Poté, když William Branham řekl své manželce o pověření, kterého se mu dostalo od anděla Páně, ihned zatelefonoval svému pastorovi, doktoru Davisovi, který byl nyní biskupem nad celou Misijní baptistickou církví v této části Indiany. Ačkoliv se Bill a doktor Davis v minulosti v mnohém vzájemně neshodli, Bill si stále vážil soudnosti tohoto staršího muže a považoval jej za svého nadřízeného. Zejména teď, když Bill potřeboval dobrou radu víc než kdykoliv předtím. Anděl před ním nakreslil fantastický obraz celosvětové služby, ale nedal mu žádné vodítko, jak by měl začít nebo kterým směrem se ubírat. Možná si Pán přeje, aby začal v rámci Misijní baptistické církve. Pokud ano, pak mu doktor Davis může být ku pomoci.
Když se Bill posadil v biskupově studovně, popsal svá předchozí muka a deprese tak, že si myslel, že to je ďábel, který chce ovlivňovat jeho život. Vyprávěl mu, jak se včera topol nad ním málem rozestoupil a jak se rozhodl odejít do lesa a nevrátit se, dokud se nesetká s Bohem a dokud On z něj nesejme toto břímě. Vyprávěl mu o vířivé ohnivé kouli v jeskyni, a jak se před ním postavil anděl. Pak popsal andělskou návštěvu a podělil se s tím, co mu řekl — jak se bude modlit za krále a vládce, a jak k němu budou přicházet lidé ze všech koutů země a prosit o radu.
V tomto místě ho doktor Davis odměřeně přerušil a vyřkl svůj soud: „Bille, co jsi jedl k večeři? To je zjevně noční můra.“
Billa to dopálilo. „Doktore Davisi, to se mi od vás nelíbí.“
Starší muž pozvedl své ruce a letmo utrousil poznámku: „Běž domů a zapomeň na to. Víš, Bille, to je jedna z těch tvých halucinací. To je výplod tvé přecitlivělé obrazotvornosti.“
„Doktore Davisi, můžeš mě přesvědčovat, abych na to zapomněl, ale Bůh něco zakotvil v mém srdci a jestliže mě tu nechceš, pak budou jiní, kteří to rádi udělají. Jsem Bohu zavázán jít do světa a kázat.“
Když doktor Davis viděl, jak vážně tento mladý muž bere své vyprávění o andělově návštěvě, pokusil se mu to rozmluvit: „Bille, nechceš mi snad říct, že se vydáš do světa a budeš pro Krista zachraňovat tisíce lidí — ty se svými sedmi třídami základní školy?“
„Právě to mi řekl a já tomu věřím.“
„Jak toho chceš dosáhnout?“
„Nevím, doufal jsem, že mi nějak poradíš.“
Doktor Davis se usmál: „Já ti radím, aby ses vrátil domů a dobře se z toho vyspal. Snad potom, když se probudíš, budeš mluvit rozumněji. Uvědomuješ si, že se budeš muset s tou tvou teologií o Božském uzdravování utkat se vzdělaným světem?“
„To není moje Božské uzdravování,“ ohradil se Bill, „to je Boží zaslíbení. On je tím, který mi dal toto pověření.“
Na doktora Davise to neudělalo žádný dojem. „Vážně si myslíš, že ti budou lidé věřit?“
„To není moje starost,“ řekl Bill rozhodně. „Moje starost je stát v pravdě Slova.“
„Bille, pokud budeš kázat takové věci, pak je budeš kázat pilířům, které drží strop tvé modlitebny.“
„Pak budu kázat Slovo Boží pilířům, protože Bůh je schopen z těchto pilířů vzbudit děti Abrahamovi. Jestliže mě posílá Bůh, pak tu bude někdo, kdo mi bude naslouchat.“
Bill opustil doktora Davise s odhodláním a rozhodnutím být věrný andělskému pověření bez ohledu na následky a potíže. Nicméně biskupovo zesměšnění zanechalo v jeho srdci nepatrný stín pochybnosti, který jej bolel a trápil po celý zbytek týdne. Koneckonců, to vše připomínalo neskutečný sen. Jak by mohl on — Bill Branham nízkého původu — nést lidem do světa dar Božského uzdravení? Z logického pohledu to bylo opravdu nemožné.
