Willie Upshaw čekal na tuto příležitost 66 let. „Dnes nebo nikdy,“ úzkostlivě přemýšlel. „Kdybych to jen mohl stihnout na čas…“ Přál si, aby taxík jel rychleji, ale zrovna je zastihla dopravní špička, která nutila řidiče k pomalejší jízdě. Willie se podíval na hodinky. Za chvíli začíná shromáždění Williama Branhama. Jestli nepřijede včas, aby dostal modlitební lístek, pak by tato cesta mohla být zbytečná. Bez lístku se nemohl dostat do modlitební řady. A jestli se nedostane do modlitební řady, jak se pak může uskutečnit jeho sen?
Po dobu více než půl století jej udržoval při životě jistý fantastický sen, který doutnal v jeho srdci, lehce žhnul jako žhavý popel touhy, jemuž nedal pohasnout. Willie Upshaw toužil po tom, aby mohl chodit bez ‚pomůcek‘. Bylo to zcela jednoduché — přesto komplikované. Naposledy chodil po svých nohou, když mu bylo osmnáct let, to bylo ještě předtím, než si zlomil vaz při nehodě na farmě. Přes tato všechna nesnadná léta, která pak následovala, se probojoval ke svému životnímu mottu: „Ať tě nic neodradí, nikdy se nevzdávej.“ Věříc v neomezenou Boží moc, se horlivě modlil, aby mohl znovu chodit. Bůh ho už uzdravil z různých neduhů včetně rakoviny na tváři, kterou nebylo možno chirurgicky odstranit. Navzdory mnohaletým modlitbám o potřebnou víru se mu nikdy nepodařilo dosáhnout takového stupně víry, která byla potřebná k tomu, aby vstal a chodil, teprve snad — teď…?
Předchozího dne byli Willie Upshaw se svou manželkou Lilou na setkání baptistických kazatelů poblíž svého domova, v Santa Monice v Kalifornii. Tam se setkali s doktorem Royem Davisem, kazatelem, který v roce 1932 ordinoval Williama Branhama. Willie Upshaw se zeptal doktora Davise, zda všechny ty neobyčejné zprávy, které zaslechl o Williamovi Branhamovi, jsou pravdivé. Roy Davis mu řekl o jednom zázraku, jehož byl svědkem, jak se říká, z první ruky. Diakon z jeho vlastního sboru, který se jmenoval Frank Shoemaker, přestal chodit kvůli tomu, že si před deseti lety zlomil vaz. Upoután k invalidnímu vozíku, nalezl své upotřebení ve službě ve sborovém úřadu. Před rokem Shoemaker navštívil Branhamovu uzdravovací kampaň a v ten večer William Branham řekl, že spatřil ve vidění Franka Shoemakera, jak chodí. Shoemaker se okamžitě postavil a opustil invalidní vozík. Davis tvrdil, že Frank Shoemaker od této doby chodí úplně normálně.
Tento příběh znovu rozdmýchal žhavý popel Williho snu natolik, že začal žhnout do červena a doutnat. Kdyby se jen mohl dostat k Williamovi Branhamovi, aby se za něj pomodlil, snad by mohl také znovu chodit. Pak se dozvěděl, že William Branham právě končí uzdravovací kampaň v Los Angeles. Tím Williho starý sen vzplanul nadobro. Vrátil se rychle domů, sbalil si kufry a objednal si nejbližší let do Los Angeles. A už to bylo! Možná to byla jeho poslední příležitost! A právě kvůli tomu se musel dostat do Branhamova shromáždění dost brzo, aby mohl dostat modlitební lístek.
Naneštěstí se provoz stával hustší a rychlost taxíku se stále snižovala. Nervózně si ohmatával nýty na své výztuze na zádech.
„Willie,“ promluvila k němu jeho manželka, „upři svůj zrak na Pána. Bůh tě již vítězně provedl skrze tolik zkoušek. Jen pomysli na to, o co více On bude tebou poctěn, když budeš procházet celou zemí a vydávat o Něm svědectví bez těchto berlí, a budeš o Něm prohlašovat, že On je nejen Spasitelem tvé duše, ale také velikým Lékařem, který uzdravil tvé tělo.“
Willie věděl, že má pravdu, přesto se však nějaký závoj pochybnosti neustále snažil zadusit tento jeho oheň. Přemýšlel o tom, kolik už uběhlo času od doby, kdy mohl naposledy chodit bez berlí. Jeho nehoda se stala v roce 1884, a teď se psal rok 1951; od této doby již uběhlo šedesát šest let.
