Na jaře roku 1959, když William Branham pořádal další uzdravovací kampaň v Chicagu, se jeho služba opět změnila. Jednou večer jako obvykle svolával lidi do modlitební řady po své pravé straně. Jedna… dvě… tři… Lidé se stavěli před ním a táhli z jeho daru vidění a odebírali rovněž spolu s tím viděním část jeho síly. Čtvrtá osoba, která se toho večera před ním postavila, byla mladá žena tmavých vlasů, které jí sahaly na ramena. Měla na sobě hnědý kostým s odpovídající hnědou sukní a v náručí držela v růžové dece zabalené nemluvně. Tato žena mu někoho připomínala. Připadala mu nějak známá. Když si prohlížel obličej dítěte, mohl na základě pokleslých tváří a bledé kůže poznat, že je velice nemocné. Vidění zjevilo mnohem více. Řekl ženě: „Tvé dítě má šest měsíců a váží pouhý jeden a půl kilogramu. Nemůžeš ho nijak přinutit, aby jedlo. Všechno, co do něj dostaneš, okamžitě vyzvrací. Bylo u něho už hodně lékařů, ale nikdo z nich mu nedovedl pomoci. Neví si s tím rady. A ty víš, že to dítě umírá. Jsi členkou Švédské církve smlouvy a tvůj pastor ti poradil, abys to dítě přinesla ke mně, abych se za ně pomodlil.“
„To je pravda,“ zašeptala chvějícími se rty.
Scéna toho vidění se přesunula na jiné místo. Bill uviděl dítě, jak se směje a hraje si. Řekl: „Sestro, tak praví Pán: ‚Tvé dítě je uzdraveno.‘“
Mladá maminka opustila pódium s pláčem úlevy.
Bill si pomyslel: „Ta žena, to je něco zvláštního.“ Pak si na to vzpomněl. Před čtyřmi lety, když se modlil v poušti na okraji Phoenixu v Arizoně, mu Bůh ukázal vidění právě této chvíle a bylo mu řečeno: „Když se toto stane, tvá služba se změní.“ To byla právě ta žena v hnědých šatech, kterou viděl ve vidění.
Zde bylo jeho znamení, díky jemuž měl obdržet více síly k modlitbě za nemocné. Když začal s další osobou v modlitební řadě, při každém dalším vidění, které spatřil v průběhu svých modlitebních bohoslužeb, pociťoval méně napětí. Ačkoliv neměl pod kontrolou průběh vidění, naučil se, jaký postoj k přicházejícím viděním zaujmout. Nejdříve hovořil k publiku, dokud nepocítil anděla Páně. Pak hovořil s první osobou v řadě, dokud se nekontaktoval s duchem dotyčné osoby. Poté vždy následovalo vidění. Když pominulo první vidění, další vidění už přicházelo snadněji. Jeho problém nebyl nikdy v tom, jak se dostat do ducha rozpoznání. Problém vězel v tom, jak se z toho dostat. Dříve jej během jeho modlitebních bohoslužeb vidění vždy vtáhla a vláčela s ním až do úplného vyčerpání. Někdy mu to trvalo celé hodiny v noční době, než se z toho vzpamatoval; někdy to trvalo dokonce celé dny a týdny, než se jeho síly obnovily. Dnes se to změnilo. Nyní byl schopen se z vidění uvolnit tak lehce, jak se do něj dostal. Tato schopnost mu dovolila, aby si šetřil svou energii a vědomě rozhodoval o tom, za kolik lidí se bude modlit předtím, než odejde. Vidění jej stále unavovala, ale ne tak hrozně, jak tomu bylo v minulých letech.
Po návratu z Chicagské kampaně domů se Bill dozvěděl, že Linda Kelly Smithová je v nemocnici a že je ve stavu ohrožení života.1Toto není její pravé jméno. Rodina Kellyová kdysi navštěvovala Branhamovu modlitebnu, ale dala se vtáhnout zpět do světa a již celá léta se ve shromáždění neukázala. Paní Kellyová zatelefonovala Billovi a prosila, jestli by nepřijel do nemocnice a nepomodlil se za její dceru.
Když přijel do nemocnice, nalezl Lindu ležící na lůžku pod kyslíkovým stanem obklopenou rodiči, manželem, rodiči manžela a několika dalšími členy příbuzenstva. Linda byla v pátém měsíci těhotenství se svým třetím dítětem, ale na neštěstí plod v jejím lůně zemřel. Aby se věc ještě více zkomplikovala, lékař nebyl schopen dítě chirurgicky odstranit, protože se v Lindě rozvinula urémie. Je to stav, v němž v sobě krev zadržuje látky, které jsou obvykle vylučovány močí. Operace by ji v takovém stavu zcela jistě usmrtila, ale dítě muselo být každopádně odstraněno, jinak by to mělo pro matku zhoubný následek. Prekérní Lindina situace vypadala beznadějně. Bill pozvedl okraj kyslíkového stanu a řekl: „Lindo, já jsem bratr Bill, vzpomínáš si na mne?“
Její hlas byl slabý, ale byla při zdravých smyslech: „Ano, bratře Bille, vzpomínám si na tebe.“
„Uvědomuješ si, jak vážný je tvůj stav?“
„Ano, právě proto jsem prosila matku, aby tě zavolala.“
„Lindo, jak je to mezi tebou a Pánem?“
Její čelo se smutkem svraštělo: „Bratře Bille, nejsem připravená odejít.“
Bill poklekl vedle lůžka, uchopil ji pod kyslíkovým stanem za ruku a modlil se s ní. Linda řekla Ježíši, že je jí líto jejích hříchů a slíbila Mu, že Jej bude milovat a bude Mu od toho dne sloužit. Když skončila své pokání, Bill se pomodlil v Ježíšově jménu k Bohu, aby ji uzdravil.
Druhý den ráno, když jí lékaři udělali krevní rozbor, byli překvapeni zjištěním, že po urémii nebylo ani stopy. Povzbuzeni tímto neobvyklým zvratem v jejím stavu, naplánovali operaci na další den. Pokud zůstane krev čistá 24 hodin, lékař může bez jakéhokoliv nebezpečí odstranit mrtvé dítě. Když Lindina rodina uslyšela tuto dobrou zprávu, mnozí z nich rovněž činili pokání ze svých hříchů a slíbili Bohu, že mu budou sloužit do konce svého života. Bill se cítil velice potěšen.
Onoho večera nemohla Linda usnout. Kolem půlnoci řekla své mamince: „Jsem teď tak šťastná, že mám pokoj s Bohem. Mami, já odcházím domů.“
Paní Kellyová pohladila svou dceru po rameni: „Ano, Lindo, ráno lékaři odstraní dítě a pak se během několika dnů budeš moci vrátit ke svému manželovi a dětem, a žít pro Boha.“
„Ne, maminko, ty mi nerozumíš. Chci říct, že odcházím do svého nebeského domova. Jsem u konce své pouti.“ Linda za několik minut tiše zemřela.
