Jednou v neděli večer, bylo to počátkem jara roku 1940, se William Branham zastavil cestou z modlitebny v domě své matky. Seděli spolu u kuchyňského stolu a dlouho si do noci povídali. Tuto noc se o Billy Paula starala ve svém domě Meda Broyová, a tak Bill nemusel pospíchat domů. Když nakonec vstal a chtěl odejít, Ella řekla: „Tak si myslím, že se venku velice ochladilo. Nechceš zůstat, Bille, u mě na noc?“
Venku burácel svěží severní vítr a metal vločkami sněhu do okenní tabule. Bill si vzpomněl na dvě studené místnosti, které na něj doma čekají. „Ano, mami, zůstanu tady na noc,“ s radostí odpověděl Bill.
Jakmile se ocitl v maminčině pokoji pro hosty, lehl si do postele a začal se modlit. Po celý tento den pociťoval nevysvětlitelné břemeno tížící ho na srdci a teď měl příležitost si o tom popovídat se svým nebeským Otcem. Po hodině usnul.
Asi ve dvě nad ránem se probudil a stále se cítil obtížen tímto břemenem, které doléhalo na jeho ducha. Občerstven krátkým spánkem, uklekl vedle lůžka a pokračoval v modlitbě. V pokoji byla tma, a tak nemusel ani zavírat oči, aby se soustředil. Za nějakou chvíli si všiml něčeho bílého, nevýrazně zářícího v koutě pokoje. Nejdříve mu přišlo na mysl, že to je ložní prádlo, které měla matka uložené na hromádce v křesle. Když ale pozoroval dál, zjistil, že se to pohnulo a jakoby se to zvedalo z křesla. Teď se to spíše podobalo bílému obláčku, který se k němu přibližoval.
Za chvíli už byl zaplaven světélkujícím oparem. Najednou už Bill nebyl v ložnici, ale byl někde venku. Před ním stál malý, úzký, venkovský domek s chodbou uprostřed. Vstoupil hlavním vchodem a ocitl se v místnosti, která sloužila zároveň jako obývací pokoj i ložnice. Stěny domku byly obloženy palubkami na pero a drážku. Přímo před ním se otevřely dveře do kuchyně, které obdobně jako v jeho pronajatém domku byly jedinými dveřmi v domě. Tmavovlasá žena, asi ve dvaceti letech, opírala hlavu o zárubeň kuchyňských dveří a plakala. Po Billově levé straně seděla v červeném, čalouněném křesle starší žena, která rovněž plakala. Sundala si brýle a utírala si je do kapesníku. Při pohledu vpravo spatřil Bill mladého muže, který seděl na červeném čalouněném gauči. Mladý muž byl obrácen tváří k oknu, a tak jediné, co na něm mohl Bill zpozorovat, byly jeho dlouhé blond vlasy. Dále, po Billově levé straně ležel na kovovém lůžku mladý, hnědovlasý chlapec. Ten chlapec byl strašně zmrzačený — nohy měl zkroucené jako vývrtky a byly zkřivené až ke kyčlím. Stejně tak měl zkroucené i ruce, které byly přitlačené k boku. Vysoký, tmavovlasý muž, o kterém se Bill domníval, že by mohl být jeho otcem, stál vedle lůžka a díval se na dítě.
Není to zvláštní? Pomyslel si Bill. Před chvíli jsem byl u matky a teď jsem v tomto domě.
Pak okamžitě pocítil bázeň vzbuzující přítomnost někoho stojícího těsně za jeho pravým ramenem. Bill se chtěl ohlédnout, ale něco jej odradilo od toho, aby otočil hlavu. Pak zaslechl tentýž hlas, který k němu promlouval vždycky ve viděních.
Anděl se zeptal: „Co myslíš, mohlo by to dítě zůstat naživu?“
„Pane, to nevím,“ odpověděl Bill.
Anděl pokračoval: „Přiměj otce, aby ti přinesl to dítě, pomodli se za ně a ono bude žít.“
Otec vzal dítě z postele a přinesl je Billovi, který položil ruce na bříško chlapce a začal se modlit. Chlapec překvapivě vyklouzl otci z rukou. Dupl do podlahy levou nohou, která se v tu chvíli narovnala. Okamžitě udělal další krok, a když to udělal, narovnala se i pravá noha. Když udělal třetí krok, narovnaly se ruce. Potom chlapec vložil své ruce do Billových a díval se na něj, přičemž měl na horním rtu fous od mléka. Řekl: „Bratře Bille, jsem úplně zdráv.“
„Dobrá, sláva Pánu,“ odpověděl Bill.
