„Patnáct let, to je už přece dost na to, abych se stala maminkou,“ tak si povídala sama se sebou Ella Branhamová, a tím se povzbuzovala. „Proč, vždyť jsem na tom stejně jako…“
A bolest ji sevřela znovu — silnější a prudší než ta předcházející. Ella cítila, jak ji přemáhá zděšení, že upadá do nepříjemné situace. Svírala si břicho zasažené křečí a sténala: „Ještě ne. Prosím, ještě ne, dokud se Charles nevrátí domů.“
Na čele jí vyvstaly krůpěje potu. Stěží došla po špinavé podlaze k jedinému okénku ve srubu umístěnému uprostřed nahrubo opracovaných dřevěných dveří. Okénko nemělo sklo, pouze dřevěnou okenici, kterou Ella přes den otevírala a na noc ji zase zavírala. Teď byla otevřena.
„Charlesi!“ volala. Její hlas zanikal uprostřed kentuckých lesů mezi jejich nekonečnými pahorky a údolími rozprostírajícími se na všechny strany. Uvědomovala si, že nejbližší soused bydlí několik mil odsud a cítila se zoufale osamocená. Bolest ji svírala kolem žaludku a přiváděla ji k zoufalství. „Charlesi,“ zakřičela znovu. „Charlesi, kde jsi?“ A potom její hlas slábnul a slábnul, dokud se nestal jen vzlykotem: „Prosím tě, vrať se už domů.“
Charles Branham dostal toho dne výplatu za těžbu dříví, a tak si řekl, že zajde do Burksville, aby si pořídil na ‘počest’ svého prvorozeného dítěte nové laclové montérky. Ale co ho zdrželo tak dlouho? Copak se zastavil v nějaké putyce? Jestli ano, nestalo by se to během jejich prvního roku manželství poprvé. On ale dnes přece něco takového neudělá! Věděl, že jejich dítě tu může být co nevidět.
Stah odezněl a zanechal Ellu vyčerpanou. Předklonila se a opřela se o nahrubo otesanou zárubeň dveří a pozorovala, jak slunce zapadá za javory a duby, které právě začaly pučet. Byl duben roku 1909. Při zavírání okenice se zachvěla.
Dřevěný srub nedaleko městečka Burkesville v Kentucky, kde se 6. dubna 1909 narodil kazatel William Branham
Jediné světlo, které do srubu pronikalo, bylo světlo zapadajícího slunce. Toto světlo pronikalo štěrbinami mezi nahrubo otesanými trámy. Paprsky světla se zvolna přesouvaly po rovněž amatérsky zhotoveném stole; byl to vlastně pařez s dřevěnými kůly místo nohou a k sezení sloužila lavice. Dalším kusem nábytku v jednoduché asi čtyřmetrové chatrči bylo ke stěně přibité jednoduché lůžko. Ella dovrávorala k lůžku, zhroutila se na slamník a přitáhla si prošívanou deku až k bradě. Polštář z kukuřičných slupek jí při každém pohybu šustil pod hlavou. V místnosti se šeřilo, až místnost pohltila tma. Ella přemýšlela o svém rodném domově v Paříži v Texasu, ze kterého chtěla ještě před nedávnem utéct. Minulý rok jí to tam připadalo úplně nesnesitelné, ale teď už to vůbec tak zlé neviděla.
V Texasu vyrostla jako Ella Harveyová. Její otec byl myslivcem, lovcem kožešinové zvěře a učitelem. Její matka byla čistokrevná Indiánka kmene Cherokee. Ella, nejstarší ze čtyř dětí, prožila nádherné bezstarostné dětství až do doby před třemi lety, kdy její maminka zemřela na spálu. Tehdy jí bylo sotva 12 let a jejímu nejmladšímu bratrovi byly čtyři roky. Těžce na ni dolehla nepříjemná povinnost mateřské péče.
