PO DELŠÍM odpočinku byl William Branham schopen pořádat delší kampaně. A tak v lednu 1950 pro něj jeho manažeři naplánovali v Houstonu v Texasu 17 večerů po sobě. Shromáždění začala v koncertním sále, v němž bylo místo pouze pro 4 000 návštěvníků. Hned první večer bylo vidět, že tato malá budova nemůže pojmout takové množství lidí, kteří chtěli přijít. Druhý večer byla shromáždění přestěhována do Samovy Houstonské posluchárny. Ted měli všichni postaráno o místo k sezení. Průměrná návštěvnost dosahovala každý večer asi 8 000 lidí, s výjimkou posledních dvou večerů kampaně, kdy nějaké nepředvídané oznámení náhle naplnilo budovu do posledního místa.
Ačkoli mnozí z křesťanských kazatelů města spolupracovali s úsilím o zdárný průběh těchto shromáždění, byli i takoví, kteří odmítli svou pomoc. Jeden kazatel si dokonce dovolil rozpoutat prudký veřejný útok proti Branhamově kampani. Kazatel Best byl čerstvě po návratu z Baptistického semináře pro duchovní a teď byl pastorem veliké církve v Houstonu. I proti jeho striktnímu varování někteří členové jeho sboru navštěvovali Branhamovy bohoslužby. To přivedlo doktora Besta ke vzteku. V ranních novinách umístil dlouhý článek, kde obecně a zlomyslně kritizoval Božské uzdravování, a především pak Williama Branhama.
Fred Bosworth přinesl Houstonskou kroniku rovnou do Billova pokoje v hotelu Rice. „Bratře Branhame, podívej se. Tady ve městě působí nějaký kazatel, jistý doktor Best, který tě vyzývá k diskusi na téma Božského uzdravování. Poslouchej, co zde napsal: ‚William Branham je náboženský fanatik a podvodník. Měl bych se postarat o to, aby byl z tohoto města vyhnán!‘ Bratře Branhame, na tvém místě bych tuto výzvu přijal a dal tomu vychytralému zelenáči pořádnou lekci ze Slova Božího.“
„Bratře Bosworthe, nemám v úmyslu se s nikým hádat. Bůh mě sem poslal proto, abych se modlil za nemocné. Jsou zde tisíce těch, kteří tomu věří. Proč bych se měl hádat s nějakou horkou hlavou, která tomu nevěří? Nechme ho na pokoji. Ježíš řekl, že budou takoví jak on. Slepí vůdcové slepých.“
Když jedna výzva prošla bez povšimnutí, druhý den si zaplatil doktor Best další článek, tentokrát ještě kousavější. Fred Bosworth prudce vstoupil do Billova pokoje, hodil noviny na postel a řekl: „Ani tomu nebudeš věřit, co si ten kazatel dovolil o tobě napsat.“
„A copak zase napsal?“
Bratr Bosworth vzal noviny do ruky a četl: „William Branham se bojí pravdy. Bojí se prověřit své učení o Božském uzdravování ve světle Slova Božího. Když se před něj předkládá skutečné Evangelium, stydí se prodiskutovat toto téma, protože by to odhalilo jeho bludy. On se spokojí sváděním bídných a negramotných lidí svou chytrou směsí psychologie a předsudků.“ Bosworth hodil ten kus papíru znovu na postel. „Bratře Branhame, nenech ho takto znevažovat Slovo Boží. Přijmi tuto výzvu.“
„Bratře Bosworthe,“ řekl Bill klidně. „Každý večer přichází do shromáždění 9 000 lidí a asi 7 000 z nich touží po modlitbě. Mám před sebou tady v Houstonu už jenom pár dnů! Proč si pošetile zahrávat s nějakým zbrklým chlapíkem, když se místo toho můžeme modlit za nemocné a potřebující?“
„Ale, bratře Branhame, všichni lidé přicházející do těchto shromáždění by měli vědět, co je pravda. Někteří z nich se už začínají pozastavovat nad tím, zda vůbec víme, o čem mluvíme.“
„Je na mně pomazání Ducha svatého, bratře Bosworthe, nemám čas na hádky.“
„Pak mi dovol, abych tuto výzvu přijal já.“
Bill se upřeně podíval na toho 73letého bojovníka Evangelia a vzpomněl si na jedno místo Písma, v němž četl, jak Kálef požádal Jozua, aby mu dovolil zaútočit na Anakitské. Řekl mu: „Je mi už 85 let a jsem stále stejně silný jako tehdy, když mě před 45 lety poslal Mojžíš prozkoumat kananejskou zem.“ Bill řekl: „Bratře Bosworthe, obdivuji tvou horlivost.“ Ale tato slova jen tak utrousil a nebyl si zcela jist, jestli to měl říct, nebo spíše ne.
