LETADLO, NA JEHOŽ PALUBĚ SE NACHÁZEL William Branham, přistálo v Helsinkách ve Finsku 14. dubna 1950. Na letiště se s ním přijeli přivítat někteří kazatelé, včetně pastora Nanninena, který jako první poslal Billovi pozvání, a také slečna May Isaacsonová, Američanka finského původu, aby byla Billovou překladatelkou.
Shromáždění začala již ten večer v největší posluchárně v Helsinkách, Messuhalli Hall, která měla 25 000 míst. První večer navštívilo shromáždění pouze 7 000 lidí. Každopádně dar rozpoznání udělal na přítomné tak hluboký dojem, že o tom pověděli jiným lidem a druhý večer se dav ztrojnásobil.
Bill se divil, jak se Finsko liší od Ameriky. Druhá světová válka skončila před pěti lety, ale finská ekonomika se z ní dosud nevzpamatovala. Lidé byli chudí. Běžné spotřební zboží v obchodech scházelo. Nejpozoruhodnější však byla nepřítomnost osobních automobilů. Ačkoliv 20 000 lidí naplnilo Messuhalli Hall, Bill napočítal pouze 10 aut zaparkovaných před budovou. Lidé přicházeli pěšky a na kolech.
Škoda, že tato shromáždění nemohla pokračovat v Helsinkách plynule, ale vznikla pětidenní přestávka, kdy Messuhalli Hall byla rezervovaná pro jiné účely. V té době vezla stará roztřesená parní lokomotiva Branhamovu skupinu 350 km na sever do Kuopia, druhého největšího finského města, které leží blízko polárního kruhu.
V pátek 21. dubna byl Bill už druhý den v Kuopiu. Místní kazatelé, kteří sponzorovali tuto kampaň, jej pozvali na oběd uspořádaný pro kazatele v restauraci na vrcholku výrazného pahorku Puija. Kvůli těžkému duchovnímu boji, který prožíval během minulé noci před prvním shromážděním v Kuopiu, se Bill před večerním shromážděním postil, aby tak mohl přivést své tělo do bližšího společenství s Bohem. Kvůli své překladatelce May Isacsonové měl Bill určité potíže s vnímáním a sdílením se s těmi třiceti kazateli, sedícími kolem dlouhého stolu na tom banketu. Byl tam rovněž guvernér Kuopia spolu s hlavními představiteli města.
Gordon Lindsay naléhal: „Bratře Branhame, pojď a něco si sněz.“
„Ne, bratře Lindsayi, až do šesti večera nebudu jíst. Chtěl bych jenom říct, že něco visí ve vzduchu. Nevím co, ale něco cítím ve svém duchu. Brzy se stane událost duchovního rázu.“
Oběd skončil ve tři. Než vyrazili zpět do Kuopia, Bill vyšel s některými kazateli po schodech na vyhlídkovou věž podívat se z ptačí perspektivy na okolní krajinu. Kromě blízkého města viděli mnoho jezer a borových lesů, které se rozprostíraly na nejasném obzoru. Dole na úpatí hory Puija Bill zpozoroval nějaký rozruch. Jako by viděl osobní auto v příkopu. Lidé se sbíhali k tomuto autu ze všech stran, ale Bill byl příliš daleko na to, aby mohl poznat, co se stalo. Tam z toho orlího bidélka mu lidé připadali jako mravenci, kteří se hemží kolem dětských hraček.
Na vrcholku Puija stála pouze dvě osobní auta. Většina kazatelů přijela koňským taxíkem v bryčkách. Bill nasedl do jednoho z aut spolu z Gordonem Lindsayem, Jackem Moorem, May Isaacsonovou a s finským pastorem Vilho Soininenem. Trvalo jim téměř dvacet minut, než se dokodrcali úzkou točitou horskou stezkou k úpatí hory. Než se dostali na místo toho shluku lidí, vozidlo, které Bill viděl v příkopu, bylo už pryč. Na jedné straně cesty se lidé shromáždili kolem drobné postavy, ležící nehybně v trávě.
„Podívejte, tady se asi stala autonehoda,“ řekl pastor Soininen. „Možná bychom mohli nějak pomoci.“ Vilho Soininen vysedl a šel se podívat, co se tu vlastně stalo. Slečna Isaacsonová šla s ním. Když se vrátili, slečna Isaacsonová vyprávěla, co se stalo. Dva chlapce, kteří se vraceli ze školy domů, srazilo auto. Jelikož ve Finsku je tak málo osobních aut, tito chlapci nebyli zvyklí na silniční provoz. Prostě nedávali pozor na křižovatce. Fordka model 1938 sjížděla rychle z kopce a překvapila je. Rozběhli se na dvě strany. Jeden se snažil uskočit na sever, druhý na jih. Řidič se je snažil objet a stočil volant prudce na sever.
