William Branham a doktor Roy Davis si prokazovali vzájemnou úctu. Bill byl inspirován příkladem víry staršího muže, kdežto na doktora Davise udělala dojem horlivost mladého člověka. Krátce předtím mu pastor navrhl, že by snad Bill mohl přemýšlet o tom, jestli by se nechtěl stát kazatelem. Doktor Davis byl oprávněn svou národní organizací udělovat „pracovní povolení“ nadějným osobám, které měl právo uznat za kazatele Misijní baptistické církve bez žádných formálních požadavků na jejich vzdělání. Bill na svůj slib nezapomněl. Když si ho před rokem přišla vyžádat smrt, sliboval Pánu, že pokud mu ještě bude dopřáno žít, bude kázat na rozích ulic a ze střech domů. Teď jásal, že se mu taková příležitost nabízí.
A tak roku 1932 krátce před Vánocemi doktor Roy Davis ordinoval Williama Marriona Branhama na kazatele Evangelia Ježíše Krista podle zákonů a zvyků Misijní baptistické církve. Billovi bylo tehdy 23 let.
Několik dnů po svém ordinování pracoval Bill v New Albany. Musel tehdy vykonat svoji nejméně oblíbenou práci, kterou bylo odpojování přípojek vody, plynu a elektřiny neplatičům inkasa.
Zaklepal na dveře jedněch nájemníků, kterým měl odpojit elektřinu. Žena za dveřmi začala nevybíravě nadávat.
Když otevřela dveře, Bill řekl: „Paní, tak se přece nemluví. Nebojíte se Boha?“
„Ty debilní idiote,“ nadávala, „kdybych chtěla, aby mě někdo poučoval o Bohu, tak to rozhodně nebude takovej hňup jako ty. Tvoje máma byla…“ a začala hrubě a nevybíravým způsobem popisovat jeho matku a její původ.
Bill měl na paměti rčení, ve kterém se říkalo: „Muž, který uhodí ženu, nedokáže uhodit muže,“ ale ta žena házela takovou špínu a tak hanebné věci na dobrý charakter jeho maminky, že kdyby se mu taková věc přihodila před rokem, určitě by toto rčení nedodržel. Přinejmenším by vzplanul hněvem a vrátil by jí to. Ale teď mu její urážky nevadily. Stekly po něm jako voda, která steče po botách natřených mývalím sádlem. Její nadávky nemohly narušit pokoj jeho mysli, který chránil jako štít jeho duši. „Madam, budu se za vás modlit,“ řekl se vší slušností a odešel. Bill si právě při této situaci uvědomil, že jeho vnitřní proměna byla opravdová a trvalá.
Další práci, kterou měl udělat, bylo odpojení vody a plynu v bytě, z kterého se odstěhovali nájemníci. Jelikož byl byt prázdný a dveře pootevřeny, Bill vklouzl dovnitř a chtěl se pomodlit a poděkovat Pánu. Klekl si na holou podlahu a sepjal ruce. Ještě ani nestačil zavřít oči a pokoj se rázem změnil. Na stěnách už nebyly výrazné pruhované tapety, ale jasně bílé. A pokoj také nebyl prázdný. Bill hleděl na starého černocha s šedivými vlasy a knírem ležícího, jak se mu alespoň zdálo, na nemocniční posteli. Vypadal, jakoby byl po vážné nehodě — ruce, nohy a hrudník měl celé zabandážované. Na jedné straně lůžka, blíže k Billovi, stála starší černoška. (Pravděpodobně jeho manželka, protože byla přibližně stejně stará.)
Bill koutkem oka zachytil v místnosti nějaký pohyb. Obrátil se a spatřil, jak do místnosti vstupují mladí běloši, muž a žena, a staví se na druhý konec lůžka. Jejich obličeje prozrazovaly sklíčenost; ale kromě smutku si Bill nebyl schopen domyslet, co mají s tím mužem v obvazech společného. Potom do pokoje vešli ještě další dva mladí muži. Stáli obrácení k lůžku tak, že jim Bill neviděl do tváře. Tito dva muži byli Billovi nějak povědomí, i zezadu je poznával. Ano, ano, jednoho z nich poznal. Byl to jeho přítel George DeArc, kterého přivedl před několika týdny k Pánu. A ten druhý? Usilovně přemýšlel, kam zařadit toho druhého. Kde už jen viděl tu sportovně vypadající hlavu a ty černé kudrnaté vlasy? Právě tehdy se ten muž otočil, aby něco řekl té staré ženě stojící vedle. Bill sebou v údivu trhnul. Vždyť viděl sám sebe!
