Kniha 4 · Kapitola 64 · 1954

Povolán z Egypta

WILLIAM BRANHAM měl v plánu odletět znovu do zámoří, a to 23. února 1954. Přesto k prvnímu lednu jeho manažeři ještě neměli pro něj připravenou pracovní cestu. S kampaní v Izraeli a v Indii to vypadalo téměř na sto procent, ale Jižní Afrika byla nadále problematická. Někteří členové Národního výboru jakoby se tomu bránili ‚zuby nehty‘. V lednu se pak přihodilo něco překvapivého, co způsobilo, že Bill změnil své plány.

Jednoho dne plné auto lidí zastavilo před jeho domem a prosilo o modlitbu. Bill je usadil v obývacím pokoji a pak odešel, aby si něco vzal a spatřil jiného muže stojícího u vchodu. Nejdříve předpokládal, že to může být někdo z té stejné skupiny, někdo, kdo pomaleji vystoupil z automobilu. To, co jej uvedlo do zmatku, byl neobvyklý oděv tohoto muže. Vypadal jako představitel Sikhů z východní Indie, které Bill měl možnost potkat v Durbanu v Jižní Africe. Jeho tmavé vlasy a tmavá pleť výrazně kontrastovaly s bílým turbanem, kterým měl ovinutou hlavu.

Tento muž stál ve vchodu se skloněnou hlavou. Bill k němu přistoupil a srdečně ho přivítal. „Jak se máte, pane?“

Muž z východní Indie pozvedl hlavu a řekl: „Bratře Branhame, nejeď do zámoří dříve než v září.“

To byla neočekávaná odpověď. Billovi nepřicházelo na mysl, co by mu měl říct. Otočil se, pokynul rukou a řekl: „Nechcete jít dál?“ Když se ohlédl zpět, muž byl pryč. Prostě zmizel! Bill stál ve vchodu jako omráčený.

Za prvním automobilem přijížděly další a byla již půlnoc, když skončil modlitbu za všechny lidi toho dne. Do postele se dostal okolo jedné hodiny, jenže po několika hodinách se probudil a zdálo se mu, že do Indie nemá odjet dříve než v září. Probudil Medu a vyprávěl jí svůj sen; a pak si znovu lehl a zdálo se mu to stejné. Na druhý den ráno zavolal jednomu ze svých manažerů a řekl jim, aby pozměnili zahraniční kampaň a přesunuli ji na září vzhledem k vidění a snům.

Protože jeho cesta do Afriky, na Střední východ a do Asie byla nyní odložena, jeho manažeři se snažili naplnit jeho pracovní cesty kampaněmi napříč Severní Amerikou. Během prvních tří měsíců roku 1954 konal Bill shromáždění ve Wood Riveru v Illinois, Hot Springs v Arkansasu a Shreveportu v Louisianě. Poté konal osmidenní kampaň v Phoenixu v Arizoně. Pak se přemístil do Carlsbadu v Novém Mexiku, předtím než se vrátil do Columbusu v Ohiu, vykonal obrovské shromáždění v koloseu (shromáždění, na němž se podílelo a spolupracovalo 400 kazatelů a jejich sbory.) Na konci března se vrátil domů a konal shromáždění v Louisville v Kentucky a v Jeffersonville v Indianě.

V květnu se na chvíli Bill uvolnil od své práce a jako obvykle neměl záruku, že si nějak odpočine. Nemocní a nuzní lidé ho vyhledávali v průběhu všech dvaceti čtyř hodin dne. Jednoho velice rušného sobotního odpoledne, kdy se počet návštěvníků snížil na pouze několik osob, řekl Bill Medě: „Jestliže ještě někdo zavolá, prostě jim řekni, aby přišli do modlitebny zítra ráno a že se za ně pomodlím tam. Jsem tak unaven, miláčku, že už to déle nemohu vydržet.“

Poté, co odjeli zbývající návštěvníci, vzal Bill Medu na projížďku automobilem. Nesledoval tím žádný cíl; prostě chtěl odjet z domu, aby se mohl na chvíli uvolnit. Ubíral se na jih směrem k New Albany, dálnicí s krásnými výhledy, která se vinula mezi vrcholky některých pahorků. Nevelká převýšení nabízela nádherný výhled po okolní krajině a odhalovala směs obilných lánů se zalesněnou krajinou. Nakonec přijeli na místo, kde se cesta vinula po samém kraji útesu.