Chtěl sešlápnout brzdový pedál, ale místo toho jeho noha naneštěstí šlápla na plyn. To osud těchto chlapců zpečetilo. Toho, který běžel na jih, auto srazilo předním nárazníkem a odhodilo přes cestu tak, že narazil hlavou do stromu. Byl těžce zraněn, ale žil, a tak ho rychle naložili do auta a odvezli do nejbližší nemocnice. Ten druhý chlapec, který běžel na sever, tolik štěstí neměl. Jedoucí auto do něj čelně narazilo, dostal se pod vozidlo, které ho zachytilo předním kolem, pak vymrštilo vysoko do vzduchu a odhodilo dozadu. Zemřel na místě.
Finské zákony nedovolovaly odvézt mrtvé dítě bez souhlasu rodičů, a tak jim o tom někdo musel podat zprávu do jejich zaměstnání nebo do práce na poli. Zástup lidí teď čekal na příjezd jeho rodičů.
Lindsay a Moore vystoupili, aby se na toho chlapce také podívali. Vrátili se do auta a byli velice pohnuti. Jack Moore řekl: „Nikdy jsem neviděl tak rozmačkané dítě. Nemohu se zbavit myšlenky, že by to mohl být můj syn. Bratře Branhame, měl by ses tam jít také podívat.“
Bill pomyslel na svého syna Billy Paula, kterému bylo 14 let. Co kdyby najednou přišel telegram z druhé strany oceánu, že ho srazilo auto. Bill uvažoval, jak se asi bude cítit ta nebohá finská maminka, když se vrátí z pole a zjistí, že její miláček, její syn, leží studený, strnulý v trávě, přikrytý pláštěm. Bill vysedl z auta a přiblížil se k lidem stojícím kolem mrtvého chlapce. Když ho uviděli, začali si mezi sebou šeptat.
Slečna Isaacsonová řekla Billovi: „Není to hrozné? Ti lidé říkají: ‚Zde je ten zázračný muž z Ameriky. Jsme zvědaví, co teď asi udělá.‘“
Bill nechal tyto poznámky bez povšimnutí. Oni tomu prostě nerozuměli.
Ženy v dlouhých teplých šatech a těžkých pracovních botách žalostně naříkaly. Jeden muž poklekl na zem a odhrnul kabát, který přikrýval mrtvé tělo chlapce. Dítě vypadalo asi na osm až deset let. Jeho obličej byl pohmožděný a zakrvácený. Ústa měl pootevřená a vypláznutý jazyk visel ven. Oči měl obrácené v sloup, takže bylo vidět jenom bělmo. Měl na sobě typické finské oblečení — pumpky, sahající do poloviny lýtek a silné bílé pruhované podkolenky. Při nehodě byla jedna bota stržena z nohy a teď mu trčely prsty ven skrz roztržený konec ponožky.
Byl to žalostný pohled, zejména pro Lindsaye a Moorea, protože oba dva měli malé chlapce. Gordon Lindsay zavzlykal, Bill pocítil dávení. Otočil se, aby se vrátil k autu. Najednou však měl pocit, jako kdyby se někdo rukou dotkl jeho ramene. Bill se zastavil a ohlédl se, kdo to je. Bylo to dost zvláštní, ale nikdo nestál tak blízko, aby se ho mohl dotknout. A tak se obrátil zpět k autu, ale když chtěl udělat další krok, ta neviditelná ruka jej znovu zadržela. A jakmile se Bill otočil k oběti nehody, ta ruka opět ustoupila. Najednou Bill uslyšel pískot, ten známý zvuk větrného víru. Anděl Páně byl nablízku. Bill si uvědomil, že se zde děje něco významného a má to souvislost s touto nehodou. Ještě jednou se podíval na mrtvého chlapce. Najednou jako by si na něco začínal vzpomínat. Obrátil se na slečnu Isaacsonovou: „Zeptej se těch kazatelů, jestli ten chlapec nebyl včera v modlitební řadě.“
Ne, nikdo z nich toho chlapce nepoznával.
