Škola rozšiřovala Billovy vědomosti v mnoha směrech. Učil se o světě, který existoval za hranicemi zelené pahorkatiny Indiany a Kentucky — o světě, který byl právě ve válce. Dozvěděl se názvy států, o jejichž existenci neměl dosud ani tušení — o Německu, Rakousku, Maďarsku — a dozvěděl se, jak tyto země vytvořily alianci proti Francii, Velké Británii a Rusku. I když na podzim roku 1916 Spojené státy americké zůstávaly ještě neutrální, paní Templeyová informovala své studenty o událostech v zahraničí. Často přinášela do školy noviny a přečetla žákům nějaký článek o válce. Billova fantazie byla podnícena popisy pěšáků a příkazy generálů, krutých bitev a romantických hrdinů. Někdy strávil polovinu polední přestávky při prohlížení fotek vojáků v novinách. Občas také zahlédl nějaké vojáky i v Jeffersonville. Jejich uniformy fantazii sedmiletého Billa tak rozněcovaly, že v něm vzbuzovaly touhu stát se vojákem.
Lloyd Ford, Billův kamarád ze školy, si vydělal na skautskou uniformu tím, že během letních měsíců prodával časopis Pathfinder. Lloyd v ní často chodíval do školy, což v Billovi vzbuzovalo závist. Na přední straně uniformy byly odznaky, na rukávech řady proužků, k tomu klobouk ve vojenském stylu a lampasy na nohavicích. Prostě Lloydova uniforma byla vším, co by si Bill mohl na svém obleku přát. Kdyby někdy mohl takový mít, pak by jistě získal na vážnosti.
Jednou si Bill dodal odvahu a řekl: „Lloyde, až tu uniformu obnosíš, dáš mi ji?“
„Samozřejmě, Bille. Dám ti ji,“ řekl Lloyd.
Koncem října se ochladilo. Každé ráno pokryla pole silným kobercem námraza a zřídkakdy roztála před desátou hodinou. Bill, který ještě stále neměl žádnou košili, se při běhu do Utica Pike celý třásl. Když se mu podařilo přijít do školy včas, stačil si před vyučováním u kamen na uhlí ohřát své „husí kůží“ pokryté tělo a vybrat si své oblíbené místo. Paní Whathenová, manželka Charlesova šéfa, ho zřejmě viděla, jak běží do školy s obnaženou hrudí, protože mu jednou darovala obnošené sako s nášivkou orla na rameni. Teplo bylo pro Billa tak příjemné, že nosil sako neustále na sobě, ať už při práci nebo když si hráli před chaloupkou. Ve škole ho míval celou dobu na sobě zapnuté až ke krku, aby si jiné děti nevšimly, že pod ním nemá košili.
Když večer ulehl na půdě ke spaní, mohl Bill i jeho mladší bratři škvírami mezi šindeli pozorovat hvězdy. Jakmile začalo sněžit, přikryla Ella děti nepromokavým plátnem. Ráno ležel na plátně poprašek sněhu.
Snídani měla Ella hotovou dřív, než se chlapci probudili — teplé placky s melasou. Jednou ráno si stoupla k dřevěnému žebříku a zavolala: „Bille! Rychle pojďte s Edwardem na snídani.“
Bill odpověděl: „Mami, já nevidím! Něco mám v očích.“ Na půdě totiž celou noc vanul mrazivý vánek, a to mu slepilo víčka, že nešla otevřít.
„Máš něco v očích. Počkej, přinesu mývalí sádlo,“ řekla Ella.
Pokaždé, když Charles zastřelil mývala, oddělil sádlo od masa a Ella je vyškvařila a nalila do plechovky. Mývalí sádlo bylo rodinným všelékem. Ella ho podávala dětem při těžkém nachlazení spolu s terpentýnem a naftou. Musely to polykat, když je bolelo v krku. Teď Ella nanesla chlapci teplé mývalí sádlo na víčka, aby je mohl otevřít.
Bill s Edwardem chodili do školy i ve sněhu. Někdy šli ve stopě kočáru, někdy si cestu závějemi museli razit sami. Přicházeli potom do školy promočení až po kolena. Byli rádi, když jim do polední přestávky oblečení uschlo.
Oběd si nosili s sebou v dvoulitrovém kbelíčku od melasy. Do něj maminka vložila jednu sklenici se zeleninou a druhou s fazolemi, k tomu dva krajíce kukuřičného chleba od snídaně a dvě lžíce. Bill cítil vůni doma upečeného chleba, který si k obědu přinášely jiné děti; ó, jak nádherně voněl. Věděl, že si děti teď budou pochutnávat na sendvičích a koláčích, a on se před nimi za své skromné fazole a kukuřičný chléb styděl, a tak s Edwardem odešli k řece, posadili se tam, postavili sklenice mezi sebe a snědli si svůj oběd v soukromí. Bill si nabral fazole jako první, potom si nabral svou lžící Edward, pak znovu Bill, a jednou ten a pak zas ten, aby se spravedlivě podělili.
