Hladina řeky Ohia na ulici Spring během povodně v roce 1937 vystoupila opravdu do výše 10 metrů, přesně podle toho, jak bylo andělem Páně Williamu Branhamovi ukázáno. Branhamův modlitebna, která ležela opodál ulice Spring, rovněž obdržela svůj křest. Zvedající se hladina vody prolomila okna a vše, co nebylo upevněno, včetně kazatelny a lavic, plavalo. Když kalná voda nakonec poklesla, lavice byly zpřeházené křížem krážem a vzhůru nohama, ale kazatelna se posadila téměř přesně na své místo — na stojato a čelem k obecenstvu. Poslední večer před povodní nechal Bill ležet na kazatelně otevřenou Bibli. Když se tam vrátil, aby si prohlédl způsobenou škodu, zjistil, že Bible leží přesně tam, kde ji nechal, a že je otevřena na té samé straně. Bill to přijal jako znamení od Boha — i když vnější okolnosti jeho života byly neuspořádané; Slovo Boží, které kázal, bylo pravdivé a neměnné.
To bylo opravdu povzbuzující — a Billovi bylo zapotřebí každého paprsku povzbuzení, aby mu pomohl nést tíhu života. Nemohl se totiž vyrovnat se ztrátou manželky a dcerky. Cítil se, jako by pykal v žaláři bez naděje na propuštění. Zármutek jej uvrhl do káznice a závory za ním uzavřely celu; samota jej hlídala jako strážce a beznaděj a opuštěnost na něj číhaly jako přísný strážce věznice a připadalo mu, že řídí každý jeho pohyb, přičemž rozsudek mu připadal nesnesitelný.
Občas se mu podařilo načerpat trochu útěchy ze snu o Hope a Sharon v nebi. Věděl, že to byl sen, protože upadl do spánku. (Vidění přicházela v normálním bdělém stavu.) Ale to byl takový pamětihodný sen — tak svěží, včetně takových podrobností, jako byla ta trocha dřeva z prériového vozu a stop, které po sobě zanechal v písku. Připadalo mu rovněž, že měl určitě svůj význam, jako kdyby mu sám Bůh chtěl takto sdělit mnohé věci. Některé podrobnosti mu připadaly srozumitelné, jako bylo třeba zlomené kolo kočáru, které jistě znamenalo rozpad rodinných svazků; jedna věc však byla jistá, že Hope se Sharon jsou teď na lepším místě, než je tato zem. Jiné symboly ale nebyly již tak srozumitelné. Proč se ten sen stal na západě? A jestli západ slunce měl rovněž nějaký význam? Nejzáhadnější ze všeho však byla Hopina slova, v nichž mu sdělila, že je vyčerpán následkem modlitby za nemocné. Najdou tyto otázky uspokojivou odpověď?
Bill zatím čerpal svou sílu z Bible. Četl v Římanům 8:28, kde apoštol Pavel říká:
„Víme pak, že těm, kteří milují Boha, všechny věci napomáhají k dobrému, totiž těm, kteří jsou povoláni podle Jeho předsevzetí.“
Bill zápasil o to, aby tomu uvěřil, ale připadalo mu to tak nepochopitelné. Co dobrého by přece mohlo vzejít ze ztráty manželky a dcery? Poznamenal si rovněž Jana 14, kde Ježíš řekl:
„Ať se vaše srdce nermoutí. Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků… Jdu, abych vám připravil místo… Zase přijdu, a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já… Ať se vaše srdce nermoutí, ani se nestrachujte.“
Bill se pokoušel uvádět do praxe tyto pokyny, ale jeho srdce bylo stejně příliš obtížené. Rovněž pokračoval v kázání ve svém sboru, ač ztratil hodně ze své energie a elánu. Přesto byl starostlivý o lidi, ale cítil, že to s Pánem nemá v pořádku. Kdykoliv se modlil, nemohl se nikdy dotknout Božího trůnu takovým způsobem jako dříve. Byl na tom mizerně.