„Toho kluka jsem už někde viděl. Nemohu si ale vzpomenout kde.“ Když se však Bill začal soustředit, jeho zrak padl na skály navrstvené na sobě. Uhodilo to do něj jako blesk z nebe. Teď si vzpomněl, kde už předtím to dítě viděl. Vzrušením se rozechvěl a rychle zavolal na své společníky: „Bratře Moore, bratře Lindsayi, vzpomínáte si na to vidění, které jsem vám vyprávěl v Americe o jednom chlapci, který bude vzkříšen z mrtvých? Otevřete své Bible a přečtěte mi, co máte na vašich záložkách napsáno.“
Jack Moore rychle otevřel Bibli a četl, co si poznamenal asi před dvěma roky: „Hnědé vlasy, hnědé oči, věk 8 až 10 let, prostý oděv cizího původu, znetvořený následkem autonehody, krajina se skalami navrstvenými na sobě, uprostřed jehličnatých lesů. Bratře Branhame, to všechno odpovídá přesně tomuto popisu.“
„To je on,“ potvrdil Bill. Jeho srdce poskočilo vzrušením, když si vzpomněl na výsledek svého vidění. „Tak praví Pán: Ten chlapec bude navrácen zpět k životu.“
Gordon Lindsay ve své nevíře lapal po dechu: „Chceš mi říct, že toto znetvořené dítě bude znovu dýchat? Jak by se to mohlo stát?“
Bill pocítil příliv důvěry. Vždyť nezáleží na tom, že ten chlapec je mrtvý už půl hodiny. Vidění nemůže nikdy selhat. Odvážně prohlásil: „Jestli ten chlapec do několika minut neožije, můžete mi připevnit na záda tabulku, že jsem falešný prorok. Teď prosím řekněte těm ženám, ať se na chvíli uklidní.“
Zatímco slečna Isaacsonová požádala místní ženy, aby se na chvíli uklidnily, Bill poklekl vedle mrtvého chlapce a bedlivě dával pozor, aby bylo všechno přesně tak, jak to viděl ve vidění. A pak se modlil: „Nebeský Otče, vzpomínám si, když Tvůj Syn, Ježíš Kristus řekl svým učedníkům: ‚Uzdravujte nemocné, očišťujte malomocné, křiste mrtvé, vyhánějte ďábly, zdarma jste dostali, zdarma dejte.‘ Před více než dvěma lety jsi mi ukázal tuto scénu ve vidění a já jednám podle Tvého Slova, jak podle toho psaného, tak i podle toho mluveného Slova skrze vidění. A říkám smrti: ‚Nemůžeš déle držet toto dítě. Pusť ho, ve jménu Ježíše Krista.‘“
Někde na té tajemné pouti za životem se duše zastavila a vrátila se zpět. Hruď chlapce se pozvedla a plíce se naplnily vzduchem. Oční víčka zamrkala, otevřel oči a znovu spatřil svět. Pak otočil hlavu.
To změnilo naříkání těch selských žen v úžas a ohromení. Během několika minut už chlapec seděl a byl vyšetřován. V jeho těle nebyla zlomená ani jediná kost, zůstalo jenom několik povrchních odřenin a pohmožděnin, jinak byl naprosto v pořádku.
ZPRÁVY o tomto zázraku se roznesly po celé provincii Kuopia jako lesní požár, který zapaluje všechno, co se mu postaví do cesty. Ten večer byla posluchárna v Kuopiu zaplněná do posledního místečka. Víra jasně hořela a zázraků byla hojnost. Následující večer bylo tolik lidí, kteří měli touhu se dostat dovnitř, že tato obrovská budova je už nebyla schopná všechny pojmout. Dveře musely být zavřeny předčasně, tisíce lidí zůstaly venku na ulicích a nemohly vejít dovnitř. Finská vláda povolala na pomoc při udržování pořádku národní gardy.
Po bohoslužbě se Bill chystal odejít do svého hotelu, a tu se na něj najednou vrhl nějaký mladý finský manželský pár, který čekal venku před vchodovými dveřmi, a začali tak rychle mluvit finsky, že jim nerozuměla dokonce ani slečna Isaacsonová. Chovali se tak zběsile, zvlášť ta mladá žena, která se přitiskla k Billovi tak těsně, jako kdyby na tom sevření závisel její život. Lindsay, Baxter a Moore ho museli ze středu těchto zoufalých lidí doslova vytrhnout, aby ho mohli bezpečně dopravit do hotelu. Bill málem přišel o kabát.
