Přibližně 300 kilometrů na jihovýchod od Klerksdorpu leží město Kimberley, je to rozlehlé hornické město se 60 000 obyvateli. William Branham přijel do Kimberley ve středu 17. října roku 1951. Jeho reputace jej už předešla. Během prvního večera v Kimberley se modlil za nemocné v modlitebně, ve které bylo asi kolem 500 míst k sezení. Žel, desetkrát tolik lidí usilovalo o to, aby se dostali dovnitř.
Druhý den ráno si Fred Bosworth promluvil s Národním výborem ohledně získání většího místa kvůli pořádání uzdravovací kampaně. K jeho překvapení se však výbor vyslovil k jeho požadavku záporně. Oni totiž slíbili jistému pastorovi v Kimberley, že shromáždění se budou konat v jeho církvi a teď měli za to, že nemohou zrušit své slovo.
A tak se Fred Bosworth snažil s tímto pastorem domluvit osobně. „Podívej se, bratře, ulice a pole jsou přeplněná tisíci lidí, kteří touží po tom, abychom se za ně modlili. Nechceš mi snad říct, že i nadále trváš na tom, aby se shromáždění konala ve tvé malé modlitebně?“
„Bylo mi slíbeno, že shromáždění se budou konat v mé modlitebně,“ odpověděl paličatě pastor, „a tak se tam budou konat.“
„To je absurdní,“ rozčiloval se Bosworth. Když se vrátil do domu, v němž byl ubytován Bill, stěžoval si: „Bratře Branhame, už jsi někdy slyšel o kazateli, který se chová tak sobecky?“
Bill suše odsekl: „To je přece to ‚neobyčejně hojné‘ o čem jsi předtím mluvil. Bratře Bosworthe, copak nevidíš, že se nacházíme mimo vůli Páně?“
Fred Bosworth se nezlomně rozhodl, že se pokusí něco podniknout na vlastní pěst. Informoval se v okolí Kimberley a nakonec zajistil místní sportovní arénu, která byla schopna pojmout tisíce lidí, a tak po dobu následujících čtyř dnů se bohoslužby konaly tam.
Když Bill plánoval navštívit Jižní Afriku, představoval si, že bude kázat domorodcům s tmavou pletí. Místo toho však zjistil, že káže pouze bělochům národností Afrikans a evropského původu. Byl tím znechucen, zrovna tak jako tím „posvátným“ cestovním plánem Národního výboru. Toužil přece po tom, aby spatřil domorodou populaci, jak přijímá to nadpřirozené Evangelium, ale to mu nebylo umožněno až do jeho dvacátého prvního dne pobytu v Jižní Africe. Konečně ke konci toho týdne pro něj Národní výbor naplánoval jednu bohoslužbu v neděli ráno v Bloemfonteinu (160 kilometrů jižně od Kimberley) pro ne – Evropany.
Domorodci se začali shromažďovat v Bloemfonteinu na fotbalovém hřišti ještě dlouho před svítáním 28. října 1951. Než Bill v 10 hodin dopoledne přijel, více než 12 000 lidí tmavé pleti sedělo na fotbalovém hřišti; mnohé z žen měly na krku uvázané bílé nebo červené šátky. Ern Baxter vysvětlil Boží plán spasení skrze víru v Ježíše Krista. Když Bill přistoupil k mikrofonu, vysvětlil vztah mezi vírou a uzdravením. A pak přišel čas podrobit víru zkoušce. Jeden po druhém přicházeli před amerického evangelistu a jednomu každému z nich řekl, kdo je, a v čem vězí jeho problémy. Ještě předtím než prošel dvanáctý člověk modlitební řadou, tito domorodci byli přesvědčeni, že Ježíš Kristus je opravdu přítomný. Po jednoduché společné modlitbě byly stovky Afričanů uzdraveny. V následujících týdnech pak místní pastoři a misionáři vyhodnocovali výsledky tohoto shromáždění a shromažďovali svědectví o uzdraveních, a zázracích.
Výsledky byly opravdu ohromující: slepé oči otevřeny, rakoviny uzdraveny a spousta nemocí vyléčených, chromí uzdraveni. Jeden řidič autobusu řekl: „Do shromáždění jsem přivezl svým autobusem chromého muže, ale když jsme se vraceli, on už mohl chodit po vlastních nohou.“ Celkem vzato, místní kazatelé a misionáři odhadovali, že během této jediné Branhamovy modlitební služby bylo v této bohoslužbě uzdraveno asi tisíc lidí.
Bohoslužba pro domorodce v Africe
To bylo právě to, co si Bill přál v Africe vidět. Jednoduše smýšlející lidi, kteří jsou schopni přijmout Ježíše, jakmile uvidí Krista, který se před nimi odhaluje v nadpřirozených způsobech. Bill požádal Národní výbor, aby pro tyto domorodce zařadili do programu více takových shromáždění, ale výbor opět zaujal odmítavé stanovisko a omílal stále jedny a tytéž argumenty o závazcích, které už jsou domluveny. Bill nebyl schopen pochopit, že mezi těmito denominačními představiteli může existovat taková tvrdohlavost a krátkozrakost. Jednali přesně podle své naplánované cestovní trasy, jako kdyby měla být jedenáctým přikázáním.
