Doktor Adolf Guggenbuhl považoval uzdravovací kampaň Williama Branhama v Curychu ve Švýcarsku za fenomenální úspěch. Byl ohromen velikostí zástupů; stejně tak vzrušení a úcta, kterou viděl ve tvářích lidí, jež naslouchaly nadpřirozenému rozpoznání, a viděli Ježíše Krista, jak uzdravuje nemocné a koná jiné zázraky. Jakmile curyšská kampaň doběhla do konce, doktor Guggenbuhl poprosil Williama Branhama, aby mu dovolil oznámit, a to neodkladně, následující kampaň v Evropě na toto léto. Bill se svým návratem souhlasil, a tak doktor Guggenbuhl naplánoval dva týdny shromáždění uprostřed srpna 1955 — první týden v Karlsruhe v Německu a druhý týden v Lausanne ve Švýcarsku. Avšak když se o těchto plánech dozvěděli vedoucí představitelé Švýcarské reformované církve, dělali vše, co bylo v jejich silách, aby uskutečnění těchto shromáždění zabránili. Když jejich úsilí ve Švýcarsku zklamalo, zaplavili německý parlament různými stížnostmi a dělali na vládu nátlak v tom smyslu, aby znemožnili shromáždění Williama Branhama v Německu. Doktor Guggenbuhl odjel do Bonnu, aby přednesl svou vlastní stížnost, ale nějak se mu to nedařilo. Vliv Švýcarské reformované církve uzavřel a zamknul dveře. Doktor Guggenbuhl se modlil, co by měl podnikat dál a Bůh mu ukázal, jakým způsobem má tento zámek otevřít.
Po porážce Německa ve 2. světové válce byla země rozdělena do čtyř zón. Každý jednotlivý sektor byl spravován jednou z vítězných velmocí spojeneckých armád: Americkou, Anglickou, Francouzskou a Ruskou. Město Karlsruhe se nacházelo v Americké okupační zóně. Doktor Guggenbuhl se rozhodl, že přednese svou při bezprostředně americkému plukovníkovi, který měl toto území na starosti.
Sekretářka uvedla doktora Guggenbuhla do kanceláře velitele. Plukovník ho zdvořile pozdravil, usedl za psací stůl a naslouchal. Doktor Guggenbuhl vysvětloval: „Reprezentuji amerického evangelistu, který věří, že Bůh chce, aby kázal v tomto měsíci v Německu. Ale Reformovaná církev se neshoduje s jeho naukou, a tak přesvědčila vládu, aby mu neumožnila příjezd. Můj argument je následující: Jestliže bylo dovoleno přijet a kázat Billy Grahamovi, proč to není dovoleno tomuto druhému muži?“
Plukovník se opřel hluboce do svého křesla a zeptal se: „A co oni proti tomuto muži mají?“
„On se modlí za nemocné a má významné výsledky — veliké výsledky — zázračné výsledky. Myslím si, že Reformovaná církev se znepokojuje myšlenkou nadpřirozeného Boha, kterého lidé mohou vidět v akci.“
„Řekls, že se modlí za nemocné? Kdo je ten evangelista?“
„Jmenuje se William Branham.“
„Bratr Branham!“ Plukovník se ve svém křesle přehoupl. „Moje maminka byla uzdravena v Branhamově shromáždění ve Virginii. Vstala z invalidního vozíku. Řekni bratru Branhamovi, aby přijel. Já osobně budu dohlížet na to, aby se sem dostal.“
Ačkoliv Reformovaná církev nezadržela Billa od příjezdu do Německa, přece jen mu neumožnila použít žádný státem vlastněný stadión v Karlsruhe. Ale to nezastavilo doktora Guggenbuhla. Pronajal si od jistého farmáře pole a postavil obrovskou obdélníkovou konstrukci z prken o profilu čtyři krát deset centimetrů. Pak tento rám potáhl průsvitným, světlým plátnem. Tato provizorní katedrála mohla poskytnou úkryt před sluncem a deštěm tisícům lidí. Ale jestli bude schopna čelit bouřce nebo ne, to bylo otázkou.
