Po Phoenixu v Arizoně vedl William Branham uzdravovací kampaň v Pensacole, na Floridě; v Kansas City, v Kansasu; v Sedalii, v Missouri a v Elginu, v Illinois. V každém městě vyprávěl o svém vidění chlapce, který byl vzkříšen, a říkal: „Zapište si to na volnou stránku ve vašich Biblích, abyste, až se to stane, mohli uvěřit, že vám říkám pravdu.“
Po celou tu dobu se Billův zdravotní stav zhoršoval. V průběhu modlitebních bohoslužeb měl problémy s udržením rovnováhy, když se modlil za nemocné. Po shromážděních také nemohl usnout; a když nakonec usnul, měl problém s probuzením se na další shromáždění. Provázely ho bolesti hlavy a někdy pociťoval chvění v celém těle. Trpěl překyselením žaludku a všechno co snědl, mu nedělalo dobře. Někdy měl zatemněný rozum, kolísavý a zkreslený postřeh. Cítil se jako troska.
Ve čtvrtek 13. května 1948 zahájil v pět hodin odpoledne uzdravovací bohoslužbu ve státu Washington. Šest tisíc lidí zaplnilo kapacitu zimního stadiónu v Tacoma. Každý večer se pomalu posouvala kupředu dlouhá řada lidí, zatímco Bill používal znamení ve své ruce k určování nemocí a pozvednutí jejich víry do takové míry, aby mohli přijmout Kristovu uzdravující moc. Ruby Dillardová byla jednou z těch, kteří přišli dopředu. V té době se Ruby mohla téměř udusit kvůli rakovinovému nádoru v hrtanu. Později do časopisu Hlas uzdravení napsala: „I když jsem měla při ústupu rakoviny bolesti krku, neměla jsem už pak žádné problémy.“ Stovky lidí v Tacomě vydaly svědectví, která byla přímo ohromující.
Ke konci bohoslužby v pondělí večer byl Bill opět na pokraji zhroucení. V průběhu modlitební řady zavrávoral dozadu a jistě by upadl, kdyby ho nepřidrželi dva lidé. Když ho tito dva lidé odnášeli pryč, Bill je prosil, aby mu dovolili lidem říct na shledanou. Gordon Lindsay toto „na shledanou“ vyřídil lidem sám, aniž by si uvědomil jeho hlubší význam. Na druhý den Bill svolal svůj tým podporovatelů — Jacka Moorea, Gordona Lindsaye, Erna Baxtera, Freda Boswortha – a řekl jim, že Eugene, v Oregonu, bude na čas jeho posledním shromážděním. Všechny další závazky musí zrušit. Kazatelé byli přirozeně zvědaví, jak dlouho může taková výluka trvat. Bill jim řekl, že neví; možná jen několik měsíců, ale i více než rok. Ale ve své mysli nebyl příliš optimistický. V současné době byl vyčerpán natolik, že pochyboval, jestli se ještě vůbec bude moci někdy modlit za nemocné.
Tato zpráva byla hroznou ranou obzvláště pro Gordona Lindsaye. Lindsay nejenže rezignoval z úřadu pastora svého sboru v Ashlandu v Oregonu, ale vložil celou svoji energii a plány do Hlasu uzdravení, časopisu, který se už brzo může stát bezvýznamným. Po mnoha mučivých modlitbách Gordon Lindsay dospěl k názoru, že ve věci Hlasu uzdravení se dostal tak daleko, že nyní už nemůže couvnout. První dvě čísla už vyšla z tiskárny. Rozhodnul se, že investuje své osobní úspory a bude v díle pokračovat.