Slečna Isaacsonová tam zůstala, aby se dozvěděla, oč se vlastně těmto manželům jedná. Asi za deset minut přišla se zprávou: „Je to matka a otec toho druhého malého chlapce, který byl zraněn včera při té autonehodě. Jejich syn je stále v kómatu a lékaři se nemohou s jistotou vyjádřit, jestli to přežije. Rodiče si přejí, abys přišel do nemocnice a pomodlil se za něj.“
„Bratře Branhame, my ti to samozřejmě nemůžeme dovolit,“ řekl Ern Baxter. „To bylo vždy naším pravidlem již od dob bratra Boswortha, ještě, než jsem se stal manažerem tvých shromáždění. Jestli jednou půjdeš do nemocnice, dostane se to do novin a ty budeš zaplaven žádostmi dalších zoufalých lidí, kteří budou chtít, aby ses za ně přišel také pomodlit do nemocnice nebo do jejich domovů. A jelikož není možné, abys vyhověl všem, způsobíš tím nelibost těch ostatních, a to neprospěje tvým shromážděním. Ne, i když je mi té mladé maminky sebevíc líto, myslím si, že náš dohodnutý způsob jednání je rozumný. Lidé musí své nemocné a postižené do shromáždění přinést sami, aby mohli mít všichni stejnou možnost.“
Bill se smutkem souhlasil, ale řekl: „Chtěl bych si s nimi alespoň promluvit a vysvětlit jim to. Přiveďte je.“
Maminka a tatínek vypadali na něco málo přes dvacet. Podle jejich oblečení se dalo poznat, že jsou chudí. Maminka, která stále plakala a byla celá zoufalá, vyhrkla svou prosbu. Slečna Isaacsonová přeložila: „Pojď a uzdrav naše dítě. Je stále v bezvědomí. A lékař říká, že umírá.“
Bill odpověděl: „Je mi líto, ale já vaše dítě uzdravit nedokážu.“
„Ale ty jsi přece uzdravil toho druhého chlapce.“
„Nikoliv, toho chlapce uzdravil Ježíš Kristus. Já ne. Já s tím nemám nic společného. Před dvěma léty mi Bůh ukázal ve vidění, že ten druhý chlapec bude přiveden zpět k životu, ale On mi nikdy nic neukázal o vašem chlapci.“
„Pak prosím, měj vidění ohledně našeho syna.“
Bill zavrtěl nesouhlasně hlavou: „Nemohu mít přece vidění jen tak pro nic za nic. Mohu je spatřit pouze tehdy, když to Bůh chce. Budu se modlit za vašeho syna, aby ho Bůh uzdravil. Ale jestli ho Bůh uzdraví nebo ne, to zaleží na Něm a na vaší víře. Jste oba křesťané?“
Ani jeden z nich nebyl křesťan. A tak jim Bill vysvětlil některé základní pojmy Evangelia. „Víte, vy tak hodně očekáváte od Boha a žádáte Ho o uzdravení vašeho syna, zatímco vy sami jste mu neodevzdali své životy. Přemýšlejte o tom takto: Jestliže váš syn zemře, Bůh si ho vezme do nebe, protože je příliš mladý, aby nesl zodpovědnost za svůj život. Pokud ale vy zemřete jako hříšníci, nikdy víc se s ním neuvidíte. Ale kdybyste přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele, tak i kdyby váš syn zemřel, jednoho dne se s ním setkáte v nebi, protože tam odcházejí křesťané po smrti. Chcete teď odevzdat své životy Ježíši Kristu? Jakmile se stanete křesťany, můžete s důvěrou prosit Boha, aby uzdravil vašeho syna. Snad ho Bůh ušetří.“
Pro tyto mladé rodiče to znělo jako obchod, na němž nemohou prodělat. Oba poklekli na podlahu a Bill v jednoduché modlitbě, ve které poprosil Ježíše Krista, aby se stal Pánem jejich života, přivedl tento pár ke Kristu. Jakmile skončil, maminka se postavila a hystericky zablábolila: „Teď už tedy můžeš mít vidění o našem synovi.“
„Vždyť jsem ti už řekl, že nemohu přimět Boha k tomu, aby mi dal vidění. Pokud to neudělá On sám, tak to prostě neudělá. A pokud to udělá, pak ti to hned řeknu. Nech mi číslo telefonu, kde budeš.“
Zoufalé mamince to ale nestačilo. Hned druhý den, v neděli 23. dubna, telefonovala do hotelu každých 15 minut a ptala se slečny Isaacsonové: „Měl už nějaké vidění?“
UPLYNULY 3 DNY od vzkříšení mrtvého chlapce. Zprávy o tomto zázraku se dostaly do nejvzdálenějších usedlostí Laponska. Davy lidí proudily do města Kuopia z každého koutu provincie a posluchárna byla naplněna ihned po poledni. A když přišla chvíle, aby se Bill ukázal na pódiu, zjistil, že bez cizí pomoci se k této budově nepřiblíží ani na vzdálenost tří městských bloků. Hlavní guvernér poslal policejní gardu, aby mu pomáhala. Tito muži se seřadili do tvaru šípu se vztaženými meči kolem evangelisty, a tak postupovali kupředu. Zástup couval na uctivou vzdálenost.
Ochranka pomohla Billovi dostat se do suterénu posluchárny a zavřela za ním dveře. Většina jednotky zůstala venku a jen čtyři gardisté — dva vpředu, dva vzadu — vedli Billa tak dlouho, dokud neměli jistotu, že se dostal až na pódium. Celý veliký suterén byl prázdný, s výjimkou několika lidí, kteří čekali v řadě před veřejným záchodem. Z hlavní posluchárny zněla hudba až sem. Byla to finská národní lyrická hudba hraná v molové tónině. Bill procházel suterénem směrem ke schodišti s vědomím, že teď přichází řada na něj.