Zpráva o Lindině smrti Billa jakoby omráčila. Velice ho to trápilo. Ve slabé chvilce řekl: „Pane, dlužíš mi vysvětlení. Potom, když jsem se za ni modlil a Ty jsi ji uzdravil z urémie a rovněž mnozí z členů její rodiny přišli ke Kristu následkem toho zázraku… a pak ji odvoláš? Myslím si, že jsi mi dlužen vysvětlení.“
Vysvětlení, které si přál, se nedostavilo okamžitě. Bill po několika dnech trucování na svůj ukvapený požadavek zapomněl. Ale Bůh na to nezapomněl. Čtyři měsíce později, když byl Bill na rybách, přišlo na něj vidění, které mu ukázalo příčinu. Viděl Lindu se svou rodinou, jak pořádají piknik u řeky. Viděl, jak Linda přeskakuje z kamene na kámen na samém okraji řeky. Pak uviděl, jak uklouzla a spadla do vody; viděl její nohy a dlouhou sukni, jak se zamotala do rákosí a vodních rostlin. Rodina si nevšimla, že mezi nimi není, až již bylo málem pozdě. Její manžel ji vytáhl z řeky, ale její kůže byla namodralá z nedostatku okysličení. Dával ji horečnatě umělé dýchání a ona ožila. Anděl Páně Billovi řekl: „Jdi k její matce a řekni jí: ‚Je to pravda, že se Linda málem utopila v řece při pikniku minulého roku? Měla odejít už v té době, ale nebyla na svůj odchod připravená. Bůh musel počkat, dokud její duše nebude připravena.‘ A proto se to všechno stalo. A kvůli tomu jsi musel jít do nemocnice, aby ses za ní pomodlil.“
Když vidění pominulo, Bill odložil rybářský prut, ukryl svůj obličej v trávě a plakal: „Pane Ježíši, odpusť mi mou hloupost, neměl jsem nikdy říct, že Ty mi dlužíš vysvětlení. Ty nedlužíš svým dětem vůbec nic. To my jsme Tvoji dlužníci.“
Po návratu do Jeffersonville zajel do domu Kellyových na Market Street a zaklepal na dveře. Paní Kellyová se zeptala: „Bratře Bille, co nám přinášíš?“
„Sestro Kellyová, chtěl bych se tě na něco zeptat. Neutopila se Linda málem na pikniku minulý rok?“
„Ano, bratře Bille. Spadla do řeky, když to nikdo neviděl. Její manžel ji vytáhl a pravděpodobně jí zachránil život umělým dýcháním. Odkud to víš?“
„Pán mi to ukázal ve vidění, sestro Kellyová. Ten den, kdy jste měli piknik, byl čas Lindina odchodu, ale Bůh jí ve svém milosrdenství prodloužil život, dokud její duše nebyla připravena.“
Ačkoliv už ho jeho kampaně tolik nevyčerpávaly, byla to jiná břemena, která v průběhu roku 1959 tížila Williama Branhama. Jeho nejtěžším břemenem byl nesporně pokračující boj s finančním úřadem. Vládní vyšetřování financování jeho kampaní bylo zahájeno v roce 1955. Za dobu posledních čtyř let prověřovali jeho finanční záznamy několikrát, ale nemohli v nich najít žádné nesrovnalosti. Opravdu nic, kvůli čemu by jej mohli obžalovat za zneužívání finančních prostředků. A tak agenti IRS svoji taktiku změnili. Tvrdili, že každý šek se jménem William Branham na přední straně byl jeho osobním příjmem, i když tyto peníze šly rovnou na bankovní účet Branhamovy modlitebny. Když nějací lidé darovali peníze na jeho kampaně, obvykle na šek napsali William Branham místo kampaně Williama Branhama. IRS tvrdila, že dluží daň z příjmu z každého centu. Když to bylo za posledních deset let spočítáno včetně úroků a penále, tvrdili, že dlužil vládě Spojených států 355 000 dolarů.
Jednoho dne vládní právník požádal Billa, aby se s ním znovu setkal v jeho kanceláři v Louisville. Bill si jen povzdechl, jelikož měl dojem, že tato setkání nevedou k ničemu. Právníci mu pokládali jednu a tutéž otázku, a pak brali jeho odpovědi a překrucovali je způsobem, jak on to neměl v úmyslu povědět. Tyto výslechy jej unavovaly a otravovaly, ale jelikož neměl žádné jiné východisko, souhlasil, že se s nimi setká.
Roy Roberson jel s ním. Roberson byl nejen Billův přítel, ale byl také jedním z důvěrníků jeho výboru v Branhamově modlitebně. Několik advokátů z IRS sedělo po jedné straně dlouhého stolu. Bill, Roy Roberson a pan Orbison (Billův advokát) seděli po druhé straně. Právník IRS řekl: „Pane Branhame, máme stále ještě několik otázek ohledně některých vašich výdajů. Protože jsme prošli všemi šeky Branhamovy modlitebny, víme, k jakému účelu byl každý z nich použit. Ale naše otázka zní: „Bylo něco z těch peněz utraceno za nějaké nelegitimní církevní výdaje? Například na shromáždění v Albertě v Kanadě jste obdržel sbírku ve výši 3 000 dolarů. Příští neděli jste tyto peníze odevzdal ve sboru v dalším městě.“
„Potřebovali novou střechu na modlitebně.“
„Hmmm. A zde jsou některé šeky na nějakou ženu z New Albany — jeden šek na 300 dolarů z obchodu s potravinami a ten druhý za její nájem. Není to nějak přehnané 500 dolarů za nájem?“
„Je to osmdesátiletá vdova a bydlí se svýma dvěma dětmi, jež jsou obě postižené revmatickou artritidou. Má velice nízký příjem a její domácí je chtěl uprostřed zimy vyhodit z domu. Zaplatil jsem tedy se zpětnou platností výdaje spojené s nájemným a také jsem jí předplatil nájemné až do června.“
„Hmmm. A zde je další pochybný šek. Dal jste 1 500 dolarů jednomu muži, aby si postavil dům.“
„Jistě, jelikož jeho původní, starý dům mu shořel. Co byste udělali vy, kdybyste viděli otce s pěti dětmi, jak bydlí v prosinci ve stanu, a sníh všude kolem dokola a teplota pod bodem mrazu? Myslíte si, že bych se dokázal pohodlně posadit ve svém vyhřátém domě s vědomím, jak se tyto děti třesou zimou, a přitom jsem měl přístup k těmto penězům, abych mu pomohl?“
„Hmmm. A vaši důvěrníci vědí, že jste takto použil vaše peněžní prostředky?“
„Ne, neví o tom.“
„Proč jste jim to neřekl?“
„Protože Ježíš řekl: ‚Ať tvoje levice neví, co dělá tvá pravice.‘2Matouš 6:3 Neexistuje zde větší zákon než Boží zákon. To prostě nebylo pro tyto důvěrníky nezbytné, aby o tom věděli.“
„My se ale domníváme, že jste jim to měl říct. Na základě vašich záznamů jste rozdal během deseti let různým jednotlivým osobám desítky tisíc dolarů a ve většině případů vaši důvěrníci nevěděli, kam tyto peníze šly.“
„A copak kvůli tomu mě chcete nazvat nepoctivým člověkem?“
„Ne, pane Branhame, my si myslíme, že jste poctivý. Ale chceme vám říct, že nevíte, jak správně zacházet s penězi určenými pro daň z příjmu. Jestliže podepíšete šeky, ty peníze se stávají vaším vlastnictvím, dříve než se dostanou na účet sboru, i kdybyste je vlastnil kratší dobu než minutu. A proto jste dlužníkem za daně z příjmu z těchto peněz.“
„Ovšemže je můj podpis na zadní straně každého šeku. Jsem přece pokladníkem Branhamovy modlitebny.“
„Většina šeků byla vystavena na Williama Branhama, nikoliv na Branhamovu modlitebnu. Neukládáme daň Branhamově modlitebně, protože je to církev a církve jsou daní z příjmu zproštěny. Ty peníze byly vaším osobním vlastnictvím ještě předtím, než se dostaly na konto sboru.“
„Ale byl to právě agent IRS, který mi řekl, že mohu šeky tímto způsobem podepisovat.“
„Tento muž již ve státní správě není.“
„Muž, který podepsal konstituci, už také není ve vládě. Platí ještě konstituce?“ Bill byl diskusemi, které se stále točily kolem stejného bodu, unaven. Řekl: „Když jsem byl mladým mužem a má žena onemocněla a zemřela, dlužil jsem tisíce dolarů za lékařskou péči. Těžce jsem pracoval a splatil jsem všechno do posledního centu. Dnes už nejsem mladík, ale pokud dlužím nějaké peníze, tak to splatím. Smutné je na tom to, že všichni ti lidé, kterým jsem poskytl peněžní pomoc, z toho budou muset zaplatit daň z příjmu, jako například ta osmdesátiletá stará vdova.“
„Ó, to je omyl, pane Branhame. Oni nemusí zaplatit daň z příjmu, protože přijali tyto peníze jako dar a nevyžádané dary jsou nezdanitelné.“
„Opravdu? v tom případě nedlužím vládě nic, protože všechny peníze, které jsem ukládal, byly nevyžádanými dary. Nikdy v životě jsem neudělal sbírku.“
Vládní právníci zírali jeden na druhého. Jeden z nich se zeptal: „Můžete to nějak dokázat, pane Branhame?“
„Pokud chcete, mohu požádat milion lidí, aby do vaší kanceláře zaslali své dopisy a potvrdili, že to je pravda. Nikdy v životě jsem nikoho o peníze nepožádal. Modlitební šátky jsme rozesílali bezplatně. Byl jsem nucen dokonce propustit několik kampaňových manažerů, protože chtěli udělat zátah na finance. Kdykoliv lidé dávali nějaké peníze na mé kampaně, dělali to ze své vlastní vůle.“
Tato informace právníky zneklidnila. Několik minut mezi sebou urputně šuškali a pro tento den ukončili stání. Bill odjel z úřadu s pocitem vítězství.
