Počasí na jaře v Indianě může být jako náladový společník. Někdy slunce za bezvětrného počasí týden nebo dva příjemně ohřívá kukuřičná pole svým blahodárným teplem. Pak jakoby někdo přepnul knoflík a bouřková mračna se víří nad obzorem. Shromáždí se kupovité oblaky tyčící se do gigantické výše s nafouklými, bílými čepičkami na jejich vrcholcích, popelavě šedé uprostřed a modravě černé vespod. A tak pochodují napříč oblohou jako armády za občanské války a kanóny hřímají, záblesky provázejí dunění a promáčejí tmavou zem svým pročišťujícím deštěm.
V životě Williama Branhama byly bouřlivé dny rovněž, a to v květnu 1955. Když Meda přišla ke konci svého třetího těhotenství, větry nepřízně vály proti Billovi tak silně, že se mu zdálo, že jeho rodinu ohrožuje nějaké tornádo. Nějaká žena prorokovala, že Meda Branhamová při porodu zemře. Tvrdila o sobě, že ji Bůh poslal, aby vedla Williama Branhama a jelikož on její vůdcovství odmítl, Bůh chce zabít jeho manželku a rovněž se mu pomstít za to, že ji neuposlechl. Vytiskla to na dopisnici a rozesílala po celé zemi.
Nešťastnou náhodou o tom proroctví uslyšela i Meda, a to ji ještě více rozrušovalo; i bez toho byla nervózní dost. V roce 1946 její první dcerka Rebeka přišla na svět císařským řezem. O pět let později přišla na svět její druhá dcerka Sára, rovněž císařským řezem. V obou případech lékař Medy oba varoval, že příchod dalšího dítěte by mohl Medě velice uškodit nebo dokonce způsobit i její smrt. A teď přišlo toto hrozné proroctví. Po určitou dobu se to snažila ignorovat, ale když se operace blížila, její statečnost kolísala.
18. května 1955, den před její třetí operací, nalezl Bill svou manželku v slzách. Snažil se ji uklidnit.
„Přála bych si, aby Margie šla se mnou, Bille. Necítím se schopna jít do nemocnice.“ Meda Branhamová a Margie Morganová byly důvěrnými přítelkyněmi. Margie byla u porodu všech dětí, ale tentokrát nebyla přítomna a nemohla přijít kvůli nějakému náhlému případu.
Bill odpověděl: „Pohleď, miláčku, milujeme Margie, ale Margie není naším Bohem. Margie je naší sestrou. My nespoléháme na Margie; spoléháme na Pána Ježíše.“
„Bille, myslíš si, že opravdu zemřu?“
„Nevím, ale dítě se každopádně narodí. Budeš mít Josefa.“
„A je to on?“
„Nevím, miláčku. Nemohu s jistotou říct, ale Bůh řekl, že budeš mít Josefa, a tak budeme mít Josefa. Nestarám se o to, co jiní říkají; budeme mít Josefa. Ten stejný Bůh, který mi sdělil všechna tato zjevení, mi to řekl. On nezklamal v jiných případech, a rovněž mě nezklame ani tentokrát.“
Dělal to nejlepší, co mohl, aby ji povzbudil, ale ona byla tak roztržitá, že z toho nakonec znervózněli oba. Bill sedl do svého auta a odjel do Green’s Mill — odešel do své jeskyně, aby se modlil. Dobře věděl, že mu Bůh řekl, bylo to téměř před pěti lety, že bude mít dalšího syna.
V červenci 1950 Bill pořádal uzdravovací kampaň pod stanem v Minneapolisu v Minnesotě. Když byl ve svém hotelovém pokoji, zaradoval se, když v Bibli četl o životě patriarchy Josefa. Bill vešel do malého pokojíku, kde bylo jeho oblečení, zatáhl dveře a pokračoval v jásání a v pláči.
