V ÚNORU 1953 konal William Branham týdenní uzdravující kampaň v Tallahassee na Floridě. Jednoho dne, když Bill se svou manželkou a svým manažerem obědvali v jedné kavárně v centru města, nějaká usmívající se šestiletá dívenka mu zamávala přes čelní okno. On jí také opětovně zamával. Krátce na to vstoupila do restaurace a táhla za ruku svého tatínka. Zastavili se u Billova stolu a dívenka řekla: „Bratře Branhame, vzpomínáš si na mě?“
„Ne, nemohu si na tebe vzpomenout.“
„Když ses za mě modlil, Bůh uzdravil mé slepé oko.“
Její otec to vysvětlil podrobněji. Minulý rok si jeho holčička vážně zranila jedno oko při nehodě. Její lékař řekl, že nemá žádnou naději, aby mohla na to oko ještě vidět. Otec odpověděl: „Ale ano, je zde jistá naděje.“ Vzal svoji holčičku z nemocnice, měkce jí ustlal na zadním sedadle svého auta, a vyrazili do Indiany. Zastavili se pouze na jídlo a na zakoupení paliva. Do Jeffersonville přijeli v neděli večer a zjistili, že Bill zrovna odjíždí z modlitebny. Bill se za tuto dívenku pomodlil a ona byla uzdravena.
„A které to bylo, to tvé slepé oko?“ Zeptal se Bill.
„Tohle,“ řekla dívenka. „Nebo vlastně tohle.“ Nejdříve ukázala prstem na jedno a pak na druhé oko. „Víš co, já si to již nepamatuji.“
Její tatínek se pousmál a řekl: „To bylo tohle.“
Předtím než odjeli, dívenka podala Billovi obálku, kterou vložil do kapsy a vzpomněl si na ni až se vrátil domů. Když ji otevřel, zjistil, že to byla pohlednice k Valentinu s jejím podpisem a s pěknou básničkou.
V květnu 1953 vedl Bill vysilující kampaň ‚uzdravení vírou‘ v Jonesboro v Arkansasu, konal sedm shromáždění v průběhu šesti dnů. Během tohoto týdne nějaký kazatel z Jonesbora zesměšnil ve svém místním rozhlasovém vysílání Boží uzdravení. Nejenže obviňoval Williama Branhama z opětovného podvodu, rovněž vyzval veřejnost a řekl: „Dám 1 000 dolarů každému, který mi může dokázat zázračné uzdravení.“
Během jedné hodiny, na konci jeho pořadu, asi tucet lidí telefonovalo Billovu manažerovi a nabízelo mu, že pokud Bill přijme výzvu tohoto muže, že oni sami budou toho důkazem. Bill shromáždil hezkou hromádku lidí a řekl: Pojďte, vyzvedneme si těch 1 000 dolarů.“ Jeden vzal s sebou dokonce lékaře, který mohl toho kazatele usvědčit, že jednou jeho pacient umíral na rakovinu. Jiná žena přivedla svoji sousedku s jejím lékařem a zároveň s sebou vzala lékařský posudek, který dokazoval, že strávila dvacet let na invalidním vozíku, jelikož trpěla artritidou.
Když konfrontovali tohoto kazatele, navzdory síle všech jejich důkazů, tento muž se tomu vyhýbal. „No dobrá-ó-aj — já ty peníze nemám tady. Já je mám ve své denominační centrále v Texasu.“
„Tedy, zítra zaletíme do Texasu a vyzvedneme si je,“ řekl se vší rozhodností Bill. „Já bych rád uložil tyto peníze na misijní fond.“
Naneštěstí nikdo z těch lidí, kteří mohli být pro něj důkazem, nemohl jet do Texasu kvůli tomu, že se to dozvěděli pozdě. Takže denominační kazatel navrhl jinou alternativu. „Když přijdeme do mé centrály, vezmu nějakou dívku, uřežu jí břitvou ruku. Jestliže ji budeš moci uzdravit před mými bratry, pak ti dám těch 1 000 dolarů.“
„Ty trpíš velice těžkým případem duševní zaostalosti,“ řekl znechuceně Bill. „Jak může křesťan říci takovou nehoráznost. Připadá mi to stejně, jak řeči pronášené proti Ježíšovi: ‚Jestli jsi Boží Syn, sestup z kříže! My ti uvěříme.‘1Matouš 27:39−43 To je to staré známé heslo nevěřících: ‚Ježíši, ukaž nám znamení,‘2Matouš 12:38, 16:1; Marek 8:11; Lukáš 11:16 zatímco znamení se konala každého dne a farizeové stojící kolem dokola se mohli o tom přesvědčit. Anebo když udělal zázrak, oni říkali: ‚To přišlo skrze Belzebuba, knížete ďáblů.‘ Vždycky tomu tak bylo. ‚Mistře, my ti uvěříme, jestliže půjdeš, kam my budeme chtít a uděláš to, co si budeme přát.‘ Ale Ježíš nebyl s farizeji vázán žádnými pouty. On byl svobodný a konal Otcovu vůli. Stejně tak je tomu dnes.“
V červnu roku 1953 Bill cestoval do Connersville v Indianě a vtěsnal tam devět shromáždění do jednoho týdne. Potom unaven po celých měsících kampaní kolem dokola země, zarezervoval si zbytek léta na odpočinek doma se svou rodinou.