Anděl, který ještě stál za Billem mimo jeho dohled, řekl: „Teď tě vezmu na jiné místo.“ Pozvedl tedy Billa a odnesl jej na vzdálené místo, postavil ho na nějakém hřbitově vedle venkovského kostelíku. Anděl ukázal na jeden z náhrobních kamenů a řekl: „Zapamatuj si jméno a datum z tohoto kamene. Bude tvým vodítkem.“ Pak přenesl Billa na jiné místo, kde byly dva obchody a čerpací stanice, několik dalších stavení vedle sebe a křižovatka. Jeden z obchodů měl žluté průčelí. Ze stavení vyšel muž, který měl na sobě modré montérky s náprsenkou a manšestrovou čepici. Měl bílý knír. Anděl řekl: „On ti ukáže cestu.“
Pak Bill spatřil ještě jednu scénu. Když se jeho nohy dotkly země, vcházel za mladou, podsaditou ženou do nějakého domu. Bill se ocitl v pokoji vytapetovaném na žluto s červenými vzory. Nade dveřmi visel nápis: „Požehnej Bože, našemu domu.“ Vlevo u stěny stál sporák na dříví a vedle něj u stěny vpravo stálo mosazné lůžko. Na prostěradle ležela v pyžamu mladá osoba, která chřadla následkem něčeho, co mohla být dětská obrna — obě nohy měla zkřivené pod svým tělem, jednu ruku měla úplně scvrknutou. Bill nedokázal poznat, jestli se jedná o chlapce nebo dívku — v jistém smyslu tvář vypadala mužská, ale blond vlasy a rty ve tvaru srdce spíše napovídaly o opaku.
Anděl se zeptal: „Mohla by tato osoba chodit?“
Bill si pomyslel: „To musí být chlapec, protože řekl osoba, ne dívka.“ Odpověděl: „Nevím, pane.“
Anděl přikázal: „Vlož ruce na její břicho a pomodli se.“
Když Bill udělal to, co mu bylo přikázáno, postava v lůžku zvolala: „Sláva Pánu!“ A zároveň se scvrknutá ruka narovnala a obě dvě zmrzačené nohy se napřímily a zpevnily. Ten mladý člověk se posadil v posteli, přičemž se mu vyhrnula jedna nohavice pyžama a obnažila koleno. Nyní si byl Bill jistý pohlavím dotyčného. To nebylo kostnaté koleno chlapce, ale jemné, kulaté koleno dívky. Zároveň uslyšel, jak někdo poblíž něj řekl: „Ó, díky Bohu!“
Poté zpovzdálí uslyšel, jak někdo křičí: „Ó, bratře Branhame, bratře Branhame!“ Náhle se ocitl zpět v domě své matky a stál na podlaze uprostřed místnosti. Zakýval zmaten hlavou. Ze své ložnice na něj volala matka. „Bille, někdo klepe na dveře a volá tě.“
„Slyším, mami.“ Klopýtal chodbou a šel k hlavnímu vchodu. Mladý muž, celý bez sebe stál ve dveřích, jeho oči byly oteklé a červené. Bill jej ihned poznal, byl to muž z té první části vidění, kterému ten malý chlapec vyklouzl z rukou. „Pojďte dál,“ vybídl jej Bill. „Co se stalo?“
Muž vešel dovnitř, aby se ukryl před mrazivým větrem. „Bratře Branhame, pamatuješ se na mě?“
„Ne, tuším, že ne.“
„Jsem John Himmel. Asi před čtyřmi léty jsi pokřtil mě i mou rodinu v Powder Plains.“
„Teď si už vzpomínám,“ řekl Bill a nejasná vzpomínka se v něm začala oživovat. „Před několika lety jsi spáchal vraždu, že ano.“
„Ano pane, udeřil jsem jednoho člověka při rvačce pěstí a zlomil mu vaz. Utíkal jsem před zákonem a rovněž před Bohem. Minulý rok zemřel můj starší syn na zápal plic. Mám ještě jednoho syna, ale on teď také umírá na oboustranný zápal plic. Lékař právě opustil můj dům, jelikož mu už nemůže pomoci. A najednou jsi mi přišel na srdce ty. Přijdeš a pomodlíš se za mého syna?“
