Pochopení své vlastní služby

Ve službě Williama Branhama nastala obrovská změna. Dostavilo se druhé znamení. Andělova slova se konečně naplnila. Od této chvíle mohl Bill kromě znamení ve své ruce rovněž vidět tajemství lidských srdcí. Ten druhý dar — rozpoznání skrze vidění, udivovalo všechny, kteří s ním přišli do styku, včetně Billa. Ačkoliv měl vidění od dětství, nikdy předtím je nezakusil v takové široké míře a s takovým okamžitým upotřebením. Shromáždění po shromáždění, noc po noci, příchozí za příchozím, nemoc za nemocí, tajemství za tajemstvím — nic, co Bůh chtěl zjevit, nezůstalo skryté. K dispozici bylo stále znamení v jeho ruce, jestliže je chtěl použít. Ale ten nový dar, který neměl zdánlivě žádné meze, byl mnohem úspěšnější, co se týče růstu víry věřících potřebné k přijetí jejich uzdravení.

Protože tento nový fenomén se lišil ode všeho, co lidé doposud viděli, Bill se ho snažil obecenstvu vysvětlovat takto: „Mnozí z vás mívají sny. Sen to je tvé podvědomé myšlení, když tvoje vědomé myšlení spí. Ale vidoucí je po této stránce jiný; u vidoucího je podvědomé myšlení spolu s vědomým myšlením tak, že může mít vidění při plné bdělosti.“

Ve skutečnosti bylo jednodušší tento dar demonstrovat než ho vysvětlit. Když bylo obecenstvo svědkem, jak rozpoznání skrze vidění zasahuje přímo do srdce každého nového případu s neomylnou precizností, zdálo se, že to je víc, než každý smrtelník může pochopit. Nejjednodušším vysvětlením bylo to, co Bill nabízel: „Ježíš Kristus je přítomen ve formě Ducha svatého a zjevuje sám sebe skrze dar spravovaný andělskou bytostí.“

Stále ne všichni to pochopili. Někteří lidé si mysleli, že Bill používá psychologii, aby oklamal obecenstvo. Jiní jej podezřívali, že je podvádí pomocí modlitebních lístků. Na zadní straně každého lístku bylo několik linek pro pacienta, kde napsal své jméno, adresu a důvod svého příchodu do modlitební řady. Tato informace mohla posloužit místnímu kazateli, sponzorujícímu shromáždění k tomu, aby si mohl dodatečně tyto lidi prověřit a ujistit se, jak se jim vede. Bill tyto lístky nikdy neviděl. Uváděč je dával na hromádku, když se na straně posluchárny formovala modlitební řada. Přesto se někteří skeptici domnívali, že uváděč četl tyto modlitební lístky a posílal informace pomocí mentální telepatie. To byl slabý argument, neboť ne všichni napsali své potíže na zadní stranu modlitebního lístku, stejně tak telepatie nemohla vysvětlit, jak Bill odhaluje osobní tajemství pacientů. Někteří lidé spekulovali o tom, že Bill je schopen číst lidské myšlenky. Ale čtení myšlenek nemohlo objasnit, jak Bill mohl odhalit budoucnost. A přesto zůstávali skeptici, kteří se nedali přesvědčit.

Po Regině, v Saskačevanu, Bill vedl kampaň ve Windsoru, v Ontariu. První večer přišlo přes 8 000 lidí. Před koncem modlitební řady k němu přišel mladý muž a řekl: „Kazateli Branhame, chci být uzdraven.“

Bill byl otupělý následkem modlitby a jeho oči se nemohly zaostřit. Ale natolik viděl, že ten mladý muž před ním vypadal robustně a zdravě. Bill uchopil muže za ruku. Nezjistil žádné vibrace. „Vidím, že nemáš žádnou nemoc bakterijního původu.“

„Ó, ano,“ přel se muž. „Jen se zeptej svého uváděče, který si prohlížel můj modlitební lístek.“

Bill zavrtěl hlavou. „Nezajímá mě, co jsi napsal na modlitební lístek. Kdybys byl nemocný, pocítil bych to ve své ruce. Nejsi nemocný.“