Viděl sám sebe, jak se sklání nad lůžkem a modlí se za toho černošského pacienta. Ten muž se ihned na lůžku posadil a začal si sundávat obvazy. Pak byl Billův pohled zastřen kvůli množství sestřiček a lékařů, kteří pospíchali do pokoje. V té chvíli ta scéna skončila a Bill se ocitl na jiném místě. Stál na ulici před nemocnicí. Když se tak díval, vstupní dveře se otevřely a vyšel z nich tamten starý muž; sestupoval po schodech a vypadal, jak kdyby nikdy nebyl nemocný. Místo obvazů na sobě měl hnědý kabát a děravý klobouk. Scéna náhle zmizela a Bill se ocitl na kolenou na holé podlaze v opuštěném bytě, jehož stěny byly polepeny pruhovanými tapetami.
Co se to vlastně stalo? Kde byl? Nepohnul se přece ani centimetr z místa, na kterém klečel, a přece byl v nemocnici a sledoval, jak se odvíjí neuvěřitelné drama. Co to bylo? To nemohl být sen. Byl přece při plném vědomí. A děj, který se odehrával v nemocnici, vypadal tak skutečný jako jeho blízko srdce složené ruce k modlitbě, na které se teď díval.
I když tomu nerozuměl, dychtivě se s tím viděním chtěl podělit s prvním párem uší, které to byly ochotny vyslechnout. Obrátil se na Johna Pottse, jednoho křesťana, který pracoval na vrátnici v Technických službách. Bylo to krátce před koncem směny. Pan Potts toho Billovi moc neřekl — jen občas nějaké: „Hm, hm… opravdu… to je zajímavé.“
Druhý den ráno, jen co se Bill ukázal ve dveřích, pan Potts ho zavolal stranou: „Hele, Bille, řekni mi o tom snu, který jsi měl včera odpoledne.“
„Pane Pottsi, to nebyl sen. Byl jsem přitom tak bdělý jako teď. Nevím přesně, co to bylo — myslím si, že to byl možná nějaký druh transu.“
„Dobrá, jestli tomu tak říkáš - ale prostě, možná jsem přišel na to, co to mělo znamenat. Včera večer jsem byl navštívit svého přítele v Katolické nemocnici v New Albany. Jeden pacient, který tam je, odpovídá tvému popisu z toho — no, jak tomu říkáš — transu. Jmenuje se William Merill. Je to černoch, asi pětašedesátiletý, a jeho stav je vážný. Včera večer jsem s ním trochu mluvil. Myslím si, že je to ten, co má vůz a pár koní a živí se zametáním ulic v New Albany. Předevčírem jel nějaký chlapec s dívkou hodně rychle autem, nezvládli na rohu ulice zatáčku a narazili do jeho povozu a způsobili mu zlomeniny rukou a nohou a páteře. Řekl jsem mu o tobě a o tvém transu. Měl z toho velikou radost a naléhavě mě prosil, abych tě požádal, aby ses za něj přišel pomodlit.“
„Zajímalo by mě, jestli to je ten, kterého jsem viděl?“
Bill celý den uvažoval o tom, co by se mohlo stát, kdyby se pomodlil za člověka, který se nacházel v tak těžkém stavu, v jakém byl pan Merill. Tato myšlenka Billa znepokojovala. Opravdu se ten muž na posteli posadí a začne si sundávat obvazy? Pak začal uvažovat o kázáních doktora Davise, které vybízely křesťany, aby věřili v nadpřirozenou Boží moc a zázraky. Mezi tím Billovi skončila směna a on cítil, že je rozhodnut. Vyhledal svého přítele Georga DeArca a s celou tou podivnou příhodou se s ním podělil.
„Samozřejmě, Bille, půjdu se s tebou za toho muže pomodlit,“ řekl George.