Mohl vidět, jak Abraham znázorňoval vyvolení; Izák ospravedlnění a lásku, Jákob milost, a Josef dokonalost — dokonalý předobraz Krista. Josef byl milován svým otcem, nenáviděn svými bratry, protože míval duchovní sny. Za dvacet stříbrných ho jeho bratři prodali do otroctví, právě tak jako byl Ježíš zrazen Jidášem a prodán za třicet stříbrných. Po mnoha souženích, a dokonce věznění, byl Josef povýšen na místo vládce v Egyptě, byl druhý po samotném faraónovi. A v tomto postavení byl schopen zachránit svou rodinu od smrti hladomoru. Stejně tak Ježíš byl zkoušen, odsouzen, poslán do vězení pekla, ale vstal z mrtvých a byl vyvýšen na pravici Otce a má k dispozici veškerou moc na nebi i na zemi. Nyní mohl Ježíš spasit od věčné smrti svou rodinu na zemi.1Genesis, kapitoly 30−50 (zvláště 37:28); Matouš 26:15; Skutky 2:36; 1. Korintským 15:4; Židům 12:2.
„Ó,“ Bill jásal, „budu šťasten, když jednou přejdu na druhou stranu a setkám se s Josefem a stisknu jeho ruku. A když uvidím Daniele a zeptám se ho, jak se cítil, když se ohnivý sloup postavil a zadržel celou noc lvy. A když se setkám s těmi Hebrejskými mládenci, jak vyšli z ohnivé pece s tím letničním větrem, který je províval. Ó, jak nádherný čas!“
„Bože,“ modlil se Bill, „chtěl bych Ti poděkovat za takového muže jako Josef; muže, který kdysi žil na zemi; muže, který byl v těle stejně tak jako já; muže, který byl schopen Ti věřit a uchopit se tvého Slova. Děkuji Ti, Pane, velice Ti děkuji za toho muže.“ Bill s patriarchou Josefem soucítil. Nemohl za to, že byl duchovní. Míval vidění. Vykládal sny. Kvůli tomu jej všichni nenáviděli. On za to nemohl, byl prostě takový, jaký byl. A když Bill pokračoval v modlitbě, řekl: „Ó, Bože, kdybys mi ještě někdy dal dítě, chlapce, dám mu jméno Josef.“
Bill si byl vědom tří sfér, v nichž lidé žijí. První je taková, že když se za něco modlíš lidským způsobem, jako například: „Doufám, že budeš v pořádku.“
„Já Ti věřím a snažím se Tě držet celou vírou, kterou mám.“ To je prostě lidské. Druhá je Božské zjevení, když ti je dotyčná věc prostě zjevena. Ty ohledně toho máš ve svém srdci jistotu, že se to stane. Ale ještě to není nic jen pouhé zjevení. Ta třetí je vidění, je to „tak praví Pán“, a to je perfektní a zcela jisté.
Když se Bill modlil a plakal, něco k němu promluvilo (ne ve vidění): „Budeš mít chlapce a pojmenuješ ho, Josef.“ Bill si pomyslel: „Nu co, to je skvělé, děkuji Ti, Pane.“ Odešel radostně vzrušen a začal o tom všem vyprávět.
V létě roku 1950 Meda otěhotněla. Bill se zamýšlel nad tím, jestli to dítě nebude jejich Josefem. Když se v březnu 1951 dítě narodilo, byla to holčička. Dali jí jméno Sára. Po císařském řezu lékař vysvětloval: „Pane Branhame, pánev vaší manželky se neuvolňuje, jak to má být při porodu. Ona je stále pevná jako u muže. Opravdu, ona by neměla mít už žádné dítě. Její děloha je příliš slabá. Raději mi dovolte, abych jí vejcovody podvázal.“
„Ne, doktore, tohle vám nemohu dovolit.“
„Ale ona by neměla mít další dítě. Když bude nosit ještě jedno dítě, to jí může zapříčinit smrt. Měli jsme s ní hrozný čas. Tak tak, že to přežila.“
„I přesto vám nedovoluji podvázat její vejcovody. Bůh mi řekl, že ona bude mít syna.“
„No, možná se oženíte podruhé a budete mít ještě syna.“
„Ne,“ odpověděl Bill a potřásl s nesouhlasem hlavou. „Bůh řekl, že budu mít syna s Medou.“ Ačkoliv to nespatřil ve vidění, bylo to vepsáno zjevením, vírou v jeho srdci.
Ne všichni jeho víru sdíleli. Poté, když se narodila Sára, nějaký muž Billovi zatelefonoval a vysmál se mu: „Co na to teď řekneš, možná jsi myslel Josefínu?“
„Pane, Bůh mi řekl, že budu mít syna a že mu dám jméno Josef.“ (Tento muž krátce na to zemřel.)
