WILLIAM BRANHAM opustil Řecko a odletěl do Rijádu, hlavního města Saudské Arábie, kde se připojil k baronovi Von Blombergovi na večeři s králem Saudem. Saudská Arábie je striktně muslimská země, jejíž zákony jsou protikřesťanské, a tak tam o nějakém shromáždění nebylo řeči. Po odletu do Indie přistáli v Bombaji, byl to čtvrtý týden měsíce září 1954, Bill byl uvítán tucty křesťanských misionářů a vedoucích představitelů církví. Indický biskup metodistických církví mu řekl: „Pane Branhame, doufám, že sem nepřicházíte jako misionář. My o Bibli víme mnohem více než vy Američané. Koneckonců, ona je východní knihou. Svatý Tomáš zde kázal Evangelium již před devatenácti sty lety. Ale slyšeli jsme o tom, že Bůh ti dal dar, díky kterému Bible znovu ožila. Právě to bychom chtěli vidět.“
„Jistě,“ odpověděl Bill. „Chtěl bych vám ukázat, že Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i navěky.“
Ačkoliv mu bylo řečeno, že Bombaj je přelidněná chudými lidmi, nebyl připraven na neustálý pohyb, který viděl na každém kroku: lidé se strkali na chodnících, vylévali špínu přímo na ulice, takže jeho taxík musel neustále troubit a řidič musel gestikulovat rukama, aby ustoupili z cesty. Černé vlasy a tmavá pleť převládaly všude. Někteří z těch lidí byli dokonce tmavší než černoši z Afriky. Všichni byli vyzáblí, a téměř nikdo neměl na nohou boty. Spousta žen měla na sobě sari, zatímco mnoho mužů mělo na sobě pouze bederní roušku. Všude vládla různorodost. Billův překladatel poukázal na jednu etnickou skupinu: byl to černobradý Sikh, který měl na hlavě turban, se zapíchnutým dlouhým nožem ve své šerpě; Bengálský mystický mnich byl oblečen do dlouhého oranžového roucha; Muslimský Sufis byl ovinutý celý v bílém a měl legračně vypadající kozí bradku; Tamil z jihu popoháněl trpasličí prase na provázku přivázaném na jedné straně k hůlce a na druhé k uchu prasete; nějaký fakír seděl se svýma rukama a nohama zkříženýma v jógové asaně; nějaký Parsi, ctitel ohně, se skláněl před malým oltářem postaveným na chodníku; Jainista se zakrytými ústy chtěl předejít tomu, aby náhodou nespolkl nějaký hmyz, jelikož podle jeho přesvědčení by se tím mohl dopustit vraždy. Kromě toho Bill viděl nesčetné žebráky, podomní obchodníky, fakíry, mnichy, kupce, a také slepice, kozy a svaté krávy, které se volně pohybovaly po ulici.
Špína na ulicích byla odporná. Zahnívající a páchnoucí odpadky byly nahromaděny na každém místě, jako v teplárně, z důvodu vysoké vlhkosti se tím stávaly líhní švábů, much a komárů, krys, nemocí a zoufalství. Domy byly postaveny až do výšky deseti pater, vypadaly však jakoby se měly každou chvíli zhroutit. Nějaký misionář vyprávěl Billovi, že tyto slabé konstrukce domů poskytují ubytování pro největší hustotu lidstva na celé zeměkouli. V některých místech Bombaje se hustota obyvatelstva dostala do závratné výše 80 000 lidí na čtvereční kilometr.