Samozřejmě, že si doma nemohl úplně odpočinout. Lidé ho neustále vyrušovali v jeho soukromí. Bill bydlel ve svém domě na ulici Ewing Lane po dobu pěti let a nikdy nezasedl ke stolu, aniž by si snědl jídlo s vytaženými roletami ve svých oknech. Častokrát stáli příchozí na dvorku, čekali a chtěli se s ním setkat, čekali a chtěli se mu svěřit se svými problémy s vírou, že od něj obdrží radu nebo že se za ně pomodlí. Přicházeli v každou denní dobu, ať už přes den či v noci. Někdy Bill viděl až třicet automobilů současně parkujících před svým domem, některé z nich byly dokonce sanitky. Kdykoliv vstoupil do pokoje, první věc, kterou udělal, bylo, že zatáhl rolety tak, aby stojící venku neviděli, že on je uvnitř; jinak by zaklepali i na okno nebo vstoupili do jeho domu nezváni, aby se ho mohli pouze dotknout.
Nemohl odmítnout nikoho, kdo si přál modlitbu. On miloval lidi a věděl, že 99% těchto lidí bylo upřímného srdce a hledalo možnost uzdravení nebo aby nalezli pokoj ve svém srdci. Nemohl usnout s vědomím, že nějaká matka s nemocným dítětem parkuje na jeho trávníku, nebo nějaký muž umírající na rakovinu spí v autě na příjezdové komunikaci, čekající na modlitbu. Musel udělat vše, aby jim pomohl. A tak kdykoliv se tito příchozí ukázali poblíž jeho domu, on se za ně modlíval v Ježíšově jménu. Někdy v noci, když končíval modlitbu za poslední osobu, neměl již dost sil na to, aby se převlékl do pyžama a tak se zhroutil tak jak byl do postele.
Dokonce jednoduché práce v domácnosti zanechal kvůli těm, kteří toužili po modlitbě. Bill se tehdy převlékl, udělil radu a modlil se s nově příchozími a pak se znovu převlékl do svého pracovního oděvu a pokosil další kousek trávníku předtím, než se zastavila další osoba. A tak den co den přicházela spousta lidí s touhou po modlitbě, že Bill v podstatě nebyl schopen nikdy dokosit svůj trávník. Někdy to vypadalo jako předem ztracená bitva. Předtím než skončil s kosením před domem, jeho pozemek vzadu za domem zarostl znovu hustou trávou.
Jednou odpoledne nastala přestávka v přehlídce návštěvníků. Oblékl se tedy do pracovního oděvu a rychle pospíchal na zadní dvorek a nastartoval sekačku. Za chvíli již kosil pás husté trávy tak rychle, nakolik stačil před sebou tlačit sekačku. V letním horku netrvalo dlouho a jeho košile byla úplně propocená, a tak si ji svlékl a odložil ji stranou.
