Jeho poslední velké pokušení

V DOBĚ, kdy William Branham kázal na téma sedmi pečetí, měl jeho švagr James Fletcher Broy autonehodu. Ještě předtím než Bill opustil Jeffersonville, se šel za svého švagra pomodlit. Pohled na Fletchera Broye byl žalostný. Začal pít již jako mladistvý a od té doby alkohol ovládal celý jeho život. Oženil se a byl otcem dvou dětí, jenže problémy spojené s pitím nakonec jeho manželství rozvrátily. Teď byl v podstatě bezdomovcem. V poslední době se zdržoval na Wiednerově farmě, kde přespával v chlévě a za to na farmě vykonával drobné práce.

Potom, co se Bill za svého švagra pomodlil, řekl: „Fletchere, chtěl bych ti dát nějaké peníze.“

„Nedělej to, bratře Bille. Můžeš si domyslet, co bych s nimi udělal.“

„Tak ti dám nějaké oblečení. Mám doma několik obleků. Nepotřebuju je. Rád bych ti je dal.“

„Nedělej to, bratře Bille,“ řekl, a smutně potřásl hlavou, „v tu chvíli bych šel do zastavárny a za peníze bych si koupil alkohol.“

Když Bill viděl Fletchera v takovémto politováníhodném stavu, vzpomněl si, co se mu zdálo loni v říjnu, asi v době, kdy v Jeffersonville kázal na téma „Postava dokonalého člověka“. V tom snu se Bill stal bezdomovcem a potuloval se v temné nehostinné krajině. Neměl kam jít a nikdo se o něj nepostaral. Venku byla zima. Třásl se a měl strach, že by mohl během noci zmrznout. Zpovzdálí zpozoroval oheň. Vydal se tím směrem, dokud nepřišel na místo, kde byla městská skládka odpadků. Odpadky doutnaly ve dvou prohlubních, jež byly blízko sebe. Stovky bezdomovců spaly na úzkém pruhu země mezi těmito dvěma ohništi.

Bill se postavil na kraji tohoto ostrůvku lidí bez domova, kteří neměli kam jít, a hledal nějaké místo, kde by si mohl lehnout a odpočinout. Ale žádné prázdné místo neviděl. Jeho budoucnost mu připadala beznadějná. Najednou se kdosi postavil a přistoupil k němu. Byl to Fletcher Broy.

Fletcher řekl: „Bille, najdu ti místo. Ty jsi krmil mé děti, když byly hladové a teď ti já najdu teplé místo k přespání.“

Bill následoval Fletchera, překračoval tucty lidí, až přišel na místo, kde byl na zemi prostor, který sotva stačil na to, aby se tam vešel. Když Fletcher odešel, Bill se zahleděl nad plameny ohně do studené temné a šeré noci a pomyslel si: „To je zvláštní. Kdysi mi všemohoucí Bůh dovolil vést svou církev. Kdysi mi dovolil kázat své Evangelium k tisícům duší, které byly zachráněny. Muži a ženy přicházeli z celého světa, aby si se mnou mohli několik minut promluvit. A teď jsem bezdomovec, kterého nikdo nechce. Je mi tak zima. Co mám dělat?“

Když se probudil, přemýšlel o tom, jestli jeho sen nemá nějaký skrytý význam. A teď, když seděl a hovořil s Fletcherem Broyem, se mu ten zvláštní sen připomněl. Ještě stále v něm nenalézal správný význam, ale ten význam měl brzy pochopit ve formě lekce, jež mu byla udělena.

Bill cestoval zpět do Arizony s Genem Normanem. Byl celou cestu za volantem. Během cesty toho spolu moc nenamluvili, ale když přejeli hranici státu Arizona, začal si zpívat jednu křesťanskou písničku za druhou, dokud nedojeli do Tucsonu. Po dobu několika následujících týdnů téměř vůbec nic nedělal. Cítil se vyčerpán a doléhala na něj mírná deprese. Poté, co strávil celý týden v přítomnosti sedmi majestátních andělů, se návrat do všedního světa rovnal návratu do nějaké nezáživné povinnosti, poté co se vrátil z dovolené do exotických krajin — bylo to téměř nesnesitelné. Po jednom vzrušujícím týdnu, který přestál takříkajíc na vrcholu hory a sledoval, jak Ježíš Kristus zjevuje své svrchované Božství; Ten, jenž stvořil všechny věci sám pro sebe. Kristus ukazoval, jak se všechny tyto věci nakonec naplní v Jeho velikém záměru, jímž je zasnoubení s lidem, který On kolektivně nazval svou nevěstou. Těch sedm Božích duchů zjevilo tajemství, nad nimiž se podivovali svatí ve všech věkách, odkdy byla napsána Bible. Sestupovat z takového vrcholu hory do nějakých kejklí denních povinností se rovnalo radosti v probuzeneckém shromáždění a následnému návratu domů, kde zjistil únik vody z vodovodu. Tento posun jeho myšlení byl extrémní.