Jeho matka stále bydlela pouze několik bloků od jeho bydliště. Po smrti Charlese seniora udělala ze svého domku penzion, který se pro ni stal zdrojem pravidelného, byť nepříliš vysokého příjmu. Každé ráno Ella vařila snídaně a večeře pro své zákazníky. Bill se u ní často zastavoval na večeři. Jednou večer pomáhal matce při mytí nádobí, když se ho najednou zeptala na most, který se začal stavět přes řeku Ohio mezi Louisville v Kentucky a Jeffersonville v Indianě. „Nepřipomíná ti to něco?“ zeptala se jej.
„To je zvláštní, něco se mi vybavuje — jako bych si na něco vzpomínal.“
Ella pokynula hlavou. „Jednou před léty jsi přiběhl do pokoje celý vzrušený a breptal něco o tom, že jsi spatřil most v místě, kde žádný most nestál. Zprvu jsem si pomyslela, že to je hloupost. Ale pak jsem o tom uvažovala a zapsala jsem si to a schovala.“
Teď držela v ruce kousek nažloutlého papíru. Bill věděl co na něm je, ještě dříve, než si jej přečetl. Jeho chlapecká paměť se rychle vrátila zpět. Vzpomněl si na tu jabloň a hru v kuličky a ten zvláštní pocit, který se ho zmocnil. Vzpomněl si na řeku, jak se mu ve vidění přibližovala blíž a blíž, a jak se najednou nad řekou ukázal most, kousek po kousku, až se jeden nosník daleko od břehu prolomil a zřítil se dolů. Rozprostřel útržek starého papíru a četl čmáranice své matky. Pak uvažoval o stavbě mostu, která právě probíhala. Je to tu. Je to přesně tak, jak to viděl tehdy, když byl ještě chlapec. „Mami, co si myslíš, že to znamená?“
Pokrčila rameny. „Odkud to mohu vědět? Ale, Bille, po celá ta léta jsem vždycky uvažovala o tom, jestli ses nenarodil se zvláštním úkolem ve svém životě. Stále si myslím, že je to možné.“
Když si vzpomněl na svá vidění z dětství — na své první vidění — že se opravdu splnilo, začal přemýšlet i o tomto. Copak jeho život nesměřuje k nějakému jedinečnému cíli? Momentálně mu jeho život připadal tak prázdný, bezúčelný, že nemohl dojít ve svých myšlenkách k tomu, jak by ho Bůh mohl použít k nějakému zvláštnímu poslání. Nikdy ale nemohl zapomenout na toho sedmiletého chlapce, který s hrůzou naslouchal tomu hlubokému hlasu, jenž mu říkal: „Nikdy nepij, nekuř ani neposkvrňuj své tělo žádným způsobem. Až budeš starší, je zde pro tebe připravené dílo, které budeš vykonávat.“ Je to důvod, proč mu Bůh nedovolil ještě zemřít? Je zde ještě pro něj nějaké dílo, které by měl vykonat?
Malinký plamen naděje vzplál v jeho hrudi.
Prvního září 1939 nařídil Adolf Hitler svým jednotkám zaútočit na Polsko. Dva dny nato Francie a Velká Británie vypověděly válku Německu. Francie okamžitě zaútočila přes řeku Rýn podél své společné hranice s Německem, ale dostala se do potíží s prolomením německé obrany. Mezitím německé mechanizované divize naprosto přemohly polské jezdecké oddíly. Po pouhých 18 dnech rozpačitých bojů polská vláda a vojenské velení utekly do sousedního Rumunska. Od této chvíle polský odpor výrazně ochabl a dovolil Německu soustředit svou sílu na válku s Francií. Ač rovněž Francie spěšně opustila německou půdu, pro většinu politických pozorovatelů války v Evropě bylo více než zřejmé, že to neznamená konec války ale její začátek.