Ve čtvrtek 11. srpna 1955 Bill a Billy Paul Branham, spolu s Fredem Bosworthem a Minerem Arganbrightem, nasedli v New Yorku do letadla a odletěli do Karlsruhe v Německu. V pátek večer zahájili svou uzdravovací kampaň. Mnoho tisíc lidí naplnilo tuto plátěnou katedrálu a další tisíce lidí stály venku, a dívaly se skrze nadzvednutá plátna. Sedmdesát sedm autobusů, kromě stovek osobních aut, stálo na parkovišti. Následující dva dny otevřely Německu oči na to, co je to nadpřirozeno. V neděli odpoledne nabídl Bill věčnost všem mužům, ženám a dětem, kteří přijali krev oběti Ježíše Krista jako zadostiučinění za své hříchy. Tisíce lidí to přijalo. Toho večera Ježíš znovu dokázal, že žije; zaprvé skrze své dokonalé rozpoznání, zadruhé skrze svou moc zázraků.
Po shromáždění muselo komando Německé vojenské policie eskortovat Billa a Billy Paula do jejich auta. Komunističtí teroristé vyhrožovali zavražděním amerického evangelisty, a tak vláda určila toto policejní komando, aby ho chránilo. Když se Bill dostal do blízkosti černého sedanu, do kterého jej zavírali a odváželi tam a zpět ze shromáždění, nějaké vozidlo odbočilo z ulice, a řítilo se parkovištěm směřujíc rovnou k evangelistovi, a jeho synovi. Bill skočil na zadní sedadlo, ale Billy Paul se stále nacházel v cestě fanatikovi. V poslední chvíli Bill svého syna strhl a tím ho zachránil před hrozícím nebezpečím.
Příští den ráno požádal vůdce kultu spiritistů, aby se mohl setkat s americkým evangelistou. Doktor Guggenbuhl odmítl tomuto muži mít takové interview. Tento uražený vůdce kultu Guggenbuhlovi řekl: „Dnes já a moji následovníci uvrhneme na Branhamovo shromáždění kletbu. Způsobíme tak silnou bouřku, že smete celé toto místo z povrchu země. Ukážeme jim naši sílu.“ Když doktor Guggenbuhl sdělil tuto výhrůžku Billovi, jakoby se ho to vůbec netýkalo. Věděl, že moc Ježíše Krista může přemoct každou kletbu nepřítele.
Toho večera kázal Fred Bosworth o víře a uzdravení v Ježíšově jménu, a položil základy pro modlitební řadu, která měla následovat. Jemný vánek celý den před sebou tlačil po obloze kupovitá oblaka, slunce se někdy schovalo, někdy zas ukázalo. Krátce poté, co Bill vystoupil po schodišti na pódium a pozdravil publikum, vánek nabral na síle. Jako kdyby nasával plátna dřevěné konstrukce dovnitř a pak je zas vyhazoval ven, jako napínající se plachta na lodi — nasával ven, znovu a znovu, jako nějaká obludná, udýchaná plíce. Vzdálený hrom varoval zástup před blížící se změnou počasí. Bill pokračoval ve své mluvě na téma víry a uzdravení; vyprávěl příběh o slepém Bartimeovi, který seděl u cesty do Jericha a volal na Ježíše, aby se zastavil, a uzdravil ho.1Marek 10:46−52 Krátce na to zavyl vítr a zástup už nebyl schopen rozumět tomu, co se kázalo, dokonce ani pomocí reproduktoru. Hromy se ozývaly blíž a blíž, a rachotily jako frontová linie blížící se armády s palbou kanónů a explodujícími granáty. Vítr neoblomně cloumal plátěnou stavbou, která nebyla stavěna na to, aby mohla takovému náporu odolat. Všechno svištělo dveřmi a okenními otvory; a hrozilo to, že celá provizorní budova se vznese do vzduchu jako drak.
Bill si uvědomoval, že to nebyla obyčejná bouřka. Od prvního úderu hromu, který zazněl, se modlil k Pánu, aby mu ukázal, co má dělat. Teď uviděl malý temný mrak, který se přesouval nad několikatisícovým zástupem lidí. Sledoval tento stín, dokud neuviděl, jak se zastavil nad skupinou asi patnácti mužů sedících v jedné řadě. Vztahovali k němu ptačí péra, pronášeli směrem k němu nějaká slova, kterým nerozuměl. (Později se dozvěděl, že skandovali: „Ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého přivoláváme bouřku, aby tě zničila.“) Pak si všimnul druhé řady mužů na druhé straně uličky, kteří dělali totéž — bylo to asi třicet lidí, mávali pery a skandovali. Zatímco si Bill tyto lidi a jejich podivné chování prohlížel, vidění tuto scénu rozdělilo na dvě dimenze a odhalilo vůdce tohoto kultu, který se klaněl nezkroceným ďáblům kolem sebe.