Po odjezdu z Bloemfonteinu se Branhamova skupina přesunula 1500 kilometrů na jihovýchod do Kapského města. Zde se shromáždění držela podobného vzoru, jak tomu bylo v Bloemfonteinu — pět dnů vzrušujících uzdravovacích bohoslužeb a jedna neděle vyhrazena pro domorodé Afričany.
Bill byl kvůli zacházení s těmito tmavými domorodci zoufalý. Shromáždění pro bílé Afričany se konala ve velikém leteckém hangáru na letišti Wingfield. S pootevřenými dveřmi hangáru se mohlo zúčastnit této bohoslužby víc než 10 000 lidí. Na druhé straně se tito tmaví Afričané museli shromáždit v zámečnické dílně Drill Hall; byla to menší budova v městské oblasti. Tato domorodá část populace byla tak dychtivá po slyšení Williama Branhama, že se lidé začali shromažďovat před Drill Hallem již o půl druhé po půlnoci. Do šesté hodiny ranní, zástup čítal již 8 000 duší. Nejhorší na tom bylo to, že když se v devět hodin ráno otevřely dveře, pouze 3 000 domorodců se mohlo natlačit dovnitř. Krátkozraký Národní výbor se nepostaral ani o reproduktory zvenčí budovy a tak lidé zůstali na ulici, aniž by měli možnost poslouchat kázání.
Billovo zklamání narůstalo, jako když stoupá rtuť teploměru za letního dne. Tento Národní výbor nesl zajisté zodpovědnost i vinu, že takto následkem špatného plánování zpackal tyto věci. Ale také i Bill osobně nesl část této viny. Musel si přiznat, ač s neochotou, že následuje pokyny Národního výboru, i když si byl vědom toho, že to není vůle Páně. Anděl jej varoval, že za to ponese následky. Pozastavoval se nad tím, zda to právě není to, co měl anděl na mysli. Ale to nebylo to.
Kampaň v Kapském městě skončila v pondělí večer. V úterý odjeli o 600 kilometrů dál podél pobřeží na západ a před soumrakem dorazili do Port Elizabethu. První shromáždění v Port Elizabethu se konala následující večer, 7. listopadu 1951, ve velké posluchárně, která se nazývala Feather Market Hall. Zde organizátoři znovu drastickým způsobem podcenili potřebu většího prostoru a tisíce lidí se kvůli tomu nedostaly dovnitř budovy. Zbývající část kampaně uzdravování vírou v Port Elizabethu pak již probíhala na Davisově stadiónu, ve veliké sportovní aréně.
Jednoho dne ráno se Bill probudil s prudkou bolestí břicha. Zpočátku tomu nevěnoval žádnou pozornost, ale když bolest setrvávala po celý den, začal si dělat starosti. Copak to znamená návrat této tajemné žaludeční nemoci, která na něj chce znovu zaútočit? Po mnoho dnů pociťoval ve svém pracovním plánu vzrůstající napětí. Od roku 1947 vyčerpání následkem služby prohlubovalo jeho žaludeční potíže. Tehdy jeho potíže přetrvávaly už více než rok a každý večer se modlil za dlouhé řady nemocných a postižených lidí až do časných ranních hodin, dokud se nezhroutil na pódiu. Tato nemoc se jej snažila donutit k přerušení kampaní. Tehdy se jeho žaludek naplnil kyselinou, silnou jako kyselina citrónová a on pak následkem této nemoci málem zemřel. Copak se to mělo znovu opakovat? Národní výbor na něj vyvíjel značný tlak a nedopřával mu dostatečný čas k odpočinku. Oni nerozuměli tomu, jak drastickým způsobem tato nadpřirozená vidění podkopávají jeho přirozenou energii.
Ale horší od jeho vyčerpání byla přetrvávající bolest v jeho břiše. Ještě před příjezdem do Východního Londýna (to bylo město vzdálené 240 kilometrů podél pobřeží od Port Elizabethu) si byl Bill jist tím, že tato bolest nebyla jeho starým nepřítelem, tou žaludeční nemocí. Křeče, které pociťoval, byly níž než jeho žaludek a bolesti jej bodaly více, a ostřeji, než to bylo při zvedání žaludku. Všichni ostatní spolucestující rovněž onemocněli. Bill si myslel, že to pochází z nějakého místního zdroje, možná ze stravy nebo z tekutin, které pili.
Po pěti nocích ve Východním Londýnu, odjeli konečně do Durbanu, vzdáleném 450 kilometrů východním směrem po africkém pobřeží. Cestou měl Bill vidění místní domorodé ženy, která ležela v posteli. Brzy na to jejich silnice vedla podél typické černošské vesnice. Bill poprosil řidiče, aby zastavil. Vystoupil a spolu se svými spolucestujícími vešli do vesnice, kde Bill ukázal prstem na jednu z chatrčí, která vypadala úplně stejně, jako všechny okolní chatrče. „Tam najdeme tu ženu, která leží v posteli. Má v pokročilém stádiu tuberkulózu. Je křesťankou a umí anglicky.“
Když vstoupili do chatrče, opravdu tam ležela, přesně tak, jak to Bill popsal. Tato žena k nim anglicky promluvila: „Modlila jsem se už dlouho o uzdravení. A Ježíš mi slíbil, že ke mně pošle proroka z nějaké jiné země, aby se za mě pomodlil a že pak budu uzdravena.“
Pán Ježíš dodržel své zaslíbení.