Když pak oba dva muži stoupali po schodech nemocnice, Bill vysvětloval: „Georgi, těm zvláštním věcem nerozumím, ale vím, že se nemůžu za toho starého muže pomodlit dřív, dokud v tom pokoji nebudou ti další dva běloši a nepostaví se na druhou stranu postele. Všechno musím udělat přesně tak, jak jsem to viděl. A tak nevím, jestli se to stane dnes. Ale vyčkej a sleduj — ten muž se uzdraví.“
Uvnitř se Bill zeptal na pana Merilla a byl nasměrován do jeho pokoje. Jeden pohled na toho muže na lůžku stačil, aby se Bill ujistil, že je na správném místě. Skutečně to byl ten muž, kterého včera viděl. „Dobrý večer, pane, jsem Bill Branham. Včera večer vás navštívil jeden muž, který vám o mně vyprávěl.“
Nedočkavost toho muže rozrušila: „To ty jsi ten chlapec, který se má modlit za mé uzdravení?“
Jeho manželka stojící vedle lůžka, svraštila čelo a začala protestovat: „Mladý muži, tuším, že ti asi nedošlo, v jak vážném stavu můj manžel je. Nejenom že má 40°C horečku, ale rentgen ukázal, že má zlomená žebra a že se nacházejí blízko plic. Stačí, aby se o centimetr posunula, a jejich ostré hrany můžou plíce propíchnout; nebo ještě něco horšího - přetnout tepny, takže může vykrvácet a zemřít. Myslím si, že jsi sem neměl chodit a rozrušovat ho.
Ale pan Merill se na to díval jinak: „Poslechněme si alespoň, co má ten chlapec na srdci.“
Bill zopakoval své prožití ze včerejšího dne. Právě skončil, když do pokoje vešli mladý muž a mladá žena. Pan Merill jim ty dva, kteří svým autem narazili do jeho povozu, představil. Oba dva litovali, co se stalo a upřímně se zajímali o to, jak se starému muži daří. Se smutkem a vážností na tvářích přistoupili ke straně postele blíž u stěny.
To byl pokyn pro Billa. Sklonil se a začal se modlit, když v tom pan Merill zakřičel: „Jsem uzdraven!“ a prudce se na posteli posadil. Jeho manželka zaječela: „Williame, ne!“ a snažila se ho položit zpátky na matraci. Do pokoje se přihnal doktor. I on se pokoušel přidržet pana Merilla, ale ten starý džentlmen zvládl vstát z postele a stále křičel: „Jsem uzdraven! Jsem uzdraven!“
Seběhli se tam sestřičky a doktoři. Jedna z katolických sestřiček přichvátala do pokoje a řekla Billovi a DeArcovi: „Vy dva musíte odejít. Nemůžeme dovolit, aby někdo toho člověka vyrušoval. Je velmi nemocný.“
Když se Bill s Georgem vzdálili, William Merill se snažil obléci, zatímco se ho několik doktorů snažilo přesvědčit, aby se vrátil do postele. Když vyšli ven, Bill se dole na schodech před nemocnicí zastavil a řekl Georgovi: „Počkejme tady. Sleduj to — on přijde, bude na sobě mít hnědý kabát a na hlavě děravý klobouk a po těchto schodech sejde dolů.“
Uběhlo několik minut… a hle on kráčí se svou manželkou dolů po schodech plný života, jako kdyby byl v nemocnici na návštěvě a ne jako pacient. Měl na sobě hnědý kabát a děravý klobouk přesně tak, jak to Bill předpověděl.
„Jak to, že vás doktoři propustili?“ zeptal se starého muže Georg.
Pan Merrill se usmál pod vousem: „Změřili mi teplotu, ale žádnou jsem neměl, tak mě propustili.“
Druhý den ráno se Bill probudil za svítání. Chtěl si v pološeru nahmatat oděv, když v tom byl pokoj naplněn denním světlem, jako kdyby někdo rozsvítil. Bill si hned uvědomil, že není ve vlastním domě. Pokoj, ve kterém se teď nacházel, byl větší než jeho ložnice; vypadal spíše na obývák; měl sedačku, křeslo, pohovku a stůl s lampou — výjimkou bylo vysoké lůžko, které stálo v rohu. Na lůžku ležela ohavně zmrzačená žena středního věku. Bill s úžasem pozoroval, jak se její pokřivené údy najednou narovnaly do normálního stavu. Žena vstala z postele a začala jít jeho směrem. Díky tomu se jí mohl dobře podívat do obličeje. Pak se opět ocitl v pološeru vlastního pokoje.