Když Bill projížděl se svým vozidlem první zatáčku, spatřil anděla Páně v podobě bílé mlhy, který se postavil před jeho očima. Čelní sklo úplně zbělelo. A tak tři nebo čtyři míle jel se svým vozidlem pomalu poslepu a zvládal každou zatáčku, zatímco jeho oči sledovaly něco, co se dělo doslovně ve vzdálenosti téměř 15 000 kilometrů. Meda se s ním snažila hovořit, zatímco sledovala nádherné scenérie rozprostírající se za skalním útesem. Po pěti minutách pohlédla na svého manžela a zjistila, proč jí neodpovídá. V tu chvíli uviděla onen skelný pohled jeho očí a uvědomila si, že je ponořen ve vidění. „Bille!“ Zalapala po dechu.

Bill se na chvíli vrátil do vědomí a zastavil své vozidlo na okraji vozovky. „Miláčku, musím se právě teď pomodlit za bratra Boswortha. Viděl jsem ho, jak vystupoval z vlaku v Jižní Africe a zhroutil se. Viděl jsem, jak ho zvedají a pokládají na nosítka. Nyní je v závažném stavu hospitalizován v nemocnici. Musím se ihned za něj pomodlit.“ Poodešel kousek na zalesněnou stráň, poklekl a modlil se.

Toho večera po skončené bohoslužbě v modlitebně, zazvonil jeden ze čtyř telefonů, které byly v jeho domácnosti. Bill zvedl telefon. Spojovatelka z Louisville pro Západní sdružení oznamovala: „Pane Branhame, mám pro vás telegram z Durbanu z Jižní Afriky. Jeho odesílatelem je doktor Yeager. A je v něm řečeno: ‚Modlete se okamžitě za kazatele Boswortha. Byl raněn mrtvicí při vystupování z vlaku. Nachází se v nemocnici a očekává se jeho rychlý konec.‘“

V pondělí měl další telefon z Durbanu, kde Fred Bosworth nejenže byl uzdraven, ale již opustil nemocnici a pokračoval ve svém díle.

Déle než měsíc cestoval Bosworth napříč Jižní Afrikou a snažil se zařídit další Branhamovu kampaň v této zemi. Ale doposud to vypadalo, jako kdyby se snažil poškrábat diamant. Většina křesťanů v Jižní Africe si přála Williama Branhama, aby se vrátil a konal více uzdravovacích kampaní, ale mnozí představitelé církví si to nepřáli. Národní výbor Jihoafrických církví měl ohledně toho konečné slovo. Někteří vlivní členové Národního výboru argumentovali tím, že vysoký profil Branhamovy služby podkopává vliv jiných lokálních pastorů. Pro staré evangelisty veterány, jako byl Bosworth, tato výmluva páchla hnilobou, protože tím chtěli pouze zamaskovat svou závist.

Po týdenních debatách nakonec Národní výbor odepřel Williamovi Branhamovi žádost o vízum. Ještě jednou jeho služba byla spoutána církevní politikou. A nebude to naposledy.

V ZÁŘÍ 1954 zahájil William Branham svou třetí zámořskou cestu odletem z New Yorku do Lisabonu v Portugalsku, kde na něj očekával baron Von Blomberg. Baron Von Blomberg byl velice vzdělaným německým aristokratem (mluvil sedmi jazyky). V roce 1950 se setkal Von Blomberg s Billem ve Finsku a byl ohromen nadpřirozenou Kristovou mocí, která se tak viditelně projevovala v Billově službě. Jelikož měl baron kontakty po celém světě, včetně monarchů a politických vůdců, Von Blomberg nabídnul, že zpracuje pro Billa náplň jeho pracovní trasy. Po Portugalsku měl Bill navštívit Itálii, Egypt a Izrael; pak měl odletět do Arábie a nakonec do Indie.

V Lisabonu Von Blomberg uspořádal Billovi večeři s presidentem a se členy jeho kabinetu. Avšak na druhé straně nebyl schopen baron uspořádat kampaň v Portugalsku, protože Římskokatolická církev využila svůj politický vliv a zabránila mu v zajištění velkých poslucháren. Bill se musel spokojit se dvěma shromážděními v Letniční církvi v podhůří, na okraji města. Ale tato dvě shromáždění oslnila zázraky a udala tón pro celý zbytek této zahraniční cesty.

Při odjezdu z Portugalska Bill, Billy Paul a baron Von Blomberg odletěli do Itálie. Když byli v Římě, Bill navštívil podzemní vězení, kde byl uvězněn apoštol Pavel za svou víru. Nahlédnul do této studené, neutěšené vězeňské cely. Billovo srdce přetékalo láskou k Pavlovi, tomu galantnímu poslu, který přinesl Evangelium k pohanům. Ač zavržen světem a nepochopen mnoha křesťany ve své době, přece však přes celá svá léta bojů se neodchýlil od svého pověření. Pavel věděl, že je nositelem velikého pokladu na této zemi: že Ježíš Kristus vstal z mrtvých a dává věčný život všem těm, kteří mu uvěří, jak Židům, tak i pohanům. A jelikož Pavel stál mocně ve svém povolání, každý křesťan na rozhraní věků si může z toho vzít požehnání. Byla to pro Billa tvrdá lekce, která mu bude užitečná v jeho vlastní službě.

