Kampaň Williama Branhama ve Phoenixu skončila ve středu 2. března 1955. Příštího dne odjel do Los Angeles v Kalifornii, aby zahájil pětidenní kampaň v Angelus Temple, v církvi založené Aimee Semple McPhersonovou, proslulou evangelistkou dvacátých let, dvacátého století. Pak se přesunul v Los Angeles na dvě následující shromáždění sponzorovaná Mezinárodním sdružením obchodníků plného evangelia (FGBMFI), do větší budovy. Vicepresident tohoto společenství, Miner Arganbright, pronajal arénu Stock na pátek a sobotu večer, 11. a 12. března.
Bill doufal, že tyto dvě kampaně dopadnou lépe než ty, které pořádal v Kalifornii předchozí léto. V srpnu 1954, když kázal v Los Angeles v Calvary Temple, se navzdory očekávání sponzorů zástup každého večera zmenšoval. Následně se Bill dozvěděl, že mnoho lidí se odmítlo zúčastňovat, protože tento sbor, v němž se shromáždění konala, neměli v oblibě. Ačkoliv on sám nebyl na žádnou denominaci napojen, konflikty, jež mezi denominacemi existovaly, jeho službu stále ovlivňovaly.
Bill navštěvoval Západní pobřeží pravidelně od roku 1947. Na počátku byla jeho shromáždění v Kalifornii prostoupena výbuchy víry a zázraků a každým rokem, když se vracel, jeho zástupy ve srovnání s předchozím rokem rostly. Ale v poslední době se tento trend obrátil. Křesťané v této zemi pomerančů jakoby ztráceli o jeho nadpřirozený dar zájem. Nepochybně, filmová a televizní představení odvracela pozornost mnoha lidí od Božích věcí. Hollywood odsával snad i některé křesťany a vtahoval je do svých iluzí, otupoval jejich duchovní smysly na znamení Mesiáše, které bylo uprostřed nich; nebo snad i žárlivost a rivalita mezi denominacemi způsobila, že vedoucí představitelé církví nebyli ochotni vzájemně spolupracovat. Ať už byl tento důvod jakýkoliv, návštěvnost Billových kampaní v Kalifornii měla za poslední tři roky sestupný trend.
Bill si vzpomněl na rozhovor, který měl s jistým baptistickým kazatelem, když v roce 1947 přijel do Los Angeles poprvé. Tento kazatel jej varoval: „Bratře Branhame, teď když jsi na Západním pobřeží, dávej raději pozor na to, co kážeš.“
Byl tím zmaten: „Já přece kážu Božské uzdravení. Co je na tom špatného?“
„Ó, já také věřím v Božské uzdravení,“ odpověděl kazatel, „ale tady v Kalifornii je to jiné. Vezmi do ruky sobotní noviny a prohlédni si je. S Božským uzdravováním je spojen ten nejhorší fanatismus, jaký jsi kdy viděl, s podivíny a s různými druhy teorií a zvláštními pocity, které nazývají znameními od Boha. Pokud nebudeš opatrný, způsobíš, že tyto druhy nesmyslů se budou rozšiřovat ještě víc.“
V té době Bill odpověděl: „Pohleďte, pane, můj dar pochází od Boha. Věřím, že bude pro křesťany požehnáním. Mou touhou je spatřit tyto rozbité řady letničních lidí, jak se sejdou spolu v jednomyslnosti. Oni jsou vlastníky té největší věci na tomto světě — totiž křtu Duchem svatým. Určitě ti lidé s duchovním smýšlením uvidí můj dar a pochopí, kam směřuje mé úsilí.“
Baptistický kazatel odpověděl: „Nezpochybňuji tvůj dar nebo tvé motivy, bratře Branhame, ale ať je Bůh s tebou.“ Pronesl tato slova povzneseným tónem — ne jako požehnání, ale spíše jako varování. Tehdy si Bill neuvědomoval, co tím vlastně ten kazatel myslel. Ale to se měl teprve naučit.
