V sobotu večer 21. června 1951 v posluchárně Toledo v Ohiu bylo horko jako v peci. William Branham, který stál na pódiu, se potil v jasném světle osvětlovacích těles. Právě skončil své kázání a teď Howard Branham připravoval lidi do modlitební řady. První, kdo přišel dopředu, byl muž. Magnetofony se otáčely, aby na věky zachytily toto shromáždění.
„Řeč mě vnitřně rozrušuje,“ vyznal Bill. „Domnívám se, že to jsou nervy. Teď se musím utišit a ponížit se, abych mohl být pomazán andělem Páně. Myslím, že se neznáme.“
„Ano.“
Jakmile tento muž promluvil, Bill pozoroval, jak se tento muž zmenšil do velikosti pěsti někde ve vzduchu. A pak vidění zjevovalo jeho problémy. Bill řekl: „Vypadá to, jako bys měl bolesti hlavy způsobené zánětem nosních dutin. Vidím tě sedět a držet si hlavu. Míváš také období slabostí, které se tě zmocňují. Aj, ty jsi přece kazatelem Evangelia. A taky máš srdeční potíže. Je to tak?“
„To je pravda.“
Bill se modlil: „Náš nebeský Otče, prosím o milost pro mého drahého bratra. Prosím, aby Duch svatý, který je nyní zde, aby jej požehnal a uzdravil ve jménu Ježíše Krista. Amen. Bůh ti požehnej, bratře. Teď můžeš odejít. Určitě se uzdravíš.“
Další v řadě byla starší hubená žena, která vypadala velice křehce. Bill řekl: „Ty jsi prodělala operaci. Kolem operačního stolu stálo několik lidí. Vidím ošetřovatelku, blondýnku, jak odchází na jednu stranu. Vidím chirurga, který se obrací, je to vysoký štíhlý muž s bílou rouškou na obličeji. On z tvého těla odstranil několik žeber. Od té doby se cítíš slabá a nervózní, je to tak, sestro? Byla jsi rovněž v sanatoriu, ale nic ti to nepomohlo.“
Pak vidění odešlo a Bill slabě zavrtěl hlavou, aby se přeorientoval. „Je to pravda?“ Zeptal se.
„Jedno každé slovo,“ odpověděla.
Bill na ni vložil ruce a řekl: „Satane, jako věřící v Ježíše Krista, jehož zastupuji v Jeho zastupitelském utrpení Golgoty, zapřísahám tě skrze Ježíše Krista, abys tuto ženu opustil.“ Bill řekl této ženě, aby se vrátila domů a jedla to, na co ji přijde chuť a po každých několika dnech se zvážila a pak mu o tom napsala.
Na další pacientce Bill zademonstroval, že znamení na jeho ruce stále funguje a ukázalo rakovinový nádor jícnu této ženy. Ona byla rovněž uzdravena v Kristově jménu.
Pak přišla řada na jistou dívku. Bill se zeptal: „Odkud jsi?“
„Z Ontaria.“
„Ontario, Kanada. Narodili jsme se tedy daleko od sebe a je mezi námi velký věkový rozdíl. Pokud je něco na světě, co bych mohl o tobě vědět, muselo by to určitě pocházet z nadpřirozeného pramene. Je to tak?“
„Ano.“
Dostavilo se vidění. „Vidím, že máš astma. Byla jsi kvůli tomu na vyšetření v nemocnici; vidím kolem tebe lékaře. Ale vidím ještě něco jiného. Ty jsi měla autonehodu.“ Když vidění zmizelo, opustily jeho paměť rovněž tyto probíhající scény. Ale ze zkušenosti věděl, že cokoliv řekl pod tímto Pomazáním, bylo správné. S důvěrou tedy řekl: „Sestro, věříš mi, že jsem Božím prorokem, který ti řekl pravdu? Ano? Dobře. Vložím na tebe ruce. Když Ježíš zemřel na Golgotě, uzdravil tě. Určitě si teď uvědomuješ, že se nacházíš v přítomnosti nadpřirozené bytosti, o které věříš, že je to Jeho přítomnost. Je to tak? Žehnám ti, sestro ve jménu Pána Ježíše Krista, On od tebe odejme toto astma. Vrať se zpět do Ontaria a buď zdravou ženou a svědč o Boží milosti, kterou ti On prokázal po všechny dny svého života.“
Pak se Bill otočil k publiku a zeptal se: „Milujete Ježíše?“
Obecenstvo se zachvělo hlasitým ‚amen‘.