Bill sám vyrůstal v chudobě a viděl rovněž spoustu chudoby mezi černými obyvateli na americkém jihu a v Africe… A přece předtím neviděl tolik lidí strádajících, jako žebráků se svými cínovými talíři, vztaženými s důvěrou, že dostanou jednu rupii, aby si mohli koupit čtvrt kila rýže, což by jim postačilo přežít následující tři dny. Celé rodiny, které neměly své útočiště, prostě tábořily venku na ulici. Bylo tam hodně dlážděných chodníků, které považovali za své domovy, tam spali, zatímco jiní chodci je museli překračovat nebo obcházet. Křesťanský misionář vysvětloval Billovi, že Indie byla osvobozena z nadvlády Velké Británie teprve před několika lety. Náhlá ztráta britské podpory zanechala tuto obrovskou zemi v zoufalém hospodářském stavu. Vypěstování dostatečného množství potravy, aby uspokojili svou populaci čítající 400 000 000 obyvatel, představovalo obrovskou výzvu pro indickou vládu. Hlad hlodal každý den v žaludcích miliónů Indů. Bill to pozoroval v jejich očích, zejména v očích žebráků nebo malomocných držících cínový koflík mezi dvěma pahýly prstů, které kdysi představovaly jejich ruce; nebo chlapce nemocného lymfatickým zduřením končetin, který za sebou vláčel chodidlo obrovských rozměrů, které připomínalo pahýl stromu.
Poté, co se ubytovali v hotelu Taj Mahal, pozvali Billa na večeři ke starostovi Bombaje a k jiným vládním úředníkům a funkcionářům, včetně premiéra Indie, Džavaharháa Nehrua — vysoce vzdělaného muže, který dokonale ovládal angličtinu. Během této večeře se Nehru podíval na svého hosta a řekl: „Pane Branhame, připadá mi, že jste nemocný.“
Bill se podíval do své misky s vařenou ovčí kýtou, podávanou s rýží a připravenou na olivovém oleji. Chutnalo mu to tak mdle, že mu z toho bylo na zvracení. Zdvořile odpověděl: „Myslím si, že je to způsobeno pouze jídlem. Ono se trochu liší od toho, na které jsem zvyklý.“
To však Nehrua nepřesvědčilo. Když se Bill vrátil do hotelu, setkal se s jeho osobním lékařem, který na něj čekal, aby ho vyšetřil. Všechno bylo v pořádku, dokud si lékař neprověřil jeho krevní tlak. „Pane Branhame, cítíte se velice unaven?“
„Ano, pane. A proč? Není něco v pořádku?“
„Váš krevní tlak je nebezpečně nízký. Ve skutečnosti je tak nízký, že nechápu, jak ještě můžete žít. Doporučoval bych vám, abyste se co nejdříve vrátil do Ameriky a vyhledal si lékaře, který vás prohlédne.“
„Mám zde v Bombaji dvě shromáždění,“ odpověděl unaveným hlasem, „a pak se mohu neprodleně vrátit domů.“
Příští večer ho jeho sponzoři vzali do obrovského episkopálního kostela na první shromáždění. Vláda mu nedovolila konat kampaň pod širým nebem, protože nemohli zajistit jeho bezpečnost. Právě v lednu žena evangelistka z Ameriky, paní Dowdová, přijela do Indie a konala některá shromáždění pod širým nebem, na předměstí Bombaje. Představovala se jako křesťanka, která káže Božské uzdravení, ale dělala příliš velký nátlak na peníze. Při pokusu udělat sbírku mezi chudými, v obecenstvu vznikla vzpoura, paní Dowdovou někdo udeřil a ona v bezvědomí padla na stěnu. Dva lidé byli přitom ubodáni k smrti. Vzpomínka na toto fiasko stále přetrvávala v myslích městského úřednictva. (Nyní Bill pochopil, proč mu Pán řekl, aby odložil svou cestu na září.)