Ušel pouze několik kroků, když se najednou otevřely dveře dámské toalety a začala se z nich o berlích šourat zmrzačená dívka. Bylo jí asi deset let. Měla rozcuchané vlasy sahající po ramena, jako kdyby si je sama přistřihla. Šaty sahající pod kolena měla roztrhané na cáry, ale ta hlavní věc, která připoutala Billovu pozornost, byly její výztuhy. Byla jedním z nejvíce postižených dětí, které byly ještě schopny stát a pohybovat se po vlastních nohách, jaké kdykoliv viděl. Jedna noha byla pevná a zdravá, zatímco ta druhá nebyla k ničemu. Byla o několik centimetrů kratší se silnou podrážkou na botě, obepnuta těžkou sponou s kloubem a připevněna ke kovovému popruhu, upevněnému kolem pasu. To bylo prostě něco, co Bill nemohl pochopit. K té botě se silnou podrážkou byl připevněný provázek, který vedl až k jejímu rameni a byl spojen se šlí na zádech.
Jakmile dívka uviděla Billa, který ji pozoroval, sklonila svou hlavu. Slzy jí kanuly po tvářích a třpytily se v tom pološeru elektrických světel. Bill si byl jist, že ho dívka poznala. A zcela jistě věděl, že by chtěla přijít k němu, ale bojí se, že by to bylo neslušné.
Vojáci, kteří šli před Billem, se zastavili a dívali se, proč nejde dál. Ti další dva vojáci ho zezadu pobízeli, ať pokračuje. Jelikož ale žádný z těch čtyř gardistů nemluvil anglicky, Bill jim dal znamení hlavou a rukou, že se chce na chvíli zastavit. Když se tato dívka podívala znovu, Bill jí pokynul, aby přišla blíž. Belhala se tedy k němu. Teď pochopil účel toho provázku, visícího z jejího ramene až k botě. Nejdřív vysunula obě berle dopředu, potom se o ně opřela, trhla ramenem, a tím se její postižená noha posunula kousek dopředu. Vypadalo to velice nemotorně, ale fungovalo to. Bill cítil, jak mu srdce jihne dojetím a soucitem.
Když tato zmrzačená dívka došla k němu, chytila lem Billova saka, zvedla ho ke rtům a políbila. Potom ho pustila a z jejích modrých očí jí kanuly slzy. Pak sklonila hlavu a přidržela si svou potrhanou košili. Byla to její, byť nešikovná, dívčí úklona, jako by tím chtěla finsky říci „děkuji“.
Bill spatřil stín nad její hlavou, který bledl, až se proměnil v podobiznu té stejné dívky, která se procházela ve vzduchu po dvou zdravých nohách. „Miláčku,“ oslovil ji celý vzrušený, „můžeš ty šle hned odhodit. Bůh tě uzdravil.“
Nemohla samozřejmě pochopit, co jí bylo v angličtině řečeno. A jelikož tam nebyl žádný překladatel, jeho slova byla pro ni bezvýznamná. Gardisté, kteří stáli za ním, uznali, že už příliš dlouho hovoří a začali ho pobízet, aby šel dál ke schodišti. Jelikož víc nebyl schopen v dané chvíli udělat, pomyslel si: „Ó, Bože, určitě to jednou pochopí.“
Ten večer, když ti prostí Laponci viděli dar rozpoznání, který dokazoval, že Ježíš žije, stovky lidí ani nepotřebovaly přijít do modlitební řady přijmout své uzdravení. Bill z pódia pozoroval, jak odhazují berle daleko od sebe a jak vstávají z invalidních vozíků.
Po ukončení modlitby za druhou skupinu lidí s modlitebními lístky Howard položil ruku na rameno svého bratra a nabádal ho k opatrnosti: „To snad pro dnešní večer stačí, Bille. Během této cesty máš před sebou ještě mnoho bohoslužeb a nechceme, aby ses úplně vyčerpal.“
„Howarde, mám ještě trochu síly. Vyvolejme ještě pár modlitebních lístků. Začneme od čísla 45.“
Když Howard seřazoval posledních deset pacientů do modlitební řady, Bill se otočil, aby si vypil skleničku vody. Najednou za sebou uslyšel nějaké ťukání a cvakání. Obrátil se a uviděl tutéž zmrzačenou dívku, s níž před chvíli hovořil v suterénu. Teď se prodírala ke schodišti vedoucímu na pódium. Její číslo bylo 45.