Blížily se Vánoce roku 1916. Paní Templeyová se svými žáky nastříhala proužky červeného, bílého a modrého papíru, slepili z nich řetězy a děti si je vzali domů, aby je mohli pověsit na vánoční stromeček. Charles nikdy předtím doma vánoční stromeček neměl, ale když Ella uviděla ozdoby svých synů, rozhodla se, že tento rok to bude jinak. Vzala sekeru, zašla do lesa a přinesla malý hustý jalovcový stromek. Ty dva papírové řetězy zavěsila na větve, ale stromeček ještě nevypadal dostatečně ustrojen. Charles v létě na zahradě vypěstoval trochu popcornu; Ella si pomyslela, že by ho mohla dobře využít. V přikrytém kotlíku, kterým potřásala nad ohněm, ho upražila. Pak jehlou napichovala popcorn na niť a vyrobila dlouhý řetěz a ovíjela ho kolem jalovcového stromku tak dlouho, dokud nebyla přesvědčena, že vypadá skutečně jako vánoční stromeček.
Po ozdobení stromečku jí ještě trochu popcornu zůstalo, a tak ho nasypala do dvoulitrového kbelíčku od melasy a dala ho Billovi a Edwardovi do školy k obědu, aby jim udělala radost. Chlapci si dali kbelíček s obědem do šatny nahoru na polici, pod kterou si děti věšely kabáty. (Bill měl svůj kabát na sobě celý den, dokonce i ve třídě). Asi kolem desáté si Bill vzpomněl na popcorn: „Jakou to má asi chuť?“ Pak si pomyslel: „Ještě před obědem si trochu vezmu.“ Přihlásil se a požádal paní Templeyovou, aby mu dovolila odejít na záchod. Když procházel šatnou, otevřel víko kbelíčku, nabral plnou hrst popcornu a víko zase zavřel. Schoval se za cihelný komín a pochutnával si na té prima pochoutce. Než se vrátil dovnitř, pečlivě si utřel ruce i obličej, aby neprozradil svůj podvod.
Během polední přestávky odešli Bill s Edwardem k řece a posadili se na svůj kmen, aby se najedli. Každý si chtěl pochutnat na popcornu jako první. Otevřeli kbelík a ukázalo se, že třetina popcornu zmizela. Edward se udiveně podíval na Billa a řekl: „Hej, co se s tím popcornem stalo?“
Bill se tvářil jakoby nic a řekl: „No, jo, opravdu.“
Edward neměl vůbec tušení, co se vlastně stalo.
Na štědrý večer si chlapci do okna pověsili ponožky. Druhý den ráno měl každý ve své ponožce pomeranč a tři cukrovinky. „Ten Mikuláš je skvělý,“ pomyslel si Bill, „přinesl nám takové dobroty!“ Pomeranč snědl hned na Boží hod, ale kůru si pečlivě usušil a nosil ji ještě dlouhé týdny v kapse kabátu a cucal ji jako bonbóny.
Během ledna 1917 Bill zpozoroval, že Lloyd Ford už od vánočních prázdnin skautskou uniformu nenosí. Jednou se ho zeptal: „Lloyde, kde máš tu svou skautskou uniformou?“
„Je mi líto, Bille,“ odpověděl Lloyd, „zapomněl jsem, že jsi ji chtěl, ale zeptám se maminky.“ Druhý den přinesl Lloyd zdrcující zprávu: „Bille, sako dala maminka psovi do boudy jako vystýlku a kalhoty použila na záplaty tátových kalhot. Nezůstalo z ní nic než jedna nohavice."
„Tak mi přines aspoň tu,“ odpověděl statečně Bill.
Bill se tedy stal hrdým majitelem obnošené nohavice ze skautské uniformy s lampasem na boku a stahovací šňůrkou na konci. Tolik si přál nosit tu nohavici do školy, ale nevěděl, jak to udělat. A tak ji strčil do kapsy kabátu, kde měla čekat na vhodnou chvíli. Na příležitost dlouho nečekal.