Na druhý den v Římě měl ve tři hodiny odpoledne plánovanou návštěvu u papeže. Baron Von Blomberg mu řekl, jak se musí chovat — pokleknout na jedno koleno, pak k němu papež vztáhne ruku a Bill musí políbit papežův prsten a oslovit ho „vaše svatosti“ nebo „svatý otče“.

Bill s opovržením zavrtěl hlavou. „To je vyloučeno. Odvolejte audienci. Každého muže jsem ochoten nazvat ctihodným nebo doktorem nebo jakýmkoliv titulem si přeje, ale ne svatým otcem. Ježíš řekl: ‚Nikoho nenazývejte Otcem, kromě Boha.‘1Matouš 23:9 Co se týče uctívání, je pouze jeden muž, kterého já uctívám a tím je Ježíš Kristus.“

A tak místo, aby se setkal s papežem, Bill navštívil papežské sídlo. Město Vatikán je unikátní, nezávislý stát, umístěný v samém centru Říma. Ačkoliv zaujímá jenom půl čtverečního kilometru, je centrem vlády Římskokatolické církve a její vliv sahá do každého státu na Zemi. Bill byl překvapen bohatstvím a nádherou baziliky Svatého Petra, vatikánských zahrad a paláce svatého oficium. Bohatství obsažené v těchto budovách bylo udivující. Při návštěvě vatikánského muzea uviděl trojitou korunu, která znázorňuje papežovu pravomoc v nebi, v očistci a v pekle. Latinský název zněl VICARIUS FILII DEI, což znamená zástupce Krista nebo místo Božího Syna. Jaký protiklad mezi bohatstvím Vatikánu a špinavou vězeňskou celou, která byla nedaleko, kde apoštol Pavel strávil poslední léta svého života. Byla to pozoruhodná lekce, že bohatství neznamená pravdu. Bill si pomyslel: „Evangelium se netřpytí, ono žhne.“

V parku nedaleko Vatikánu, konal jistý křesťanský evangelista probuzenecké shromáždění ve velkém stanu. Bill se pozastavoval nad tím, zda by se neměl podívat, co se tam děje. Když se Bill představil, tento místní evangelista se velice laskavě postavil stranou a přenechal bohoslužbu tomuto světoznámému Američanovi. A tam, ve stínu Vatikánu, Bill kázal Slovo Boží a modlil se za nemocné. A Bůh se postaral o provázející zázraky.

Z ŘÍMA odletěl Bill přímo do Káhiry v Egyptě, kde strávil jeden den prohlídkou památek, navštívil sfingu a pyramidy a na vlastní oči viděl, jak na této Velké pyramidě schází vrcholek. Připadalo mu to jistým způsobem symbolické, protože Bible říká, že Ježíš Kristus je tím Vrcholovým kamenem — v překladu Krále Jakuba je řečeno hlava úhelní.2Žalm 118:22, Matouš 21:42, Lukáš 20:17, Skutky 4:11, 1. Petrova 2:7 Existuje pouze jedna konstrukce, na které je základní kámen stejný jako vrcholový kámen, kde oba jsou stejného tvaru, je to právě v pyramidě. Bill věřil, že někdy v dávném starověku zahaleném tajemstvím, dovolil Bůh postavit tuto obrovitou stavbu, jako svědectví svého velikého plánu a že již brzy ten opravdový vrcholový kámen, kterým je On sám, bude položen s konečnou platností na svém vlastním místě.

Tohoto večera večeřel s egyptským králem Farukem. Druhý den ráno, když Bill čekal na Mezinárodním letišti na přistavení letadla, které ho mělo vzít do Jeruzaléma, jeho vzrušení se stupňovalo. Za chvíli má stanout v Izraeli, v zemi biblických proroků, v místě Ježíšova narození, v domově těch zaslepených Židů, kde mnozí z nich očekávají svého zaslíbeného Mesiáše. Shromáždění v Jeruzalémě bylo naplánováno na dnešní odpoledne. Ačkoliv většina Židů podcenila křesťanství a uznala je za falešné, Lewi Pethrus přesto očekával návštěvu nejméně 5 000 Židů, a to kvůli neobvyklému rázu Billovy služby. Reklamy byly vylepeny kolem dokola Jeruzaléma a poukazovaly na souvislost jeho „daru rozpoznání“ a „znamení Mesiáše“.