V pondělí 7. března 1955 se Bill probudil ve tři hodiny ráno. Nemohl znovu usnout. Vstal, aby se modlil. Brzy na to pocítil ve své místnosti anděla Páně. Netrvalo dlouho a vidění jej zavedlo na projížďku.
Teď se nacházel na vrcholu útesu, který mu skýtal panoramatický pohled na Los Angeles. Bezprostředně pod ním byla ulice lemovaná palmami. Skřehotající supi se třepetali na každém místě, přelétávali z jednoho stromu na druhý, jiní se znovu hrnuli ke zdechlině nějakého zvířete na cestě. Byl tam zastoupen každý druh supa. Z vrcholku jedné palmy volal nějaký sup na skupinu, která se krmila zdechlinou na cestě: „Já to mám.“ Jeden ze supů na cestě pohleděl vzhůru od své krmě a odpověděl: „Já to mám také.“ A začal rámus. A každý sup skřehotal na svého souseda: „Já to mám také! My to máme!“
Bill se pozastavoval nad tím, co může tato podivná, hlučná scéna znamenat. Najednou se na tom útesu vedle něj postavil tentýž baptistický kazatel, který mu během jeho první návštěvy v Los Angeles oznámil to slavnostní varování. Ten kazatel se zpříma podíval do Billových očí a přísně řekl: „Není to to, co jsem ti řekl před osmi lety, bratře Branhame?“
„Pane, omlouvám se, myslel jsem, že oni to opravdu pochopí.“
Anděl Páně se postavil na samém okraji útesu po pravé Billově straně. Anděl řekl: „Stejně tak si to myslel Mojžíš o Izraelitech, že oni to pochopí.“ 1Exodus 2:11; Skutky 7:22−25.
A tím to vidění v jeho pokoji pohaslo.
V pátek večer ve Stock aréně Bill vyprávěl o tomto vidění svému obecenstvu a veřejně se tomu baptistickému kazateli omlouval za to, že nedbal jeho varování. Pak se znovu pokusil o to, aby to lidé mohli správně pochopit. V průběhu dvou večerů vysvětloval rozdíly mezi pečetí Boží na věřícím člověku a pečetí antikrista na nevěřícím. Vyučoval, že Boží pečeť je křest Duchem svatým, který způsobuje, že křesťan přijímá celé Slovo Boží, jako inspirované. Duch antikrista rovněž tvrdí, že miluje Boha, ale tento duch nemůže přijmout všechno z Bible jako pravdivé.
Bill řekl: „Lidé s antikristovým duchem jsou vlažní, jsou okrajovými věřícími, kteří přijdou až k Duchu svatému a řeknou: ‚Já takovým nesmyslům nevěřím.‘ Oni mohou přijít až tak blízko jako jejich vůdce Jidáš — velice fundamentální ve své nauce, ale pokud šlo o přijetí křtu Duchem svatým, odvracejí se: ‚Ó, to je přece fanatismus; na tom nic není.‘ Jsou schopni věřit Slovu intelektuálně, ale nemohou mu věřit ze svých srdcí.“
„Duch antikrista bude velice náboženským duchem. Ježíš řekl, že to bude tak blízko té opravdové věci, že by to mohlo svést pokud možno i samotné vyvolené.2Matouš 24:24 To na to vrhá jiné světlo, není-liž pravda? Je to náboženský duch, který může tancovat, křičet, vyhánět démony, konat zázraky — a stále je to antikristovské. Ježíš nás učil, že ne každý, kdo Mu říká ‚Pane‘, vejde do Království nebeského. Onoho soudného dne Mu mnoho lidí řekne: ‚Pane, copak jsme neprorokovali ve Tvém jménu, nevymítali jsme ve Tvém jménu démony, nekonali jsme ve Tvém jménu zázraky?‘ A Ježíš jim odpoví: ‚Odejděte ode Mne činitelé nepravosti, nikdy jsem vás neznal.3Matouš 7:21−23“
„Nemůžete zakládat vaše spasení na emocích. V Indii jsem viděl lidi, kteří se dopracovali až k šílenství, křičeli z plných plic, a pak bosí mohli procházet jámou po řeřavých uhlících, aniž by se popálili — a přitom popírají, že někdy žil nějaký muž jako Ježíš Kristus! A tak emoce ještě nic neznamenají.4Matouš 7:13−20 To, co se počítá, to je ovoce Ducha svatého: láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrota a vlídnost.5Galatským 5:22 Tak je to správné. Nerad bych ranil vaše city, ale musím to říct. Vy jste viděli Ducha svatého, jak vystoupil v mé službě s darem rozpoznání. Teď jsme došli tak daleko, že vám musím říct rovněž pravdu o těch ostatních věcech.“