Bosworth vycítil Billovu nerozhodnost, a proto vedl svou při dál. „Tento muž nemá na svou obranu ani jediné místo Písma. Dovol mi, abych mu to dokázal. A nejen jemu, ale všem těmto lidem, kteří se snaží najít dostatek víry k uzdravení.“
„V pořádku bratře Bosworthe, jestli chceš, udělej to, ale pokud mi slíbíš, že se nebudeš hádat.“
Fred Bosworth zářil radostí. „Slibuji, že se nebudu hádat. Jen jim předložím Evangelium.“ Vrátil se do svého pokoje celý vzrušený a hned dal odpověď novinářům, kteří čekali dole.
V dalším vydání Kroniky byl senzační článek o nadcházející diskusi pod fantastickým titulkem: „CÍRKEVNÍ KOŽICHY SE BUDOU PRÁŠIT.“ Associated Press okamžitě rozeslala tento článek do okolních novin. To vzbudilo veliký zájem v celém regionu a lidé začali proudit do Houstonu, aby sami byli svědky této pře. Debata měla začít v 6 večer. Téměř všech 30 000 sedadel v Samově Houstonské posluchárně bylo obsazeno.
Bill tam původně neměl v úmyslu jít, natož se zúčastnit této debaty. Samotná myšlenka na to, že by měl naslouchat dvěma mužům, kteří se hádají o Božském uzdravování, se mu jednoduše nezamlouvala. Viděl to tak, že Slovem Božím by se mělo žít a nikoli o něm debatovat. Ale když se setkání blížilo, cítil, že by tam měl přece jenom jít. Doprovázela jej Meda, bratr Howard a dva policisté. Když přijeli k posluchárně, volná místa byla už jen na třetím balkóně. Bill si zvedl límec kabátu, klobouk si nasadil hluboko do čela, vystoupil po schodišti a posadil se do třicátého oddělení na balkóně. Nikdo ho nepoznal.
Fred Bosworth, který se ještě nikdy předtím nezúčastnil veřejné debaty, přišel s dlouhým seznamem biblických citátů. Myslel si, že oni dva budou ve své diskusi prostě procházet jednotlivými biblickými verši a koncepty. Ale doktor Best se naučil debatovat v semináři. Navrhl, aby kazatel Bosworth jako první předložil svou spornou záležitost. On, že pak vezme druhou půl hodinu a předloží svůj názor. Pokud dojde k nějakým sporným otázkám, k tomu bude dán prostor až nakonec.
S hluboko zakořeněnou důvěrou, která byla výsledkem mnoha let modlitby a studia, Fred Bosworth vstoupil na pódium. „Doktore Beste, je mi líto, že musíme takovým způsobem diskutovat o Slově Božím, ale v novinách jste prohlásil, že bratr Branham je podvodník a že neexistuje taková věc jako je Boží uzdravování. Předmětem diskuse dnes večer není samotný dar rozpoznání bratra Branhama. Boží dary se budou obhajovat samy. Hlavní námět diskuse je to, jestli Boží uzdravování je vyučováno v Bibli.“ Bosworth si vzal do ruky své poznámky. „Mám tady několik stovek odstavců z Písma, které dokazují, že Kristovo stanovisko k otázce nemocných je dnes stejné jako kdysi. Jestliže můžete vzít některý z těchto veršů a prokázat nesprávnost mého tvrzení nějakým dalším místem v Bibli, pak už nebudeme mít o čem diskutovat — přiznám svou porážku a odejdu z tohoto pódia.“
Zde Fred Bosworth nabídnul jednu kopii těchto biblických poznámek svému oponentovi. Doktor Best, aniž by se jich dotknul, řekl: „Budu se tím zabývat, až vystoupím tam nahoru. Jen si klidně povídejte, co chcete.“
„Tak tedy, pane Beste, chtěl bych vám položit jednu otázku a stačí, když mi odpovíte ano nebo ne. Lze vykupitelské jméno Jahve aplikovat na Ježíše?“
Doktor Best se ani nepohnul.