„Ano, pane — přijdu. Dovol jen, abych se oblékl a nastartoval auto.“
„Nemusíš brát auto, můžeš jet se mnou. Přivezu tě zase zpět. Bydlím pouze sedm kilometrů odsud, několik mil za Uticou. Než se oblékneš, zajedu pro Grahama Snellinga. Je to můj bratranec a chci, aby se také modlil za mého syna.“
Bill se vrátil do pokoje, aby se oblékl, a když procházel dveřmi, Ella se jej zeptala: „Bille, co se stalo tomu muži?“
„Mami, něco se stalo. Před chvíli jsem měl vidění.“
„Ano?“ řekla jakoby nic. „Je to něco dobrého?“
„Ano, malý kluk toho pána bude uzdraven. Když se vrátím, řeknu ti o tom více.“
Během deseti minut se John Himmel vrátil se svým bratrancem. Bill znal Grahama Snellinga — byl to mladý muž, asi v jeho věku, který zrovna nedávno uvěřil. Jakmile Bill nasedl do auta, uvědomil si, že Graham Snelling byl tím blondýnem, kterého spatřil ve vidění, tím, který seděl na červené čalouněné pohovce a díval se do okna. Bill planul nedočkavostí s vědomím, že Bůh udělá zázrak.
Vydali se na sever, směrem k Utica Pike. Bill řekl: „Pane Himmel, bydlíte v malém domečku, je to tak?“
„Ano, pane, zajisté.“
„Váš domek stojí na kopci s hlavním vchodem k jihu.“
„To souhlasí.“
„Jsou v něm dva pokoje. V jednom je obklad z palubek na pero a drážku do poloviny stěn. Uvnitř máte červené čalouněné křeslo a železné lůžko. Tvůj nemocný syn je asi… řekl bych, že mu budou tak tři roky. Má hnědé vlasy a na sobě má manšestrové kalhotky s náprsenkou. Jeho matka má tmavé vlasy.“
John Himmel zíral na svého spolucestujícího plný úžasu. „Bratře Branhame, ty jsi už někdy u nás byl?“
„Když jste klepal na mé dveře, zrovna jsem odcházel z vašeho domu.“
Ústa muže se zkřivila údivem. „To je divné. Neviděl jsem tě tam.“
„Byl jsem tam duchovně. Pane Himmel, jestliže jsem vás pokřtil, tak jste mě možná někdy slyšel vyprávět o událostech, které občas uvidím ještě předtím, než se stanou.“
„Ano, vzpomínám si. Stalo se ti snad něco takového teď?“
„Ano. A ať je to cokoliv, co mi tyto věci říká, nikdy mi nebyla řečena lež. Pane Himmel, když k vám přijedu, váš syn bude uzdraven.“
Při těchto slovech John Himmel přibrzdil a zastavil auto, opřel hlavu o volant a s tváří ve svých dlaních propuknul v pláč: „Bože, stydím se za sebe. Jestli mi odpustíš, budu žít pro Tebe po zbytek svého života.“
Když dojeli na místo, dům vypadal tak, jak jej Bill viděl ve vidění. S jistotou vcházel hlavním vchodem. Uvnitř byl červený gauč a křeslo; tmavovlasá matka; železné lůžko; malý, nemocný chlapec.
John se zeptal manželky: „Je ještě naživu?“
Podle chlapcova hrudníku to vypadalo, jako by už nedýchal, a tak matka přiložila kousek papíru před nos dítěte, aby se přesvědčila, zda ještě dýchá. „Ano, ještě žije,“ odpověděla, „ale jen tak tak.“
Nyní si Bill uvědomil, že ty hrozně znetvořené chlapcovy ruce a nohy, které spatřil ve vidění, znázorňovaly zápal plic, který jej měl usmrtit. „Přines mi to dítě,“ přikázal.