Během několika minut jim líčil vidění o supech, kteří se krmili na mršině, a přesto tvrdili, že mají pravdu. Bill řekl: „Bratři, vy vůbec nechápete, v čem vězí má služba. Nebeský Bůh se vás pokouší dát dohromady. Ale pokaždé, když sem přicházím, zástupy jsou menší a menší. Bez ohledu na to, co se pokouším docílit, někteří lidé stále označují moji službu za kult. Bratři a sestry, to veliké Letniční hnutí nám nikdy nebude prospěšné, dokud neprolomíte vaši zaujatost a nedáte svá srdce dohromady v jednotě ducha. Pokud budete pokračovat ve svém odmítavém postoji — zapamatujte si, že Laodicea, ten poslední církevní věk, se stal vlažný a Bůh jej vyplivne ze svých úst.6Zjevení 3:14−22 Slyšte Slovo Páně!“
„Letniční církev se ochlazuje a stává se příliš naškrobená. A z toho důvodu nemůžete vzájemně spolupracovat — více pozornosti věnujete svým organizacím než Ježíši Kristu. Každá církev se pokouší zastínit tu druhou tím, že postaví přepychovější budovu ve městě. Ale copak se Bůh stará o církevní budovy? Jestliže věříte, že Ježíš přijde brzy, proč investujete milióny dolarů do vašich budov? Tyto peníze by měly být utraceny na misijních polích, na šíření Evangelia těm, kteří ho nikdy neslyšeli.“
„Vy, letniční lidé, jste snížili vaši laťku, dovolili jste hříchu vstoupit do vašich církví. Kdysi bylo pravidlem, že letniční ženy nosily dlouhé vlasy a slušně se oblékaly, teď má většina z nich ostříhané vlasy, dokonce i make-up, nosí šortky a přiléhavé šaty — a stále o sobě tvrdí, že jsou pokřtěny Duchem svatým? Věřím, že Duch svatý způsobí, že se budete oblékat počestně a stejně tak i žít. Jestli Duch svatý odsoudil tyto věci na počátku, On je stále dnes večer tímtéž Duchem svatým, On se nemění.“
„Obávám se, že tady něco nezačalo tak, jakby to mělo být od prvopočátku. Amen. Ó, nerad to říkám. Ale nemohu se před tím pozdržet, vychází to z mých úst s velikou silou.“
„Dnes večer mne Křesťanští obchodníci přivedli sem do této veliké arény, abychom se mohli oprostit od denominačních přívěšků. Toto místo by mělo být nacpáno do posledního místečka kazateli, kteří si potřásají rukama a velebí Boha za seslané probuzení. Avšak příliš mnoho kazatelů řeklo svým lidem: ‚Nechoďte tam, protože on nepatří do naší skupiny.‘ Moji bratři, to je ďábel, který se dostal mezi vás, který vás rozděluje, který narušuje vaše obecenství. Copak nevidíte, co tím chci říct?“
„A tak, jestliže se tady dnes večer nachází ten baptistický kazatel, já se mu omlouvám. Místo toho, aby má služba přiváděla křesťany v Kalifornii k sobě, ona naopak probudila fanatismus. Každý se snaží démona ucítit nebo démona pošlapat. Ó, bratři, jestli mi věříte, že jsem Boží služebník, naslouchejte dnes večer mému hlasu. Vraťte se zpět k Evangeliu. Modlete se, aby vám Duch svatý dal dostatek lásky, abyste se od těchto předsudků osvobodili. Pokořte se a modlete se, aby vás Bůh mohl zformovat dle svého obrazu, pak už se nenecháte podvádět některou z těch falešných rév, jimiž se oni snaží napodobit ryzí dar od Boha.“
William Branham si uvědomoval, že jeho dar zasáhl mnoho lidí svou výjimečností. Často se pokoušel lidem vysvětlovat, jakým způsobem fungují jeho vidění, s důvěrou, že takové vysvětlení bude křesťanům nápomocné, aby se mohli vyhnout špatným úsudkům. Někteří lidé to stejně nepochopili správně.
