Vzrušující události v St. Louis způsobily, že zprávy se šířily jako povodeň jižními a středozápadními státy a nesly s sebou zvěst o tom, jak se anděl setkal s neznámým kazatelem z Indiany, který se jmenuje William Branham, a pověřil jej, aby nesl dar Božského uzdravování trpícímu lidstvu. Krátce potom, co se Bill vrátil ze St. Louis, obdržel telegram od neznámého kazatele — reverenda Adamse z Camdenu, ze státu Arkansas, který chtěl sponzorovat Billa během týdenní uzdravovací kampaně ve svém městě. Bill souhlasil a konečné datum bylo stanoveno na počátek srpna roku 1946.
Bill neměl ani vlastní oblek, jeden z jeho bratrů mu dal svůj obnošený. Tento oblek byl při dopravní nehodě na několika místech roztržen. Meda vyspravila kalhoty několika zažehlovacími záplatami, zatímco Bill zašil dlouhou, jasně viditelnou trhlinu na pravé přední kapse saka. Pak Meda vzala Billovy dvě bílé košile, opatrně odpárala opotřebené límce, otočila je na ruby a přišila zpět. Bill si sbalil malý kufřík, naložil ho do zavazadlového prostoru své staré fordky a vyrazil na jih.
Když přijel do Camdenu, pozdravil se s reverendem Adamsem podáním levé ruky a řekl: „Promiňte, že vám podávám levou ruku, ale ta je blíž k mému srdci.“ Ve skutečnosti se styděl za svou nedbale provedenou záplatu na kapse svého saka, a proto ji chtěl zakrýt pravou rukou. Tohle dělal při svém vystupování po dobu několika následujících měsíců.
Camden ležel poblíž jižních hranic Arkansasu a počet obyvatel v něm dosahoval sotva 15 000 lidí. Ale když začala shromáždění, brzy se ukázalo, že lidé přicházejí z celého jihu. Pastor Adams pronajal veliký sál místního gymnázia, ale ten už byl hned prvního večera obsazen do posledního místečka. Bill se snažil lidi povzbudit k víře v Boha a připomínal jim: „S Bohem je všechno možné,“ ale nálada obecenstva byla spíše odměřená a zdrženlivá. Působili dojmem, jako by přišli ze zvědavosti a seděli s názorem „dokaž nám to“. Bill prosil, aby otevřeli své mysli a říkal: „Drazí přátelé, já jsem jenom člověk, ale snažím se vám objasnit, že Bůh poslal svého anděla a on se se mnou setkal.“
Za chvíli Bill vycítil změnu atmosféry. Pocítil přítomnost, jakou prožil v jeskyni poblíž Tunelového mlýna. Obecenstvo ji patrně pocítilo rovněž, protože se lidé začali zvědavě rozhlížet. Pak Bill spatřil vířivý ohnivý kruh, který vešel zadními dveřmi gymnázia. „Už o tom nemusím déle mluvit,“ řekl Bill, „protože to teď přichází sem.“
Tento nadpřirozený oheň se pohyboval podél lavic, těsně nad hlavami lidí. Dav začal lapat po dechu. Ženy s dětmi začaly křičet, upadat do mdlob nebo v šoku uskakovaly, v uličce na vozíku seděl jeden ochrnutý baptistický kazatel, zčásti otočen dopředu. Když kolem něj prošel tento ohnivý sloup, vyskočil ze svého vězení na kolečkách, odsunul vozík do uličky a hlasitě začal velebit Boha. To způsobilo otřes, který lidi probudil z pochybovačnosti.
Mezitím se toto jantarové světlo přesunulo dopředu, zastavilo se a zůstalo stát nad Billovou hlavou. Kazatel Adams stál na druhé straně kazatelny a tu najednou místní novinář zmáčkl spoušť fotoaparátu a zachytil to nadpřirozené světlo na film. V následující chvíli se kazatel Adams přiblížil k tomuto nadpřirozenému úkazu, jako kdyby se ho chtěl dotknout a zvolal: „Já to vidím!“ To světlo rázem prudce vzplanulo a pastor Adams se zapotácel dozadu, dočasně oslepen. Pak ta hvězda zmizela.