Do Durbanu dorazili v úterý 51. Bill byl pod hlubokým dojmem mocné asijské příchutě tohoto velkoměsta. Rikše projížděly ulicemi sem a tam. Indické ženy byly oblečeny do svých tradičních saris, dělily se o své místo s tmavě oblečenými muslimskými ženami a s domorodými ženami tmavé pleti; některé z nich měly na svých šíjích a zápěstích bronzové náramky. Sikhové s černými bradami v bílých turbanech na hlavách a dlouhými noži připevněnými ve svých šerpách spolu s vysokými téměř nahými domorodci, pomalovanými blátem, s kudrnatými vlasy, ozdobami z malých kostí, s velkými otvory v ušních boltcích protaženými do dlouhých masitých smyček. Když se Bill zeptal na tuto různorodost, kazatel Schoeman vysvětloval, že Durban má 440 000 obyvatel a z toho 130 000 tvoří domorodí Afričané, 110 000 jsou obyvatelé evropského původu — Afrikans a 200 000 obyvatel pochází z Indie. Původně byli tito Indové dováženi jako otroci na práci v dolech. Oni zůstali věrní svému asijskému dědictví, včetně svého Hinduistického, Buddhistického a Islámského náboženství.
První shromáždění v Durbanu se konalo ve středu večer v městské posluchárně a bylo vyhrazeno pouze pro bílé Afričany. Ti, kteří se nemohli dostat dovnitř budovy, poslouchali skrze reproduktory, které byly umístěny v okolních zahradách. Očekávání bylo nadmíru veliké a spousta těch, kteří přijeli na invalidních vozících nebo byli přineseni na nosítkách, odcházeli bez nich.
Čtvrteční odpolední bohoslužba byla přemístěna na gigantický dostihový stadión, který se jmenoval ‚Greyville Race Course‘. Více než 20 000 lidí se usadilo pod zastíněnými tribunami a zbylo tam ještě místo pro spousty dalších. Když Bill vystoupil na pódium, aby kázal, byl překvapen, když spatřil dav sestávající se z černých domorodců, hnědých Indů a bílých Evropanů. Řekl Sydneyi Smithovi, starostovi Durbanu: „Myslel jsem si, že Jižní Afrika má segregační zákony, které neumožňují, aby se setkávali bílí s černými ve stejném shromáždění.“
„Existují segregační zákony,“ odpověděl starosta „a jestli budeš pozorně sledovat, tyto rasy jsou od sebe odděleny. Vidíš ty ploty?“
Nyní si Bill všimnul bílých čar těchto ohrazení, jak tyto zástupy oddělují. „Ale proč některé z těch plotů od sebe oddělují i černé lidi?“
„Tyto ploty oddělují jednotlivé kmeny — Bantu, Swazi, Xhosa, Zulu — je jich tu více než tucet a oni se vůči sobě chovají nepřátelsky.“
„A proč to nebylo umožněno v jiných městech?“ Zeptal se Bill. „Pak bychom mohli tímto způsobem oslovit větší počet lidí Evangeliem.“
„Durban je jediné místo, kde nám vláda dovolila, abychom to udělali.“
Teď Bill pochopil, proč mu anděl Páně sdělil, aby jel přímo do Durbanu a zůstal tam, dokud nebude odvolán. Ó, kdyby jen byl poslušný těmto andělovým příkazům. Ó, jak musel kvůli této chybě trpět. Teď se u něj projevovaly nepřetržité bolesti břicha, měl pocit, jako kdyby se do jeho vnitřností dostala krysa a hlodala v jeho střevech. Musel se silně přidržet kazatelny, aby se nezačal svíjet v bolestech — dokonce i tehdy, když se formovala modlitební řada, dokonce i tehdy, když se před ním odhalovalo vidění a rozpoznání tajemství srdcí těchto cizinců, dokonce i tehdy, když i jednotliví lidé byli uzdraveni.
„Nebeský Otče, odpusť mi, „modlil se tiše Bill, zatímco očekával na mnohé překladatele, jak překládají jeho větu do patnácti různých jazyků. „Je mi líto, že jsem se dopustil této chyby. Ježíši, zatímco uzdravuješ tyto lidi, uzdrav i mě.“
Ale žádné vidění k jeho prospěchu se neukázalo. Jako kdyby se Bůh k potřebě svého proroka otočil zády, zatímco nepřehlédl ani tu nejmenší potřebu mezi svými ostatními dětmi. Bill kajícně pociťoval, jakoby si toto opovržení zasloužil.
Publikum se hýbalo pohnutím, zatímco v této modlitební řadě byl bezchybně odhalován jeden problém za druhým a pacienti byli uzdravováni. Hluchoněmý indický chlapec začal poprvé ve svém životě slyšet a mluvit, a víra v zástupu se povznesla, ba přetékala. Bill povznesl svůj hlas v modlitbě a povzbuzoval zmrzačené, nemocné, hluché a slepé, aby přijali své uzdravení z rukou svého Spasitele Ježíše Krista. Ale dlouho předtím než poslední překladatel ukončil překlad této modlitby, muži a ženy, staří a mladí povstávali z invalidních vozíků nebo mávali kolem sebe svými berlemi; děti odstraňovaly železné spony a odhazovaly od sebe tyto důmyslně vymyšlené zdravotní pomůcky.