K zadní stěně domku byla připevněna na sloupku ptačí budka, přibitá hřebíkem. Bill zapomněl na to, že se tam uhnízdili sršni a udělali si hnízdo v tomto ptačím domku. Ve spěchu, aby dokosil trávu, narazil sekačkou do stěny tak silně, až se ptačí budka zachvěla. Vyrojila se z ní hromada rozhněvaných sršňů, dychtících po pomstě. Během několika vteřin ho obklopili a kroužili kolem něj a někteří již usedli na jeho kůži a byli připraveni hluboko vrazit svá ostrá žihadla. Bill věděl, že se ocitl v nezáviděníhodné situaci, protože takové množství sršňů mohlo ubodat člověka k smrti. Ale najednou se jeho strach proměnil v lásku. Postrčil sekačku dopředu a řekl: „Vy malí sršni, je mi líto, že jsem vás takto vyrušil. Já vím, že bodnutí žihadlem je vaší ochranou danou vám Bohem; nechtěl jsem vám ale ublížit. Jsem Božím služebníkem a chtěl jsem jenom pokosit trávník a pak se vrátit dovnitř a modlit se ještě s větším úsilím za Boží děti. A tak ve jménu Ježíše Krista, vraťte se do vašeho hnízda. Nebudu vás už více vyrušovat.“
V tu chvíli se celý mrak sršňů pozvedl a odletěl rovnou do svého hnízda. Bill si udělal přestávku a s úžasem to sledoval. Bylo to stejné prožití jako před léty, když se setkal tváří v tvář s býkem zabijákem. Naplnila ho láska a proměnila přirozený běh přírody. To nebyla lidská láska; to bylo něco hlubšího a většího, plnějšího, to bylo to, čemu Bible říká agapé, neboli Božská láska, dokonalá láska Boží, vyjádřená skrze člověka. Pozastavoval se nad tím, jestli to nebylo to, co okusil prorok Daniel, když byl uvržen do jámy hladových lvů.3Daniel 6:16−23 Byla to láska, která zadržela tyto lvy, aby ho nesežrali. Láska mohla opravdu zabránit záměru těchto sršňů. Uvědomil si, že když se láska promítá, milost vítězí.
Bill pokračoval ve své práci. Právě, když dokončil kosení zadního dvorku, několik automobilů zastavilo a zaparkovalo před jeho domem. Bylo tedy načase, aby vešel dovnitř a modlil se za další Boží děti.
Později se šel podívat proč jeho dcerka pláče. Vešel do kuchyně a nalezl Sáru roztaženou na podlaze, Rebeka seděla u stolu a Meda stála vedle kuchyňské linky, dívala se do dřezu plného neumytého nádobí. Všechny tři plakaly.
Meda se podívala na svého manžela a zavzlykala: „Bille, já se z toho zblázním. Děti ještě od snídaně nedostaly nic do úst. Měli jsme dnes v našem domě plno lidí a nezbyl mi čas, abych udělala v kuchyni pořádek.“
Bill pochopil, proč jeho dcerky pláčou. Nejenže byly hladové, ale i jejich matka vytvářela atmosféru nervového napětí. Věděl, že by je mohl uklidnit, kdyby vytvořil sám správnou atmosféru…
Objal tedy svou manželku okolo krku a konejšivě řekl: „Ano, někdy je to velice obtížné. Ale zapamatuj si, my sloužíme Pánu Ježíši Kristu. Pouvažuj o tom dnes ráno. Nebyl to krásný pohled, když ten malý chlapec odhodil ze svých nohou popruhy a chodil normálně?“ Ve svém srdci se modlil: „Ó, Pane, pomoz mi v této situaci. Pošli svoji přítomnost a svoji lásku manželce. On řekl: „Medo, možná na chvíli nikdo nepřijde. Pojďme někam, abychom poobědvali.“ Vyhrnul si rukávy, popadl špinavou pánev v dřezu.
„Och, ne, nedělej to. Já vím, že bys mi mohl pomoci umýt nádobí, ale stejně neumíš vařit.“
Usmál se. „Kdo neumí vařit? Copak jsi ještě nikdy neviděla, že umím udělat smažené brambory? Přece jsem na nich vyrostl.“
V koutku jejich úst se objevil nepatrný úsměv. A za chvíli byla plná sladkosti a radosti. Za chvíli také malá Sára i Rebeka přestaly plakat. Atmosféra se úplně změnila.
MEZI spoustou jeho návštěvníků onoho léta byl rovněž doktor Moris Reedhead, který byl v té době vedoucím Súdánské mise, jedné z největších baptistických organizací na světě. Bill posadil doktora Reedheada do obývacího pokoje a Meda přinesla džbánek čaje, který položila na skleněnou tabuli konferenčního stolku.