Bill se obrátil k překladateli a řekl: „Bratře Lowstere, teď to nepřekládej.“ Pak sklonil hlavu a modlil se: „Pane Bože, Stvořiteli nebe a země, stojím zde na německé půdě ve jménu Ježíše Krista. Ty jsi mě sem poslal ke spasení těchto lidí. Satane, přikazuji ti v Ježíšově jménu, abys toto místo opustil.“ Pak pozvedl hlavu, podíval se na vůdce kultu a jemně řekl: „Ty, ďáblův synu, jako Jannes a Jambres se protivili Mojžíšovi, tak ty máš moc předvádět zázraky.2Exodus 7:11 a 22; 2. Timoteovi 3:8 Ale nejsi schopen se dotknout nadpřirozeného Boha, a protože ses pokoušel zničit tuto bohoslužbu, budeš za to muset zaplatit vysokou cenu.“
Najednou Bill před sebou těsně nad hranou pódia zpozoroval ohnivý sloup, jak se vznášel nad jednou ženou, která byla pevně připoutána k sanitním nosítkům. Skrze vidění předzvěděl něco zázračného. „Zde,“ řekl a ukázal prstem, „leží žena připoutaná k lůžku — má tuberkulózu, která jí zcela rozhlodala páteř. Ať někdo uvolní tyto pásy.“
Nějaký elegantní muž sedící v první řadě se postavil a namítl: „To nemůžete udělat. Jsem její lékař. Ona musí zůstat úplně znehybněná, jinak zemře.“
„Odvažte ji,“ naléhal Bill, „protože tak praví Pán, ona je uzdravena.“
Někdo uvolnil pásy a žena na nosítkách se vírou pozvedla a vstala. Veřejnost úžasem povzdechla, zatímco se bosá procházela uličkou vysypanou pilinami. Byl to první zázrak na kampani v Karlsruhe, který roznítil oheň očekávání v tisících srdcí a způsobil, že mnozí pochybovači se probudili; nikoliv však všichni.
Uplynulo nějakých deset minut od chvíle, kdy Bill pokáral vůdce spiritistů, jehož kletba přivodila bouřku. Během této chvíle se síla větru ztišila na úroveň vánku a oblaka se vypařila a dovolila sluníčku, aby zlíbalo plátna katedrály na dobrou noc. Bill skončil své kázání a pak vyvolal patnáct modlitebních lístků k modlitbě. Když se těchto patnáct lidí formovalo do řady po jeho pravé straně, Bill zpozoroval, že muž, který ho vyzval, byl nyní skleslý a nakloněný ve svém sedadle dopředu. „Bratře Lowstere, podívej na toho muže tam, podívej, jak má skloněnou hlavu a jeho ramena jsou ochable svěšená. Něco se mu stalo. Pošli tam někoho, aby zjistil, co se s ním děje.“
Když tuto věc vyšetřili, zjistili, že vůdce onoho kultu je znehybněn. Skupina uvaděčů jej musela vynést z budovy. Bill se už nikdy více o tom člověku nic nedověděl.
Zatímco všichni na pódiu sledovali konec tohoto malého dramatu, uvaděč vedl slepou dívku po schodišti na pódium a nechal ji stát samotnou. To byla chyba. Neklidná slepá dívenka se tápavě pohybovala kupředu, hledajíc Američana. Bill ji zpozoroval až těsně předtím, než se ocitla na konci pódia. Zadržel ji a přitáhl zpět.
V němčině řekla: „Ráda bych se setkala s mužem, který se za mě bude modlit.“
Pan Lowster řekl: „On tě právě drží za ruku.“
Dívka objala Billa tak vřele, že se jeho srdce málem roztavilo soucitem. Vypadala tak nevinně; v květovaných šatech, vlasy měla rozděleny uprostřed, vzadu spletené do dvou copů. Mohla mít asi osm let. Byla ve stejném věku jako jeho dcera Beky.