Kolik věcí se už stalo od tohoto osudového letního dne roku 1884. Sedm let ležel připoután k posteli a připadalo mu to jako noční můra, a přesto všechno jej tato mučivá léta přiblížila více k Bohu. Na svém loži utrpení napsal svou inspirující knihu s názvem ‚Opravdový Willie‘ a ‚Ozvěny samotáře‘. Tato kniha začala jeho dlouhou kariéru ve veřejných službách. Z prodeje ‚Opravdového Williho‘ získal dost peněz na to, aby mohl navštěvovat vysokou školu. Později se stal zakladatelem časopisu ‚Zlatý věk‘, jehož vydavatelstvím se zabýval 13 let.
Pak zahájil politickou dráhu. V roce 1919 uspěl ve volbách ve státě Georgia a získal tak křeslo v kongresu Spojených států. Willie byl obzvlášť hrdý na těch osm let, v nichž sloužil ve sněmovně reprezentantů Spojených států. Spousta z jeho přátel o něm stále mluvila jako o kongresmanovi Upshaw. V roce 1932 zahájil kampaň s úsilím o zvolení za prezidenta Spojených států, kandidoval za Prohibiční stranu.
Po své volební porážce se ujal jako dobrovolník lektorské práce v oblasti křesťanského vzdělávání a pomáhal dětem z nižších společenských vrstev, aby mohly navštěvovat vysokou školu. Navštívil školy ve 42 státech a přednášel k deseti tisícům studentů, přičemž je nabádal k tomu, aby svůj životní cíl spojili s Bohem. V roce 1938 ve věku 72 let byl ordinován za baptistického kazatele a později sloužil po dvě období jako náměstek prezidenta Jižní konference baptistů. Po určitou dobu pracoval rovněž jako náměstek prezidenta Baptistického semináře pro duchovní v Linda Vista a v Semináři v San Diegu, v Kalifornii.
Nyní ve věku 84 let se Willie Upshaw cítil hrdý na svou ne bezvýznamnou kariéru, zejména když bral na vědomí svoji tělesnou nemohoucnost. Po všechna tato těžká léta však nikdy neztratil svůj sen na to, že snad jednoho dne bude znovu chodit normálně, stejně tak, jako ostatní lidé. Vždycky věřil, že kdyby se jen mohl povznést do té správné víry, pak by bylo všechno možné.
Když řidič taxíku v tomto hustém provozu bojoval o postup kupředu, Willie vytáhl z kapsy novinový výstřižek a chtěl si přečíst něco k povzbuzení. Byl to článek vyprávějící o zázraku, který se před rokem stal Florence Shirlaw Nightingaleové, příbuzné Florence Nightingaleové, známé anglické ošetřovatelky z devatenáctého století. Florence Shirlaw bydlela v Jižní Africe. Ačkoliv byla teprve ve svých třiceti letech, její život byl rdoušen zhoubným nádorem, který obrostl její dvanácterník a žaludek, a tím znemožňoval trávení pokrmu. Protože se rakovinu nedalo chirurgickým zákrokem odstranit, její stav se zdál být beznadějný. Její lékař ji po dobu několika měsíců udržoval naživu pomocí infúze, zatímco se její svaly smršťovaly a její kůže se scvrkla natolik, až nakonec přilnula ke kostem. V posledním stádiu její váha klesla na pouhých 25 kilogramů a nezůstalo z ní nic než kost a kůže. Ti, kteří byli v její blízkosti, se domnívali, že to je její konec. Ale přesto všechno se Florence Shirlaw Nightingaleová ještě nevzdala.