Bill věřil, že je to dokonalé prostředí pro jeho službu. Zbožní Židé měli v úctě své proroky. Hluboko zakořeněné v Mojžíšově zákoně se nacházely dva kvalifikační předpoklady pravdivého proroka: zaprvé, bude mít vidění; zadruhé, jejich přesnost bude 100%.3Mojžíšova 12:6 a 5. Mojžíšova 18:15−22 Bill si představoval, jak to bude vypadat, až udělá v Jeruzalémě modlitební řadu a začne rozpoznání. Rozpoznají tito Židé znamení svého vlastního Mesiáše? Představoval si, jak celé obecenstvo přijme křest Duchem svatým, právě tak, jak to oněch sto dvacet učedníků prožilo o Letnicích.4Skutky 2 Kdyby se to stalo, pak pohanský věk je ten tam. Ježíš řekl: „Po Jeruzalému budou šlapat pohané, dokud se časy pohanů nenaplní.“5Lukáš 21:24 Jakmile Izrael, jakožto národ, přijme Evangelium Ježíše Krista, pohanská Kristova nevěsta bude vytržena spolu se svým Ženichem, zatímco ten zbývající svět se ponoří do agónie velikého soužení. Židé budou mít tři a půl roku zvěstování Kristova Evangelia, předtím než nastane ta konečná veliká bitva. Podle knihy Zjevení, když se prach usadí na bojišti Armagedonu, vzejde slunce pokoje a dokonalosti Tisíciletého království.6Zjevení 16:16; 20:1−3 Bill byl sotva schopen potlačit své vzrušení. Dnes odpoledne bude možná kázat nejdůležitější kázání svého života.

Letadlo bylo přistaveno, ale zůstávalo mu asi ještě třicet minut k nastoupení na palubu, a tak se šel podívat do obchodu se suvenýry. Vyhledal si malého slona vyřezaného z ebenového dřeva, s kly z pravé slonoviny, přemýšlel, že ho koupí doktoru Adairovi, když najednou uslyšel, jak někdo říká: „Nechoď tam.“

Rozhlédl se, ale nebyl tam nikdo, kdo by mohl upoutat jeho pozornost. „Snad to je pouze má vlastní představivost,“ pomyslel si a vrátil se k nákupu. Ale znovu zřetelně uslyšel: „Nechoď tam. To není ta hodina.“ Bill už déle nepochyboval, že se jedná o andělův hlas, ale sotva mohl rozumět tomu, co slyšel. Přece byla připravena shromáždění. Letadlo bylo přistaveno. Co to má znamenat? Opustil cestujícími natlačený terminál, poodešel za hangár pro letadla, aby mohl být sám. Tam se začal modlit: „Nebeský Otče, během několika následujících hodin mám být v Palestině a postavit se před řadou tvých zaslepených dětí. Vyzvu tyto Židy, aby uvěřili znamení Mesiáše. Když oni poznají, že to jsi Ty, kdo je původcem tohoto rozpoznávání, oni přijmou křest Duchem svatým, ohledně čehož nemám žádných pochybností. Copak to není to, co si Ty přeješ?“

Anděl Páně se zjevil, jako kdyby se zavěsil nad pouští ve vzduchu, v podobě světle bílého obláčku. Bill se schoulil za hangárem. Duch svatý řekl: „Nechoď do Palestiny. To není tvé místo. To není ta hodina. Koflík ohavností pohanů se ještě nenaplnil. Je potřeba ještě pokračovat v paběrkování.“

Světlý obláček mlhy, jako kdyby se vypařil v tomto dusném pouštním horku a zanechal Billa lapajícího po dechu. Co má teď udělat? Vždyť to přece není jen tak odvolat svou kampaň v Izraeli v tak krátké době. Možná by si tím jen roznítil hořké pocity mezi těmi, kteří tak tvrdě na tom pracovali, aby ho dostali do Palestiny. Ale jeho bolestivá lekce z Jižní Afriky nemohla být jen tak lehce zapomenuta. Byl rozhodnut udělat všechno, cokoliv mu Duch svatý řekne, nehledě na důsledky.

Vrátil se tedy na terminál a vyměnil si letenku do Jeruzaléma v Izraeli za Atény v Řecku. Barona Von Blomberga to zanechalo v nezáviděníhodné situaci, s nepříjemným úkolem odletět do Jeruzaléma a odvolat dnešní shromáždění. Baron se s ním později spojil v Saudské Arábii, kde měl Bill naplánován oběd s Arabským králem.