Doktor Reedhead přistoupil rovnou k věci své návštěvy. „Bratře Branhame, právě před nedávnem jsem hovořil s jistým muslimským chlapcem na jedné vysoké škole zde v Americe, který se vracel do svého domova v Indii. Nechtěl jsem si nechat ujít příležitost, abych mu vydal svědectví o Pánu, řekl jsem mu: ‚Proč se nezřekneš svého mrtvého proroka Mohameda a nepřijmeš zmrtvýchvstalého Ježíše?‘ Tento mladý muž odpověděl: ‚Milý pane, co pro mě může udělat tvůj Ježíš, co by Mohamed nemohl?‘ Řekl jsem mu: ‚Ježíš ti může dát věčný život.‘ Odpověděl: ‚Mohamed mi také zaslíbil věčný život, pokud budu dodržovat pokyny Koránu.‘ Řekl jsem: ‚Ježíš tě může naplnit radostí a pokojem.‘ Odpověděl: ‚Mohamed mě již naplnil radostí a pokojem. Od Ježíše už nic víc nepotřebuji.‘ Řekl jsem: ‚Ježíš Kristus dneska žije. Mohamed je již mrtvý po celá staletí.‘ On odpověděl: ‚Jestliže Ježíš žije, pak mi to dokaž. Kde On je?‘ Řekl jsem: ‚On žije v mém srdci.‘ On mu odpověděl: ‚Mohamed zase žije v mém srdci.‘
„Za tu krátkou dobu jsem byl tak zneklidněn, že jsem nevěděl, co mu mám vlastně říci. Tento mladý muž zpozoroval můj neklid a řekl: ‚Vidíš, my muslimové můžeme vytvořit tolik psychologie, jako vy křesťané. A z toho důvodu se stává Islám největším náboženstvím dnešní doby. Ale mohu dopustit jednu věc: tvůj Ježíš zaslíbil vám křesťanům něco víc, než nám zaslíbil Mohamed. Četl jsem ve vaší Bibli, jak Ježíš řekl, že bude s vámi do skonání světa;4Matouš 28:20 a skutky které On dělal i vy dělat budete5Marek 16:17; Jan 14:12— totiž vymítat ďábly, křísit mrtvé, uzdravovat, a tak dále. Ukaž mi křesťana, který by mohl předvést ty samé skutky a já pak uvěřím, že Ježíš žije.‘“
„Řekl jsem mu: ‚Ty se odvoláváš na Marka 16. kapitolu. Ale některé z těchto veršů jsou pozdějšími doplňky. A možná nejsou inspirované.‘ On řekl: ‚Co to potom máte za knihu, jestliže v ní je něco inspirováno a něco ne? Korán je inspirován celý.‘“
„Pane Branhame, byl jsem jako opařený. Já jsem křesťanským učencem. Mám tolik doktorátů a různých čestných diplomů, že bych jimi mohl polepit celou tvoji stěnu. Ale ten mladý muslim mě dostal do úzkých, se vší mojí teologií mě svázal do uzlíku. Snažil jsem se změnit své téma. Později, když jsem přemýšlel nad tímto rozhovorem, vzpomněl jsem si na tebe a rozhodl jsem se, že tě navštívím. Rád bych od tebe slyšel — byli všichni moji učitelé Bible na omylu?“
„Z jedné strany ano. Ačkoliv vzdělání má také své místo. Ale doktore Reedheade, věčný život nepřichází vzděláním; on přichází znovuzrozením. Ježíš řekl: ‚Musíte se znovu narodit.‘“6Jan 3:7
„Myslíš si, že přijetí Ježíše jakožto Spasitele se neshoduje s přijetím Ducha svatého?“
„Právě na to poukázal Pavel. On řekl Efezským: ‚Přijali jste Ducha svatého poté, když jste uvěřili?‘7Skutky 19:2 Vidíš? To bylo poté, co oni již přijali Ježíše.“
„Bratře Branhame, já jsem baptista, ale byl jsem i v letničních shromážděních. Je něco na tom prožití Duchem svatým, o kterém oni mluví?“
„Doktore Reedheade, je v tom mnoho falše a rovněž fanatismu. Ale to nic nemění na skutečností, že existuje také opravdové prožití Ducha svatého pro věřícího. Duch svatý na ně padl o Letnicích a ten Ježíš je tím stejným dnes a On uděluje tu stejnou moc.“8Skutky 2