Tři lidé z jeho sboru, (kteří pak odešli do jiné denominační církve), konstatovali, že byl falešným prorokem. „Ještě chvíli počkejte,“ říkal Bill, „já jsem neřekl kdy, stejně tak Bůh neřekl kdy. Bůh řekl Abrahamovi, že bude mít Izáka, ale mezitím se narodil Izmael. Ale to neznemožnilo to zaslíbení. Jednoho dne budu mít s Medou chlapce a dáme mu jméno Josef, přesně tak, jak řekl Bůh.“
Uběhly další čtyři roky a Meda se připravovala na příchod dalšího dítěte…
Bill odbočil z dálnice a jel ke Green’s Mill. Zaparkoval auto a směřoval ke své jeskyni, aby se modlil. Když procházel zatáčkou, zpozoroval světlo visící pod keřem mezi dvěma stromy, jak se přesouvalo kolem… „Obrať se, jdi zpátky k autu. Tvá Bible bude ležet otevřená.“
Když se vrátil ke svému autu a vzal do ruky Bibli, všimnul si, že vítr převrátil v jeho Bibli stránky k místu, kde Nátan hovořil k Davidovi: „Dělej všechno, co je ve tvém srdci, protože Bůh je s tebou.“ Pak se Pán v noci Nátanovi zjevil a řekl: „Jdi a řekni Davidovi, mému služebníkovi, copak jsem tě nevyvolil z ovčince, když jsi chodil za svými ovečkami? A dal jsem ti jméno jako velikého muže na zemi? Copak jsem před tebou neodstranil tvé nepřátele, kamkoliv jsi šel? Copak jsem s tebou nebyl?“
„Ale nemohu ti dovolit postavit chrám, ale tvůj syn…“ Jakmile zde bylo psáno o synu, ó, aj, zde to bylo. Bill řekl: „Josef?“ Tak to ve skutečnosti bylo. Bill dobře věděl, že mu Pán dal vědět, aby se více nestaral. Začal plakat.
Nasedl do auta a jel domů. Když zastavil, uviděl Medu nesoucí odpadky do popelnice. Sotva šla. Byla tak silná, bledá v obličeji, plakala, byla celá nervózní. Bill k ní přiběhl, objal ji a řekl: „Chci, abys byla dobré mysli.“
„A proč?“
„Víš, kde jsem byl?“
„Tuším, že ano.“
„Mám ‚tak praví Pán‘. Miláčku, přichází Josef. Josef je na cestě, nestarej se. Všechno je v pořádku.“ Situace se okamžitě změnila.
Příštího dne v sedm ráno (19. května 1955) Bill odvezl svou manželku do nemocnice. Lékař zpozoroval, že dítě již během noci pokleslo a vykřikl: „Ó, propánakrále!“ Bill svou manželku políbil a řekl: „Miláčku, nebude to dlouho trvat; Josef zde bude.“
Pospíchali s Medou do porodního sálu. Bill čekal a procházel se po podlaze s jinými úzkostlivými otci, kteří opotřebovávali koberec. Uběhlo pouze několik minut a sestřička se vrátila zpět do čekárny: „Kazatel Branham?“
„Ano, madam?“
„Máte tří a půl kilového chlapce.“
„Josefe, miláčku, ty jsi tak dlouho přicházel. Tatínek bude šťasten, až tě uvidí.“
Sestřička řekla: „Dali jste mu jméno Josef?“
„Ano, tak se jmenuje.“
Několik dnů po Josefově narození se u Billa na návštěvu zastavil Miner Arganbright. Miner byl muž malé postavy. Bill si jednou zažertoval, že by bylo třeba Minera a jeho manželku, aby z toho udělali jednoho pořádného chlapa. Ale navzdory nízké postavě jeho přítele považoval Bill Minera Arganbrighta za obra ve víře. Byl viceprezidentem Mezinárodní společnosti obchodníků plného evangelia. Byl rovněž vydavatelem měsíčního magazínu této organizace: Hlas mužů plného evangelia, který pravidelně zveřejňoval články o Branhamových kampaních. Bill znal Minera již několik let a respektoval křesťanský charakter tohoto muže: pokorný, vlídný, velkorysý, vždy citlivý na vedení Ducha svatého.