V pátek odpoledne šel Bill do Masonova obchodu se smíšeným zbožím na ulici Spring, aby směnil za peníze v hotovosti šek obnášející 28 dolarů za týdenní práci a koupil láhve s gumovým dudlíkem pro svou šestitýdenní Rebeku, aby mohla začít pít dětský čaj. Bill se právě vrátil z práce a ještě měl na sobě uniformu revírníka. Když přicházel k obchodu, na rohu ulice zastavil autobus z Louisville. Většina cestujících vystoupila z autobusu a spěšně odcházela každý za svým cílem, až na jednoho muže. Ten položil svou brašnu na chodník a sledoval kolemjdoucí. Bylo na něm vidět, že je nervózní. Když jeho oči spočinuly na Billovi, muž na něj upřel svůj zrak s velice podivným výrazem ve tváři.
Bill zatím vešel do Masonova obchodu, aby si vyřídil své záležitosti, a na toho zajímavého muže stojícího venku zapomněl. Když se vrátil zpět, zahlédl, že ten muž si vzal svou brašnu a šel směrem k obchodu. Když uviděl Billa, zastavil se a díval se na něj tím samým zmateným výrazem ve tváři, v tu chvíli jej napadlo, že ten muž jej chce okrást. Pak si uvědomil, že by to byla nehoráznost, protože to bylo za bílého dne a všude kolem bylo rušno, navíc Bill měl na sobě opasek se zavěšenou zbraní, který bylo zdaleka vidět.
Bill se otočil směrem k ulici, v tu chvíli však pocítil dotek ruky na rameni. Otočil se dozadu a zjistil, že to je ten záhadný pocestný.
„Promiňte,“ řekl muž. „Vy jste strážník?“
„Jsem revírník,“ odpověděl Bill. „Jsem zaměstnán ve Státním departementu ochrany přírody státu Indiana.“
Muž koktal, jako by si nebyl jist sám sebou. „Já-hle-hle-hledám-jednoho člověka. Možná mi pomůžeš. Znáš toto okolí?“
„Bydlím zde prakticky celý život,“ odpověděl Bill. „Koho hledáš?“
Nyní se znovu na mužově tváři objevil ten podivný výraz zmatení. „Nejsem si tím tak docela jist. Asi si pomyslíš, že jsem blázen, ale dovol mi, abych ti řekl svůj příběh. Bydlím v Paducah, v Kentucky, asi tři sta kilometrů odtud na jih podél řeky. Během uplynulých dvou let se můj zdravotní stav neustále zhoršoval. Počátkem tohoto týdne jsem měl sen, v němž jsem viděl mocného, jasného anděla sestupujícího z nebe, který mi řekl, abych šel do Jeffersonville v Indianě a ptal se po muži jménem Branham, aby se za mě pomodlil. Neznáš zde v okolí někoho s takovým jménem?“
Billovo srdce se rozbušilo tak silně, že měl pocit, jako by chtělo vyskočit z jeho hrudi. Řekl: „Moje matka má tady opodál penzion, ona se jmenuje Branhamová.“
„Ó, ona je Branhamová? Nejmenuješ se tak i ty?“
„Bratře,“ řekl Bill a objal rukou neznámého muže, „počátkem tohoto týdne jsem stál v jeskyni a byl jsem oslněn tím jasným světlem a anděl mi sdělil, abych se modlil za nemocné.“
Muž zavrávoral a rozplakal se. Bill si sundal klobouk a spolu poklekli na rohu ulice a prosili Boha o uzdravení pro tohoto muže. Když Bill skončil s modlitbou a otevřel oči, zpozoroval, že někteří kolemjdoucí se zastavili; muži stáli s klobouky v rukou, ženy držely děti, aby nepobíhaly. Bill pocítil, jako kdyby síla Boží pronikla jeho kůží a s konečnou platností odstranila ten nepatrný stín pochybnosti. Nyní si byl zcela jist, že ho Bůh posílá a že mu sám proklestí cestu, kterou se bude ubírat.
Když Bill vstoupil v neděli do modlitebny, první věc, kterou zpozoroval, byla nová píseň, kterou zpívalo jeho shromáždění. Velice se mu to líbilo. (Bylo předurčeno, aby se stala jeho znělkou.) Rytmus byl provázen jednoduchým, ale krásným nápěvem. Když Bill poslouchal, jak lidé opakují v různých variacích nápěv, pocítil, jak se blíží přítomnost anděla Páně, jako kdyby se tato píseň líbila také jemu.