Mladý muž trval na svém: „Jsem nemocný člověk. Mám tuberkulózu. Je to napsáno tam na mém modlitebním lístku.“

„Pane, mohl jsi ji mít, ale teď jsi zdravý. Možná, že tvoje víra se pozdvihla natolik, že jsi byl uzdraven, když jsi stál v řadě.“

Muž si strčil ruce do kapes, přistoupil blíž k mikrofonu a jízlivě řekl: „Tak to tedy funguje, že ano? Víra, když jsem stál v řadě — věděl jsem, že v tom je něco podezřelého.“

Bill se na chvíli cítil zmaten. Pak se před ním otevřelo vidění, jako když se rozděluje opona v divadle. Bill se na toho mladého muže podíval a řekl: „Patříš ke Kristově církvi. Jsi v této církvi kazatelem.“

Výraz tváře toho, který chtěl lhát, se změnil v toho, který je usvědčen. Začínal to popírat, ale Bill ho přerušil: „Nelži už před Bohem. Včera večer jsi seděl u stolu s nějakými dvěma osobami. Naproti tobě seděl muž v modrém obleku. Na pravé straně seděla žena, která si odložila zelený šátek na stůl; vidím, jak visí na hraně stolu. Ty jsi řekl, že si vyzvedneš modlitební lístek a napíšeš na něj, že máš tuberkulózu. Byl jsi toho názoru, že to je mentální telepatie a chtěl jsi mě usvědčit z podvodu.“

Uprostřed obecenstva najednou vyskočil muž a zakřičel: „To je pravda. Ten muž s ním, to jsem byl já.“

Najednou měl Bill pocit, že už neovládá svůj hlas. Slyšel sám sebe, jak říká: „Nemoc, kterou jsi napsal na modlitební lístek, teď k tobě přilne do konce tvého života.“

Mladý muž padl na zem a chytil Billa za manžetu jeho kalhot. „Kazateli Branhame, na mou duši, myslel jsem si, že to je pouhý výmysl. Je pro mě ještě nějaká naděje na odpuštění?“

„Příteli, tato věc je mezi tebou a Bohem, ne mezi tebou a mnou.“

Ačkoliv Bill přesně nechápal mechanismus působení těchto vidění, byl si vědom jistého pravidla, a to mu pomohlo v tom, že věděl, co může dál očekávat. Když do shromáždění sestoupil anděl Páně, výrazně pociťoval jeho svatou přítomnost, která působila chvění v jeho těle, jako vzduch nabitý elektrickou energií. Bill ve shromážděních často viděl anděla Páně v podobě bubliny světla visící ve vzduchu, ve vzdálenosti několika metrů od sebe. Tento anděl se vždycky postavil po jeho pravé straně. Když lidé v modlitební řadě přicházeli dopředu, pociťovali tuto andělskou bytost blízko sebe. Jejích vzezření se měnilo, mnozí se neklidně vrtěli a někteří couvali o krok dozadu.

Jednoduchý postup oslovení dotyčné osoby v přítomnosti anděla Páně byl postačující k tomu, aby vyvolal vidění. Bill to nazýval „kontaktování se s duchem dotyčné osoby“. Jestliže Bill upřel svůj zrak na tuto osobu, viděl, jak ona se pomalu zmenšuje, zatímco ve vzduchu se ukázalo vidění. Bylo to odlišné od snu už kvůli tomu, že Bill byl při plném vědomí, i kvůli tomu, že byl zde přítomen. Nevěděl, jak tuto zkušenost vysvětlit. Říkal, že to je tak, jako by byl zároveň na obou místech. Na jedné úrovni si byl vědom toho, že se stále nachází v posluchárně a mluví k velikému davu; a přesto v té stejné době se nacházel snad 40 let v minulosti a pozoroval něco, co se děje v životě někoho jiného. Jako kdyby se nacházel v jiném světě nebo v jiné dimenzi.

