prostředí, ve kterém William Branham vyrůstal, bylo příčinou zkreslených názorů na opačné pohlaví. Mnohokrát byl svědkem toho, jak vdané ženy celou noc vyváděly s cizími muži. K ránu byly tak opilé, že jim museli dát napít kávy a nutili je chodit kolem dokola, aby vystřízlivěly alespoň natolik, aby mohly dovrávorat domů a připravit svým rodinám snídani. Něco takového v Billovi vzbuzovalo opovržení. Pomyslel si: „Jestli jsou takové, nikdy bych takovou ženu nechtěl, i kdyby mě k tomu nutili.“
Díky tomu se Bill vyhýbal jakýmkoliv společenským událostem, během kterých mohlo dojít ke kontaktu s děvčaty. Ať se jednalo o oslavu narozenin nebo o tancovačku, Bill se tomu zdaleka vyhýbal. Při prvních zmínkách o něčem takovém si zapsal hodinu a místo konání a zajistil si, aby v tom čase byl právě někde jinde. Jeho rodiče si občas zvali své sousedy na hlučný mejdan. V takových případech si Bill bral lucernu a psa a toulal se po lese, kde lovil až do půlnoci mývaly a vačice. Když se pak vrátil domů, a muzikanti ještě fidlovali, vyšplhal se na střechu kůlny a tam spal až do rána.
Ukončení školní docházky nevyřešilo žádný z Billových problémů; pouze je změnilo. Nadále se musel potýkat s pohrdavým postojem lidí vůči sobě. Většina chlapců z okolí ho neměla ráda kvůli tomu, že nekouřil a nepil; děvčata ho zase neměla ráda, protože s nimi nechodil na zábavy a neúčastnil se večírků. Nikdo mu zkrátka nerozuměl. A co bylo ještě horší, Bill nerozuměl ani sám sobě. I když měl lidi rád a toužil po tom, aby ho uznávali, nemohl se donutit k tomu, aby se choval tak jako ostatní chlapci jeho věku.
Uvažoval takto: „Kdybych měl takovým vyvrhelem společnosti opravdu zůstat, raději se stanu lovcem. Až budu dospělý a vydělám si dost peněz, abych se mohl postarat o svou matku, pojedu do státu Colorado nebo Washington nebo do Britské Kolumbie a stanu se lovcem. Vezmu si s sebou pušku, pasti a smečku psů a budu tam žít až do smrti. A nikdy se neožením.
Pokud Bill dělal takové dalekosáhlé plány, bral vždy zřetel na svoji matku. Bylo to pro něj bolestné, že musela tolik strádat kvůli tomu, že otec vedl tak nuzný život. Nebylo jí ještě ani třicet a byla matkou osmi chlapců; nejstaršímu z nich bylo patnáct. Neměli nikdy dost peněz; nikdy dost oblečení; často nebylo co vložit do úst. Bill někdy vídával matku, jak seděla s pláčem celou noc na zápraží se sourozencem v náručí, zatímco uvnitř spal zamčený a do němoty opilý Charles. Přesto všechno Ella Branhamová zůstávala svému muži věrná a dělala všechno proto, aby byla rodina ošacená, sytá, a pokud možno šťastná. Bill ji měl rád kvůli její mravopočestnosti. Ale ještě něco; miloval ji, protože ho brala takového, jakým byl, se všemi jeho zvláštnostmi. Měl pocit, že si zasluhuje lepší život a považoval její blaho za část své osobní zodpovědnosti. Její příklad byl pro Billa nadějí, že snad na světě existují ještě další takové počestné ženy.
Kolem roku 1926 se do města přistěhovala dívka, která se spřátelila s děvčetem, se kterým chodil Jimmy Pool. A jelikož byli Jimmy a Bill dobrými kamarády, Bill se s ní setkal v Jimmově domě. Její krása ho okouzlila. Zdálo se mu, že má oči jako holubice, zuby bílé jako perly a šíji jako labuť. Když mu ji Jimmy představil, dívka zamrkala očima a koketně řekla: „Ahoj, Bille.“ To bylo ono. Bill naletěl.
