Kniha 6 · Kapitola 81 · 1960–1961

Zjevení Ježíše Krista

V NEDĚLI RÁNO 8. května 1960 měl William Branham jedno z nejpodivuhodnějších prožití svého neobyčejného života. Kolem sedmé hodiny se probudil ze snu, který ho přiměl uvažovat o nebi. To způsobilo, že začal přemýšlet o tom, kolik let mu ještě ve službě pro Pána Ježíše zbývá. Bylo mu teprve jedenapadesát, ale jeho otec zemřel ve dvaapadesáti. Charles Branham byl alkoholik, což se podepsalo na jeho chatrném zdraví a předčasném skonu. Bill za celý svůj život nevypil ani doušek alkoholu a byl si vědom, že i při té nejlepší vyhlídce je už daleko za polovinou svého života. Vykonal opravdu všechno, co od něj Bůh požadoval?

Když přemýšlel o tom, jak by to vypadalo, kdyby zemřel, uslyšel, jak odněkud přicházel hlas, který se ho tázal: „Chtěl by ses podívat za oponu času?“

Bill odpověděl: „Moc by mi to pomohlo.“

V okamžiku byl pozvednut ze své postele a přešel na druhou stranu přes nějaký jemný závoj, jenž odděluje tento svět od toho budoucího. Tam spatřil ráj, kde ho obstoupily stovky tisíc mladých lidí, a všichni provolávali: „Náš vzácný bratře!“ Bill žasnul, když se dozvěděl, že všichni tito lidé se skrze něj obrátili, a již zesnuli v Kristu v očekávání na čas, kdy je Ježíš přivede zpět na zem — bude to však lepší zem, ve které vládne pokoj a dobrota. Billovi se nechtělo opustit ráj a vrátit se do svého starého domova; ale Bůh měl pro něj stále práci na zemi, kterou musel dokončit, a tak se musel vrátit. 1V této době si William Branham nebyl jistý, jestli to bylo vidění nebo tam opravdu byl. Ve svém životě měl stovky tisíc vidění a řekl, že toto se lišilo od každého, které kdy měl.

Čtrnáct dnů po tomto prožití promlouval ke svému sboru o kontrastu mezi těmito dvěma světy. Pověděl: „Tamto místo je o hodně lepší. Čestné slovo (říkám to jako očitý svědek), v okamžiku, kdy pomine tento život, vejdeme do země, která je tam nahoře a ona převyšuje všechny naše představy. Pokud se tady nachází nějaký příchozí, prosím Boha, abys mě nepovažoval za fanatika. Chtěl bych být čestný a mluvit pravdu. K čemu by mi bylo dobré mluvit o něčem, co se nezakládá na pravdě? Pavel byl vytržen do třetího nebe a uviděl věci, které člověku ani nepřísluší mluvit.2Korintským 12:2−4 (NBK) Ale řekl jenom tolik: ‚Co oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidské srdce nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteří ho milují.‘“3Korintským 2:9 (NBK)

„Ve srovnání s tímto rájem žijeme na hromadě odpadků, na hromadě smetí plné doutnající špíny. I když tím sami nejsme zamořeni, musíme v tom žít a vdechovat tento kouř pocházející z těchto doutnajících odpadků hříchů. Když jsem byl mladý a pracoval jsem pro energetickou společnost, někdy jsem musel odečítat elektroměry, které byly poblíž městské skládky odpadků. Vždy jsem se děsil této cesty, protože ten zápach byl hrozný, obzvlášť když ta hromada doutnala. Ve srovnání s rájem, jež jsem viděl, tento život na zemi páchne stejně tak hrozně jako ta stará městská skládka odpadků. Hřích prostě smrdí ze všech stran — mluvím duchovně. Ale tam, v té jiné dimenzi, vane čerstvý vítr a vše je založeno na lásce, pokoji, radosti a věčném životě, a je to jen kousek za řekou.“

„Ale my se teď nacházíme v boji. A tak si tady nemůžeme pohodlně lehnout a povědět: ‚Musím si pospíšit, abych se tam dostal.‘ Vezměme s sebou každého, koho jen můžeme.“

Inspirován touto zkušeností za hranicí smrti, kázal Bill čtyři následující shromáždění o křesťanském dědictví: „Efezským se shoduje s Jozue“, „Zjevení synové Boží“, „Pozice v Kristu“ a „Adopce, neboli umístění synů“. Důraz nekladl na budoucí věci, ale zdůrazňoval Boží zdroje darované Jeho dětem v tomto světě, aby je připravily na ten budoucí domov. Rovněž zdůrazňoval bezpečnost a důvěru věřících v Krista. Všechna tato čtyři poselství kázal v květnu 1960 v Branhamově modlitebně v Jeffersonville, jenž byla jediným místem, kde pociťoval svobodu k vyučování hlubších věcí křesťanské nauky. Řekl: „Přál bych si, aby ti z vás, kteří budou poslouchat tyto pásky, si zapamatovali, že tyto věci jsou pro můj sbor. Když jsem někde na cestách, přináším evangelizační kázání ke všem kategoriím lidí; snažím se být gentlemanem a mazlím se s nimi v jejich názorech na úrovni odstředěného mléka. Ale pokud se jedná o to, abych položil ty skutečné pravdy, dělám to tady.“

V červenci 1960 zahájil sérii uzdravovacích kampaní na severozápadě Pacifické oblasti. Osm večerů strávil kázáním v Klamath Fallsu v Oregonu, čtyři večery v Lakeportu v Kalifornii, a pak odcestoval 600 kilometrů na sever, aby tam pořádal osmidenní kampaň v Yakimě ve státě Washington. Jelikož ho Bůh obdaroval větší silou a podržel ho v jeho zvláštním daru, mohl připouštět každého večera v modlitebních řadách více lidí k rozpoznání. Následkem toho si mohl dovolit více — snesl větší námahu než v mnoha uplynulých letech. Každý večer se ponořoval trochu hlouběji do jámy únavy; někdy si dokonce ani nedokázal vzpomenout, v jakém městě zrovna slouží. Ke konci této vyčerpávající cesty severozápadními státy se tak vyčerpal, že přemýšlel, jestli se bude schopen z toho vůbec dostat.