Od toho okamžiku pochybovačnost lidí jako by roztála; do konce večera rostla víra jako přílivová vlna. Bill požádal, aby se lidé, kteří chtějí přijít do modlitební řady, postavili na jedné straně budovy. Postavily se stovky lidí, kteří se tlačili dopředu a formovali to, co se jen stěží dalo nazvat řadou. Bill chtěl, aby k němu lidé přicházeli z jeho pravé strany, protože z této strany cítil tlak přítomnosti anděla Páně, který tam stál. Bill bral lidi za jejich pravé ruce do své levé ruky. Ti, kteří trpěli nemocemi způsobenými choroboplodnými zárodky, způsobovali, že jeho ruka pokaždé otekla a zčervenala. Věděl, že pokud se jeho ruka po modlitbě vrátí do normálu, tito lidé budou uzdraveni. U těch, kteří měli jiné nemoci, rostla víra v jejich srdcích tak mocně, že jednoduchá modlitba v Ježíšově jménu způsobila to, co se předtím zdálo nemožné.
Toho večera se staly zázraky na stovkách lidských životů. Bill se modlil za nemocné, bral jednoho po druhém a skončil teprve dlouho po půlnoci. Když nakonec skončil, cítil, že jeho paže byla úplně znecitlivělá a ještě půl hodiny po návratu do hotelu ji musel držet pod tekoucí vodou, než se mu ve svalech obnovil cit .
Na druhý den ráno po snídani, zatímco se Bill modlil ve svém hotelovém pokoji, uslyšel za dveřmi svého pokoje, jak někdo říká: „Chtěl bych jen prohodit pár slov s bratrem Branhamem. Jsem reportér a chtěl bych mu něco ukázat.“
Hotelový zaměstnanec, zodpovědný za hlídání Billových dveří odpověděl: „Nejde o to, kým jste. Mám příkaz nikoho tam nevpouštět. Teď je čas modlitby.“
Bill přistoupil ke dveřím a pozval reportéra dál. Reportér s radostí vešel dovnitř. Ukazoval fotoaparát, který držel v ruce. „Bratře Branhame, podívej.“
Bill vzal do ruky fotografii a pozorně si ji prohlížel. Byla to černobílá fotografie ze shromáždění z minulého dne. Bill uviděl sám sebe za kazatelnou. Nad ním stálo nadpřirozené pulzující světlo a po levé straně stál kazatel Adams.
„Bratře Branhame,“ řekl novinář, „musím se přiznat, že jsem včera večer přišel jako skeptik. Myslel jsem si, že všechny ty příběhy o andělu a uzdraveních jsou psychologií. Ale zde to je na fotce! Všimni si těch čtyř rovnoměrně vzdálených světel pod balkónem. Žádná jiná světla za tebou nebyla. To znamená, že světlo kolem tebe a tvé hlavy musí být nadpřirozené.“
Bill přikývnul hlavou. „To mi rozhodně připomíná světlo, které jsem viděl.“
Reportér řekl: „Já sám patřím k Baptistické církvi, ale přál bych si Ducha svatého stejně tak, jak ho máš ty.“
Bill ještě nestačil odpovědět, když někdo zaklepal na dveře. V očekávání, že to bude služka, s překvapením zjistil, že to byla hotelová manažerka. Vstoupila dovnitř a nervózně pohupovala klíči, které držela v ruce. Bill jí ukázal snímek anděla Páně.