Najednou vidění zmenšilo tuto dívku do velikosti novorozeněte. Bill ji uviděl v maminčině náručí, jak ji konejšila. Její maminka byla vysoká a štíhlá blondýnka; otec byl podsaditý, tmavých vlasů. Dále Bill uviděl lékaře, který se sklání nad dítětem a vyšetřuje jeho oči a pronáší, že je slepé. Když vidění pominulo, Bill řekl publiku to, co viděl. Pak sledoval obličeje a hledal rodiče. Poznal maminku sedící o několik řad dál. Bill řekl: „Já samozřejmě nemám moc, abych ji uzdravil. Jediným Uzdravitelem je Ježíš Kristus.“
Pak pohleděl dolů na tuto slepou dívenku, která jej nadále zoufale svírala. Když ji sledoval, měl dojem, jako kdyby byla najednou rozdělena na dvě dívky. Její dvojče se odlouplo jako stín a postavilo se na okraj hrany pódia a pak vyskočilo do vzduchu a ukazovalo na různé předměty. Teď již Bill přesně věděl, co se stane. Modlil se: „Nebeský Otče, zanechal jsem doma moji dcerku Beky, která kvůli tomu plakala, a to proto, abych sem přišel, a modlil se za toto dítě. Prosím, uzdrav ji v Ježíšově jménu.“ Jemně nadzvedl její obličej od svého ramene, ona se podívala dozadu za něj a zahleděla se ke stropu. Pak řekla nějaké slovo německy. Lowster překládal: „Bratře Branhame, ona se ptá, co to jsou za kulaté věci nad námi. Ona zřejmě vidí nad sebou elektrická světla.“ Bill vztyčil před jejím obličejem dva prsty. „Kolik vidíš prstů?“ Zeptal se skrze překladatele.
„Dva,“ odpověděla a pozvedla své dva malé prstíky jako odpověď. Její maminka zakřičela a běžela na pódium tak rychle, že ztratila na schodišti jednu botu. Brzy na to téměř udusila svoji dcerku, když ji líbala. Malá dívka se zeptala: „Ty jsi moje maminka?“
„Ano, miláčku,“ odpověděla.
Pak projížděla prsty svých útlých rukou po obličeji své maminky a opakovala znovu a znovu: „Ó, maminko, ty jsi krásná… jak nádherná.“
Později přivedli uvaděči na pódium muže středního věku. Bill se tohoto muže na něco zeptal skrze německého překladatele; ten muž odpovídal posunky svých rukou. Trvalo to několik minut, než se našel někdo, kdo uměl překládat ze znakové řeči. Nakonec se Bill od onoho muže dozvěděl, že se narodil hluchoněmý. Během modlitby za jeho uzdravení Bill zpozoroval, že hluchoněmý mohl slyšet i mluvit. Jelikož tento muž nikdy předtím neslyšel projev mluveného slova, jeden jazyk byl stejně tak dobrý jako druhý, aby vyzkoušel, že byl uzdraven. Bill tedy zašeptal svému německému překladateli a požádal jej, aby řekl znakovou řečí překladateli, aby řekl tomuto muži, aby opakoval to, co Bill říká. Pak Bill řekl: „Mama.“
Muž zamumlal něco, co se podobalo „mama“.
Bill řekl: „Miluji Ježíše.“
Muž nezřetelně řekl něco, co zaznělo podobně: „Já-mil-Jezus.“
Bill řekl: „Sláva Pánu!“
Muž trošku zřetelněji opakoval: „Sláva Pánu.“
Ačkoliv bouřková mračna venku zmizela, vzduch uvnitř této plátěné budovy hřměl velebením Ježíše Krista. Toho večera udělal Bůh něco víc než, že jenom utišil bouřku; utišil rovněž tucty kritiků.