Ale tato vládní pře proti němu byla ještě hodně daleko od svého rozuzlení. V průběhu posledního červencového týdne roku 1959 právníci z IRS vyslýchali Billa ve své kanceláři pět dnů za sebou. Po pátečním ranním zasedání se Bill vrátil domů unaven, trpěl závratěmi kvůli tomu, že musel stále odpovídat na stejné otázky. Následkem nátlaku prověřováním byl nervózní a rovněž bezmocný, protože mu to bránilo udělat si nějaký cestovní plán, a byl úzkostlivý kvůli tolika nemocným lidem, kteří žádali o modlitbu a on neměl čas se za ně pomodlit. Onoho odpoledne se mu podařilo alespoň odpovědět na několik telefonátů nemocných, protože právníci IRS mu sdělili, že pro tento týden mu už dají pokoj. Na začátku seznamu lidí, které hodlal navštívit, byl mladý muž, který čekal v motelu a přijel do Jeffersonville se svým nemocným dítětem ze vzdálenosti 600 kilometrů.
Meda mu připravovala k obědu obložený chlebíček. „Jak to dnes ráno proběhlo?“ zeptala se.
„Miláčku, způsob vyšetřování těchto právníků mi působí mdlo. Po chvilce vyšetřování cítím, jako kdyby mi měla odpadnout hlava.“
Ve chvíli, kdy se posadil, zazvonil telefon. Meda se představila, pak položila ruku na mikrofon sluchátka a zašeptala: „Bille, to je ten právník a říká, že se chtějí s tebou sejít ještě jednou, dnes odpoledne.“
„Ó, ne. Už bych nezvládl další odpoledne takových nesmyslů. Řekni jim, že právě teď nejsem doma.“ Vstal od stolu a vyšel na dvorek.
Meda se zamračila, ale udělala to, co jí manžel řekl. Když položila telefon, Bill se vrátil domů ke stolu a nalil si skleničku pomerančového džusu. Meda se zeptala: „Myslíš, že to bylo úplně v pořádku?“
„Jistě,“ snažil se to zdůvodnit, „když jsi to říkala, nebyl jsem už doma.“
„Ale byl jsi tady, když telefonovali.“
„Miláčku, zapomeň na to, to je v pořádku,“ ačkoliv hluboko ve svém nitru věděl, že tomu tak nebylo.
Po obědě odjel do motelu, kde jej čekal ten muž s nemocným dítětem. Když se chtěl modlit za dítě, zmocnil se ho pocit viny. Pomyslel si: „Vždyť jsem pokrytec. Jak se mohu modlit za to dítě, když jsem lhal a rovněž jsem přiměl ke lži svou manželku.“ Řekl tedy: „Pane, já nejsem hoden, abych se v tuto chvíli modlil za vaše dítě. Udělal jsem něco špatného a mé srdce mě odsuzuje. Budeš-li trpělivý, pomodlím se za tvé dítě později. Ale zrovna teď musím odejít, abych dal něco do pořádku.“
Nejdříve odjel domů a omluvil se manželce. Pak zajel za právníkem do advokátní kanceláře.
Když Bill vstoupil do jeho kanceláře, pan Orbison seděl za psacím stolem a něco dělal. „Pane Branhame,“ řekl, pozvednuv obočí. „Myslel jsem, že nejste doma.“
„Odešel jsem jen kousek od domu.“ Ale pak vyznal, co udělal a omluvil se.
Pan Orbison vyšel z poza svého psacího stolu a podal Billovi ruku: „Pane Branhame, vždycky jsem vám důvěřoval, ale od této chvíle vám důvěřuji mnohem víc než doposud.“
Bill se pocítil lépe, ale ještě se musel omluvit někomu jinému. V neděli ráno odjel do okolí Tunelového mlýna a procházel se lesem směrem ke své tajné jeskyni. Modlil se od sedmi hodin rána až do pozdního odpoledne a s pláčem se kál před Bohem. Když se slunce schylovalo k obzoru, vyšel z jeskyně a vystoupil na vrcholek skály, odkud mohl vidět stíny prodlužující se napříč údolím. V lese vládlo ticho, vzduch byl vlhký, kolem dokola panovalo bezvětří, takže mohl kolem sebe slyšet padající listí. Bill pozvedl ruce nad hlavu a velebil Boha za ten nádherný svět, jenž stvořil. Pak spustil ruce a řekl: „Pane, jednoho dne jsi ukryl Mojžíše ve skalní rozsedlině a procházel jsi kolem, aby mohl spatřit Tvá záda. Jestliže jsi mi odpustil můj hřích, neprojdeš teď kolem, abych si byl jist, že má nepravost pominula a abych se mohl jít znovu pomodlit za to nemocné dítě?“
Jakmile byl s modlitbou u konce, větrný vír zašelestil v blízkém křoví, vířil podél pěšinky směrem ke skále, na níž stál. Opřel se o něj s takovou sílou, že si sotva stihl přidržet klobouk a přimhouřit oči, dokud to nepominulo. Bill znovu pozvedl své ruce a řekl: „Miluji Tě, Pane, z celého svého srdce. Jsem tak rád, že Ty jsi Bohem odpovídajícím na modlitby. Ty odpouštíš těm, kteří se k Tobě obracejí celým svým srdcem a v pokání.“ A pak kráčel pěšinkou, která jej přivedla k jeho autu. Automobil jej vezl cestou a cesta ho přivedla do motelu, kde se mohl s důvěrou modlit za smrtelně nemocné dítě. Ve jménu a moci milostivého Ježíše Krista bylo nemluvňátko uzdraveno.