Asi před rokem se na rodeu setkala s Charlesem Branhamem. Charles byl malý statný muž s kudrnatými černými vlasy, širokými zády a s výbornou kovbojskou zručností, aby mohl zdolat každého bujného koně, se kterým si měl změřit síly. Ella byla jeho šarmem okouzlena. Charlesovi bylo tehdy osmnáct a jí čtrnáct, ale cítila se mnohem starší. V té době jí sňatek připadal jako dobrá možnost úniku z úmorných starostí o mladší sourozence. Nicméně teď byla na rozpacích, jestli ve skutečnosti nespadla z bláta do louže. Ocitla se zde v pouhých patnácti letech uprostřed cizích kentuckých pahorků a má porodit dítě; 40 mil od nejbližšího lékaře a nemá poblíž živou duši, kterou by mohla zavolat na pomoc. Zabořila hlavu do polštáře a hořce se rozplakala.
CHARLES BRANHAM se vrátil do srubu asi hodinu po setmění. Samozřejmě si trochu přihnul, ale ne tolik, aby otupil své smysly. Opatrně se přiblížil ke dveřím a tiše otevřel, aby neprobudil svou mladičkou ženu v případě, že by už spala. Zaslechl však její sténání a tak rychle zapálil borovicovou louč a postavil ji do zavařovací sklenice. Borovicová louč se slabě rozhořela, ale spolu se světlem, které vyzařovala, se uvolňovala spousta kouře. Srub měl však přirozené větrání, kouř unikal ven škvírami v šindelové střeše.
„Charlesi,“ zašeptala slabým hlasem Ella, „dnes, dnes večer. Rychle přiveď svou matku.“
Charles rozpálil ohniště a hned pospíchal pro matku. Noc byla chladná a jasná, hvězdy mu usnadňovaly sledovat stezku. Za hodinu se vrátil se svou matkou a dvěma sousedkami.
Babička Branhamová byla stará mrzutá žena, tvrdá jako „kůže na slanině“. Jakmile však spatřila patnáctiletou dívku v porodních bolestech, její srdce změklo, jako když mývalí sádlo změkčí koženou podrážku. (Babička Branhamová nejenže v botách nechodila, ale v životě ani žádné neměla). Převzala tedy situaci do svých rukou. Sama měla sedmnáct dětí, a tak měla dost dobrých zkušeností, aby splnila úkol porodní báby a pomohla své nové snaše. Přiměla Charlese, aby šel ven. Charles nic nenamítal, vzal si deku a vklouzl do kůlny, která byla přistavena k jednomu konci srubu, kde si ustlal lože z dřevěných třísek a kůry. Vytáhl z kapsy láhev whisky a řekl si: „Tohle je na uklidnění nervů“ a v okamžiku ji vyprázdnil do dna. Krátce na to usnul.
K ránu nastával v chatrči čím dál tím větší rozruch. Charles se probudil. Na východním obzoru s příchodem dne začalo svítat, ale slunce ještě nevyšlo. Proklínal sám sebe, že si zdřímnul, a potom se začal strachovat, proč není dítě ještě na světě. Copak se něco stalo? Měl by raději jít dovnitř, aby se přesvědčil. Než se k tomu však odhodlal, zaslechl pronikavý dětský pláč. Dveře chatrče se náhle otevřely, a jedna ze sousedek zavolala: „Charlesi Branhame, je to syn.“
Charles bázlivě vklouzl dovnitř a zavřel dveře. Místnost naplňoval kouř z voskové svíce, která stála na stole. Babička Branhamová končila s koupelí nemluvněte a jeho váhu odhadla na dva a půl kilogramu. Potom ho něžně položila do maminčiny náruče. Charles stál u postele s rukama vloženýma do náprsní kapsy svých nových montérek a nervózně si prohlížel to vrtící se a broukající malé stvoření, které bylo jeho synem.