Dočetla se o Williamovi Branhamovi a o úžasných úspěších, které jej provázely v modlitbě za nemocné. V roce 1946 William Branham oznámil, že mu anděl přinesl pověření od Boha, aby vzal dar Božího uzdravování a přinesl jej lidem do celého světa. Anděl mu vyprávěl, že bude-li upřímný a přiměje-li lidi k tomu, aby mu uvěřili, bude-li se pak modlit, nic se jeho modlitbě nepostaví do cesty, dokonce ani rakovina. Slečna Shirlaw poslala Williamovi Branhamovi letenku a úpěnlivě ho prosila, aby přiletěl do Jižní Afriky a pomodlil se za ni. Měla smůlu. Evangelista už měl dohodnuté termíny ve Švédsku, Finsku a Norsku. Když se Florence Shirlaw dozvěděla, že se bratr Branham po cestě zastaví v Anglii, aby se pomodlil za krále Jiřího VI., objednala si let do Londýna. Její letadlo přistálo několik minut poté, co přistálo letadlo, které dopravilo na své palubě amerického evangelistu. V té době už byla Florence na prahu smrti. Její žíly zkolabovaly a to znamenalo, že ošetřovatelka už nemohla vpíchnout jehlu, aby jí tím mohla poskytnout nitrožilní výživu. Její hlas byl pouhým šepotem — její dech se stal mělkým; její puls byl sotva hmatatelný. William Branham poprosil Boha ve jménu Ježíše Krista, aby ji uzdravil a pak prorokoval: „Tak praví Pán: ‚Budeš žít a nezemřeš.‘“ Ačkoliv toto proroctví znělo jakkoliv neuvěřitelně, ukázalo se, že bylo pravdivé. Pravdivost tohoto článku potvrzoval aktuální snímek Florence Shirlaw Nightingaleové, na němž vážila 70 kilogramů a stála na něm s úsměvem, a pohledem plným života, a energie.
Willie Upshaw zastrčil novinový výstřižek do kapsy svého modrého obleku. Jeho víra hořela jako křoví ovívané ostrým kalifornským větrem. Kdyby se jen teď mohl dostat do modlitební řady…
Jeho taxík se motal v hustém provozu a stále více zpomaloval. Způsoboval tím, že otázka modlitebního lístku se stávala na hony vzdálená. Willie si mumlal sám pro sebe: „Ať tě nic neodradí, nikdy se nevzdávej.“
Howard Branham zaklepal slabě na dveře hotelového pokoje svého bratra. „Bille,“ řekl tiše, „shromáždění už začíná. Jestli ihned nevyrazíme, přijedeme pozdě.“
Čekal na odpověď, ale ta nepřicházela. Howard zvedl znovu svou ruku, aby zaklepal silněji, ale rozhodl se, že to raději neudělá. Byl to už jejich čtvrtý den v Los Angeles a on pozoroval na svém bratrovi, že při modlitbě za nemocné prožívá veliké napětí. Howard si byl vědom toho, že jeho bratr před začátkem shromáždění nikdy nespí. Bylo tedy víc než pravděpodobné, že je ponořen v hluboké modlitbě. Howard sešel po schodech dolů do restaurace, objednal si mléčný koktejl a pomalu z něj slámkou usrkával. Když dopil svůj koktejl, vyšel po schodišti a chtěl znovu zaklepat. Tentokrát už byly dveře pootevřeny.
William Branham cestou do modlitebny Calvary nepromluvil se svým bratrem ani jediné slovo. Jeho myšlenky byly soustředěny na Ducha svatého. Ve svém hotelovém pokoji ho navštívil anděl Páně. Ačkoliv Bill anděla neviděl, vždy mohl rozpoznat, když byl na blízku. Cítil tlak na kůži, jakoby to byl nějaký vánek nabitý elektřinou. V přítomnosti této nadpřirozené bytosti se Bill stával zkřehlý úzkostí a strachem. Ačkoliv se setkal s andělem už nejméně stokrát, Bill se vždy cítil v jeho přítomnosti nesvůj. Jeho strach však slábnul, když k němu anděl promluvil. Pak obvykle následovala vidění. Bill nebyl schopen ovlivnit tato vidění. V té chvíli nebyl schopen ovlivnit ani svůj hlas. A právě proto ke svému bratrovi Howardovi cestou do sboru nepromluvil ani slovo; nechtěl narušit toto pomazání Ducha svatého, které na něm spočívalo, protože věděl, že jeho dar bude automaticky působit pod pomazáním a bude vysoušet jeho energii, a on potřeboval ušetřit svoji sílu na dnešní večerní shromáždění.
Jelikož přijeli do modlitebny Calvary později, než bylo oznámeno, Billa nepřekvapilo, že zastihl svého manažera W. J. Erna Baxtera stát za kazatelnou. Když Ern Baxter spatřil Billa, okamžitě ukončil své krátké kázání a přiměl lidi, aby zpívali píseň, která byla tématem Branhamových kampaní.