Rozhodně zde nebyl nedostatek kandidátů, s nimiž mohl počítat. Raketový vzestup Williama Branhama na národní scéně v roce 1946 vzbudil povědomí veřejnosti ohledně Boží uzdravující moci a inspiroval jiné, kteří šli v Billových šlépějích. V roce 1947 vyrašily tucty uzdravovacích služeb; a do roku 1948 tento seznam ještě vzrostl. V několika číslech Hlasu uzdravení měl být uveden William Freeman, mladý muž s průměrným úspěchem v modlitbě za nemocné. Ale Gordon Lindsay tušil, že jestliže Hlas uzdravení má přežít bez vlivu jména Williama Branhama, nemůže se omezit na podávání zpráv o jedné osobě, ale měl by zahrnout široký okruh služeb uzdravení a osvobození. „Konec konců,“ Lindsay uvažoval, „kolikrát jsem slyšel bratra Branhama říkat, že Ježíš Kristus je jediným Lékařem?“
Zatím Bill chřadnul doma, nemocný a sklíčený. Den co den sebou házel na posteli, zatímco v jeho žaludku to vířilo jako v sudu s žíravou kyselinou. Kdykoliv se pokusil jíst, teplá, mastná voda se mu vracela z jícnu a pálila ho žáha. Jeho váha klesla na 50 kilogramů. Oči měl v důlcích hluboko propadlé. Tváře byly hubené a bledé. Když chtěl vstát, v hlavě mu bušilo a sotva se udržel na nohou. Cítil se, jako by měl brzy zemřít.
Lékaři mu nemohli pomoci. Označili jeho nemoc jako „nervové vyčerpání“ způsobené přepracováním a předepsali mu hodně odpočinku v posteli. Ale po dvou měsících plnění lékařských doporučení se Bill dále cítil smrtelně nemocný.
Volal k Pánu v modlitbách — Pán ho chtěl naučit něco podstatného. Když hodnotil poslední dva roky své služby, styděl se za to, že se obětoval až za hranice zdravého rozumu. Jonesboro bylo toho krajním příkladem, když zůstal za kazatelnou celých osm dnů a nocí v modlitbě za nemocné. Ale více si ublížil tím, že ze zvyku protahoval modlitební řady dlouho až do jedné nebo dvou hodin ráno. Domníval se, že to byla vlastně jeho chyba, ale jeho srdce soucítilo s těmito trpícími lidmi. Uvědomoval si, že v mnoha případech šlo o jejich život nebo smrt, a to právě záleželo na jeho modlitbách. A tak se rozdával — dál a dál a dál. A nyní za to platil cenu.
Způsobil si to sám a teď si Bůh přál, aby si z toho vzal ponaučení. Bill si uvědomoval, že ačkoliv mu Bůh dal dar uzdravení, to ještě neznamená, že celou zodpovědnost vložil na jeho ramena. Přečetl si v Exodu 19 o Mojžíšově pověření starat se o 2 000 000 Izraelitů na poušti Sinaj a jak kvůli tomu, že chtěl všechny problémy těchto lidí vyřešit sám, oslábnul. Jetro, jeho tchán, vybízel Mojžíše k tomu, aby pracovní náplň rozdělil mezi schopné muže v táboře. Ve 4. Mojžíšově 11 si Bill přečetl, jak Bůh vzal Ducha, který spočíval na Mojžíšovi, a rozdělil ho mezi 70 starších, aby pomohli Mojžíšovi nést jeho břímě.