Jednou přišel k Billovi nějaký letniční muž s prosbou, aby mu pomohl v jeho manželství. Řekl: „Moje manželka je zásadovou luteránkou a nemohu ji přivést k tomu, aby uviděla křest Duchem svatým. Bratře Branhame, viděl jsem, jak ses ve svých shromážděních dokázal vypořádat s ďábly. A tak, když si moje manželka ze mě tropí žerty, přikázal jsem tomu démonovi v Ježíšově jménu, aby ji opustil. Ačkoliv jsem sebesilnějším mužem, nemohu toho démona přimět, aby ji opustil. A teď to vypadá tak, že se budeme rozvádět.“
„Bratře, ty jsi na to šel špatnou cestou,“ pověděl Bill. „Když ona se k tobě začne takto chovat, pověz: ‚Budiž požehnáno tvé srdce, miláčku. Já tě miluji,‘ a buď vůči ní opravdu laskavý. Udělej pro ni něco hezkého a po celou dobu se za ni ve svém srdci tiše modli. A Bůh se o to ostatní postará.“
O tři týdny později tento muž podal Billovi po telefonu zprávu: „V mém domě se stala revoluce, má manželka se stala jinou osobou.“
„A co je mocnější,“ zeptal se Bill: „Křičení, kopání nebo ji vzít s láskou do náruče? Jednou provždy si zapamatuj, Bůh je láska. Takovýmto způsobem já vyháním démony ve shromážděních, mocí lásky.“
Mnoho neporozumění není snadné napravit. Nejhorší ze všeho bylo, že kazatelé, kteří viděli nebo o Billově daru slyšeli, se pokoušeli tyto věci ke svému vlastnímu prospěchu napodobovat a způsobili mezi křesťany obrovský zmatek. Někteří z těchto kazatelů byli opravdovými podvodníky, zahrávali si s důvěřivostí lidí; duchovně však tito lidé byli naprostými ignoranty. Někteří kazatelé zase obdrželi s upřímností dary Ducha svatého, ale nebyli dostatečně opatrní, jak tyto dary biblickým způsobem ovládat, a tak jimi škodili téměř stejně jako ti podvodníci.
Bill znal jednoho z takových pomatených kazatelů, který o sobě tvrdil, že má dar rozpoznání a říkal: „Tato žena tady má tři ďábly. Jeden se jmenuje Jeff a druhý Seth, každý je jiné barvy. Jeden je zelený, ten druhý modrý a ten třetí je růžový.“ Když toto Bill uslyšel, modlil se: „Ó, Bože, copak jsem řekl něco, co by mohlo lidi přivést k takovým nápadům? Nedovol, aby se to stalo, Bože. Mnozí z těchto lidí musí tak těžce bojovat a usilovat, aby uviděli Boží království. Jak se mohou celými zástupy hrnout, aby poslouchali takové nesmysly? Kéž by mohli uslyšet hlas velikého Pastýře, a pak už nepůjdou za hlasy těch cizích.“
Pravda o Billově daru rozpoznání byla daleko mocnější a překvapivější, než cokoliv, co si mohli tito padělatelé dokonce představit. Když na něj v průběhu modlitebního shromáždění přicházelo pomazání, bylo to jako kdyby byla z okna odhrnuta záclona a umožňovala náhled do toho duchovního světa tam nahoře. Mohl pociťovat anděla Páně několik metrů od sebe, po své pravé straně, častokrát mohl také anděla sledovat, vypadal jako vznášející se ve vzduchu ohnivý sloup. Když lidé v modlitební řadě se přibližovali do přítomnosti anděla, Bill mohl pozorovat, zda byli věřícími nebo nevěřícími, a to na základě nepatrné svatozáře obklopující tyto křesťany; a oni s sebou přinášeli vstřícného ducha. Pokud křesťana trápila nějaká pochybnost, Bill to viděl jako tmavý pruh, který jej následoval zezadu. Jestliže byl věřící trápen démonem, Bill nad ním viděl černý, zvlněný stín.