Otec přinesl syna a držel ho, zatímco se Bill modlil. Ale místo toho, aby se chlapcův zdravotní stav zlepšil, neustále se zhoršoval. Pohyb vyburcoval jeho smysly. Teď mu hlen ucpal hltan a zastavil dech. Rodiče to vyěsilo a začali jím třást a opakovaně ho plácali po zádech, dokud znovu nenabral vzduch do plic. Ale každý další dech vypadal, jako by byl tím posledním — kašlal, plival, bojoval a někdy mezi jednotlivými lapáními po dechu přidušeným hlasem slabě zaplakal.
Něco není tak jak má být, pomyslel si Bill. Když se rozhlédl po pokoji, uvědomil si, co to bylo. Situace nebyla taková, jak ji spatřil ve vidění. Matka se neopírala o zárubně dveří v kuchyni, Graham Snelling neseděl na gauči a nedíval se do okna, a měla tam ještě sedět na červeném čalouněném křesle jedna starší žena, a utírat si brýle.
Když zoufalá maminka přikládala lék pod nos svého syna, Bill se zahanbeně posadil na pohovku. Ve své horlivosti předběhl to, co bylo ve vidění, a tím promeškal Bohem danou příležitost. Nebyl ani schopen Himmelovým vysvětlit, co se vlastně stalo. Mohl udělat pouze jedno, posadit se a čekat… s důvěrou, že Boží milost převýší jeho chybu.
Hodinu a půl seděl Bill tiše a modlil se, zatímco dítě zoufale bojovalo o život. Když se na obzoru ukázaly první červánky, Graham Snelling řekl: „Musím jít, protože v osm mám být v práci.“
„Jistě,“ řekl John Himmel, „odvezu tě. Bratře Branhame, chceš jet také?“
„Ne, zůstanu tady.“
S těžkým srdcem pozoroval tyto dva muže, jak si u hlavního vchodu oblékali kabáty. Věděl, že Graham Snelling byl tím blondýnem ve vidění. Pokud teď Graham odjede, kdy by se asi tak mohl vrátit zpátky? Večer? Podle vidění dítě nemůže být uzdraveno bez přítomnosti Grahama. Bill uvažoval, jak by dítě mohlo přežít ještě tento den?
Podíval se do okna a tu uviděl starší ženu, která přicházela po chodníčku směrem k domu. Ihned si všiml, že má brýle! Bill si pomyslel: Ó Bože, jak Ti děkuji. Jen nedovol, aby ti dva teď odešli.
John Himmel si na svém kabátu zapnul poslední knoflík a pak se obrátil ke své manželce a řekl: „Za chvíli jsem tady. Dnes do práce nepůjdu.“
Graham si schoval vlasy pod čepici, když se najednou ozvalo klepání na zadní dveře. Paní Himmelová rychle běžela do kuchyně, aby otevřela zadní vchod. Ta starší žena rychle vstoupila dovnitř a celá se třásla zimou.
„Kdo je tam?“ zeptal se John.
„To je matka,“ odpověděla Johnova manželka a zavřela zadní vchod. „Mami, spala jsi trochu?“
„Pár hodin,“ odpověděla starší žena. „Jak se daří chlapci? Polepšilo se mu od té doby, co jsem odešla?“
„Ne,“ odpověděla paní Himmelová s chvějícím se hlasem. „Mami, on umírá“ — propukla v pláč a zakryla si tvář rukama a opřela se o kuchyňské dveře.
To je ono! Pomyslel si Bill se vzrůstajícím vzrušením. Přesně takhle to vypadalo ve vidění. Teď se babička posadí do křesla a začne si utírat své brýle a bratr Snelling by se měl posadit na mé místo.
Bill vstal a uvolnil místo na gauči. Graham Snelling si sundal klobouk a posadil se na místo, které uvolnil Bill, obrátil se zády a zahleděl se do okna.
„Ó, aj,“ pomyslel si Bill, „ještě se musí stát jedna věc.“
Babička mezitím vešla do předního pokoje, kde se posadila do červeného křesla. Brýle měla zamlžené — jelikož vešla z chladného do teplého, vlhkého prostředí — sundala si je z nosu a začala je utírat, přesně tak, jak to bylo ve vidění.