Doktor Reedhead řekl: „Jako baptista baptistovi, rád bych se tě na něco zeptal: Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.9Římanům 4:3 Co víc ještě mohl Abraham udělat, než uvěřit Bohu?“
„To je pravda,“ souhlasil Bill, „ale Bůh mu dal obřízku, jakožto svědectví a potvrzení toho, že přijal Abrahamovu víru.10Římanům 4:11 Nezáleží tedy na tom, jak hodně vyznáváš víru, dokud ti Bůh nedá potvrzení Ducha svatého — pečeť Boží — tak On ještě neuznal tvoji víru. Efezským 4:30:
William Branham v době natáčení filmu „Prorok dvacátého století“
„A nezarmucujte Božího svatého Ducha, jímž jste byli označeni ke dni vykoupení.“
Doktor Reedhead se hluboce nadechl a zeptal se: „Jak mohu tedy přijmout Ducha svatého?“
„Jediná věc, o které vím, bratře, je, abych vložil ruce na ty, kteří hledají Ducha svatého.“
„Mohl bys tedy vložit své ruce na mě a poprosit Boha, aby mi dal Ducha svatého?“
„Jistě.“
Doktor Reedhead padl na kolena tak prudce, že svými koleny ulomil skleněnou hranu konferenčního stolku. Bill neměl proti tomu žádných námitek, protože tam, ve svém obývacím pokoji byl svědkem toho, jak ten ostřílený biblický učenec, přijal Ducha svatého od Boha.
V SRPNU 1953 William Branham přijal telefonát od Leroye Koppa, pastora Calvary Temple z Los Angeles. Kazatel Kopp sponzoroval několik Billových kampaní v Los Angeles, včetně té, na které byl uzdraven bývalý kongresman Upshaw a mohl po 66 letech invalidity odejít bez pomoci berlí. Nyní kazatel Kopp poprosil o souhlas, aby mohl pořídit dokumentární film o službě bratra Branhama, který Kopp nazval Prorok dvacátého století. Bill souhlasil.
A tak jednoho srpnového rána dvě dodávková auta zaparkovala před Billovým domem. Na boční straně jedné z dodávek byl nadpis: Westminsterská filmová společnost, Hollywood, Kalifornia. Bill byl překvapen množstvím zařízení, které tito muži vnesli do jeho domu jako: světla, mikrofony, filmovou kameru postavenou na stojanu, elektrické kabely, rozvinuté po celé podlaze. Režisér chtěl pro tento film nalíčit Medinu tvář, ale Meda neměla nikdy v životě na své tváři mejkap, a tak odmítla.
Film začíná záběrem na Leroye a Paula Koppa, jak působivě procházejí kolem kamenného pilíře na hranici příjezdové cesty. Tyto kamenné pilíře byly zaobleny s výčnělkem, vyčnívajícím dozadu, jako orlí křídla. Druhá kamera udělala záběr Billova domu a ukázala ojedinělé průčelí, kde na jedné straně střechy byla krokev dvakrát delší než na straně druhé a tím vytvářela velkou sedmičku.
Bill přivítal oba muže ve dveřích, uvedl je do svého přijímacího pokoje. Zelené záclony s potiskem květů zastíraly okna a zdůrazňovaly zelené stěny. Nad kamenným krbem visela olejomalba dřevěné chatrče, kde se v roce 1909 Bill narodil. Na konci stolu stála kopie snímku pořízeného v Houstonu v Texasu, který ukazoval anděla Páně planoucího v podobenství svatozáře nad Billovou hlavou. Bratři Koppové se posadili na pohovce z červené kůže, naproti nim seděl Bill v zeleném čalouněném křesle. Mezi nimi stál konferenční stůl, o který zavadil doktor Reedhead, když hledal křest Duchem svatým. Ulomená skleněná tabule stolu již byla nahrazena novou.