Gene Goad a Leo Mercier, kteří přicestovali s ním a nahrávali jeho bohoslužby, se na zpáteční cestě střídali za volantem, aby Bill mohl spát. Bill však měl se spánkem skutečně potíže. Někde ve východní části státu Washington poprosil Lea, aby sjel ke krajnici a zastavil. Bill vystoupil, poodešel kousek dál od silnice, klekl si pod strom a modlil se: „Pane, pokud mi to dovolíš ze sebe setřást, abych byl znovu silný a zdravý, slibuji Ti, že znovu prozkoumám svoji službu. Pomoz mi, abych věděl, co je pravda a ať je mé pověření k lidem přímočaré.“

A jako obvykle, když se vrátil do Jeffersonville, nemohl si doma dopřát odpočinku, kvůli všem těm lidem, kteří chtěli, aby se za ně pomodlil. A tak Bill příští den odcestoval 300 kilometrů na jihovýchod do Elkhornu v Kentucky, aby strávil několik dnů se svými přáteli Charliem a Nellie Coxovými. Charlie Cox byl švagrem Bankse Wooda, což znamená, že Ruby Woodová byla Charlieho sestra. Coxova rodina bydlela na venkově v Kentucky, pouze několik mil od hranic s Virginií. Bill strávil několik dnů potulováním v předhůří Appalachšského pohoří, lovil veverky, relaxoval, rozjímal a modlil se.

Vzpomínal na noc roku 1946, kdy se poprvé setkal tváří v tvář s andělem Páně a on mu sdělil, že byl povolán, aby nesl dar Božského uzdravování pro tento svět. Anděl mu dále sdělil, že mu budou dána dvě znamení, jimiž bude moci dokázat, že byl poslán Bohem. Brzy na to zjistil, čím bylo to první znamení: ve své přirozenosti bylo fyzického rázu — když uchopil ruku nemocného, pociťoval vibrace jejich smrtelných nemocí, jak procházejí jeho rukou a dosahují až k srdci. V těchto počátcích své služby se modlíval každý večer za stovky lidí, dokud na něj nepřišly závratě a byl blízko omdlení z vyčerpání. To druhé znamení se však nakonec ukázalo být ještě více fyzicky unavující než to první. Když pomazání Ducha svatého začalo rozpoznávat lidské problémy, každé další vidění z něho odsávalo tolik energie, že se byl schopen každý večer pomodlit jenom za patnáct až dvacet lidí. V průběhu let častokrát prosil Boha, aby tuto překážku odstranil a posílil jej, aby se mohl během svých kampaní uzdravení vírou každý večer modlit za větší počet lidí. V únoru roku 1955 mu Bůh ukázal vidění nějaké ženy v hnědých šatech, která v náručí držela umírající dítě. Vidění mu ukázalo, že to dítě bude uzdraveno. Pak anděl Páně promluvil: „Když uvidíš, jak se to stane, změní se i tvoje služba.“

Na jaře roku 1959 během bohoslužby uzdravování vírou, kterou Bill pořádal v Chicagu, přišla do modlitební řady tato žena v hnědých šatech přesně tak, jak bylo v tom vidění předpovězeno. Jakmile Bill uviděl uzdravení toho dítěte, pocítil najednou příliv energie. Následující vidění neodsálo tolik energie jako ta předcházející a počínaje touto chvílí do budoucna se byl schopen každý večer modlit ve svých shromážděních za více lidí.

Ale tento dar z nebe nepřinesl to, co si od něj sliboval. Je pravda, že se mohl každý večer modlit s větší duchovní silou za větší počet lidí, ale stejně tak zůstávaly nekonečné zástupy, které toužily po modlitbě. V každém shromáždění se dostal do takového bodu, ve kterém překročil hranici svých lidských možností. V průběhu své poslední kampaně v Yakima míval během každého večera na padesát vidění! Padesát nadpřirozených rozpoznání — a jedno každé bylo precizní a naprosto přesné. Jenže posilnilo těch padesát zázraků lidskou víru v Boží zaslíbení více než předtím těch patnáct? Ne, to se nestalo. Když se nakonec v Yakima jeho síla v modlitební řadě vyčerpala, zůstávaly stejně stovky lidí v očekávání na další nadpřirozená rozpoznání.

Teď, když seděl na úpatí hory v Kentucky a sledoval východ slunce nad appalachšskými vrcholky, uvědomil si, že ohledně svého původního pověření udělal chybu. Bůh ho původně pověřil, aby se modlil za nemocné. Anděl mu pověděl, že pokud přiměje lidi k tomu, aby mu uvěřili, žádná nemoc před jeho modlitbou neobstojí. Když oponoval, že mu lidé i stejně tak nebudou věřit kvůli jeho nízkému společenskému postavení, Bůh mu přidal jako důkaz jeho pověření další dvě znamení. Ale znamení neznamená cíl cesty; ono je jenom ukazatelem k cíli. Teď mohl vidět svou chybu. Příliš zdůrazňoval ukazatel směru místo pověření. A teď bylo načase, aby zdůrazňoval tuto změnu. Bill se modlil: „Bože, odpusť mi, dovol, abych se vzchopil a pokusil se znovu; pomoz mi, Pane. Dovol, abych tyto lidi vedl a směroval je ke Slovu, abychom mohli přejít na druhou stranu Jordánu do zaslíbené země, kde bude ta veliká vykoupená Církev Boží spasena, aby už více nehřešila.“

Bill strávil zbytek dne touláním se uprostřed zelené pahorkatiny a procházel se uprostřed lesů a hájů. Chvíli šel, pak se na chvíli posadil a znovu kousek poodešel a znovu se posadil a modlil se a rozjímal a snažil se relaxovat. Do Charlieho domu se vrátil v době, kdy nalévali na stole polévku. Bill měl v plánu se příštího dne vrátit domů.

Toho večera ale nemohl usnout. Kolem třetí hodiny ranní vstal, aby se modlil. V slabém světle žárovky se pomalu procházel sem a tam po pokoji. Najednou se zachvěl. Pohlédl vzhůru a polekán uviděl, jak před ním stojí ohyzdný muž tmavé pleti. Muž nevypadal na černého Afričana; měl kůži barvy sazí a byla celá vrásčitá jako kus tepaného plechu. Muž na Billa zaútočil, jako kdyby mu chtěl sevřít hrdlo svýma mohutnýma rukama. Bill se tomuto železnému sevření bránil, ale nebyl schopen se z toho vymanit. Cítil, jak v něm život pozvolna pohasíná, ale pak si uvědomil, že v pravé ruce drží malý nůž. V zoufalství mu ho vrazil do břicha, ale krátká čepel nože nedokázala mužovu železnou kůži probodnout. V poslední chvíli, která mu připadala jako poslední šance k přežití — jako jeho posledních několik vteřin, se v pokoji rozzářilo jasné světlo, což způsobilo, že ten tmavý muž couvl. Tak či onak (aniž si Bill uvědomil jak) — Pán Ježíš zasáhl a zachránil ho.