Všechno bylo nyní ve správném postavení a Bill pocítil ten zvláštní tlak na své kůži, jako kdyby se něco mocného postavilo vedle něj. Bill řekl: „Bratře Himmle, stále mi důvěřuješ, že jsem Kristovým služebníkem?“
„Jistě, bratře Branhame.“
„Pak mi své dítě přines.“
Rodiče nechali mezitím dítě v klidu, jelikož zjistili, že při každém pohybu dostává záchvat kašle a úplně ztrácí dech. Nyní s myšlenkou pochybnosti a snad i strachu vzal otec na ruce své dítě a přinesl je k Billovi.
Bill vložil ruce na zsinalou kůži dítěte a začal se modlit. „Nebeský Otče, odpusť hloupost svého služebníka, který předběhl vidění. Uzdrav toto dítě ve jménu Ježíše Krista.“
Chlapec se začal kroutit. Jeho zsinalé tváře zrůžověly a nehybné oči se začaly pohybovat, pak se k něčemu upnuly. „Táto!“ zakřičel. „Ó, táto! Táto!“ a objal jej kolem krku.
Všichni v pokoji se okamžitě seběhli okolo dítěte a ptali se: Je v pořádku? Chlapec řekl, že je mu dobře, nicméně Bill dodal: „Pane Himmel, bude to trvat tři dny, než to toho prcka opustí úplně, protože ve vidění udělal tři kroky předtím, než se jeho zkroucené údy zcela narovnaly.“
John Himmel zavezl Billa a Grahama zpět do Jeffersonville, aby oba stihli přijít včas do práce.
Ve středu večer o tom vidění a o uzdravení Bill vyprávěl ve svém shromáždění a dodal: „Přál bych si, abyste tam zítra odpoledne se mnou všichni jeli a podívali se na to oknem. Uvidíte, jak se ten chlapec s vousem od mléka bude procházet po pokoji. Pak vloží ruce do mých dlaní a řekne: ‚Bratře Branhame, jsem úplně v pořádku.‘“
Ve čtvrtek odpoledne tedy celý sbor následoval Billa do toho narychlo slepeného domku na venkově. Lidé se shromáždili pod okny a někteří stáli za ním, když zaklepal na dveře. Matka pracovala v kuchyni v zadní části domku. Bill slyšel, jak spěchá po dřevěné podlaze otevřít dveře.
„Jé, to jsi ty, bratře Bille. Jen pojď dál a podívej, jaká změna nastala u našeho syna.“
Bill vstoupil dovnitř, aniž by řekl jediné slovo. Otevřenými dveřmi mohl vidět do kuchyně, jak chlapec sedí v rohu a hraje si s kostkami. Dítě vstalo a batolilo se po podlaze. Jeho horní ret byl ozdoben čokoládově mléčným vousem. Vložil své malé ruce do Billových dlaní a řekl: „Bratře Bille, jsem úplně v pořádku.“
Během následující bohoslužby vyprávěl Bill zbytek svého vidění, o dívce se scvrknutou rukou a dvěma znetvořenýma nohama, které budou uzdravené. Zdůraznil: „Nevím, co ty věci znamenají. Mohu vám říci pouze to, co vidím.“
O dva týdny později, když přišel do práce, jeho předák, pan Scott, mu řekl: „Přišel ti dopis, Bille, dal jsem ti ho do skříňky.“
Když se Bill připravoval na své denní úkoly, podíval se letmo na odesílatele na obálce. Dopis byl od paní Harold Naleové z Jižního Bostonu v Indianě. Nikdy ještě neslyšel o takovém místě, jako byl Jižní Boston, v Indianě.
Roztrhl obálku, rozevřel psaní a četl:
Drahý pane Branhame,
Jmenuji se Harold Naleová. Bydlím v Jižním Bostonu v Indianě. Mám mladou zmrzačenou dceru, která je kvůli tomu připoutaná na lůžku. Její klouby jsou zasaženy dnou a pláče dnem a nocí bolestí. Jsem metodistka. Před několika týdny na modlitebním shromáždění… (Když Bill pohleděl na datum, zmocnila se jej nevolnost. To byla právě ta noc, během níž spatřil uzdravení zmrzačené dívky.) …mi někdo dal vaši knížku, „Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky.“ Když jsem přečetla vaši knihu, něco pohnulo mým srdcem, abych vám napsala a požádala vás, abyste se pomodlil za mou dcerku.