Když si Bill listoval v posledním čísle Hlasu uzdravení, byl překvapen, kolik mužů a žen provádí nyní uzdravovací kampaně napříč Spojenými státy a Kanadou: William Freeman, Oral Roberts, Jack Coe, Tommy Osborn, A. A. Allen, W. V. Grant a mnoho dalších. Některé z těch lidí znal osobně, protože seděli v jeho shromážděních a přišli si s ním podat ruku. Třeba Tommy Osborn, mladý kazatel, který seděl ve shromáždění v Portlandu, v Oregonu, když mu onen maniak hrozil zlomením každé kosti v jeho těle. Ale zhroucení se toho 120kilového obra na zem v bezvědomí nebylo tím, co tak ohromilo a inspirovalo mladého Osborna; to se stalo, když Bill vložil své ruce na hluchoněmou dívku a tiše řekl: „Ty hluchoněmý duchu, zapřísahám tě v Ježíšově jménu, opusť to
Zleva kazatele Y. Brown, J. Moore, W. Branham, O. Roberts, G. Lindsay
dítě.“ Když Bill následně lusknul prsty, dívka mohla slyšet. Pak promluvila. To roznítilo oheň v duši Tommyho Osborna, aby zahájil svou vlastní nezávislou službu — službu, která byla nyní hořící stezkou spasení a uzdravení na územích ďábla, zapalující srdce k víře v Krista. Dalším jménem, které Bill poznal, byl Oral Roberts. Bill se poprvé setkal s tímto mladým mužem během minulého léta v Tulse, v Oklahomě. V té době třiceti dvouletý Roberts právě začínal svou vlastní, nezávislou službu osvobození a stále si nebyl jist tím, kterým směrem by se měl ubírat. Poté, když navštívil jedno z Billových shromáždění, kde se stal svědkem uzdravovací moci Ježíše Krista, Oral Roberts se rozhodl, že musí ve své službě rovněž zdůrazňovat Božské uzdravení. Bill se setkal s Oralem Robertsem znovu v Kansas City na jaře a byl překvapen, jak vyzrál během těch deseti měsíců. Z Robertse nyní vyzařovala jistota a vůdčí schopnosti. Služba tohoto mladého muže se neustále rozpínala kvůli jeho hereckým schopnostem. Roberts měl bystrý postřeh, co se týče obchodu, a všechny své příjmy používal k dobrému prospěchu. Pro snížení režijních nákladů svých kampaní s sebou vozil svůj vlastní stan. Kromě pořadů ve své vlastní rozhlasové stanici začal vydávat svůj vlastní časopis Uzdravující vody. Tyto dvě činnosti rozšířily jeho vliv a staly se zdrojem jeho finanční podpory.
Ohromen upřímností a iniciativou Orala Robertse, se Bill cítil potěšen s vědomím, že ovlivnil tyto smělé mladé kazatele. Ve skutečnosti, když obracel strany Hlasu uzdravení, si uvědomil, že jeho vlastní služba ovlivnila každého jednoho z těch mužů a žen, ať už přímo nebo nepřímo. Když v roce 1946 začínal, nebyl v celé Americe ani jeden kazatele, který by pořádal větší kampaně a kázal Božské uzdravení. Nyní se zdálo, že jsou všude a každý z nich káže nějakou variaci Billova tématu, že Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. To by jej nemělo překvapovat. Nebylo to právě to, co mu bylo řečeno andělem Páně v jeskyni? „Jsi poslán k tomu, abys nesl dar Božského uzdravení lidem na světě.“ V té době Bill předpokládal, že měl být nositelem tohoto daru sám. Nyní mohl být svědkem toho, že byl pouze jiskrou pro celosvětové probuzení. Jeho 24měsíční služba zapálila svatý oheň v deseti tisících srdcí, a teď Duch svatý rozdmýchává plameny probuzení všemi směry.
Nemělo to znamenat, že Bůh s ním už skončil? Ne, to není možné. Anděl mu přece řekl, že mu budou dána dvě znamení, jakožto důkaz toho, že byl Bohem poslán. Doposud viděl pouze jedno — znamení v ruce. A co to druhé znamení? Anděl mu řekl, že pokud bude upřímný, stane se, že mu budou oznamována tajemství lidských srdcí. Bill neměl žádné tušení o tom, co to může znamenat, ale věděl, že se to ještě nestalo. Stejně tak se ještě nenaplnilo vidění o tom chlapci, který byl vzkříšen. Jistě, Bůh s ním ještě neskončil, ledaže — a modlil se, aby to nebyla pravda — zkřížil Boží plány pro svůj život tím, že utrácel svou energii.