V Řecku Bill navštívil zříceniny Aresova chrámu, řeckého boha hromu a války (známého u Římanů jako Mars), kde apoštol Pavel kázal Evangelium těm starověkým Atéňanům.7Skutky 17:22 Toho večera v hotelovém pokoji Bill studoval Bibli a pokoušel se najít význam toho, co mu Pán řekl v Egyptě. Myslel si, že již předtím pochopil dostatečně svou službu. Ale zřejmě v něčem udělal chybu. Ale v čem vlastně mohl chybovat?

Duch svatý mu říkal: „Nechoď do Palestiny. To není tvé místo.“ A tak musel být na omylu ohledně toho, že by v moderním Izraeli mohl předvést znamení Mesiáše. Byl čestně na omylu. V roce 1933 mu Pán řekl: „Jako Jan Křtitel byl předchůdcem prvního příchodu Ježíše Krista, tak ty jsi poslán s poselstvím, jakožto předchůdce Jeho druhého příchodu.“ Jan Křtitel představil Ježíše Židům. Ježíš dokázal sám sebe předvedením znamení Mesiáše: znal minulost i budoucnost lidí, se kterými se nikdy předtím nesetkal a zjevil tajemství jejich myšlenek.8Matouš 12:25, 21:1−7; Marek 14:12−16; Lukáš 2:34, 35, 6:8; Jan 1:5, 2:24, 25, 5:19, 10:37; Židům 13:8

V průběhu pěti posledních let demonstroval Bill znamení Mesiáše ve svých shromážděních. Když sestupovalo pomazání a dostavovala se vidění, mohl rozpoznat minulost, budoucnost a tajemství myšlenek lidského rozumu. Rozpoznání bylo vždycky dokonalé, protože to nebyl on, který to dělal; Ježíš Kristus dával každé vidění, konal každý zázrak. Bill byl pouze jako mikrofonem připojeným k zesilovači. Mikrofon je němý, dokud někdo do něj nepromluví. Bůh promlouval a Duch svatý zesiloval dar rozpoznání tak, že křesťané o tom mohli uslyšet kolem celého světa. Protože Pán řekl Billovi, že jeho služba se bude rovnat službě Jana Křtitele, proto to mohlo připadat zcela logické, že by měl odejít do Izraele a předvést znamení Mesiáše.

Nyní Bill mohl uvidět, že přehlédl jednu jednoduchou skutečnost: Bible nemluví o dvou příchodech Ježíše Krista; ona mluví o třech. První příchod se stal téměř před dvěma tisíci lety, okolo třicátého roku Jan Křtitel uvedl Ježíše k Židům jakožto jejich Mesiáše, jejich Spasitele. Když Izrael odmítl Ježíše a ukřižoval Ho, dal ostatnímu světu (pohanům) příležitost ke spasení.9Římanům 11:11, 15, 25, 30 Ježíš zaslíbil, že přijde znovu, tentokrát k církvi z pohanů a zjeví sebe sama a vychvátí svou pohanskou nevěstu způsobem, který mezi křesťany je označen slovem vytržení.10Korintským 15:51, 54; 1. Tessalonicenským 4:15−17 Bible říká, že Ježíš přijde podruhé jako zloděj v noci.11Matouš 24:42−44; 1. Tessalonicenským 5:2; 2. Petrova 3:9, 10 Když se to stane, nikdo o tom nebude vědět kromě nevěsty. A poté se Ježíš vrátí ještě jednou k Židům. Jeho třetí příchod bude pro tento svět překvapením a každé oko ho spatří, i ti, kteří Ho probodli.12Zjevení 1:7 Tentokrát Židé přijmou Ježíše jakožto svého Mesiáše.

A tak jestliže to nebylo Billovým úkolem, aby uvedl Mesiáše modernímu Izraeli, kde vlastně bylo jeho místo? Zkoumal písma, aby našel odpověď. Připadalo mu, že klíčem je Lukáš 1:17, v té skutečnosti, že Eliášův duch motivoval Jana Křtitele. „Duch Eliášův“ byl opravdovým Duchem svatým, jednajícím skrze osobnost podobnou Eliáši. Bůh potřeboval, aby tam měl Eliášova ducha proto, aby Jan mohl vykonat svůj obtížný úkol, který vyžadovala jeho služba. Bill otevřel 1. Královskou 17 a četl si znovu o Eliáši tak, aby mohl přirovnat Eliášův život ke službě Janově.