Jenom věř, jenom věř, všechno je možné, jenom věř…
Bill krátce pozdravil obecenstvo a zeptal se, jestli ho lidé vzadu dobře slyší. Pozvedlo se však tolik rukou, s čímž nebyl spokojen a tak požádal muže, který měl na starosti ozvučení budovy, aby zesílil hlasitost. Byla to taková malichernost, způsobena velkým rozdílem v tělesné výšce mezi Billem a jeho manažerem. Ač si tito muži byli blízcí věkem, vypadali každý jinak a měli každý jiné způsoby. Ern Baxter byl statný jako medvěd, vysoký přes sto devadesát centimetrů a z jeho hrudi vycházel při jeho kázáních dunivý baryton. Na vrcholku jeho téměř čtvercové hlavy zvýrazněné brýlemi s kovovým rámečkem rostly husté a silné vlasy. Naproti tomu William Branham měřil asi pouze sto šedesát pět centimetrů a vážil kolem sedmdesáti pěti kilo. Ve svých 42 letech byly vlasy na vrcholku jeho hlavy prořídlé a vytrácely se i na spáncích, a tím zdůrazňovaly jeho vysoké, zešikmené čelo. Jeho oči byly hluboko posazeny a budily dojem intenzivního soustředění, jako kdyby se orel usadil na vysoké skalní římse, a prozkoumával údolí pod sebou, a nedovolil, aby jakýkoliv pohyb unikl jeho pozornosti.
Od začátku své celonárodní služby v červnu roku 1946 až do této kampaně v Los Angeles v únoru 1951 soustředil William Branham většinu své energie k modlitbě za nemocné. Když kázal před zahájením modlitební řady, bylo to obvykle krátké kázání na nějaké základní biblické téma o Božském uzdravování. A i když nekázal, vždy věnoval několik minut, aby vysvětlil svoji neobvyklou službu. Vyjadřoval se asi takto:
„Drazí křesťanští přátelé, předtím než začneme modlitební řadu, byl bych rád, aby všichni jasně porozuměli tomu, že si nedělám nárok na to, že jsem nějakým Božským uzdravovatelem. To jediné, co mohu pro vás udělat, je, že se za vás mohu pomodlit. Nikdo z lidí nemůže nikoho uzdravit. Pouze Bůh je uzdravovatelem.“
„Jsem jenom člověk, váš bratr, se službou, kterou mám potvrzenou nadpřirozenou bytostí, andělem Páně, který sestoupil od Boha, aby mi poskytnul toto požehnání pro vás. Může snad elektrický vodič, který je natažený k žárovce říct: ‚Podívejte, jaký jsem veliký drát.‘ Nikoliv, tento elektrický vodič nemá nic společného s tím, že svítí světlo. On je jenom vodičem, který to světlo přivádí. Já jsem takovým elektrickým vodičem. Já nemám své vlastní světlo, dokud je někdo nerozsvítí. Vidíte, že vzdávám chválu Ježíši Kristu? To není ze mne — to je z Něj.“
„Někteří si myslí, že andělé se v Novém zákoně nevyskytují a že pouze Duch svatý vedl tuto ranou církev. To je pravda, že Duch svatý vedl tuto ranou církev, ale andělé byli vždycky služebními duchy v každém věku. Vzpomeňte si, jak ve Skutcích v 8. kapitole se anděl Páně zjevil Filipovi a řekl mu, aby šel do Gazy na poušť a vydal svědectví tomu eunuchovi z Etiopie. A když byl Petr ve vězení, a anděl Páně nad ním rozsvítil světlo, dotkl se jej, rozbil okovy a vyvedl jej ven.1Skutky 12 A copak zapomínáme na svatého Pavla? Po 14 dnech a nocích plavby po oceánu v bouři, kdy už pominula veškerá naděje, Pavel řekl: ‚Pánové, buďte dobré mysli; protože anděl Boha, kterému sloužím, se postavil včera v noci vedle mne a řekl mi, že nikdo nepřijde o život; pročež věřím Bohu, že všechno se stane tak, jak mi bylo ukázáno.‘2Skutky 27 A Jan zjevovatel napsal ve své poslední kapitole Bible:
„Já, Ježíš, jsem poslal svého anděla, aby vám v církvích dosvědčil o těchto věcech.“ Zjevení 22:16
Vidíte, kniha Zjevení byla ukázána Janovi andělem Páně. A Jan padl v úctě před tímto andělem, a ten anděl jej zadržel, a řekl:
‚Hleď, abys to nedělal! Jsem spoluslužebníkem tvých bratrů proroků, kteří mají Ježíšovo svědectví.‘
Zjevení 19:10
Prorocký duch, který spočíval na prorocích napříč věky, zde prorokoval skrze Jana a ukazoval mu budoucnost skrze anděla. Ten stejný Duch je zde dnes večer v této budově. On je tentýž včera dnes i navěky. Nesnažte si to vysvětlit, pouze to přijměte.“
Onoho únorového večera roku 1951, zatímco Bill vysvětloval svoji službu shromážděným v Los Angeles, pociťoval, jak anděl Páně od něho odchází a pohybuje se směrem k obecenstvu. To by samo o sobě v jeho shromážděních nebylo nic mimořádného, neobvyklé na tom bylo spíš to, že anděl to zásadně nedělal dříve než by byla zformována modlitební řada a než by víra byla pozvednuta na vyšší úroveň. Nejspíš se zde nacházel někdo s obrovskou vírou. Bill si prohlížel zástup, zatímco pokračoval v kázání. Pak to uviděl — ohnivý sloup vzplanul jasně, jako blesk fotoaparátu. Zastavil se nad štíhlým mužem, který seděl naproti v zadní části budovy, ve vedlejší uličce.