Po desetidenním pobytu v Německu odcestovala Branhamova skupina dvě stě mil na jih od Karlsruhe do Lausanne ve Švýcarsku, města položeného na severním pobřeží Ženevského jezera, nedaleko od východních hranic Francie. Tisíce francouzsky mluvících lidí naplňovaly gigantickou arénu, aby naslouchali muži, jenž o sobě prohlásil, že se vedle něj, když se modlil za nemocné, postavil anděl Boží. Ke konci týdne byli dokonce někteří kazatelé státní církve téměř přesvědčeni o tom, že se to zakládá na pravdě. V sobotu ráno, 27. srpna 1955, se shromáždilo asi 40 kazatelů z různých denominací v banketním sálu luxusního hotelu v Lausanne ke společné snídani s hostujícím evangelistou. Bill seděl v čele u stolu spolu s Guggenbuhlem, Bosworthem, Arganbrightem a jedním mužem, který byl mluvčím a zároveň překladatelem pro švýcarské kazatele.
Po snídaní tento mluvčí řekl: „Víme, že se ve tvé službě děje něco nadpřirozeného, ale nejsme si ohledně toho jisti. Nemůžeme pochopit, jak můžeš vidět vidění. Mohl bys nám předložit nějaký vědecký důkaz nebo vysvětlení, jak to působí?“
„Já to nemohu vysvětlit, protože to je Bůh — a Boha vysvětlit nelze; tomu se musí věřit. Mohl bych vám předložit spoustu míst Písma o viděních, ale vy stejně většinu z nich znáte. Co se tyká vědeckého vysvětlení, nemám žádné. Věc, která se k tomu nejvíc přibližuje, je snímek anděla Páně, který byl již pořízen, a který vědecky dokazuje, že on je skutečný.“
„Kazateli Branhame, my máme dnes mezi námi profesionálního fotografa. Pokud by sem dnes ráno tento anděl přišel, můžeme jej zkusit vyfotografovat?“
„Můžete, pokud k tomu nepoužijete blesk. Pod pomazáním vidím anděla Páně jako jasné světlo; a když pozoruji anděla a někdo použije fotografický blesk, dostanu se do zmatku a může to dokonce přerušit vidění. A proto nedovoluji lidem během mých shromáždění fotografovat s bleskem.“
Fotograf ujistil Billa, že blesk není zapotřebí, protože okna tohoto banketního sálu dovolují do této místnosti proniknout spoustě slunečního světla. Zatímco seřizoval na stativu fotoaparát, mluvčí řekl: „Kazateli Branhame, nezapomeň dát pokyn fotografovi, když uvidíš anděla.“
„Oznámím, pokud přijde.“
„Děkuji ti. Někteří z nás uvažují o tom přinést tvé poselství do svých církví, kdybychom jen mohli dokázat, že to nejsou kouzla.“
„Kouzla?“ Bill byl tím šokován. „Bratři, na mou duši! Kouzla? To je přece absurdní. Je naprosto nemožné, aby měl démon něco společného s Božím uzdravováním. Každé místo Písma je proti takové myšlence. Sám Ježíš řekl: ‚Jestliže satan vypuzuje satana, jeho království je rozděleno a neobstojí.‘3Marek 3:22−30 Vidíte? On to nemůže udělat. Uzdravení přichází pouze od Ježíše Krista.“
„No dobrá, to rozpoznání je právě tou částí, která nám dělá potíže. Někteří z našich vůdců říkají, že používáš trik. Myslí si, že během dne chodíš po městě a navazuješ s lidmi rozhovory a pak jim dáš modlitební lístek a toho večera je vyvoláváš, a tak už všechno potřebné o nich víš.“
„Zeptejte se tedy těchto lidí. Oni vám to řeknou. Nikdy předtím v celém svém životě jsem je neviděl.“
„Možná, že čteš jejich myšlenky.“
„Jak bych mohl číst jejich myšlenky? Vždyť ani neumím mluvit jejich jazykem. Když sděluji vidění, musím někdy slabikovat jejich jméno písmeno po písmenu, protože je prostě neumím správně vyslovit.“
„Možná že k tomu používáš mentální telepatii a čteš to, co si napsali na modlitební lístky.“
„Copak mentální telepatie může otevřít oči slepému? Bratři, buďte rozumní. Kdo je Ten, jenž může uzdravit nemocného a předvídat budoucnost? Věříte vy vůbec ve vševědoucího a všemohoucího Boha?“