Ve čtvrtek 8. října 1959 si William Branham, Banks Wood a Fred Sothman rezervovali tři dny na lov veverek poblíž Salemu v Indianě, asi 60 kilometrů severně od Jeffersonville. Vstávali každé ráno ve čtyři, aby mohli být v lese za svítání, doufajíce, že překvapí nějakou rozespalou veverku, hodující u snídaně. Ale nebyli úspěšní. Byla již pozdní sezóna a kvůli velkému množství myslivců populace veverek značně prořídla. Po dvou dnech lovu neměli tito tři muži ani jedinou veverku, jakožto důkaz svého vynaloženého úsilí.
V sobotu brzy z rána vzal Bill Freda a Bankse na jedno místo v lese a pak projeli cestou dál na jiné místo. Pro lovce to nebyl zdárný den. Mráz, vítr a velká vlhkost vzduchu obnažovaly stromy a způsobily, že zem byla pokryta křupajícím kobercem listí. Kromě této překážky zadržoval studený vítr zřejmě většinu veverek schoulených ve svých pelíšcích. Bill slídil po lese několik hodin, aniž by spatřil jeden jediný huňatý červený ocásek.
Sestupoval z kopce k vyschlému korytu potoka a pak zase stoupal do kopce po druhé straně. Brzy přišel na stráň, odkud měl rozhled na pole, na kterém několik farmářů sklízelo kukuřici. Svah kopce byl pokryt platany a akáty. V těchto lesích lovil od svého mládí a dobře věděl, že veverky se vyhýbají akátovým porostům kvůli trnitým větvím a rovněž nemají rády platanové porosty, protože tyto stromy mají semena podobající se knoflíku a jsou pro ně nepoživatelné — spíše upřednostňují buky, ořešáky a rovněž doubravy. Na svahu kopce bylo vidět několik vlašských ořešáků, ale ty byly úplně zbavené listí a rovněž ořechů, a tak na nich nebylo nic, co by veverky přitahovalo.
Bill si uvědomoval, že nebude co střílet, navíc byl unaven a potřeboval si odpočinout. A tak se natáhl na zem mezi dva platanové stromy za větrem a dovolil teplému slunci, aby jej ohřívalo. Jeden ze stromů mu připomínal kompas, protože měl čtyři hlavní větve, které ukazovaly na sever, jih, východ a západ. Opřel se tedy o kmen toho ‚kompasového‘ stromu a uvažoval, že by si mohl zdřímnout, ale rozhodl se, že raději od toho upustí. Bylo totiž už půl desáté a on měl během hodiny posbírat své kamarády myslivce. Kdyby usnul, nemusel by se v čas probudit, a tak raději pozoroval farmáře při práci a přemýšlel nad místem Písma, které často v posledních dvou letech zaměstnávalo jeho mysl. Ježíš řekl: „Kdokoliv by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře,‘ a nepochyboval by o tom ve svém srdci, ale věřil, že to, co řekl, se stane, bude mít, cokoliv řekl.“3Marek 11:23
Toto místo Písma jej stále uvádělo do rozpaků. Proč Ježíš vyřkl tato slova takovým způsobem? Ježíš neřekl: „Kdybych Já řekl této hoře, zvedni se…“ Ježíš řekl: „Kdybyste vy řekli této hoře…“ v tomto odstavci není navíc ani zmínka o modlitbě. Jak by se to mohlo stát? Bill přemýšlel o tom, jestli to není ojedinělý případ zaslíbení, který dal Ježíš výhradně svým učedníkům ještě před vykoupením.
„Nakolik vím,“ uvažoval Bill, „všechna zaslíbení moci byla dána církvi skrze Ježíšovo vykoupení dokonané na kříži; a byla zavedena až poté, kdy dal církvi Ducha svatého o Letnicích. A tak jestliže jsem někdy dotazován ohledně Marka 11:23, říkám, že Ježíš dal svým učedníkům moc před vykoupením, právě tak jako dal zvláštní moc svým prorokům také před vykoupením.“
Odněkud z větví nad sebou uslyšel hlas: „Myslíš si, že to byli proroci, kteří pronášeli tato slova, když předpovídali budoucnost? Copak nekážeš, že proroci byli tak pomazáni Duchem svatým, že to nebyli oni, kteří mluvili, ale že to promlouval skrze ně Bůh?“
Bill uvažoval: „Ano, Pane, je to tak.“
A hlas pokračoval: „Tak to tedy bylo obsaženo ve vykoupení. Jestliže se nějaký člověk v kterékoliv době může docela vydat Bohu, tak, že Bůh bude schopen použít jeho hlas, pak již nemluví ten člověk, je to Bůh, který si jej používá. Jakým způsobem ty vidíš tato vidění během modlitební řady? Myslíš si, že to je tvoje vlastní moudrost, která sděluje těmto lidem události z minulosti jejich života? A také co se stane později? Myslíš si, že to je tvá vlastní moudrost, která ti dává nahlédnout, když kážeš? Co si myslíš, že se stane, když křesťan pronáší slova v cizím jazyku a někdo to vykládá?“
„Aha, rozumím,“ řekl Bill nahlas, „to všechno je obsaženo ve Vykupitelské krvi Ježíše Krista, a tak je možné, že člověk se může zcela a úplně vydat Duchu a nebude to již on, kdo bude mluvit, bude to Bůh. Ale jak to vysvětluje Marek 11:23?“
„To Písmo je stejně tak pravdivé, jako je pravdivé každé jiné místo. Jestliže jsi pomazán Duchem svatým, abys to řekl, cokoliv řekneš, to se stane.“
Najednou Bill pocítil, jako by byl zasažen velikou mocí a vyskočil vylekán na nohy. „Kdo to řekl?“ Ptal se, zatímco jeho oči prohlížely svah kopce, „s kým jsem to mluvil?“ Nebyl tam nikdo. Jediný zvuk, který k němu doléhal, byl způsoben větrem šelestícím uprostřed suchého listí a rovněž hluk sklízejících farmářů někde z povzdáli. „Pane, jsi to Ty? Obvykle spatřím světlo, když ke mně mluvíš. Ale žádné světlo tady není.“
Hlas se ozval znovu, ale z kratší vzdálenosti. Bill jej slyšel zřetelněji, než hlasy farmářů pracujících na kukuřičném lánu. Hlas přikazoval: „Vyslov, cokoliv chceš a stane se to.“
Uvažoval: „Co se to děje? Copak ztrácím zdravý rozum? Nechci se stát fanatikem a zabřednout v nějaké bryndě.“ Kousl se do prstu, až jej to zabolelo. „Přece nespím, a tak to není sen. A stejně tak to není vidění. Obvykle, když přichází hluboké pomazání, dostaví se i vidění. A tak ještě na chvíli počkám, jestli se nedostaví vidění.“
Bill pocítil v těle zvláštní zkřehlost, ale procházel se kolem dokola a pozvedl ruce. Teď na něj splývalo hluboké pomazání jako med. Hlas znovu přikazoval: „Vyslov, cokoliv chceš a stane se ti.“
S chvěním se zeptal: „Pane, copak je to změna mé služby, o které jsi mi řekl, že přijde? Je to nějak spojeno s tím malým domkem pod stanem, který jsi mi ukázal před několika lety ve vidění?“