Bill pozoroval nadpřirozené světlo, dokud se neproměnilo ve vidění. I když jeho oči zůstaly široce otevřeny, nemohl již vidět natlačený stánek Calvary Temple. Místo toho uviděl chlapce, který před sebou tlačil vozík a blížil se ke stohu sena; tato scéna se odehrávala za letního dne. Chlapec vylezl nahoru na stoh a začal shazovat seno do nákladního prostoru vozíku. Teď si jedna část Billova rozumu byla matně vědoma toho, že se nadále nachází v Calvary Temple v Los Angeles a že mluví k tisícům lidí; ale ta aktivní část jeho rozumu byla teď tam na tom stohu sena a sledovala rozvíjející se drama. Měl pocit, jako by byl na dvou místech ve stejné době.
Současně s tím jak to sledoval, začal oznamovat do mikrofonu. „Vidím chlapce na stohu sena. Jeho oděv není obyčejný. Ó! Teď z toho stohu spadl a narazil zády do vozíku. Vidím muže, který jej zvedá a odváží ho k lékaři. Lékař má šedivý knírek a brýle na konci svého nosu. Vidím lékaře, který toho chlapce ošetřuje, ale bezúspěšně. Nemůže mu pomoci. Lékař jej posílá domů do postele. Chlapec je na tom tak špatně, že nemůže snést ani sebemenší chvění podlahy, způsobené procházející osobou ve své ložnici. Vidím lidi, kteří vrtají díry do dřevěné podlahy, aby zamezili těmto vibracím. Teď ten chlapec začíná dělat nějakou práci… ó, on něco píše. Teď se z něj stává veliký muž. Teď sleduji, jak ho vezou na invalidním vozíku a pak je schopen dokonce chodit o berlích — má výztuhu na zádech. Vidím, jak sedí na lavici a jak lidé tleskají jeho proslovu. A přátelé, nevím proč, ale ukázal se mi Bílý dům, v hlavním městě Washingtonu D. C. Teď to ode mě odešlo.“
Tyto rychle po sobě následující scény pohasly a Bill se znovu díval na lidi shromážděné v Calvary Temple. Nemohl již déle pozorovat andělovo světlo tam vzadu ve svatostánku a tak začal pozorovat tváře těch, kteří seděli poblíž toho, kde se to světlo ukázalo. „To je on,“ řekl Bill a ukázal prstem. „To je ten starý muž, který tam sedí s berlemi opřenými o vedlejší sedadlo.“
Zatímco se všichni obrátili a chtěli se podívat, Bill se zeptal Howarda, kolik bylo rozdáno modlitebních lístků. Howard obvykle rozdával každý večer této kampaně kolem stovky nových lístků. Každý lístek měl vytištěno písmeno a číslo. Bill vždy vybíral nějaké náhodné číslo, jako například 85, a pak požádal, aby ti, kteří mají čísla od 85 do 100, aby se shromáždili do modlitební řady. Protože každý večer byla vyvolávána série s jiným písmenem abecedy, tudíž každý lístek s číslem 85 se hodil k jedné bohoslužbě. Tento způsob výběru zůstával díky tomu spravedlivý vůči všem. Ti, kteří si přáli přímluvnou modlitbu, měli každý večer šanci se rovnou dostat do modlitební řady.