„Ó, my věříme v Boha — ale to je tak odlišné od toho, čemu jsme byli vyučováni.“
Bill již byl jejich nicotnými názory zcela unaven. Řekl: „Bratři, váš problém vězí v tom, že jste duchovně slepí a jste na tom mnohem hůř než kdybyste byli slepí tělesně. Vaše oči vidí věci, po kterých proroci a věhlasní muži tolik toužili a vy tomu stejně tak nevěříte. Dobře o vás mluvil Izaiáš: ‚Máte oči a nevidíte, máte uši a neslyšíte.‘“4Izaiáš 6:9, 10; Matouš 13:11−17 Tato ostrá slova pronášel jemným tónem, a to zapůsobilo jako dobrosrdečné varování a působilo dojmem, jako kdyby bylo jejich posluchači upřímně přijato. Otázky ještě nějakou dobu pokračovaly. Nakonec Bill poprosil všechny, aby se postavili a spojili se s ním v modlitbě. Najednou pocítil přítomnost anděla Páně. „Okamžik gentlemani. Ten, o němž jsem mluvil, je právě zde.“
Z toho podnětu začal profesionální fotograf pořizovat rychle za sebou sérii snímků. V téže době otevřelo vidění evangelistovi okno. Bill řekl: „Tento prošedivělý muž, sedící u stolu naproti mě, je Ital. Pane, vy jste byl kdysi vůdcem 32 000 komunistů. Byl jste vychován jako katolík, ale později jste vzal do ruky Bibli a přečetl jste úsek, kde Ježíš Kristus, Boží Syn, zemřel, aby vás spasil od vašich hříchů a vy jste to přijal. A nyní jste vedoucím sirotčince a školy daleko v horách. Dnes ráno jste se snídaně ani nedotkl, protože máte žaludeční vředy, které vám častokrát nedovolí vložit do úst ani sousto.“
Ital potvrdil, že každé slovo bylo pravdou.
Bill řekl: „Tak praví Pán, jděte a snězte svou snídani. Váš žaludek je uzdraven.“
Ital opatrně vložil jedno sousto vejce do úst. Když se to sousto řádně urovnalo, zaútočil na své jídlo jako muž, který byl zrovna propuštěn z komunistického vězení. Bill se v banketní síni zeptal kazatelů: „Jaký druh telepatie s modlitebním lístkem tento muž použil?“
Když profesionální fotograf tyto negativy vyvolal, okamžitě je ukázal Guggenbuhlovi, který pak ty čtyři snímky ukázal Bosworthovi a Branhamovi. Doktor Guggenbuhl mohl stěží potlačit své vzrušení. Tyto čtyři po sobě následující fotografie jasně zachytily anděla Páně sestupujícího do banketní síně.
První fotografie vypadala úplně normálně. Znázorňovala čtyřicet kazatelů stojících před svými stoly v modlitbě. Personál hotelu pospojoval stoly do pravoúhlého tvaru se dvěma dlouhými řadami stolů směřujícími od severu k jihu. Kazatelé stáli po obou stranách stolů s obličeji obrácenými k sobě a se skloněnými hlavami. Fotoaparát byl upevněn na stativu umístěném na jižním konci místnosti. Jelikož byl Bill obrácen obličejem k fotoaparátu a stál asi uprostřed stolu na severním konci sálu, snímky zachytily jasný, i když vzdálený pohled na jeho hlavu. Za ním se nacházela skleněná stěna se skleněnými dveřmi, za kterými byla hotelová hala. Okna směřující ven byla po pravé straně fotografa, takže ranní slunce osvětlovalo východní stranu se vším, co se nacházelo v místnosti a na západní stěnu vrhalo stín.
Na druhé fotografii byl tento stín rozptýlen a přeskupen, nikoliv elektrickými světly svítícími shora (podle toho, jak fotograf poukázal, byly všechny vypnuty), ale nějakou zvláštní ohnivou koulí, která se zavěsila uprostřed mezi podlahou a stropem, a zcela zřejmě sestupovala níž, bezprostředně na místo, kde se Bill modlil. To nadpřirozené světlo mělo průměr asi metr až metr třicet a působilo dojmem velice rychle kmitajícího tělesa, jehož formu nebyl fotoaparát schopen zachytit, a to zanechalo neurčité a nezřetelné okraje.
Třetí snímek ukazoval tuto světelnou kouli, jak obklopuje Billovu hlavu a kompletně ji zahaluje.