Billovo srdce bušilo zvýšenou hladinou adrenalinu. Posadil se na kraj postele a uvažoval o tomto vidění. Domníval se, že tento tmavý muž s příšernou metalickou kůží znamenal daňovou kauzu, kterou proti němu zahájil Federální finanční úřad. Tento úřad tvrdil, že si ze svých kampaní přivlastnil daně z příjmu ze všech finančních příspěvků, ačkoliv byl každý dolar z těchto peněz použit na výdaje kampaní, a na jeho účet v bance se nedostal ani jeden. I když neudělal nic neetického ani ilegálního, federální vyšetřovatel se neustále snažil dokázat, že ano. K dnešku se tento případ táhl už téměř pět let. V duchovním smyslu tento daňový případ dusil jeho službu. Nyní si byl jist, že se ho Pán bude snažit nějakým způsobem z tohoto vládního sevření, které ho tolik rdousilo, uvolnit.

Na přechodu léta s podzimem, když se září jen neochotně poddávalo přetrvávajícím srpnovým vedrům, jednoho teplého vlhkého večera, se Bill celé hodiny převaloval v posteli a nemohl usnout. V úterý 6. září 1960, kolem třetí hodiny ráno, vstal z postele a zašel do kuchyně, aby se napil vody. Pak se pomalu procházel v obývacím pokoji, modlil se, a během chůze sledoval podlahu. A jak se mu často v životě stávalo, pocítil, jak něco nadpřirozeného, ještě než to mohl uvidět, vstoupilo do pokoje. Pocítil mrazení na zádech. Vtom pohleděl nahoru a uviděl Muže, který žhnul bílým světlem jako briliant. To nebyl ten anděl Páně, který k němu přicházel, obvykle když se modlil. Bill si nebyl jist, kdo by tento Muž mohl být, ale jeho přítomnost jej vyděsila tak, jako přítomnost toho tmavého muže před dvěma týdny — ale toto leknutí bylo trochu jiné. V přítomnosti tohoto Muže se Bill necítil být ohrožen. Pokoj se zachvěl a ten Božský promluvil. Bill byl tak omráčen, že Jeho slova přesně nepochopil. Muž řekl: „Během sedmi dnů se postavíš jako Mojžíš“ nebo „budeš jako Mojžíš,“ v každém případě se to nějak vztahovalo na Mojžíše.

Příští neděli (11. září 1960) Bill pronesl kázání „Jako jsem byl s Mojžíšem, tak budu s tebou.“ Chtěl o tom kázat už od roku 1952, když ve svém pokoji viděl tu vznášející se ruku, jak se snesla a obracela stránky v Bibli až k 1. kapitole knihy Jozue a pak ukázala na verše 2 až 9. Celá léta si Bill tyto verše četl a věděl, že pro jeho službu mají nějaký zvláštní význam. Ale tuto neděli je poprvé použil jako text ke kázání, a tak četl: Mojžíš, služebník můj, umřel; protož nyní vstaň, přejdi Jordán tento, ty i všecken lid tento, a jdi do země, kterouž já dávám synům Izraelským. Každé místo, po kterémž šlapati budete nohama svýma, dal jsem vám… Neostojí žádný před tebou po všecky dny života tvého; jakož jsem byl s Mojžíšem, tak budu s tebou; nenechám tebe samého, aniž tě opustím. Posilniž se a zmužile se měj, nebo ty uvedeš v dědictví lidu tomuto zemi, kterouž jsem s přísahou zaslíbil otcům jejich, že ji dám jim.

„Ale Jozue si byl velikostí tohoto příkazu vědom,“ řekl si Bill, „a tak tímto ujištěn mohl být neohrožený (mohli bychom říci nebojácný) tak dlouho, pokud směřoval správnou cestou. A stejně tak církev živého Boha může být neohrožená a nebojácná ve víře, pokud směřuje správnou cestou. Bůh řekl: ‚Jako jsem byl s Mojžíšem, tak budu s tebou. Nezanechám tě a neopustím.‘ On nezklamal ani Mojžíše ani Jozua. Stejně tak nezklame nás. On s námi zůstane.“

Bill vyučoval, že Jozue měl ve skutečnosti větší úkol než Mojžíš. Jozue měl dobýt krok za krokem zaslíbenou zemi a současně ji měl poctivě rozdělit mezi svůj lid. Když Mojžíš vyvedl Izrael z poroby Egypta, byl předobrazem Ježíše Krista, který vysvobodil své děti z otroctví hříchu. Když Jozue převedl Izrael na druhou stranu Jordánu do zaslíbené země, bylo to předobrazem křesťanů, jež jsou vedeni Duchem svatým do života naplněného Duchem, kde mohou žít vítězně a v souladu s Božím slovem navzdory všemu satanovu usilování, jak by je mohl porazit. Zaslíbená země, do které Jozue vstoupil, nebyla předobrazem nebe, stejně tak nebyla předobrazem tisíciletého kralování Krista; to není ani možné, protože Izraelci museli bojovat na každém kroku. A dobývání zaslíbené země bylo předobrazem křesťanského boje za účelem převzetí všech zaslíbení Božích do dědictví, počínaje křtem Duchem svatým až k vytržení nevěsty Ježíše Krista.