„Kdyby tady dnes večer stál Ježíš a byl oblečen do mého obleku, nemohl by pro vás udělat nic víc, než udělal právě teď. Ježíš řekl:
„Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce… Jan 5:19
On pozoroval tyto věci skrze vidění od Otce. Ježíš si nepřivlastnil nic z toho, co udělal. A pak ten Duch, který byl na Něm, odešel. On ještě po nějakou dobu mluvil: „Ten svět mě více neuvidí, ale vy mě uvidíte, protože já budu s vámi a ve vás do skonání světa.1Matouš 28:20; Jan 14:16−20 Je to tak?
Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Židům 13:8
„Kdybych vám řekl, že jsem tyto věci udělal sám, byl bych lhář. Já tyto věci nedělám, je to Ježíš Kristus, který mi je ukazuje skrze svoji suverénní milost a slitování. To není kvůli mně; to je pro vaše uzdravení. Poté když Bůh poslal své Slovo a pak své služebníky, nyní On posílá svůj prorocký dar, aby umocnil víru svého lidu a dostal ho do takového stavu, aby mu mohli věřit. Jestliže to není milosrdenství a milost, pak nevím, co by to mohlo být.
„Bůh nevzal nikdy ze země svého Ducha. Bůh vezme svého muže, ale nikdy ne svého Ducha. Když vzal Eliáše, dvojitý díl Eliášova Ducha sestoupil na Elizea.2Královská 2:1−15 Je to tak? A po několika stoletích tentýž Duch sestoupil na Jana Křtitele.3Lukáš 1:11−17 A je předpovězeno, že se to stane znovu v těch posledních dnech.4Malachiáš 4:5, 6; Matouš 17:10, 11 Bůh bere svého muže, ale nikoliv svého Ducha. Jeho Duch tady zůstává. Když ten Duch odejde, odejde s Ním i církev. A pak již nebude moct být nikdo spasen. Když odejde Duch, milost pomine.“
Dalšího rána 22. července v neděli roku 1951 se Bill probudil s pocitem vyčerpanosti. Kázal už pět jdoucích po sobě večerů, červencová vedra byla poznamenána vysokou vlhkostí vzduchu a jeho síla byla tím značně vyčerpaná. Ern Baxter se nabídl, že by mohl kázat ráno s tím, aby si Bill mohl odpočinout v motelovém pokoji. Bill ochotně přijal jeho nabídku a využil svůj volný čas k modlitbě a přípravě na nedělní odpoledne, a večerní bohoslužbu. Kolem poledne pocítil hlad, a tak vyšel ven, aby si někde koupil obložený chlebíček.
Bydlel v motelu vzdáleném několik mil od Toleda. Po celý týden se stravoval v hezké čisté restauraci poblíž motelu, ale tato restaurace byla v neděli zavřena. Další restaurace poblíž motelu, která byla otevřena, se nacházela na druhé straně silnice, a tak do ní Bill vstoupil.
Dveře se za ním zavřely. Rozhlédl se po lokálu a zhrozil se. Putyka se otřásala v rytmu hrací skříně. Na levé straně zpozoroval policistu, který stál a držel kolem krku nějakou ženu, zatímco druhou rukou strkal mince do automatu. Bill byl šokován. Hazardní hry byly přece v Ohiu zakázány a zde stojí představitel zákona, který veřejně porušuje zákony, na něž skládal přísahu. Jaký to byl příklad pro tu skupinku mladých lidí v této místnosti? Bill zpozoroval asi 18 letou neslušně oblečenou do mini sukně dívku, která seděla se sklenicí piva v ruce na konci stolu a bavila se se dvěma podlézavými kluky. Bill byl pohoršen. Pak se podíval na pravou stranu, tam seděla postarší žena se dvěma staršími muži. Všichni měli před sebou sklenice s pivem. Tato žena vypadala hrozně. Její krátké kudrnaté vlasy byly přebarveny na modro, nad očima měla modré oční stíny, rty byly rovněž namalované na modro, a nehty jak na rukou, tak i na nohou byly namalovány také modrou barvou. Na sobě měla halenku bez rukávů, která odhalovala její svraštělou kůži na rukou; a rovněž šortky, které odhalovaly svraštělou kůži na nohou. Pokoušela si zapálit cigaretu, ale nedařilo se jí zapálit sirku.