Hlas odpověděl: „To já potvrzuji věci, které hodlám udělat. A tak řekni, co chceš, a stane se to.“
„Vždyť tady přece nejsou žádní nemocní lidé; o co mám požádat?“
„Přece jsi na lovu a potřebuješ veverky, stejně jako Abraham jednou potřeboval berana.“
„To je pravda, mohl bych mít celou hromádku…“ Zde se jeho jazyk zastavil; uvažoval: „Pane, pokud dělám něco špatně, prosím, odpusť mi; ale rád bych se dozvěděl, jestli jsi to opravdu Ty.“ A tak řekl: „Dnes zastřelím tři červené veverky.“
„A z kterého směru chceš, aby přišly?“
Bill se zhluboka nadechl a uvažoval: „Pokud jsem se dostal tak daleko, musím dojít do konce. Musím si vymyslet něco, co je nemožné.“
Rozhlédl se kolem sebe a všiml si akátu s několika suchými větvemi, vzdáleného asi 50 metrů. Stál na okraji houští, poblíž místa, na kterém farmáři sklízeli kukuřici. Uvědomoval si, že na těch ostnatých akátech nikdy žádnou veverku neuvidí, a tak na to zvláštní místo ukázal a řekl: „Tam bude červená veverka, na konci té holé větve, a já ji zastřelím z tohoto místa.“
Jakmile spustil ruku s napřímeným ukazováčkem, seděla tam veverka a koukala na něj. Bill opřel pušku o rameno, opřel se o platan a zamířil na cíl. Z jeho pušky kalibru o. 22 vyšla rána a veverka spadla na zem. Bill k ní přiběhl a podíval se na mrtvé zvířátko. Trefil ji přesně do oka a krev jí vytékala z hlavy na suché zažloutlé listí. Zvedl ji ze země a cítil, že je teplá. Vložil mrtvé zvířátko do své lovecké torny a pomyslel si: „Vidění přece nekrvácí, a tak jsem si jist, že je to opravdová veverka. Možná se to opravdu takto stalo. Pane, jestli jsi to byl Ty, ať se to stane ještě jednou, aby ďábel neměl žádný prostor a nemohl mi říci, že to byla náhoda.“
Ještě jednou se ho zmocnilo toto super pomazání tak, že pod vlivem té síly zavrávoral. Rozhlédl se po lese, až uviděl pro výskyt veverky další nepravděpodobné místo. Padesát metrů od něj stál suchý akát celý opletený jedovatou, planou révou, která obepínala jeho kmen. Veverky se stejně jako lidé vyhýbají jedu této révy. Bill ukázal na jednu konkrétní větev na tom stromě a řekl: „Tam bude další červená veverka, která si sedne na tuto větev.“ Když přestal ukazovat prstem, už tam stála. Bill si protřel oči a znovu se zadíval. Byla tam. Namířil, vypálil, veverka spadla z větve a s žuchnutím dopadla na zem, Bill přišel k tomu místu, odsunul větvičky révy botou, zvedl mrtvou veverku a vložil ji do lovecké torny.
„Pane, to jsi byl Ty,“ řekl šťastným hlasem. „Teď si myslím, že jsem pochopil, o čem je Marek 11:23. Děkuji Ti, Pane, za to, že jsi potvrdil své Slovo. Už se nemohu dočkat, až to budu někomu vyprávět.“
Blížil se k cestě. Ten hlas přišel znovu: „Ty jsi přece mluvil o třech veverkách.“
Bill se zastavil. To byla pravda, řekl si o tři veverky. Rozhlédl se dokola po nějakém jiném místě, na kterém by mohl umístit veverku. Uvažoval: „Tentokrát udělám něco opravdu unikátního.“ Na kraji kukuřičného pole stál starý pařez. Byl vybělený slunečními paprsky s jednou jedinou hladkou větví, která na něm držela. Bill řekl: „Odtamtud přijde červená veverka, z této houštiny. Vyskočí na ten starý pařez a na tu větev a bude koukat na ty farmáře.“
Nic se nedělo. Čekal deset minut a stále tam nebyla žádná veverka. Blížilo se již k půl jedenácté a on stál plný napětí. „Otče, Ty jsi řekl, že v ústech dvou nebo tří svědků obstojí každé svědectví.4Matouš 18:16; 2. Korintským 13:1 Dva svědci jsou už v mé torně, a tak jsem spokojen. Děkuji Ti, Pane, za tyto dvě veverky. Teď musím jít, abych se setkal s bratrem Banksem a Fredem.“ Přehodil si svoji loveckou tornu přes rameno a udělal několik kroků k cestě.
„Ale ty jsi to přece již vyslovil,“ připomněl mu hlas. „Písmo přece říká: ‚Nebudeš-li pochybovat ve svém srdci, ale věřit, že ty věci, které jsi řekl, se stanou, budeš je mít.‘ Pochybuješ o tom?“
Bill se vrátil zpět: „Ne, Pane, nepochybuji o tvém Slovu.“
V té chvíli vyběhla z akátové houštiny veverka a běžela směrem ke kuřičnému lánu; vyskočila na pařez a pak na tu jedinou větev a tam se zastavila a koukala na farmáře. Bill sundal z ramene pušku, pohleděl na mušku skrze hledí a zmáčknul spoušť. Kulka zasáhla veverku do oka.
Zatímco ji vkládal do torny, uslyšel, jak mu nějaký hlas našeptává: „Víš co, teď jsou lesy plné veverek. To byla jenom náhoda.“
Bill odpověděl: „Satane, to se uvidí.“ Vracel se zpět po stráni k těm dvěma platanům, posadil se a pozoroval. Čekal až do dvanácti, a potom to místo opustil, aby se setkal se svými společníky. Za celou tu dobu nespatřil ani jednu stopu po další veverce, dokonce neslyšel ani skřehotání žádné veverky.
I když lovecká sezóna na veverky v Indianě skončila 13. října 1959, sezóna v Kentucky zůstala otevřená ještě několik dalších týdnů. Během prvního listopadového týdne William Branham, Banks Wood a Tony Zabel odjeli do Elkornu v Kentucky, aby strávili několik dnů na lovu spolu s Charliem Coxem, švagrem Bankse Wooda.
Elkorn je malé městečko ve východní části Kentucky, na samém okraji Apalačského pohoří. Zalesněná oblast skrývá jedny z nejlepších loveckých a rybářských míst na světě. A Bill tam často pobýval, aby utekl před tlakem plynoucím z jeho služby. Charlie a Nellie Coxovi jej vždy ve svém domově na venkově srdečně přivítali.
Počasí v tomto listopadovém týdnu bylo rozhodně na straně veverek, než na straně lovců. Studený vítr foukal každý den. Většina veverek zůstávala schoulena ve svých pelíšcích. Každá veverka, která se odvážila vyjít ven, byla vystavena nebezpečí zásahu ze strany lovců, jejichž kroky se ozývaly na suchém listí. Po dvoudenním lovu byl Charlie jediný z celé skupiny, který zastřelil nějaké veverky. Používal kulovnici. Bill stále důvěřoval své pušce kalibru 0.22, ale vypadalo to, že nebude mít ani příležitost, aby ji použil.