Ella řekla: „Charlesi, on má tvé modré oči.“
Charles si ta malá očka prohlížel, ale v šeru nemohl jejich barvu rozpoznat. „Dejme mu první jméno William,“ řekl. „A jeho druhé jméno ať je Marrion.“
Ella zkoušela ta jména vyslovit: „William… Marrion… Branham. Dají se dobře rozlišit. A můžeme mu říkat Bill. Charlesi, myslím si, že Bill bude mít po tobě kudrnaté vlasy. Otevři okenici, abychom na něj lépe viděli.“
Bylo úterý 6. dubna 1909 krátce po páté hodině ranní. Světlo pronikalo dovnitř štěrbinami, ale slunce se ještě na obzoru neukázalo. Charles tedy otevřel okenici, avšak vzápětí zděšeně couvl. Prudkým pohybem se něco okénkem vedralo dovnitř — nějaké světlo, které vypadalo jako hvězda, o průměru asi třiceti centimetrů.
Ella vykřikla a přivinula svého syna těsněji do náruče. Všichni ostatní se zmateni postavili ke stěně. Podivné světlo několikrát v místnosti zakroužilo a potom se zastavilo nad lůžkem a vznášelo se nad matkou s dítětem; žlutozeleně planulo a pulzovalo svým vlastním životem. Celkem to netrvalo ani minutu — nebylo to příliš dlouho, ale přece to stačilo na to, aby si všichni ve srubu přítomní mohli být jisti tím, že to viděli. A potom stejně tak rychle, jak se tato ohnivá koule zjevila, zmizela krouživým pohybem mezi střešními trámy.
Charles se dlouho svýma doširoka otevřenýma očima upřeně díval mezi šindele. Najednou obrátil jeho pozornost ke dveřím šum ptačích křídel. Byla to sněhobílá holubice, která si sedla na otevřené okénko. Zvídavě se rozhlížela po místnosti, jako kdyby něco hledala. Jakmile uviděla novorozeně, vztyčila hlavu, zavrkala a za chvíli odletěla. Charles chvíli zíral za holubicí a potom se znovu zahleděl ke střeše.
Jedna z přítomných sousedek potichu řekla: „Dobrá, nikdy…“
Druhá přemítala: „Jsem zvědavá, jaký člověk z toho chlapce bude?“
Bill Branham měl za sebou sotva patnáct minut života.
MEZI HORALY se rychle roznesly zprávy o chlapci, který se narodil v tamějších horách se světlem nad sebou. Mnozí z nich si jen pomysleli, že to byl odraz slunce v zrcadle. Charles a Ella však dobře věděli, že ve srubu žádné zrcadlo nemají, a navíc slunce na obloze ještě nebylo. Byli tím zmateni. Mělo to světlo nějaký duchovní význam? Charles na to chtěl zapomenout, ale Ella mu to nedovolila. Naléhala, že musí něco podniknout, a tak se nakonec rozhodli, že své dítě přinesou do kostela, aby bylo zasvěceno Bohu. Zpočátku se Charles této myšlence vzpíral, ale nakonec svolil, i když mu to nebylo po vůli. Pak vyvstala otázka, kam jej vzít.
Předkové Charlese Branhama byli striktní irští katolíci. Harveyovi z Elliny strany byli také irskými katolíky, až na maminku Ellu, která pocházela z kmene Cherokeů. Konec konců oba, Charles i Ella, se svým katolickým základům naprosto vzdálili a nikdo z nich neměl dokonce ani formální náboženské přesvědčení. Dohodli se, že pro daný účel bude nejvhodnějším místem nejbližší kostel.
A tak, když byly Billovi Branhamovi dva týdny, Charles a Ella jej zabalili do ranečku a zanesli do baptistického kostela zvaného „Království vačic“, kde se každou neděli v nahrubo otesaném srubovém kostelíku s hliněnou podlahou a s lavicemi z prken položených na špalcích setkávalo malé společenství. Baptistický kostel „Království vačic“ neměl řádného pastora. Většinou si shromáždění lidé jen zpívali a sami četli z Bible. Každé dva měsíce sem přijížděl pocestný kazatel, který objížděl více farností, aby tam kázal. Zrovna dnes tam tento kazatel byl. Pomodlil se za malého Williama Marriona Branhama a poprosil Boha, aby jednou toho chlapce použil ke své službě. Bylo to naposledy na dlouhých dvacet tři let, co Bill Branham vstoupil do kostela.