Ve 2. Královské 2 četl příběh o posledním Eliášově dni na zemi. Bůh se mu zjevil v planoucím ohni a vychvátil Eliáše ve větrném víru, zatímco Elizeus, který byl Eliášovým učedníkem, to pozoroval. V tu chvíli dvojnásobný díl Eliášova ducha padl na Elizea, který pohotově zvedl Eliášův plášť a udeřil jím do vod Jordánu a zvolal: „Kde je Bůh Eliášův?“ Řeka se rozestoupila a Elizeus prošel na druhou stranu po suché zemi. Právě tam Bůh ukazoval lidskému rodu, že duch, který inspiroval Eliáše, se mohl přemístit na jiného proroka. Během celého Elizeova života předvedl přesně dvakrát tolik zázraků než Eliáš a tím dokázal, že měl opravdu dvojnásobný díl Eliášova ducha. Elizeus dokonce mohl rozpoznávat skrze vidění, jak to názorně sledujeme při rozhovoru s Izraelským králem ohledně toho, co si Syřané povídali ve svých ložnicích.13Královská 6:12

Potom otevřel Malachiáše 4. kapitolu, poslední kapitolu Starého zákona a Bill následovně četl:

„Neboť hle, přichází den planoucí jako pec a všichni domýšlivci i všichni, kdo páchají ničemnost, se stanou strništěm. Ten přicházející den je spálí, praví Hospodin zástupů, nezanechá z nich kořen ani větev…

Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný.“

Mnozí bibličtí učenci vyučují, že Malachiáš 4:5 se vztahuje na Jana Křtitele, protože archanděl Gabriel řekl, že Jan bude mít Eliášova ducha, a Ježíš poukázal na Jana jako na Eliáše.14Matouš 17:12,13; Lukáš 1:17 Ale tito učitelé se zastavili, aniž by poznali celou pravdu. Bylo nesprávné předpokládat, že Malachiáš 4:5 se vztahuje pouze k Janu Křtiteli. Když se Židé ptali, jestli není Eliáš, Jan zásadně odpověděl, že ne.15Jan 1:21 Místo toho ztotožnil sám sebe s Izaiášem 43 — Hlas volajícího na poušti. Připravte Pánovu cestu!…16Matouš 3:3; Marek 1:3; Jan 1:23 Ježíš ztotožnil Jana s Malachiášem 3:1: „Hle, posílám svého posla a připraví cestu přede mou.“17Matouš 11:7−14; Marek 1:1, 2; Lukáš 7:24−28

O kom tedy mluví Malachiáš, když pronášel své proroctví: „Hle, pošlu vám proroka Eliáše, dříve než přijde Hospodinův den, velký a hrozný“? To muselo být právě jedno z těch biblických míst, které mělo víc než pouze jeden význam — jako třeba u Ozeáše 11:1, ve kterém se říká: „Když byl Izrael mládencem, zamiloval jsem si ho, z Egypta jsem povolal svého syna.“ Ozeáš se odvolával na čas, kdy Bůh poslal Mojžíše do Egypta, aby zachránil děti Izraelského národa z otroctví. Ale Matouš říká o Ozeášovi 11:1, že to proroctví se rovněž naplnilo, když Josef s Marií utekli do Egypta, aby unikli králi Herodovi a přinesli dítě Ježíš zpět do Izraele po smrti Herodově.18Matouš 2:12−15

Malachiáš 4:5 má tedy rovněž složený význam a mluví víc než o jednom Eliášově příchodu. U Matouše 17 se učedníci ptají Ježíše:

„Proč tedy zákoníci říkají, že nejdříve musí přijít Eliáš?“ Ježíš jim ale odpověděl: „Jistě, nejdříve přijde Eliáš a všechno napraví.

Já vám však říkám, že Eliáš už přišel, ale oni ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Tak také od nich bude trpět Syn člověka.“

Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli. Matouš 17:10−13

Když jim toto Ježíš řekl, Jan Křtitel byl již mrtev. A tak, když Ježíš říkal: „Jistě, nejdříve přijde Eliáš a všechno napraví, musel poukazovat na nějakou budoucí událost.

A jelikož budou tři Kristovy příchody a ten první Kristův příchod předcházel prorok — posel s Eliášovým duchem, pak je zcela logické, že druhý a třetí Kristův příchod bude také předcházen prorokem, který má Eliášova ducha. Celkem vzato, bude pět příchodů Eliášova ducha: zaprvé Eliáš, za druhé v Elizeovi, za třetí v Janu Křtiteli, za čtvrté v prorokovi, poslu k pohanům na konci pohanského věku a za páté k prorokovi, jenž přijde k současnému Izraeli.