Tragické na tom bylo to, že i když hlahol z vítězství sílil, Bill byl odváděn z pódia, sténal bolestí a potřeboval u sebe dva silné muže, aby ho přidržovali.
Návštěvníci se hromadně hrnuli do Durbanu, způsobovali zácpy v městské dopravě, která se zpomalila na rychlost hrocha lezoucího po hruď v hlubokém bahně. Do pátečního odpoledne se zástup v ‚Greyville Race Course‘ zdvojnásobil a dosáhl počtu více než 40 000 lidí. Když Bill jel společně se Sidneyem Smithem na bohoslužbu, cestou uviděl v ulicích spoustu domorodců, kteří si nesli s sebou malé sošky vlastní výroby. O takové modloslužbě se dočetl již v Bibli, ale bylo to poprvé v jeho životě, kdy to viděl na vlastní oči. „Vypadá to, jakoby tito lidé měli své modly,“ komentoval Bill.
„Starosta řekl: „Někteří z nich jsou dokonce křesťané.“
„Křesťané?“ Bill s překvapením zalapal po dechu. „Křesťané s modlami?“
„Ano. Tady je mnoho domorodců, kteří jsou křesťany a stále se přidržují svých model po předcích.“
„To je zvláštní. Chtěl bych si s někým takovým promluvit. Mluvíš jazykem tohohle muže, který tu stojí?“
Starosta sjel k okraji vozovky a jeho host vystoupil z auta, a přistoupil k velikému, statnému muži, jehož výška přesahovala dva metry, a vážil určitě kolem 150 kilogramů. Když se k němu Bill přiblížil, mohl vidět modlu, na které byly patrné zaschlé rudé skvrny krve. Pomoci starosty se Bill zeptal domorodce: „Jsi křesťan?“
„Ó, ano,“ odpověděl domorodec, „jsem křesťanem již mnoho let.“
„A proč s sebou nosíš tuto modlu?“
„Můj otec již přede mnou nosil tohoto boha, kamkoliv šel. Jednoho dne lovil osamocen ve stepi a najednou se na jeho stezce objevil lev. Otec rozdělal oheň a modlil se k tomuto bohu, používal k tomu šamanská zaříkávání a lev utekl pryč. A teď nosím tohoto boha, kamkoliv jdu. Jestliže mne zklame Bůh misionářů, pak tento bůh mne nezklame nikdy.“
„Myslím si, že jsi svou víru položil na nesprávnou věc,“ řekl mu Bill. „Já jsem taky lovec a vyznám se v divočině. Ta modla lva nezapudila; to byl oheň.“ Domorodec se na něj skepticky podíval. Bill se zeptal: „Jdeš dnes odpoledne na Greyvillské závodiště do shromáždění?“
„Zítra,“ odpověděl nevrle.
„Dobře. Tak zítra budeš svědkem toho, že Ježíš nikdy neselže.“
Tři bohoslužby, které byly pořádány v neděli 25. listopadu 1951, překonaly, co se týče návštěvnosti, všechny rekordy na ‚Greyville Race Course‘. Nejenže byly všechny tribuny zaplněny, ale také celé závodiště, na němž byly shromážděny jednotlivé domorodé kmeny, které seděly na zemi a byly od sebe odděleny ploty s bílými kolíky, jako stáda dobytka. Kazatel Bosworth uváděl ranní bohoslužbu a kazatel Baxter pak kázal odpoledne. Večerní bohoslužba byla rezervována Billovi, který měl kázat a modlit se za nemocné.
Až do teď bylo přijato, že Bill kázal skrze 15 překladatelů. Byl to značně zdlouhavý proces, který mu zabíral jeden a půl hodiny kázání, které by za normálních okolností trvalo asi 15 minut. Bill mluvil asi tato slova: „Ježíš Kristus je Syn Boží.“ První překladatel ze sebe vydal zvuky, které připomínaly kvokání slepice; druhý překladatel zavyl jako šakal; třetí překladatel vydal ze sebe zvuk naprosto odlišný od těchto dvou prvních; a tak to pokračovalo po řadě dál a dál. (V minulých letech se Bill mnohokrát pozastavoval nad textem I. Korintským 14:10, kde Pavel říká, že každý zvuk má nějaký význam. Teď když naslouchal těmto podivným jazykům, si uvědomil, co tím asi misionář Pavel chtěl říct.) Konečně patnáctý překladatel ukončil svoji větu a Bill pokračoval: „Ježíš přišel na zem, aby zachránil hříšníky.“ A tak ten proces začínal znovu.