Bill se zmínil o tom, jak Mojžíš chyboval, a přesto jej Bůh stále používal, protože byl k tomuto úkolu ustanoven. Pak Bill vyznával své vlastní chyby a pověděl svému shromáždění, jak mu Pán zjevil, že více než samotný cíl zdůrazňoval ukazatel. Bůh mu dal v průběhu těchto let služby Evangelia tři zvláštní pověření. První bylo, aby nesl lidem na světě dar Božského uzdravování. Druhým pověřením bylo konat dílo evangelisty se zvláštním důrazem na zdravou nauku. Třetím pověřením bylo ukázat církvi její duchovní dědictví. Přidání toho třetího pověření nerušilo tato první dvě. Každopádně se odchýlil od svého prvního pověření, jímž byla modlitba za nemocné — jednoduchá modlitba. Bill řekl: „Bůh se nikdy nemůže vzdálit od svého pověření. Právě teď uběhlo přesně čtrnáct let mého uplatňování daru rozpoznávání kolem celého světa, a v průběhu toho jsem mohl spatřit desítky tisíc vidění, možná i miliony případů; a prosím vás, viděli jste, že by to někdy selhalo? Ne. A pokud ukazatel nezklamal, jak by pak mohlo zklamat samotné pověření. Ukazatel je tou menší částí. A tak pokud ukazatel směru bezchybně poukazuje k nějakému městu, když tam dorazíte, to město se tam opravdu nachází. A to je to pověření!“

„Nyní se moje služba mění. Vlastně se už teď změnila. Budu i nadále používat rozpoznání, tak jak budu pociťovat Boží vedení, ale víc a víc budu vkládat ruce na nemocné a modlit se. Chci konat své pověření. Čekal jsem na to dlouhou dobu, ale teď věřím, že jsme hotoví obsadit Zaslíbenou zemi.“

„Věřte tomu a žijte! Věřte tomu a buďte zdrávi! Já nemohu nikoho přinutit, aby tomu uvěřil. Vy tomu musíte uvěřit sami. Řekl jsem vám pravdu. Bůh dosvědčil, že je to pravda — svým Slovem, svým andělem, svými znameními a zázraky v průběhu čtrnácti let. A pokud tomu teď neuvěří, pak tomu neuvěří nikdy. Ale nastala hodina, že už jsem unaven přešlapováním na této hoře. Chci přejít na druhou stranu Jordánu a chci vstoupit do plnosti Božího zaslíbení.“

POZDĚJI NA PODZIM přijel William Branham s Banksem Woodem do Elkhornu v Kentucky. Charlie Cox je pozval, aby strávili nějakou dobu v jeho domě. Bill se chtěl onoho roku 1960, několik dnů před skončením lovecké sezóny, zúčastnit lovu veverek. Jednoho rána ho Banks vysadil u skupiny stromů vzdálené asi šest kilometrů od Charlieho domu. Když Banks odjel, Bill uslyšel ze vzdáleného konce lesa štěkot psa, který se od něj ubíhajícím časem vzdaloval a stával se stále méně a méně slyšitelný.

„Někdo tady musel být se psem,“ uvažoval, „a tak je úplně zbytečné, abych tady lovil. Veverky budou zalezlé v doupatech. Prostě si tady sednu a počkám, dokud nevylezou.“

Vytáhl ze své lovecké brašny Bibli, posadil se na suchou trávu a opřel se zády o dřevěné oplocení. Nestačil ještě ani otevřít Bibli, když uslyšel hlas, který řekl: „Vstaň a jdi na místo, kterému říkáš Sportsman’s Hollow.4Úvoz čestného lovce Tam ti chci něco povědět.“

Poslušně vstal a kráčel směrem ke Sportsman’s Hollow, které bylo vzdáleno asi jeden a půl kilometru. Toto místo tak nebylo pojmenováno v žádné mapě. On ho tak pojmenoval sám. Jednou, když tam lovil, zpozoroval na jednom jediném stromě šestnáct veverek. Zastřelil však jenom limit stanovený zákonem, zatímco ty ostatní nechal tak; bylo to prostě od něj férové.

Tohoto dne, když došel do Sportsman’s Hollow, tam žádné veverky najít nemohl. Uvelebil se tedy pod dubem v očekávání, že k němu Pán okamžitě promluví. Míjely však minuty, a Bill neuslyšel kromě větru hvízdajícího ve větvích, který sfoukával suché listí ze stromů, žádný zvuk. Cítil, jak ho chladem štípou uši. Natáhl se na koberci ze suchého listí a modlil se. Po půlhodině se posadil a opřel se zády o strom. Avšak les kolem něj zůstával tichý a nějakým způsobem tajemný. V povzdáli mohl pociťovat Ducha svatého, jak kráčí v souladu s přírodou a zazníval jako dokonalá rovnice:

Dva…… krát…… dva…… jsou…… čtyři

(pak se to přiblížilo…)

Dva… krát… dva… jsou… čtyři;

(pak to zesílilo…)

Dva… krát… dva… jsou… čtyři;

Dva krát dva jsou čtyři!

Bill najednou znovu uslyšel ten hlas; slyšel ho tak zřetelně jak šelest listí ve větru; byl to hluboký hlas s dokonalou modulací. Řekl mu: „Čti Malachiáše 4.“

Bill otevřel Bibli, aby vyhledal čtvrtou kapitolu Malachiáše; přitiskl palcem silně na stránku, aby se mu v tom mrazivém větříku neotočila. Byla to krátká kapitola, měla jenom šest veršů. Bill četl pátý a šestý verš nahlas: „Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný, aby obrátil srdce otců k synům, a srdce synů k otcům jejich, abych přijda, neranil země prokletím.“

„Ano,“ uvažoval, „věřím tomu, ale co potom znamenají ty dvě fráze: ‚obrátil srdce otců k synům, a srdce synů k otcům jejich‘?“

Nalistoval Lukáše 1:17 a četl andělské proroctví o Janu Křtiteli: „A on (Jan) půjde před jeho tváří (Ježíš) v Duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a… a… (zde pocítil, jak se v jeho nitru něco děje) a nepovolné k moudrosti spravedlivých…“ Tady pro něj byla odpověď! Jako květ, který otevírá své okvětní lístky a zjevuje svou krásu, mu tyto verše zjevily pravdu. Jan Křtitel obrátil srdce otců k dětem — to znamená, že nasměroval pozornost Židů někam výš než k víře jejich otců, totiž k nové osvobozující víře Ježíše Krista, Syna Božího. Ale u Lukáše 1:17, když anděl citoval Malachiáše 4:6, se zastavil v polovině verše. Nedokončil tento verš, protože zbytek Malachiáše 4:6 se nevztahoval na Janovu službu. Byla vyhrazena pro budoucího Eliáše, který obrátí srdce dětí zpět k jejich otcům — to znamená, že ten Eliáš posledního času obrátí pozornost křesťanů konečné doby zpět k víře apoštolských otců, která byla ustanovena v Novozákonní církvi.

A to vysvětluje, proč se farizeové zeptali Jana, jestli není Eliáš. A Jan odpověděl, že ne.5Jan 1:19−23 (NBK) Jan měl na mysli, že nebyl Eliášem z Malachiáše 4:6b. On nebyl tím Eliášem, jenž měl předejít druhý Kristův příchod. Tento Eliáš měl přijít krátce před velikým a hrozným dnem Hospodinovým, po kterém bude země hořet jako pec.