Fred Bosworth pokračoval: „Jelikož jste učený, doktore Beste, vím, že znáte sedm složených jmen Jahve, která se vyskytují ve Starém zákoně. Každopádně bych je chtěl stručně připomenout kvůli našemu publiku. Na šesté a sedmé straně Scofieldovy Bible s poznámkami doktor Scofield v poznámce pod čárou uvádí úplně jasně, že Jahve je vykupitelské Boží jméno a znamená samoexistujícího, který se zjevuje. Ve svém vykupitelském vztahu k člověku má Jahve 7 složených jmen, ve kterých se zjevuje jako ten, který vychází vstříc každé potřebě člověka v jeho padlém stavu.“ Pan Scofield uvádí tato jména takto:
Jahve-shammah – Hospodin je přítomen
Jahve-shalom – Hospodin je naším pokojem
Jahve-ra-ah – Hospodin je pastýřem
Jahve-nissi – Hospodin naše korouhev
Jahve-tsidkenu – Hospodin naše spravedlnost
Jahve-jireh – Hospodin, který si opatřuje (oběť)
Jahve-rapha – Hospodin, který uzdravuje
„Tak tedy znovu se vás ptám, doktore Beste, lze některé z těchto vykupitelských jmen Jahve aplikovat na Ježíše?“
Doktor Best se na svém sedadle zavrtěl, ale neodpověděl.
„Copak, pane Beste? Jsem překvapen, že neodpovídáte. Jsou to jedny z nejjednodušších argumentů, které tady mám. Copak si neuvědomujete, k čemu směřuji? Jestliže Jahve-jireh lze vztahovat na Ježíše, a každý křesťan s tím jistě bude souhlasit, pak na něj musí být aplikováno i jméno Jahve-rapha. Jestliže Ježíš je Boží obětí, kterou obstaral, aby nás zachránil z našich hříchů, pak musí být rovněž naším Uzdravovatelem. Co tomu říkáte, pane Beste?“
„Já – ach, budu se tím zabývat, až přijdu tam nahoru. Jen si klidně využijte svůj čas.“
A tak dalších 20 minut se kazatel Bosworth dotýkal tolika míst Písma pojednávajících o uzdravení, nakolik mu stačil čas. Objasňoval je a splétal dohromady v přesvědčivý gobelín pravdy. Připomínal následující verše Písma:
…neboť já jsem Hospodin, tvůj lékař.
Exodus 15:26
…On tě uzdravuje ze všech nemocí,
Žalm 103:3
Když potom nastal večer, přivedli k němu mnoho lidí posedlých démony a on ty duchy vymítal Slovem a uzdravil všechny nemocné, aby se naplnilo to, co bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: „On sňal naše slabosti a odnesl naše nemoci.“
Matouš 8:16, 17
Ježíš tedy obcházel všechna města a vesnice, vyučoval v jejich synagogách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každý neduh mezi lidmi.
Matouš 9:35
A kamkoli přišel, do vesnic, do měst nebo na venkov, lidé pokládali nemocné na tržištích a prosili Ho, aby se mohli dotknout aspoň cípu Jeho roucha. A kdokoli se Ho dotkl, byl uzdraven.
Marek 6:56
A všechen zástup se Ho snažil dotknout, neboť z Něj [Ježíše] vycházela moc a uzdravovala všechny.
Lukáš 6:19
…jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazaretu, který chodil, konal dobro a uzdravoval všechny utlačované od ďábla, protože Bůh byl s ním.
Skutky Apoštolů 10:38
Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky.
Židům 13:8
Jeho ranami jste byli uzdraveni.
1. Petrova 2:25
A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa.
Matouš 28:20
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit v nových jazycích,
budou brát hady, a kdyby vypili něco jedovatého, nijak jim to neublíží; budou vkládat ruce na nemocné a uzdraví je.
Marek 16:17, 18
Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno.
Jakub 5:15
Věřte, že všechno, o co při modlitbě prosíte, jste dostali a budete to mít.
Marek 11:24
Ježíš mu však řekl: „Můžeš-li tomu věřit. Pro věřícího je možné všechno.“
Marek 9:23
Kazatel Bosworth citoval tato místa Písma a zdůrazňoval, že jsou tématem všech kampaní Williama Branhama. Tím, čím byl Ježíš Kristus v minulosti, je i dnes a bude po celou věčnost. Jeho ranami jsme byli uzdraveni. Než uběhlo půl hodiny, kazatel Bosworth stačil předložit pouze část veršů z Písma, které si poznamenal, ale publikum už mělo jistou představu. Ježíš Kristus Spasitel je rovněž Ježíš Kristus Uzdravovatel. Teď přišel čas na doktora Besta, aby čelil tomuto přesvědčení.
