Po mnoho hodin se William Branham procházel sem a tam po podlaze nemocniční čekárny. Opodál v porodním sále byla jeho manželka Meda v porodních bolestech a měla přivést na svět své prvorozené dítě. Porod nebyl lehký. Nakonec musel lékař přistoupit k císařskému řezu, aby z ní mohlo být vyňato její děťátko, dceruška. To se odehrálo dne 21. března 1946 — pět dnů před Medinými sedmadvacetinami.
Posléze v průběhu dne lékař Billovi doporučil, aby už neměli další děti. Podle jeho odborného posudku Medino tělo už nebylo schopno snést podruhé porodní stres. Bill přijal tuto radu filozoficky. Bylo mu téměř 37 let. Ještě před několika lety byl smířen s myšlenkou, že Billy Paul bude v jeho rodině jedinou ratolestí. A nyní nejen, že mohl láskyplně pečovat o manželku, ale také chovat na rukou děvčátko. Pokud Bůh rozhodl, že to má být vše, a pokud se bude jednat o počet dětí v jeho rodině, nebude si stěžovat.
Meda a Bill dali svému nově narozenému děvčátku jméno Rebeka. Ač kvůli Rebece jejich malý dvoupokojový byt působil ještě více stísněným dojmem, i přes všechno nepohodlí vnesla Rebeka příjemné osvěžení do Billova života, svíraného pracovním přetížením, přívaly malomyslnosti a nedostatkem sebedůvěry.
Billovy deprese měly hluboké kořeny. Od chvíle, kdy před téměř deseti lety promarnil možnost kázat v letničních církvích, jeho vztah k Bohu mu nepřinášel takové uspokojení. Přes veškeré modlitební úsilí, studium, kázání a vydávání svědectví měl po celá tato léta dojem, že to všechno stejně nevede k ničemu. Ve skutečnosti měl sice několik vidění a spoustu zázračných uzdravení, některé z nich byly opravdu jedinečné. Ale co bylo paradoxem; tyto události, místo toho, aby byly pro Billa přínosem, staly se pro něj zdrojem trápení a zmatku, protože byly předmětem kritiky ze strany téměř všech kazatelů v tomto okolí. Ti drsnější z nich se neštítili nazývat Billa posedlého démonem, svůdcem a bezohledným šarlatánem; ti vůči němu šetrnější jej označovali za muže sice s dobrými úmysly, ale svedeného. Ale všichni tito kazatelé se shodovali v jedné věci, totiž, že Billova vidění a následující zázraky mají svůj původ v démonických silách; Bůh přece takové věci už dávno nedělá.
Ze začátku, když se Bill stal křesťanem, byl zmaten takovýmto odmítavým postojem těchto kazatelů. Koneckonců, vidění, která spatřil o budoucnosti, nejen že se vždycky splnila, ale byla také zdrojem požehnání a často ukazovala cestu k uzdravení dotyčné osoby. Jak by pak mohla taková věc, přinášející požadované výsledky, být inspirována knížetem zla? Kritika ze strany jeho kolegů, trvající po celá ta léta, nakonec převážila Billovo smýšlení na druhou stranu. Jestliže tolik dobře informovaných mužů — jeho spolupracovníků v Kristově Evangeliu — souhlasilo s tím, že vidění jsou démonického původu, pak tato vidění skutečně musí pramenit z falešného zdroje. To nesnesitelně týralo Billovu duši. Miloval přece Ježíše Krista celým svým srdcem a samo pomyšlení na to, že ďábel má nějakou podivnou nevysvětlitelnou sílu nad jeho životem, z něj dělalo ubožáka. Po dlouhý čas se modlil, aby byl osvobozen od těchto neobvyklých příhod a prosil Boha se slovy: „Bože, prosím, odejmi to ode mě. Nechci to už déle vídávat; už nikdy. Nebeský Otče, jako křesťan nepatřím satanovi. Patřím Tobě. Prosím, aby mě tyto věci neobtěžovaly. Nenechej mě takto jít dále. Chci být jako ostatní křesťanští kazatelé, chci studovat Slovo, jak jsem byl o tom poučen.“
Jeho modlitby tohoto druhu nebyly vyslýchány. Krátce po narození dcery Rebeky spatřil další vidění, v němž se viděl, jak kráčí k severovýchodu. Duch Boží jej obrátil jiným směrem a ukázal mu západ. Bill spatřil velikou pláň; pak viděl, jak se uprostřed z té rovinaté prérie zvedá hora a na jejím vrcholku se tyčí věž kostela.