Bill se každý den modlil a prosil Boha, aby mu ukázal, co by měl dělat dál. Jenže jako by nepřicházela žádná konkrétní odpověď. Bylo to skličující. V dubnu dvakrát kázal v Albuquerque v Novém Mexiku, jednou v Sierra Vista v Arizoně a jednou v Phoenixu v Arizoně, a pak si vzal dovolenou a odcestoval s Billy Paulem na sever do Britské Kolumbie. Roy Roberson, Fred Sothmann a Banks Wood se k nim připojili ve srubu Buda Southwicka, a pak je Bud vedl na celý týden na koních do hor, kde měli rybařit.

Na zpáteční cestě domů cestovalo těchto pět mužů územím Kanady v tandemu, který se skládal ze dvou dodávek. Dříve však, než vjeli na území Spojených států, se tento tandem rozdělil — Roberson, Sothmann a Wood pokračovali nejkratší cestou na východ do Jeffersonville, zatímco Bill a jeho syn se stočili směrem na jih k Arizoně. Když překročili kanadsko-americkou hranici, jeli ještě asi čtyři nebo pět hodin, až zastavili v Heleně v Montaně a tam si vyhledali motel, kde by mohli přenocovat. Druhý den vstali ve čtyři ráno, zahřáli dodávku a ještě před rozedněním z Heleny odjeli. Nejdříve řídil Bill, zatímco si Billy Paul udělal ze svého pláště podhlavník, který svinul a dal si ho mezi hlavu a boční sklo, a v tu chvíli spal jako dudek.

Bill upadl zpět do stejné melancholie, jež ho trápila před odjezdem na dovolenou. Modlil se: „Bože, proč si k tomuto dílu nepovoláš někoho jiného, který by se toho zhostil lépe? Je mi líto, Pane, ale zklamal jsem Tě. Nemohu přimět lidi, aby mi naslouchali.“ Za oknem se přesouvaly hory, louky, pole a on stále uvažoval: „Kázal jsem Evangelium po dobu téměř třiceti let. Za posledních šestnáct let jsem nedělal nic, než to co mi Pán řekl. Snažil jsem se žít s Ním v takové blízkosti, že jsem nikam nešel a neřekl nic, co nebylo Jeho vůlí. V každém skutku Ježíš Kristus projevoval sám sebe jako Ten, který je včera i dnes, tentýž i navěky, a přesto většina církví se mnou nechtěla mít nic společného. Dobře, pokud nechtějí slyšet moje poselství, pak nemusí. Jednoduše vyklidím pole. Odjedu někam na sever do Britské Kolumbie a stanu se spolu s Budem profesionálním průvodcem. Promluvím s Medou a dětmi, abychom tam odjeli na prázdniny, a pak, když už budeme ve srubu, řeknu otevřeně: ‚Mně se tady tak líbí, že nemá cenu, abych odsud někam odjížděl. Zůstaňme tady.‘ Nechám si narůst plnovous a stanu se opravdovým horalem. Na jaře a v létě budu rybařit, na podzim budu lovit a v zimě budu lovcem kožešinové zvěře.“

„Lidé mi říkají, že jsem prorok. Nikdy jsem se za proroka nepovažoval, jenže lidé mi to stále říkají. No, jestli jsem prorok, pak bych měl žít v divočině jako Eliáš a Jan Křtitel. A jestli si Bůh bude přát, abych lidem sdělil nějaké poselství, vrátím se do civilizace a budu je kázat. Ale zbytek svého času se budu věnovat třebas rybaření.“

Ukazatel paliva oznamoval, že nádrž auta je skoro prázdná. V sedm přijel Bill k čerpací stanici do malého městečka Lima v Montaně. Když natankoval plnou nádrž, zastavil před restaurací a probudil svého syna na snídani. V restauraci už bylo asi patnáct lidí; někteří z nich seděli na stoličkách u barového pultu, kde byli obsluhováni. Ostatní seděli v boxech s vysokými opěrkami, takže jim ven vyčnívaly jen hlavy; jinak je oddělovaly přepážky. Bill s Billy Paulem usedli do boxu. Zatímco Billy Paul poléval lívanec sirupem, Bill zpozoroval nějakého drsného muže, který přecházel přes cestu a blížil se k restauraci. Netrvalo dlouho a vešel dovnitř. Když se blížil k pultu, kde se pak posadil, cvakaly jeho černé jezdecké boty o podlahu. Bill odhadl, že tomu muži moc neschází do šedesátky. Měl na sobě modré keprové montérky a modrou riflovou košili. Černý klobouk měl posazený na vrch hlavy tak, že odhaloval široký pruh šedivých vlasů. Po obou stranách obličeje mu visely dlouhé šedivé kníry.