„Kvůli tomu jsem přišla,“ řekla. „Bratře Branhame, byla jsem tam včera večer a viděla jsem to světlo také. Podívej“ — vypadala na to, že nemůže najít to správné slovo. „Bratře Branhame, já, já se chci znovuzrodit.“
Místo odpovědi Bill vytáhl roletu v okně a ukázal na návrší za městem. „Vidíš tu bílou cestu vinoucí se uprostřed těch borovic? Před několika dny jsem tam stál a čtyři hodiny jsem se vroucně modlil k Bohu, aby dovolil svému andělu navštívit toto město a zapálit lidská srdce jako ještě nikdy předtím. To se teď stalo. Není to těžké se znovuzrodit. Je to jednoduchá věc, jen vydej svůj život úplně Ježíši Kristu.“
Tito tři poklekli v hotelovém pokoji a jak manažerka, tak i reportér se narodili do Boží rodiny.
O hodinu později přiběhl ke dveřím chlapec s telegramem od kazatele, reverenda G. Browna, který prosil Billa, aby přijel uspořádat shromáždění také v Little Rocku, v Arkansasu. Chlapec, který přinesl tento telegram, stál ve dveřích, jako kdyby chtěl ještě něco říct. Bill se ho zeptal, jestli má ještě něco k vyřízení. Chlapec řekl: „Můj tatínek měl po celá léta nemocná záda. Včera večer byl uzdraven a dnes je úplně jiný. Jako kdybych měl nového tátu. Já bych chtěl také poznat Ježíše.“
„Pán požehnej tvému srdci, synku. Pojď dovnitř a zavři dveře. Ježíše můžeš najít právě zde. To není těžké.“
Chlapec klekl, odložil si čepici na zem a odevzdal své srdce Kristu.
Do konce tohoto týdne rostl dav v Camdenu ze dne na den, neboť lidé se podělili se svým uzdravením se svými přáteli a sousedy, a povzbuzovali je k tomu, aby se sami přišli podívat, jak Bůh navštívil jejich město andělovým příchodem. Večer co večer se Bill modlil za nekonečné řady lidí, dokud hodiny nepřekročily půlnoc. Když uplynul týden a Bill v sobotu sloužil na své poslední večerní bohoslužbě, cítil se vyčerpán.
Kazatel Adams naplánoval, že Bill bude sloužit na bohoslužbě v neděli ráno v místní církvi. Mělo to být jen kázání bez modlitby za nemocné a Bill cítil, že na to mu ještě stačí síly, ale samozřejmě na bohoslužbu přišlo více lidí, než se jich mohlo vejít do kostela. Po skončení bohoslužby čtyři zdatní policisté přišli na pomoc Billovi a kazateli Adamsovi, aby mohli projít davem směrem k pastorovu autu. Lidé se tlačili, chtěli Billa aspoň vidět, někteří se ho chtěli dotknout, ale policisté jim v tom bránili. Billovo srdce málem puklo při pohledu na mrzáky a maminky s dětmi, které stály v dešti a toužily po uzdravení. Bill se chtěl každého jednoho dotknout a pomodlit se za každého z nich, dokud ze sebe nevydá poslední kapku sil, ale věděl, že to není možné. Po krátkém odpočinku měl další povinnosti v Little Rocku.
Náhle Bill uslyšel křik, který přehlušil hluk davu: „Slituj se nade mnou! Slituj se nade mnou!“ Rozhlédl se kolem a tu uviděl starého černocha se ženou, kteří stáli na malém pahorku za kostelem — hezký kus od zástupu bílých. (V této době zákon Jima Crow [diskriminační zákon] na jihu stále ještě platil a zakazoval barevným lidem se směšovat s bílými na veřejných prostranstvích.) Ten černý muž držel klobouk v ruce a dovolil dešti smáčet úzký pruh šedivých vlasů lemujících vrcholek jeho hlavy. Opakoval své žalostné volání: „Slituj se! Slituj se nade mnou!“
Chudák, pomyslel si Bill a šel dál. Najednou se prudce zastavil a podíval se na toho starého muže. Dělo se něco nepředvídaného. Bill to cítil jako tlak působící na jeho kůži, burcující jeho smysly. Ten pocit byl příjemný, nebyl špatný a Bill vycítil, že to nějak souvisí s tím barevným mužem, který na něj volal z toho svahu. Bill si to tedy namířil směrem k tomu starému muži.