Ježíš také mluvil o těch dvou samostatných příchodech Eliáše. „Učedníci se ho zeptali: ‚Proč tedy zákonici říkají, že nejdříve musí přijít Eliáš?‘ Ježíš jim ale odpověděl: ‚Jistě, nejdříve přijde Eliáš a všechno napraví. Já vám však říkám, že Eliáš už přišel, ale oni ho nepoznali a udělali s ním, co chtěli. Tak také bude od nich trpět Syn člověka.‘ Tehdy učedníci pochopili, že jim to řekl o Janu Křtiteli.“6Matouš 17:10−13 (NBK) Když to Ježíš řekl, Jan byl již mrtev. A tak když Ježíš řekl: „Eliáš přijde nejdříve a všechno napraví,“ mluvil o budoucí události. A kromě toho Jan neobnovil všechny věci. On byl poslem oznamujícím příchod Mesiáše. Tento budoucí Eliáš bude mít službu obnovy krátce před druhým příchodem Krista.

Poslední událostí tohoto dne bylo, když uslyšel z povzdáli Hlas, jako ozvěnu nesoucí se údolím, který říkal: „Čti Zjevení kapitolu první, druhou a třetí.“

Bill tedy nalistoval poslední knihu Bible a četl, co mu bylo přikázáno. Nový náhled, verš za veršem, jako kdyby vyskakoval z těchto stran. Bylo to jako vycházející slunce, které se najednou pozvedne natolik vysoko, že svým žárem vysuší každou mlhu, a teď mohl jasně vidět význam každého verše.

Bill naplánoval, že začátkem prosince po návratu do Jeffersonville se bude konat týden speciálních shromáždění, aby se mohl podělit s tím, co mu Pán ukázal. Po dobu zbývajících týdnů hledal pomoc v historii a nahlížel do spisů Josefa Flavia a Broadbenta, a také do Hislopova Dvou Babylonů, Foxovy Knihy mučedníků, Hazeltinových církevních dějin Jak se to stalo? A mnoha jiných knih křesťanských dějin jako Před-Nicejští otcové a Nicejští a Ponicejští otcové, a také do katolického traktátu Fakta naší víry. A tak v neděli ráno 4. prosince 1960 v Branhamově modlitebně začal tuto sérii kázání na téma Zjevení 1. kapitoly a rozvíjel pozadí a cíl Janova vidění. Ve zbytku týdne kázal na téma Zjevení 2. a 3. kapitoly; každý večer objasňoval jeden církevní věk.

Bill vyučoval, že Ježíš Kristus byl autorem knihy Zjevení. Jan byl pouze pisatelem toho, co uviděl v sérii vidění, které k němu přicházely v letech 95 až 96 po Kristu. Během této doby byl Jan vězněn na ostrově Patmos; byl to malý ostrov v Egejském moři nedaleko hranic současného Řecka a Turecka. Jan řekl: „V den Páně jsem byl ve vytržení ducha…“7Zjevení 1:10 (NBK) Bill vysvětloval, že den Páně se v tomto kontextu nevztahuje na sedmý den týdne. Den Páně spíše poukazuje v dějinách lidstva na to, že když Ježíš Kristus přijde a zavládne nad tímto světem, naplní se Zjevení 11:15: „Království světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Krista; a on bude kralovat na věky věků!“

Jan, který byl Ježíšovým učedníkem, ve svém prvním vidění spatřil Ježíše Krista tak, jak Ho neviděl nikdy předtím. Jan viděl Ježíše procházejícího se uprostřed sedmi svícnů a ve své pravici držel sedm hvězd. Jeho bílé vlasy a tvář oslňovaly svým jasem pramenícím z Jeho čistoty a Jeho jazyk byl jako meč a oči planuly ohněm. Když Ho Jan takto uviděl, úžasem padl.

V neděli večer Bill řekl: „Dnes ráno jsme vzali jako téma Zjevení Ježíše Krista, kterému Bůh pro nás zjevil své svrchované Božství toho velikého JÁ JSEM. Sledovali jsme to již v 1. kapitole Zjevení. O čem je toto Zjevení? O Ježíši Kristu. A čím je ta první věc, kterou o sobě zjevuje? On zjevuje, že je Bohem nebe — ne trojjediným bohem, ale jediným Bohem. On to opakuje v této 1. kapitole čtyřikrát, aby nedošlo k nějakému omylu. První věc, kterou se musíme dozvědět, je, že Ježíš není pouhým prorokem, On není nějakým mladším bohem, není druhořadým bohem — On je Bohem! A proto přišlo toto zjevení a budeme v tom pokračovat i dnes večer, zatímco budeme studovat sedminásobnou podobu Jeho Jsoucna. Ať nám Bůh pomůže, abychom mohli vyučovat tato slova. Studoval jsem je z historického pohledu, ale počkejte, dokud se nepostavím za kazatelnu a nedostaví se inspirace.“

„To největší ze všech zjevení je svrchované Božství Ježíše Krista. Nemůžeme udělat ani první krok, dokud tomu neuvěříme. Petr řekl: ‚Čiňte pokání a pak spatříte Božství. Buďte pokřtěni ve jménu Ježíše Krista na odpuštění vašich hříchů a pak jste připraveni, abyste vešli v Ducha.‘8Skutky 2:38 (NBK) První věc, kterou si musíme uvědomit, je Kristovo Božství. Ježíš řekl: ‚Já jsem Alfa a Omega. Jsem od A do Z. Není nikdo kromě mě. Byl jsem na začátku, budu na konci. Já jsem, který byl, který je a který přichází — Všemohoucí.‘9Zjevení 1:8 (NBK) Zamyslete se nad tím! Právě to sděluje trouba: ‚Buď opatrný, Jane. Ty jsi vešel v Ducha. Něco ti má být zjeveno.‘ A co? První ze všech zjevení je: ‚Já jsem Alfa a Omega.‘ (Ó, hříšníku, skloň se, čiň pokání, dříve než bude příliš pozdě.) On nejprve dovolí Janovi poznat, ke komu přichází. Je to Král Ježíš? Král Bůh? Král Duch svatý? On říká: ‚Já jsem tím vším. Já jsem od A do Z. Já jsem začátek a konec. Já jsem ten Nesmrtelný, Věčný.‘ A trochu později Ho budeme sledovat v Jeho sedminásobné Osobnosti. Sledujme, čím On tedy je.“

Poté, co Ježíš začal zjevovat svrchované Božství, řekl Janovi, že sedm svícnu znamená sedm církví a sedm hvězd v Jeho pravici byli andělé těchto sedmi církví. A pak mu diktoval poselství ke každé církvi. Byly to církve z pohanů nacházející se v Malé Asii.10Slovo „pohan“ znamená „ne židovského původu“. Stav v těchto jednotlivých církvích bude splňovat těch sedm jednotlivých období, kterými se bude křesťanství ubírat, před nastáním konce. A proto tato poselství jsou proroctvími o sedmi věkách pro pohanskou církev. Ježíš je adresuje svým následovníkům v každém jednotlivém věku; povzbuzuje je a rovněž je kára církvích, v každém jednotlivém věku, těm, kteří si nárokují, že jsou křesťané, ale ve skutečnosti jimi nejsou.