Billovi se zvedal žaludek. Ve svých myšlenkách srovnával bázeň vzbuzující svatost Boha, kterou okoušel každý večer ve shromážděních, s touto světskostí, na kterou se díval kolem sebe v této ošumělé kavárně. Pomyslel si: „Ó, Bože, jak se můžeš na něco takového dívat? Copak moje malá Rebeka a Sára budou muset vyrůstat v prostředí takové zkaženosti, jako je toto? Proč nezničíš tento svět a neskoncuješ s tím? Podívej se na tu dívku, jak vyvádí, zatímco by měla sedět někde v kostele; a tato žena s tím policistou u hracího automatu; a pak ta stará žena, která sedí u lahve whisky; jakoby všechno propadlo zkažení. Mladí našeho národa, mateřství, zákon, a dokonce i lidé sešlí věkem, všechno odpadlo.“
Když tak stál a kritizoval, z hloubi svého srdce se ho zmocnil zvláštní pocit. Odešel do kouta, kde bylo málo světla, a posadil se do prázdného boxu. Najednou spatřil zemi otáčející se ve vesmíru. Kolem země se ukázal hluboký červený pruh podobající se dlouhému mělkému oblaku. Bill mohl zároveň slyšet hlas, který vysvětloval: „Ten karmínový pruh je krev Pána Ježíše, který zemřel, aby spasil hříšné. A proto Bůh nemůže zničit tyto lidi. Je jim stále nabízena šance. Každá smrtelná bytost má právo přijmout své spasení až do dne své smrti, kdy překročí tuto krev. Jestli zemřou, aniž by ji přijali, pak jsou na věky odsouzeni. Ale dokud zůstávají na živu, mají právo ke Stromu života, pokud jej přijmou.“
Bill si protíral oči a uvažoval: „Co se to stalo? Přece jsem neusnul. To muselo být vidění. Jsem si jist, že to bylo vidění.“
Mohl vidět Ježíše Krista, jak stojí nad tímto světem a dívá se dolů na své stvoření. Ježíš se s lítostí podíval; v jeho očích byl vidět smutek. Bill mohl spatřit trnovou korunu na Jeho hlavě, krev stékající po Jeho skráních, plivance vojáků, které mu stékaly po bradě, a kteří se mu posmívali. A pak spatřil, jak Ježíš cuknul hlavou tak, jakoby Jej něco udeřilo do tváře. Billa zajímalo, co způsobilo toto cuknutí, dokud Ježíš neřekl: „To je způsobeno políčkem tvých hříchů.“
S překvapením se probral z tohoto vidění; vždyť přece dělal věci, které neměl dělat a říkal věci, které neměl říkat. Pokaždé když zhřešil, mohl pozorovat, jak se temná skvrna pohybuje atmosférou směrem k Božímu trůnu. Instinktivně věděl, že to je jeden z jeho hříchů, který záhy dosáhne Božího trůnu a jeho život bude ohrožen; Bůh ho na místě zabije. Ale něco se mu postavilo do cesty; tento rudý mělký oblak obklopující zeměkouli, působil jako nárazník a chytal jeho hříchy dříve, než mohly dojít do přítomnosti svatého Boha.