Zatímco Howard seřazoval lidi v boční uličce, Ern Baxter přistoupil k Billovi a řekl: „Bratře Branhame, znáš tohoto muže, o kterém jsi měl to vidění?“
„Ne, pane, neznám.“
„Je to William Upshaw, bývalý kongresman Spojených států. On si s tebou přeje mluvit a tak já tam dozadu nechám natáhnout mikrofon.“
Uvaděč protáhl mikrofon středem obecenstva a připojil jej k zvukovému systému. Hlas pana Upshawa se ozval v reproduktorech. „Můj synu, odkud jsi mohl vědět, že jsem jako chlapec spadl a zranil se?“
„Pane,“ odpověděl Bill, „nikdy jsem o vás ve svém životě neslyšel. To jediné, co bych mohl říct je, že jsem měl vidění.“
„Dobrá, to je přesně to, co se mi stalo. Jmenuji se William Upshaw a po dobu osmi let jsem byl kongresmanem za stát Georgii. A pak jsem usiloval o post prezidenta Spojených států, to bylo v roce 1932, ale byl jsem poražen kvůli tomu, že jsem se postavil proti legalizaci prodeje whisky. Zastávám toto stanovisko do dnešního dne. Bylo mi 18 let, když jsem se zranil. Šedesát šest let jsem invalidou — sedm let jsem nevstal z postele a 59 let používám invalidní vozík a berle. Bylo za mě tucet krát modleno, ale bezúspěšně. Před několika dny mi doktor Roy Davis doporučil, abych sem přijel a aby ses za mě přimluvil u Boha. Můj synu, budu ještě někdy zdráv?“
„To ti nemohu říct, můj bratře. Já to nevím. Mohu říct pouze to, co mi bylo ukázáno ve vidění. A ono teď zmizelo.“
Bill se podíval do vedlejší uličky. Howard pokynul, že modlitební řada je již seřazena a připravena.
Ačkoliv byl svatostánek natlačen k prasknutí, pouze několika lidem bylo dovoleno se posadit za Billovými zády na pódiu. Poučil se ze své zkušenosti, že to je to nejlepší řešení. Pod pomazáním se stával nesmírně vnímavým na duchy. Jestliže na pódiu bylo plno lidí, mohl mezi nimi vycítit každého skeptika a jejich pochybnosti mu pak ztěžovaly, aby soustředil svoji pozornost na potřeby těch, kteří byli v modlitební řadě. To nebyl pouze jeho nápad; k tomu měl i precedens z Písma. Předtím, než Ježíš vzbudil Jairovu dceru z mrtvých, přiměl všechny pochybovače, aby tu místnost opustili. Stejně tak se zachoval Petr, předtím než se modlil za Dorkas.3Marek 5:35−48; Skutky 9:36−42 Ale byl zde ještě jiný důvod; Bill si nepřál mít skeptiky za svými zády — kdykoliv se nějaká osoba s padoucnicí dostala do blízkosti Pánova anděla, démon padoucnice dostával výbuch hněvu. Když byl nablízku nějaký skeptik, jeho nevíra posilovala toho démona a dělala Billovi ještě větší potíže, aby to zvládl. Někdy Bill dovolil kazatelům, aby se za něj posadili na pódiu, ale musel si být jist tím, že věřili v jeho dar. Pak mohl pociťovat jejich víru a to mu pomáhalo.
Když se před ním postavila první osoba z modlitební řady, Bill s ní obvykle krátce promluvil, zatímco se snažil zkontaktovat s duchem dotyčné osoby právě tak, jako když Ježíš mluvil se samaritánskou ženou u Jákobovy studny.4Jan 4:6−19 Pokud dotyčná osoba byla křesťanem, Bill mohl pociťovat teplé přijetí a příjemného ducha. Často mohl pozorovat vyzařování světla kolem křesťanovy hlavy. Nebyly potřeba dlouhé projevy a Bill mohl pocítit pomazání, které na něj přicházelo. A v této chvíli se obvykle dostavilo vidění. Mohl vidět, jak se pacient začíná vznášet ve vzduchu a ztrácet, jako kdyby se dotyčná osoba začala vzdalovat nadzvukovou rychlostí. Scéna se pak stala takovým miniaturním obrázkem a obvykle ukazovala, a zjevovala něco z její minulosti, a vždycky ukazovala něco specifického, co se týkalo problému této osoby. Tato vidění se podobala snům, ale s tou výjimkou, že Bill byl zcela při vědomí a jednotlivé scény mohl pozorovat zcela jasně a zřetelně. Mohl také vidět adresu dotyčné osoby na boční straně jejího domu nebo jako jméno na poštovní schránce. Častokrát se dozvěděl, co pacienta trápí; to se stávalo tak, že poslouchal lékaře, který zrovna oznamoval diagnózu. Zatímco pozoroval jedno každé vidění, mohl říct veřejnosti to, co vidí, ale tato slova nepocházela z něho samého, když pak tato vidění pomíjela, zůstávala pouze nevýrazná vzpomínka na to, co viděl a zcela se vytratilo to, co řekl. Ale ti, kteří byli v řadě, mohli vždycky dosvědčit, že to, co bylo řečeno pod pomazáním, bylo pravdivé. Jestliže Bill uviděl jasné vířivé světlo kolem pacientovy hlavy, věděl, že se brzy stane zázrak. V jiném případě Bill viděl uzdravení lidí ve vidění. To nikdy neselhalo, vždycky to byla pravda.