TĚŽBA DŘEVA nutila Charlese zůstávat často i v průběhu týdne v odloučení od manželky a syna. V říjnu roku 1909 uvázl kvůli sněhové vánici v táboře dřevorubců vzdálen od domova. Ella už byla ve čtvrtém měsíci těhotenství s druhým dítětem a s tím, jak se zmenšovaly její zásoby dřeva a jídla, si začala dělat starosti. Jakmile došly zásoby dřeva, v zoufalém pokusu o to, aby udržela oheň v ohništi, si zabalila nohy do starých pytlů a pokoušela se zajít do lesa, aby tam skácela nějaký malý stromek nebo usekla suchou větev a přitáhla ji do srubu. Ale když došlo i jídlo, zmocnilo se jí zoufalství. Oheň vyhasl, zůstal jen popel; Ella se cítila příliš slabá na to, aby se pokusila ještě jednou zajít do lesa. Vzala veškeré oblečení, které bylo v chatrči, zabalila do něj sebe i syna, jak jen to šlo, a z posledních sil vlezla do postele a přikryla sebe i jeho prošívanou dekou. Venku bezustání skučel vítr. V pokoji se ochladilo natolik, že v kbelíku zamrzla voda. Ella se zahleděla mezi trámy a měla pocit, že opět spatřila to podivné světlo jako při narození svého syna. Během posledních šesti měsíců o tom všem často přemýšlela. Někdy věřila, že to bylo znamení, které by někdy mělo určit velikost jeho života. Teď jí to však připadalo bezvýznamné, protože jejich smrt byla jen otázkou času.
Jejich nejbližším sousedem byl starý muž, který bydlel na druhém konci údolí. Když se strhla vánice, muž vyšel z domu, aby vykonal nějaké denní povinnosti. Z jeho domu bylo vidět jen střechu Branhamova srubu, ale všiml si, že se z komína nekouří. V dané chvíli tomu nevěnoval zvláštní pozornost, ale po několika dnech o tom začal vážně přemýšlet. Věděl, že před bouří ze srubu stoupal kouř, a byl si jist, že během vánice přece nemohl nikdo chatrč opustit. Rozhodl se, že se na to podívá zblízka. Jakmile se přiblížil k chatrči, viděl, že tam v čerstvém sněhu nejsou žádné stopy. Zaklepal, ale nikdo mu neodpovídal. Když se dveře pokusil otevřít, zjistil, že jsou zamčené zevnitř. Teď si byl jist, že uvnitř někdo je — někdo, kdo se ocitl ve velké nesnázi; pokusil se tedy dostat dovnitř násilím. Jeho očím se naskytnul srdcervoucí pohled.
Ella spolu s dítětem ležela schoulena v posteli. Následkem prochlazení a hladu byli téměř bez známky života. Soused popadl do ruky sekeru, běžel do lesa a přinesl tolik dříví, aby mohl chatrč vytopit. A když zjistil, že nemají žádné jídlo, bez váhání zaběhl domů a přinesl jídla, kolik jen mohl unést. Zavolat lékaře bylo nemožné, a tak se starý muž starostlivě ujal péče o mladou maminku a její dítě. Mezitím se Charlesovi nějakým způsobem podařilo probrodit se závějemi ke srubu, kde našel manželku i s dítětem, jak se pomalu zotavují.
Do konce zimy se Charles zdržoval poblíž domu; lovil a líčil na zvěř a snažil se, aby byla spižírna plná. Na jaře se vrátil ke svému dřevorubectví. Když roztály ledy, zapřahal volka a tahal z lesa ke břehu řeky Cumberland kmeny, kde z nich další dřevorubci dělali vory a plavili se na nich k řece Ohio a potom do Mississippi.