Bill si nyní všiml toho karmínového proudu obklopujícího tento svět, že vytékal z Ježíšovy rány v Jeho boku. Další hříšná skvrna směřovala vzhůru. Když do Něj narazila, Ježíš sebou cuknul a kapka krve již stékala dolů z Jeho čela. Zvedl ruku a řekl: „Otče, odpusť mu. On si přece vůbec neuvědomuje, co dělá.“
Bill pocítil bolestivé píchnutí u srdce. Pomyslel si: „Ó, Bože, copak jsem to udělal já? Vždyť jsem to nemohl udělat?“
Ale byl to on. Na Božím trůně ležela otevřená kniha. Bill mohl vidět své vlastní jméno, které tam na přední části této knihy bylo napsáno velikými písmeny. Pod jeho jménem bylo další slovo, které nemohl přečíst. Stránky této knihy byly popsány a pokaždé, když se ta hříšná temná skvrna vznesla od země, byla tam připsána další věta. Rozechvěn, přistoupil blíž ke knize, aby si to přečetl. Zíral hrůzou. Pod jeho jménem bylo napsáno hrůzostrašné slovo: ‚zatracen‘.
Ve vidění Bill pociťoval, jak ho opouštějí síly, a myslel si, že se zhroutí. Slabý a chvějící se, připlížil se k Ježíšovým nohám a úpěnlivě prosil: „Pane Ježíši, nevěděl jsem, že to jsou moje hříchy, které tě takto zraňují. Prosím Tě, mohl bys mi je odpustit?“
Ježíš ponořil prst do svého zraněného boku a použitím své vlastní krve místo inkoustu napsal napříč této knihy: ‚omilostněn‘. A pak odložil tu knihu z dohledu, někam za sebe.
Nikdy předtím ve viděních Bill nespatřil něco tak roztomilého, ani nepociťoval takovou radost a úlevu. Ale ještě předtím než stačil vyjádřit své díky, Ježíš řekl: „Já jsem ti odpustil, a ty chceš zatratit tyto lidi?“
Když si to Bill uvědomil, na chvíli strnul. Ano, před chvílí požadoval po Bohu, aby to místo vyhodil do povětří. Teď mohl vidět tyto lidi v kavárně z jiného pohledu.
Zatímco vidění sláblo, hlas řekl Billovi: „Tobě bylo odpuštěno, ale co s ní. Ona rovněž potřebuje Evangelium.“
Bill se osvěžen začal rozhlížet po kavárně a přemýšlel: „Ó, Bože, jak mohu vědět, koho jsi povolal a koho ne? Má povinnost je přece oslovovat každého.“
Ti dva muži a ta ochablá žena se hlasitě smáli. Bill zpozoroval, že ti dva muži vstali a odešli směrem k mužským záchodům a nechali ženu sedět samotnou. Bill přistoupil k jejímu stolu a řekl: „Dobrý den, madam. Mohu si přisednout? Chtěl bych si s vámi promluvit.“
S úsměškem se podívala na Billa, něco zakoktala, postavila na stůl sklenici s pivem a oslovila jej způsobem, jako by se ho chtěla zbavit: „Já přece mám svoji společnost.“
„Já jsem to tak nemyslel, sestro. Já bych si rád s tebou promluvil o tvé duši.“
Když ji oslovil ‚sestro‘, její postoj se rázem změnil. Řekla: „Prosím, posaďte se.“
Bill si přisunul židli ke stolu a představil se. Pak ji vyprávěl o tom vidění, které právě před chvíli spatřil. „Stál jsem tam a kritizoval jsem tě ve svém srdci. Měl jsem pocit, že Bůh by sem měl sestoupit a toto místo zahladit, ale teď jsem změnil svůj názor. Promineš mi, že jsem tě zavrhl takovým způsobem? Bůh mi odpustil moje hříchy a přál bych si, aby odpustil i ty tvoje.“
„Branham“, mumlala žena. „Branham… nejsi to ty, který zde pořádá ta probuzenecká shromáždění v aréně?“
„Ano, madam, to jsem já.“
„Chtěla jsem tam také jít, ale nemohla jsem se k tomu odhodlat, pane Branhame, já jsem byla vychována v křesťanské rodině. Mám dvě dcery, které jsou křesťanky. Vím přesně, kdy jsem opustila tu správnou cestu a začala jít po té špatné.“ Ve stručnosti vyprávěla svůj příběh a dotýkala se těch nesprávných rozhodnutí, které ji přivedly k této temné straně života, provázené zklamáním a bolem.