Billovo srdce poskočilo radostí. Obrátil se ke slečně Isaacsonové a řekl: „Prosím tě, opakuj moje slova přesně, i když jim nebudeš rozumět.“ Když se dívka k němu dobelhala, usmála se. Chyběl jí vpředu zub. Bill řekl: „Ty jsi ta dívka, kterou jsem potkal na schodišti před bohoslužbou, že ano?“
„Ano,“ odpověděla. „Jmenuji se Veera Ihalainenová. Jsem válečný sirotek. Moji rodiče byli zavražděni Rusy. Teď bydlím ve stanu tady v Kuopiu. Myslíš, že mě Ježíš uzdraví?“
„Miláčku, Ježíš Kristus tě už uzdravil. Uzdravil tě tam u schodiště před bohoslužbou. Jdi, posaď se a popros někoho, aby ti pomohl sundat ty výztuhy. Potom přijď, chtěl bych se s tebou vidět.“
Zatímco jeden finský kazatel rozvazoval Veeriny výztuhy, Bill začal hovořit s dalším pacientem. Najednou vzduchem zazněl pronikavý výkřik a hle, zde přichází Veera. S jásáním drží berle v jedné ruce a výztuhy ve druhé, běží a bosýma nohama dupe po dřevěném pódiu a skáče jako mladý sob. Bill připojil i svůj hlas k této harmonii chvály, která se pozdvihla v celém obecenstvu.
Po bohoslužbě Howard odváděl Billa do hotelu. Když procházeli hotelovou předsíní, začal Howard opatrně hovořit. Tím se pokoušel odpoutat svého bratra od pomazání zpět do fyzického světa. „Bille, vzpomínáš si, jak jsme byli v Prince Albertu a ty jsi jedl ty hrozné kanadské bonbóny?“
„Hm hm.“
„Víš co, jestli si myslíš, že byly špatné, můžeš ochutnat tyhle finské. Myslím, že cukr, stejně jako ostatní potraviny, je tady vzácný, a tak to dělají jinak. Dělají to se škrobem. Vezmi si jich několik.“ Howard vzal dva bonbóny, takové tvrdé bonbóny, a dal je do ruky svému bratru, ale Bill je do úst nedal.
Když vystoupili z výtahu, procházeli kolem jediného telefonu v hotelu, který se nacházel na tomto podlaží. Byl to takový starodávný přístroj s pevně připevněným mikrofonem ve tvaru zvonku. Byl umístěn v dřevěném boxu, s natáčecí klikou a sluchátkem, které vypadalo jako zvonek na konci telefonní šňůry.
„Víš,“ poznamenala slečna Isaacsonová, „ten druhý chlapec, který měl tu nehodu, je stále v kómatu. Jeho matka telefonovala celý den každých patnáct minut a chtěla se dozvědět, jestli jsi už měl nějaké vidění. Jestli to tak bude pokračovat i zítra, tak z toho zešílím.“ Slečna Isaacsonová otevřela dveře svého pokoje.
„Pán mi ještě ohledně toho nic neukázal,“ řekl Bill a vstoupil do svého pokoje.
Položil Bibli a ty dva bonbóny na staromódní stůl s mramorovou deskou. Pak se postavil k oknu. Hleděl na východ směrem k Rusku. Ačkoliv se blížila půlnoc, noční obloha spíše připomínala soumrak doma v Indianě. Stále bylo ještě tolik světla, že by se venku dalo číst noviny. Je to země půlnočního slunce. Byli blízko polárního kruhu, kde se dubnové slunce schovává za obzorem jen na krátkou chvíli a znovu vychází a putuje po nebi následující den. Ulice byly plné lidí odcházejících z posluchárny. Všichni spolu rozmlouvali. Není divu, měli si co říct o těch velikých skutcích, jichž byli svědky dnes večer ve shromáždění. A pak Bill s úžasem pozoroval skupinu finských vojáků, kteří se objímali s ruskými vojáky. Bill si pomyslel: „Taková věc, která dosáhne toho, že Fin obejme Rusa, je schopna vyřešit každou válku na zeměkouli. Ježíš Kristus je tou odpovědí, ano jistě.“
Bill pozvedl ruku se zbožným pocitem. „Nebeský Otče, Ty jsi tak nádherný, ó jak Tě miluji za uzdravení toho zmrzačeného sirotka dnes večer. Ó, veliký Jahve, Bože, jak nádherný jsi. Jednou prolomíš to východní nebe a přijdeš znovu. Tentokrát to bude ve slávě. Tisíce těchto finských lidí vejde do věčného života na základě rozhodnutí, které učinili dnes večer. Ó, Ježíši Kriste, můj mistře a můj Pane, ó, jak Tě velebím, ó, jak jsem Ti vděčný za Tvé působení.“
Najednou za sebou uslyšel nějaký zvuk. Otočil se a s úžasem zjistil, že to je anděl Páně stojící vedle starožitného stolu. Anděl vypadal stejně jako vždycky: vysoký, s vypnutou hrudí, bez plnovousu, s olivově tmavou pletí a temnými hustými vlasy padajícími na ramena, v bílém rouše, které mu nezakrývalo úplně nohy. Jeho vzhled byl jako vždy přísný. Nad andělem vířilo to věčně přítomné světlo. Ruce měl složené jako obvykle, ale musel je složit právě teď, protože na stole stála úzká váza, která tam předtím nebyla. Zvuk, který Bill před chvílí uslyšel, musel být způsoben tím, jak anděl pokládal vázu na mramorový povrch stolu. Bill věděl, že to není vidění a anděl i váza jsou hmotné věci, stejně jako on. Kdyby se jich Bill dotkl, mohl by je nahmatat. Ale neodvážil se toho.