Zatímco tyto věci probíhaly, mohl nadále promlouvat k davu; ve skutečnosti se ani nemohl zastavit v mluvení. Během vidění zdánlivě neměl kontrolu nad svým hlasem. Bylo to, jako kdyby skrze něj promlouval Pán Ježíš, používaje Billovy hlasivky k popsání toho, co se děje ve vidění. Mohl pozorovat hřích v životě pacienta nebo nehodu nebo jinou závažnou událost — třeba operaci nebo návštěvu u lékaře. Jestliže dav byl přiměřeně ticho, mohl dokonce zaslechnout slova lékaře během vyšetřování v jeho pracovně. Pak je Bill opakoval pro všechny. Bylo to vždycky přesné. To upoutalo pozornost lidí.

Každá osoba očekávající v modlitební řadě až na ní přijde řada, mohla uvažovat takto: Zde stojí cizí člověk a popisuje věci týkající se lidského života, o kterých patrně nemohl vědět — ani ohledně jejich jmen a adres a modliteb, které vyslovili ve svých ložnicích! Po lidsku to není možné. A přesto slyším, jak to dělá opakovaně a bez viditelných chyb.

Děje se tedy něco mimořádného — čemu nerozumím. Může to být (jak ten člověk tvrdí) nadpřirozená přítomnost Pána Ježíše Krista dokazující, že On je Bohem a který nám dává najevo, že má o nás zájem? Jestliže mi bratr Branham může říct něco pravdivého o mém vlastním životě, pak poznám, že Ježíš Kristus je zde, aby mi pomohl.

Člověk dokonce nemusel přijít do modlitební řady a být účasten tohoto rozpoznání. Někdy to nadpřirozené světlo vyšlo za pacientem z pódia a pohybovalo se mezi obecenstvem, dokud se nezastavilo nad někým modlícím se v hluboké víře. Pak se nad dotyčnou osobou prolomilo vidění a Bill mohl popsat to, co viděl. Nemohl ale pokračovat v modlitbě, dokud se anděl Páně nevrátil na pódium.

Když Bill stál na pódiu po vidění, zapomněl pomalu všechno z toho, co právě viděl nebo slyšel — jako rychle uhasínající sen, když se člověk probouzí. Někdy si zapamatoval několik podrobností; podruhé zapomněl všechno. Nicméně věděl, že cokoliv řekl pod pomazáním, bylo pravdivé. Když vidění pominulo, obvykle se obrátil na pacienta se slovy: „Cokoliv bylo řečeno, je pravdivé, že ano? Jistě, už mě to opustilo. Ale cokoliv bylo řečeno, mělo být řečeno právě tak, že ano?“ Kvůli obecenstvu dal Bill pacientovi příležitost k tomu, aby potvrdil, nebo popřel tato tvrzení. Vždycky byla potvrzena.

Bill nebyl pod plnou mocí pomazání po celou dobu během modlitební bohoslužby. To by bylo víc, než jeho fyzické tělo mohlo snést. Místo toho, po skončení vidění, pomazání trošku ustoupilo a on pocítil uvolnění napětí. Když oslovil dalšího pacienta, pomazání se vrátilo a přivedlo na scénu další vidění. Každé další vidění ho oslabovalo víc a víc. Když řadou prošlo 15 lidí, Bill byl zpocený a vrávoral únavou. Jeho manažeři Fred Bosworth a Ern Baxter této situaci rozuměli a bedlivě Billa pozorovali. Když usoudili, že už je pro onen večer dost unaven, odvedli jej z bohoslužby.

Jakmile se měl Bill k odchodu z pódia, pomazání jej obvykle opustilo. Znělo to jako pulzující vítr někde zpovzdálí. V tu chvíli se cítil tak unavený, že často nevěděl, kde je nebo co se děje. Někdy byl v takovém stavu, že nevěděl, jestli jde sám nebo ho někdo nese. Po nějaké době si uvědomil, že už není ve shromáždění. Nikdy nechtěl hned mluvit o shromáždění. On byl právě tak blízko té nádherné přítomnosti Ježíše Krista, že se nyní cítil jako pneumatika bez vzduchu a skleslý. Často se ve svém hotelovém pokoji posadil a četl si Bibli hodinu i více a chtěl se uvolnit a odpočinout si. Později se Ern Baxter s Fredem Bosworthem u něj zastavili a chtěli zjistit, jak se mu daří. Bill se zeptal: „Bratře, co se dneska večer stalo? Matně si připomínám několik lidí, za které jsem se modlil, vzpomínám si na několik vidění, ale to je vše.“

„Ó, Bratře Branhame, to bylo báječné shromáždění…“ Pak mu jeden z manažerů o tom vyprávěl.

