Poté, když se William Branham vrátil domů do Jeffersonville, zjistil, že mu přibyla celá řada nových povinností. Ze všech koutů Spojených států a Kanady proudily dopisy. Zpočátku se s tím Bill s Medou snažili vypořádat sami. Ale každý den poštmistr hodil na jejich verandu celý nový obrovský balík dopisů; brzy si Bill uvědomil, že na to nestačí. Pronajal si tedy malou kancelář a sjednal dohodu s manželi Coxovými — členy jejich shromáždění — jako sekretáři. S jejich pomocí Bill rozdělil poštu na dvě hromádky. První a větší skupina dopisů přicházela od lidí popisujících své problémy a potřeby s prosbou, aby se za ně pomodlil. Bill považoval tyto dopisy jako další část svého pověření a za každý jeden se horlivě modlil. Druhou hromádku tvořily dopisy od různých kazatelů, kteří jej zvali na uzdravovací shromáždění ve svém okolí. Bill tyto dopisy odkládal stranou a modlil se o Boží vedení, kam by měl příště jet.
Nakonec sestavil cestovní plán, který ho měl zaměstnat do poloviny roku 1947. Nejdříve chtěl jet do Louisiany a pak se přesunout na západ do Texasu, Arizony a Kalifornie, jelikož v severních státech ještě ležela sněhová pokrývka. Později na jaře by rád strávil několik měsíců poblíž domova, předtím, než se vydá na sever do Saskačevanu a Alberty v Kanadě.
Ačkoliv se Bill ještě dostatečně nezotavil ze svého stavu vyčerpání, nedočkavě se těšil na práci, ke které jej povolal Pán. Začal tedy ve Shreveportu v Luisianě, kde naplánoval pět shromáždění pro kazatele Jacka Moorea, pastora nezávislé letniční církve známé pod názvem Modlitebna života. Když kazatel Moore přivedl Billa do své modlitebny na první shromáždění, byl ohromen skutečností, že jeho obrovská modlitebna byla přecpána cizími návštěvníky, takže měl problém se dostat dovnitř se svým hostem. Pouhé ústní oznámení přitáhlo lidi z celého státu Luisiany a Arkansasu. Jack Moore se rozhodl pro větší sál a tak pro následující večer pronajali posluchárnu vysoké školy. Nicméně po dvou následujících večerech v posluchárně vysoké školy se rozhodli vrátit zpět do Modlitebny života, poněvadž lidé přicházeli do vysoké školy tak brzo, že vyrušovali během vyučování.
Pro Jacka Moorea to byl týden, jaký ještě ve svém životě nezažil — pět večerů naplněných divy a zázraky. Později to popsal těmito slovy: „Lidé se stali pokorní a jemní, protože si uvědomovali, že Ježíš z Nazaretu prošel jejich cestou ve svém služebníkovi… Ano, biblické dny se znovu zopakovaly. Byl zde muž, který ukázal v praxi, co kázal. Neříkám to kvůli vyvyšování člověka, ale tímto chci říct, že naše vysoké hodnocení našeho bratra (Branhama) pramení z toho, že jeho služba dokázala k nám více přiblížit našeho milovaného Pána (Ježíše) a dovolila nám seznámit se s Jeho živými skutky a Jeho Božstvím, a to ve větší míře než předtím…“1William Branham, Muž Bohem poslaný, od Gordona Lindsaye, 1950, str. 103−104.
Jack Moore cítil, že by se měl dozvědět něco více o této neobyčejné službě, a tak přenechal zodpovědnost za svůj sbor svému zástupci, aby mohl cestovat s Williamem Branhamem do konce toho roku.