Když skončila, Bill řekl: „Sestro, mě nezajímá, co jsi udělala, krev Ježíše Krista je stále kolem tebe. Tento svět je zahalen Jeho krví a ochraňuje tě od Božího hněvu; tak dlouho, dokud dech života zůstává ve tvém těle, ta krev tě zahaluje. Jednoho dne, když tento dech opustí tvé tělo a tvá duše odejde z toho světa, pak ti již více tato krev nemůže pomoci. Tam již nezůstane nic kromě soudu. Ale dokud jsi zde, máš stále možnost přijmout odpuštění, přijmout a poprosit Ježíše Krista, aby ti odpustil, a spasil tě.“
Pohleděla na svou sklenici s pivem. „Pane Branhame, já jsem se dala na pití.“
Bill ji uchopil za ruku a řekl: „Na tom nezáleží. Duch svatý mě napomenul, abych k tobě přistoupil a řekl ti to. Již před založením světa tě Bůh povolal, sestro. Ty jsi dělala to, co je špatné a klesala jsi níž a níž.“
„Ty si myslíš, že mě Bůh přijme?“
„Samozřejmě, On tě chce mít.“
Stiskla Billovu ruku a vroucně prosila: „Pomodlíš se za mě, abych mohla být spasena?“
Uklekli v kavárně na podlahu a modlili se spolu, dokud tato žena nepřijala spasení v Ježíši Kristu. Pak se Bill postavil a zpozoroval, jak si ten policista sundal čepici, a poklekl s úctou na jedno koleno. Když Bill odcházel z restaurace, pomyslel si: „Je to tak. Neodsuzujte je. Dejte jim Evangelium.“
Po šesti týdnech, které Bill strávil na cestách, se vrátil 26. srpna, 1951 do Jeffersonville; byl vděčný za to, že bude moct několik týdnů strávit doma ještě předtím, než odletí do Jižní Afriky. Toho samého večera kázal své poslední kázání, které pronesl ve svém městě v roce 1951. S vědomím, že se do jeho modlitebny nevejdou takové veliké zástupy lidí, pronajal si místní posluchárnu, kde bylo místo pro 4 000 posluchačů. Škoda, že i toto místo bylo nepostačující. Poté, když byla obsazena všechna místa k sedění a všechna místa k stání podél stěn, zůstalo zde ještě několik tisíc lidí, kteří se nedostali dovnitř.
Zatímco publikum něžně zpívalo „Jenom věř, jenom věř, všechno je možné, jenom věř,“ Bill vystoupil na stupínek. Když se podíval na nekrytou tribunu, uviděl doktora Dillmana. „Dobrý večer, doktore Dillmane,“ řekl do mikrofonu. Dillman odpověděl na pozdrav pokynutím hlavy. Bill si dál prohlížel zástup i během toho, když promlouval. Uviděl svého přítele Sama Adaira, který stál poblíž vchodu. „Jak se máš, doktore Adaire? Je mi líto, že pro tebe nemáme žádné místo k sezení. Pán ti požehnej.“ Pak Bill uviděl Williama Halla, který seděl rovněž na nekryté tribuně, z jehož obličeje zářil mohutný úsměv. Bill řekl: „Doktore Dillmane, vzpomínáš si na toho pacienta, kterého jsi nedávno léčil, Williama Halla? Asi před šesti týdny následkem rakoviny jater byl již téměř jistě odepsán.“
Doktor Dillman přikývnul.
„Doktore Adaire, vzpomínáš si, když jsi mi vyprávěl o Williamu Hallovi, že bude během několika dnů vyhozen přes palubu?“
Sam Adair rovněž přikývl.
Bill se podíval na Williama Halla a řekl: „Bratře Halle, nechtěl bys o tom vydat svědectví?“
William Hall vyskočil na nohy a řekl. „Já, jestli chci vydat svědectví? Sláva Pánu, jistěže ano!“
Po skončení shromáždění doktor Adair spolu s doktorem Dillmanem odvezli Williama Halla do nemocnice, aby ho vyšetřili. Po rakovině nebylo ani stopy.
26. září 1951 William Branham zahájil uzdravovací kampaň v New Yorku. Dalších pět večerů mělo být jeho poslední kampaní v Americe před odletem do Jižní Afriky. V pátek jako první osoba, která předstoupila v modlitební řadě, byla žena středního věku. Letmý pohled stačil Billovi na to, aby ji řekl, co ji trápí.