Spolu se všemi, kteří měli přístup k rozhlasu a novinám, William Branham sledoval evropské drama se soustředěnou pozorností. Jeho zájem o válečné události pramenil z naprosto jiného zdroje. V jeho případě se jednalo o vytržení, do kterého upadl v roce 1933, během něhož před sebou pozoroval jako ve filmu sedm budoucích událostí. Připadalo mu to neskutečné. Co to bylo za moc, která mu umožnila spatřit věci předtím, než se staly? A proč? Zde se vracel zpět k tomu slovu — poslání. Snad má Bůh opravdu s jeho životem nějaké zvláštní poslání? A pokud ano, proč to neprojeví nějakým zjevnějším způsobem?
V tomto bodě se myšlenky Billa nevyhnutelně vracely k tomu náhodnému setkání s letničními lidmi v Mishawaka v Indianě před dvěma roky. Bill dobře věděl, že neporozuměl Božímu plánu ve svém životě, když pohrdl těmito pozváními letničních kazatelů, aby přišel do jejich církví evangelizovat. Ale může se ještě někdy vrátit zpět do vůle Boží? Samozřejmě, mohl by jednoduše začít navštěvovat letniční církve s nadějí, že některé projeví zájem o jeho kázání. Ale právě zde přetrvávala jedna ožehavá otázka — jako kamenná dlažební kostka — která mu nedovolila jít takovou přímou cestou; byla to otázka darů Ducha svatého. Zvláště pak otázka mluvení v jazycích a jejich výkladu.
Až do této chvíle byl Bill přesvědčen o tom, že i jazyky i jejich výklad jsou ryzím darem Ducha Božího. Bible mu připadala v této otázce jasná. Co však trápilo Billa, byl jeho zážitek s těmi dvěma muži z Mishawaka, kteří byli zvlášť aktivní v projevu jak daru jazyků, tak jejich výkladu. Oba demonstrovali stejnou moc působení Ducha Božího během církevní bohoslužby. Později, když si Bill s každým osobně promluvil, mohl nahlédnout přímo do jejich osobního života. Jeden z nich byl sice se vším všudy posvěceným křesťanem, ten druhý muž však byl naprostým pokrytcem. Bill dobře věděl, že je to pravda. Vidění se nikdy nemýlilo. A právě to jej trápilo na celé této otázce letniční ideje, přiznávání se k darům Ducha a nechávání jim volného průběhu během bohoslužeb. Pokud by to byl opravdu Duch Boží, který sestupoval v těch letničních shromážděních v Mishawaka, jak mohl Duch Boží požehnat tomu zjevnému pokrytci? Připadalo mu to nepravděpodobné. Byl snad satan schopen vypůsobit skutky Boží? To mu připadalo rovněž nepravděpodobné. Jak tedy bylo možné, aby oba duchové působili během jednoho shromáždění? Taková myšlenka do toho vnášela sama o sobě další otazníky. Jestliže Duch Boží a duch satanův předváděli stejné výsledky, jak se potom může někdo orientovat v tom, co je správné?
Tato záhada jej za poslední dva roky mnohokrát znepokojila. Ale teď, když se naplnilo vidění o válce v Evropě, jak ono se stalo skutečností, Bill pocítil novou naléhavou potřebu, aby nalezl odpověď na tuto otázku, aby mohl odhodit svou chybu za sebe a začít kráčet stezkou k údělu, který měl s ním Bůh ve svém plánu.