Ježíš začal se svým diktátem tím, že řekl: „Andělu církve v Efezu napiš…“ To znamenalo, že každý věk církve měl anděla. Slovo anděl znamená posel. To ale nebyli nebeští poslové. Jan jako prorok nepotřeboval psát dopis nebeskému andělu. Ne, tito andělé byli lidmi, jeden posel pro každý jednotlivý věk. A Bill ustanovil pro jednotlivé věky podle historického pořadí tyto posly:

1. Zjevení 2:1−7 — Efez — 53−170 po Kristu — Pavel

2. Zjevení 2:8−11 — Smyrna — 170−312 po Kristu — Ireneus

3. Zjevení 2:12−17 — Pergam — 312−606 po Kristu — Martin

4. Zjevení 2:18−29 — Thyatira — 606−1520 po Kristu — Columba

5. Zjevení 3:1−6 — Sardy — 1520−1750 po Kristu — Luther

6. Zjevení 3:7−13 — Filadelfia — 1750−1906 po Kristu — Wesley

7. Zjevení 3:14−22 — Laodicea — 1906−? Po Kristu — „Eliáš“

Poslem k prvnímu církevnímu věku byl Pavel. Ihned po jeho obrácení ke křesťanství Pán o Pavlovi řekl: „On je má vyvolená nádoba, aby přinášel mé jméno pohanům.“11Skutky 9:15 (NBK) Pavel nejdříve kázal Židům. Ale když jeho poselství nepřijali, řekl: „Vám mělo být Boží slovo mluveno nejdříve, ale poněvadž ho odmítáte a soudíte sami sebe za nehodné věčného života, hle, obracíme se k pohanům!“

„Tak nám to totiž přikázal Pán slovy: ‚Postavil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spasením až do posledních končin země.‘“12Skutky 13:46, 47 (NBK) Pavel ustanovil církve z pohanů v celé Malé Asii. On také ve svých epištolách definoval zásady křesťanské víry. Ve své epištole k Římanům řekl: „Vám pohanům však říkám: Jelikož jsem vskutku apoštolem pohanů, oslavuji Boha za svou službu.“13Římanům 11:13 (NBK)

První věk začal roku 53 po Kristu, kdy Pavel založil Efezskou církev a vyučoval základy křesťanské nauky dvanácti nově obráceným. Začal s vodním křtem ve jménu Ježíše Krista a duchovním křtem v Duchu svatém.14Skutky 19:1−12 Jméno Efez znamená „polevit a vybočit“. Zpočátku se první církevní věk přidržoval Evangelia, které Pavel přijal skrze zjevení od Ježíše Krista, ale později křesťané pobloudili a naslouchali jiným učitelům, kteří kázali jiné evangelium.15Galatským 1:6−24, 2:1−10 A proto Ježíš tomuto prvnímu církevnímu věku řekl: „Ale mám proti tobě, že jsi opustil svou první lásku.“16Zjevení 2:4 (NBK) Některé hodnoty v jejich středu však schvaluje: „Ale máš to, že nenávidíš skutky nikolaitů, které nenávidím i já.“17Zjevení 2:6 (NBK)

Slovo nikolaité je složenina dvou řeckých slov: Nikao, jež znamená podrobit si nebo svrhnout; a laos, což znamená, laici (to znamená, řadoví křesťané, ti kteří nejsou oficiálně kazateli). Tito nikolaité si krok za krokem podrobovali laiky tím, že nahradili vedení Ducha svatého vedením lidským. Jak mohla proběhnout taková změna v církvi, která byla založena samotným Bohem? Aby Bill odpověděl na tuto otázku, odvolal se na knihu Genesis a ukázal, že na počátku každé Boží hnutí zplodilo bratry s odlišným programem — jako Kaina a Abele, Ezaua a Jákoba, Izmaele a Izáka. V každém jednotlivém případě byl jeden z bratrů opravdovým semenem Božím, zatímco ten druhý ne, i když oba bratři tvrdili, že milují Boha. Ježíšova služba také předvedla Šimona Petra a Jidáše Iškariotského. Podobně první věk církve zrodil celé shromáždění bratrů s různými programy, i když je budeme nazývat „věřící a pokrytci“, nebo „duchovní a tělesní křesťané“, nebo „pravá a falešná réva“, nebo „pšenice a koukol“, nebo „moudrá a hloupá panna“, všechno to směřuje ke stejnému cíli. Jeden bratr je znovuzrozený skrze duchovní prožití, zatímco ten druhý je přesvědčen na základě nějaké intelektuální idey. Jinými slovy, jeden bratr je naplněn Duchem svatým, zatímco ten druhý ne. Hle, takovým způsobem se nikolaitský duch vloudil do církve. Místo toho, aby měli duchovní prožití, někteří lidé se stávali křesťany pro své intelektuální uvažování nebo politické přesvědčení. Někteří z těchto lidí ustanovili hierarchii vedení, která bude ovládat své bratry. Satan si použil tyto tělesné křesťany a jejich politický systém, aby se tímto způsobem vetřel do církve.

Když Bill s modlitbou studoval historii, stanovil rovněž posly k zbývajícím šesti církevním věkům. Jeho biblickým měřítkem zůstal Pavel. A jelikož Pavel byl poslem k prvnímu církevnímu věku, muž, jehož služba se nejvíce přiblížila Pavlově evangeliu, musí být měřítkem pro anděla toho kterého církevního věku. Na základě tohoto standardu byl Ireneus, biskup z Lyonu, zcela jasně poslem druhého církevního věku. Ireneus byl učencem podle vzoru apoštola Pavla. Jeho kniha Proti kacířům ovlivňovala v jeho době mnohé křesťany, aby se přidržovali Pavlovy nauky, spíše než aby naslouchali falešným učitelům.