Ve váze byly dva žluté narcisy. Jeden se skláněl k severu a ten druhý k jihu. Anděl se díval na tyto květiny a zeptal se: „Co to je?“
„Připadají mi jako velikonoční květy,“ odpověděl Bill.
„Ty dvě květiny znázorňují dva chlapce, kteří před třemi dny měli nehodu. Chlapec, který byl sražen k severu, zemřel ihned, ale byl navrácen k životu. Ten chlapec, který byl odhozen k jihu, pravě teď umírá.“
Bill hleděl, jak květ, který se skláněl k severu, náhle padl až na stůl, zatímco ten květ, který se skláněl k jihu, padal zvolna, tak jako ručička na hodinách zvolna klesá při každém tiknutí.
Anděl se zeptal: „Co ti dal tvůj bratr?“
„Dva bonbóny.“
„Sněz je.“
Ty dva bonbóny ležely na stole, jeden na jedné, druhý na druhé straně vázy stejně jako ty květy. Bill zvedl ten ze severní strany a vložil ho do úst. Byl velmi chutný. Bill bonbón rozkousal a narcis, který ležel na stole, náhle poskočil nahoru a ve váze se narovnal. Ale ten jižní květ klesal, níž a níž tak, jako by časomíra odpočítávala — tik, tak, tik, tak.
„Teď sněz ten druhý bonbón,“ přikázal anděl.
Sáhnul pro ten druhý hranatý bonbón, vložil ho do úst a začal kousat. Ale chutnal odporně. Byl bez chuti a bylo ho cítit škrobem tak, že ho Bill vyplivnul do dlaně.
Anděl ho varoval: „Jestli ho nesníš, ten druhý chlapec zemře.“
Právě teď se ten druhý narcis téměř dotknul povrchu stolu. Bill rychle vložil ten nakousnutý bonbón zpátky do úst. Chutnal sice odporně, ale rozkousal ho. Když ho spolknul, ten klesající květ poskočil nahoru a narovnal se tak jako jeho společník. Anděl mírně sklonil hlavu. Vzal vázu s květinami, splynul s vířícím světlem nad svou hlavou a zmizel.
Bill stál několik minut nehnutě. Cítil se úplně ztuhlý. Nakonec ale odklopýtal na chodbu a zakřičel: „Sestro Isaacsonová, pojď rychle sem!“
Slečna Isaacsonová prudce otevřela dveře a pospíchala k němu. „Bratře Branhame, co se stalo, co se děje?“
„V mém pokoji se právě se mnou setkal anděl Páně a dal mi slovo ohledně toho druhého chlapce, který měl tu nehodu. Chci, abys zavolala té mladé mamince a řekla jí: ‚Tak praví Pán: Tvůj syn zůstane naživu.‘“
Slečna Isaacsonová běžela na konec chodby a vytočila číslo, aby se spojila s operátorem, který ji přepojil domů k rodičům. Slečna Isaacsonová prohodila jen pár slov a pak naslouchala. Potom telefon zavěsila. „Doma byla jenom opatrovnice dětí. Manželé odjeli asi před půl hodinou do nemocnice. Myslím si, že dostali zprávu, že jejich syn umírá.“
„V pořádku,“ řekl Bill, „tak musíme zatelefonovat do nemocnice. Slíbil jsem, že jí řeknu, jakmile mi Bůh něco ukáže.“
A tak se slečna Isaacsonová znovu spojila s operátorem, který ji přepojil do nemocnice. Brzy nato hovořila finsky s tou mladou maminkou. „Bratr Branham říká: Tak praví Pán: ‚Váš syn zůstane naživu.‘“
Slečna Isaacsonová poslouchala asi minutu a potom se s překvapeným úsměvem podívala na Billa: „Matka říká, že už to ví. Když přijeli do nemocnice, srdeční tep jejich syna rapidně klesal. Stáli kolem něj v očekávání na poslední dech. Ale asi před pěti minutami se jeho puls náhle zlepšil a byl úplně normální, pak otevřel oči a začal s nimi mluvit. Jeho řeč byla srozumitelná a vypadalo to, že je v pořádku. Lékaři byli ohromeni. Říkali, že jestli se mu bude takto dobře dařit, jak to teď vypadá, může se druhý den ráno vrátit domů.“
Bill s uspokojením přikývnul: „Řekni jí, že jsme oba z uzdravení jejího chlapce moc šťastní. A připomeň jí, že ani já, ani vidění jejího syna neuzdravilo. Způsobila to její víra v Pána Ježíše Krista.“
Z FINSKA se pak Branhamova skupina přemístila do sousedního Švédska a pak do Norska. Druhý den pobytu v Norsku se Bill asi v pět hodin ráno náhle probudil. Stál vedle něj anděl Páně a pozoroval ho. Ruce měl složené, tak jako vždy. Nad ním kroužilo to nadpřirozené světlo a vrhalo tajemný žár na stěnu hotelového pokoje.