Zatímco překladatelé po sobě podle svého pořadí větu opakovali, Bill se přiblížil k okraji pódia a zeptal se Sidneye Smitha: „Co se to tam děje na tom trávníku? Nedošlo tam k nějaké potyčce?“
Starosta začal také pozorovat tento rozruch. „Nemohu o tom nic říct. Pošlu tam policistu, aby to prověřil.“ Za chvíli se policista vrátil se zprávou: „Bratře Branhame, domorodá žena právě uprostřed davu porodila. Zdá se, že je úplně v pořádku.“
„Odvedete ji odtamtud pryč?“
„My jsme ji to nabídli, ale ona utřela dítě a přiložila je k prsu a řekla, že chce zůstat až do modlitební bohoslužby.“
Taková odhodlanost Billa ohromila. Jestliže očekávání novopečené maminky odzrcadluje touhu všech těchto ostatních, kteří se nacházejí v tom zástupu, pak zde dnes bude probíhat ohromující uzdravovací bohoslužba.
Modlitební lístky rozdány nebyly; místo toho několik misionářů jednoduše shromáždilo na tucet lidí do řady k modlitbě. První osoba, která přišla dopředu v modlitební řadě, byla žena původem z východní Indie. Její tělo bylo ovinuto do barevného sari, její čelo bylo ozdobeno rudou skvrnou mezi očima, symbolem kumkum, který je považován v indické kultuře za znamení krásy.
Obdobně jako Ježíš mluvil se samaritánskou ženou, Bill promluvil krátce s touto ženou, aby se kontaktoval s jejím duchem. „Paní, proč vy, když jste hinduistka, přicházíte ke mně, křesťanovi, pro pomoc? Proč nejdete ke svým kněžím?“
„Oni mi nejsou schopni pomoci,“ odpověděla žena.
Náhle se nad ní rozvinulo vidění, které jí ukazovalo v ordinaci u lékaře, jak poslouchá lékařskou diagnózu. Bill řekl: „Paní, vy máte tuberkulózu. Ale věřím, že jestli přijmete Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele, On vás také uzdraví.“
Žena okamžitě poklekla na jedno koleno, sklonila svoji hlavu, uchopila konec svých dlouhých šatů a setřela rudou skvrnu, kterou měla mezi očima. Bill uviděl vedle této ženy záblesk světla a řekl: „Sestro, Ježíš Kristus tě právě uzdravil. Jdi svou cestou a služ mu po zbytek svého života.“
Davem začal procházet hromadný šum a Bill uviděl jiné indické ženy, které si slinily prsty a utíraly si své rudé skvrny. Někdo uprostřed davu zaječel: „Krišna!“ Jiný Ind se chytil toho chvalozpěvu a opakoval. „Krišna! Krišna!“ Mysleli si, že americký evangelista vyslovil jméno jejich boha. (Krišna je pozemská forma indického boha Višnu.)
Bill pozvedl své ruce, aby je utišil: „Ne, ne, já jsem neřekl Krišna. Řekl jsem Kristus,“ a vyslovil toto jméno tak zřetelně, že zdůrazňoval písmeno ‚t,‘ Ježíš Kristus. Já nejsem Krišna; já jsem služebník Ježíše Krista.“
Další osobou v řadě byla mladá žena evropského původu. Vypadala na to, že je zdravou osobou a když se přiblížila k Billovi, pocítil vstřícného ducha, který ji provázel. Řekl: „Vidím, že jsi křesťanka.“ Ona souhlasně přikývla. „Vidím, že navštěvuješ shromáždění. Patříš k Holandské reformované církvi.“ Pak se zastavil, jako kdyby ho něco zmátlo. Jakoby se v souvislosti s touto ženou projevilo úplně něco jiného. Častokrát ve viděních spatřoval vedle pacienta záblesk jasného světla, oznamující, že dotyčná osoba byla uzdravena. Ale v tomto vidění mu vše připadalo temnější, jako kdyby se začaly hromadit stíny přicházející noci. „Sestro, vidím, že jsi byla před několika dny u lékaře. Tvůj manžel čekal na chodbě, zatímco tě tvůj lékař vyšetřoval. Tvůj manžel má černé vlasy a knírek, a byl oblečen do šedého obleku. Lékař s prošedivělými vlasy měl na očích brýle. Řekl ti, že máš cistu na svém vaječníku. To sice tvůj život neohrožuje, ale lékař to chce přesto odstranit.“ Žena souhlasně přikývla hlavou. Když Bill pokračoval dál v hovoru, vidění se stávalo stále a stále temnější. Chtěl už říct: „Pán ti žehnej, ať tě uzdraví, moje sestro“ a nechat ji odejít z pódia s určitou nadějí, ale předtím, než to řekl, se vidění přesunulo do pohřebního průvodu. Viděl pracovníky pohřební služby, jak nesou její rakev k hrobu. Pak Bill pochopil, že se její život blíží ke konci a rozhodl se, že jí to řekne na rovinu. „Paní, vy vypadáte zdravá, nejste nijak těžce nemocná, máte pouze cistu na vašem vaječníku. Ale připravte se, že zemřete, ‚tak praví Pán‘, budete žít už jen krátkou dobu.“
Žena vykulila oči a zalapala po dechu: „Pane?“
„Ano, to je pravda sestro. Buď si ale jistá tím, že tvoje srdce je v pořádku s Bohem.“ Když žena opouštěla pódium, pěkně oblečený běloch přiváděl domorodého chlapce po schodech a pak napříč pódiem. Muž se zastavil asi pět metrů před americkým evangelistou, zatímco chlapec pokračoval sám. Bill pohleděl letmo na chlapce a řekl: „Všichni můžete vidět, že tento chlapec šilhá. Já jej uzdravit nemohu, ale Ježíš Kristus ano. Snad mi Bůh ukáže něco, co by povzbudilo víru tohoto chlapce.“ Odmlčel se a pozoroval, jak se odhaluje minulost tohoto chlapce. „Vidím vysokou štíhlou ženu z kmene Zulu, jak ve své náruči drží nemluvně a ukazuje ho svému manželovi, který zjistil, že dítě šilhá. Vím, že to je křesťanská rodina, protože ve vidění jsem spatřil, jak se modlí před křížem.“ Když to bylo zopakováno zulským tlumočníkem, matka s otcem se postavili uprostřed obecenstva, mávali a křičeli na znamení souhlasu.