Příchozí na Billa zapůsobil dobrým dojmem. Pomyslel si: „To je opravdový chlap. Ne jako někteří z těch zženštilých líných pupkatých padavek, kteří vysedávají v plavkách na koupalištích a kouří cigára. Ten chlapík vypadá silně a drsně, jako kdyby žil takovým životním stylem, který vyžaduje od člověka Bůh.“

Tento příchozí si u pultu objednal lívance, ale pak ho něco začalo dráždit v nose, a tak hlasitě kýchnul „hep čííí“, aniž by se za to omluvil.

Bill pokynul na syna hlavou a řekl: „Billy, tady je muž podle mého srdce. Popravdě řečeno, tak budu vypadat v budoucnosti.“

„Ó, tati, takový přece nechceš být,“ podotkl Billy Paul, když se naposled zakousl do lívance a žvýkal ho v ústech. Ve vedlejším boxu se postavili dva muži a kolébavým krokem se blížili k pokladně, aby zaplatili za svou snídani. Billy Paul šťouchnul do svého otce a řekl: „Tati, nepřipomínají ti tihle dva chlapi tebe a strýčka Fletchera?“

Byla to pravda. Billa ta podoba fascinovala. Opravdu připomínali jeho a Fletchera Broye, nebo lépe řečeno to, jak tito dva mohou vypadat za dvacet let. Jenže tito dva lidé vypadali jako bezdomovci, kteří celou noc proleželi schouleni někde u táboráku. Jejich oděv byl ošumělý a špinavý. Jeden z mužů cinknul dvaceti centy za dva šálky kávy a dva koblihy. Pak odcházeli kolébavým krokem ven.

Billy Paul koutkem oka sledoval svého otce. „Co ti je?“

„Nic,“ odpověděl Bill; v duchu si však pomyslel: „To není nic pro tebe.“

Když odešli do své dodávky, Billy Paul se zeptal: „Chceš znovu řídit? Chce se mi pořád spát.“ Než ujeli jednu míli, Billy Paul už spal. Bill svižně projížděl horskou silnicí rychlostí 90 kilometrů v hodině. Když byli asi 30 kilometrů za posledním městem, promluvil k němu nějaký hlas. Nebyla to jeho představa, ale skutečný hlas zaznívající v éteru, který rezonoval mezi čtyřmi okny dodávky. Hlas Billy Paula to však nebyl. Billy Paul se koneckonců opíral hlavou o dveře schoulený na svinutém kabátě a byl vděčný za každou minutu, kterou si ještě mohl schrupnout.

Nějaký hlas řekl: „Pokud chceš uskutečnit svůj plán, tak skončíš jako ti dva muži, které jsi viděl v restauraci. Staneš se bezdomovcem, tak jak jsi to viděl v tom snu, který jsem ti dal. Tvá manželka tě opustí; ona v takovýchto horách nebude žít.“

„Pane, já bych nerad takhle skončil, ale takový život, jakým teď žiju, se mi vůbec nezamlouvá. Přál bych si nějakou změnu. Jestli jsi mě povolal za proroka, proč bych nemohl žít někde v divočině jako mnozí z těch dávných proroků?“

„Tamti byli proroci Starého zákona. Ty jsi však byl povolán k mnohem vyššímu úřadu, než měli oni. Zaprvé: tobě bylo dáno více darů než jim. Byl jsi povolán kázat Evangelium a modlit se za nemocné apoštolským způsobem. Proč na mě vždycky čekáš, dokud s tebou nepohnu? Kde je tvá odplata? Nacházíš se jako Mojžíš v nebezpečí, že ztratíš soucit k mým lidem a zapomeneš na úkol, k němuž jsem tě povolal.“

Asi jednu míli bylo ticho. A pak začalo sněžit. Bill zapnul stěrače.

„Billy,“ zvolal. Ale žádná odpověď. „Billy!“ zvolal znovu hlasitěji.

„Co si přeješ?“ rozespalým hlasem se zeptal Billy Paul.