Leroy Kopp začal interview tím, že se zeptal Billa na jeho život a službu. Ačkoliv byl Bill veřejným hlasatelem dvacet let a mohl bez trémy kázat i k desetitisícovým davům, nebyl zvyklý k poskytování rozhovorů před kamerou. Během rozhovoru se jevil strnule, když popisoval své neobvyklé dětství. Zmínil se o tom, jak ve věku sedmi let k němu promluvil z větrného víru anděl a řekl: „Nikdy nepij, nekuř a neposkvrňuj žádným způsobem své tělo, protože je pro tebe připravené dílo, až budeš starší.“ Potom popisoval, jak se s ním v roce 1946 setkal ten samý anděl v lidské podobě a dal mu pověření, aby vzal dar Božského uzdravování do celého světa a zaslíbil mu dvě znamení od Boha, jako důkaz jeho povolání: to první, zázraky a uzdravení, to druhé, zjevení tajemství lidských srdcí. Bill vyprávěl, jak anděl použil biblických příběhů, aby mu objasnil jeho službu. Například, když se Natanael setkal s Ježíšem a byl překvapen tím, co Ježíš už o něm věděl;11Jan 1:43−50 a také příběh Ježíšova rozhovoru se samaritánkou u Jákobovy studny a jak On věděl, v čem vězí její trable. A když jí to sdělil, ona řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok… Vím, že přijde Mesiáš“ (který je nazýván Kristus). „Ten až přijde, oznámí nám všechno.“ Ježíš jí řekl: „To jsem já, který s tebou mluvím.“ Teprve potom, kdy jí Ježíš zjevil tajemství jejího srdce, ta žena rozpoznala, že Ježíš je Kristem, Mesiášem, zaslíbeným Spasitelem Izraele.12Jan 4:3−26
V tomto dokumentárním záběru sledujeme zvláštní zvrat. Po krátké přestávce Bill řekl: „Ohledně kampaní plánovaných v Izraeli, bratře Koppe, rád budu sloužit našemu Pánu v Izraeli.“
Bratr Kopp přidal: „Bratře Branhame, my si myslíme, že Židé uvěří, že Ježíš Kristus je Mesiáš, když uvidí křesťana, který splňuje podmínky proroctví Starého zákona v Joeli 2:28: jak v posledních dnech Pán vyleje ze svého Ducha na všeliké tělo, jeho synové a dcery budou prorokovat… a mládenci budou mít vidění.“
„Ano, bratře Koppe, věřím, že moje služba bude Židům velice prospěšná, protože Nový zákon říká: ‚Židé hledají znamení; zatímco Řekové hledají moudrost.‘“13Korintským 1:22
Tato krátká poznámka se může zdát nemístná v tomto kontextu, aniž bychom znali její pozadí. V roce 1950 vedl Bill několik shromáždění ve Stockholmu ve Švédsku. Lewi Pethrus, pastor největšího letničního sboru ve Švédsku byl tak ohromen darem rozpoznání v Billově službě, že mu navrhl, aby jel do Izraele a ukázal tuto moc Ježíše Krista Židům. Bill zvažoval tuto myšlenku, ale nezabýval se jí.
Mezitím Lewi Pethrus zahájil misijní práci v Izraeli. Během následujících dvou let jeho sbor rozšířil 1 000 000 Nových zákonů mezi Židy v Palestině a soustředil se na další příjezd. Pro většinu těchto lidí to byla první příležitost se dozvědět o Ježíši. Mnoho Židů řeklo Pethrusovi: „Jestliže Ježíš je Mesiáš a je živý, tak bychom rádi viděli znamení Mesiáše a pak mu uvěříme.“ A tak znovu Pethrus přemýšlel o Williamu Branhamovi.
V roce 1953 se Pethrus zkontaktoval s Minerem Arganbrightem, který byl vicepresidentem Mezinárodního sdružení obchodníků plného evangelia a doporučil, aby FGBFI sponzorovalo uzdravovací kampaň Williama Branhama v Izraeli tak, aby moderní Židé mohli být svědky znamení Mesiáše. Tito dva muži společně přistoupili k Billovi se svým plánem. Miner Arganbright se právě vrátil z Izraele, kde měl interview s mnoha vracejícími se Židy, jak vystupovali ze svých letadel. Arganbright se zeptal jednoho starého muže: „Vracíš se proto, abys v Izraeli zemřel?“ Tento Žid odpověděl: „Ne, vracím se, abych spatřil Mesiáše.“
Když Bill uslyšel tato vyprávění, jeho srdce se rozhořelo. Pomyslel si: „To bude má služba!“ A tak tedy v srpnu, zatímco Leroy Kopp filmoval Proroka dvacátého století, Pethrus s Arganbrightem připravovali Branhamovu kampaň v Izraeli.