Mezitím chlapec sklonil svoji hlavu.
Bill řekl: „Nemusím se ani za toho chlapce modlit, protože on už byl uzdraven. Můžeš odejít.“
Zulský mladík pozvedl hlavu a pousmál se. Ano, byla to pravda; jeho oči už nešilhaly, ale byly teď normální. Chlapec odcházel z pódia, když muž, který ho přivedl, přistoupil blíže k bratru Branhamovi a řekl: „Pane Branhame, mohu s vámi na okamžik mluvit?“
Ern Baxter mu zastoupil cestu: „Nemůžeme vás nechat mluvit s bratrem Branhamem jen tak, když je pod pomazáním.“
„Ale já se chci zeptat jen na jistou věc.“
Bill se k těmto dvěma mužům otočil a řekl: „To je v pořádku, bratře Baxtere. Ať se jen lékař zeptá.“
„A odkud víš, že jsem lékař?“
Bill tuto otázku ignoroval. „Co pro tebe mohu udělat, doktore?“
„Ano, to je pravda, jsem britský lékař. Vyšetřil jsem toho chlapce předtím, než sem přišel, vlastně jsem ho vyšetřil znovu před malou chvíli. Jeho oči šilhaly, ale teď jsou v pořádku. Jak jsi to udělal? Zhypnotizoval jsi ho?“
„Jestliže hypnóza je schopna napravit šilhavé oči, pak byste ji měli, vy doktoři, praktikovat. Ale to nebyla hypnóza; to byla Boží moc.“
„Pane Branhame, já jsem obyčejným členem církve, ale teď, když jsem uviděl Boha, kterého se můžeme dotýkat, jak On napravuje šilhavý zrak, chci přijmout Ježíše Krista jako svého Spasitele a jsem ochoten to vyznat před celým tímto shromážděním.“
Uplynulo asi deset minut od chvíle, kdy žena s cistou na vaječníku opustila pódium. Zatímco britský lékař mluvil k zástupu, na pódium přiběhl poslíček a s pohnutím mluvil něco tlumočníkům, kteří pak sdělili Billovi: „Vzpomínáš si na tu ženu před chvíli, které jsi řekl, aby se připravila na to, že zemře? Ona právě zemřela. Ten muž zná jejího manžela a on seděl za nimi. Když se žena vrátila zpět na své místo, řekla svému manželovi: ‚Dobrá, co o tom víš;’ a ještě dřív než jí stačil odpovědět, padla mrtvá k zemi.“ (Později se dozvěděli, že měla srdeční záchvat.)
Poslední v modlitební řadě přicházel černý muž tak shrbený, že se v podstatě pohyboval po čtyřech. Bylo patrno, že je duševně zaostalý. Dohlížitel držel toho hrbatého muže před útěkem jako psa na dlouhém řetězu připevněném k obojku na jeho krku.
„Pohleďte na to bídné stvoření,“ řekl se soucitem Bill. „Kdybych mu mohl pomoci, určitě bych to udělal. Pravda však je taková, že já mu pomoci nemohu. Ale Ježíš Kristus ano. Život tohoto člověka nemůže zůstat skryt, protože anděl Páně je přítomen.“ Když se dostavilo vidění, odhalilo nepředvídané skutečnosti. Bill řekl: „Vím, že tento chlapec vyrůstal v křesťanském domě, protože vidím obrázek Ježíše pověšený na stěně v jeho chatrči. Ale on se už narodil jako mrzák. Ale právě teď se nestará o sebe; on se stará o bratra. Před čtyřmi lety se jeho mladší bratr zranil, když spadl z velikého žlutého psa nebo kozla. Nyní je jeho bratr mrzák a při chůzi musí používat berle. Tak praví Pán: ‚Jeho bratr byl uzdraven.‘“
V té chvíli éterem proletěl výkřik. Daleko vzadu v publiku se postavil vysoký černoch a zamával dvěma holemi nebo berlemi nad svojí hlavou a křičel ve svém jazyce, že on je tím bratrem a že byl právě teď uzdraven.