„Cos mi to řekl před několika minutami?“

„Nic. Proč?“

„Někdo ke mně mluvil. Myslel jsem, že jsi to byl ty.“

Billy Paul se na něj nechápavě podíval a pak znovu zavřel oči. Další míli Bill projel v mlčení a uvažoval o tom hlasu, který k němu hovořil ohledně uchylování se od svých povinností. Už nikdy více! Zeptal se: „Pane, co to má znamenat?“

„Vrať se ke své službě,“ řekl hlas. „Copak jsem ti neřekl na začátku, když jsem tě povolal, abys konal dílo evangelisty? Řekl jsem ti: ‚Jako Jan Křtitel byl poslán jako předchůdce prvního příchodu Ježíše Krista, tak ty jsi poslán s poselstvím, jež předejde Jeho druhý příchod.‘ Jan byl víc než prorok. On byl také anděl mé smlouvy.“^{1Matouš 11:7─11; Lukáš 7:24─28}

Billův rozum byl zahlcen mnoha myšlenkami. Projížděl polem, míjeli sloupy oplocení, za okny se všechno kolem něj jen míhalo. Nakonec byl však schopen uspořádat a najít význam těchto věcí. Jakby se mohl Mojžíš dostat k Božímu lidu, pokud by zůstával v izolaci na poušti? To nebylo možné. Mojžíš musel odejít do Egypta, aby se mohl stát Bohu užitečný. Bill si uvědomil, že ani on nemůže být užitečný, pokud by se odstěhoval do divočiny. A znovu uvažoval o tom vidění, které měl onoho dne, když pokládal základový kámen Branhamovy modlitebny. Bůh mu ukázal sad se dvěma řadami stromů, které znázorňovaly jednotáře a trojiční — podle jejich pohledu na Božství. Bill se postavil v mezeře, uprostřed těchto dvou názorů a zlomil po jedné větvi z každé řady stromů a pak tyto větve posázel poblíž kříže. Větve začaly okamžitě růst do výšky, dokud nedosáhly jejich vrcholy nebe, a pak, jako když padá déšť, na něj padalo hojné ovoce. A Bůh mu poukázal na 2. Timoteovi 4:1−5 a přikázal mu, aby „konal dílo evangelisty“. Jenže stejné místo Písma obsahovalo rovněž varování: „…neboť nastane čas, kdy nebudou snášet zdravé učení…“ Bill nedokázal pochopit, jakým způsobem by se tato část Písma na něj mohla vztahovat. Ale Bůh mu říkal: „…naplň svoji službu“. Musí jít tedy kupředu, musí dál kázat, musí dál vyučovat. A najde se někdo, kdo ho bude poslouchat a tomuto Evangeliu uvěří.

Když Bill došel k tomuto závěru, hlas řekl: „Hle, kladu před tebe věčné znamení. Podívej se na západ.“

Bill se podíval z okna po pravé straně a uviděl skupinu hor, tyčících se na západní straně silnice. „Žádné věčné znamení v tom nevidím.“

„Tam je ale vepsáno tvé jméno.“

V tu ránu v kabině dodávky jakoby nastalo veliké dusno. Bill pocítil, jak se mu potí ruce. Zpomalil a snažil se tyto vrcholy prozkoumat.

Billy Paul se probral natolik, že se zeptal: „Co děláš?“

„Něco se děje, Billy. Teď vím, v čem je moje chyba, a že jsem téměř zklamal Boha.“

Najednou cesta a také tyto hory, jakoby byly zastíněny tisíci lidí — někteří byli slepí, někteří byli zmrzačení a nemocní nebo měli nějaké jiné potřeby. V pozadí mohl Bill slyšet, jak někdo čistým hlasem zpíval:

Když vidění pominulo, Bill sjel k okraji vozovky a zastavil. Otevřel okno a pozoroval skupinu hor směrem k západu. Nacházely se tam dvě hory a pak jedna větší hora a potom znovu menší hora, pak další větší hora a pak poslední malý pahorek před poslední horou, která se tyčila až k oblakům. Bill se zeptal: „Pane, já tomu nerozumím, nevím, co to znamená.“

„Kolik je tady hor?“

„Sedm.“

„Kolik písmen je ve tvém jménu?“

„W-i-l-l-i-a-m M-a-r-r-i-o-n B-r-a-n-h-a-m — všechna tři jména mají sedm písmen.“

„Všimni si, jak tři z těchto hor čnějí nad ty ostatní. Ony znázorňují první, druhé a třetí tažení tvé služby. Pokud ještě budeš zpochybňovat své povolání, vrať se na toto místo a vzpomeň si, co jsem ti řekl.“

Sedm horských vrcholů poblíž Limy v Montaně.

Sněhové vločky, které padaly dovnitř otevřeným oknem, se měnily na vodu. Při pohledu na ten nejvyšší vrchol Bill zůstal jako přimrazený. Billy Paul se posadil a protíral si oči. Řekl: „Tati, podívej se tady na druhou stranu.“

Bill obrátil svůj zrak k východu a poblíž cesty uviděl doutnající skládku odpadů, a jak z ní stoupá šedý dým, který po chvíli splýval s temně šedou oblohou. Jeho nitro se zachvělo při pomyšlení, jak blízko byl hrozné osudové chyby.