V pátek 6. listopadu se mu nedařilo o moc lépe. Později onoho odpoledne přišel do známého údolí uprostřed pahorkatiny. Toto místo nazval Sportsman’s Hollow, protože tam jednou narazil na 16 veverek. Všechny seděly na jednom jediném stromě. On však zastřelil jenom svůj limit a dovolil těm ostatním utéci, což bylo opravdovým sportovním chováním. Teď se zastavil na severním svahu kopce nad údolím a prohlížel si listoví pod sebou a hledal nějakou známku života. Sledoval dlouhou dobu, ale nic se nepohnulo. Na stromech byl prostě nedostatek veverek, stejně jako v lesích všude jinde. Stání na jednom místě způsobilo, že se začal třást zimou. Mrazivý vzduch jej štípal v nose a rovněž ve tvářích a na uších. Konečky prstů měl zkřehlé, i když navzdory tomuto chladu měl rukavice. Dokonce i prsty u nohou brněly chladem. Rozhodl se, že pro dnešní den s lovem skončí a že se znovu pokusí zítra. Otočil se k odchodu, ale když udělal pouze několik kroků, uslyšel hluboký hlas jako vrnění lva. Hlas řekl: „Kolik veverek bys dnes chtěl ulovit?“
Bill si protřel spodní čelisti a uvažoval: „Charlie mi jistě dovolí vzít veverky, které zastřelil, domů; šest veverek by postačilo k jídlu pro celou moji rodinu; a tak kdybych mohl dostat ještě tři další…“
Najednou jej nadpřirozené pomazání zasáhlo takovou silou, že se musel opřít o strom, aby nespadl. Tentýž hlas říkal: „Řekni, co chceš a nepochybuj, a stane se to, co řekneš.“
Bill tedy řekl: „Ať mám tři veverky.“
„Odkud mají přijít?“
„Jedna přijde ze západu, jedna z jihu a jedna ze severu.“
Bill prohlížel les. Po několika minutách zachytil nějaký pohyb na hřebenu po druhé straně údolí. Přiložil pušku k líci, namířil a zpozoroval v hledí šedou veverku. Bylo to přinejmenším ve vzdálenosti 90 metrů, je to příliš daleko, aby něco zasáhnul, když je puška seřízena na 50 metrů. Bill pozvedl hlaveň trošku výš nad svůj cíl, aby zkorigoval tuto vzdálenost. Když zmáčknul spoušť, veverka padla mrtvá.
„To je jedna; teď bych měl raději hledět směrem k jihu, odkud se ukáže ta druhá.“
Dlouhou dobu seděl na padlém kmenu a rozhlížel se směrem na jih a uvažoval: „To se jistě stane, protože jsem to vyslovil pod pomazáním. Jestliže to byl Duch svatý, který ke mně promluvil, pak se to musí stát přesně tak, jak jsem to řekl.“
Asi po patnácti minutách zpozoroval, jak veverka probíhá pod bukem, přesně směrem na jih od místa, kde seděl. Nebylo jednoduché ji zasáhnout. Vzdálenost byla asi padesát metrů. Trefil veverku do oka. Když se ozval výstřel, další veverka v tomtéž směru skákala v houští, pak běžela po svahu a zastavila se asi 40 metrů jihozápadně od Billa.
„To je třetí veverka,“ pomyslel si, odklonil hlaveň o 45 stupňů, takže byla namířena jihozápadním směrem. Veverka byla k němu otočena bokem, a tak namířil na ucho. Zmáčknul spoušť, ale netrefil. Veverka překvapeně poskočila, proběhla na druhý konec kmene, kde se zastavila a začala ohlodávat hikorový oříšek.
„Asi se mi třesou ruce, když jsem netrefil,“ pomyslel, „ale není o nic chladněji, když jsem zastřelil tu předchozí.“ Opřel se o strom, aby se nechvěl a pokusil se znovu. Tentokrát kulka proletěla asi 10 centimetrů nad hlavou veverky a zasáhla kmen vzadu za ní. Veverka odběhla asi tři metry a znovu se zastavila a znovu se vyděšeně rozhlížela.
„Možná mám rozostřený dalekohled,“ pomyslel, zatímco vkládal další náboj do komory. Bill se snažil vyhnout zásahům do břicha, protože to bylo jeho maso. Raději střílel veverky do hlavy, ale nejraději přímo do oka. A teď namířil nitkový kříž svého dalekohledu na veverčinu hruď. Jeho třetí výstřel rozmetal listí před zvířátkem; tentokrát vyplašená veverka zmizela v houští rýžáku.
Bill zůstal asi minutu zmaten. Letos zastřelil 114 veverek; cíl minul pouze v pěti případech, a zde minul třikrát za sebou. Jak je to možné? Pak si uvědomil proč. Vždyť přece řekl, že další veverka přijde od severu a Bůh mu nedovolil zastřelit veverku, která se blížila od jihozápadu. Otočil se tedy směrem k severu a čekal asi patnáct minut, ale nic se nedělo. Slunce již zapadalo, v lese se stmívalo. Asi ve čtyři hodiny se rozhodl, že dříve než se úplně setmí, musí najít ty dvě veverky, které již předtím zastřelil. Když se vrátil ke svému původnímu místu, odkud zastřelil ty dvě veverky, rozhodl se, že už půjde, protože je dost pozdě na to, aby mohl ještě dnes zastřelit další veverku. Neudělal více než deset kroků a ten hluboký hlas zahřměl: „Vrať se a dostaneš svou třetí veverku. Přece jsi řekl, že se to stane.“
Obrátil se tedy zpátky ke svému původnímu střeleckému stanovišti a řekl: „Pane, nebudu o tom ani trochu pochybovat.“ A ihned uviděl svou třetí veverku, jak běžela po bílém kmeni dubu ve vzdálenosti asi 60 metrů směrem na sever. Teď už bylo opravdu tma, takže i když použil dalekohled a prohlížel strom od shora dolů, veverku nikde neviděl. Nakonec ji zpozoroval, byl to takový tmavý chomáč vysoko na větvi. A tak se rozhodl, že využije svou příležitost a vystřelil. Uslyšel zvuk, jakoby něco škrábalo kůru stromu a pak něco dopadlo na zem a rozmetalo listí. Za chvíli, asi o sedm metrů dál, lezla na strom další veverka, trochu víc na východ. Bill předpokládal, že to byla tatáž veverka, a tak ji musel na tom bílém dubu netrefit, protože teď šplhá na další strom. Namířil do tmy směrem k tomu kmeni, kde veverku zpozoroval, zatáhl spoušť a tentokrát jako obvykle zaskóroval. Veverka spadla rovnou na zem.
Aby se ujistil, zkontroloval nejdřív místo pod bílým dubem a tam opravdu ta třetí veverka ležela. Bylo to přesně na sever, odkud řekl, aby přišla. „To je nádhera,“ pomyslel si, „prosil jsem o tři veverky a Pán mi dal ještě další, abych měl dobrou míru.“ Ale když přišel k místu té čtvrté veverky, nebyla tam. „To je zvláštní. Přece vím, že jsem ji zastřelil.“ Prohledal všechno kolem dokola v suchém listí, ale nemohl ji najít. A pak si všiml dutiny mezi kořeny stromu. Ruka se mu do toho úzkého otvoru nevešla, a tak tam strčil klacek a skutečně něco uvolněného tam bylo, ale nebyl to schopen klackem vyšťárat ven. „To je veverka, v pořádku. Ale dnes večer se mi to nepodaří. Musím se sem zítra vrátit.“
Otvor zakryl kamenem a vrátil se, aby se setkal u auta se svými přáteli. Byli opravdu ohromeni, když jim ukázal tři veverky, protože nikdo z nich neměl nic. A pak, když jim vyprávěl, za jakých okolností se to stalo, byli všichni doslova ohromeni.
Večer, dříve než ulehli do postele, se s nimi Tony Zabel pomodlil. Mezi jiným řekl: „Pane Bože, ať zítra bratr Bill najde tu veverku v té díře, abychom se mohli ujistit, že nám mluvil pravdu.“
Bill tím byl ohromen. Tony byl diákonem v jeho sboru. Když Tonyho manželka ležela na smrtelné posteli a doktoři jí nedávali žádnou šanci, Bill se modlil a Bůh ji zázračně uzdravil. Jak o něm mohl Tony pochybovat?