Proč Eliášův duch byl tak zvláštní, že si ho Bůh zvolil k použití opakovaně ve svém vznešeném plánu? Bill si porovnával život Eliášův s životem Jana Křtitele a zjistil mnoho pozoruhodných podrobností. Oba tito muži byli drsní jedinci, milující poušť a byli obeznámeni s tím, jak snášet těžkosti. Oba muži měli odvahu mluvit proti duchovní zkaženosti ve svém okolí. Eliáš pohleděl králi Achabovi do očí a řekl: „Zkázu na Izrael nepřivádím já, ale ty a dům tvého otce, když opouštíte Hospodinovy příkazy a chodíte za Bály. Nyní vzkaž a shromáždi ke mně na horu Karmel celý Izrael i čtyři sta padesát Bálových proroků a čtyři sta Ašeřiných proroků, kteří jídají u Jezábelina stolu.“19Královská 18:18, 19 Jan se díval na farizee a saducee a řekl: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, jak utéci před nadcházejícím hněvem? Proto začněte nést ovoce odpovídající vašemu pokání.“20Matouš 3:7−10 Ani Eliáš ani Jan se nedali svést penězi, mocí, slávou nebo ženami. Oba dva odsuzovali nemravnost: Eliáš odsoudil královnu Jezábel za modloslužbu,21Královská 21:17−23; 2. Královská 9:36 Jan pokáral krále Heroda za to, že žil v cizoložství s manželkou svého bratra.22Matouš 14:3, 4

Jak Eliáš, tak Jan Křtitel, měli také své slabosti. Po Eliášově vítězství na hoře Karmel utekl před Jezábeliným hněvem a skryl se na poušti. Během své cesty upadl do takové deprese, že prosil Boha, aby ho odvolal.23Královská 19:1−4 Jan rovněž procházel obdobími trudnomyslnosti. Když se nacházel ve vězení, byl tak sklíčený, že poslal posly za Ježíšem s otázkou: „Jsi ty Ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“24Matouš 11:3; Lukáš 7:19 Když si všiml těchto nedostatků, bylo to pro Billa povzbuzením. Ukazovalo mu to, že všechno, co vykonali Eliáš, Elizeus a Jan Křtitel, bylo dílem Božím, které v nich působilo. Oni se nemohli spoléhat na své vlastní síly. To mu připomnělo, jak Pán řekl Pavlovi: „Moje milost ti stačí; vždyť má moc se dovršuje ve slabosti.“25Korintským 12:9, 10

Rovněž Eliáš i Jan, oba byli proroci a byli zavrženi mnohými náboženskými vůdci ve své době. Nepochybně tito vůdcové žárlili na Eliáše a Jana, protože žádný z těchto mužů nepřišel ustanovenými náboženskými kanály. Eliáš, Elizeus a Jan nebyli spojeni se žádnou organizací. A to jim poskytovalo svobodu ke kázání svého poselství, aniž by se museli starat o to, co si kdo bude o tom myslet. A všichni tři muži kázali Slovo Boží nebojácně, bez kompromisu. To byl ten druh ducha, který si Bůh přál mít v těchto prorocích, obzvláště v těchto třech mužích, ustanovených k tomu, aby předešli Kristovy příchody. Pouze Eliášův duch byl natolik drsný, že se mohl postavit silným nátlakům opozice a učinit lid hotový a připravený pro Hospodina.

Za tím hangárem s letadlem, které mělo odletět do Egypta, mu Duch svatý řekl: „To není tvé místo. To není ta hodina. Koflík ohavností pohanů se ještě nenaplnil. Zůstává zde ještě paběrkování.“ Ale hodina Izraele musí nadejít, je to tak jisté jako slunce, které ráno vychází a rozptyluje tmu. Po varování Izraele ohledně veliké zkázy poslední doby Malachiáš 4:2 říká: „Avšak vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti a na jeho paprscích bude uzdravení.“ Zjevení 1:7 zase říká o Ježíši Kristu: „Hle přichází s oblaky a spatří ho každé oko, i ti, kdo ho probodli…“ („Tím“ jsou mínění Židé.) Zachariáš 12:9−11, o tom také prorokuje. Apoštol Pavel se o tom zmiňuje v epištole k Římanům 11:25−27. Židé konečně přijmou Ježíše Krista jako svého Spasitele, a bude to prorok s Eliášovým duchem, který znovu představí Mesiáše Židům. Bill pociťoval, že tento pátý a poslední Eliáš bude jedním z těch dvou svědků ze Zjevení 11:3−11, protože jeden z těchto svědků měl moc zadržet déšť a jediný biblický prorok, který měl tuto moc, aby způsobil sucha, byl právě Eliáš.26Královská 17:1

Když Židé nakonec přijmou svého Mesiáše, pohanský věk již pominul. Hněv Boží bude vylit na ty pohany, kteří zavrhli Krista.27Malachiáš 4:1; Matouš 24:21; Zjevení 2:22, 7:14 Ač to zní tak hrozivě jako samotná noc, musí se to všechno naplnit předtím, než Ježíš Kristus zavládne pokojným a dokonalým královstvím.