Když se Arganbright posadil na kraj křesla, řekl: „Bratře Branhame, mám veliké zjevení od Pána.“
Bill se naklonil dopředu. „Ano, prosím.“
„Pán si přeje, abych jel do Curychu ve Švýcarsku. Nechtěl bys jet se mnou?“
Bill se uvolnil, opřel se o polštář křesla, a řekl: „Mám jeden večer v Denveru, pak jeden týden v Macon v Georgii. A pak nemám nic naplánováno, mám volno. Dovol, ať si to rozmyslím.“
Když se Bill modlil za Švýcarsko, měl smíšené pocity. Bůh mu přímo neřekl, že by tam měl jet, ale čím více o tom uvažoval, tím více pociťoval, že jestli měl Miner Arganbright ohledně této cesty zjevení, pak to musí být Boží vůlí.
Billy Paul Branham klepal opakovaně na dveře hotelového pokoje svého otce. Nepřicházela žádná odpověď ani nezaslechl žádný zvuk zevnitř. Billy Paul si byl vědom toho, že otec musí být ponořen v hluboké modlitbě před večerní bohoslužbou. V každém jiném případě by Billy Paul odešel a pokusil se o to během patnácti minut znovu — ale dnes večer ne. Lehce zaklepal a zavolal: „Tatínku, bylo by lépe, kdybys přišel dnes večer znovu kázat. Bratr Jack nepřijel.“
Jack Moore, současný Billův manažer, uspořádal shromáždění v Maconu v Georgii, která měla začít v pátek 3. června a probíhat deset večerů po sobě. Nějaká překážka nedovolila Moorovi, aby se zúčastnil prvních tří shromáždění. Nicméně slíbil Billovi, že se ukáže v pondělí. Teď už bylo úterý večer a Jack Moore stále nebyl k nalezení. To znamenalo, že Bill bude muset znovu před modlitbou za nemocné kázat. Bill by dal přednost tomu, aby jeho manažer pronesl nějaké kázání na úvod, které by pozvedlo víru. Tímto způsobem by se Bill mohl více soustředit na modlitební bohoslužbu, což by rovněž šetřilo jeho síly. Pomazání ke kázání a pomazání k viděním bylo zcela jiné — to druhé bylo namáhavější než to první. Přechod z jednoho do druhého od něj vyžadoval značné vypětí. Mohl to v nutném případě udělat.
Tato kampaň v Maconu se konala venku na fotbalovém stadionu. Na hřišti byla seřazena rozkládací křesla. Po čtyřech večerech zázraků nebyl ani náznak přicházejícího deště, který by mohl zájem lidí utlumit — každé rozkládací křeslo na hřišti bylo obsazeno, stejně tak jako většina na kryté tribuně. Vyzdvižená plošina jako pódium byla postavena poblíž brankové čáry. Když Bill vystoupil po schodišti na pódium, stále ještě nevěděl, co by měl kázat. Nevěděl to ještě do chvíle, než pozdravil lidi; a pak přišlo téma.
Otevřel Bibli v knize Joele, kde prorok promlouval o ranách hmyzu, které poškodily každý ovocný strom a vinný kmen v Izraelské zemi. Nejdříve četl z Joela 1:4: To, co pozůstalo po housenkách, snědly kobylky, a co pozůstalo po kobylkách, snědli brouci, co pak pozůstalo po broucích, dojedli chroustové. Pak přečetl, Joele 2:25: A tak nahradím vám léta, kteráž sežraly kobylky, brouci, chroustové a housenky, vojsko mé veliké, kteréž jsem posílal na vás.