V sobotu ráno bylo venku stejné chladno a nepříjemně, jako během celého minulého týdne. Když seděli u stolu u snídaně, Tony řekl: „Dnes budeme mít přinejmenším aspoň jednu veverku, že ano, bratře Bille.“
„Bratře Tony, ty jsi to nepochopil. Když mluvím pod inspirací a řekl jsem tři veverky, tak ta čtvrtá s tím nemá nic společného.“
„No dobrá, ale ona tam každopádně bude.“
Jelikož odjížděli do Jeffersonville v poledne, měli naplánováno lovit pouze do devíti rána. Bill strávil dvě hodiny slíděním v lese, ale marně. Nikde nemohl uvidět žádný kousek šedého kožíšku, do kterého by mohl střelit. Nakonec to vzdal. Měl ještě dost času, aby se zastavil cestou zpět k autu ve Sportsman’s Hollow. Když se blížil k tomu údolí, nějaký hlas mu z nitra našeptával: „A co když tam ta veverka není? Pak si tvůj vlastní diákon bude myslet, že jsi mu lhal.“
Najednou jej znovu pokřtilo to super pomazání. Další hlas říkal: „I když tam teď není, řekni, že ji najdeš a stane se to.“
Bill řekl: „Pane, Marek 11:23 je tvým Slovem, a tak Tě beru za tvé Slovo. Jdu najít svou veverku.“
Když přišel ke stromu, odhodil kamen z díry a rozšířil otvor svým loveckým nožem. Když sáhnul do díry, místo aby nalezl mrtvou veverku, bylo tam jenom klubko uvolněných kořenů. Překvapením couvnul: „Ó, aj! Měli jsme se setkat v devět hodin a já tu veverku nemám. Co si Tony pomyslí? A co si pomyslí ti ostatní?“ Hledal znovu v suchém listí u kořene stromu, ale nic nenašel. „Moment,“ pomyslel si, „když jsem řekl, že tu čtvrtou veverku najdu, byl jsem pod tím stejným pomazáním, jež mi dalo ty tři. Pokud to má být potvrzením počátku mé nové služby, pak ta čtvrtá veverka zde musí někde být. A tak kde je?“
Ten hlas řekl: „Podívej se pod ten kousek kůry.“
Bill kopnul do toho kousku kůry, ale tam kromě listí nic nebylo. „Je to zvláštní,“ pomyslel si. Podíval se na to místo blíž a najednou spatřil několik šedivých chlupů, jak trčí zpod hnědého listí. Kopl hlouběji a tam ji našel, svou čtvrtou šedou veverku. Když přičetl ty tři červené veverky z Indiany, dávalo to dohromady sedm veverek — Boží číslo završení.
Ve středu ráno 11. listopadu 1959 William Branham, Banks Wood a David Wood odjeli na farmu Wrightových, aby sebrali trochu hroznů, z nichž dělali víno do sboru pro Večeři Páně. George a Murle Wrightovi dělali víno z hroznů, které rostlo v jejich zahradě. Billovi se líbil nápad, aby víno v jeho sboru, které používají na Večeři Páně, bylo děláno lidmi, kteří jsou naplněni Duchem svatým.
Jako obvykle přivítala rodina Wrightových jejich návštěvu srdečně a naléhali, aby zůstali na oběd. Edith (dcera George a Murle Wrightových) poprosila Billa, aby pro maminku zastřelil jednoho nebo dva králíky, aby si mohli připravit dušeného králíka. Bill neměl to srdce, aby prosbě Edith nevyhověl. Vždycky mu jí bylo líto. Bylo jí 37 let a většinu svého života strávila na invalidním vozíku. Byla ochrnutá od nemluvněte. Je to trochu ironické, že kvůli Edithinu utrpení se Bill poprvé seznámil s rodinou Wrightových. Bylo to v říjnu roku 1935, kdy v Branhamově modlitebně pořádal probuzenecké shromáždění. Když George Wright uslyšel o jeho probuzení, vzal svou ochrnutou dceru do sboru, aby se za ni pomodlil. Edith měla mnoho let hrozné bolesti. Když se za ni Bill poprvé pomodlil, nebyla ze svého ochrnutí uzdravena, ale bolesti ji opustily a nikdy se už nevrátily. Bill si cenil tohoto Božího doteku milosti. Stále jej ale trápilo, že Edith nebyla uzdravena úplně. Obzvláště, když bylo uzdraveno tolik lidí, kteří se nacházeli v daleko horším stavu, než byl ten její. V průběhu let strávil mnoho hodin v půstu a modlitbě k Bohu, aby mu ukázal nějaké vidění týkající se uzdravení Edith, ale žádným způsobem si nemohl nějaké vidění vynutit. Vše, co mohl udělat, bylo poprosit Boha a být si vědom toho, že On je suverénní a že Jeho veliká vůle a úmysl tak často leží skryty ve sférách přesahujících všechny chabé lidské možnosti a porozumění.
Shelby (syn George a Murle Wrightových) půjčil Banksovi pušku kalibru .22 (Bill měl svou vlastní) a společně s Banksem a Billem šel lovit králíky. Nízká oblačnost šedivých mraků hrozila, že by mohli promoknout až na kůži, ale nezapršelo, dokud se nevrátili se svou kořistí. Když Bill za kůlnou stahoval králíky, najednou uslyšel bafání pomalu přibližujícího se traktoru. Krátce poté vjela na dvorek na sedadle dvoutaktního traktoru Hattie Mosierová se dvěma syny. Hattie bydlela odtamtud asi jeden a půl kilometru. Když se dozvěděla, že Bill je na návštěvě u jejích rodičů, odložila všechny nedodělané práce a přijela, aby se radovala v jejich společnosti.
Bill byl potěšen, když Hattie přijela, protože měl v kapse něco, co jí chtěl darovat. Nedávno Hattie darovala 20 dolarů na stavební fond Branhamovy modlitebny. Bill si byl vědom její chudoby, a tak jí chtěl ty peníze vrátit. Pamatoval si na den roku 1940, kdy oddal Hattie Wrightovou a Waltera Mosiera. Walter zemřel v roce 1955, když se na něj převrátil traktor a zanechal tak Hattie k vychování dva syny, kteří z jejich manželství vzešli. Aby se uživila, musela těžce pracovat na své malé horské farmě, ale finančně na tom moc dobře nebyla. Jednou Billovi prozradila, že její výdělek činí všeho všudy asi 200 dolarů ročně, a tak věděl, že oněch 20 dolarů je pro ni potřebnější, než pro Branhamovu modlitebnu. Když sáhl do kapsy a vytáhl peníze, pocítil, jak jej něco zastavilo. Duch svatý mu znovu připomněl, že Ježíš nezadržel vdovu, když házela své poslední mince do pokladnice. Bill tedy nechal peníze v kapse s vírou, že Bůh odplatí Hattie Mosierové ve svém vlastním čase a svým vlastním způsobem.
V kuchyni Wrightových se posadilo ke stolu k obědu devět lidí. Banks a David Woodovi, George, Murle, Shelby a Edith Wrightovi, Orville a Coy Mosierovi, mladiství synové Hattie a také Bill. Hattie usedla na rákosovou židli hned vedle kuchyňského pultu. Kolem jedné hodiny Bill dojedl kousek třešňového koláče politého melasou, pak odsunul svůj talíř a několik hodin hovořili o Božích věcech. Občas mu někdo dal nějakou biblickou otázku, na kterou odpovídal. Většinou ale mluvil o své vlastní službě — odkud pocházela, v jakém stavu se nacházela a kam směřuje. O půl páté se nakonec dostal k Markovi 11:23 a zázračným událostem těchto posledních několika týdnů. Nejdříve popsal stvoření tří veverek v Indianě; pak vyprávěl o té čtvrté šedivé veverce stvořené v Kentucky.