Silná sněhová vánice vyklopila na venkov Indiany svůj bílý náklad. Některé závěje byly dokonce vyšší než pět metrů. Pak začal padat mrznoucí déšť a stromy i sníh pokryl ledem, což vytvořilo vynikající podmínky pro sáňkování. Polední přestávku trávily děti ze školy v Utica Pike sáňkováním na blízkém svahu kopce. Všechny děti měly sáňky tovární výroby — všechny, až na Billa a Edwarda. Bill si ale vzpomněl na starý kovový dřez na smetišti poblíž řeky. Přinesl ho a brzy se s Edwardem na vrchu kopce připojili k ostatním dětem. Vlezli do dřezu — Bill si sedl dozadu a vzal mezi nohy Edwarda — a už se hnali z kopce dolů a ještě se přitom otáčeli. Byla to báječná zábava, ale nakonec se rezavé dno dřezu prodřelo, a aby mohli pokračovat v sáňkování, museli se postarat o něco jiného. Tentokrát si otesali kus hrubého prkna, tak aby se přední část podobala skluznici sáněk. Díky zmrzlému sněhovému povrchu jim to výborně jezdilo. A tak tito dva kluci sáňkovali i z nejstrmějšího svahu kopce a jejich provizorní vozítko dosahovalo opravdu značné rychlosti.
Při jedné z jízd se kluci dole pod kopcem ošklivě vybourali. Bill vstal, kabát měl plný sněhu a cítil v noze tupou bolest. Ostatní děti se okolo něj shlukly a ptaly se, co se stalo. „Ó, bolí mě noha,“ zasténal. V tom ho napadlo: „Mám v kapse tu nohavici ze skautské uniformy. To bude výborná bandáž.“ Vytáhl nohavici z kapsy, natáhl ji přes botu na bolavou nohu a nahoře stáhl zdrhovací šňůru. Právě zvonilo. Školní zvonek svolával děti zpátky do třídy.
Při odpoledním vyučování vyvolala paní Templeyová Billa k tabuli. Bill se u tabule postavil bokem ke třídě a doufal, že si ostatní děti nevšimnou, že má skautskou nohavici pouze na jedné noze. Ale všichni si toho samozřejmě všimli. Potlačovaný chichot se rázem změnil v bouřlivý smích. Bill se rozplakal, a tak ho paní Templeyová pustila dřív domů.
V dubnu přinesla paní Templeyová do školy Louisvillské noviny, ve kterých úvodní titulek oznamoval, že SPOJENÉ STÁTY VSTOUPILY DO VÁLKY S NĚMECKEM. Paní Templeyová ten článek dětem přečetla a vysvětlila jim, že 18. března 1917 německé ponorky potopily tři americké obchodní lodě a přinutily tak prezidenta Woodrowa Wilsona, aby ukončil americkou neutralitu. Spojené státy tím vstoupily do války.
Před školou právě pučely duby. Dny byly stále teplejší. Odpoledne seděl Bill ve svém zimním kabátě a celý se v tom horku potil. Z děr na špičkách tenisek mu vykukovaly prsty.
Jednou si paní Templeyová všimla, že si žáci, kteří sedí vzadu, zacpávají nosy a tváří se, jako kdyby tam něco páchlo. Přemýšlela, jestli to nemá něco společného s Williamem Branhamem. Proč vlastně ten chlapec v takovém horku sedí v tom kabátě? „Williame, proč si nesvlékneš ten kabát? Není ti horko?“ řekla.
Málem se mu zastavilo srdce. Kabát si svléknout nemohl; neměl pod ním košili! „Ne, paní učitelko, je mi trochu zima.“
Podivila se: „I dnes ti je zima?”
„Ano, paní učitelko.“
„No, tak pojď sem a posaď ke kamnům,“ řekla.
Bill své tajemství celou zimu neprozradil, a tak je nemohl prozradit ani teď. Váhavě si přesunul židli ke kamnům a paní Templeyová přiložila do kamen druhou vrchovatou lopatku uhlí. Pot mu potůčkem stékal po čele i po tvářích.
„Williame, je ti ještě stále zima?“ zeptala se Paní Templeyová.
„Ano, paní učitelko.“
Zakroutila hlavou: „Hm, jsi asi nemocný; jdi raději domů.“ Bill zůstal několik dnů doma a přemýšlel, jak si pořídit nějakou košili, aby se mohl vrátit zpátky do školy. Jeho teta, tatínkova sestra, bydlela na protějším kopci, kde stála jejich chaloupka. Měla dceru přibližně v Billově věku. Nedávno je navštívili a jeho mladá sestřenice si u nich zapomněla šaty. I když měly vepředu i vzadu volánky, Bill se rozhodl, že by si z nich mohl udělat košili. Velký kus šatů odstřihl a horní část šatů si zastrčil do kalhot. Potom se prohlédl v zrcadle na jabloni. Spokojeně pokýval hlavou a louskl prsty.
Když tu krajku na jeho hrudi uviděli spolužáci, posmívali se mu, že to jsou dámské šaty.
„Ne,“ trval na svém Bill, „to je indiánský oblek!“
To bylo ale příčinou ještě většího posměchu. Dělali si z něj legraci a říkali: „Bill Branham chodí v dívčích šatech. To je bábovka!“
I přes stále trvající posměch nosil Bill košili až do začátku léta každý den. Neměl jiné východisko. Byla to jediná košile, kterou měl.