Z Luisiany Bill odletěl do Texasu, kde se v Houstonu konala shromáždění po dobu 15 dnů, předtím, než odjeli dál do Texarkany a San Antonia. Během první noci v San Antoniu se přihodilo něco, co hluboce zasáhlo Billovo srdce a jeho ducha. Jen co začala bohoslužba, vedoucí zpěvu právě uvedl Billa před obecenstvo; zástup lidí čekal s uctivostí a očekáváním. Bill přistoupil ke kazatelně a nějaký člověk, který seděl na pódiu, se postavil a začal mluvit v neznámém jazyce nesrozumitelná slova, tak hlasitě a prudce, jakoby střílel z kulometu. Když skončil, v obecenstvu zavládlo hluboké mlčení. Vzadu v posluchárně se postavil jiný muž a hlasitě provolával tato slova: „Tak praví Pán: ‚Tento muž, který vystoupil na pódium, přináší službu, která byla ustanovena všemohoucím Bohem. Jako Jan Křtitel byl poslán před prvním příchodem Ježíše Krista, tak tento muž je poslán jako předchůdce jeho druhého příchodu.‘“
Billa se zmocnila zmatenost a slabost natolik, že se mu roztřásla kolena. Přidržel se kazatelny, aby nespadl, a promluvil do mikrofonu: „Pane — ty tam vzadu — ty, který jsi vyřkl toto proroctví — znáš toho muže tady na pódiu, který mluvil v jazycích?“
Ten muž vzadu se znovu postavil. Vypadal na kovboje. „Ne, pane, neznám.“
„Víš cokoliv bližšího o mně?“
„O tobě jsem se poprvé dozvěděl dnes.“
„Odkud jsi přišel dnes večer?“
„Moji zaměstnavatelé sem jeli do shromáždění a zeptali se mě, jestli nechci jet s nimi, a tak jsem se sem dostal.“
Pak se otočil k muži za svými zády na pódiu, který mluvil v jazycích. Bill se ho zeptal: „Znáš toho muže, který vyřkl toto proroctví?“
„Ne, neznám.“
„Co tu dnes děláš?“
„Jsem místním obchodníkem. V novinách jsem četl o Božském uzdravovateli, a tak jsem se přišel podívat, oč se vlastně jedná.“
Když si pak Bill prostudoval 1. Korintským 12–14, dozvěděl se, že výklad jazyků je darem Ducha svatého. Víceméně Bill nedůvěřoval moc tomu, co letniční lidé nazývali „jazyky“, považoval to víceméně za vzrušení, fanatismus a tělesnost. Tento výklad se nehodil do žádné z těchto tří kategorií. To bylo něco ryzího, neboť ten příchozí zopakoval přesně to, co Bill slyšel onoho dne v roce 1933, když stál během křtu v řece Ohiu a hvězda se ukázala nad jeho hlavou. To bylo před 14 lety! Bill se rozechvěl a začal uvažovat, jestli se v jeho službě kromě modlitby za nemocné neukáže ještě něco dalšího.
Po Texasu přišla na řadu cesta do Phoenixu v Arizoně. Bill se cítil stále víc a víc vyčerpán. Bylo to způsobeno nejenom dlouhými hodinami stání v modlitbách za nemocné a nedostatkem spánku. Když se Bill modlil za nemocné, mohl doopravdy cítit démonické síly, s nimiž měl co do činění. Bylo to pro něj stejně unavující jako kopání výkopu ve skále s lopatou a krumpáčem. Pokaždé, když Bill uchopil svou levou rukou pravou ruku pacienta, dovolil nemocím vibrovat ve své paži až k svému srdci a následkem toho cítil, jak část jeho vlastní energie odchází — energie, která se nestačila obnovit po přespání jedné noci.
Bill se učil o démonech, když srovnával to, co si přečetl z Bible, s vlastní zkušeností během modlitby za nemocné. V Novém zákoně si přečetl, jak si démoni vyhánění z lidí hledali další hostitele. Ten stejný jev mohl pozorovat během svých shromáždění. Jestliže nějaký pacient na pódiu byl uzdraven z duševní nemoci, pak zde bylo nebezpečí, že nějaký neukázněný věřící v obecenstvu může být rázem postižen touto nemocí. V jednom shromáždění se našla taková neuctivá skupina lidí — tropila si žerty a pískala. Bill se právě modlil za mladého muže, jenž padl na podlahu v záchvatu epilepsie. (Každý epileptik přicházející do přítomnosti anděla Páně vždycky dostával záchvat.) Bill se modlil za toho mladého muže, který byl okamžitě vysvobozen. Jakmile v ruce Billa ustála vibrace, tato skupina asi tuctu nevěřících lidí byla náhle postižena epileptickými záchvaty. Po této zkušenosti byl Bill vždycky velice prozíravý. Kdykoliv pocítil nějakého vzdorovitého ducha, požádal obecenstvo, aby sklonilo hlavy a modlilo se spolu s ním. Zjistil, že nevěřící se mohli cítit v jeho shromážděních v bezpečí, pokud jen byli uctiví.