Bill se zeptal: „Co se to mohlo stát? Bratře George, tobě je přes 70 let a lovil jsi veverky celý život. Bratře Shelby, ty jsi expert v lovu veverek, bratře Banksi, ty také. Copak už někdo z vás viděl veverku na platanu nebo na akátu?“
Nikdo z nich nic takového neviděl.
„Stejně tak ani já; lovil jsem veverky, když jsem byl ještě chlapcem. A hodně jsem o tom přemýšlel, a tady je to, co já si myslím. V 1. Mojžíšové 22 Bůh řekl Abrahamovi, aby vzal svého syna Izáka na horu Moria a obětoval ho jako ohnivou oběť Hospodinu. Abraham poslechl, ačkoliv mu už Bůh předem řekl, že Izák bude jeho dědicem. Na vrchu hory Abraham postavil kamenný oltář a byl připraven usmrtit Izáka, když ho anděl Hospodinův zastavil a řekl: ‚Nyní vím, že máš bázeň před Bohem, protože jsi nepozdržel svou ruku nad svým vlastním synem, svým jediným synem, kterého jsem ti dal.‘ Samozřejmě toto drama bylo předobrazem mnohem většího příběhu Boha obětujícího svého vlastního Syna Ježíše na Golgotě. Abraham ale potřeboval oběť tam na hoře Moria. Když se rozhlédl kolem dokola, uviděl berana uvíznutého v křoví. No, chci se vás na něco zeptat; odkud se tam ten beran vzal? Když Abraham stavěl oltář, snášel na hromadu roztroušené kameny na vrcholku hory, ten beran tam nebyl. Odkud se tam najednou vzal?“
„Tady je to, co si myslím,“ pokračoval Bill a odpovídal na svou vlastní otázku. „Jeden z Božích atributů je Jahve Jireh, což znamená BŮH, který se postará. Abraham potřeboval oběť, a tak Bůh jednoduše toho berana stvořil. To nebylo vidění, to byla skutečnost. Abraham ho zabil a krev stékala z oltáře.“
„Bůh je tím stejným Jahvem Jireh i dnes,“ snažil se jim vysvětlit Jeho zaslíbení z Marka 11:23. „Měl jsem potíže, abych tomu správně porozuměl, a tak On mi jednoduše ukázal, jak to funguje. Nejdřív v Indianě a pak i v Kentucky. Potřeboval jsem veverky, a tak On stvořil veverky. To nebylo vidění. Zastřelil jsem je a jedl. To byly opravdové veverky. Jestliže On mohl povolat k existenci berana Abrahamovi, On mohl povolat k existenci pro mne veverky, protože On je Stvořitelem obou.“
Hattie Mosierová seděla celé odpoledne stranou a tiše poslouchala. Když Bill došel ke svému závěru, Hattie řekla: „Bratře Branhame, to nemůže být nic jiného než naprostá pravda.“
Najednou Duch Boží zasáhl kuchyň a způsobil, že Billa srazil na kolena. Jeho tělo pociťovalo náboj toho samého pomazání, které pociťoval tam v lesích. Zřetelně uslyšel tentýž hlas, který říkal: „Řekni Hattie, ať požádá, o co chce, a ty to povoláš k existenci.“
„Sestro Hattie,“ řekl Bill, „ty jsi nalezla přízeň v Pánových očích. Protože jsi řekla správnou věc, Bůh mi řekl, abych ti sdělil: Pros, o co chceš, a On ti to dá.“
Hattie prudce zvedla s překvapením dlaně ke svým lícím a s o nic menším zmatením řekla: „Bratře Branhame, co tím míníš?“
„Nebeský Bůh ti chce ukázat, že Marek 11:23 je zrovna tak pravdivý, jako ta ostatní Písma. Vyslov svou touhu a On ti to předvede tady a teď.“
Hattie se nervózně rozhlížela kolem sebe: „Zač bych měla prosit?“
Bill jí navrhoval: „Jsi chudá, můžeš Boha prosit o peníze, aby sis mohla koupit větší farmu nebo postavit nový dům. Můžeš Jej poprosit o pomoc svým rodičům, kteří jsou staří. Popros Boha, aby obnovil tvou mladost; nebo za tvou sestru Edith, vždyť je 37 let ochrnutá. Popros za její uzdravení a to se stane. Popros Boha, o cokoliv chceš, a jestli se to v tu chvíli nestane, pak už mi déle nemusíš věřit.“
Hattie zpozorovala, jak se její dva synové, Orvill a Coye smějí a šťouchají se do žeber, a to jí připomnělo to, co si opravdu přála. „Bratře Branhame, největší touhou mého života je vidět tyto dva moje syny spasené.“
Bill bez rozpaků oznámil: „Sestro Hattie, z příkazu všemohoucího Boha ti dávám spasení těchto dvou dětí ve jménu Ježíše Krista.“
Když chlapci uslyšeli jméno Ježíš, vyskočili ze svých židlí a běželi do maminčina náručí a ronili slzy pokání. Hattie křičela tak hlasitě, že ji mohly slyšet i krávy ve chlévě — možná, že i krávy v sousedovic chlévě.
Déšť bubnoval na střechu domu. Jelikož Hattin traktor neměl kabinu, Shelby chtěl odvézt svou sestru domů svým autem. Hattie ale chtěla jet se svými syny traktorem. Do konce týdne se cítila tak dobře, jakoby chodila ve vzduchu. Když přišla neděle, Orville a Coy Mosierovi přijeli do Branhamovy modlitebny a dali se pokřtít ve jménu Pána Ježíše Krista.
Bill se postavil za kazatelnu a podělil se se svým shromážděním o těch sedmi událostech, kdy Bůh stvořil veverky a také, co se přihodilo na Wrightově farmě. Ukončil slovy: „A tak, bratři a sestry, můžete si být jistí, že jsem vám řekl pravdu. Sestro Hattie, nepostavila by ses? Zde je tato obyčejná žena, které se stal tento zázrak. Bůh obešel všechny veliké lidi na světě a dovolil, aby se tato věc stala poprvé chudé, pokorné ženě, vdově. On ji vyvolil proto, že věděl, že ona požádá o tu správnou věc.“
„Nyní bych chtěl říci něco tomuto malému, zdejšímu sboru, který byl tak věrný a modlil se za mne, když jsem cestoval okolo celého světa. Věřím, že přichází ještě jedno veliké zachvění pro tento svět. Tyto věci, o kterých jsem vám vyprávěl, jsou pravdivé. V soudný den se budu muset postavit tváří v tvář tomuto vyprávění, s tou stejnou opravdovostí jako to, že tu dnes stojím.“
„Jsem si jist, že můžete vidět, co to je; je to příchod toho většího, hlubšího pomazání Duchem svatým. Vyzývám každého ve jménu Páně, jestliže se tě Duch dotknul takovým způsobem jako mě, nejsem zvědav, zač poprosíš, bude ti to dáno. Nevím, jak se můžeme dostat do toho hlubšího pomazání, vím pouze to, že je zapotřebí, aby to Bůh do vás vložil. A tak pouze žijte tím sladkým a pokorným životem a žijte tak blízko Boha, jak je to jen možné. Nikdy o Něm nepochybujte. Věřte, že všechno prospívá k vašemu blahu, a všechno dopadne dobře.“
Hattie Wright Mosiereová se svými syny Orvillem a Coyem Mosierovými