Byl zde zřetelný rozdíl mezi pomazáním ke kázání a pomazáním k viděním. To první Billa posilňovalo; to druhé jej vyčerpávalo. Bill nebyl nějakým slabochem. Když býval na lovu (což se stávalo poměrně často), byl schopen v náročném terénu za den ujít 50 kilometrů a zopakovat tento výkon i následujícího dne… ale když spatřil vidění, byl unaven více, než kdyby celou hodinu skákal přes švihadlo. V průběhu těchto modlitebních řad tato vidění následovala jedno po druhém. Když jedno vidění pomíjelo, to pomazání jej na chvíli opustilo a zavěsilo se nad ním jako holubice a očekávalo na dalšího pacienta, který přijde dopředu. Kdyby se tak nedělo, Bill by se zhroutil během několika minut. Jeho tělo by nemohlo toto napětí vydržet. Ale takto byl schopen vydržet 10, možná 15 minut než byl vyčerpáním ochromen.
Toho večera bylo v modlitebně Calvary vybráno a připraveno patnáct lidí do modlitební řady, aby jeden po druhém přicházeli dopředu, každý se svým specifickým problémem, který měl být rozpoznán s velikou precizností. Když nadešel čas, aby se k němu přiblížila poslední osoba v řadě, Bill zavrávoral, jakoby měl upadnout. Ern Baxter rychle vykročil, aby ho zadržel, ale Bill znovu nabyl svoji rovnováhu. Protřel si tvář. Rty měl vlhké a na kůži pociťoval mravenčení, jakoby nedostatkem cirkulace krve.
Náhle se ukázalo další vidění. Bill uviděl mladého lékaře v bílém lékařském plášti. Lékař měl brýle se silnými čočkami a kulatý reflektor na svém čele. Založil si ruce, podíval se dolů a pesimisticky zavrtěl hlavou. Bill pozoroval pohled lékaře a řekl: „Vidím mladého štíhlého a vysokého lékaře; má brýle s oranžovým rámečkem, operuje malé černošské děvčátko ve věku asi tak pěti, šesti let. Odstranil ji mandle, ale něco se mu nelíbí a ona zůstala ochrnutá od svých ramen dolů.“
V tom se vidění vytratilo a Bill uslyšel výkřik nějaké ženy. Kdesi zezadu svatostánku se silná černá žena začala prodírat dopředu. Tlačila nosítka na kolečkách a křičela: „Pane, smiluj se! To je moje dítě!“ Několik uváděčů se ji snažilo zastavit. Ale jako hráč amerického fotbalu se neústupně pouštěla do všech protivníků, narážela do uváděčů, odstrkovala je stranou a razila si cestu vpřed. Nakonec tito muži udělali vepředu řadu a snažili se ji zastavit, ale ona vykřikla: „Kazateli, to je moje dítě! A právě tak to viděl lékař. To se stalo před dvěma lety a ona od té doby nechodí. Byla uzdravena?“
„Nevím, teto. Stejně tak, jako jsem předtím řekl kongresmanovi, mohu říct pouze to, co je mi ukázáno ve vidění. To je tvoje holčička na těch nosítkách?“
„Ano, modlila jsem se a modlila za její uzdravení.“
„Dobře, teto, já se za ni mohu pomodlit a možná mě Pán Ježíš vyslyší; ale nemohu to říct sám od sebe.“ Podíval se na svého bratra: „Howarde, je to už poslední osoba v řadě?“
Howard přikývnul a dal znamení poslednímu pacientovi, aby přišel dopředu. Bill zpozoroval něco jako tmavý pruh pohybující se nad hlavami lidí. Zatímco to pozoroval, ten pruh se rozšiřoval a dostal se až na ulici města. A pak uviděl malou černošskou holčičku, jak skáče na ulici a kolébá na svých rukou panenku.