O něco později Jimmy sehrál i roli prostředníka: „Myslím si, že tě má ráda, Bille.“
Bill se rozplýval: „Myslíš to vážně?“
„Stoprocentně. Mám nápad. Proč bychom si nemohli domluvit společné rande? Vezmeme dívky na projížďku starým tátovým Fordem — pokud ho ovšem nastartujeme.“
„Nevím,“ řekl nervózně Bill.
„Určitě, to bude fajn. Ale potřebujeme nějaké peníze. Kolik jsi schopen sehnat?“
Bill chvíli váhal, ale pak se rozhodl, že pokud by ho ta nádherná dívka měla opravdu ráda, pak by za to stála i nějaká útrata. „Mám 30 centů.“
To se Jimmymu líbilo. „Dobrá. Já mám 35 centů. To by mělo stačit. Kromě benzínu musíme koupit nějaké pití nebo zmrzlinu a tak dále.“
Billa napadlo, že by se mohl před touto dívkou blýsknout v lepším světle. „Jimmy, ty budeš řídit a já budu nakupovat.“
„To je dobrý nápad.“
Zadní nápravu museli nadzvednout zvedákem a asi desetkrát otočit klikou, než starý ford modelu „T“ naskočil. Slunce se už sklánělo k obzoru, když byli konečně ve společnosti svých dívek. Bill seděl se svou nápadnicí vzadu. Jako vždy byl ostýchavý, seděl co nejdál na jedné straně a ona na druhé. Doufal, že vzdálenost mezi nimi a tma dostatečně skryjí jeho obnošené oblečení.
S otevřenou střechou za měsíčního svitu uháněli krajinou - neměli před sebou vlastně žádný konkrétní cíl. Vepředu seděl Jimmy se svou kamarádkou a vesele si povídali. Bill seděl tiše a jeho přítelkyně po něm po očku pokukovala. Přemýšlel o tom, jak oslnivě v tomto měsíčním svitu vypadá a jeho srdce se nadouvalo hrdostí při pomyšlení, že tato kráska s ním bude chodit. Snad nejsou všechny dívky tak špatné.
Pohlédla na něj a usmála se: „Hezký večer, že?“
„Ano,“ odpověděl Bill.
„V zahradě Sycamore je dnes večer taneční zábava,“ řekla, „pojďme tam.“
Bill ztuhnul: „Ne, raději ne. Já netancuju.“
Ještě nějaký čas projížděli krajinou, až dorazili k obchodu s potravinami. Bill s Jimmym měli už předtím naplánováno, kdo bude co dělat. Bill si odkašlal: „Jimmy, mám žízeň. Nemyslíš, že bychom měli zastavit?“
„Dobrý nápad, Bille.“ Jimmy zastavil před vchodem do obchodu a řekl: „Půjdu koupit něco k jídlu a k pití.“ To bylo také předem připraveno, protože Jimmy u sebe neměl ani cent. Zaplatili 25 centů za 10 litrů paliva a zůstalo jim 40 centů, které měl v kapse Bill.
„Kdepak, Jimmy,“ řekl Bill, „já to zařídím.“
Sendviče stály 5 centů kus. Koupil čtyři velké sendviče se šunkou posypané cibulí. Sotva mu zbylo na čtyři coly. Za příjemného večerního vánku a za doprovodu cvrčků seděli v autě a pojídali. Bill se cítil dobře. Dívky se k němu chovaly opravdu mile! Dnes večer měl pocit, že patří do party — je opravdu někým.
Když vypili colu, vzal Bill láhve a odnesl je do obchodu, aby mu vrátili zálohu. Když se vrátil, seděli všichni tři v autě a kouřili. Bill nevěřil svým vlastním očím — jeho dívka, ta krásná dáma, kouřila! Zaklonila hlavu a nosem vypustila dým. Bill strnul. Vyšplhal na zadní sedadlo a těžce do něj dosedl. Jeho dívka se zeptala: „Chceš cigaretu, Bille?“
„Ne,“ odpověděl zamračeně, „nekouřím.“
Otráveně se na něj podívala a řekla: „Bille Branhame, co to s tebou je? Nejdříve jsi řekl, že netancuješ, teď mi říkáš, že nekouříš. Co tě vůbec baví?“
„Rád chodím na lov a rád chytám ryby.“
„To je nuda,“ řekla a ohrnula ret, „tady máš, Bille, zakuř si a trochu si užij.“
„Kdepak. Radši ne.“
„Chceš tím říct, že my holky jsme statečnější než vy chlapi?“ podotkla jízlivě. „Ty jsi teda pěknej slaboch.“
Slaboch? To hrozné slovo ho ranilo víc, než kdyby se chytil do pasti na bobra. Slaboch? Srdcem mu projela bolestivá rána. On a slaboch? - v žádném případě. On je přece „velký drsný Bill“ — zálesák, lovec, rváč. Slaboch? Hned jí to dokážu. „Podej mi cigaretu,“ rozkázal.