„Obleč se,“ nařídil anděl a splynul s tím světlem a zmizel.
Bill se oblékl a čekal. Nic se nedělo. „Co to všechno má znamenat?“ přemýšlel. „Přeje si Pán něco ode mě?“
Protože neobdržel žádné další pokyny, rozhodl se, že si vyjde na procházku a bude se za tu věc modlit. Ušel asi pět kilometrů norským městem a zastavil se u řeky. Uvelebil se pod stromem a snažil se uvolnit a modlit se, zatímco se slunce na obloze zvedalo výš. V devět hodin začal být nervózní a pomyslel si, že jestli ho nenajdou v pokoji, budou o něj mít starosti. A právě v tu chvíli uslyšel hlas anděla, který přísně přikazoval: „Vstaň a jdi zpátky.“
Ušel asi míli a znovu zřetelně uslyšel andělův pokyn: „Odboč vpravo.“ Bill odbočil, a když prošel kolem několika městských bloků, anděl řekl: „Odboč vlevo.“ I když se tomu divil, kam ho Pán vede, přesto však poslechl. A náhle uviděl Nora, který překládal jeho poslední večerní shromáždění.
Tento muž rovněž uviděl Billa a přiběhl, aby mu podal ruku. Ve tváři Nora se odráželo velké překvapení: „Bratře Branhame, to je zvláštní. Já…“
„Moment,“ přerušil ho Bill. Mezi nimi se zformovalo vidění. Bill toho muže viděl v nějakých nesnázích. Pak uviděl sám sebe na konci včerejšího večerního shromáždění, jak se skloněnou hlavou a zavřenýma očima vede shromáždění k modlitbě. Teď zpozoroval něco, čeho si včera večer nevšiml. Když vidění skončilo, Bill tomu muži na ulici řekl: „Ty ses zrovna vrátil z nemocnice, že?“
„No, ano, odkud to víš?“
„Máš jen jednu ledvinu a bojíš se, abys o ni nepřišel.“
„To je pravda. Včera večer na pódiu, když jsem tě překládal, jsem se sotva držel na nohou.“
Bill přikývnul: „Asi před třemi nebo čtyřmi roky jsi měl udělat něco pro Pána a neudělal jsi to, je to tak?“
V každém záhybu jeho vrásčitého obličeje se zrcadlilo překvapení: „Bratře Branhame, to je pravda.“
„Potom ti museli vyoperovat jednu ledvinu. Pak to přešlo na tu druhou, a to ti dělá starosti. A včera večer, když jsme se modlili společnou modlitbou, ses lehce přidržel okraje mého saka a modlil ses: ‚Prosím, Pane Ježíši, uzdrav mě.‘“
Muž zvedl ruku k nebi: „To je pravda, bratře Branhame. Také jsem prosil Boha, aby mi dal potvrzení, že jsem byl skutečně uzdraven. Asi před půl hodinou jsem měl takový zvláštní pocit, že bych měl přijít sem a zůstat stát na ulici. A tady jsem tě potkal. Jsem si jistý, že mě Ježíš Kristus uzdravil.“
Když se Bill vrátil do hotelu, Lindsay, Moore, Baxter a místní norští pastoři se právě chystali jít na snídani. Vyšli spolu na ulici a než vešli do restaurace, krátce se zastavili před výlohou jednoho obchodu.
Bill se obrátil k ostatním a řekl: „Tak praví Pán: z této budovy vystoupí muž a zastaví nás. Bude mít na sobě tmavý oblek a světlý klobouk. Požádá mě, abych s ním šel nahoru a pomodlil se za jeho nemocnou manželku. Já to ale nemohu udělat, protože to je čas jejího odchodu.“
Jack Moore se zeptal: „Kdy se to stane?“
„Patrně dřív, než se vrátíme do hotelu,“ odpověděl Bill, „to vidění bylo tak zřetelné, že se to stane dnes ráno.“
Po snídani odcházeli zpátky do hotelu, a když šli kolem té výkladní skříně, náhle nějaký muž vyšel z toho obchodu. Byl celý rozrušený a chtěl se setkat s Billem. Prostřednictvím norského pastora, který překládal, se dozvěděli, že bydlí v bytě nad tím obchodem a jeho manželka je smrtelně nemocná. Ten pán, majitel obchodu, úpěnlivě prosil „velikého amerického evangelistu“, aby s ním šel nahoru a pomodlil se za jeho manželku.
Bill s politováním tuto žádost odmítl, musel říct: ne. Věděl, že musí být poslušný viděním, i když se mu to líbí nebo ne. A to je ta vysoká cena, která provázela jeho dar a povolání.