Anděl Páně, který stál za ním po jeho pravé straně, nebyl v jeho zorném poli. Anděl mu dal příkaz: „Jdi na západ směrem k této hoře.“
Bill jej poslechl. Když se přiblížil k úpatí této hory, uviděl dveře. Vstoupil dovnitř a tam uviděl krásnou ženu oděnou do svatebních šatů. Tyto bohatě zdobené šaty byly kdysi sněhobílé, ale teď na nich byly šmouhy a špína. Tato žena ho oslovila: „Dobrý den, jsem paní metodistka. Jsi bratr Bill Branham?“
„Ano, jsem. Řekni mi, kdo ti ty šaty tak pošpinil?“
„Ó,“ řekla, držela přitom jednu dlaň obrácenou nahoru, ale pak mávla rukou, čímž vyjádřila nezájem, „byla jsem tolik zaneprázdněná.“
„Je to tak,“ řekl Bill na znamení souhlasu, „vy metodisté máte tolik organizací a společností ve své církvi, že pro Pána vám už moc času nezbývá.“
Paní metodistka na to řekla: „Bylo mi řečeno, že jsi k nám byl poslán. Snad probudím svého manžela.“ Pospíchala tunelem ve stráni a už se nevrátila.
Pak Bill pohleděl vlevo a všiml si malé hromádky nakrájeného chleba s tvrdou kůrkou, obklopené hejnem bílých slepic. Kvokající slepice otočily své hlavy a koukaly na svou hostinu; některé z nich několikrát zobly shora do této hromádky, ale většina chleba zůstala nedotčena.
Anděl se zeptal: „Víš, kdo to je?“
„Ne,“ odpověděl Bill.
„To jsou ti z tvé modlitebny; už Chleba života jíst nebudou. Posílám tě dál na západ.“
Během další cesty na západ Bill opustil tuto horu a přišel na rozlehlou poušť, kde uviděl něco podobného stanu nebo klenuté katedrály. Bill vstoupil bočním vchodem dovnitř a vystoupil na pódium, zastavil se teprve až před mohutnou oponou.
Anděl nařídil: „Stáhni tu oponu.“
Když Bill zatáhl za volně visící šňůru, opona byla bez větší námahy stažena na jednu stranu a odhalila velikou hromadu Chleba života.
Anděl řekl: „Dej to jíst lidem.“
Bill se otočil a uviděl, jak se zástupy lidí oblečených do bílého sbíhají ze všech stran a naplňují spodní část tohoto prostoru, až nakonec vytvořily veliké obecenstvo. Pak vidění pomalu pominulo.
Toto vidění trápilo Billa více než obvykle. V poslední době se tak usilovně modlil, aby byl osvobozen od těchto zneklidňujících a nežádoucích jevů, a zde se to znovu opakuje. Proč Bůh dovoloval satanovi, aby jej takto soužil? A ještě ke všemu zlému, celé toto vidění mělo tak závažné duchovní pozadí; a tak všechno, co mu z něj zůstalo, byly pouhé dohady. Proč mu byl dán směr na západ? Proč hora chleba byla tak veliká? Odkud se vzali všichni tito lidé? A nakonec, jak by on mohl tento zástup nasytit Chlebem života? Koneckonců, on byl přece chudým, nevzdělaným, maloměstským kazatelem. Proč by mělo přijít tolik lidí, aby mu naslouchalo, jak káže evangelium? Avšak až do této současné doby vidění nikdy neselhala. Právě tato skutečnost Billa nejvíce ze všeho znepokojovala — proč by mu ďábel dával vidění, která se vyplňují? Proč? Proč? Proč? To bylo tak matoucí.