Povýšenecky vyklepala z krabičky cigaretu a podala mu ji. Bill řekl: „Dej mi oheň.“
„Teď to zní chlapsky,“ řekla a podala mu zápalky.
Bill zapálil zápalku, a obě ruce, v jedné cigaretu a ve druhé zápalku, zvedl k ústům. Dřív než se ale cigareta dotkla jeho rtů, uslyšel nějaký zvuk. Bylo to jako šelest listí ve větru. Dal cigaretu pryč od úst a pozorně naslouchal. Teď neslyšel nic. „Zase ty moje představy,“ pomyslel si.
„Co ti je, Bille?“ zeptala se dívka.
Potřásl hlavou: „Nic, snažím se si zapálit.“ Znovu zvedl cigaretu k puse a znovu zaslechl ten zvuk; tentokrát hlasitěji - hluboký trvalý vánek, rostoucí a sílící víc a víc, až mu v uších zahučelo: Šššššššš! Ruce mu ztuhly v půli cesty k ústům. V mysli se mu vybavila vzpomínka na ten hluboký hlas z topolu, na to varování: „Nikdy nepij a nekuř, a neposkvrňuj žádným způsobem své tělo. Až budeš starší, mám pro tebe připravenou práci, kterou budeš konat.“ Ruce se mu zachvěly. Zápalka mu dohořela až k prstům, a tak ji odhodil. Pak zahodil i cigaretu a rozplakal se.
Jeho dívka vyprskla smíchy: „Teď jsem se přesvědčila, že jsi slaboch.“
Nahněvaný, znechucený a vyděšený Bill otevřel dveře, vyskočil ven a běžel po silnici a plakal. Jimmy jel za ním: „Bille, pojď.“ Bill odmítavě zakroutil hlavou: „Ne, Jimmy,“ a šel dál. Jimmy zastavil a naléhal na něj, aby nasedl do auta; jeho dívka se mu mezi tím nemilosrdně vysmívala: „Bille Branhame, ty slabochu, myslela jsem si, že jsi chlap.“
Bill zavzlykal: „To jsem si taky myslel“ — a odbočil ze silnice do polí; tam už za ním auto nemohlo. Šel, kam ho nohy nesly, až přešel kopec, za kterým ho nebylo ze silnice vidět. Lehl si na zem a stěžoval si Měsíci: „Jsem na nic, nemůžu najít žádné kamarády. Mezi kluky jsem jako černá ovce. Nikdo mě nemá rád. Proč vlastně žiju? Jaký to má smysl? Raději bych na místě umřel, aby to všechno skončilo. Ta podivná věc mě svazuje a já nevím, co mám dělat.“
Tak dlouho vzlykal, až jeho emoce ochladly. Pak se posadil, hleděl na měsíc a cítil se mrtvý jako ta kamenná koule bez života uprostřed vesmíru. Najednou pocítil něco zvláštního, takový tlak na kůži. Byl si jist, že není sám. Zatajil dech a pozorně naslouchal. Žádný zvuk neslyšel. Rozhlížel se kolem po polích ozářených měsíčním svitem. Nikdo tu nebyl; a přece cítil, že někdo nebo něco je na blízku. Vzhůru po zádech mu stoupal mráz. Byl tak vyděšený, že začal utíkat domů.
Takovéto zkušenosti Billa přesvědčovaly, že jeho život je od života ostatních lidí kromě chudoby ještě i jinak odlišný. Tyto podivné příhody se opakovaly zcela neočekávaně a trápily ho — jako třeba náhodné setkání s věštkyní. Byli tehdy s Jimmy Poolem na jarmarku. Šli středem ulice a poslouchali prodavače, kteří zvali kolemjdoucí ke svým stánkům a hlasitě vychvalovali své hry a zboží. Bill s Jimmym minuli stánek věštkyně, před kterým stála mladá cikánka.