BĚHEM SVÉHO POBYTU v Tucsonu se William Branham nejednou zastavil v ústřední modlitebně církve Sborů Božích v ulici 2 555 North Stone, kde byl pastorem kazatel Spencer Weddle. Bill a Meda Branhamovi s sebou příležitostně vzali Gena a Marii Annu Normanovy a jeli společně na shromáždění. Jednou v neděli ráno, bylo to v květnu, přijeli do domu Normanových o něco dříve, a tak je Gene, než odjedou do shromáždění, pozval dál na krátkou návštěvu. Bill se posadil na pohovce v obýváku. Gene se posadil na skládací židli. Mezi nimi ležel na konferenčním stolku titulní stranou nahoře časopis Life ze 17. května 1963. Na obalu byl snímek newyorského guvernéra Nelsona Rockefellera, jak se usmívá na svou novou manželku Happy.^{2Časopis Life, 17. května 1963} Gene vzal časopis do ruky, otevřel na třetí stránce a pak jeho prst sklouznul na obsah v místě, kde bylo napsáno:

Pozoruhodný úkaz na nebi

Načež listoval v magazínu až na stránku 111; na okamžik upřel svůj zrak na barevnou fotografii duhy, jež byla pořízena v noci na Havaji. Popis textu sděloval, že tohoto druhu duhy způsobené měsíčním svitem nejsou skoro nikdy viděny, nemluvě o tom, že vůbec kdy byly fotografovány, protože vyžadují velice vzácné atmosférické podmínky, aby se mohly zformovat. Titul zněl: „Duha z měsíčních paprsků…“ A pak Gene obrátil na stránku 112, na následující obrázek, a četl další titulek, který zněl: „… Velký tajemný oblak ve tvaru prstence.“ Tato stránka obsahovala čtyři snímky téhož oblaku, které byly pořízeny v různých lokalitách státu Arizona. V dolní pravé části se nacházely tři malé černobílé fotografie a čtvrtý obrázek zabíral zbytek této stránky. Tato veliká barevná fotografie ukazovala slaboučké linie oblaku, který byl tak jasný, že působil dojmem, jakoby světélkoval na pozadí modré oblohy. Titulek jej nazýval prstencem, ale autor tohoto článku použil toto slovo volně, jakoby chtěl poukázat, že uprostřed toho oblaku se nacházela velká plocha viditelné oblohy. Jestliže se tento oblak původně zformoval jako kruh, teď již měl však tvar prodloužený, hranatější. Vznášel se nad nehostinnou pouštní krajinou. Na snímku nebyly viditelné žádné další mraky.

Gene podal tento obrázek Billovi s otázkou: „Viděl jsi už někdy něco takového?“

Bill si chvíli tento obrázek prohlížel a pak řekl: „Doufám, že sis všimnul, že to má tvar pyramidy.“

Bill si mlčky četl popis nacházející se pod tímto obrázkem. Bylo tam napsáno:

Když tento časopis zavíral, zeptal se: „Bratře Gene, mohu si ho vzít?“

„Jistě, bratře Bille, klidně si ho vezmi.“

Později onoho týdne stál Bill ve svém bytě a otevřel časopis Life na straně 112 a prohlížel si snímky tohoto zvláštního oblaku, který se nacházel tak vysoko, že nemohl vzniknout z vodní páry. Tato stránka poskytovala čtyři snímky toho stejného objektu, jež byly pořízeny z poměrně od sebe vzdálených lokalit. Úzký sloupec na pravé straně této stránky obsahoval tři černobílé snímky, jež ukazovaly tento oblak, jak byl vyfotografován v Prescottu, Phoenixu a Winslowu v Arizoně mezi šestou a půl sedmou večer. Na levé straně se nacházela barevná fotografie, která zabírala asi dvě třetiny této stránky s tím stejným záhadným oblakem, jenž byl pořízen někde v blízkosti Flagstaffu v Arizoně. Všechny čtyři snímky poukazovaly na charakteristickou vlastnost, totiž prstencovitý tvar tohoto úkazu, bílý chmýřovitý prstenec, který tvořil rámec pro modrou oblohu nacházející se v jeho středu, i když to netvořilo přesný kruh. Snímek z Winslowu byl pořízen z takového úhlu, na němž byl tento oblak prodloužený, ale tři předchozí fotografie ukazovaly jeho vzhled ve formě, který připomínal tvar trojúhelníku.