V BŘEZNU ROKU 1910 se Charlesovi a Elle narodilo druhé dítě, Edward. Za několik měsíců později šestnáctiletá Ella pocítila ve svém lůně další dítě. Počátkem roku 1911 porodila třetí dítě. Byl to další chlapec. Dali mu jméno Henry. Charles od jara až do podzimu roku 1911 pracoval v lese. Potom se mu přihodilo další neštěstí, které ho znovu odloučilo od jeho mladé rodiny a jeho samotného přivedlo na pokraj záhuby.
Jako nejmladší ze 17 dětí vyrůstal Charles Branham ovlivněn mnoha špatnými učiteli. Pít i řešit své problémy násilím se naučil již v době, kdy byl ještě chlapcem. Na podzim roku 1911 se Charles zúčastnil nějakého mejdanu, při kterém došlo k hádce. Kořalka a lidská bezohlednost, to byla ta hříšná směs, která způsobila, že hádka brzy přerostla v krutou rvačku všech přítomných. Jistý silný násilník, jménem Willy Yarbough, srazil Charlesova přítele na podlahu, skočil na něj, vytáhl dýku a chtěl mu ji vrazit do srdce. Charles ho však znenadání zasáhl židlí do hlavy. Poté couvl a vytáhl dýku. Willy nechal být muže ležícího na podlaze a pustil se do Charlese. Byl odhodlán vrazit Charlesovi dýku do hrdla — byl to krutý muž, který laťkou z plotu zabil svého vlastního syna — Charlesova dýka však zasáhla protivníka dříve a Willy zůstal ležet v bezvědomí v kaluži krve.
Když se zpráva o této rvačce dostala do Burkesville, byla Charlesovi prokázána vina jako vůdci v kolbišti a byl obžalován za pokus o vraždu. Dostavil se na koni šerif, aby jej zatknul a uvěznil. Předtím než se ho šerifovi podařilo najít, Charles beze stopy zmizel. Musel co nejrychleji zmizet a nevěděl vlastně, kam se podít ani co dělat. Ještě než zmizel, slíbil Elle, že jakmile najde zaměstnání a místo k bydlení, pošle pro ni. Bude se ale vydávat za někoho jiného, aby nepřišli na jeho stopu.
A tak během odpoledne Charles Branham zmizel a zanechal svou manželku v lesích samotnou. Sama se teď musela postarat o sebe a o své tři děti. Billovi bylo dva a půl roku a Henrymu bylo sotva šest měsíců. V sedmnácti letech byla Ella ještě sama téměř dítětem. Po uplynutí několika týdnů si uvědomila, že Charles v ní zanechal část sebe. Byla opět těhotná.
Podzim a zima Ellu přivedly na pokraj sil. Připadalo jí, že se pro ni život stal děsivým přízrakem. Pečovala v té nahrubo otesané na samotě stojící chatrči o tři nemluvňátka, a sama často pociťovala nevolnosti žaludku. Byla bez peněz, bez zásob a bez sil. Pokud by jí alespoň trochu nepomohli Charlesovi příbuzní — kteří sami žili v chudobě — sotva by zůstala naživu.
Tomuto období i jejím nevolnostem však posléze přišel konec a země s příchodem jara roztála. Henry měl první rok života za sebou, Edward měl druhé narozeniny a Billovi byly tři a děťátko v lůně Elly kopalo a vrtělo se a chystalo se k porodu. Jednoho dne, onoho jara roku 1912, se ve srubu zastavil šerif a ptal se, jestli má Ella nějaké zprávy od svého manžela. Mohla mluvit pravdu — nic o něm nevěděla, dokonce neměla ani tušení, kde přebývá.