S úctou
paní Harold Naleová
Když pak byl Bill toho večera v modlitebně, připomenul shromážděným to vidění a rovněž jim přečetl i ten dopis. „Jsem si jist, že se jedná o tu dívku, kterou jsem viděl ve vidění. O tom místě jsem však nikdy neslyšel. Ví někdo z vás, kde je Jižní Boston?“
George Wright řekl: „Bratře Branhame, myslím si, že to je kousek na jih od New Albany.“
Několik lidí chtělo jet s Billem, aby tak mohli být svědky, jak se toto vidění naplní. Byli to: Jim Wiseheart, starší Billův diakon, jedenadvacetiletá Meda Broyová a manželé Braceovi, kteří se nedávno přistěhovali do této lokality, aby mohli být poblíž Branhamovy modlitebny, poté co byla paní Braceová díky Billově modlitbě zázračně uzdravena z tuberkulózy. O tomto víkendu se všichni jmenovaní vtěsnali do Billova auta. Bill dal do ruky panu Braceovi list papíru se jménem a dvěma údaji.
„K čemu to bude dobré?“
„Cestou někde bude místo, kde pojedeme kolem hřbitova. A tohle bude napsáno na jednom náhrobním kameni.“
„Myslel jsem si, že jsi nikdy v Jižním Bostonu nebyl!“
„Ne, nebyl jsem tam. Ty údaje jsem obdržel od anděla Páně. A když je uvidíme, poznáme, že jsme na správné cestě.“
Zamířili tedy k jihu a krátce nato zjistili, že George Wright měl na mysli město Nový Boston, nikoliv Jižní Boston. Zeptali se tedy na poště a tam se dozvěděli, že Jižní Boston je vesnice severně od Jeffersonville, kousek za Henryvillem. Zeptali se tedy znovu v Henryville a tam jim byl ukázán hlavní směr.
Šest mil jeli po klikaté, blátivé cestě uprostřed malých usedlostí, kukuřičných polí, zalesněných pahorků a porostů sasafrasu. Často z ní odbočovaly vedlejší cesty, a to jim značně ztěžovalo orientaci, zda jedou správným směrem. Najednou Bill pocítil uvnitř takové sevření, že mu to málem vyrazilo dech. Sjel na okraj cesty a zastavil.
„Co se stalo?“ zeptal se Jim Wiseheart.
Bill se trochu třásl a po spáncích mu stékal pot. „Nevím. Něco není v pořádku. Nechte mě na chvíli tak.“
Odešel dozadu za auto, položil jednu ruku na nárazník a modlil se: „Nebeský Otče, co chceš teď sdělit svému služebníkovi?“ Byl občerstven chladným, jarním vánkem, který pociťoval ve svých plicích. Když se rozhlédl kolem sebe, všiml si nedaleko stranou od cesty kostelíku. Za kostelem se nacházel venkovský hřbitov. „Bratře Brace,“ zvolal vzrušeně: „Přines sem rychle ten list papíru.“
Všichni vystoupili z auta a následovali Billa na hřbitov. Hned za branou se tyčil veliký mramorový náhrobek. Jméno a data, která byla vytesána na povrchu toho hladkého, bílého kamene, byla přesně ta, která byla na listu papíru v ruce pana Bracea.
„Nikdy předtím jsem tu nebyl,“ řekl Bill, „ale vím, že jsme na správné cestě. Byl to anděl Páně, který mě zastavil. On mi nedovolil, abych minul tento ukazatel.“
O sedm mil dál projížděli kolem nějakého pahorku a uviděli malou vesničku na křižovatce.
„To je to místo,“ řekl Bill. „A tady je i ten obchod se žlutým průčelím. Teď dávejte pozor — když tam přijedeme, z toho obchodu vyjde muž s bílým knírem a ukáže nám cestu. Bude mít na sobě modré montérky a žlutou manšestrovou čepici. Počkejme a dívejte se.“
Paní Braceová řekla: „Bratře Branhame, stále se nemohu vzpamatovat po návštěvě toho náhrobku. Nikdy předtím jsem takovou věc nezažila. Pokud se objeví ten muž, tak jak jsi nám řekl, nevím, co si počnu.“
„Pokud by se tam neobjevil,“ řekl Bill, „pak jsem velkým podvodníkem.“
Když auto zpomalilo a zastavilo na křižovatce, otevřely se dveře hlavního vchodu do obchodu a z nich vystoupil muž — bílý knír, modré montérky, žlutá manšestrová čepice a tak dále. Paní Braceová, která seděla manželovi na klíně, omdlela.