V úterý 7. května v poledne Bill zaparkoval své služební auto před svým domem na ulici East, číslo 622, po druhé straně Branhamovy modlitebny. Když vystupoval z auta, přijel Roger Gibbs, jeden ze členů jeho církve a zaparkoval za ním.
Roger řekl: „Bille, pojedeš se mnou dnes odpoledne do Madisonu?“
„Je mi líto, bratře Rogersi, ale nemohu. Dnes odpoledne mám pochůzku do Henryville. Pojď na chvíli dovnitř. Manželka zrovna chystá oběd.“
„Ne, raději pojedu. Setkáme se příští neděli v modlitebně.“
„Dobrá. Tak tedy v neděli.“
Bill si vyhrnul rukávy a umyl si ruce pod vodovodním kohoutkem na dvoře. Pak procházel kolem domu a odpínal si opasek, aby jej mohl nechat na verandě. To místo se nacházelo ve stínu velikého topolu. Právě když Bill vešel pod jeho větve, uslyšel nad sebou závan větrného víru. Podíval se nahoru a ke svému zděšení zjistil, že tento vír si přichází právě pro něj. Vypadalo to, jako kdyby střecha domu měla být odnesena pryč a jeho hruď měla být rozdrcena všemi šindeli a větvemi. Bill zavrávoral a upadl na podlahu verandy, téměř bez života.
Roger Gibbs vyskočil ze svého auta a přiskočil ke svému pastorovi. „Bratře Bille, co se ti stalo?“
Bill se zmateně rozhlížel kolem sebe, nerozuměl tomu, co se s ním stalo. Větrný vír už byl ten tam. Byl klidný a teplý den. Pohleděl mezi větve topolu a pak na střechu svého domu. S překvapením zjistil, že se nic nestalo, střecha byla celá. Pak si uvědomil, co to vlastně bylo. „Jsem v pořádku,“ konstatoval po určité době. „Bratře Rogersi, můžeš klidně jít. To bude v pořádku.“
Z domu přiběhla Meda se skleničkou vody. „Bille, neomdlel jsi?“
Odsunul vodu od sebe a řekl: „Ne, je mi dobře.“
Když Roger odjel, Meda na něj začala naléhat, chtěla se dozvědět podrobnosti… „Co se ti vlastně stalo, Bille? Neudělalo se ti špatně?“
„Ne, miláčku. Znovu se to zopakovalo.“ Nabídla mu svoji pomoc. „Pojď dovnitř. Oběd je už připraven.“
Náhled do jeskyně v tunelovém mlýně
„Medo, miláčku, jsem už tím tak unaven.“ V jeho hlase bylo slyšet tón utrpení následkem nejvnitřnějších pochybností a deprese. „Ze srdce vím, že miluji Ježíše Krista. Nechci, aby měl ďábel se mnou jakoukoliv spojitost. Modlil jsem se za to, přímo jsem naléhal. Místo toho, aby to Bůh ode mě odňal, stále se to znovu vrací. Nemohu tak dále jít — všichni mi říkají, že jsem obtěžován nečistým duchem. Já chci žít křesťanským životem. Jsem vězněm!“
„Bille, nesmíš poslouchat, co ti lidé říkají.“
„Ale miláčku, podívej na jiné kazatele. Oni nejsou postiženi něčím takovým.“
Meda zpozorovala, jak se v Billových očích začíná formovat rozhodnutí a to ji vyděsilo. „Co se tedy chystáš podniknout?“
„Zavolám svému předákovi a řeknu mu, že dnes odpoledne nepřijdu do práce. Možná se vrátím až zítra, možná, že nikdy. Řekni mu, že pokud se nevrátím do pátku, ať přijme na mé místo někoho jiného. Medo, v bance mám ušetřených 17 dolarů. To ti bude stačit na nějakou dobu, kdy tu nebudu, abys přežila.“
„Bille, kam se chystáš odjet? Co budeš dělat?“
„Pojedu do své jeskyně v Tunelovém mlýně, abych zápasil s Bohem. Nevím, kdy se vrátím domů, nejspíš během dvou dnů, možná, že během dvou týdnů. Medo, nevrátím se z těch lesů dříve, než mi Bůh přislíbí, že tyto věci ode mě odejme a že se už nikdy více nebudou opakovat.“
Aby se dostal do okolí Tunelového mlýna, musel Bill zaparkovat auto v ostré zatáčce na druhé straně údolí. Nadzvedl oplocení z ostnatého drátu, podlezl pod ním a pak si to namířil rovnou ke své skrýši a celou cestou se modlil. Když přišel ke své jeskyni, položil se do rozvětvení vyvráceného stromu před jejím vchodem, otevřel Bibli a celé odpoledne se modlil.