Bill řekl matce: „Teto, Ježíš Kristus odměnil tvoji víru. Tvoje holčička byla uzdravena.“
Žena se zachvěla emocí a sklonila se nad nosítky a políbila svoji dcerušku. Pak pozvedla oči vzhůru a zeptala se: „Ctihodný, kdy bude asi moje dítě zdravé?“
„Je zdrávo již teď, tetičko.“
Zatímco se maminka dívala na evangelistu, její dcerka nepozorovaně sklouzla z nosítek. Jen co si děvčátko bylo jisté, že ji její nohy unesou, vykřikla. Rychle se otočila a její matka vykřikla a padla zády do rukou uvaděčů. Za minutu již matka s dcerou kráčeli ruku v ruce prostřední uličkou a oslavovaly Boha. Zástup s nadšením vyjadřoval svůj obdiv.
Bill je sledoval, dokud matka s dcerou nevyšly dveřmi ven. „Podívejte, co Pán Ježíš může udělat,“ řekl; jeho slova však byla nezřetelná, protože se cítil již velice slabý. Právě se chystal promluvit k poslední ženě v modlitební řadě, když znovu zachytil koutkem oka nějaký pohyb. Pozorně to sledoval; Bill uviděl bývalého kongresmana, jak se prochází po té stejné uličce nad obecenstvem. Kongresman Upshaw byl oblečen do čokoládově hnědého obleku s bílými proužky a měl na hlavě stetsonský klobouk, který se nosí na jihu. Srdečně se usmíval, a zatímco se procházel mezi lidmi, smeknul svůj klobouk.
Bill pohlédl na místo, kde seděl v křesle pan Upshaw, bylo to hned vedle prostřední uličky. Zde v modlitebně měl ten starý státník na sobě modrý oblek s červenou vázankou.
„Kongresmane, máš tmavohnědý oblek s jemnými bílými proužky?“
Ten starý gentleman držel ještě stále v ruce mikrofon. „Ano, můj synu. Koupil jsem si takový právě předevčírem.“
Teď již Bill věděl, co se stane. „Můj bratře, ty jsi byl poctivým člověkem a byl jsi po celá ta leta čestný vůči Bohu. Bůh tě teď odměňuje tím, že naplní tvé poslední dny štěstím. Můžeš teď chodit, kongresmane. Pán Ježíš Kristus tě uzdravil.“
Pan Upshaw nevěděl, co si má počít. Řekl: „Bože, buď oslaven. Můj synu, jestli mi Ježíš Kristus dovolí chodit bez berlí, zasvěcuji celý zbytek svého života pro Jeho slávu.“
„Kongresmane…“ Bill se zastavil a zavrávoral. Pocítil silný úbytek sil. Ern Baxter a Leroy Kopp jej přidrželi a začali pomalu odvádět z budovy. Bill zašeptal: „Kongresmane, ve jménu Ježíše Krista, postav se a choď. Bůh tě uzdravil. Je to, tak praví Pán.“
Pastor Leroy Kopp se vrátil k mikrofonu a řekl: „Bratr Branham řekl, že kongresman je uzdraven!“
Willie Upshaw pocítil, jak jeho srdce poskočilo. Řekl si: „Bratr Branham zná Boží mysl, a tak mohu vykročit ve víře a přijmout Ježíše Krista jako svého Uzdravitele.“
Pocítil, jakoby něco studeného procházelo jeho tělem, odhodil své berle, postavil se a vykročil do uličky. Nervy v jeho nohách, dávno odumřelé, pocítily najednou nový záchvěv života. Krev naplnila svraštělé svaly. Jeho nohy ho zázračným způsobem podpořily. Udělal další krok a další. A šlo to! Mohl chodit bez pomůcek!
Zatímco publikum jásalo pro Boží slávu a překypovalo radostí, Willie Upshaw prošel uličkou dopředu, a podal si ruku s překvapeným Leroy Koppem. A pak se Willie Upshaw postavil tak, aby jej mohli všichni vidět, předklonil se a dotkl se špiček svých bot.