Bill řekl: „Teď sledujte — on se bude chovat velice zábavně, protože nablízku je Pánova přítomnost.“ Otevřel okno a oslovil jej: „Pane, máte mi říci, kde bydlí paní Harold Naleová.“
V prvním okamžiku vypadal muž překvapeně. Když pak začal mluvit, jeho oči se dívaly jednou sem, podruhé tam, jako by byl nervózní. „Pojedete tamtou cestou asi půl míle a na první křižovatce odbočíte doleva. Bude to druhý dům po levé straně. Je to na kopci a na něm uvidíte velkou červenou stodolu. A proč se ptáte?“
„Ona má postiženou dceru, je to tak?“
„Ano, jistě. A co má být?“
„Pán Ježíš se ji chystá uzdravit.“
Bill se držel pokynů muže, zatímco na zadním sedadle pan Brace jemně pleskal po tváři své manželky. Paní Braceová přišla k sobě, právě když odbočovali na příjezdovou cestu vedoucí k Naleovým. Podsaditá žena otevřela dveře domu.
„Dobrý den. Jsem bratr Branham.“
„Myslela jsem si to. Jsem Harold Naleová, ta, která vám napsala ten dopis.“
„Jsem rád, že vás vidím, paní Naleová. Moji přátelé přijeli se mnou, abychom se spolu pomodlili za vaši dceru. Ona bude uzdravena.“
„Cože?“ otevřela žena dveře dokořán, „pojďte dál.“
Když vešli dovnitř, Bill už ani nečekal, až mu paní Naleová ukáže, kam má jít, ale s důvěrou kráčel chodbou do dívčiny ložnice. Ostatní ho následovali. Místnost se dokonale podobala té ve vidění. Byl tam sporák na dříví, na stěnách žluté tapety s červenými vzory, nad dveřmi visel nadpis: „Bože, požehnej našemu domu.“ Na mosazném lůžku na přikrývce ležela slaboučká dívka s chlapeckou tváří — jedno rameno měla seschlé, nohy měla pod sebou.
Když paní Braceová uviděla ten pokoj a dívku, jak ji popsal Bill, zhroutila se podruhé. Její muž k ní přiskočil, trochu ji nadzvedl a jemně ji plácal po tvářích a snažil se ji tak přivést k sobě.
Ale pak se stalo něco, co si Bill později nebyl schopen vysvětlit. Připadalo mu, jako by se jeho duch oddělil od jeho těla a vznášel se v rohu nad tou skupinou. Z ptačí perspektivy pozoroval sebe (své tělo), jak šel po podlaze směrem k lůžku a řekl: „Sestro, tak praví Pán, uzdravíš se.“ Pak pozoroval sám sebe, jak vkládá svou ruku na břicho dívky, přesně tak jak mu to bylo ukázáno ve vidění. Pak jeho duch vstoupil zpět do těla. Oči měl zavřené a modlil se: „Pane, dělám to, o čem věřím, že je to tvým příkazem.“
Dívka vykřikla. Bill otevřel oči a uviděl, jak její zmrzačená ruka byla najednou normální. V návalu vzrušení se dívka snažila použít svou ruku, která byla právě přivedena do původního stavu, aby se zvedla na lůžku. Její nohy se v tu chvíli narovnaly, a přitom se jí vyhrnula nohavice pyžama a obnažilo se její kulaté koleno, čímž se dopodrobna naplnilo vidění.
Pan Brace zrovna vzkřísil svou manželku, že byla schopna se postavit na nohy. Dívka, jež byla připoutaná k lůžku, zvolala: „Mami! Mami!“ když přehoupla své nové nohy přes hranu lůžka, postavila se pevně na podlahu a začala chodit. Paní Braceová letmo pohleděla na ten zázrak a znovu upadla do mdloby, přímo do náruče svého manžela.
Krátce potom, když čekali v předpokoji, přišla k nim mladá dívka v šatech, kráčela po dvou zdravých nohách a kartáčovala si vlasy rukou, která byla po léta seschlá a nepoužitelná. V té době se paní Braceová už dokázala ovládat.