Doktor Best začal z 1. Korintským 15:
…tak je to také se zmrtvýchvstáním. Rozsívá se v pomíjivosti, křísí se v nepomíjivosti… rozsívá se ve slabosti, křísí se v moci…
A když toto pomíjivé oblékne nepomíjivost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční to slovo, které bylo napsáno:
„Smrt byla pohlcena ve vítězství.“
Doktor Best argumentoval tím, že Bůh nejeví zájem o uzdravení lidských těl. Zajímá se pouze o spasení jejich duší. Jinak by křesťané umírali pouze stářím, poněvadž by je Bůh uzdravil pokaždé, když onemocní. Ale jelikož křesťané jsou i nemocní a umírají jako všichni ostatní, kde je potom ta Boží uzdravující moc? Jistě, On uzdravoval, když byl na zemi, ale to bylo pouze pro Jeho den, aby dokázal, že je Syn Boží. Dnes ta uzdravovací síla není potřebná jako důkaz, protože to máme zaznamenáno v Novém zákoně.
Po půl hodině bylo patrné, že jeho argumenty jsou pro publikum nepřijatelné. A to doktora Besta nazlobilo. „Pouze ničemové a náboženští fanatici věří v Božské uzdravování,“ křičel. „Žádný skutečný baptista takovým žvástům věřit nebude.“
Fred Bosworth přistoupil k druhému mikrofonu: „Moment, pane Beste. Teď se chci zeptat obecenstva — kolik z vás baptistů zde přítomných může dokázat na základě lékařského osvědčení, že jste byli uzdraveni během těchto houstonských shromáždění? Můžete prosím povstat?“
Postavilo se asi 300 lidí.
„To nejsou žádné důkazy,“ zavrčel doktor Best. „Lidé mohou dosvědčovat cokoliv.“
Ale bratr Bosworth klidně odpověděl: „Slovo říká, že to je pravda a důkazy jsou v těchto lidech. Jak můžete takovou věc zapírat?“
Vzteklý doktor Best zařval: „Přiveďte toho Božského uzdravovatele, ať́ mi předvede ty věci tady na pódiu.“
„No, pane Beste, bratr Branham přece není žádný Božský uzdravovatel. Nikdy o sobě nic takového netvrdil. Jednoduše prosí Ježíše Krista o uzdravení pro tyto lidi.“
Doktor Best neposlouchal: „Přiveďte toho Božského uzdravovatele,“ křičel. „Rád bych viděl, jak někoho uzdraví.“
„Pane Beste, jste kazatelem spasení v Ježíši Kristu?“
„Jistěže ano.“
„Dělá to z vás Božského spasitele?“
„Samozřejmě, že ne.“
„No, stejně tak zvěstování uzdravení v Ježíši Kristu nedělá z bratra Branhama Božského uzdravovatele.“
„Vysvětlete mi tedy prosím, proč nechal napsat na plakát: ‚Zázraky každý večer.‘“
„Zaprvé, na ten plakát jsem to nechal napsat já. A ten plakát mluví pravdu. Zázrak je něco, co nemůže být pochopeno lidským rozumem. Bratr Branham má nadpřirozený dar, pomocí kterého může vidět do lidských životů a předvídat budoucí události. A navíc, to co vidí, je vždy pravdivé, nikdy to nezklame. Tomu se říká zázrak. Setkáváme se s tím na každém večerním shromáždění. Můžete přijít zítra večer a sledovat to s ostatními.“
„Moment,“ řekl doktor Best. Obrátil se a pokynul na dva fotografy, aby přišli dopředu. Kipperman a Ayers byli profesionálními fotografy ze studia Douglas z Houstonu a byli členy Sdružení amerických fotografů. Měli pořídit snímky z této diskuse pro článek, který měl vyjít na druhý den v novinách. Doktor Best si je osobně najal, a proto si dělal nárok na to, že bude řídit obsah všech zde pořízených fotografií. Prudce vymrštil svou pěst k nosu svého oponenta a řekl: „Teď udělejte fotku.“ Po záblesku doktor Best napřáhl svoji ruku, přiložil ji pod bradu bratra Boswortha a zavrčel: „Udělejte další.“ A pak předstíral nastrojené pózy, dokud neudělali 6 záběrů.
Fred Bosworth řekl: „Co se mne týče, považuji toto shromáždění za ukončené. Pan Best není schopen odpovědět ani na jedno místo Písma, které jsem mu předložil. A tak jsem přesvědčen, že tuto debatu prohrál. Kolik z vás se mnou souhlasí? Řekněte: ‚Amen.‘“
V této obrovské kopuli zaznělo mohutné „Amen“.