Episkopální kostel, kde měla probíhat shromáždění, byl obrovský. Do samotného svatostánku se mohlo vměstnat několik tisíc lidí, a bylo dostatek místa i na vnějších pozemcích kostela, kde by se vešel snad dvacetinásobek toho, co vevnitř. A navíc byly nainstalované reproduktory ve vzdálenosti mnoha městských bloků podél cesty v okolí onoho kostela tak, aby nával tohoto davu mohl slyšet bohoslužbu. Stovky křesťanských pastorů a misionářů v Bombaji a z okolních oblastí spolupracovaly na tom, aby podporovaly tato shromáždění. Tato skutečnost, spojená s celosvětovou slávou Williama Branhama, přitáhla zástupy, které starosta odhadoval na půl miliónu mužů, žen a dětí. Nebylo to možné nějak spolehlivě spočítat, ale Bill věděl, že tam bylo přinejmenším 300 000 lidí, protože mu to bylo sděleno andělem ve vidění v únoru 1952.
Onoho večera Bill vysvětloval svému posluchačstvu, jak Ježíš Kristus, Syn Boží, je tím stejným, jako před devatenácti sty lety; a protože On povstal z mrtvých, dnes žije, a můžeme tedy od Něj očekávat, že bude jednat stejným způsobem, jak jednal tehdy. Když nadešla chvíle pro modlitební službu, nebyl způsob, jak rozdat modlitební lístky v tak obrovském zástupu, a tak Bill požádal několik misionářů, aby vybrali některé z horších případů a přivedli je do řady. Jeden po druhém přicházeli dopředu a Bill jim odhaloval, kdo byli, říkal jim, jaké jsou jejich problémy a modlil se za ně. Nemohl ani správně vyslovit jejich jména, a tak je slabikoval, slabiku po slabice a každý detail byl naprosto přesný. Ale to nadpřirozené umění nepřeměnilo publikum, které bylo naučené na indické kouzelníky, kteří předváděli nepředstavitelné kousky. Ale potom nějaká matka přivedla svého malého syna a vystupovala po schodišti k evangelistovi. Skrze překladatele vysvětlila, že její syn se narodil jako hluchoněmý. Obrovský zástup se utišil, očekával a naslouchal. Slyšeli, že tento evangelista se chlubí mocí svého Boha; nyní tedy uvidí, zda Ježíš může opravdu udělat to, o čem tento Američan vyprávěl.
Bill se modlil: „Pane, Ty jsi zaslíbil křesťanským věřícím, že budou-li prosit o cokoliv ve jménu Tvého Syna, bude jim dáno, pokud to bude v souladu s Tvou vůlí. A tak ať tito lidé poznají, že Ty jsi jediný a pravdivý, živý Bůh, prosím tedy za toho hluchoněmého chlapce, ať tento duch teď opustí toho chlapce ve jménu Ježíše Krista.“
Postavil se za chlapce a tleskl rukama. Chlapec překvapením poskočil. Obrátil se, aby se podíval na Billa a vydal ze sebe první zvuk, který kdykoliv vyšel skrze jeho rty a který byl zachycen mikrofonem a skrze zesilovač se dostal ke stovkám tisíců lidí. V publiku to pouze zahřmělo hlasitým vzrušením, které neutichalo. Naopak se zvětšovalo a kvůli tomu shromáždění muselo skončit dřív, než bylo předpokládáno. Ale pódium tím bylo připraveno na velkolepé finále, které se mělo konat.