Pro někoho to mohlo být záhadou, ale Bill přesně věděl, co to znamenalo. On se teď díval na čtyři fotografie znázorňující konstelaci sedmi andělů. Byli to titíž andělé, kteří k němu sestoupili poblíž vrcholu Sunsetu 8. března, protože potom, když mu řekli, že bude otevřeno sedm pečetí, sledoval, jak se povznesli přes stratosféru a zformovali oblak, který vypadal přesně tak, jako ten z časopisu Life. Znovu si přečetl tento odstavec podávající vysvětlení. Bylo tam napsáno, že snímek byl pořízen 28. února, a to bylo osm dnů předtím, než viděl tentýž úkaz poblíž hory Sunset.^{3Ohledně fotografování tohoto tajemného oblaku nad Arizonou vznikly některé nejasnosti. Hlavně co se týče přesného data, kdy přišlo těch sedm andělů k Williamu Branhamovi. V mých závěrečných poznámkách a pramenech se snažím vysvětlit, proč jsem popsal tento příběh takovým způsobem a proč mi takové vysvětlení připadá jako jediné možné objasnění, které obsahuje všechna fakta, jež s tím souvisí.} To bylo něco nadpřirozeného, protože Bůh často ukazuje své veliké skutky na obloze, předtím než je uskuteční na zemi.^{4Mojžíšova 13:21; 14:15─18; 34:5; 40:34─38; 3. Mojžíšova 16:2; 4. Mojžíšova 9:15, 22; 2. Paralipomenon 5:13, 14; Žalm 19:1; 50:6; 97:6; Matouš 2:2; 24:30; 26:64; Marek 13:26; 14:62; Skutky 1:9; Židům 12:1; Zjevení 1:7; 10:1−7} Rovněž lokalita tohoto oblaku mu připadala důležitá, protože se to ukázalo západně od vrcholu Sunsetu a on sledoval ty anděly, jak se blížili dolů ze západu.

28. února 1963 nádherný nebeský fenomén, okouzlující ač tajemný oblak 48 kilometrů široký a 42 kilometrů vysoký, vyvolal vlnu publicity. Příběh o této události se objevil jak v časopisech Arizony, tak v časopisech Texasu. Časopis Science ho zveřejnil ve svém čísle 19. dubna 1963 a časopis Life přinesl tuto zprávu ve vydání ze 17. května téhož roku. Ani jedna publikace nenašla odpověď na to, oč se jedná.

Ale na tom velkém barevném snímku bylo ještě něco jiného, co ho upoutávalo. Bylo to provázáno s něčím, co si nedokázal zpočátku vysvětlit. Ale najednou uslyšel ten dobře známý nadpřirozený hlas, který mu říkal: „Otoč to doprava.“

Bill uvažoval: „Vždyť jsem se na to díval správně,“ držel ten časopis ve čtecí poloze, normálně, „možná ten hlas chce, abych to otočil doprava.“

Když otočil časopis o čtvrt otáčky ve směru hodinových ručiček, s překvapením zjistil, že se ten oblak změnil v siluetu hlavy Ježíše Krista hledícího dolů na zem. Ty stíny na obloze nacházející se uvnitř prstence odhalovaly sotva znatelné kontury tváře. Když se díval na ten obrázek v časopise Life náhle mu v paměti vyvstal obraz Ježíše, který měl doma a byl to obraz Krista ve věku 33 let, malíře Heinricha Hoffmana. Ve svém domě měl vždycky reprodukci toho zvláštního obrazu, která mu připomínala Ježíše z vidění, které měl v roce 1933. Hoffmanův Kristus ve věku 33 let se podobal Ježíši více než kterýkoli jiný obraz, jenž kdy viděl. No a zde se nacházela ta stejná Kristova hlava, která byla zformována sedmi anděly na obloze nad Arizonou — byla vyfotografována a otištěna v časopise Life, aby to mohl vidět celý svět.

Mnohem později se zmínil o tomto snímku ve svém kázání v Shreveportu v Louisianě. Řekl: „Všimněte si té bílé andělské paruky Ježíše Krista, která je důkazem toho, jak mé poselství o Něm, jako o Bohu, je pravdivé. On je svrchovaným Soudcem vesmíru, svrchovaným Soudcem nebe a země, On je Bohem a nikým jiným než samotným Bohem. On je Bohem vyjádřeným v lidské formě, jež byla pojmenována Syn Boží; a Syn, to byla pouhá maska. Naše poselství je naprosto pravdivé a je dokázáno v Písmu, dokázáno ve službě, dokázáno Jeho přítomností, že On je včera i dnes tentýž i navěky. A proto těch sedm andělů, to je pravda, bratři. Nemusíte s tím souhlasit, ale jen se posaďte a prostudujte je s otevřeným srdcem a myslí a ať vás vede Duch svatý.“