Na čtvrtém snímku všichni kazatelé, kromě Billa a jeho překladatele už sedí. Světlo se scvrklo do průměru asi tři čtvrtě metru a teď připomínalo svatozář za Billovou hlavou — nicméně se tato svatozář nakláněla víc a víc k jeho pravému ramenu. Billova levá ruka je pozvednuta do výše jeho očí a viditelně zdůrazňovala něco, co právě řekl.
Doktor Guggenbuhl vysvětloval: „Fotograf použil fotoaparát vyrobený v Německu, jenž je jedním z nejkvalitnějších na světě. V tomto banketním sálu pořídil asi tucet snímků dříve, než pořídil tyto, a následně pořídil ještě asi tucet fotografií — všechny ostatní snímky se ukázaly zcela normální, a tak se nemůže jednat o nějakou poruchu na tomto fotoaparátu.
Bill pozorně tyto fotografie zkoumal. „To je anděl Páně, v pořádku. Podívejte se na tento první snímek, kde všichni stojí — právě tehdy jsem pocítil andělovu přítomnost. A zde na tomto druhém snímku můžete vidět anděla jako ohnivou kouli sestupující ke mně. Na třetím snímku sledujete, jak to úplně zahaluje mou hlavu. Právě tehdy se dostavilo vidění. A zde je poslední snímek. Na něm vidíte, jak se to ode mne vzdaluje. Všimněte si, jak to odchází po mé pravé straně. Ten anděl se vždy postaví po mé pravé straně, a proto ve svých shromážděních dělám modlitební řadu vždy tak, aby lidé přicházeli k mé pravici, a tak mohli stát poblíž anděla.“
„Myslíš si, že ti kazatelé tím budou přesvědčeni?“
„Pokud jsou opravdovými věřícími v Boha, pak ano. Pokud nejsou pravými věřícími, nenechají se přesvědčit ničím.“
Podobně jako dva měsíce předtím v Curychu, byla i tato druhá Evropská kampaň v roce 1955 fenomenálním úspěchem. Při hodnocení těchto dvou týdnů shromáždění, na základě odpovědí lidí, Branhamova skupina odhadovala, že 100 000 lidí buď odevzdalo svůj život Ježíši Kristu, nebo Jím bylo uzdraveno.
Během jeho posledního kázání v Lausanne Bill znovu napomínal Švýcarskou reformovanou církev kvůli jejich přesvědčení ohledně toho, že Ježíš nebyl panensky narozen. „Nedávno mi jedna žena v Americe řekla: ‚Bratře Branhame, ty se příliš moc vychloubáš Ježíšem při Jeho pozemské pouti. Ty z něj děláš Božskou osobu.‘ Řekl jsem: ‚On byl Božský.‘ Ona řekla: ‚On byl velikým prorokem, ale stále zůstával jenom člověkem, a mohu ti to biblicky dokázat.‘ Řekl jsem: ‚Rád bych tvůj důkaz slyšel.‘ Otevřela 11. kapitolu Janova evangelia a přečetla mi tu část, kde Ježíš u Lazarova hrobu zaplakal. Řekla: ‚Pouze člověk mohl plakat.‘ Řekl jsem: ‚Paní, On byl člověkem, když u Lazarova hrobu plakal, ale když přikázal Lazarovi vyjít ven, a ten muž, který byl čtyři dny mrtev, se postavil a ožil, to byl někdo víc než člověk; byl to někdo víc než prorok — to byl Bůh!‘“
„Ježíš byl člověkem, když usnul v lodi. Byl unaven kvůli celodennímu kázání a modlitbě za nemocné, takže Jej ani tato bouřka neprobudila. Ten malý rybářský člun byl zmítán na těch velikých vlnách jako korková zátka. Deset tisíc ďáblů z moře se zapřisáhlo, že Jej toho večera potopí. A On byl pouhým mužem, když s Ním jeho učedníci zatřásli, ale když pohleděl k nebi a řekl: ‚Utiš se,‘ a bouřka Jej poslechla, to byl víc než člověk — to byl Bůh!“
„To byl člověk, když visel na kříži a umíral za naše hříchy jako největší oběť. Ale Velikonočního rána, když byl ten kámen z Jeho hrobu odvalen a On vyšel ven, dokázal, že byl Bohem!“5Matouš 28:1−15; Marek 16:1−14; Lukáš 24:1−49; Jan 20:1−23