Kromě toho veliký zástup v této Branhamově kampani, podnícený zvědavostí vůdců různých Indických náboženství požádal, zda by se nemohli setkat s tímto americkým evangelistou. Druhý den pozvali Billa do Jainistického chrámu, kde byl představen skupině duchovních vůdců, stávajících se asi z tuctu různých náboženských sekt Indie: Hinduismu, Taoismu, Jainismu, Buddhismu, Confuciunismu, Islámu, Bráhmanismu, Sikhů, Zoroastristů a jiných. Všichni tito lidé byli odpůrci křesťanství a jeden každý z těch vůdců položil Billovi nějakou otázku nebo ho kritizoval. Jistý jainistický mnich řekl: „Jestliže je Amerika křesťanským národem, proč shodili atomovou bombu na Japonsko a usmrtili 100 000 civilistů?“ Nějaký muslimský kalif přidal: „A proč dovolují ženám obnažovat se na veřejnosti tak, že jsou v podstatě nahé?“ Bill odpověděl, že ne každý Američan žije podle principu Ježíše Krista. Brahmanistický kněz řekl: „Jestliže Ježíš byl takovým svatým mužem, proč musel zemřít?“
Bill odpověděl: „Ježíš nebyl jen obyčejným mužem. Sám Bůh sestoupil ve formě Ježíše Krista, aby zemřel za hříchy lidí tak, aby člověk mohl žít navěky. Jediný požadavek, který Bůh klade na člověka je, aby uvěřil v to, co udělal Ježíš.“
Buddhistický mnich se zeptal: „Jak může Ježíšova smrt sejmout naše hříchy a darovat nám život?“
Jelikož v Indii se to jen rojí různým hmyzem, Bill použil ilustraci, která by byla srozumitelná těmto lidem. „Hřích se podobá smrtelnému bodnutí včely. Koneckonců ona bodne jednoho každého člověka a způsobí mu smrt. Ale smrt se vztahuje na tělo, nikoliv na duši. Poté, co včela bodne, zanechává po sobě žihadlo a už více bodnout nemůže. Bůh se musel stát tělem proto, aby to žihadlo smrti bylo odňato. Právě to udělal Ježíš. Ježíš připustil, aby byl bodnut tím žihadlem smrti, a tak zbavil smrt její moci. Tedy, pokud nějaký člověk uvěří tomu, co Ježíš udělal, může žít navěky. A Ježíš to dokázal tím, že vstal z mrtvých.“
Nějaký Sikh se dožadoval: „Jestliže Ježíš vstal z mrtvých, proč Ho nemůžeme vidět?“
Bill odpověděl: „Vím, že Ježíš Kristus se vám představil skrze křesťanské misionáře ve formě biblické nauky, pamfletů škol, nemocnic a sirotčinců. Já podporuji každou jednu z těchto věcí; ale přesto vám Kristus nebyl představen v plnosti. Jestliže přijdete na večerní shromáždění, uvidíte Ježíše Krista, jak se vám představí v nadpřirozené moci.“
Ač překvapeni, souhlasili s tím, že přijdou.
Toho večera trvalo téměř dvě hodiny než kolona s Billem, obstoupena zástupem policistů, si vynutila průchod zástupem, než byl přiveden do Episkopálního kostela. Když se ocitl uvnitř, Bill byl překvapen, když uviděl policisty, jak stojí vpředu ve čtyřstupu před kazatelnou. Před policisty byla první řada obsazena náboženskými vůdci, s nimiž Bill hovořil v Jainistickém chrámu v dopoledních hodinách dne.
Kostel byl natlačen tisíci lidmi. Venku se tlačilo půl miliónu lidí, kteří se snažili, jak jen mohli, aby se dostali do blízkosti reproduktorů, aby mohli naslouchat tomuto americkému evangelistovi. V průběhu svého kázání Bill vysvětlil, proč Ježíš Kristus zemřel a vstal z mrtvých, a znovu použil přirovnání ke včele, která přijde o své žihadlo poté, co bodne. Nakonec přišla chvíle, aby Ježíš Kristus zjevil sám sebe v moci. Několik lidí přišlo s mnohými niternými problémy a prošli modlitební řadou, ale pak přišel na řadu muž, který měl viditelné problémy, něco, co mohlo být viděno všemi lidmi. Billy Paul přivedl slepého muže, převedl ho zátarasem policistů po schůdcích, rovnou ke svému otci. Bill lítostivě zíral na onoho šlachovitého muže, ovinutého pouze bederní rouškou, jehož oči byly bílé jako Billova košile. Za chvíli Bill uviděl onoho muže, jak se ve vidění zvedá ve vzduchu, jak se scvrkává a jak se stává mladším, dokud nenastal ten den v jeho životě, kdy mohl vidět. Ukázali se rovněž členové jeho rodiny. Uviděl toho muže, jak uctívá slunce tak zaujatě, že se dívá do jeho paprsků celý den, tak až sítnice jeho očí je naprosto zničena slunečními ultrafialovými paprsky. A nyní je z něho žebrák. Vidění skončilo, aniž by uviděl nějaký zázrak.