Několik dnů po šerifově návštěvě si Bill s Edwardem hráli před srubem v místě, kde vyvěral malý pramínek a způsoboval, že tam bylo vždycky bláto. Bill chtěl ukázat svému mladšímu bratrovi, jak je silný, a tak zvedl nad hlavu ten nejtěžší kámen, který uzvedl a hodil ho do místa, kde vyvěral pramen. Kámen se zabořil hluboko do bláta na okraji louže. Blátem postříkaný Edward se rozplakal a rychle běžel do chatrče. A tu se z ničeho nic ozvala červenka a začala vesele švitořit. Bill se okamžitě začal rozhlížet, aby zjistil, na kterém stromě a větvi ten ptáček sedí. Vykročil tím směrem, ale ptáček odletěl. A v tu chvíli se přihodilo něco tak neobvyklého, co se zarylo do Billovy jemné mysli tak silně, že se to stalo první významnou vzpomínkou z dětství. Z místa, na kterém seděla červenka, se ozvalo něco jako jemný závan větru ve větvích — fjúúúú. A pak ze stromu zazněl hlas — velice zřetelný lidský hlas, který řekl: „Budeš bydlet poblíž města New Albany.“
S hrůzou v očích běžel Bill s vypětím všech sil do chatrče a křičel: „Mami, mami!“
Ella právě utírala blátem postříkané Edwardovo bříško. „Bille, co se stalo?“ zeptala se a přivinula nejstaršího syna k sobě.
„Promluvil ke mně pták, maminko. Slyšel jsem ho zpívat na stromě a potom ke mně promluvil.“
Ella se pousmála: „To se ti jen zdálo, synku.“
Ale Bill trval na svém: „Slyšel jsem ho, maminko, slyšel jsem, jak mluvil.“
„A co ti ten ptáček řekl?“ zeptala se maminka; přitom však byla přesvědčená, že je to jen pouhá Billova fantazie.
„Řekl mi, že budeme bydlet poblíž města New Albany.“
Tato odpověď ji zarazila. Nepřipadalo jí, že by něco takového mohlo napadnout malého chlapce, který si hrál. Vyšla kousek za srub a zavolala do lesa: „Haló, je tam někdo?“ Když se vrátila dovnitř, Bill se zeptal: „Maminko, kde je New Albany?“
„To je město v Indianě, na druhé straně řeky, naproti městu Louisville v Kentucky, asi sto mil odtud. Bille, kdo ti říkal o New Albany?“
„Nikdy jsem o New Albany neslyšel, dokud ke mně nepromluvil ten pták. Mami, kdy se tam odstěhujeme? Bude tam s námi bydlet i táta?“
Ella přikývla.
Uplynulo několik týdnů a dostali od Charlese dlouho očekávaný dopis. Ella se posadila ke stolu z pařezu a upřela oči na obálku, kterou svírala chvějícími se prsty. Bill se postavil na špičky a nakukoval na stůl. „Maminko, otevři to.“
Ella se nervózně pousmála: „Samozřejmě. Čekali jsme na to už hezky dlouho, proč bychom teď měli otálet?“
Opatrně odtrhla zalepenou přeložku, vytáhla dopis z obálky, rozevřela jej a začala číst. Sama měla dost dobré vzdělání, protože její otec byl učitelem; ale Charles do školy téměř nechodil, a proto neuměl ani číst ani psát, dokonce ani napsat své vlastní jméno. Ten dopis mu napsal jeden z jeho bratrů bydlících v Louisville.
„Co tam je, mami?“ zeptal se Bill.
Během čtení mu říkala: „Je tady napsáno, že tatínek je v Indianě. Našel trvalé zaměstnání, pro nás místo k bydlení, a chce, abychom tam za ním hned přijeli. Je to v malém městečku Utica, asi deset mil severovýchodně od…“ Tady se zastavila a udiveně pohlédla na svého tříletého syna. Jak je to možné?
„Kde, mami? Kde je ta Utica?“ Bill se dožadoval odpovědi.
Ella pomalu odpověděla: „Bille, budeme bydlet deset mil severovýchodně od New Albany v Indianě.“