Bill nevěděl, kdy se to stane, ale věděl, že Bůh ještě čeká na dvě věci. Zaprvé, On čeká na to, že hříchy pohanů se nahromadí do určité míry. Duch svatý řekl: „Koflík nepravosti pohanů se ještě nenaplnil.“ Ježíš řekl, že: „Jeruzalém bude šlapán pohany, dokud se časy pohanů nenaplní.“28Lukáš 21:24 Bůh jednou řekl podobnou věc Abrahamovi ohledně jeho Amorejských nepřátel. On řekl, že nebude soudit Amorejce, dokud se jejich nepravost nenaplní.29Mojžíšova 15:13−16 Tehdy Amorejci vládli na většině území Kanaánu (Palestiny). Za Abrahamových dnů byli Amorejci hříšnou, nemorální kulturou. Dříve než je Bůh zničil, Amorejské polyteistické náboženství upadlo hlouběji než do pouhé modloslužby tím, že do sebe pojalo věštění, náboženskou prostituci a dětské oběti. Bůh mohl vidět pohanský svět, jak se ubírá stejným směrem až do bodu přinášení dětských obětí. Copak potraty nejsou formou dětských obětí? Jak se mohou stát moderní vlády tak nemorálními, že legalizují vraždění nenarozených dětí?

Druhá věc, na kterou Bůh očekává, je spasení všech jeho dětí. Když jeho poslední syn nebo dcera přijme křest Duchem svatým, přesně v tu chvíli bude církev z pohanů vytržena, to znamená vychvácena do vyšší dimenze. Dveře spasení budou pro pohany uzavřeny; a pak se Zjevení 22:11 naplní:

„Kdo škodí, ať škodí dál, a kdo je špinavý, ať se dál špiní; spravedlivý ať dál koná spravedlnost a svatý ať se dál posvěcuje.“ Zjevení 22:11

Bill zavřel Bibli přesvědčen o tom, že nyní mohl lépe porozumět biblické pozici ve své vlastní službě, ve vztahu k Izraeli. Předtím předpokládal, že budou čtyři příchody Eliášova ducha; nyní mohl porozumět, že jich musí být pět. Jeho vlastní služba neměla nic společného s Izraelem. On byl povolán ke kázání Evangelia pohanům, a to je to, co by měl dělat dál: modlit se za nemocné, kázat spasení v Ježíšově jménu, a vyhledat jednoho tady a druhého tam, který tomu bude naslouchat; tudíž paběrkování — dále jen paběrkování, shromažďování duší, jakožto semínek pro Mistra; a připravovat lid, aby byl hotový pro Pána.

Poznámky

  1. Matouš 23:9 ↩
  2. Žalm 118:22, Matouš 21:42, Lukáš 20:17, Skutky 4:11, 1. Petrova 2:7 ↩
  3. Mojžíšova 12:6 a 5. Mojžíšova 18:15−22 ↩
  4. Skutky 2 ↩
  5. Lukáš 21:24 ↩
  6. Zjevení 16:16; 20:1−3 ↩
  7. Skutky 17:22 ↩
  8. Matouš 12:25, 21:1−7; Marek 14:12−16; Lukáš 2:34, 35, 6:8; Jan 1:5, 2:24, 25, 5:19, 10:37; Židům 13:8 ↩
  9. Římanům 11:11, 15, 25, 30 ↩
  10. Korintským 15:51, 54; 1. Tessalonicenským 4:15−17 ↩
  11. Matouš 24:42−44; 1. Tessalonicenským 5:2; 2. Petrova 3:9, 10 ↩
  12. Zjevení 1:7 ↩
  13. Královská 6:12 ↩
  14. Matouš 17:12,13; Lukáš 1:17 ↩
  15. Jan 1:21 ↩
  16. Matouš 3:3; Marek 1:3; Jan 1:23 ↩
  17. Matouš 11:7−14; Marek 1:1, 2; Lukáš 7:24−28 ↩
  18. Matouš 2:12−15 ↩
  19. Královská 18:18, 19 ↩
  20. Matouš 3:7−10 ↩
  21. Královská 21:17−23; 2. Královská 9:36 ↩
  22. Matouš 14:3, 4 ↩
  23. Královská 19:1−4 ↩
  24. Matouš 11:3; Lukáš 7:19 ↩
  25. Korintským 12:9, 10 ↩
  26. Královská 17:1 ↩
  27. Malachiáš 4:1; Matouš 24:21; Zjevení 2:22, 7:14 ↩
  28. Lukáš 21:24 ↩
  29. Mojžíšova 15:13−16 ↩