Bill dlouho seděl na okraji postele a snažil se té záhadě přijít na kloub. Zřejmě se Pán Ježíš chystal osvobodit někoho dalšího. Ale koho? A kdy? Pomyslel si: „Dobře, možná se dnes dozvím, kde se ta osoba nachází.“
Toho dne ho pracovní záležitosti přivedly k domu číslo 2 223 na ulici East Oak v New Albany. Nějaká rodina se odstěhovala z jedné části dvojdomku a Bill měl uzavřít přívod vody do neobydlené části, ale v místě, kde byl vodoměr umístěn, nebylo jasné, který komu patří. Zavřel tedy ventil jednoho vodoměru a šel si to ověřit do obývané části dvojdomku.
„Co si přejete?“ odpovědělo na zaklepání atraktivní mladé skromně oblečené děvče.
„Jsem zaměstnanec Komunálních služeb. Zkuste, jestli vám teče voda.“
„Samozřejmě“ a odešla do kuchyně. Bill zůstal stát ve dveřích a tu zpozoroval, že v obývacím pokoji leží na nemocničním lůžku žena. Její tělo bylo tak hrozně pokroucené, že svým vzhledem připomínala scvrklého pavouka. Měla vysoko pod hlavou a byla otočená tváří ke dveřím, takže Bill měl možnost podívat se jí pozorně do tváře. Srdce mu tlouklo vzrušením. To byla ta zmrzačená žena, kterou viděl ráno ve vidění. Četla knihu v černé vazbě a na zemi vedle postele ležely rozházené noviny.
„Paní, jak se vám daří. Jmenuji se Bill Branham.“
„Ahoj. Já jsem Mary Der Ohanionová. Moje dcera je Dorota.“
Dorota se právě vrátila do pokoje: „Ano, voda teče,“ řekla.
„V tom případě jsem zavřel ten správný vodoměr. Děkuju za ochotu.“ Bill ale neodešel. Musel přece s touto nemocnou ženou navázat rozhovor. „Co to čtete?“
„Arménskou Bibli,“ odpověděla.
„Vy jste věřící?“ zeptal se.
Paní Ohanionová odložila Bibli do klína: „Dorotě je 17 let. Od jejího narození ležím takhle zmrzačená. Ale dnes ráno jsem četla v novinách o nějakém člověku, který byl v Katolické nemocnici uzdraven, a tak jsem si řekla: ‚Ještě existuje naděje i pro mě.‘ Slyšela jsem dobře, že se jmenuješ Branham?“ Sundala si brýle na čtení, aby si toho mladého muže stojícího ve dveřích dobře prohlédla. Když si dala do souvislosti tohoto mladého muže provádějícího odečet vodoměrů s tím neznámým Branhamem z novin, výraz jejího obličeje se změnil: „To ty jsi ten Boží muž, který včera večer uzdravil toho černocha?“
„Ne, madam, nejsem ten, kdo uzdravuje. Bylo mi jenom ukázáno, že se mám jít za toho muže pomodlit. Ten, kdo uzdravuje, je Ježíš Kristus, ne já.“
Žena přikývla hlavou: „Od chvíle, kdy jsem si přečetla o tom zázraku, jsem prosila Boha o zázrak i v mém životě. Pomodlíš se za mě?“
Bill se zahleděl na ženu, jejíž pokřivené údy trpěly sedmnáct let atrofií a opatrně řekl: „Půjdu se ohledně toho pomodlit a pak se vrátím.“
Vyhledal si místo, na kterém by se mohl nerušeně modlit k Bohu a modlil se tak dlouho, dokud se jeho odvaha nepozvedla na úroveň toho, co viděl ve vidění. Pak zajel k domu Georga DeArca: „Bratře Georgi, setkal jsem se s tou ženou, o které jsem ti dnes ráno vyprávěl. Vím, že to je ona. Pojeď se mnou.“
Oba dva vešli do dvojdomku a postavili se vedle lůžka paní Ohanionové. Ta právě tiskla k srdci svou arménskou Bibli. Dorota se svým osmiletým bratrem se schovali na druhé straně obývacího pokoje za vánoční stromeček a hihňali se a dělali si legraci z představy, že by matka mohla po sedmnácti letech vstát z postele. To je přece vtip.