Do krajnosti rozčilený Best řval: „Přiveďte toho Božského uzdravovatele. Chci se přesvědčit, co je schopen udělat, když ho budu sledovat.“
Bratr Bosworth, který se nenechal nikdy jen tak vystrašit, řekl: „Vím, že bratr Branham je v této budově, protože jsem ho viděl přicházet. Ale on se s vámi nebude hádat, doktore Beste. To není jeho styl. Ale jelikož jsme na konci naší debaty, pokud by chtěl přijít a rozpustit lidi, nemám nic proti tomu, i když by nemusel.“
Lidé v celé posluchárně se začali rozhlížet. Howard Branham položil svou ruku na rameno Billa a zašeptal: „Seď klidně.“
„Taky si to myslím,“ řekl Bill. Ale asi za minutu uslyšel zvuk, jako závan větru – ššššššš a pocítil nutkání, které prochvívalo jeho tělem, a byl si jist, že anděl Páně má tentokrát jiné plány. Bill se postavil.
Meda ho pevně chytla za ruku: „Miláčku, ne.“
„Miláčku, anděl Páně mi řekl, abych šel dolů.“
Když přišel Bill k pódiu, pan Ayers vzal do ruky fotoaparát. Gordon Lindsay se mu postavil do cesty a požádal jej i pana Kippermana, ať́ už žádné fotografie nedělají. Znal dobře záměr těchto dvou lidí fotografujících kazatele Boswortha a Lindsay nechtěl, aby podobizna Williama Branhama byla takhle poskvrněna.
Bill přistoupil k mikrofonu a řekl: „Je mi líto, že došlo k takovéto události. Nemějte hořkost vůči panu Bestovi. On má jistě právo na své názory, stejně jako já. Proto naši chlapci musí bojovat v Koreji, abychom my všichni tady v Americe mohli zastávat své vlastní názory.“
„Nejsem Božský uzdravovatel. Nikdy jsem si nedělal nárok na to, že jsem uzdravovatel. Ježíš Kristus je jediný Božský uzdravovatel. Ale chtěl bych říct jen tolik: v den mého narození se přihodilo něco nadpřirozeného. Bylo to v chatrči daleko v lesích Kentucky. Ta malá stará chatrč neměla podlahu ani okna, byla tam jenom ve dveřích malá okenice s petlicí. Několik minut po mém narození, asi v pět hodin ráno, tu okenici otevřeli a dovnitř vešlo světlo. Vířilo nad postelí, ve které jsem ležel s maminkou. Pak jsem se dozvěděl, že to je Boží anděl, protože mě to provází po celý můj život. Přichází to do shromáždění jako světlo a potom mohu vidět věci týkající se dotyčné osoby. Někdy něco o její minulosti a někdy i o její budoucnosti. Vyzývám každého a všude, aby mi řekl o jediném případu, kdy jsem prohlásil něco ve jménu Páně a nebyla by to naprostá pravda. Bůh je pravda. A On nemá nic společného s žádným bludem. A jestliže vydávám svědectví o pravdě, Bůh to jistě potvrdí.“
Najednou Bill uslyšel znovu ten zvuk — ššššššš — byl hlasitější než dřív. Zvedl oči a uviděl to nadpřirozené světlo visící nad třetím balkónem ve 30. oddělení, na tom místě, kde před chvílí seděl. Jakmile je uviděl, sestoupilo k němu.
V budově zavládlo ticho. Obecenstvo vycítilo, že se děje něco zvláštního. Někteří lidé měli dojem, že uslyšeli nějaký neobvyklý zvuk. Jiní se zase rozhlíželi a viděli spirálu světla jakoby miniaturní mléčnou dráhu, galaxii, která se vířivým pohybem přesouvala z balkónu. Proběhlo to všechno tak rychle, že se lidé později divili, jestli to nebyl nějaký optický klam. Světlo sestoupilo nad stupínek a zastavilo se těsně u hlavy Williama Branhama. V tom nejvhodnějším okamžiku pan Ayers vyskočil se svým fotoaparátem a udělal snímek. Blesk na chvíli lidi v budově oslnil. Než jim oči znovu přivykly, tak to tajemné mystické světlo zmizelo.