Jednou večer ve Phoenixu procházelo modlitební řadou dítě, malá dívka. Bill vzal toto děvče za ruku a ucítil zrádnou vibraci epilepsie. Dítě sebou škublo a dostavil se záchvat, upadlo na pódium a prudce sebou zmítalo. Obecenstvo jen zíralo. Bill zachoval klid a požádal všechny, aby sklonili hlavy. Když sám sklonil hlavu k modlitbě, pocítil najednou v proudění víry nějaké zakolísání. Podíval se na dav a zpozoroval muže, který neměl skloněnou hlavu. Bill řekl do mikrofonu: „Je tu na pravé straně člověk, který nesklonil hlavu. Pane, i když nevěříte, prosím vás, abyste sklonil hlavu a choval se uctivě. Tato démonická síla může přejít z jednoho na druhého.“
Tento muž však přesto svou hlavu nesklonil. Přistoupil k němu jeden z uváděčů a promluvil k němu; pak přišel k pódiu a řekl Billovi: „To je pan K-, jedna z významných osobností Phoenixu. Říká, že to jsou jen hloupé řeči, že je to jenom snůška psychologie, a tvrdošíjně trvá na tom, že hlavu neskloní.“
Bill promluvil do mikrofonu: „Dobře, pane. Já jsem vás varoval. To je všechno, co mohu udělat.“ Pak se Bill obrátil k tomu dítěti, které sebou stále zmítalo na podlaze a vydávalo hluboký hrdelní zvuk. Bill se modlil: „Bože, ať to nevinné dítě netrpí kvůli nevíře tohoto muže. Požehnej tomu dítěti a osvoboď je.“ Holčička se uklidnila a otevřela oči. Její chráněnec rychle přispěchal dopředu, aby jí pomohl a společně odcházeli z pódia a oslavovali Boha. Pan K- se vyzývavě usmál, jako by chtěl říct, že dokázal to, co řekl — že hlavu sklonit nemusel. Žel, jeho vítězství bylo krátkodobé.
Během posledního večera ve Phoenixu Bill slíbil, že se pomodlí za každého člověka v budově, který je v nouzi. To bylo naprosto nemožné, kdyby měl brát každého člověka za ruku a vibracemi zjevovat jeho nemoci. Dnes se to pokusil udělat jinak. Nazval to bleskovou modlitební řadou. Lidé se v řadě pomalu pohybovali, a zatímco na ně Bill kladl ruce a prosil Pána za jejich uzdravení, postupovali v řadě dál.
Mezi mnoha uzdraveními, která se stala tohoto večera, bylo nejúžasnější to, které se přihodilo Haddie Waldropové, ženě umírající na rakovinu srdce, jater a tračníku tlustého střeva. Jelikož lékaři považovali její případ za beznadějný, teď se zoufale pokoušela setkat s mužem, který o sobě řekl, že když se modlí za nemocné, stojí při něm anděl. Haddin manžel ji přivezl spolu s internistou z nemocnice na nosítkách. Když čekali v modlitební řadě, pocítila, jak její život pohasíná. Řekla svému manželovi: „I kdybych zemřela, přesto mě tou řadou proveď.“ Byli daleko vzadu. Jen pozvolna krok za krokem se řada posouvala kupředu, zatímco ona upadla do bezvědomí. Krátce nato se její hruď přestala vzdouvat. Internista chtěl najít Haddin puls, ale nemohl ho nahmatat, a tak jí přes obličej přetáhl deku. Ale pan Waldrop s neochvějnou odhodlaností držel své místo v řadě. Trvalo mu to nejméně hodinu, než dostal svou manželku dopředu. Někdo Billovi řekl, že se v řadě nachází mrtvá osoba. Bill tedy přerušil modlitbu v řadě, aby se za ten případ mohl pomodlit. Když se jí dotknul, ucítil, že je studená. Když potom Bill prosil, aby Pán Haddie Waldropové vrátil život, nejen že se do jejích plic vrátil dech, ale brzy nato se posadila a posléze odešla z budovy po vlastních nohou.2Paní Haddie Waldropová pokračovala v navštěvování shromáždění Williama Branhama až do své smrti v roce 1965. Častokrát ji v obecenstvu přivítal a zmínil se o jejím zázraku.
Tato dlouhá modlitební řada ve Phoenixu byla plná uzdravení a zázraků. Ačkoliv Billovy modlitby byly krátké, trvalo to do třetí hodiny ranní, než se dotknul toho posledního nemocného, který přišel. Podle odhadu Jacka Moorea se během tohoto jednoho únorového večera roku 1947 Bill pomodlil za 2 500 lidí.
Do začátku března se Bill přiblížil až k pobřeží Kalifornie. Jeho první shromáždění v Los Angeles v přeplněném kostele v Montgomeryho parku přimělo zúčastněné církve k přestěhování shromáždění do městské posluchárny v Long Beach.