V klidu hotelového pokoje Bill opatrně srovnával tento nový dar rozpoznání s biblickým vzorem. Bylo to shodné přesně s tím, co bylo předpověděno andělem Páně. Zde u Jana 5:19 čteme: „Syn nemůže sám od sebe dělat nic, jedině to, co vidí dělat Otce.“ A to znamená, že Ježíš měl vidění před každým zázrakem, který se stal. A proč ne? Pro všemohoucího Boha jsou budoucnost a minulost stejně tak průzračné jako přítomná chvíle. Když Ježíš potřeboval najít místo, kde by mohl jíst velikonočního beránka, poslal Petra a Jana s pokynem: „Jděte do města a potká vás člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním. A tam, kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Mistr říká, kde je místnost, v níž bych se svými učedníky mohl jíst beránka?‘ On vám ukáže velikou horní místnost, prostřenou a připravenou. Tam nám připravte večeři.“ Odkud Ježíš věděl, že ten jistý muž ponese džbán vody a půjde patřičnou ulicí, a přesně v této denní době? On o tom věděl, neboť On už viděl, jak se to stalo. On viděl budoucnost ve vidění.

Když Filip přivedl k Mistru svého bratra Natanaele, Ježíš jen letmo pohleděl na Natanaele a řekl: „Hle, opravdový Izraelita, v němž není žádná lest!“ To Natanaele udivilo a zeptal se: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“

Zde si znovu Bill uvědomil, že Ježíš měl vidění o Natanaelovi sedícím pod smokvoní. Kamkoliv se Bill zahleděl do života svého Mistra, viděl Ježíše vedeného skrze vidění. Tato vidění dala Ježíši Kristu nesporně ten pronikavý vzhled, do té míry, že mohl postřehnout myšlenky jiných. První kapitola Jana nám jasně ukazuje Ježíše jakožto Slovo, které se stalo tělem. Židům 4. kapitola to doplňuje myšlenkou, že dokonalé rozpoznání přichází skrze Ježíše Krista, Slovo. „Neboť Boží slovo… rozsuzuje myšlenky i záměry srdce. Není stvoření, které by před ním bylo skryto, ale všechno je nahé a obnažené před očima toho…“ Činnost Mistra byla vždycky vázána na vidění, jako v případě, když Ježíš řekl, že musí jít přes Samaří. To byla veliká oklika na cestě do jeho cíle, ale On spatřil vidění, které se muselo naplnit. U studně se setkal s ženou a mluvil s ní dost dlouho, aby se kontaktoval s jejím duchem. Pak jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem.“

Když vyslovila námitku, že nemá muže, Ježíš ťal do nitra jejího problému. „Dobře jsi řekla: ‚Nemám muže,’ protože jsi měla pět mužů a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“

Ohromená tím, že ten pocestný znal její minulost, rychle ze sebe vychrlila: „Pane, vidím, že jsi prorok… Vím, že přijde Mesiáš (který je nazýván Kristus). Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Ježíš jí řekl: „To jsem já, který s tebou mluví.“ A tato žena uvěřila.

Zde to bylo — ten klíč, který Bill hledal. Ježíše vedlo na to místo vidění, přesně v ten den, v tu hodinu, aby se tam setkal s tou samaritánkou a mohl jí odhalit její trable. Ježíši šlo samozřejmě o její duši. (Jak řekl Ježíš: „Syn člověka přece přišel, aby hledal a spasil to, co zahynulo.“)

Tato samaritánská žena uvěřila poté, když jí Ježíš zjevil její minulé hříchy. Ona rozpoznala v muži jménem Ježíš zároveň znak proroka i znak Mesiáše. Obě tato znamení jsou stejná, protože dar v prorocích byl předobrazem přicházejícího velikého daru, Ježíše Krista, Spasitele lidstva. To byl Duch Kristův v prorocích, který předváděl tato znamení. Nyní si Bill uvědomil, že to je klíč k pochopení jeho vlastní služby — rozpoznání skrze vidění bylo znamením Mesiáše.