V zástupu to začalo vřít hlasitým pohnutím způsobeným tímto zázrakem, trvalo to hodnou chvíli, než se podařilo zástup utišit natolik, aby byli schopni znovu poslouchat. Bill tomuto vzrušení trpělivě naslouchal. Pak obrátil svoji pozornost zpět k tomuto shrbenému a uboze vyhlížejícímu muži, který byl před ním. Ve vzduchu se ukázal modrý stín, který odhalil vidění, ve kterém ten muž stál vyrovnaný a chodil normálně. Bill řekl k publiku: „Byli jste svědky, že Ježíš Kristus uzdravil bratra tohoto muže. Jestliže Bůh teď uzdraví tohoto zmrzačeného a duševně postiženého muže, kolik z vás zde přítomných bude sloužit Pánu Ježíši?“
Černé, hnědé a bílé ruce se rychle zvedaly nahoru nad stadiónem. Bill řekl dohlížiteli, aby sundal řetěz z krku toho muže. Dohlížitel zavrtěl ustaraně a snad i trochu bázlivě hlavou. Ale Bill důrazně řekl: „Postavte tedy tohoto muže na nohy a uvolněte jeho řetěz. Bůh jej osvobodil.“ Neochotně, ale přece se pak dohlížitel podvolil, odepnul řetěz a pozvedl ruce toho muže. Ten muž však už nepotřeboval, aby mu někdo nějak moc pomáhal. Jeho páteř se vysunula jako skládací anténa, narovnala se a muž stal jako v pozoru před zraky 50 000 shromážděných. Bill natáhl svoji ruku a objal toho muže kolem obnaženého pasu a spolu přistoupili k okraji pódia a pak se zpět vrátil za kazatelnu. Muž se pousmál a zamával obecenstvu, čímž dal najevo, že jeho rozum byl nadpřirozeným způsobem navrácen.
Zástup neovladatelně zahřměl a pohyboval se jako při zemětřesení. Bill využil svoji příležitost a zeptal se: „Kolik z vás chce přijmout Ježíše Krista jako svého Spasitele?“
Tisíce a tisíce rukou se pozvedly nahoru. Ern Baxter řekl: „Bratře Branhame, já si myslím, že špatně pochopili tvou otázku. Oni si asi myslí, že ses jich zeptal, jestli by chtěli být fyzicky uzdraveni. Raději tuto otázku zopakuj skrze překladatele znovu.“
A tak Bill přistoupil k mikrofonu a řekl: „Neptal jsem se vás na to, zda si přejete fyzické uzdravení. Ptal jsem se vás, zda si přejete přijmout Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. Pokud ano, tak se postavte.“ Tisíce lidí se postavily. Bill pokračoval: „Dříve než Ježíš vstoupí do vašeho srdce, musíte nejdříve zavrhnout své falešné bohy. Vy lidé, kteří nosíte modly, přál bych si, abyste je rozbili právě teď.“
Do vzduchu nad závodištěm se zvedl oblak prachu, když muži a ženy ničili na zemi své modly. Nejdříve se Bill hlasitě modlil za jejich spasení, pak se hromadně modlil za uzdravení pro ty, kteří byli nemocní a postižení. Tisíce těchto nově obrácených křesťanů křičely na znamení toho, že byli uzdraveni.
Na druhý den v hotelu nemohl Fred Bosworth přestat ve vyprávění o tomto nedělním večerním shromáždění. Bratře Branhame, když tito lidé odtamtud odešli, zanechali po sobě spoustu berlí, nosítek a vozíků a všelijakých železných spon. Já jsem tam stál a moje srdce málem nepuklo pláčem. Během 40 let kázání Evangelia a modlitby za nemocné jsem nikdy nebyl svědkem shromáždění, které by se mohlo vyrovnat tomuto.“
Smith zavolal Billa a řekl: „Bratře Branhame, pojď sem a podívej se z okna. Tyto náklaďáky jsou naloženy berlemi a věcmi, které lidi na tom místě minulý večer nechali.“ Když Bill přistoupil, aby se podíval, uviděl veliké náklaďáky pro dobytek projíždějící kolem hotelu a za nimi šly stovky lidí, kteří byli uzdraveni — domorodci ze všech kmenů pospolu, již ne jako nepřátelé, ale spojeni ruku v ruce a zpívající hymnu Branhamových shromáždění: „Jenom věř; jenom věř; jenom věř; všechno je možné; jenom věř.“
Fred. F. Bosworth
Starosta Sidney Smith prohlásil: „Odhadujeme, že toho posledního nedělního shromáždění se zúčastnilo na 50 000 lidí; a 100 000, pokud spočítáš všechna tři nedělní shromáždění dohromady. Včera muselo být zřejmě kolem 30 000 těch, kteří odevzdali svá srdce Ježíši Kristu. Nemáme žádný způsob, jak bychom mohli odhadnout, kolik jich bylo uzdraveno.“
„A já jsem tak nemocný, že sotva stojím na nohou,“ dodal Bill. „Měli jsme přijet rovnou sem do Durbanu přímo z Johannesburgu, tak, jak mi to bylo řečeno andělem Páně. Teď je to již zřejmé každému, že Durban byl tím místem, kde nás Pán chtěl použít.“
Žel, všem to patrné nebylo. Kazatel Schoeman sdělil Ernu Baxterovi a Billy Paulovi, že ve středu ráno poletí do Salisbury v Rhodesii.