Během druhého večera této kampaně tři muži a jedna mladá žena přinesli do modlitební řady na nosítkách ženu v bezvědomí. Bill uchopil zápěstí pravé ruky pacientky a pocítil dobře známou vibraci. „To je rakovina,“ řekl.
Mladá žena odpověděla: „Ano, ona se jmenuje Melikianová. To je její lékař, já jsem její dcera. Právě byla v Saint Louis a odstranili jí obě prsa, aby se rakovina nešířila dál; ale nepomohlo to. Teď je její poslední nadějí Bůh.“
Bill sklonil svou hlavu a poprosil o zázrak. Vibrace v jeho ruce ustaly. Už ji chtěl prohlásit za uzdravenou, když se ho najednou zmocnil zvláštní pocit a on bez uvažování řekl: „Tak praví Pán, tato žena půjde v průběhu tří dnů nakupovat do obchodu.“
Vedle stojící lékař — který očividně chtěl jenom prokázat této rodině svou laskavost — se rozhořčil: „To je nápad, pane Branhame! Ta žena přece zjevně umírá. Jak můžete v těchto lidech vzbuzovat takové falešné naděje?“
Bill s klidem odpověděl: „Doktore, jestli tato žena nebude zdravá a za tři dny nepůjde do města, můžete mi na záda pověsit cedulku, že jsem falešný prorok, a vozit mě na kapotě vašeho auta kolem dokola města.“
Ke konci týdne Billa vyrušilo z hlubokého spánku prudké bušení na dveře hotelového pokoje. Na chodbě stál církevní oficiál, jehož úkolem bylo střežit Billovo soukromí. Za ním stáli dva pěkně oblečení neznámí muži. „Je mi líto, bratře Branhame, ale tito dva muži se s tebou chtějí stůj co stůj vidět. Vím, že si musíš odpočinout, ale mají výjimečné pověření. Myslel jsem si…“
„Pojďte dál. Co pro vás mohu udělat?“
Tito dva vstoupili dovnitř a mluvčí přistoupil rovnou k tématu. „Jsme agenti Pana Melikiana.“
„Melikian?“ Bill opakoval to jméno a snažil si vzpomenout, kde je už slyšel.
„Pan Melikian řídí vinařský závod Mission Bell. Jeho manželka byla uzdravena z rakoviny během tvého shromáždění počátkem tohoto týdne.“ Nyní si Bill vzpomněl na ženu v bezvědomí na nosítkách. „Jak se jí daří?“
„Pane Branhame, jejím uzdravením jsou všichni ohromeni, obzvláště její lékař. Na druhý den poté, co jste se za ni modlil, se posadila na posteli. A třetí den šla s dcerkou nakupovat. Přesně tak, jak jste řekl. Pan Melikian vám je za to velice vděčný a posílá vám šek na 1 500 000 dolarů.“
Muž mu podával šek. Bill se ani nepohnul. Ten muž řekl: „Pane Branhame, to není žert. To je naprosto pravý šek vypsaný na vaše jméno.“ Rozevřel útržek papíru.
Bill si však tento šek nevzal. Uvažoval o své rodině, jak žije v bídném domku o dvou místnostech v Jeffersonville; uvažoval o své manželce, která nosí vodu z pouličního vodovodu vzdáleného půl městského bloku od domu a potom musí špinavou vodu odnést zpět, protože doma nebyla kanalizace; uvažoval o tom, jaký chlad a průvan mají v zimě, a jak Meda musí položit hadry kolem dveří a oken, aby průvan zmírnila. Bylo by nádherné, kdyby mohl manželce a dětem dát něco lepšího; ale…
Tolik let Bill zápasil, aby porozuměl své povolání v Pánu. Když byl v roce 1937 Boží vůli nevěrný, musel za to krutě pykat, takže teď ho od jeho přesvědčení nemůže svést ani těch 1 500 000 dolarů. Věděl, že ne on uzdravil paní Melikianovou z rakoviny; uzdravil ji Pán Ježíš Kristus. A tak jak by mohl přijmout odměnu za to, co neudělal? Ale nejen to, Bill věděl o třech nástrahách, které často přivedly Boží muže k záhubě — ženy, popularita, peníze. Každý kazatel, který si zahrával s jednou z těchto tří věcí, s největší pravděpodobností uklouzne a padne. Bill se už dávno rozhodl zůstat čistý od těchto tří věcí, nehledě na to, kolik ho to bude stát.