V jeho paměti utkvěl obzvlášť jeden odstavec 14. kapitoly 1. knihy Korintským. Verše 32 a 33, kde se říká:
„Duchové proroků jsou pak poddáni prorokům,
neboť Bůh není Bohem nepořádku, ale pokoje…“
A Bill toužil ve svém srdci právě po tom, po pokoji. Od svého dětství, od svého prvního vidění, jej provázel zmatek. Když se stal křesťanem, toto zmatení na krátkou dobu ustalo, ale neodešlo docela. Kde tedy byl ten zaslíbený pokoj s Bohem? A co Bible míní tím:
„Duchové proroků jsou pak poddáni prorokům...“
Po západu slunce se přemístil do jeskyně. Uvnitř v tom temném, úzkém průchodu se procházel sem a tam a pokračoval ve svém zoufalém hledání odpovědi. „Otče, proč dovolíš těm podivným věcem, aby mě týraly? Víš, jak Tě miluji. Nechci být posedlý ďáblem. Nechci, aby to na mě dále přicházelo. Prosím, Bože, nedopusť to už nikdy více. Nechci do pekla. K čemu by mi bylo kázání a všechna ta námaha, pokud se mýlím? A nejen, že bych šel do pekla sám, ale přiváděl bych tak na scestí rovněž stovky jiných.“
Hodinu po hodině vyléval svá muka před Pánem. Modlil se tak houževnatě, prosil a plakal, dokud jeho oči nebyly oteklé od slz a jeho hlas nezačal chraptět. Pak se v té tmě posadil a přemýšlel o Bohu, přičemž jeho myšlenky směřovaly dál než k měsíci, hvězdám, dimenzím času a věčnosti; hledal místo, kde by se konečně mohl setkat se svým Stvořitelem. Netrvalo to dlouho a znovu se postavil a začal se procházet po podlaze a dal volný průchod svému hlasu, aby vyjádřil pocity svého zoufalého srdce.
Bylo už pozdě v noci, když se posadil do skalního výklenku, který používal místo postele. Ale spánek byl jeho smyslům na hony vzdálen. „Bože, prosím, osvoboď mě. Vždyť přece znáš mé srdce. Víš, jak Tě miluji. Všichni moji duchovní známí mě přesvědčují, že ten Duch, který mě obklopuje, je ďábel. Proč dovoluješ, aby můj život byl postižen takovou ranou? Proč mě z toho nevysvobodíš? Bože, jestliže se se mnou nesetkáš a nevysvobodíš mě z tohoto vězení, budu tu tak dlouho, dokud nezemřu. Proč mě nevysvobodíš z těchto věcí, abych mohl být jako ostatní kazatelé?“
Najednou pocítil podivný tlak, jenž působil jako neviditelná síla, která vstoupila do temné jeskyně. Jeho kůže jej začala pálit a vlasy vzadu se zježily. Možná se mu Pán chystá dát odpověď. Tiše seděl ve tmě jako v pytli a čekal, že uslyší Boží hlas. V tom očekávání jej zasáhla neobvyklá myšlenka: „A co jestli byli na omylu všichni ti kazatelé?“ Bill o takové možnosti nikdy předtím neuvažoval. A co když to byli právě oni? Co jestli Bůh a ne satan stál u zrodu těchto nadpřirozených událostí? Ale jestli je to opravdu tak, proč potom ti ďáblem posedlí lidé, ti hadači, astrologové a média mohli rozpoznat tento dar v jeho životě a ti křesťanští duchovní o tom neměli vůbec ponětí?