Poté, co se Bill vyjádřil o Izraeli, dokument se přehoupl do tématu kampaně církve Philadelphia v Chicagu, probíhající od 29. srpna do 7. září 1953. Ačkoliv v tomto filmu je ukázán pouze fragment z jedné modlitební řady, pět lidí, za něž se Bill modlil, mohou symbolicky znázorňovat desítky tisíců, za které se modlil během těchto posledních sedmi let. Dva lidé z toho velikého publika byli podrobeni přesné diagnóze, pak se Bill v modlitební řadě modlí za ženu, aniž by zjevil její problémy. V další ženě bylo rozpoznáno, že trpí anemií. Každý skeptik si mohl pomyslet, že to byl pouhý odhad jejích problémů, poněvadž měla bledé tváře. Ale trápení poslední ženy nebylo možno odhadnout. Žena ve středním věku, která stála před evangelistou, si nervózně svírala ruce. Bill se jí podíval přímo do očí a řekl: „Vidím, že tě vůbec neznám. Přicházíš z jiného města. Máš spoustu problémů ve svém srdci. Na prvním místě máš srdeční potíže. Souhlasí to?“
„To je pravda,“ odpověděla.
„Obklopuje tě mnoho temnosti. Vidím to jako černé prostěradlo, které tě provází. Ó, to je lež. (Ona přikývla hlavou a začala se třást dojetím.) Někdo na tebe vyřkl lež; a je to muž, který vyznává Božské uzdravení. A on ti řekl, že jsi čarodějnice. Souhlasí to?“
„Ano,“ zavzlykala a přikývla hlavou, zatímco si zakryla tvář rukama.
„A ve tvém sboru kolem toho vznikl značný rozruch. Souhlasí to? Tvůj pastor je teď nemocný. On trpí dětskou obrnou. Je to tak?“
„Ano, pane.“
„Sestro, nevšímej si toho, co ti tito lidé říkají. Oni lžou. Vyjma neurózy srdce způsobené rozčilováním, je tvé srdce v pořádku. Jdi domů v pokoji, Bůh ti požehnej. V pořádku. Ty nejsi čarodějnice.“
Zatímco publikum nadšeně oslavuje Pána, Bill říká: „Doufám, že vás Bůh žehná natolik, že již déle nemůžete nevěřit. Byl by to teď hřích, kdybyste nevěřili. A Bůh poslal svého Syna a udělal všechny tyto věci… On poslal svou Bibli, On poslal své kazatele, poslal své dary… a vy Mu stále nevěříte?… Pak už pro vás nezůstává nic, než abyste byli na konci odsouzeni.“
„Toto rozpoznávání má docílit pouze jednu věc, totiž oslavit Boha a zjevit Ježíše Krista, protože když On byl zde na zemi, On dělal právě to. A On řekl: ‚Když odejdu, přijdu znovu. Ještě krátký čas a svět mě už neuvidí (to znamená nevěřící), ale vy mě uvidíte (Kdo? Věřící), protože budu s vámi i ve vás do skonání světa.‘14Jan 14:3, 15−20 Nevěřit je hřích. ‚Jdi a už nehřeš (nebo přestaň nevěřit), aby se ti nepřihodilo něco horšího,‘ řekl Ježíš.15Jan 5:14; 8:11 Buď věříš, nebo zhyneš.“
„Ale Bůh je trpělivý a milosrdný. A když lidé neberou Jeho Slovo, pak jsou dány do církve znamení a zázraky, jak Ježíš zaslíbil, že se stane.16Jan 14:12; Marek 16:15−18 A jsem naprosto přesvědčen a věřím, že Bůh právě nyní dokonává své dílo s pohany a ihned se obrátí k Židům. Pohané budou zanecháni ve svých vyznáních víry a dogmatech, ve svém studeném stavu a formálních denominacích. Opravdová církev bude vzata ve vytržení a Evangelium odejde k Židům. Amen. Amen, znamená, ‚ať se tak stane.‘“