V září roku 1948 Bill navštívil kliniku Mayo v Rochestru, v Minnesotě, s důvěrou, že mu tam pomůžou zdejší lékaři. Celé tři dny jej kolektiv specialistů podroboval všem možným vyšetřením, které by tomu mohly přijít na kloub. Jednou ráno, když se očekávalo na jeho výsledky, se probudil s úzkostlivým pocitem. Za několik hodin se má dostavit na kliniku a obdržet konečnou zprávu o svém zdravotním stavu. Zůstala mu ještě nějaká naděje? Nebo je vyřízen? Posadil se na hranu postele a modlil se: „Drahý Ježíši, lidé, kteří byli všelijak postižení nervovým zhroucením, přicházeli za mnou do shromáždění a Ty jsi je uzdravil. Proč neuzdravíš mne? Během uplynulých let jsi mi ukazoval vidění týkající se uzdravení jiných lidí, ale nikdy jsi mi neukázal nic o mém. Byl jsem postižen hroznou nervozitou a od té doby jsem jako dítě. Teď jsem tak zeslábl, že mám pocit, jako bych se už nemohl sebrat, abych uvěřil Tvému Slovu ohledně svého uzdravení. Co se mnou bude?“
Jakmile skončil s modlitbou, pocítil, jak se ponořuje do vidění. Hotelový pokoj zmizel. Bill měl pocit, že se nachází v lesnatém údolí. Před sebou viděl sedmiletého chlapce, který stál vedle starého, vykotlaného kmene. Kde už jen viděl tvář tohoto chlapce? Najednou si uvědomil — ten chlapec vypadal přesně tak jako on v jeho věku. Jakže, vždyť to byl on!
Najednou si všiml, jak nějaké kožešinové zvíře skočilo do dutiny v tom kmenu. Bill řekl tomu chlapci: „Dovol, abych ti ukázal, jak vypudit tu veverku ven.“ Vzal klacek a klepal nahoru a dolů po kmenu. To byl starý myslivecký trik, jak vypudit veverku z dutiny stromu. V tu chvíli to zabralo, ale zvíře, které vylezlo z dutiny, vypadalo spíše na lasici, i když ne tak úplně. Mělo dlouhé tenké tmavé tělo, malou hlavu a mrňavé tmavé oči. Vypadalo zlomyslně a zuřivě.
„Buď opatrný,“ varoval Bill chlapce. „Nepřibližuj se k tomu starému pařezu. Ani nevíš, jak nebezpečné to stvoření může být.“
Bill se otočil, aby se ujistil, jestli ten chlapec dbal na jeho varování. Ten chlapec — to byl totiž on sám, když byl chlapcem — už tam nebyl.
Bill se otočil ke stromu. Zvíře zavrčelo napínajíc své tělo, jako by chtělo zaútočit. Bill s sebou neměl pušku; neměl při sobě nic, kromě malého mysliveckého nože zavěšeného u pasu. S úzkostí si pomyslel: „Jestli na mě ta veverka zaútočí, ten nůž mi bude k ničemu. Jsem tady naprosto bezbranný.“
Odněkud z pravé strany uslyšel anděla Páně, který řekl: „Pamatuj, ono je pouze šest palců dlouhé.“
Bill sáhnul k pasu a chtěl uchopit nůž. Ale ještě, než ho stačil vytáhnout z pochvy, stvoření skočilo a dopadlo mu na ramena. Bill do něho bodnul, ale „veverka“ byla příliš hbitá. Skákala z ramene na rameno tak hbitě, že ji Bill nemohl ani škrábnout. Otevřel ústa a chtěl něco říct. Zvíře mu bleskurychle jako střela skočilo do úst a dolů do jícnu. Bill ho cítil, jak poskakuje v jeho žaludku sem a tam a jako by se měl rozpadnout na kusy. Bill pozvedl bezradně své ruce a zvolal: „Ó, Bože, smiluj se!“