„Pánové,“ řekl odhodlaně, „nechci se na tento šek ani podívat. Řekněte panu Melikianovi, že si vážím jeho uznání, ale jeho peníze přijmout nemohu.“
Po své poslední modlitební řadě v Long Beach v Kalifornii, která skončila ve dvě ráno, Bill vrávoral otupělý a bezvládný do připraveného auta. Jack Moore s Youngem Brownem po celou hodinu vozili Billa kolem města, mluvili na něj, chtěli, aby na ně reagoval. Otevřeli na jeho straně okno, aby ho ve tvářích ovíval čerstvý jarní vzduch. Nakonec Bill přišel k sobě natolik, že byl způsobilý jít do postele. Zavedli jej tedy do jeho hotelu. Když vystoupili z výtahu a přišli do malé čekárny, tlačila se tam skupina lidí, provolávala Billovo jméno a chtěla s ním mluvit. Moore s Brownen se jej snažili protlačit touto skupinou lidí, když najednou nějaká žena padla před Billem na zem a chopila se jeho nohou a kalhot jako klíště. Jack Moore ji chytil a chtěl ji jednoduše odtáhnout, ale Bill na něj pokynul a řekl: „Ať alespoň řekne, co chce.“
I přes toto ujištění se jeho nohou nepustila. Její oči prozrazovaly naprostou zoufalost: „Bratře Branhame, jsem paní K-. Byli jsme s manželem na tvém shromáždění ve Phoenixu. Když ses modlil za to epileptické dítě, můj manžel odmítnul sklonit hlavu. Na druhý den začal ve svém těle vnímat zvláštní pocity. Myslel si, že to je jeho obrazotvornost, která si s ním chce zahrávat. O dva dny později ho našli policisté, jak bezmyšlenkovitě chodí kolem dokola po ulicích Phoenixu. Jeho myšlení se změnilo. Neví kdo je, ani co dělá.“
Teď si Bill všimnul muže stojícího opodál této skupiny — s pokleslým pohledem v očích, strašidelným zjevem v obličeji, s vlasy a oděvem neupraveným a neoholeným strništěm na bradě. „To je tvůj manžel?“ zeptal se Bill.
„Ano, bratře Branhame,“ řekla paní K- a zaplakala. „Každý den jsem se ho snažila přimět k tomu, aby přišel do modlitební řady, ale nikdy se mi to nepodařilo. Jsem zoufalá. Něco se musí stát. On nechce jíst. Musím honěkdy polévat vodou.“ Opřela čelo o Billovu botu.
Bill se obrátil k Jacku Mooreovi a řekl: „Vezmi pana K- do mého pokoje, abychom si něco v soukromí objasnili.“
Jack Moore vzal pana K- za ruku. Nechal se bez odporu vést jako bezradné dítě. Bill se pokusil jít za ním, ale paní K- se jeho nohou nepustila; nedala se přesvědčit, aby uvolnila svůj stisk. Nakonec Moore společně s Brownem Billa zvedli a táhli ho do jeho pokoje spolu s paní K-. Teprve když zavřeli dveře, podařilo se jim ji přesvědčit, aby se Billových nohou pustila.
„Sestro,“ řekl Bill, „asi před rokem se se mnou setkal anděl Páně a řekl mi, abych nesl dar uzdravení lidem světa. Řekl mi, že pokud budu upřímný a přiměji lidi, aby mi uvěřili, nic před mojí modlitbou neobstojí. To se prokázalo jako pravdivé. Neexistuje žádné onemocnění, lhostejně jak těžké, které by nemohlo být uzdraveno, pokud modlitbě za dotyčnou osobu věnuji dostatečně dlouhou dobu. Věříš mi?“
„Ano, bratře Branhame, věřím.“
Pan K- stál až do této chvíle klidně, ani nemrknul; jeho oči byly upřené do prázdna. Ale když k němu Bill přistoupil, přikrčil se a zavrčel jako zvíře. Moore s Brownem drželi pana K- kvůli bezpečí za ruce, zatímco Bill na něho vložil své ruce a začal se modlit. Vítězství nepřicházelo lehce. Bill bojoval s tímto duchem šílenství 45 minut. Konečně pan K- zamžoural očima a začal se rozhlížet po pokoji jako člověk, který se zrovna probudil na neznámém místě a diví se, kde se tam vzal a co se s ním stalo. Poté, co mu to jeho manželka vysvětlila, padnul pan K- bratrovi Branhamovi kolem krku a líbal jej jako dávno ztraceného bratra. Opustil hotel s rozumem tak čirým jako kdysi, ale také majícím trochu lepší porozumění k Evangeliu Ježíše Krista.