Obecně řečeno, démoni se zjevovali jako tmavé obláčky, studené a lhostejné. Osoba, která uvažovala o sebevraždě, byla obklopena černou mlhou démonů, kteří se ke spáchání tohoto činu snažili tuto osobu postrčit. Když byl někdo v umírajícím stavu, Bill to často zpozoroval jako temný stín, který obklopoval jeho hlavu. Pak mohl Bill říci, že dotyčná osoba je zastíněná smrtí. Často, když ďábel působící nějakou specifickou nemocí byl na pódiu odhalen, začal volat na pomoc nějakého démona nacházejícího se nablízku, který způsoboval tutéž nemoc v jiném člověku. Bill to pozoroval jako tmavou čmouhu, která prolétávala od dotyčné osoby na pódiu k nějaké jiné v obecenstvu. A pak byl schopen odhalit oba tyto démony najednou. Jeho diagnózy se nikdy nemýlily.
Pod pomazáním mohl opravdu pociťovat víru lidí, kteří dokázali z jeho daru táhnout. Ten hlavní důvod, proč uspořádal modlitební řadu, byl, aby mohl určit víru dotyčné osoby, za kterou se chtěl modlit. Byl si vědom, že jeho dar působil skrze víru každého jednotlivce. Když lidé přicházeli dopředu kvůli modlitbě, stačilo několik slov rozhovoru, aby to přivedlo vidění. Jestliže Bill pokračoval v rozhovoru, pokračovalo i vidění, dokud nebyl fyzicky vyčerpán. Aby neotálel s tím nezbytným, pokoušel se říci jenom tolik, co by pozvedlo víru každé osoby do takového bodu, ve kterém on nebo ona mohli přijmout od Ježíše Krista své nadpřirozené uzdravení. Dokonce i bez vidění byl Bill schopen poznat, kdy byli lidé uzdraveni, poněvadž ta svatozář kolem dotyčné osoby najednou zjasněla. Častokrát anděl Páně odcházel z pódia a začal se pohybovat uprostřed obecenstva. A pak Billovi bylo zapotřebí jenom sledovat, kde se ten ohnivý sloup zastavil; tam pod tím světlem se vždy prolomilo vidění. Někdy se ve shromáždění víra křesťanů pozvedla natolik, že Bill to viděl jako mléčnou mlhu vznášející se nad shromážděním. Když se to stalo, začalo pak mnoho lidí táhnout z jeho daru najednou, že začal mít těžkosti s rozpoznáváním jednotlivých problémů. Obvykle se již v takovém bodě obešel bez modlitební řady a často se pomodlil společnou modlitbou za uzdravení každé nemocné osoby nacházející se v budově.
Navzdory tomu, že se mnohokrát pokoušel vysvětlit duchovní aspekt svého daru, většina lidí ho stále nemohla pochopit. Ale na tom ještě nebylo nic špatného. Škoda vznikala teprve tehdy, když lidé chtěli použít vysvětlení toho daru a pokoušeli se jeho službu napodobovat. Jednou ráno se to stalo až bolestně zřejmé, když do Billova domu přišla nějaká žena s prosbou o pomoc. Pozval ji do svého obýváku. Meda připravovala snídani. Ta žena se posadila do čalouněného křesla, vyzula si boty a stáhla punčochy, dala si nohy pod sebe a pak si začala nervózně třít ruce. Její obličej budil dojem vyčerpání. Když se jí Bill zeptal, co ji trápí, nemohla říct nic víc než to, že má nějaký zvláštní pocit. Bill na ni tlačil, aby se dozvěděl nějakou podrobnost, ale ona zůstala v takovém fádním, nevýrazném a tajemném stavu.