Když se rozšířily zprávy o zotavení Williama Branhama, dopisy proudily do jeho úřadu z celé Ameriky — dopisy obsahující svědectví, prosby o modlitbu a pozvání. Někteří lidé adresovali své dopisy jednoduše: William Branham, Jeffersonville Indiana. Všechny přišly na své místo určení. Billova adresa nebyla žádným tajemstvím. Díky publicitě, které se Billovi dostalo prostřednictvím časopisu Hlas uzdravení, stovky tisíc lidí se dozvěděly jeho služební adresu, která se po celou dobu trvání jeho služby nezměnila vyjma směrovacího čísla, které bylo přidáno později:

Branham Campaigns P. O. Box 325

Jeffersonville, Indiana 47131 (USA)

Časem se příjem pošty změnil v povodeň a dosahoval průměrně kolem tisíce dopisů denně. Většina pocházela od lidí, kteří prosili o modlitbu. Bill si přál, aby mohl osobně odpovědět na každou žádost, ale to nebylo uskutečnitelné, bylo jich příliš hodně. Na druhé straně cítil, že by nebylo správné uvalit celé to břemeno na sekretářku. Tito lidé psali jemu a to s žádostí o modlitbu. Co teď může udělat? Bill našel odpověď ve Skutcích 19, verši 11 a 12:

„Bůh pak dělal skrze Pavlovy ruce mimořádné zázraky,

takže lidé dokonce přinášeli šátky a zástěry z jeho těla na nemocné a nemoci od nich odstupovaly a zlí duchové z nich vycházeli.“

Bill si myslel, že Pavel převzal tuto myšlenku z místa, kde je napsáno, jak Elizeus dal hůlku svému služebníkovi a poručil mu, aby ji položil na mrtvého syna Sunamitské ženy. Bez ohledu na jeho původ, Pavlova inspirace přinesla výsledky. Bill věděl, že jestliže to fungovalo před tisíci devíti sty lety, bude to fungovat i dnes. Koneckonců, uzdravení nebyla původu Pavlova; pocházela z vlastní víry těchto lidí v Pána Ježíše Krista. Kapesníčky byly jistou hmotnou věcí, ke které věřící mohli upírat svoji víru. Ježíš Kristus pak byl uzdravovatelem, stejně tak dnes.

Nyní už Bill věděl, co má udělat pro ty tisíce žádostí o modlitbu. Stejně jako Pavel se mohl modlit nad kouskem látky a ta modlitební látka mohla nahradit Jeho přítomnost. Prověřil možnost zakoupení kapesníků ve velkém, ale když zjistil, že by ho to stálo deset centů za kus, ustoupil od této myšlenky, jako neekonomické. Protože je chce zasílat zdarma, musí snížit výdaje na minimum. Po nějakou dobu používal prostěradla, která stříhal na kusy. Konečně přišel na stuhu. Kupoval tedy stuhy na velikých cívkách, v délce stovek metrů. Kdykoliv byl doma mezi jednotlivými závazky, strávil celé hodiny stříháním stuhy na deseticentimetrové kousky a modlil se nad každým jednotlivým kouskem. Později sekretářka odesílala tyto modlitební látky poštou, spolu s instrukcí vysvětlující lidem, jak přijmout Božské uzdravení skrze víru v Boží Slovo. Bill doporučoval lidem, aby si založili tuto modlitební látku do Bible do 19. kapitoly Skutků. A když rodinu postihne nemoc nebo nehoda, modlitební látka bude okamžitě po ruce blízko Písma, povzbuzujícího jejich víru.