Řekl jí: „Ty jsi nemocná. Jistě, Ježíš tě uzdravil už před devatenácti sty lety. To je Slovo Páně, je to tak?5Izaiáš 53:5; 1. Petrova 2:24 A my tomu věříme. On ti to nenapsal osobně, tak, že by vyslovil tvé jméno. On to napsal pro zástupy lidí. Ale je to stejně tak dobré, jako kdyby ti to napsal osobně. Bůh tudíž posílá své prorocké dary do své církve v těchto posledních dnech k povzbuzení víry svého lidu. No a bude-li promlouvat skrze mě, je to druhotná záležitost, ale každopádně to bude Jeho Slovo. Pochybovat o tomto psaném Slovu je hřích a pochybovat o Jeho mluveném Slovu je stejně tak hříchem.“
„Všichni lidé v modlitební řadě musí být připraveni k víře. Jestli nevěříte, opusťte teď tuto modlitební řadu, protože můžete skončit ještě hůř, než jste na tom teď. Ježíš jednou řekl jednomu člověkovi: „Jdi a už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího.6Jan 5:14 Když řekl, ‚už nehřeš‘, On neměl na mysli nějaký nemravný akt. Hřích, to je nevěřit Božímu Slovu. Ale kdo nevěří, je již odsouzen.7Jan 3:18 Rozumíte? Je to vaše nevíra, která vás odsuzuje. Bůh tě neposílá do pekla za nějakou specifickou věc, kterou ses provinila. On tě posílá do pekla, pokud odmítáš to, co On pro tebe obstaral pro tvé spasení. Stačí, když odmítneš Ježíše, a pokud zanedbáš to, abys uvěřila Jeho Slovu, pak to stačí k tomu, abys byla odsouzena do pekla. Satan za touto věcí postaví pokaždé otazník, ale to je ‚Tak praví Pán‘.“
„Připadá mi, že se divíš tomu, proč to tak protahuji. Čekal jsem na anděla Páně a teď cítím, že přichází.“ Pak řekl ženě, která stála vedle něj: „Pozoruješ, že se něco děje. To je prostě pomazání. Cítíš to příjemné teplo, toho milého ducha. Souhlasí to, zvedni ruku.“ Její ruka prudce vyletěla nahoru. „Anděl Páně je zde na pódiu a tvoje víra začíná z něho sát. Ty nejsi odsud z New Yorku. Ty jsi sem přijela z Pensylvánie. Vidím, že trpíš nemocí svých orgánů zde dole. Je to rakovina měchýře. Trápí tě taky jiné nemoci jako je srdeční vada. Vidím tě v kostkovaných šatech, jak lapáš po dechu, jak se dusíš.“
Pak se modlil: „Nebeský Otče, smiluj se nad naší sestrou a osvoboď ji od toho hrozného démona, který se snaží zkrátit její život. Satane, jako věřící křesťané, my tě zapřísaháme ve jménu Pána Ježíše, abys opustil tuto ženu a odešel do vnějších temnot, a už ji více netrápil.“
„A teď tě to, drahá maminko, opustilo. Vrať se do Pensylvánie a raduj se.“
A tak toho večera pokračoval dál od jedné precizní diagnózy ke druhé a od jednoho uzdravení k dalšímu zázraku. Rakoviny a srdeční nemoci a cukrovky a neurózy a hluchota a epilepsie, všechny tyto nemoci se podřizovaly uzdravující moci Ježíše Krista. A po nějaké době anděl opustil pódium a přesunul se do obecenstva.
