsou svým způsobem synonyma. Všechny atomy, všechny molekuly, a následkem toho buňky všech živých tkaní, se skládají z vibrací. Z toho vyplývá, že démonický život v zárodcích a virech rovněž vibruje, ale na jiných frekvencích, jež jsou taktéž podrobené přírodním zákonům vesmíru.
Jsou tedy dvě stránky života — tělesná a duchovní. Je to patrné každému, kdo pozoruje smrt živé tkáně. Mohou v ní zůstat všechny fyzické atributy, ale život je pryč. Život, v nejhlubším smyslu tohoto slova, je duchovní. Démonický život nemoci má rovněž stránku fyzickou a duchovní. Ač tedy to první znamení zdůraznilo a projevilo fyzickou stránku nemoci, aby mohla být spatřena lidmi, jenom duchovní moc Ježíše Krista mohla skoncovat s tímto démonickým životem. Do jaké míry se musel William Branham učit, jak používat tento dar, přesně nevím, jedno je ale patrné, že určitá znalost byla potřebná, protože když uchopil za ruku Markétu Morganovou a poprvé pocítil vibrace, nevěděl, oč se jedná. Musel se zeptat jejího manžela, co s ní je. Nevím, jak dlouho toto učení trvalo. Mohlo být krátké. Ale i tehdy, když se učil, nikdy nedělal chyby, co se týče rozpoznání. Kdyby ale nepoznal nemoc, pak by se zeptal. Do roku 1947, kdy byly pořízené první záznamy jeho bohoslužeb, se už každopádně neptal, nýbrž sděloval lidem jejich nemoci a nikdy se nemýlil.
Byla i duchovní dimenze jeho daru, která se vzpírá každému lidskému chápání. Když anděl v jeskyni mluvil s Williamem Branhamem o jeho prvním daru, řekl mu: „Pod Božím pomazáním se nepokoušej prosazovat vlastní myšlenky; bude ti dáno, co bys měl říct.“ Toto nelze nijak vysvětlit, ale výsledky mohou být slyšeny na záznamech jeho modlitebních bohoslužeb.
William Branham byl vždycky stresován myšlenkou, že jeho dar nemohl uzdravit všechny. Každopádně, při pohledu na to, jak dar řešil diagnózy se 100% přesností, mohlo to být pro lidi postačujícím impulsem k přijetí jejich uzdravení od Ježíše Krista. Víra je duchovním zákonem. Moc víry je dostupná každému křesťanu, který ji je schopen využít. Dovolte, že vám na konec zanechám tuto myšlenku, zvažte, jak toto můžete uplatnit sami pro sebe. Bůh v naší generaci znovu zjevil svou moc. Dovolí tvé víře se povznést do takové výše, kde můžeš přijmout vše, co ti je od Boha zapotřebí — spasení, uzdravení, všechno. Ježíš řekl: „Proste a vezměte…“