Vzal si tedy v zaměstnání několik dnů dovolené a ubíral se na sever cestou č. 62, dokud nedorazil do okolí Tunelového mlýna. Zaparkoval auto vedle cesty a přebrodil říčku Čtrnácté míle, kde pak dál pokračoval pěšky lesem. Podzim už začal odhalovat svou krásu. Oranžové, hnědé a červené listí šumělo nad jeho hlavou a šustilo mu při chůzi pod nohama. Ptáci tomu svou jemnou hudbou vytvářeli pozadí. Posléze Bill dorazil na místo, kde se nacházela čtyřicetimetrová strž, která se prudce svažovala dolů z vápencového útesu. Zvolil si cestu uprostřed podrostu posetého kamennými balvany na úpatí strže, dokud nedorazil do své jeskyně. Tam u úzkého ústí jeskyně se nacházela ostrá, tyčící se skála, výčnělek podobající se zubu. Zapálil svíčku, pak se vplížil dovnitř do ústí jeskyně. Pohyboval se kupředu tak, jak mu to umožňovala asi 12 metrů dlouhá chodbička, vedoucí do svahu hory, pak se zastavil a díval se na skálu visící ze stropu, která měla tvar obrácené pyramidy, jenž tvořil obdélníkový kvádr vápence. Pokaždé, když spatřil tento útvar, byl pln údivu. Odložil si kabát a položil několik rezervních svíček na kamenný výčnělek, který používal jako lůžko. Pak vzal Bibli a vyšel ven před jeskyni do teplého podzimního slunečního jasu s úmyslem hledat Boha.
Na zemi, nedaleko ústí do jeskyně ležel převrácený dub. Místo, kde se kmen tohoto starého stromu rozvětvoval, bylo Billovou přirozenou lenoškou. A onoho odpoledne se Bill v tom rozvětvení pohodlně uvelebil a četl Bibli a modlil se. Nakonec se setmělo a na obloze se ukázaly hvězdy. Slabý, ale studený vítr jej nakonec přinutil, aby se schoval ve své skrýši v jeskyni.
Druhý den ráno se vzbudil teprve, když už bylo slunce natolik vysoko, že ohřálo jeho místo. Položil Bibli do rozvětvení dubu a vítr svým vánkem převracel stránky, dokud nedošel k epištole Židům 6. kapitole. Bill se obkročmo posadil na kmen a začal číst.
Neboť pro ty, kdo byli jednou osvíceni, okusili ten nebeský dar, stali se účastníky Ducha svatého
a okusili dobré Boží slovo i zázraky budoucího věku,
je nemožné, aby když odpadnou, byli znovu obnoveni k pokání, poněvadž by pro sebe znovu křižovali Božího Syna a vystavovali ho potupě.
Vždyť země, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí rostlinu užitečnou pro ty, kdo ji obdělávají, dochází požehnání od Boha;
ale ta, která vydává trní a bodláčí, je zavržená a blízká prokletí a její konec je spálení.
To mu nedávalo žádný smysl. Obracel stránky dál, hledal jisté místo v 2. Timoteovi a uvažoval o něm. Když odsunul ruku od Bible, náhlý závan větru obrátil stránky zpět do epištoly k Židům, 6. kapitoly. Pomyslel si, to je zajímavé. Že by mu chtěl Bůh něco z tohoto odstavce Písma říct? Znovu přečetl 6. kapitolu, ale stále mu to nedávalo žádný smysl.
Vrátil se tedy do své jeskyně, spustil se ústím dovnitř a razil si cestu úzkou chodbičkou do místa, kde ze stropu visela tato směrem dolů obrácena čtvercová pyramida z vápencového kvádru. Bill si klekl a modlil se: „Pane, copak znamená ta 6. kapitola k Židům? Co mi tím chceš říci?“
Najednou pocítil, že mu začínají trnout prsty — nikoliv však následkem chladného vzduchu v jeskyni; tato ztrnulost byla často předzvěstí přicházejícího vidění. Cítil, jak mu ruce a nohy ztěžkly a rty ztuhly, jako kdyby dostal u zubaře dávku Novocainu. Když otevřel oči, uviděl zeměkouli otáčející se kolem své osy. Země mu připadala jako čerstvě zoraný úhor. Zpoza obzoru této otáčející se planety přicházel muž oděný v bílém rouše nesoucí u svého boku veliký pytel. Pokaždé, když muž udělal několik kroků, nabral rukou hrst semene ze svého pytle a prudkým pohybem je rozhodil po poli. Jakmile zmizel za zemským obzorem, Bill uviděl jiného muže — tentokrát oděného v černém rouše — jak se kradmo plíží za tím prvním. Ten druhý muž měl u svého boku rovněž pytel a rozhazoval potají semena po poli. Neustále otáčel hlavu z jedné strany na druhou, jako kdyby měl nekalé úmysly a bál se, že bude u toho přistižen.