Zanedlouho začaly přicházet dopisy se svědectvími o uzdraveních a zázracích týkajících se těchto modlitebních látek. Čas od času byl Bill svědkem osobních výsledků. Jedno dramatické svědectví přišlo od ženy, která bydlela v kraji bavlny, v okolí města Camdenu v Arkansasu. Když čistila petrolejovou lampu, najednou pustila držadlo na skleněném cylindru, který se rozbil na stole, a úlomek skla se jí zapíchnul do tepny na ruce. Zabalila si paži do podušky, ale krvácení neustávalo. Snažila se to ještě zabalit do prostěradla. Krev stříkala dál. Její manžel byl v Camdenu; nejbližší soused bydlel tři kilometry daleko, neměla ani telefon, ani auto a každou vteřinou byla slabší. Věděla, že za chvíli zemře, jestliže… Najednou si vzpomněla na modlitební látku. Nalistovala Bibli ve Skutcích 19, uchopila modlitební látku a položila na ránu. Krvácení ihned přestalo. Ještě odpoledne se brodila v blátě k autobusu, aby ji zavezl do Little Rocku v Arkansasu, vzdáleném asi 150 km, kde Bill konal svá shromáždění. V zablácených botách přišla na bohoslužbu a provolávala chválu za tento zázrak k Ježíšově slávě. Bill viděl tu řeznou ránu na její ruce a modlitební látku, kterou použila, ale ani jediná kapka krve neposkvrnila onu modlitební látku. Bůh se takto přiznal k její jednoduché víře.

Tento nový dar, rozpoznání skrze vidění, byl tak přesný, že nikdy neselhal. Obecenstvo se vždy ocitlo v němém úžasu skrze moc a blízkost Boží. Pro ty, jež věřili, že to byl opravdu Ježíš Kristus, který se nacházel na pódiu a konal tato rozpoznání, to vzbuzovalo vysokou úroveň víry k tomu, aby uvěřili, že všechno je možné.

Když Bill konal první shromáždění v Beaumontu, v Texasu, veliká městská posluchárna byla téměř k prasknutí. Když čekal na třetí osobu přicházející v modlitební řadě, Bill uviděl dvě osoby, nesoucí uličkou nějaký případ na nosítkách na místo pro orchestr. Muž na nosítkách byl zabalen do přikrývky. Bill si všiml zarudlých tváří onoho muže. Najednou se nad nosítky zformovalo vidění — vidění kazatele za kazatelnou. Byl to právě ten muž, který ležel na nosítkách. Bill ukázal prstem směrem k nosítkům a řekl: „Pane, vy jste kazatelem Evangelia.“ Muž sebou leknutím trhl. „Ano, odkud to víš?“

Bill hned neodpověděl, protože se před ním odvíjelo něco ve vidění. Pak řekl: „Ano, ty jsi kazatel — a asi před čtyřmi lety ti Bůh řekl něco, co jsi neudělal. Od té doby jsi provázen samými nesnázemi — a nyní se nacházíš v nemocnici s transplantovanou kostí v noze.“

Muž se zarudlou tváři zvolal: „Ježíši, smiluj se!“ A v tom okamžiku jej Pán uzdravil.

Bill pozoroval, kdo bude dalším pacientem v modlitební řadě. Donny Branham vedl mladší ženu po schodech na pódium. Letmo pohleděl na muže se zarudlou tváří, který byl právě uzdraven, a všiml si, že se anděl stále vznáší nad těmito nosítky. Bill to pozorně sledoval. Pak se světlo přesunulo k místu pro orchestr, kde sedělo množství lidí na vozíčcích a leželo na nosítkách. Bill upřel pohled na anděla Páně s vědomím, že každé vidění musí přijít skrze to světlo. Záhy se zastavilo nad dalším mužem, ležícím na nosítkách. Světelná bublina ihned přešla do vidění. Bill uviděl naftovou těžní věž stojící na prérii. Nějaký pracovník se vysoko ve věži snažil udělat na laně dvojitou zkracovací smyčku, aby mohl pomocí kladky zvednout nějaký těžký předmět. Bill uviděl, jak se mu smekla noha a spadl rovnou na zem.