Jakmile zformuloval tuto otázku, aby ji vyjádřil slovy, odpověď k němu přišla s takovou silou jako povodeň. Když se narodil Ježíš, byli to pouze hvězdopravci — totiž astrologové — kteří spatřili Jeho hvězdu na východě a šli do Betléma. To nebyli světci z Palestiny, kteří to uviděli. Nebyla to snad ta stejná hvězda, která se ukázala v roce 1933 nad řekou Ohiem během křtu po skončení evangelizačních shromáždění? Na ten den si pamatoval velice dobře — klidná hladina, modré nebe bez mráčku a pak ta rotující koule nad jeho hlavou. A ten hlas, který oznamoval: „Tak jako Jan Křtitel byl poslán, aby předešel první příchod Ježíše Krista, tak jsi poslán ty, abys předešel jeho druhý příchod.“ Bill si vzpomněl na skupinu obchodníků, která za ním později onoho odpoledne přišla a ptala se jej na to, co se to vlastně stalo. Tehdy o tom nic nevěděl; nevěděl rovněž nic po celá ta následující léta. Ale teď… teď, v tom tichu noci, poté co už vyplakal všechny své slzy; teď, když naléhal na Boha, aby vzal od něj tato vidění, aby se už nikdy nevracela; teď se poprvé během svého života zamýšlel nad tím, zda snad neprosazoval špatnou věc.
Obraz, který zůstal po tolik let zastřený a zakalený, se nyní k jeho překvapení začal vyjasňovat. Billovi přišlo na mysl, že když Ježíš chodil po zemi, Izrael oplýval nábožnými lidmi — farizeji, saduceji, zákoníky, písaři, kněžími a rabíny. Mnozí z těchto mužů byli opravdovými učenci a byli dobře vyučení v Písmech. A přesto, i když to je jakkoliv nepochopitelné, když Ježíš začal konat svou veřejnou službu, většina z těchto mužů se Ježíše jednoduše zřekla a nazvala ho ďáblem, Belzebubem, knížetem věštců a největším médiem. (Matouš 9:32−34, 10:25 a 12:22−28, Marek 3:22−26.) Ještě podivnější však byla skutečnost, že lidé posedlí ďáblem identifikovali Ježíše správně a říkali: „To je Syn Boží!“ (Matouš 8:28, 29, Marek 1:22−24.)
Bill se zachvěl pod tímto přílivem písem, která mu otevírala jeho mysl. Kazatelé tvrdili, že Ježíš byl ďábel, a ďáblové pak tvrdili opak a nazývali jej tím Svatým izraelským. Mohlo by to být pravidlem i v Billově životě? Ano — ano, jistě, protože toto pravidlo se nevztahovalo pouze na Kristův život. Když Pavel se Sílou přišli do Malé Asie a kázali Evangelium v každém městě, židovští svatí muži je prohlašovali za lháře a podvodníky, a přesto, když pak přijeli do Filipis, ďáblem posedlá věštkyně prohlašovala, že Pavel se Sílou jsou mužové Boží, kteří jim zvěstují cestu spásy. (Skutky Ap. 16:16−18.) Tehdy si Bill vzpomněl, jak Ježíš a Pavel jednali s těmito duchy, jak je kárali a přikazovali jim, aby byli zticha. Obešli se bez ďáblovy pomoci. Ježíš i Pavel věděli, kým jsou.
„Patrně jsem byl tedy po celou tu dobu na omylu,“ uvažoval Bill. „Možná jsem to měl raději přijmout, místo toho, abych se tomu protivil.“ Pak se hlasitě modlil: „Bože, jestliže jsem se mýlil a odmítal jsem něco kvůli tomu, že jsem tomu nerozuměl, pokud jsem se takto mýlil, prosím Tě, abys mi to odpustil.“
Jakmile vypověděl tato slova, zpozoroval záblesk světla, který jej polekal. Co by to zde jen mohlo být? Přichází snad někdo se svítilnou? Ne, to nepřichází zvenku. To je uvnitř jeskyně — malý světelný bod visící ve vzduchu chvějící se energií, rychle rostoucí, co se týče velikosti a jasu; až se proměnil v rotující se a hvízdající ohnivou kouli, jejíž záblesky byly patrné na stěnách a podlaze. Bill na to zíral a pak si zakryl dlaněmi před tímto zářícím světlem oči. Pak zaslechl tupý zvuk jakoby něčích šlépějí po podlaze jeskyně, dup, dup, dup. Hned pod tou jantarovou ohnivou koulí spatřil bosé nohy a bílé roucho. Poté z toho pronikavého světla vystoupil muž.