Když se fotografové vraceli do studia, diskutovali o tom nadpřirozeném jevu. Ayers se zeptal svého spolupracovníka: „Co si o tom myslíš?“
Kipperman pokrčil rameny: „Jsem Žid, o křesťanství toho moc nevím.“
„Jsem katolík,“ řekl Ayers „a byli jsme vyučováni, že zázraky se mohou stát, ale aby to mohlo být přijato za pocházející od Boha, může se to stát pouze v Katolické církvi. Naučil jsem se takto věřit, ale teď tomu nerozumím. Byl jsem svědkem překvapivých věcí, které se staly v několika posledních dnech. Asi se tu děje něco, co přesahuje rámec mého chápání. Nejspíš jsem byl vůči Branhamovi příliš kritický.“
„Opravdu jsi ho kritizoval velice tvrdě.“
„No, co. Myslel jsem si tehdy večer, že zhypnotizoval toho invalidního vojáka. Jak by mohl muže se zlomenou páteří nechat povstat a chodit?“
Kipperman znovu pokrčil rameny: „Nevím, co k tomu mám říct. Prostě se v tom nevyznám.“
Když už byli ve studiu, Ayers řekl: „Nejdřív se musím postarat o ten film. Pan Best chce, abych udělal několik snímků pro zítřejší noviny.“
„Jsem unavený,“ řekl Kipperman, „půjdu asi nahoru a na chvíli si lehnu.“
Pan Ayers vešel do temné komory, zavřel za sebou dveře a zkušenými prsty začal vyvolávat film. Když skončil, rozsvítil světlo a prohlédl si první záběr. Ke svému překvapení zjistil, že je prázdný. Stejně tak to bylo i s druhým záběrem. Bylo to zvláštní. Často používal tento fotoaparát i tento druh filmu, ale tohle se mu ještě nikdy nestalo. Co se asi mohlo stát? Podíval se na čtvrtý, pátý a šestý záběr. Všechny byly prázdné. Když se nakonec podíval na sedmý, na ten poslední snímek, tady to bylo! Ayers vykřikl a zavrávoral. Hrudí mu projela ostrá bolest. Měl dojem, že dostal srdeční infarkt. S chvěním lapal po dechu, vyběhnul na chodbu a křičel na svého kolegu.
Ted Kipperman rychle přiběhl: „Co se děje?“
„Podívej se,“ ukázal mu negativ. „Tede, to je pravda. Fotoaparát nemůže lhát.“
Asi do deseti minut udělali několik kopií tohoto negativu. Na snímku byl zachycen William Branham z levé strany, jak stojí v tmavém obleku a opírá se o horní hranu kazatelny. Pravá ruka, ve které drží list papíru, leží na kazatelně. Druhá mu visí volně po boku. Na levé straně obrázku jsou vidět dva mikrofony nakloněné k evangelistovi, jako kdyby chtěly zdůraznit jeho slova, i když v tomto zvláštním okamžiku nemluvil. Ústa má zavřená. Klidný obličej, jehož rysy jsou ostré a kontrastní na tmavém pozadí, vymezují plešatějící čelo, svislý záhyb mezi nosem a rty a jemný důlek na bradě. Hluboko posazené oči upřeně hledí na publikum.
Ale zvláštní část fotografie, ta, která způsobila u obou fotografů to chvění, byl dlouhý, úzký, šikmý proužek světla v pravém horním rohu snímku. Mohl by to opravdu být ten mystický oheň, který viděli sestupovat z balkónu? Kipperman začal tento proužek světla zblízka zkoumat. Jeho okraje nebyly výrazné. Už to samo o sobě svědčilo o tom, že se nejedná o zcela normální jev. Každá jiná linie na této fotografii měla ostrou kresbu, ale okraje tohoto proužku byly zamlženy, jako kdyby světlo pulzovalo velikou rychlostí a fotoaparát nezachytil okrajovou část na jednom místě. Avšak největším překvapením byla poloha této svatozáře. Vznášela se těsně nad zadní částí hlavy Williama Branhama.
Uvědomili si, že mají v ruce něco nesmírně hodnotného, proto spěchali s fotografií do hotelu Rice, kde byl ubytován Bill. Navzdory jejich úsilí se jim nepodařilo projít se svým poselstvím skrze bezpečnostní stráž, která hlídala soukromí evangelisty. A tak okolo jedenácté hodiny večer odjeli na letiště a odeslali negativ letecky do Washingtonu D. C., aby byl patentován.
Snímek byl vrácen na druhý den leteckým kurýrem a Bill byl o této věci ihned informován. První reakcí Billa na tuto událost byl pocit vděčnosti. Každý večer pozoroval tento plamen Ducha ve svých shromážděních a uvědomoval si, že kdekoliv se ocitl, tam přicházelo vidění. Mnohokrát během těch večerních shromáždění vyprávěl publiku o tomto světle. Teď však bylo potěšující to, že všemohoucí Bůh touto fotografií potvrdil své Slovo.