„Pane, vy tam na těch nosítkách.“ Bill ukázal přesně na něj. On nebyl daleko. „Vy jste pracoval na naftových polích, že ano? Byl jste mechanikem.“

„Ano, pane,“ zakřičel muž. „To souhlasí.“

„Asi před čtyřmi lety jste spadl. Vzali vás do nemocnice a vaším lékařem byl vysoký tmavovlasý muž. Vaše manželka je blondýnka a měli jste dvě malé děti. Vidím vás všechny spolu v nemocnici, jak mluvíte s lékařem. On vám nemohl pomoci, protože jste od té doby ochrnul od pasu dolů.“

Ten muž řekl: „Kazateli Branhame, nevím, odkud to víš, ale to všechno je pravda. Co mám dělat?“

V tu chvíli Bill uviděl toho samého muže v hnědém obleku, jak chodil ve vzduchu nad lidskými hlavami a říkal: „Sláva Pánu, sláva Pánu.“ Stále s tím viděním v zorném poli Bill prohlásil: „Pane, Ježíš Kristus vás uzdravil. Postavte se.“

Ačkoliv byl čtyři roky ochrnutý, nyní se postavil a snažil se udržet rovnováhu na svých vratkých nohách a pak vykročil do uličky a oslavoval Ježíše Krista, svého lékaře. V davu se ozývalo jásání a provolávání slávy.

Bill nadále upíral zrak k tomu nadpřirozenému ohni. Stále se nacházel nad místem pro orchestr a klouzal nad hlavami lidí. Znovu se zastavil nad mladou ženou připoutanou k vozíčku. Když se vidění otevřelo, Bill spatřil další mladou ženu, podobající se té na vozíčku, ale natolik odlišnou, že Bill věděl, že to není ta samá osoba. Ve vidění tato žena držela novorozeně, které mělo křeče, ovinuté do modré přikrývky s bílými třásněmi. Pak vidění jako by odbočilo a ukázalo na starší ženu, sedící uprostřed obecenstva několik řad od této ženy na vozíčku. Bill poznal, že tato starší žena je ta mladá žena ve vidění. Teď to pochopil. Poukázal na tuto ženu na vozíčku a řekl: „Mladá paní, nenarodila jste se s křečovitostí?“ Dav se okamžitě utišil, aby si vyslechl další rozvíjející se drama.

„Ano,“ zněla odpověď.

„Měl jsem vidění o vaší matce, jak vás drží ovinutou v modré přikrývce, když jste byla nemluvňátkem před 25 lety. Posledních 17 let jste byla na vozíku. Tam opodál sedí vaše maminka, asi o čtyři řady dál. Paní, je to vaše dcera?“

Když se maminka protlačila řadou směrem k prostřední uličce, její dcera na vozíčku se zeptala: „Bratře Branhame, co mám dělat? Jsem uzdravená?“

„Sestro, vím pouze tolik, co mi bylo ukázáno. Vidění ode mě teď odešlo. Nemohu říct nic víc než to, co mi řekne On.“

Protože už v obecenstvu neviděl ohnivý sloup, Bill obrátil svou pozornost na modlitební řadu. Vedle něj se postavila další pacientka. Byla to krásná mladá žena, ve věku asi 20 let s dlouhými tmavými vlasy splývajícími až pod ramena. Vypadala jako svatá Boží. „Dobrý večer, sestro,“ uchopil její levou rukou svou pravicí. „Pociťuji němého a hluchého ducha, ale vibrace nejsou příliš silné. Slyšíš mě, sestro?“

„Ano, slyším tě. Jsem hluchá na jedno ucho. Trvá to už mnoho let.“

„Pak to je pochopitelné. Věříš, že Ježíš tě uzdraví, když ho poprosím?“

„Věřím z celého srdce.“

Bill sklonil svou hlavu kvůli uzdravení té ženy. To byla tichá modlitba, tak se modlil vždycky. Věděl, že Bůh neodpovídá na hlasité emoce. On odpovídá na víru v Jeho Slovo. Tentokrát démon nechtěl ustoupit. Bill stále cítil jeho vibrace jako elektřinu nízkého napětí. Modlil se znovu. Vzorec bílých boulí signalizujících hluchotu se nadále objevoval na povrchu jeho oteklé ruky.