Tichá ozvěna jeho hlasu se ozývala mezi tucty reproduktorů, které byly rozestaveny na stojanech kolem celého hřiště: „Bůh připodobňuje svou Církev k vinnému kmenu. Ježíš řekl: ‚Já jsem ten vinný kmen; vy jste ratolesti.‘2Jan 15:1−6 A proto život, který byl v Kristu, musí být v každé jednotlivé větvi. A tak jestliže Kristus kázal království Boží skrze uzdravení nemocných, každá větev, která vzešla, bude muset mít tutéž věc, protože v ní je tentýž život, který byl v tom kmeni.“
Až do toho místa se překrýval s důvěrně známou půdou, ale od tohoto bodu začal šlapat po novém chodníku a rozsévat nová semena. Řekl, že jsou zde na zemi dva duchovní kmeny, jeden pravý a ten druhý falešný. Tyto dva vinné kmeny rostou vedle sebe a jejich větve se vzájemně proplétají, a někdy máme problémy rozpoznat, která větev patří ke kterému kmeni. Ale Ježíš řekl: „Poznáte je podle jejich ovoce.“3Matouš 7:15−23
„Zapamatujte si,“ zdůrazňoval Bill, „antikristův duch je náboženský. Ježíš řekl, že v těch posledních dnech si budou tak podobní, že by to svedlo, pokud možno, i vyvolené.“
Pak se odvolal na knihu Genesis a ukázal na Kaina a Abela, jak byli nábožní; oba byli věřící; oba stavěli oltáře; oba obětovali Bohu oběti. Kain uctíval Boha stejně upřímně jako Abel. Ve skutečnosti však Kainova oběť byla hezčí než oběť jeho bratra. Kain obětoval ovoce a květiny, zatímco Abel obětoval zabitého beránka. Kainův hněv vzplanul, když Bůh odmítl jeho oběť a přijal oběť jeho bratra. Abel měl duchovní zjevení, že to nebylo ovoce, které způsobilo, že hřích přišel na svět; hřích přišel skrze krev. Abel si uvědomil, že jediný způsob, kterým může být hřích odčiněn, je skrze prolitou krev. A to promlouvalo od té doby, co Boží Beránek dal svou vlastní krev za hříchy padlého lidstva.4Genesis 4:2−8
Bill sledoval tyto dva kmeny od 1. Mojžíšové až do 4. Mojžíšové 23. kapitoly, kde Moábské děti bojovaly proti Izraelským pokolením. Moábité, kteří byli potomky Abrahamova synovce Lota, uctívali toho stejného Boha jako Izrael. Tak jako Izrael měl proroka Mojžíše, stejně tak si Moábité našli proroka v Balámovi. Moábité nabídli Balámovi spoustu peněz, jestliže poprosí Boha, aby proklel Izrael. Balám Moábskou nabídku přijal. Aby mohl přistoupit k Bohu, obětoval Balám na sedmi oltářích sedm býčků a sedm beranů. Na základě levitského zákona to bylo fundamentálně zcela v pořádku.5Mojžíšova 23:1, 29; 1. Paralipomenon 15:29; 2. Paralipomenon 29:21; Job 42:7, 8; Ezechiel 45:23 Bill šokoval některé posluchače v obecenstvu, když poukázal na toto: „Můžete být tak fundamentální a ortodoxní, a zůstávat stále na své cestě do pekla.“ Vysvětloval: „Ačkoliv tyto dva kmeny rostly vedle sebe — oba náboženské — oba fundamentální, pouze podle jejich ovoce je bylo možno rozpoznat. Porovnejte Jidáše s těmi ostatními učedníky. Roky byl Jidáš stejně tak fundamentální jako ti ostatní. Ale krátce před Letnicemi ukázal své ovoce — nebyl schopen jít až k Letnicím a být znovuzrozen. Mnozí lidé nevěří, že existuje zkušenost znovuzrození. Myslí si, že to je všechno proces lidského smýšlení. Nikoliv, bratře, to se stane ve tvé duši.“
„Srovnejte Ježíše s farizei. Oba věřili v Boha Jahve. Oba věřili fundamentálně ohledně Zákona, ale nadpřirozené znamení a zázraky potvrdily Ježíše. Apoštolové měli to potvrzení také. Stejně tak prvotní církev. A stejně tak ten pravý vinný kmen bude potvrzen v každém věku. Ježíš řekl: ‚V mém jménu budou vymítat ďábly, budou vkládat ruce na nemocné a oni se uzdraví.‘ 6Marek 16:15−18 To je ten rozdíl mezi těmi dvěma kmeny. Oba mohou věřit fundamentálně, ale pouze ten pravý kmen má Ducha a může vidět Světlo pro svůj den. Zapamatujte si. Pavel řekl: ‚Litera zabíjí, ale Duch oživuje.‘“7Korintským 3:6
Bill si byl vědom, jak markantně se vzdálil od svého obvyklého, budujícího víru kázání; ale to byl jeho nový příkaz, aby v každé kampani věnoval více času vyučování biblických fundamentálních pravd. Dnes večer zdůraznil tu nejdůležitější ze všech: musíte se znovu narodit.8Jan 3:1−8 Nesporně tím způsobil, že někteří lidé se cítili trapně. Ale on za to nemohl. Mohl pouze doufat, že když tito lidé spatří nadpřirozené rozpoznání v modlitební řadě, uvědomí si, že to, čemu je dnes vyučoval, se zakládalo na pravdě.