Když vidění skončilo, uslyšel hlas anděla opakující mu tuto záhadnou větu: „Pamatuj, je pouze šest palců dlouhé.“
Bill otřesen klesnul na postel. Jeho manželka, Meda, se sice pohnula, ale neprobudila se. Bill dlouho ležel a promítal si to vidění. Ta podivná veverka musí souviset s jeho nervozitou, protože je schopna zaútočit na jeho žaludek s takovou silou, že měl pocit, jako by umíral. Ale co mohl znamenat ten sedmiletý chlapec? Bill si vzpomněl, že mu bylo sedm let, když se dostavil první záchvat nervozity. Ve věku sedmi let si uvědomil, jak hodně věcí v jeho životě bylo neuspořádaných; jeho rodina byla chudá; ve škole se nedovedl přizpůsobit; a vrcholem všeho bylo to, že viděl věci, které jiní lidé nemohli vidět. Není tedy divu, že se stal nervózní a melancholický. To vidění začalo být smysluplné. Najednou pochopil ten princip. Ten záchvat nervozity se při něm opakoval pravidelně každých sedm let. Podruhé na něj zaútočil, když mu bylo 14, poté, když mu jeho bratranec nešťastnou náhodou prostřelil z pušky obě nohy. Během zimy, kdy byl upoután k posteli, trpěl celé měsíce depresemi.
Asi o sedm let později byl otráven jedovatými výpary během kontroly hlavního plynového rozvaděče, což způsobilo tak značné nervové potíže, že jej to málem zabilo. Pět měsíců žil pouze na čaji ze sušených švestek a na ječném vývaru. Jistě by vysílením zemřel nebýt toho, že jej Pán uzdravil. Za dalších sedm let zemřela Hope a Sharon Rose. Tato tragédie měla pro něj zničující dopad a způsobila, že se z něj stal hotový vrak, a dokonce se pokusil skončit sebevraždou. Pán Ježíš jej z tohoto stavu pozvolna osvobodil, takže v průběhu následujících let se jeho nervy uklidnily a neobtěžovaly ho více než v mezích normálu. Pak přišlo andělské pověření a během posledních dvou let se Bill vyčerpával nad lidské možnosti. Nakonec se jeho tělo vzepřelo a uvrhlo jej do propasti nervového zhroucení.
Stále měl na mysli to vidění o malém noži. Během těch dvou posledních týdnů vyšetřování jeden lékař Billovi doporučoval jistý lékařský zásah — vyříznout určitou část nervů a přenést ji do žaludku. Ten nůž ve vidění možná znázorňoval chirurgický skalpel a ukazoval Billovi, že aby se mohl svému nepříteli vzepřít, bude nezbytná operace.
Ale co mohla znamenat slova: „Pamatuj, je dlouhé pouhých šest palců?“ Mohlo to být, že bude trpět žaludečními potížemi pouze šest měsíců? Jestliže by to byla pravda, pak se ho Bůh chystal už brzy uzdravit, protože to bylo asi právě před šesti měsíci, kdy začala epizoda s touto nemocí. Jeho duch se povznesl v naději. Pak jej ale uzemnila střízlivá myšlenka. Nic ve vidění nenaznačovalo, že ta podivně vypadající veverka byla mrtvá. Mělo to znamenat, že jeho problém se vrátí znovu za sedm let? Bude muset tyto útoky snášet periodicky do konce života? Ó, kéž by mohl spatřit vidění, v němž tato veverka zemře, pak by si byl jist tím, že to má za sebou!