Dětí si Bill nevšímal: „Paní Ohanionová, Pán Ježíš vás jistě uzdraví.“ Bill s Georgem poklekli a začali se modlit. Víčka, i když jsou zavřená, propouštějí na zornice část světla. A tak Bill i přes zavřená víčka zpozoroval nad paní Ohanionovou světlo. Otevřel oči v domnění, že uvidí žárovku. Místo toho ale nad jejím lůžkem kroužil jantarový kruh ohně. Zmocnila se ho bázeň — napětí a strach spolu se zkoumavou zvědavostí: „To musí být to stejné světlo, které utvořilo ten ohnivý kříž, když jsem se modlil v kůlně za domem.“ Tímto povzbuzen natáhl Bill svou ruku a uchopil ruku zmrzačené ženy se slovy: „Paní Ohanionová, Pán Ježíš mi dnes ráno řekl, že budete uzdravena. Ve jménu Ježíše Krista vstaňte a choďte.“
Odhodila přikrývku, pomocí svých vyschlých rukou a nohou se obrátila ke kraji postele a posouvala se kousek po kousku jako housenka. V tu chvíli Billem projel záblesk pochybnosti: Nechá-li ji spadnout z postele na zem, může si nárazem o podlahu zlomit páteř. Když si však vzpomněl na vidění týkající se Williama Merrilla, jak se dokonale vyplnilo, jeho důvěra se okamžitě vrátila.
Jakmile se paní Ohanionová začala přesouvat ke kraji postele, obě nohy se jí před jejich zraky vyrovnaly. Dorota zděšeně vykřikla, začala si z hlavy rvát vlasy a vyrazila ven ke vchodovým dveřím a zplna hrdla pronikavě křičela. Ze všech stran se začali sbíhat sousedé a tlačili se dovnitř a nevěřícně zírali, když pozorovali svou sousedku, Mary Der Ohanionovou, která poprvé po sedmnácti letech chodila po svém obývacím pokoji se zdravýma rukama zvednutýma nad hlavu a oslavovala Pána Ježíše Krista v rodné arménštině.
Bill se vrátil domů plný radosti a nadšení z těch všech nádherných vidění, která tyto zázraky předcházela. Ale brzy mělo být jeho nadšení utlumeno; brzy se jeho radost měla změnit ve strach. Jeho další vidění bude naprosto jiného rázu. A když se s tím viděním podělí se svým pastorem, bude jeho reakcí zmaten a to se pro něj stane počátkem mnoha let nejistoty, která jej nakonec dovedou k odhalení tajemství jeho podivného života — tajemství, které zahájí největší službu uzdravování skrze víru, jakou tento svět kdy viděl.
Pro ty čtenáře, kteří jsou zvědaví, jak je tento text věrný skutečnosti, mohou být užitečné následující autorovy poznámky.
První kapitolu této první knihy jsem dramatizoval kvůli tomu, aby ti, jenž o Williamovi Branhamovi neslyšeli, mohli být okamžitě vtaženi do děje. Rozhovory v první kapitole jsou mou spekulací. Ale i přesto jsou základní prvky vyprávění skutečné — původ Elly Harvey Branhamové a Charlese Branhama, dokonce i takové podrobnosti jako vnitřní a vnější vzhled chatrče; lojová svíce; skutečnost, že babička Branhamová neměla za celý svůj život na nohách boty a rovněž i to, že Charles Branham si při této příležitosti šel koupit do Burkesville nové montérky — tyto podrobnosti jsou líčeny samotným Williamem Branhamem v jednotlivých vyprávěních po celé Americe.