Takového muže ještě nikdy předtím nespatřil! Byl to statný muž — měl okolo dvou metrů a vážil asi 100 kg. Své mohutné paže měl složené před sebou. Jeho tmavé vlasy mu padaly na ramena. Vypadal tak na třicet. Jeho tváře byly bez vousů, měl snědou, téměř olivově zelenou pleť. Oči měl tmavé a pronikavé. Tento muž přistoupil k Billovi. Jantarové světlo zesláblo, zatímco se zvedlo ke stropu a viselo už jen nad hlavou tohoto hosta, ale nadále rotovalo a pulsovalo energií. Bill málem vykřiknul a snad by se dal i na útěk, kdyby mu tento muž úplně nezablokoval úzkou chodbu vedoucí ven. Pln hrůzy si dal ruku do úst a kousl se tak silně do prstu, že začal krvácet.
Když se tento muž zastavil několik kroků před ním, pohleděl na Billa s přátelským výrazem ve tváři. Bill už nikdy nezapomene na tohle vzezření a také je nikdy nebude schopen dopodrobna popsat — bylo tak upřímné, pokojné, a přesto zdůrazněné pocitem moci a autority, která v Billovi vzbuzovala bázeň.
Tento muž pak promluvil k Billovi hlubokým basem: „Neboj se…“
Jakmile Bill tento hlas uslyšel, jeho strach byl pryč. To byl On! V tom se nemohl mýlit. To byl ten stejný hlas, který k němu promlouval z topolu, když byl ještě malým chlapcem, a který mu říkal: „Nikdy nepij, nekuř ani žádným způsobem neposkvrňuj své tělo. Když budeš starší, je zde pro tebe připravené dílo, které budeš konat.“ Na tento hlas nemohl Bill nikdy zapomenout. V průběhu let jej slyšel tolikrát. Ten muž tedy musí být tím andělem, který k němu promlouval ve viděních. Bill nikdy předtím neměl příležitost, aby se na něj dobře podíval. Někdy stál za ním po jeho pravé straně, ale vždy mimo dosah Billova zraku. Jindy pak, když se mu anděl ve vidění objevil, vždycky pospíchal a nenechal Billovi příležitost si vytvořit o něm patřičnou představu. Ale teď jej viděl zřetelně. A to nebylo vidění! Ten muž působil na Billovy smysly tak skutečně jako krev, která kapala z Billova prstu, když se kousl v přívalu hrůzy.
Anděl pokračoval dál: „Jsem poslán z přítomnosti Všemohoucího Boha, abych ti oznámil, že tvé zvláštní narození a nepochopený život ti měl ukázat, že máš nést dar Božského uzdravení lidem na celém světě. Budeš-li ve své modlitbě upřímný a přiměješ-li lidi, aby ti uvěřili, pak před tvojí modlitbou neobstojí nic, dokonce ani rakovina. Půjdeš do mnoha zemí světa a budeš se modlit za krále, vládce a vladaře. Budeš kázat celému světu, davům lidí, a tisíce jich budou u tebe hledat radu. Musíš jim však říct, že jejich myšlenky jsou v nebi hlasitější než jejich slova zde na zemi.“
Bill slyšel toto andělské poselství tak zřetelně, jako kdyby slyšel svého parťáka v Komunálních službách, jak rozděluje denní úkoly, ale neuměl si představit, jak by mohl on vykonat, tak vznešené poslání. „Pane, jsem chudý člověk a přebývám uprostřed chudých lidí. Jak bych já jen mohl jít do širého světa? A jak bych mohl docílit něčeho takového, abych byl pochopen? Vše, co mám, je pouhé základní vzdělání. Snad by to měl být někdo se vzděláním, který bude moci oslovit lidi. Oni mě nebudou chtít slyšet.“
Andělova tvář se v tu chvíli zachmuřila. „Tak jak byla dána Mojžíšovi dvě znamení, jakožto důkaz, že byl poslán Bohem, tak i tobě budou dána dvě znamení. První z nich je — když uchopíš levou rukou pravou ruku nemocného, budeš schopen určit přítomnost každé nemoci způsobené choroboplodným zárodkem skrze vibrace, které se ukážou na tvé levé ruce. Pak se za tuto osobu budeš modlit. Jestliže se tvá ruka vrátí zpět do normálního stavu, můžeš prohlásit tuto osobu za uzdravenou, pokud se to nestane, jednoduše popros o požehnání a odejdi. Pod Božím pomazáním se varuj svých vlastních myšlenek, bude ti dáno, co máš mluvit.“
„Ale co jestli mi přesto nebudou věřit?“ ptal se Bill.