Mluvil k žebrákovi skrze překladatele, zatímco veřejný ozvučovací systém zesiloval jeho slova k miliónu uší. „Ty jsi ženatý muž, máš dvě děti, jsou to chlapci, jmenuješ se tak a tak.“ Nemohl je správně vyslovit, a tak je slabikoval. „Jsi nábožensky založen, velice upřímný. Jsi ctitelem slunce. Před dvaceti lety ses začal dívat do slunce po celý den, a to způsobilo tvou úplnou slepotu. Souhlasí to?“
Žebrák vyznal, že to je pravda. Jelikož vidění neskončilo uzdravením tohoto muže, Bill se chtěl jednoduše za něj pomodlit a věnovat se další osobě. Najednou se vidění vrátilo. Bylo to zde! Bill se viděl, jak vkládá ruce na oči toho slepého muže a spatřil, co se za chvíli stane. Naplnila ho naprostá důvěra. Nebylo dost ďáblů v pekle, kteří by to mohli překazit. Vidění nikdy nezklame; nemůže zklamat, protože ono je „tak praví Pán!“
Tudíž ukázal prstem k těmto náboženským vůdcům Bombaje sedícím v přední řadě a řekl: „Gentlemani, zastupující v tomto odpoledni náboženství Indie, vy jste mi vyprávěli o velikých bozích a o tom, jak bezvýznamný je křesťanský Bůh. Nyní bych se vás chtěl zeptat, co mohou vaši bohové udělat pro tohoto muže? Já vím, že mi řeknete, že tento muž uctíval nesprávnou věc, vy byste ho chtěli obrátit k vašemu systému uvažování. Vy buddhisté byste z něho chtěli udělat buddhistu; vy mohamedáni byste z něho chtěli udělat muslima. Totéž se děje i u nás v Americe: metodisté chtějí, aby katolíci se stali metodisty; a baptisté chtějí, aby se metodisté stali baptisty; a letniční chtějí, aby se všichni stali letničními. To je pouze psychologická změna jejich myšlení od jedné filozofie k jiné. Avšak nepochybně Bůh, který stvořil tohoto muže, je také schopen navrátit mu zrak. A tak, který Bůh je opravdový? Jestliže jeden z vašich bohů, kteří jsou tu dnes večer prezentování, může uzdravit tohoto muže, souhlasíte vy ostatní, že budete uctívat toho Boha a jedině toho? Pokud ano, zvedněte svoje ruce.“
Bylo to jako oceán rukou, které se zvedly nahoru, jak uvnitř tak zvenčí budovy.
„Vážení pánové, představitelé náboženského světa, zde vám předkládám velikou příležitost. Může některý z vašich bohů vrátit tomuto muži jeho zrak? Jestliže některé z vašich náboženství je opravdové, vyzývám vás, abyste právě teď přišli dopředu a dokázali to.“
Obecenstvo ztichlo tak, jakoby seděli v knihovně. Dokonce zvenčí rodiče utišovali své děti tak, aby jim neuniklo nic, co se mělo za chvíli stát. Bill se cítil jako prorok Eliáš stojící na hoře Karmel, vyzývá čtyři sta Bálových proroků k té rozhodující zkoušce.1Královská 18 Náboženští vůdcové Bombaje sebou ani nehnuli. „Vaši kněží a mniši ani nehlesli,“ namítal Bill. „Proč sem nepřijdou a neuzdraví toho muže?“ Nikdo neodpovídal. „Je to proto, že to nemůžete udělat. Ale stejně tak to nemohu udělat ani já, ale Ježíš Kristus to může udělat. A Ježíš nejenže dal tomu muži věčný život, On to právě teď může dokázat tím, že mu bude vrácen zrak. On mi ukázal vidění, jak se to stane, a pokud se to nestane, pak jsem falešným prorokem a vy máte právo mě vyhostit z Indie. Ale jestliže se to stane, pak jste zavázání tím, že přijmete a uvěříte ve zmrtvýchvstalého Ježíše Krista. Chcete to udělat?