V průběhu Smyrnenského věku (170−312 po Kristu) satan zaútočil na Křesťanskou církev ve dvou směrech — pronásledováním zvenčí a svedením uvnitř. Svedení bylo doposud jeho největší zbraní. Navzdory Irenea a jiných lidí se falešná réva umocňovala, až nakonec obdržela šampióna v osobě císaře Konstantina, jenž přijal křesťanství pro politický prospěch a udělal z něho státní náboženství.

To, co mělo počátek jako skutky nikolaitů v prvním církevním věku, se stalo dobře fundovanou naukou ve třetím — Pergamském věku.18Zjevení 2:15 A státní církev byla organizována do hierarchie kněžstva: papež, kardinálové, biskupové a kněží. Konstantin nazval toto státní náboženství Katolickou církví, což znamená celosvětovou univerzální církví. Od Nicejského koncilu v roce 325, bylo církevní učení nařízeno od shora dolů zákonem při použití veškeré státní moci. Nejhorší na tom bylo, že Konstantin ovlivnil církev tak, aby smíchala křesťanství s pohanstvím a pokusil se zavést takové náboženství, které se bude jednomu každému v jeho impériu zamlouvat. Katolicismus je ve skutečnosti zpohanštělou formou křesťanství. Martin z Tours, jenž byl poslem Pergamského věku, se tomuto křížení církve statečně protivil, ale jelikož Katolická církev spravovala vzdělávací střediska, stávalo se pro pravou révu stále více obtížnější, aby zachovala nauku apoštolů. Tento stav se stal výchozím bodem pro temné věky.

Thyatirský církevní věk začal roku 606 a měl dobu trvání 900 let. Historici někdy nazývají toto období temnými věky, a to docela výstižně, protože světlo Božího slova pohaslo natolik, že nastala téměř úplná tma. Katolická církev se vyvinula v pevně sevřenou organizaci a denominaci Evropy a udržovala se při moci tím, že davům odpírala Slovo Boží, a používala dogmata a pověry a zastrašování jakožto způsob vlády nad lidmi. Ano, dokonce tato tma zapadá do Božího mistrovského plánu. Ježíš řekl: „Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Ale pokud zemře, přinese mnoho úrody.“19Jan 12:24 (NBK) Semeno Božího slova, které bylo zaseto v prvním církevním věku, teď zemřelo a podlehlo zkáze, ale z toho originálního semene začala klíčit podzemní církev a svými kořeny se pevně uchycovala. Columba ze Skotska, posel ke čtvrtému církevnímu věku, dokázal, že dokonce i uprostřed husté tmy pravá církev, pravé semeno Boží, může přetrvat a také přetrvá a zvítězí nad všemi rozdíly.

Nakonec bylo to jádro pravdy pochováno do země, ale vyrašilo nahoru ve formě jemného zeleného výhonku. Věk Sardské církve začal rokem 1517 se svým poslem, mladým katolickým knězem, který se jmenoval Martin Luther a který sepsal své stížnosti proti Římskokatolické církvi a přibil je na dveře kostela Všech svatých ve Wittenbergu v Německu. Veřejná diskuse, která pak následovala, otřásla celým křesťanstvím. Katolická církev po celé věky vyučovala, že si lidé musí zasloužit své spasení konáním určitých skutků. Luther se proti tomu postavil. On přečetl v epištolách svatého Pavla: „Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás − je to Boží dar, ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit.“20Efezským 2:8, 9 (NBK) Luther souhlasil s Pavlem, že spasení přichází výhradně skrze víru v Ježíše Krista.21Římanům 1:17; Galatským 3:11; Židům 10:38 Na neštěstí se Lutherovi následovníci dopustili téže chyby, která se stala osudnou pro Katolickou církev: organizovali se do systému vedení, který z jejich středu vyloučil Ducha svatého. Ježíš pak řekl Sardskému věku: „Znám tvé skutky, že máš jméno, že jsi živý, ale jsi mrtvý.“22Zjevení 3:1 (NBK) Nakonec se Luteránský církevní věk stal duchovně tak mrtvý, jako Římskokatolická církev, a přiškrcený politicky motivovanou vrchností.

Filadelfský církevní věk začal kolem roku 1750. Jeho poslem byl John Wesley, kazatel Anglikánské církve. V roce 1738 poslouchal, jak někdo četl úvod k epištole svatého Pavla k Římanům napsaný Martinem Lutherem. Pavel a Luther inspirovali Wesleye k osvojení si „spasení vírou“ v Kristu Ježíši. Wesley věnoval zbytek svého života předáváním této zachraňující víry skrze misijní programy tisícům lidí v Anglii a v jiných částech světa. A právě proto Ježíš řekl k Filadelfskému věku: „Znám tvé skutky. Hle, postavil jsem před tebou otevřené dveře a nikdo je nemůže zavřít.“23Zjevení 3:8 (NBK) Wesley každopádně Lutherovu poselství přidal další dimenzi. Wesley kázal, že když spasení přichází k jednotlivci skrze víru v Ježíše, tento jednotlivec musí jít dál k posvěcení. Jinými slovy, lidé, kteří opravdu přijmou Ježíše Krista jako svého Spasitele, budou žít posvěceným svatým životem.24Jan 17:17; 1. Tessalonicenským 4:3, 4, 5:23; 2. Tessalonicenským 2:13; Jakub 2:17−20; 1. Petra 1:2 Kvůli Wesleyově systematickému přístupu k pobožnosti se jeho následovníci pojmenovali Metodisty. Nakonec se zformovali v denominaci. Tím, že si osvojili jistou variantu římskokatolického systému spravování církve, připustila Metodistická církev lidské vedení, které odstranilo a omezilo vedení Božího ducha.