„A — a opustit Durban?“ Vzrušeně a se zděšením oponoval Bill. „Proč? Právě zde přece Pán působí.“
Ale Schoeman znovu naservíroval stejné jídlo připravené ze zbytku pokrmu: „My přece následujeme cestovní trasu, kterou jsme naplánovali před měsícem. A tam se předpokládá, že budeme dva dny v Salisbury a pak bude jedno shromáždění v Pretorii a pak zpátky do Johannesburgu, kde už bude jen jedno jediné shromáždění před vaším odletem domů. Nechápu, proč jste tak rozrušeni. Měli jste přece svá shromáždění v Durbanu, jak jste si přáli.“
„A jak daleko je do Salisbury?“
„Tisíc tři sta kilometrů severně z tohoto místa.“
Bill mohl stěží pochopit nesmyslné rozhodnutí těchto mužů. Poukázal na to, jak to obvykle dělal: „Zde v Durbanu je na 50 000 lidí, kteří by mě chtěli slyšet kázat. Spousta z nich přišla ze vzdálenosti mnoha a mnoha kilometrů, aby zde mohli být. Tisíce z nich jsou nově obrácení křesťané. A teď mě tak náhle chcete odvést 1 300 kilometrů odsud a ještě se divíte, že se kvůli tomu zlobím?“
„Je mi líto, bratře Branhame, ale my jsme slíbili tomu bratrovi v Rhodesii, že tě tam přivezeme a musíme dodržet naše slovo.“
Bill se cítil příliš oslaben a nemocen, aby se mohl přít, a proto ustoupil. Zakončil svou cestu podle plánu Národního výboru. V Salisbury kázal přibližně k 1 500 lidem. Dva dny, které strávil v Rhodesii, byly v jeho paměti zastřeny jako zlý sen. Pak se vrátili zpět do Jihoafrické republiky, kde se konalo jedno shromáždění v Pretorii a další dvě v Johannesburgu. Během posledního shromáždění v Johannesburgu měl pocit, jako by měl zemřít. Jeho vlastní utrpení ale nebylo překážkou daru rozpoznání a Boží moci. Mezi mnoha viděními, která tohoto večera měl, uviděl ženu z obecenstva, která byla slepá. Ukázal na ni a vybídl ji k tomu, aby se postavila a přijala své uzdravení. Ona ale neodpověděla. Nicméně jiná žena ve stejné řadě se postavila. Bill se obrátil k této druhé ženě a řekl: „Vím, že jsi také slepá. Ale proč ses postavila, když jsi židovského náboženství a nevěříš, že Ježíš je Kristem? Myslíš si, že jen Ježíš ti může navrátit zrak?“ Pokynula hlavou na znamení souhlasu. Bill pokračoval: „Nemohu Jej poprosit, aby se stal tvým uzdravitelem, pokud se nejdřív nestane tvým Pánem a Spasitelem. Jestliže Jej přijmeš jako Mesiáše, zvedni svou ruku.“ Žena pozvedla ruku a její zrak jí byl navrácen.
Konečně přišel čas, aby opustil Jižní Afriku. Britský lékař, který vyšetřil šilhavého chlapce v Durbanu, se setkal s Billem na letišti v Johannesburgu a řekl: „Mám pocit, že Bůh si mě povolává, abych se stal lékařským misionářem. Bratře Branhame, cítím se ti být zavázán. Děkuji ti za tvůj příjezd.“ Jeho poděkování by mohla být statisíckrát vynásobeno. Přicházely zprávy z buše o tisících lidech, kteří každý týden přijímali křest. Církve napříč Jižní Afrikou se naplňovaly lidmi, kteří byli znova podníceni skutečností živého Boha, kterého se mohli dotknout. Během deseti týdnů v Jižní Africe vykonala skupina Williama Branhama 120 bohoslužeb v 11 městech s celkovou návštěvností kolem 500 000 lidí. Sám Bůh je schopen zaznamenat konečný výsledek, ale Bill věděl něco o ceně, kterou bude třeba zaplatit.
Fred Bosworth doprovázel ostatní členy Branhamovy skupiny na letiště, ačkoliv tohoto dne ještě neodlétal. Bosworth byl odhodlán zůstat v Jižní Africe ještě další měsíc a pracovat spolu s pastory a misionáři a pomáhat jim upevňovat ve víře nově obrácené v Krista.
Když Bill seděl v očekávání na přílet svého letadla, svíjel se v bolestech břicha. Vážně se pozastavoval nad tím, jestli mu ještě bude dáno Freda Boswortha vidět. Konečně letadlo přistálo a mohli nasednout na palubu. Nadešla chvíle loučení. Když Bill objal svého přítele, řekl: „Bratře Bosworthe, je mi 42 let a cítím se jako bych byl na konci svých dnů. Spolu s Pavlem mohu říci, že jsem bojoval dobrý boj víry. Běh jsem dokonal, víru jsem zachoval.“1Timoteovi 4:7
„Nesmysl,“ zlostně odfrknul Bosworth. „Vždyť ty jsi teprve chlapec. Já jsem teprve ve čtyřicítce začal kázat! Teď mám po sedmdesátce a stále se cítím v dobré kondici. Bratře Branhame, ty jsi právě ukončil školní vzdělání a obdržel jsi diplom.“
Bill souhlasil s tím, že právě ukončil školní vzdělání, ale nebyl si tak docela jist svým diplomem. Měl dojem, jako by právě při své poslední zkoušce propadl.
Poznámky
- Timoteovi 4:7 ↩