V následujících kapitolách tohoto životopisu pochází většina rozhovorů přímo ze svědectví samotného Williama Branhama. Během 19 let, ve kterých byla jeho kázání zaznamenávána na magnetofonové pásky, vypráví tento příběh mnohokrát. Každý člověk, který opakovaně vypráví stejnou věc, jednou nějakou podrobnost upřesní a jinou zase vynechá; stejně tak je to i u něj. Všechny tyto podrobnosti jednotlivých vyprávění jsem dal dohromady a takto jsem sestavil ucelenou zprávu. Když si porovnáte příběhy obsažené v této biografii s nějakým místem z jednotlivého kázání, jak je William Branham vypráví na pásku, budete jistě udiveni, odkud jsem vzal tolik dalších podrobností. Ale pokud si tento detail porovnáte se všemi místy, na kterých se o tom William Branham zmiňuje, zjistíte, že všechna zde zaznamenaná fakta se shodují s tím, jak je popsal on sám. Jednotlivé příběhy jsou ale samozřejmě vyprávěny mým vlastním slohem. Pro ty, kteří mají zájem si tyto příběhy přečíst tak, jak je řekl sám William Branham, bude nejsnadnější cesta obstarat si všechna jeho kázání na CD discích z vydavatelství Eagle Computing (viz prameny a bibliografie). Cena je minimální a čas na vyhledání zabere několik vteřin. Nemáte-li přístup k počítači, pak si můžete zdarma objednat brožury z vydavatelství Voice of God Recordings, Inc. nebo End Time Message Tabernacle (viz prameny a bibliografie).
Pokud vás bude zajímat nějaký detail, který jste nemohli nalézt ve slovech samotného Williama Branhama, pamatujte, že kázání na páskách nebyla v tomto životopise mým jediným zdrojem informací. Jako zdroj jsem také používal články z novin a z časopisů; knihy, které uvádím v seznamu a rovněž svědectví lidí, kteří osobně Williama Branhama znali. Například v první kapitole událost s bílou holubicí, která přiletěla a posadila se na okénko chatrče — to vyprávění jsem se dozvěděl od bratrance Williama Branhama, Henryho Branhama, jehož matka byla jednou z porodních bab, která byla při narození Williama Branhama přítomna. Tento příběh byl popsán v časopise Only Believe v srpnu 1988. (Roč. 1, č. 2, str. 18).
Každý životopis zachycuje pouze něčí lidský život. A jelikož spisovatel píše tak, jak to vidí svýma vlastníma očima, jeho kniha bude odrážet jeho vlastní pohled na dané téma. Právě kvůli tomu máme víc než 900 životopisů Abrahama Lincolna. Dokonce i životopis je subjektivní. I když Benjamin Franklin napsal jednu z nejpopulárnějších autobiografií v dějinách Ameriky, později o něm bylo napsáno ještě mnoho životopisů. Bylo o tom prostě ještě co říci — a to z různých pohledů.
Samozřejmě, že tento životopis odráží můj pohled na Williama Branhama — jak jsem jej pochopil po letech zkoumání a modliteb. Snažil jsem se být věrný skutečnostem a Duchu Božímu, který neobvyklý život tohoto muže inspiroval. Ale o jeho zkušenostech a nauce může být poznáno mnohem více. A proto nejlepším způsobem, jak se po přečtení této knihy dozvědět o Williamovi Branhamovi více, je poslechnout si záznamy s jeho kázáními na páskách nebo si je přečíst v knižní podobě nebo z CD disku. Nebude to zbytečná námaha ani ztracený čas.
Prameny a bibliografie
- Skutky proroka, Pearry Green, 1969, 207 stran.
- Všechno je možné: Uzdravovací a charismatická probuzení v moderní Americe, David Harell, Jr., 1975, 304 stran.
- Kristus Uzdravitel, F. F. Bosworth, jeho kázání z let 1920 − 1930, vydání 1973, 241 stran.
- Stopy na písku času, Spoken Word Publications, 1975, 700 stran.
- Nebyl jsem neposlušný tomuto nebeskému vidění, kaz. William Branham, 1947, 27 stran.
- Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky, kaz. William Branham, 1936, 24 stran.
- William Branham, muž Bohem poslaný, Gordon Lindsay, 1950, 216 stran.
- William Branham, prorok navštěvuje Jižní Afriku, Julius Stadklev, 1952, 195 stran.
- Jen věř, časopis, vydavatelka Rebeka Branhamová Smithová.
Kázání Williama Branhama jsou dostupná z těchto zdrojů:
Eagle Computing, na CD discích.
End Time Message Tabernacle, Edmonton, Canada
The Word Publications, Glendale, Arizona.
Voice of God Recordings, Jeffersonville, Indiana.
ms 12_10_17