„Druhé znamení bude větší než to první. Pokud zůstaneš pokorný, stane se, že na základě vidění budeš lidem schopen odhalit tajemství jejich srdcí. Pak ti lidé budou muset uvěřit. Tím bude zahájeno zvěstování Evangelia v moci, která uskuteční Kristův druhý příchod.“
Tato slova ťala Billa do živého, vždyť tato myšlenka v něm utkvívala po celé měsíce, ba roky — myšlenka pochybností, deprese. Jeho starý, bolestně tíživý stav se znovu probudil v jeho hrudi, byl žhavý a bolestivý. „Pane, kvůli tomu jsem sem dnes večer přišel a také je to cílem mé modlitby. Duchovenstvo mě utvrzuje v tom, že tato vidění mají svůj původ ve zlém duchu.“
„Nechápeš,“ řekl mu na to anděl, „že stejně tak to vypadalo ve dnech našeho Pána Ježíše Krista?“
Billovo vnímání duchovního světa se najednou tak prudce změnilo, že měl potíže s udržením rovnováhy. „Dobrá, ale jaký je to tedy duch, který mi dává tato vidění?“
„To je Svatý Duch Boží. A teď se budou tato vidění ve tvém životě znásobovat.“
Když Bill uslyšel tato slova, jeho způsob vnímání se jednou provždy změnil. Doposud byl zmítán různými lidskými názory. Nyní si však uvědomil, jak dalekosáhlou osobní záležitostí je následování Ježíše Krista.
Andělovy ruce zůstávaly stále založené a jeho tvář byla nehybná. Poučil Billa, aby používal překlad krále Jakuba, kdykoliv bude citovat Bibli s vědomím, že pro Billa bude takto jednodušší rozpoznat svatá Písma. Anděl řekl: „Pouvažuj nad životem Ježíše Krista. Když do Jeho přítomnosti přišel poprvé Natanael, Ježíš řekl:
‚Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!‘
Natanael mu řekl: ‚Odkud mne znáš?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ (Jan 1:48−51.)
Jak Ježíš věděl o Natanaelovi? On jej spatřil ve vidění. Zapamatuj si, co řekl Syn Boží.“
„Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce. Neboť cokoli dělá on, to podobně dělá i Syn.“ (Jan 5:19.)
„Už ses někdy pozastavil nad tím, co to znamená? To znamená, že Otec ukázal Synu vidění, která mu oznámila, co má dělat. On to dokázal u rybníka Bethesda, když minul veliký dav nemocných a lidí, kteří byli v nouzi, aby uzdravil toho jednoho.“ (Jan 5:1−15.)
„Vidění ukazovala Pánu Ježíši dopředu, co se stane. Jen si vzpomeň, On věděl, že Petr nalezne minci v ústech ryby. (Matouš 17:24−27.) Pomysli na Pána Ježíše, jak se přiblížil k Jeruzalému a řekl svým učedníkům:
‚Jděte do té vesnice naproti vám a hned tam najdete přivázanou oslici a s ní oslátko. Odvažte je a přiveďte ke mně.‘ (Matouš 21:1−7; Marek 11:1−7; Lukáš 19:28−35.)