„Hej, ty,“ zavolala cikánka, „pojď sem na chvíli.“ Chlapci se otočili. „Ty v tom pruhovaném svetru,“ řekla.
Pruhovaný svetr měl na sobě Bill. Přišel k věštkyni v domnění, že chce, aby jí přinesl sendvič nebo colu. „Přejete si něco?“
„Víš, že tě provází světlo?“ řekla. To Billa zarazilo jako něco divného. „Světlo? Co tím myslíte?“
Vysvětlila mu to: „Víš, ty ses narodil se znamením — nad tvým rodným domem se spojily tři hlavní planety; čtvrtý tam byl Neptun — ale daleko. A proto tě provází světlo. Narodil ses, protože Bůh pro tebe má povolání.“
Bill se polekal: „Mlčte, paní!“ odsekl a rychle odcházel pryč.
Když to pak později vyprávěl matce, řekla: „Bille, zachoval ses správně. Věštci jsou z ďábla.“
Jedna věc ho ale trápila: Jak může někdo, kdo je v opravdovém spojení s ďáblem, poznat právě v něm — jak to vlastně nazvala ta cikánka — „Boží povolání“?
Nevyznal se sám v sobě, a tak ho tato situace přiváděla k prohlubující se krizi. Proč právě on má být vždycky tím ošklivým káčátkem, které nemůže zapadnout mezi sobě rovné? Útočiště nenašel ani doma. I když se Charles s rodinou odstěhoval z chaloupky na farmě pana Wathena do většího domku na okraji Jeffersonville, i tak měli málo místa a vedli neuspořádaný život. V srpnu 1927 porodila Ella Branhamová deváté dítě, Jamese Donalda. V jejich rodině bylo již devět chlapců ve věku od jednoho do osmnácti let, kteří žili a soupeřili pod jednou střechou.
Jako vždy, tak i teď Bill prožíval úžasný pokoj, když se s Fritzem toulali po lesích. Pak přišla zdrcující rána. Pan Short, pomocník místního šerifa, otrávil Fritze glutenem. Bill dostal takovou zlost, že se choval až nepříčetně. Syna, který rázně kráčel k policejní stanici s puškou v ruce, zadržel Charles.
„Jdu ho zastřelit, táto,“ zuřil Bill a zmítal jím vztek.
Charles vytrhl svému prchlivému synu pušku z ruky: „Ne, chlapče, to ti nedovolím, ne.“
Bill se vrátil ke hrobu svého psa, poklekl na zem a sundal si čepici. „Fritzi, byl jsi mým přítelem, opravdovým kamarádem. Šatil jsi mě a živil a doprovázel do školy. Rozhodl jsem se, že až zestárneš, postarám se zase já o tebe. Ale pan Short tě zabil. Slibuji ti, Fritzi, že dlouho žít nebude. Až ho uvidím jít po ulici, srazím ho autem. Odplatím mu za tebe.“
Teď, když už Bill neměl svého nejlepšího přítele, pocítil touhu po nějaké životní změně ještě víc než kdykoliv předtím; a tak šel na druhou stranu řeky do Louisville v Kentucky a přihlásil se k námořnictvu. Když to večer řekl matce, byla z toho zoufalá. Druhý den zašla do příjímací kanceláře námořnictva a přesvědčila je, aby jméno jejího syna vyškrtli ze seznamu.
Bill si tehdy uvědomil, že pokud se bude o něčem důležitém rozhodovat, musí to udělat tajně. O něco později na podzim se mu naskytla příležitost. Znal jednoho muže, pana Franciska, který se chystal vystěhovat na západ, do Phoenixu v Arizoně. Bill se před ním jednou zmínil, že se na západ chystá také. Pan Francisko to vzal vážně a zeptal se ho, jestli s ním pojede, a slíbil mu odměnu, pokud mu na té 3000 kilometrů dlouhé cestě pomůže za volantem. Bill tuto nabídku přijal a brzy nato byli připraveni k odjezdu. Matce řekl, že se chystá na jeden nebo dva týdny na táboření do Tunelového mlýna. Tímto způsobem mohl klidně opustit město, aniž by se ho od toho matka snažila odradit. Jakmile přijede do Arizony, hned jí to v dopise vysvětlí.
William Branham s panem Franciskem