Pak se dostavilo vidění, pronikalo k samotnému jádru této záhady.
„Paní, vy jste přijela ze Sant Louis. Váš manžel tam slouží na policejním oddělení.“
„Ano, to je pravda. Odkud to víte?“
Bill na její otázku neodpověděl. Pozoroval ji dál ve vidění. „Byla jste kdysi milou hospodyňkou, ale teď se váš domov změnil v prasečinec. Vaše dospělá dcera se tam teď stará o vašeho manžela.“
„Máte pravdu. Kdo vám to řekl?“
„Když jste začala mít tyto podivné pocity, navštívila jste lékaře. On vám dal hormonální injekci. Pak jste šla do nějaké církve, kde vám bylo sděleno, že jste posedlá ďáblem. Poslali vás za jistým kazatelem v Kalifornii, který vám řekl, že máte sedm ďáblů. Vy jste mu uvěřila, protože jste si myslela, že to dostatečně vysvětluje vaše zvláštní pocity. Pak jste poslouchala jistou ženu kazatelku, která vám řekla, že máte pět ďáblů. A ona vám řekla, abyste jela do Jeffersonville a setkala se se mnou.“
„Ano, to všechno je pravda. Odkud to víte? Volala vám moje dcera?“
Vidění skončilo, Bill se ocitl znovu ve svém obývacím pokoji. Teď jí mohl odpovědět. „Duch svatý mi tyto věci sdělil na základě vidění.“
Žena si narovnala nohy a vyrovnala záda. „Teď mohu jít k jádru věci. Již několik dnů jsem nejedla a nebudu jíst tak dlouho, dokud se nedozvím, co se stalo s těmi dvěma démony. Pokud se dozvím, co se stalo s těmi dvěma démony, kteří mě opustili, budu se moci zbavit i těch ostatních, aby odešli stejnou cestou.“
„Paní, vy především v sobě žádné ďábly nemáte.“
„Opravdu ne?“
„Ne, madam. Copak jste nesledovala svou matku, když byla v přechodu?
Totéž prožíváte vy. Kvůli čemu si myslíte, že vám byla podána tato hormonální injekce?“
„Nevím.“
„To bylo kvůli menopauze.“
„To je právě to.“
„Pomodlíš se za mne a vypudíš ty věci pryč?“
„Tady přece není nic, co bych mohl vyhánět. Tvé zvláštní pocity nejsou způsobeny ďábly; je to přirozený stav života.“
Její obličej se znatelně uvolnil. Vůně smaženého bůčku obrátila její hlavu směrem ke kuchyni. „Máte hlad?“ Zeptal se Bill se širokým úsměvem. Za chvíli seděla u stolu v kuchyni a jedla smažený bůček s vejcem a toastem. Když dopila svůj druhý šálek kávy, Bill řekl: „Jeď teď domů, dej do pořádku svůj dům a pak pěkně vař svému manželovi a upeč mu jablečný koláč. A když se dnes večer vrátíš, sedni si mu na kolena, obejmi ho kolem krku, polib ho a řekni mu, jak ho miluješ. A od této chvíle žij, jak se sluší na křesťanskou ženu.“
Sledoval ji, jak odjížděla a přišli mu na mysl ti dva kazatelé v Kalifornii, kteří té lehkověrné ženě sdělili, že má ďábly. Byl zvědav, jestli ti dva kazatelé již někdy byli v jeho shromáždění. Doufal, že se nepokoušeli napodobovat jeho službu. Bill musel znovu přemýšlet o tom baptistickém kazateli a o jeho vážném varování: „Bůh buď s tebou.“
Asi v této době přijel k Billovu domu ve staré dodávce značky Chevrolet jistý mladý muž. Bill seděl na verandě a naslouchal problému tohoto mladého muže.