KDYŽ V ČERVNU skončilo dětem vyučování, William Branham vzal svou rodinu na léto do Jeffersonville. Bylo přirozené, že jeho manželce a dětem se stýskalo po starém domově a přátelích. V neděli 23. června 1963 kázal Bill v Branhamově modlitebně na téma „V trhlině stojící“ a vysvětlil, jak ho Bůh zastavil před tím, aby přerušil svou službu. Svému shromáždění sdělil: „Vracím se na misijní pole. Budu poslušný Bohu, dokud mne smrt neosvobodí. Dovolte mi tady vložit krátkou poznámku. Toužil jsem po tom, abych mohl vidět Ježíše Krista projevujícího se bez jakékoliv chyby, a to se také během mé služby rozpoznávání stalo. Ale ať církev vezme na vědomí a také ta další generace: jestliže Bůh člověka protlačuje hadicí a on sebou nehne, dokud mu to Bůh nedá jasně najevo, pak s tím není spojena víra. Byl to Bůh, který postrkoval člověka, aby něco udělal. Má služba byla však přivedena do takového stavu, kde nikdo z lidí proti tomu nemůže ani hlesnout. Od nynějška však musím jít vírou. Budu se modlit, zvolím tu nejlepší možnost a půjdu to vykonat. Víme, že lidé se mohou mýlit. Bůh se však mýlit nemůže. Možná, že je to příchod toho velkého času, který všichni vyhlížíme. Možná, že je to právě to, díky čemu se uskuteční to obrovské vítězství v Božské lásce. Vím, že je potřebná Boží láska, aby vyrazila na tu frontovou linii a postavila se v mezeře mezi lidi.“

Další týden pak kázal čtyřikrát v letničním táboře ve shromážděních v Hot Springs v Arkansasu. V pátek večer v průběhu táborového shromáždění vyučoval znovu Matouše 12:42, kde Ježíš řekl: „…větší než Šalomoun je tady.“

Od tohoto kázání mu Šalomoun tanul v mysli. V sobotu ráno, když jel severovýchodním směrem do Jeffersonville, Bill pokračoval v uvažování o starověkých vládcích v Izraeli. Král Šalomoun se svým množstvím manželek a svým mírovým královstvím byl předobrazem vlády Ježíše Krista v průběhu závěrečného milénia. Duchovně řečeno, Ježíš bude mít mnoho manželek (budou to ryzí věřící ze všech věků). Billova myšlenka se vrátila do minulosti k tomu prvnímu sňatku, který proběhl v 1. Mojžíšové a pak napříč celou Bibli, dokud mu Bůh nezjevil věci týkající se manželství a rozvodu, jež ho zcela překvapily. Dokonce i po návratu do svého domku v Jeffersonville se nemohl této myšlenky zbavit. Dlouho do noci nemohl usnout a musel o tom uvažovat a pozastavovat se nad tím, jak tato pravda ovlivní jeho přátelé a následovníky. Jakoby mu Duch svatý říkal: „Kaž na téma manželství a rozvodu. Nahraj toto kázání na magnetofonový pásek a uschovej ho.“ Nicméně když v neděli ráno 30. června 1963 vyšlo slunce, Bill ještě nebyl připraven na toto téma kázat.

Místo toho onoho dopoledne pronesl kázání, jež nazval „Třetí exodus“. Použil text z 2. Mojžíšové 3:1 − 12, kde se Mojžíš setkal s Ohnivým sloupem v hořícím keři a sdělil mu, aby se vrátil do Egypta a vysvobodil Izrael z otroctví. Když Mojžíš namítal, že to není schopen udělat, Bůh mu dal znamení. Bill četl: A [Bůh] řekl, určitě budu s tebou; a bude to pro tebe znamení, že jsem tě poslal. Když vyvedeš tento lid z Egypta, budeš sloužit Bohu na této hoře. Bill se s překvapením zastavil, až do této chvíle si neuvědomoval, že Bůh dal Mojžíšovi jako věčné znamení horu, právě tak jako Bůh dal jemu jako věčné znamení pohoří se sedmi horami. Když se uklidnil, pokračoval ve svém kázání.

Slovo exodus znamená „vyjít; jinými slovy odchod nebo emigrace, obvykle se to tyká velkého počtu lidí“. V průběhu dějin emigrovaly velké skupiny lidí. Bill promlouval o třech velkých exodech, kde Bůh ve formě Ohnivého sloupu sestupoval, aby povolal lidi z otroctví a vyvedl je na svobodu. Ten první byl samozřejmě přirozeným vyjitím. To bylo tehdy, když Mojžíš vyváděl Izraelské děti z otroctví v Egyptě na svobodu do země Kanaán. Během toho prvního exodu, byl Mojžíš (který byl Bohem povolaným prorokem) veden nadpřirozeným znamením Ohnivého sloupu, aby si lidé nepletli, kdo je ve skutečnosti vede. Oni začali svůj exodus tím, že zabili beránka a nanesli jeho krev na zárubně svých dveří jako znamení, že uvěřili Bohu, který je bude ochraňovat před andělem smrti, jenž měl projít tuto noc Egyptskou zemí a zabít všechny prvorozené mužského pohlaví.^{5Mojžíšova 12} Bill zdůraznil, jak to jediné místo, na němž se Bůh setkává s mužem nebo ženou, je pod prolitou krví beránka. Tak tomu bylo po pádu v Edenu a nikdy se to nezměnilo. Jediné místo, na němž se Bůh s někým setkával v dávných dobách Izraele, bylo pod krví obětního beránka. Ale to byl jen přirozený předobraz něčeho duchovního, co teprve mělo přijít. Tento předobraz naplnil Ježíš Kristus. Jediné místo, kde se Bůh s někým dnes setkává, není denominace, není nějaké církevnictví nebo intelektualismus — ale je to pod obětní krví Božího beránka. Každý věřící má věčný život jenom pod pomazáním krve Ježíše Krista. To je, kde věřící může mít společenství.