„Tady je něco špatného. Ten hluchý duch nechce odejít.“ Bill se zahleděl hluboce do očí této mladé ženy. Najednou, jako by se na stupínku mihnula a na jejím místě byla mladá dívka se spletenými vlasy. Bill pozoroval, jak se to vidění odhaluje a mluvil dál: „Když ti bylo 14, měla jsi dlouhé copy na konci svázané károvanou pentlí. To bylo asi v době, kdy ses dala na scestí. Předtím než ses vdala, měla jsi dítě.“

Žena ukryla svou tvář do dlaní.

„Je to tak, bratře Branhame.“

„Vdala ses za muže, kterého jsi neměla ráda, a proto jsi ho opustila. Pak ses dostala do nějakého náboženského kultu a oni tě přiměli vdát se za druhého muže, kterého jsi také neměla ráda. Tak jsi jej rovněž opustila. A nyní jsi vdaná za dalšího muže.“

Žena vzlykala: „To všechno je pravda.“

Bill pokračoval: „Jednou jsi byla křesťankou, ale nyní jsi odpadlíkem od Boha.“

„To souhlasí,“ lapala po dechu a zavrávorala jako by měla omdlít. Najednou zakřičela. Bůh nejen odpustil její hříchy, ale vrátil jí sluch do hluchého ucha.

Zatímco dav velebil Boha, Bill obrátil pozornost znovu k místu pro orchestr, kde nyní stála maminka vedle své křečí postižené dcery. Zpozoroval nad nimi ve vzduchu světlo. Za chvíli spatřil ve vidění tuto postiženou dceru, jak vstává ze svého vozíku. Věděl, že to musí být vidění, neboť na sobě měla jiné šaty. Ale přesto to vidění bylo tak skutečné jako mikrofon, který měl před sebou. Bill pozoroval, jak se prochází nad hlavami lidí a křičí: „Díky Bohu! Díky Bohu!“ Dokud vidění nezmizelo.

Bill poukázal směrem k ženě postižené křečemi. „Sestro, Ježíš Kristus, Syn Boží, vyslyšel tvoji modlitbu a uzdravil tě. Postav se na nohy.“ Ona to udělala. Její maminka jí pomohla z vozíku a chtěla ji přidržet za ruku, ale dcera, která už byla uvolněná, se vymanila z maminčina sevření, aby mohla chodit sama.

Obecenstvo povstalo jako jeden muž. Moc Boží zachvátila budovu uzdravujíc všechny, kteří věřili. Bill pozoroval, jak někteří odhazovali hůlky a berle, jiní povstávali z vozíčků. Nikdo se už nedozví, kolik stovek dalších bylo uzdraveno z nemocí, které nejsou navenek viditelné. Bill už nemusel dál pokračovat v modlitební řadě. Měl dojem, že se už nemá, za koho v budově modlit. „Tak by to,“ přemítal, „mělo vypadat.“

Zázraky jako tento zdůraznily fakt, že lidem není potřeba procházet modlitební řadou kvůli uzdravení; je potřebná pouze víra v Boží zaslíbení.

Proto si Bill přál, aby během každé bohoslužby byla hrána píseň, která byla jeho heslem:

„Zapamatujte si,“ řekl Bill k obecenstvu, „tyto dary vás nemohou uzdravit. Je to vaše vlastní víra v Boží zaslíbení, která vám dává uzdravení. Tyto dary vám pouze pomohou si uvědomit, že nadpřirozený Bůh je zde a dodrží své sliby. Přátelé, věřím, že apoštolské dny se opakují před vašima očima. Věřím, že příchod Ježíše Krista se blíží. Věřím ve skutečný tělesný druhý příchod Krista. Věřím, že už nám zbývá jen krátký čas k práci. A věřím, že to celosvětové probuzení, které zachvacuje tuto zemi v dnešní době s takovou silou, je nadpřirozeným důkazem toho poselství: Jako za Noeho dnů, když se národy nořily v hříchu a byly určeny k záhubě a Noe kázal své fanatické poselství Evangelia a zval lidi do korábu bezpečí. Věřím, že to Evangelium Syna Božího, projevené skrze Ducha svatého, zachvacuje dnes tuto zemi a vyzývá lidi do archy bezpečí, kterou je Pán Ježíš Kristus.“