Fred Bosworth ihned připomněl, že to není první případ, kdy byl ohnivý sloup během Billových shromáždění vyfotografován. Předtím ale pokaždé kritici tyto snímky zpochybňovali. Proč by to nemělo být stejné i dnes?
Gordon Lindsay přece jen sliboval, že tentokrát to bude vypadat jinak. Se souhlasem Douglasova studia Lindsay zařídil, aby byl tento negativ prozkoumán George J. Lacyem, soukromým vyšetřovatelem, o jehož služby ho často žádala FBI ve věci sporných dokumentů. Lacy vzal negativ a dva dny ho podroboval všem možným vědeckým testům. Kromě detailního prošetření samotného negativu zkontroloval rovněž fotoaparát, aby se přesvědčil, že se světlo nedostalo na negativ nějakým jiným způsobem. Navštívil rovněž posluchárnu, aby se přesvědčil, jestli na stropě nedošlo k nějakému odzrcadlení světla, které by mohlo způsobit tuto odchylku.
Když byl pan Lacy hotov se svou konečnou zprávou, svolal tiskovou konferenci. Kromě novinářů z Houstonské Kroniky, byli přítomni rovněž dopisovatelé z novin Look, Colliers a Time Magazines. Ještě než se dostavil Bill se svými manažery, místnost byla téměř plná. Bill zaujal místo vzadu.
George Lacy seděl u stolu na druhém konci místnosti. Rudé vlasy měl učesané, jako by měl jít k fotografovi. Pan Lacy se představil a vysvětlil důvod této schůzky s odměřeností houževnatého policejního šéfa. A pak se zeptal: „Kdo se skrývá za jménem kazatel William Branham?“
Bill se postavil: „Já, pane.“
„Kazateli Branhame, budete muset odejít z tohoto světa spolu se všemi smrtelníky, ale dokud zde bude křesťanský národ, váš snímek tady zůstane. Podle mého nejlepšího vědomí je to poprvé v celé historii světa, kdy nadpřirozená bytost byla nejenom vyfotografována, ale i vědecky potvrzena. Co se týče mě, byl jsem rovněž vaším kritikem. Četl jsem o vašich shromážděních v časopisech a vašemu tvrzení o andělu jsem naslouchal se skeptickým uchem. Říkal jsem si, že to je psychologie. Ale pane Branhame, mechanické oko fotoaparátu není schopno zachytit psychologii. To světlo skutečně film zasáhlo. Ten negativ je toho důkazem. Pane Branhame, můžete přijít sem dopředu?“
Bill přistoupil ke stolu.
George Lacy pokračoval: „Často se říkávalo mezi nevěřícími, že neexistuje žádný důkaz nadpřirozeného Boha. Tyto dny už teď patří minulosti. Kazateli Branhame, tady máte ten negativ.“
Pan Lacy natáhl ruku tak, aby si Bill mohl negativ vzít. Bill však zavrtěl hlavou: „On nepatří mně. Nakolik vím, autorské právo patří Sdružení amerických fotografů.“
George Lacy na sobě dal znát své překvapení: „Kazateli Branhame, vy se nedožijete té chvíle, kdy ten obrázek bude náležitě doceněn, protože zůstavitel závěti zemře vždy před svou závětí. Jednoho dne bude ten snímek prodáván v každém krámku v celé zemi. Ale uvědomujete si, jakou má hodnotu právě teď? Odhadem bych řekl, že něco kolem 100 000 dolarů.“
„Pane, pro mne má hodnotu života. Jestliže si mne Ježíš Kristus, můj Pán, tolik vážil, že sestoupil dolů a udělal si se mnou tento snímek, já Ho za to tak miluji, že bych si nedovolil tu věc zpeněžit. Studio Douglas si tento snímek udělalo, tak ať ho tedy oni distribuují. Nechci s tím mít nic společného. Přál bych si pouze jedno — aby byl prodáván za tu nejnižší možnou cenu, aby si ho mohli koupit i ti nejchudší.“
„Zcela jistě to tak budeme chtít udělat,“ řekl Ted Kipperman, když přistoupil dopředu, aby vzal negativ. „Ale záleží mi na tom, abychom mohli prokázat totožnost této fotografie.“
Pan Lacy řekl: „Mohu vám dát fotostatickou kopii mé zprávy. Můžete si ji zkopírovat a připojit ke každé fotografii, kterou budete prodávat.“
Bill si přečetl obsah této zprávy:
George J. Lacy
Vyšetřovatel pochybných dokumentů
Shall Building
Houston, Texas
29. ledna 1950
ZPRÁVA A POSUDEK
Věc: Žádost o prozkoumání negativu
28. ledna 1950 na žádost kazatele Gordona Lindsaye, který zastupoval kazatele Williama Branhama z Jeffersonville, Indiana, jsem obdržel z Douglas Studio, 1610 Rusk Avenue v tomto městě exponovaný fotografický film velikosti 4 x 5 palců. Tento film byl dle sdělení zhotoven Douglaským Studiem a znázorňuje kazatele Williama Branhama v Houstonské Samově posluchárně během jeho návštěvy koncem ledna 1950.