Druhé vyjití bylo duchovního rázu. Ježíš (Bůh-prorok) vyvolal lidi z náboženského systému, který vytvořili Židé kolem Mojžíšových přikázání. Ježíš volal unavené a obtížené, aby vešli do Jeho odpočinutí.^{6Mojžíšova 12} On sám je tou Zaslíbenou zemí pro věřícího. On řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“^{7Jan 14:6} Ježíš věděl, že přišel od Boha a že se k Bohu vrací.^{8Jan 13:3} Po Ježíšově smrti, pohřbu a vzkříšení, jeden muž, který se jmenoval Pavel z Tarsu, byl na cestě do Damašku, když uviděl tentýž Ohnivý sloup, jenž se zjevil Mojžíšovi. A protože Saul byl dobře obeznámen s Hebrejskými písmy, zeptal se: „Pane, kdo jsi?“ Ten Ohnivý sloup odpověděl: „Já jsem Ježíš.“^{9Skutky 9:5; Skutky 26:15} Začal druhý exodus. Byla to obdoba toho prvního vyjíti, ale to druhé vyjití začalo zjevením se Ohnivého sloupu. Právě tak jako Bůh použil Mojžíše, aby vedl to první vyjití, použil si apoštola Pavla, aby vedl to druhé vyjití.

Bill řekl: „Bůh zaslíbil, že v těchto dnech bude třetí vyjití. Na základě vědeckých důkazů a skrze skutky a svědectví Ducha, to můžeme dnes vidět — ten veliký Ohnivý sloup, který se mezi námi pohybuje se znameními a zázraky zmrtvýchvstalého Ježíše Krista, který vyvolává lidi z denominacionalismu do přítomnosti Ježíše Krista, aby vešli do té lepší země a mohli žít.“

Bill řekl: „Přátelé, já jsem pouze vaším bratrem. Nevěřte tomu jen proto, že to říkám já. Věřte tomu proto, že vám to Bůh dokázal. Ten stejný Ohnivý sloup, který On použil pro ty předchozí dva exody, On ho dnes uvedl mezi vás a dokázal to dokonce vědecky. Jak víte, minulý měsíc přinesl časopis Life fotografii tohoto úkazu.“

Ten večer kázal „Je tvůj život hoden Evangelia?“ Tam ukázal, jak se člověk nestává hoden díky vlastním skutkům. To pramení z vaší víry v to, co pro vás udělal Ježíš Kristus. V předchozím kázání řekl: „Jestli existuje jedna jediná věc, kterou musím udělat, pak Ježíš Kristus zemřel zbytečně.“ Ale jsem spasen milostí. Samozřejmě, tato milost přichází skrze víru v Krista.^{10Efezským 2:7, 8}

Poznámky

1. Matouš 11:7─11; Lukáš 7:24─28 ↩
2. Časopis Life, 17. května 1963 ↩
3. Ohledně fotografování tohoto tajemného oblaku nad Arizonou vznikly některé nejasnosti. Hlavně co se týče přesného data, kdy přišlo těch sedm andělů k Williamu Branhamovi. V mých závěrečných poznámkách a pramenech se snažím vysvětlit, proč jsem popsal tento příběh takovým způsobem a proč mi takové vysvětlení připadá jako jediné možné objasnění, které obsahuje všechna fakta, jež s tím souvisí. ↩
4. Mojžíšova 13:21; 14:15─18; 34:5; 40:34─38; 3. Mojžíšova 16:2; 4. Mojžíšova 9:15, 22; 2. Paralipomenon 5:13, 14; Žalm 19:1; 50:6; 97:6; Matouš 2:2; 24:30; 26:64; Marek 13:26; 14:62; Skutky 1:9; Židům 12:1; Zjevení 1:7; 10:1−7 ↩
5. Mojžíšova 12 ↩
6. Mojžíšova 12 ↩
7. Jan 14:6 ↩
8. Jan 13:3 ↩
9. Skutky 9:5; Skutky 26:15 ↩
10. Efezským 2:7, 8 ↩