Později toho večera, poté, co se změnila forma bohoslužby a Bill přešel k modlitbě za nemocné, vidění následovala jedno za druhým, každé rozpoznání se dostávalo k jádru problému nějakého člověka. Když se před něj postavila druhá žena v řadě a než stačila cokoliv říct, Bill řekl: „Moment,“ a obrátil se směrem k publiku a sledoval a naslouchal. „Je to nečistý duch, který volá o pomoc. Vidím tmavý pruh mezi touto paní za mnou a tou ženou sedící tady s nohou opřenou o křeslo. Obě mají rakovinu. Tato žena zde má rakovinu ve svém jícnu.“ Promluvil k této ženě stojící za ním: „Mějte víru, paní. Vy jste nervózní. Lékaři se vás pokoušeli operovat, a teď váš hlas vychází z díry ve vašem hrdle. Vy nejste z Georgie. Jste z Melrose na Floridě. Jmenujete se paní E. M. Robinsonová.“ Hromadný šepot jako vlna zazněl celým stadiónem. Bill vložil na paní Robinsonovou ruku a pokáral démona rakoviny v Ježíšově jménu. Pak promluvil k jiné ženě sedící v publiku: „Sestro, ty máš rakovinu prsou; ve vidění mohu sledovat, jak tě vyšetřuje lékař.“ Bill rovněž pokáral toho démona rakoviny v Ježíšově jménu.
Mladý metodistický kazatel, Willard Collins, jej sledoval z výšky na nekryté tribuně. Pomyslel si: „To mi vůbec nepřipomíná Metodistickou církev. Nikdy předtím jsem něco takového neviděl. Jsem příliš daleko, abych to mohl vidět. Zítra se musím posadit blíž.“
Druhý den večer hledal Willard volné místo k sezení poblíž pódia. Nemohl žádné najít. Dokonce i prostor mezi pódiem a první řadou židlí byl naplněn lidmi sedícími na invalidních vozících a ležících na nosítkách. Willard se zastavil a zeptal se staršího tmavého muže, jak dlouho byl nemocen. „Jsem upoután na lůžku 17 let,“ odpověděl muž. Když Willard pozoroval, jak zvadle tento muž vypadal, uvěřil mu. Nemohl však poblíž najít žádné volné místo, a tak se znovu posadil na tribunu.
Během této večerní bohoslužby oslovil William Branham jednu ženu v modlitební řadě takto: „Ty trpíš šerednou věcí, které se říká rakovina. Je tu duch smrti, který vedle tebe visí. Je však jedna věc, kterou potřebuješ víc než uzdravení, a to je spasení pro tvou duši. Ty jsi hříšník. Pokud teď budeš činit pokání a odevzdáš svůj život Ježíši Kristu, On tě uzdraví.“
Poté, co se kála, byla uzdravena. Bill sledoval, jak hbitě sestupovala po schodech na travnatou plochu hřiště. Byla provázena andělem. Zatímco kráčela uprostřed uliček mezi jednotlivými řadami rozkládacích židlí, anděl ji opustil a směřoval k jiné části, mezi nosítka a invalidní vozíky. Najednou Bill ukázal na starého, barevného muže, s nímž před chvíli hovořil Willard Collins: „Vy, pane, na těch nosítkách — věříte, že jsem Božím prorokem? Vy nemáte modlitební lístek, že? Vy ho ani nepotřebujete. Přijmete mne jako svého proroka a poslechnete mne? Pak vstaňte ze svých nosítek a jděte domů, a můžete sníst večeři. Ježíš Kristus vás uzdravuje. Amen.“
Tento starý muž natáhl své nohy, hubené jako třísky, přes hranu vozíku a postavil se. Někdo mu asi minutu pomáhal držet rovnováhu. Pak začal kráčet po svých vlastních nohách v plné síle po fotbalovém hřišti a odešel ze stadiónu.