ŽÁDOST
Kazatel Lindsay požádal, abych vědecky prozkoumal výše zmíněný negativ. Požádal, abych určil, pokud to bude možné, zda byl nebo nebyl tento negativ retušován nebo „zmanipulován“ jakýmkoliv jiným způsobem po vyvolání toho filmu, což by mohlo způsobit, že se ukázal proužek světla ve formě svatozáře nad hlavou kazatele Branhama.
ŠETŘENÍ
Bylo provedeno makroskopické a mikroskopické šetření a rovněž průzkum celého povrchu filmu značky Eastman Kodak Safety Film. Obě strany byly vyšetřeny ve spektru ultrafialového světla, byly rovněž zhotoveny infračervené fotografie filmu.
Makroskopické vyšetření neprokázalo odhalení retuše na žádném místě ani žádným způsobem, kterým se provádí komerční retuše. Stejně tak mikroskopické vyšetření neodhalilo žádnou závadu emulse v místě nebo v okolí vyšetřovaného proužku světla.
Šetření ultrafialovým světlem na jedné i druhé straně negativu nezjistilo jakoukoli cizí látku nebo výsledek chemické reakce, která by mohla po zhotovení negativu tento světelný pruh způsobit.
Infračervená fotografie rovněž neodhalila nic, co by poukazovalo, že zmíněný negativ byl kompozicí negativů nebo že došlo ke dvojité expozici filmu.
Nebylo tedy nalezeno nic, co by mohlo svědčit, že zkoumaný světelný pruh vznikl při procesu vyvolání. Stejně tak nebylo nalezeno nic, co by svědčilo, že vyvolání neproběhlo řádným a uznávaným postupem. Na tom nejsvětlejším místě nebyl tedy nalezen srovnávací metodou žádný rozpor.
POSUDEK
Na základě výše popsaného vyšetření a studia jsem rozhodně toho názoru, že negativ předložený k posouzení nebyl retušován, není kompozicí a nebyl dvojitě exponován.
Dále jsem rozhodně toho názoru, že světelný pruh nad hlavou ve formě svatozáře byl způsoben světlem, které zasáhlo negativ.
S úctou George J. Lacy
Bill byl spokojen. Mohl si snad přát ještě nějaké další důkazy? Stejně tak tomu i lidé mohou a nemusí věřit. Záleží na jejich úsudku.
NĚKOLIK TÝDNŮ po skončení této kampaně přicházely do Billovy kanceláře v Jeffersonville svědectví lidí, kteří byli uzdraveni během shromáždění. Tehdy — po shromážděních v Houstonu v Texasu — mnoho lidí zmiňovalo, jak večer po té diskusi spatřilo neobvyklé světlo kolem Billovy hlavy.
Příkladem je dopis od pana Beckera, prodavače v Clevelandu v Texasu, který trpěl silnými křečemi žaludku. Ačkoliv nevěřil v Božské uzdravení, jeho manželka laskavým přemlouváním obrátila jeho pozornost k Branhamově probuzení. A tak se rozhodli, že jej navštíví, a to právě ten večer, kdy se konala tato diskuse. Napsal: „Spatřil jsem světlo kolem hlavy kazatele Branhama, když stál na stupínku po skončení diskuse. To světlo nebylo způsobeno žárovkou. Bylo to spíš jako svatozář kolem jeho hlavy.“ Když Bill vyslovil výzvu k oltáři, pan Becker rychle vystoupil dopředu, aby odevzdal svůj život Ježíši Kristu.
Pan Becker navštívil poslední bohoslužby a obdržel rovněž modlitební lístek. Ale jeho číslo nebylo vyvoláno. Nicméně byl uzdraven ze svých žaludečních potíží v závěru Billovy Houstonské kampaně během hromadné modlitby o vysvobození. Ještě jednou bylo dokázáno to, co Bill tak často opakoval: „Abyste byli uzdraveni, nepotřebujete přicházet do modlitební řady. Je vám zapotřebí pouze vaše víra.“