Bill řekl: „Vidím Ducha Božího, jak se vznáší nad tou paní v červených šatech. Nevím proč. Ona byla buď požehnaná, nebo uzdravená nebo něco takového. Jste křesťankou, paní?“
Ern Baxter řekl: „Bratře Branhame, ona byla uzdravena ve shromáždění minulý večer.“
„Ó, to je to, co to způsobilo. Já si na to nepamatuji. Oni mi musí připomenout události, které se v těchto shromážděních staly. Zdá se mi to, jako kdybych měl sen. Kdyby jen publikum mohlo vědět a znát moje nynější pocity; pociťuji to, jako kdyby moje ruce byly o něco větší; moje rty jako by byly oteklé. Když Duch Boží sestupuje, je to, jako kdybych naslouchal své vlastní řeči. On se prostě chopí daného subjektu; to mluví On, ne já. Já s tím nemám nic společného. Dobře, buďte uctiví, každý z vás. Věřte celým srdcem. Bůh tyto věci uskuteční.“
Shromáždění skončilo kolem 11. hodiny a bylo krátce před půlnocí, než se Bill s Medou dostali do svého hotelu. Když vstoupili do recepce, recepční, který měl noční službu, jim podal dopis z domova. V dopise stálo, že jejich šesti měsíční Sára je smrtelně nemocná. Meda se začala horečně starat, chtěla ihned zatelefonovat domů, aby se dozvěděla, jak se daří Sáře. Bill chtěl raději počkat. Sára teď byla u své babičky Elly Branhamové, která však neměla telefon. To znamenalo, že Meda by musela zavolat k sousedům, kteří by museli přejít přes pole na druhou stranu, aby se mohli dostat do domu Elly Branhamové a přinést zpět odpověď. Jelikož již bylo příliš pozdě, Bill přesvědčoval Medu, aby svůj hovor odložila do příštího dne.
Bill ležel dlouho v posteli a nemohl usnout. Tyto stavy prožíval po shromážděních často. I když se cítil vyčerpán, jeho napjaté nervy mu nedovolovaly usnout. Dnes večer však měl ještě o jednu starost navíc — svou nemocnou dcerku. Tiše ležel, dokud dýchání jeho ženy nepřešlo do pomalého pravidelného rytmu ve spánku. Pak vylezl z postele a přešel do druhé místnosti, kde klekl, a modlil se za Sáru.
Asi ve tři hodiny ráno spatřil svou matku, jak jde naproti němu a nese v náručí jeho malé dítě. Sára se dusila. Její malý obličej byl rozpálen do červena, sípala a nemohla se nadechnout. Babička Ella podala dítě Billovi, který ji přivinul na hruď a modlil se: „Ó, Bože, nedovol zemřít mému dítěti. Ušetři její život, uděláš to, Pane Ježíši?“
Sára se najednou nadechla a pak začala dýchat úplně normálně. Bill ji vrátil zpět babičce.
Anděl Páně řekl: „Ráno dostanete zprávu, že dítě bylo vážně nemocné, ale že teď je už v pořádku.“
Billova mysl se utišila. Vrátil se do postele a hluboce usnul. Asi v devět hodin ráno ho probudilo Billy Paulovo klepání na dveře. Meda už byla oblečená. Poté, když Billy Paul vstoupil dovnitř, Meda řekla: „Musím ihned zavolat domů, abych se dozvěděla, co se děje se Sárou.“
„Miláčku, nemusíš nikam volat. Ale pokud chceš, to je zpráva, kterou se dozvíš. Když se sousedka dozví něco o Sáře, vrátí se a řekne: „Dítě bylo vážně nemocné, ale teď je již v pořádku.“ Meda se překvapeně podívala na Billa a Bill dodal: „Bůh včera večer uzdravil Sáru a pak mi to ukázal ve vidění.“
Meda častokrát pozorovala manželova vidění a pokaždé byla pravdivá, ale mateřství ji nutilo k tomu, aby každopádně zavolala domů. Když čekali na odpověď od sousedů, Bill řekl: „Pozoruj pořadí jejich slov, protože to bude přesně tak, jak mi to bylo řečeno andělem Páně.“ Najednou se ozval telefon. Meda držela sluchátko několik centimetrů od ucha, aby rovněž mohl slyšet sousedčina slova její manžel a nevlastní syn. „Dítě bylo vážně nemocné, ale teď je už v pořádku. Bůh ji minulou noc uzdravil.“
Bill přikývl. V průběhu těchto posledních pěti let věděl ze zkušenosti, že anděl Páně mluví vždycky pravdu. Ale ještě si neuvědomoval, jak velice důležité je dělat přesně to, co anděl říká. Této lekci se měl naučit v Jižní Africe.