Za několik hodin seděl v ambulanci na klinice Mayo a se zatajeným dechem poslouchal, co primář vysvětloval ohledně výsledků jeho vyšetření. „Mladý muži, je mi líto, že vám to musím sdělit, ale váš stav je dědičný. Jako mnoho Irů, váš otec miloval whisky. Vaše maminka byla napůl indiánka a víme, že indiáni nesnášejí alkohol. Když se smísily tyto dvě řady genů, přivodily vám ten nervózní stav. Nikdy nebudete v pořádku. Vaše nervy působí na žaludek a to způsobuje, že jídlo je jím odmítáno. Na to není lék; nemůžeme vám pomoci. Ten problém vás bude provázet do konce života.“
Bill to však věděl lépe. Když se vrátil do Jeffersonville, přišla jeho maminka a chtěla se dozvědět, co řekli lékaři z kliniky. Bill poznamenal: „Byl bych beznadějný případ už teď, kdyby mi Pán nedal naději ve vidění.“
Ella Branhamová přikývla hlavou: „Bille, to je zajímavé, tehdy ve čtvrtek ráno, když jsi měl vidění, já jsem o tobě měla podivný sen.“
Bill dobře věděl, že jeho maminka téměř nikdy nemá sny, ale v několika případech, když se to stalo, měl její sen vždycky duchovní význam — jako třeba v čase Billova obrácení, když ho viděla stát na bílém obláčku a kázat celému světu.
Ella pokračovala: „Zdálo se mi, že ležíš nemocný na verandě, blízký smrti, se svými potížemi žaludku jako obvykle. Stavěl jsi dům na pahorku někde na západě. A pak jsem spatřila…“
„Maminko,“ přerušil ji Bill, „dovol, že to dokončím. Poté, co jsi mě viděla ležet nemocného, spatřila jsi šest bílých holubic, letících dolů z nebe ve tvaru písmene ‚S‘. Přistály na mé hrudi. Ten, který byl nejblíže mé hlavy, začal vrkat a třel si hlavu o moje líce, jako by mi chtěl něco říct. Vypadal smutný. Pak jsem zvolal: ‚Sláva Pánu,‘ právě předtím, než ses probudila.“
„To souhlasí. Odkud to víš?“
„Maminko, ty přece víš, že když mi někdo vypráví sen s duchovním významem, Pán mi ukáže ten sen spolu s jeho výkladem. Je to přesně tak, jak to bylo v Bibli. Pamatuješ si krále Nabuchodonozora, jak byl rozrušený noční můrou a chtěl se dozvědět, co to znamená? Potíž byla v tom, že si nepamatoval, o čem byla ta noční můra. A tak Pán ukázal Danielovi tentýž sen a Daniel připomněl králi, co to bylo, a to byl důkaz toho, že Danielův výklad pochází od Boha.“
„Dobře, Bille, co tedy můj sen znamená?“
„Pán ti dal ten sen ve stejné době, kdy mi dal vidění. To spolu souvisí. Ta podivně vypadající veverka znázorňuje můj nervový stav, který na mě přichází přibližně každých sedm let. To zvíře, které na mě zaútočilo, bylo dlouhé šest palců a ty jsi viděla šest holubic. To znamená, že po každé rundě žaludečních trablů budu uzdraven… na chvíli. Biblicky je šest neúplné číslo. Bůh je úplný v sedmi. Jednou uvidím tu podivnou veverku umřít; potom uvidím také tu sedmou holubici a boj bude ukončen.“
Za dva dny seděl Bill na verandě a četl si knihu Freda Boswortha nazvanou Křesťanské vyznání. Pak odložil knihu a vzal do ruky Bibli a náhodně ji otevřel. Stránky se rozevřely v knize Jozue, kapitola 1. Bill četl:
„Buď silný a statečný… neboť Hospodin, tvůj Bůh, je s tebou, kamkoli půjdeš.“
Najednou si uvědomil, že to musí být jeho vyznání. Pak uslyšel vnitřní hlas, který mu šeptal: „Nebo já jsem Hospodin, kterýž tě uzdravuji.“ Bill radostně vstoupil do domu, přitisknul k sobě manželku a řekl: „Miláčku, Bůh mě právě uzdravil!“