William Branham při bohoslužbě v Indii
Ruce se znovu zvedaly na každém místě.
Bill položil jednu ruku na žebrákovy oči a modlil se: „Nebeský Otče, já vím, že vrátíš tomuto muži zrak, protože jsi mi to ukázal ve vidění. Přiměl jsem všechny tyto lidi zde, že Tě přijmou jako svého osobního Spasitele, pokud Ty to uděláš, Bože. Ty, který jsi zformoval nebe a zemi, a který jsi vzbudil Ježíše Krista z mrtvých ať je teď známo, že Ty jsi Bohem, prosím o to ve jménu Ježíše Krista.“
Jakmile odtáhl ruku od žebrákovy tváře, muž vykřikl něco ve svém rodném jazyce, což způsobilo, že se zástup rozezněl pohnutím hurikánu. Mohl vidět! Žebrák od radosti sevřel Billa v náručí; a potom začal pobíhat po pódiu, objal policistu; pak objal starostu Bombaje a pak křičel: „Vidím! Vidím!“
Policisté se těsněji sevřeli ve svých řadách, aby udrželi za nimi publikum, ale bylo to beznadějné. Zástup se vzdouval vpřed jako vlna oceánu, která se žene ke břehu — otcové postiženi malomocenstvím, matky s nemocnými dětmi, všichni se snažili dotknout amerického evangelisty. Policie nebyla schopna zadržet tuto oceánskou vlnu. Ve spěchu odtáhli Billa s Billy Paulem dozadu k východu, zatímco zoufalí lidé osahávali Billa ze všech stran. Taktak se jim podařilo dostat do bezpečí čekajícího automobilu, Bill přišel pouze o své boty a kapsy svého obleku, které zůstaly v rukou těchto lidí.
Druhý den ráno stál Bill před oknem svého hotelového pokoje a díval se dolů na ulici. Připadalo mu to, jako kdyby se mraveniště černých hlav pohybovalo všemi směry, rikše si proklesťovaly cestu zástupy, podomní obchodníci nabízeli své zboží, hned vedle žebráků žadonících o nějakou almužnu, aby se mohli na jeden den znovu najíst. Celá tato scéna zneklidnila Billa natolik, že nebyl schopen sníst ani svou snídani. Pomyslel si. „Oni všichni jsou lidskými bytostmi, oni si zaslouží, aby se najedli dosyta tak, jako má Sára a Beky.“ Vzal pomeranče a sušenky, které byly v jeho pokoji, vyšel na ulici a rozdával nejnuznějším lidem, které potkal. Shromáždil se kolem něj zástup vztažených žebrajících rukou. Když rozdal své jídlo, vyprázdnil své kapsy, podával každému po rupii, které si nechal jako svůj misijní fond. Pak byl úplně bez peněz a stále se na něj tlačili žebráci, žadonili se slovy, kterým nerozuměl. On ale rozuměl výrazům jejich tváří a zoufalství v těchto tvářích jako by svíralo Billovo srdce křečovitým sevřením agónie — obzvlášť, když uviděl mladou maminku s obličejem zjizveným neštovicemi, s jednou rukou svírající své scvrklé nemluvňátko a druhou rukou prosebně vztaženou k Billovi, aby jí dal něco k jídlu, pro hladem umírající dítě. Neměl už nic více, co by mohl dát. Vrátil se do svého hotelového pokoje nemocen na srdci a s břemenem na duchu. Toho odpoledne odletěl domů.
Poznámky
- Královská 18 ↩