„Nestalo se přesně tak, jak to bylo Pánem popsáno? Věděl, že to tak bude, neboť to prvně spatřil ve vidění od Otce.“
„A to není ještě všechno, ve tvé službě přijde čas, kdy ti vidění zjeví tajemství ukrytá v lidských srdcích, která jim jsou překážkou, aby mohli být uzdraveni. Podívej se na tu ženu u studny v Samaří. Ježíš s ní hovořil, dokud se nezkontaktoval s jejím duchem; potom ve vidění spatřil, v čem vězí její problém.“ Řekl:
„Jdi, zavolej svého muže, a přijď sem.“
Žena odpověděla: „Nemám muže.“
Ježíš jí řekl: „Dobře jsi řekla: ‚Nemám muže,‘
protože jsi měla pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž.“
To způsobilo, že tato žena zvolala:
Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok.“ (Jan 4:19.)
„Tak se stane i ve tvé službě, pokud budeš upřímný.“
Zde se anděl odmlčel a dal Billovi šanci, aby zopakoval znovu své pochybnosti. „Pane, nechápu, jak by se to mohlo uskutečnit v mém životě. Jsem chudý a nevzdělaný a…“
Anděl ho přerušil: „Nikdy nezapomeň, že Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky, jak oznamují Písma.“ (Židům 13:8.) To nebudeš ty, kdo vykoná, byť jedinou z těchto věcí, to bude Pán Ježíš Kristus. Zapamatuj si, že Ježíš zaslíbil svým stoupencům:
„Kdo věří ve mne, skutky, které dělám já, bude dělat i on; a bude dělat větší skutky než tyto, neboť já jdu ke svému Otci.
Ještě krátký čas a svět mne už více neuvidí, ale vy mě uvidíte. Protože já žiji, i vy budete žít.
V ten den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně a já ve vás.“ (Jan 14:12 a 19−20.)
Co ještě mohl Bill říct? Vždyť před ním stál posel Boží s fantastickým pověřením — totiž, že on, Bill Branham, byl ustanoven k tomu, aby zanesl dar Božského uzdravení lidem do celého světa. Vypadalo to téměř nemožné. Cítil se tím být ohromen; a přesto něco v nitru jeho srdce se rozněcovalo při vzpomínce na všechny výroky Písem, které anděl tak povolaně používal — Písem, která měla vnést smysl do tolik nepochopeného Billova života.
Bill se tedy rozhodl: „Půjdu.“
„Budu s tebou,“ ujistil jej anděl. „Kdykoliv budeš mít tento pocit, který teď pociťuješ v mé přítomnosti, věz, že jsem nablízku.“
Ohnivá koule nad andělovou hlavou se začala pomalu rozvíjet, praskat, pískat, kroužit, metat jazyky plamenů. Anděl zmizel uvnitř této hvězdy. Pak se ohnivý sloup pomalu vytrácel skrze vápencový strop.
Najednou byla jeskyně znovu temná jako saze a tichá jako hrob, to způsobilo napnutí Billových nervů. Cítil špetku pokušení zapochybovat o svém duševním zdraví. Ale zastavil se. Vložil si prsty do úst. Proč by měl pochybovat o tom, co zrovna prožil? Anděl, s nímž se právě setkal, byl stejně tak skutečný, jako příchuť krve z konečku jeho prstu. Ne, nebude pochybovat ani o jediném slovu.
Bill poklekl na podlahu, složil ruce a řekl: „Nebeský Otče, děkuji Ti, že jsi poslal svého anděla, aby mi to objasnil. I když vše, co se má se mnou dít, mi připadá neskutečné — to, že budu kázat davům okolo celého světa a modlit se za krále, vládce a tak dále. Jsem přece tak chudý. Jak si to budu moci dovolit? Vím, že sám nemohu nic, ale vím taky to, že Ty můžeš vše. Pane, půjdu a slibuji Ti, že zůstanu na misijním poli, dokud budeš uspokojovat moje potřeby tak, abych nikdy nemusel prosit o peníze.“
Byla středa ráno — 8. května 1946 — William Branham odcházel domů jako nový člověk.