Jenom mu věř, jenom mu věř, všechno je možné, jenom mu věř…
Ježíš je zde, Ježíš je zde, všechno je možné, když Ježíš je zde…
Věřím už já, věřím už já, všechno je možné, věřím…
Tuto neděli Bill hleděl na své shromáždění bez sebemenší pochybnosti ve své mysli. Neohroženě se dělil se vším, co mu bylo řečeno andělem. Řekl: „Budou z celé země přicházet tisíce lidí. Vytlačí vás ven. Nezbude pro vás místo, ledaže budete tak upřímní vůči Bohu a přijdete včas.“
Jeho shromáždění mu uvěřilo, včetně jistého muže jménem Charlie McDowell. V pondělí si v práci při svařování nablýskal do očí. Lékař mu sdělil, že jeho slepota potrvá nejvýše osm až deset dnů. Ale Charlie zavolal na Billa, aby se za něj tak jako tak pomodlil. Na druhý den ráno Charlie viděl natolik dobře, že se vrátil do práce.
Jeho mistr, pan Morgan, překvapen tak brzkým návratem Charlieho do práce, se zeptal, co se stalo. Charlie mu vysvětlil, že Ježíš vyslechl modlitbu jeho pastora.
Pan Morgan na to řekl: „Zajímalo by mě, jestli by modlitba tvého pastora účinkovala i na moji manželku? Leží tady v baptistické nemocnici a umírá na rakovinu.“
Charlie mu na to řekl: „Nevím. Možná bys ji měl přinést ve středu večer do modlitebny a můžeš se přesvědčit.“
Morganova manželka, Markéta, byla 21 let diplomovanou ošetřovatelkou, ale nyní již mnoho měsíců umírala na rakovinu. Velice trpěla následkem léčby ozařováním, ale nic jí to nepomohlo. Lékaři provedli zkušební operaci a zjistili, že rakovina zničila její tělo od prsou dolů. Rakovina byla tak agresivní, že prorostla kolem jejího střevního traktu jako kořeny stromu kolem kanalizačního potrubí. Zašili ji a dali jí na to jedinou odpověď: nedokážeme vám již pomoci.
Během středeční bohoslužby pan Morgan dal přinést svoji manželku na nosítkách do modlitebny. Byla už téměř v bezvědomí. Bill s lítostí pohleděl na tuto zbídačenou ženu. Byla v deliriu, něco mumlala a házela sebou bolestí. Bill ji uchopil svou levou rukou za její pravou ruku, jak byl poučen andělem. Jeho zápěstí a předloktí jej začalo pálit. Jeho ruka pomalu otékala a změnila barvu na silně červenou. Pak se po celé ruce ukázaly bílé boule. Cítil vibrace, které sahaly až do jeho ramene a pronikaly hrudí do nitra srdce.
Bill se podíval na manžela a zeptal se: „Co trápí vaši ženu?“
„Umírá na rakovinu,“ řekl pan Morgan. „Můžeš jí nějak pomoci?“
Na Billovu mysl přišla slova anděla: „Budeš-li upřímný a přiměješ-li lidi, aby ti uvěřili, pak před tvou modlitbou neobstojí nic, dokonce ani rakovina.“ Pohleděl panu Morganovi do očí. „Pane, věřím, že Bůh ji může uzdravit. Otázkou je, zda věříte vy?“
„Ano,“ zněla odpověď pana Morgana.
Bill zavřel oči a prosil o uzdravení této ženy ve jménu Ježíše Krista. Najednou pulsování v jeho levé ruce ustalo. Bill otevřel oči a k svému překvapení zjistil, že jeho levá ruka byla normální tak jako pravá. V té chvíli spatřil vidění o paní Morganové, která byla oblečená do uniformy ošetřovatelky a obsluhovala pacienty v nemocnici. Bill se narovnal a prohlásil: „Pane, nebojte se, protože tak praví Pán, vaše manželka bude žít!“
Ošetřující lékař paní Morganové, který ji doprovázel do modlitebny, se ohradil se slovy: „Promiňte, kazateli Branhame, ale rakovina sevřela její vnitřnosti tak pevně, že jí už nemůžeme dát ani klystýr.“
„Nezáleží na tom, jaké jsou její potíže. Viděl jsem vidění, jak znovu ošetřuje pacienty v nemocnici. Ten muž, který se se mnou setkal v lesích, mi řekl, že cokoliv takto uvidím, mohu vyslovit a stane se to. A já mu věřím!“
Na druhý den Markéta Morganová procitla k plnému vědomí a zdravému rozumu. V pátek se jí vrátila chuť k jídlu, v sobotu její ošetřující lékař zalapal po dechu, když ji uviděl, jak se prochází po chodbě a chce se vrátit domů.