Jeden z policistů, který ho doprovázel, se zeptal: „Kam jdeš, kazateli?“
„Duch svatý si přeje, abych šel na místo, kde je ten černý muž,“ odpověděl.
Policista jej varoval: „Nedělej to, hochu. Měj zřetel na všechny tyto lidi, kteří se kolem tebe tlačí, to může způsobit vzpouru. Jsi na jihu.“
Bill zažehnal nebezpečí slovy: „Nemohu jinak, i když vaše zákony jsou takové. Duch svatý mi říká, abych k tomu muži promluvil.“ Čtyři policisté tedy provázeli Billa k malé vyvýšenině, kde stál černoch se ženou. Když se Bill přiblížil, zaslechl, jak ta žena říká svému muži: „Miláčku, pan kazatel jde k nám.“
Bill přistoupil blíž, zatímco policisté kolem něho vytvořili kruh, aby tím zadrželi ostatní lidi. „Mohu ti nějak pomoci, strýčku?“ zeptal se Bill.
Ten muž otočil hlavu na jinou stranu, jako kdyby se chtěl na něj podívat. Bill si uvědomil, že ten muž je slepý. Muž zakoktal: „Jsi-jsi to ty, kazatel Branham?“
„Ano, strýčku.“
Starý muž zvedl své ruce a něžně se dotknul Billova obličeje. „Ó, ty být ještě mladý.“
„Ne tak docela,“ řekl Bill, „je mi 37.“
„Kazateli Branhame, máš chvíli čas, abys mne vyslechl?“
„Mluv, strýčku.“
„Pobírám důchod pro slepce už deset let. Bydlím asi dvě stě mil odtud. Nikdy v životě jsem o tobě neslyšel, teprve dnes. Asi ve tři hodiny jsem se probudil ve svém pokoji — samozřejmě, já nic nevidím — ale podíval jsem se a přede mnou stála moje stará maminka. Ona už před lety zemřela; ale dokud žila, věřila v to, co máš ty. Maminka mi nikdy v životě nezalhala. Dnes ráno tam stála a říkala mi, milý synku, vstaň, oblékni se a jdi do Camdenu v Arkansasu. Ptej se tam na kazatele Branhama a bude ti navrácen tvůj zrak. Tak zde já být, kazateli. Můžeš mi nějak pomoci?“
Se srdcem plným bolu a soucitu Bill položil svou ruku na oči toho starého muže a modlil se: „Nebeský Otče, nechápu, jak se mu jeho maminka mohla ukázat ve snu, ale prosím ve jménu Ježíše, abys mu vrátil zrak.“ Zástup se tlačil. Policisté ho nemohli udržet. Bill si uvědomoval, že musí co nejrychleji k autu, a tak se otočil a odcházel. Ten starý muž se pousmál a přikývnul hlavou, řekl klidně a spokojeně: „Děkuji Ti, Pane, děkuji ti.“
Manželka se na něj podívala s vyjevenýma očima. „Miláčku, vidíš?“
„Jistě že vidím. Řekl jsem ti, že když sem přijedu, budu vidět. Podívej tam,“ ukázal směrem k autu, ke kterému směřoval Bill. „Vidíš to auto, tamhle? Je červené.“
Jeho manželka zakřičela: „Ó, Ježíši!“ A ti dva lidé si padli do náruče plni radosti.
Čtyři policisté ještě více sevřeli svůj ochranný kruh a rychle doprovázeli Billa uprostřed tlačícího se davu do bezpečí v červeném sedanu.