Willardu Collinsovi začala proudit rychleji krev v žilách. „To je něco opravdového!“ Pomyslel si. „Také bych rád přišel do modlitební řady.“ Willard trpěl žaludečními vředy, které ho nutily žít na přísné dietě z jemných pokrmů. Poprvé po mnoha letech uvěřil, že by mohl být uzdraven — kdyby se jen William Branham za něj pomodlil.
Dostat se však do modlitební řady se ukázalo jako nesnadná záležitost. Každý večer bylo rozdáno jen sto modlitebních lístků. A z této skupiny bylo vybráno patnáct až třicet lidi, aby přišli do modlitební řady. Každý den, brzy večer, přicházely na stadión stovky lidí, aby si vyžádali lístek. Ve čtvrtek večer Willard lístek nedostal. Nějakou dobu se zklamaný potuloval, rozhlížel se po nějaké židli v blízkosti pódia, tak blízko, jak jen to bylo možné. Vpředu bylo místo nejen pro invalidní vozíky a nosítka, byla tam také rezervována místa pro lidi, kteří tuto bohoslužbu nahrávali. Willard si všimnul malého, volného místečka mezi dvěma magnetofony. Rychle odběhl do své dodávky, kde měl skládací židli, kterou si vzal a vtlačil se s ní mezi ty dva magnetofony.
Potom, co se William Branham pomodlil asi za tucet lidí v modlitební řadě, sestoupil po schodech na hřiště a procházel se mezi nosítky a vozíčkáři a modlil se za někoho tady, někoho tam, a pak se zastavil před samotným Willardem. Položil ruku na Willardovo rameno a modlil se: „Otče, on je také nemocen. Uzdrav ho.“ Pak se otočil a vyšel zpět na pódium, zastavil se před mikrofonem a řekl: „Možná jste si toho nevšimli, ale byl to anděl Páně, který mě vedl ke každé jednotlivé osobě, ke které jsem šel, když jsem opustil toto místo.“
Willard Collins anděla neviděl, ale pocítil jeho přítomnost. Poté, co se ho evangelista dotknul a pomodlil se za něj, procházel Willardovým tělem neznámý pocit — jako kdyby na něj tekla studená voda a procházela jím. Počínaje tímto dnem, mohl jíst všechno, co chtěl. Jeho žaludek ho už déle netrápil.
Toho posledního večera kampaně procházela modlitební řadou jistá žena. Bill jí přesně sdělil, v čem vězely její potíže a kolik operací už musela podstoupit. Pak jí řekl, že nebydlí v Maconu, že bydlí v Augustě v Georgii, a přidal k tomu ještě její jméno a adresu, a dokonce jí řekl, že ji nikdy ve svém životě neviděl. I když Willard během této kampaně sledoval Branhamova rozpoznání tajemství stovek lidí, tato skutečnost nezmenšila jeho obdiv k právě probíhajícímu případu. Pak se přihodilo něco, co jej velice zneklidnilo. Žena sedící za ním řekla své sousedce: „Bratr Branham se tentokrát zmýlil. Znám tuto ženu a ona na této adrese nebydlí.“
Pochybnost svým hříšným prstem hluboce a ostře zasáhla Willardovu víru. On slyšel, jak William Branham řekl: „Kdybych vám někdy během rozpoznání řekl něco nepravdivého, pak nevěřte ničemu, co vám říkám, protože to by znamenalo, že nejsem více veden Duchem svatým. Willard Collins v této větě spatřoval logiku. Jestliže se William Branham mohl zmýlit ve svém rozpoznání, pak se rovněž mohl mýlit ve své nauce. Otázkou nyní bylo, zda se opravdu zmýlil? Collins se to musel dozvědět. Během několika následujících dnů si hrál na detektiva. Ptal se po dotyčné osobě, dokud se mu nakonec nepodařilo odhalit pravdu. Ukázalo se, že dva dny předtím, než přišla v tento čtvrtek večer do modlitební řady, se tato žena přestěhovala do nového bytu v Augustě, a její známá sedící v publiku, nevěděla, že se přestěhovala. A tak skutečně bydlela na adrese, která jí byla řečena Williamem Branhamem.