„Bratře Branhame, vlastním autobazar v Minneapolis. Před několika lety odešla má manželka k Letniční církvi a obdržela Ducha. Přála si, abych s ní chodil do této církve, ale já jsem ji řekl: ‚Ne, já nejsem náboženský typ.‘ A pak před několika měsíci se mi přihodilo něco, co se mnou zatřáslo. Zrovna jsem prodal ojetý automobil nějaké starší ženě a chtěl jsem si pověsit sako a najednou jsem začal přemýšlet, jestli jsem té ženě dal obě sady klíčů. Sáhl jsem do kapsy saka a tam jsem našel kousek papíru, na kterém bylo napsáno: ‚Kde budeš trávit svou věčnost?‘ Tato otázka se mě hluboce dotkla, přenechal jsem svůj obchod svému spolupracovníku a odjel jsem domů, abych hledal Boha. Zašel jsem na jedno shromáždění Billy Grahama. Zeptal se mě, jestli jsem zvedl ruku a přijal Krista za svého osobního Spasitele, a pak že tato sporná otázka bude zažehnána; že budu trávit věčnost s Ježíšem. Zvedl jsem tedy ruku, ale stále jsem nepociťoval uspokojení. A tak jsem navštívil církev Nazarénů. Nazarejští lidé mi řekli, že dokud nebudu tak šťasten, abych mohl křičet, že nejsem zachráněn. A tak jsem se modlil, dokud jsem nekřičel, avšak stále jsem pociťoval, jakoby ta věc nebyla urovnána. Poté jsem šel do Letniční církve. Tito lidé mi řekli, že když budu mluvit v jazycích, mé místo věčného určení bude vyřízeno. Oni se se mnou modlili až do půlnoci, dokud jsem nemluvil v jazycích, avšak stále jsem nepociťoval, že by to bylo vyřízeno. Pak jsem potkal nějaké lidi z časopisu Hlas uzdravení. Řekli mi, že ty jsi prorok. Řekli mi, že kdybych sem přišel, že mi můžeš říct, co potřebuji. Bratře Branhame, jak se mohu dozvědět, kde budu trávit svou věčnost?“
„Dobrá, bratře, zaprvé, chtěl bych ti říct, že nejsem prorok; jsem pouze Jeho služebník. Ale ty nepotřebuješ proroka, aby ti to vysvětlil, ty k tomu potřebuješ jen Boží slovo. Pan Graham, ti nazarejští a letniční lidé ti řekli pravdu, a přesto to nebyla úplná pravda. Zvednout ruku, křičet nebo mluvit v jazycích — to ještě není přijetí Krista. Přijetí Krista je přijetí osoby Pána Ježíše Krista.“
Ten mladý muž přikyvoval hlavou na znamení, že rozumí, ale výraz v jeho tváři byl stále zmatený. „Kde mohu najít Ježíše Krista?“
„Ty jsi mi řekl, že když jsi přečetl tu poznámku, něco tě zasáhlo a zatoužil jsi po Bohu. Předtím ses Mu stále vzdaloval. Ale teď najednou nastal obrat o 180 stupňů a zamířil jsi jiným směrem. Co způsobilo změnu tvého myšlení?“
„To já nevím.“
„To Bůh vstoupil do tvého srdce právě tehdy, když sis prohlížel ten kousek papíru.“
„Myslíš tedy, že jsem to celou dobu měl?“
„Samozřejmě, bratře. Obrácení znamená přesně to — otočit se.“
„Bratře Branhame, pomodlíš se za mne?“
Bill s úsměvem kýval nesouhlasně hlavou. „Ty nepotřebuješ modlitbu. Pravda tě osvobozuje. To je dílo Ducha svatého — té Osoby, ne myšlenky. Duch svatý je Osobou Pána Ježíše Krista, jehož přijímáme do našich srdcí, který nám dává nový a jiný postoj ke všem věcem v našem životě.“7Jan 8:30−36; 14:15−19; Skutky 3:19−21