Když muž v černém zmizel za obzorem zeměkoule, Bill zpozoroval, jak semena klíčí a rychle rostou nahoru. Nyní bylo zřejmé, čím byla jednotlivá semena — některá byla pšeničná a jiná byla koukolem, bodláčím a plevelem. Vzešlo slunce a pražilo na zemi a vysušilo vláhu z půdy. Pšenice i koukol svěsily hlavy a dychtivě se s pohnutím modlily o déšť. Rostliny se skláněly, níž a níž k vyprahlé zemi. Náhle Bill spatřil na obzoru veliký temný mrak. Když přišel liják, pšenice se narovnala a zakřičela: „Sláva Bohu! Sláva Pánu!“ V tu stejnou dobu se pozdvihly i koukol s plevelem a křičely: „Sláva, haleluja! Sláva Pánu!“ Celý svět najednou ožil, když se rostliny vzpamatovaly po dešti a všechny křičely: „Sláva Pánu!“ Pak vidění pominulo.
Bill měl z toho radost. Teď pochopil 6. kapitolu k Židům:
„Neboť pro ty, kdo byli jednou osvíceni…
stali se účastníky Ducha svatého…
je nemožné, aby když odpadnou, byli znovu obnoveni k pokání…
Vždyť země, která pije déšť, jenž na ni často přichází…
dochází požehnání od Boha;
ale ta, která vydává trní a bodláčí je zavržená…“
To byla odpověď: Tentýž déšť, který dává růst pšenici, zavlažuje rovněž koukol a bodláčí. A ten stejný Duch svatý, který požehnává a krmí křesťany, může rovněž požehnat pokrytce. Rozdíl je pouze v tom, že pokrytec přinese jiné ovoce. Záleží na tom, jaké semeno bylo zaseto.
Bill si vzpomněl na něco, co řekl Ježíš.
„Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují,
abyste byli synové svého Otce, který je v nebesích. Vždyť On dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé.“
Evangelium svatého Matouše 5:44, 45. Stejně tak, jak je to v tom přirozeném, tak je to i v tom duchovním. To nám vysvětluje, proč Ježíš prohlásil:
„Mnozí mi v ten den řeknou: ‚Pane, Pane, copak jsme ve tvém jménu neprorokovali? Nevyháněli jsme ve tvém jménu démony a nedělali jsme ve tvém jménu mnoho zázraků?
A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mě, vy, kdo konáte nepravost!‘“
Evangelium svatého Matouše 7:22, 23. I když se tito lidé prokázali vnějšími znameními Boží moci, jejich vnitřní pohnutky byly špatné a převrácené.
Když Bill opustil svou jeskyni, mohl konečně porozumět, že uvnitř církve působí dva duchové, čerpající svůj život z jednoho pramene, ale ten jeden se ubírá opačným směrem. Stejně tak se má věc s naroubovanými větvemi do matečního kmene, všechny budou čerpat svůj život z toho kmene. Tak může pomerančovník poskytnout výživu větvím citrónu, limety nebo grapefruitu. Všechny tyto cizí větve vypadají, jako kdyby náležely do pomerančovníku, a přece přinesou své vlastní ovoce. Větev citronovníku zplodí citróny; limeta zplodí limety; grapefruit zplodí grapefruity. Stejně tak je to v křesťanské církvi, vždycky tam budou lidé, kteří čerpají svůj život z kmene Ducha svatého, ale jejich ovoce budou vlastní politické zájmy nebo ovoce vlastní spravedlnosti a zákonictví, nebo pokrytectví — všechno, kromě ovoce Ducha svatého. Nicméně jestliže tento mateční kmen ještě vypustí novou vlastní větev, bude to větev pomerančovníku. Ježíš řekl u Jana 15:
„Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese mnoho ovoce; neboť beze mne nemůžete dělat nic.“
Pavel napsal:
„Ovoce Ducha je pak láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, krotkost, zdrženlivost.“
Epištola svatého Pavla ke Galatským 5:22, 23. Ježíš pak řekl:
„A proto je poznáte podle jejich ovoce.“
Evangelium svatého Matouše 7:15−20.
Nyní tedy pochopil rozdíl mezi těmi dvěma muži z Mishawaka, kteří tak dramaticky zademonstrovali jazyky a jejich výklady, a tím se změnil Billův postoj vůči darům Ducha a vnějším projevům emocí. Dne 31. prosince 1939 konal ve svém sboru bohoslužbu za nočního bdění na přechodu do roku 1940. Na pódiu měl školní tabuli a na ní skicoval podle svého nejlepšího porozumění biblickou dobu druhého příchodu Páně. Z Louisville, z druhé strany řeky přišla skupina letničních, aby se zúčastnila bohoslužby. Když Bill udělal přestávku, jedna žena z této skupiny chtěla zazpívat sólo. Nakonec byl z toho celý orchestr — jedna žena dělala doprovod na činel a jiná bila na cínovou plechovku a další žena hrála na valchu pomocí náprstku a čtvrtá tloukla do piana. Hráli takovou rychlou písničku a shromáždění zpívalo slova: „Na povětří se sejdeme v to sladké, sladké ráno; setkám se s vámi v tom domě na povětří; uslyšíte takový zpěv, jaké neslyšelo ještě ucho smrtelníka, pravím vám, bude to nádhera! A to setkání na povětří povede sám Boží Syn.“ V tom víru a drnčení hudby vyskočila ze svého sedadla mladičká blondýnka a začala v uličce tancovat.
Bill se posadil na lavici a s opovržením ji ve svém srdci kritizoval. Jeho uvažování probíhalo takto: „V tom přece není nic z Boha, je to jenom divadlo. Chce jen udělat na druhé dojem. Dělá z mé modlitebny hostinec.“
Další dívka se však připojila k té první a pak další. V tom okamžiku Bill uvažoval: „Zajímalo by mě, jestli se v Bibli dočtu něco o tanci.“ Vzpomněl si na Miriam, která spatřila faraónovu armádu utopenou v Rudém moři, jak ona vzala tamburínu a tancovala na břehu a radovala se z vítězství a dcery izraelské ji následovaly v tanci. (2. Mojžíšova 15:20, 21.) Pak si vzpomněl na krále Davida, když se Truhla smlouvy vrátila do Jeruzaléma, jak tancoval před Pánem ze všech sil. (2. Samuelova 6:12−15.) Začal tedy uvažovat: „Asi v sobě ještě nemám dost vítězství.“ a zatímco seděl na pódiu, dovolil své strnulé baptistické noze vyklepávat rytmus té hudby. Krátce nato se jeho noha kolébala a jeho ruce tleskaly. Ještě než píseň skončila, byl na nohách a tancoval s ostatními.
Poučen tímto zážitkem se Bill modlil: „Bože, vezmi mě z té lavice opovrhujících. Od této chvíle se chci vždycky na všechno dívat rozumně, dříve než vyřknu svůj rozsudek.“
Byla to jednoduchá modlitba, ale měla dalekosáhlé následky. Teď opět směřoval k naplnění svého poslání.