Laodiceiský církevní věk začal v roce 1906, kdy Bůh obnovil dary Ducha svatého v jisté skupině lidí v Misijní společnosti na ulici Azusa v Los Angeles, v Kalifornii.25Skutky 2:3, 19:6; 1. Korintským 12:10 Skrze tuto nepočetnou skupinu křesťanů se dary Ducha začaly rapidně šířit od církve k církvi a způsobily celosvětové probuzení, které vytvořilo dnešní letniční hnutí. Ale běda; to, co tak slibně začalo, nakonec pokračovalo ve šlépějích předchozích věků a směřovalo k denominaci. Tito letniční lidé organizovali svá hnutí, stavěli své hradby nauky, zapouštěli sloupy oplocení do betonu a uzavřeli brány tak, aby je Duch svatý nemohl vést dál k vyšším cílům. Ježíš pokáral Laodicejský církevní věk slovy: „A tak, že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. Říkáš tedy: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji; a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný, chudý, slepý a nahý.“26Zjevení 3:16, 17 (NBK) Sedmý církevní věk je tak těsně zorganizovaný, že Ježíš se znázornil za dveřmi a snaží se dostat dovnitř: „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoliv by uslyšel můj hlas a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“27Zjevení 3:20 (NBK)

Laodicea je posledním církevním věkem před návratem Ježíše Krista na zem, tentokrát v soudu. Bůh pověděl skrze Malachiáše: „Aj, já pošli vám Eliáše proroka, prvé nežli přijde den Hospodinův veliký a hrozný, aby navrátil srdce otců k synům a srdce synů k otcům jejich…“28Malachiáš 4:5,6 (BK) A tak posel sedmého církevního věku bude mít Eliášova ducha, právě tak jako Jan Křtitel.

Bill učil: „Když přijde na konci tohoto věku tento velký Eliáš, vezme letniční poselství a pomocí něho obrátí děti k víře otců. Bude kárat křesťany v Laodicei, protože nedochovali tu stejnou víru, kterou měli tam na začátku.“

„Častokrát jsem o tom přemýšlel: ‚Bude tento muž v tomto případě pouhým kazatelem?‘ Eliáš konal všechny možné zázraky, ale nekázal. Avšak když byl jeho duch na Janovi, pouze kázal bez žádných zázraků. Proč? Ježíš ho bude provázet a On bude konat zázraky. Malachiáš řekl: ‚Vám pak, kteří se bojíte jména mého, vyjde slunce spravedlnosti, a zdraví bude na paprscích jeho.‘ Jan nepotřeboval konat zázraky; on pouze oznámil Kristův příchod.“

Můžeme z toho usoudit, že ten Eliáš poslední doby bude jak kázat, tak konat zázraky. Bill pokračoval v popisu jeho osobnosti:

„Tak jako Jan, nebude tento Eliáš poslední doby pochopen. Bude to veliký mocný muž před Pánem, kterého někteří lidé budou zaměňovat za samotného Mesiáše.29Lukáš 3:15; Jan 1:19, 20, 3:28 Jaké povahové vlastnosti budou tohoto Eliáše provázet? Zaprvé, bude mocným prorokem, který bude stát věrně na Slově Božím, protože Eliáš a Jan zůstali věrní. Bude konat znamení a zázraky. Obrátí srdce dětí zpět k letničním otcům. Bude mít v nenávisti nestoudné ženy, jako Eliáš v případě Jezabel a Jan v případě Herodiady. Oba tito muži, proroci s tímtéž Duchem, rovněž nenáviděli organizované náboženství, jako jsou tyto křesťanské denominace. Něco se v jejich Duchu proti těmto věcem staví.“

„Jako Eliáš a Jan, tento prorok poslední doby bude milovat pustinu. Nebude vzdělanou osobou. Eliáš Tesbitský nebyl vzdělanou osobou; stejně tak Jan Křtitel.“30Lukáš 1:80

„Tento prorok bude náladovou osobou. Eliáš a Jan, oba procházeli obdobím náladovosti: Eliáš se cítil odrazen poté, když utíkal před Jezabel. Jan se cítil odrazen, když prodléval v Herodově vězení.“31Královská 19:1−4; Matouš 11:2, 3. Všimněte si: předtím, než měl Jan své pochybnosti ve vězení, už oznámil, že Ježíš je tím vykupitelským Beránkem Božím (Jan 1:29−36).

„První Eliáš přišel, když měl být Izrael osvobozen z rukou pohanství. Jan rovněž přišel v době vysvobození. Jan řekl: ‚Já nejsem Kristus, ale jsem poslán před ním. Kdo má nevěstu, je ženich, ale přítel ženicha, který stojí a slyší ho, se z ženichova hlasu velmi raduje. Tato má radost se tedy naplnila. On musí růst a já se menšit.32Jan 3:24−30 (NBK)‚ Jan kázal a dal se poznat krátce před příchodem Páně, totiž právě před veřejným vystoupením Páně.“

Během tohoto týdne Bill používal tabuli a bílou křídu, aby znázornil množství světla (duchovní pravdy), která byla přítomna v každém církevním věku. Nakreslil na tabuli sedm kruhů v řadě a každý kruh rozdělil čárou a zamaloval horní část každého kruhu bílou křídou, aby znázornil světlo v každém věku. První kruh, který znázorňoval první církevní věk, obsahoval tři čtvrtiny světla a čtvrtinu tmy. Druhý kruh byl přibližně půl na půl. Třetí kruh se skládal ze čtvrtiny světla a tři čtvrtin tmy. Ve čtvrtém věku byl tento kruh téměř celý černý, s výjimkou úzkého proužku bílé na vrcholku. V pátém věku ale světla poněkud přibylo, a znovu pak o něco více v šestém, ale v sedmém církevním věku už znovu pohaslo, takže uzavírající tento kruh čára skončila v úplné tmě.

V neděli ráno 8. března 1961 kázal Bill své třetí kázání na knihu Zjevení 4. kapitolu. Toto kázání nazval „Trůn milosti a soudu“. A právě, když končil své poselství a měl se modlit za nemocné, objevil se v zadní části budovy Ohnivý sloup, scvrkl se do tvaru světelné koule a připomínal miniaturní slunce. Jelikož Bill byl obrácen tváří k publiku, uviděl to ze všech nejdříve. Bylo tam přibližně 350 sedících. Lidé začali podnícením neklidně mumlat a cítili přítomnost něčeho nadpřirozeného. Pak někteří z nich uviděli světlo, které se ukázalo na stěně za kazatelnou. Gladys Dauchová vykřikla. Bill se obrátil a podíval se za sebe. Toto světlo na stěně za jeho zády nebylo tak intenzivní jako světlo v zadní části modlitebny, ale jinak to bylo totéž světlo se všemi jeho vlastnostmi. Bill svému publiku vysvětloval, že světlo na stěně za ním bylo odzrcadlením toho nadpřirozeného světla v zadní části místnosti. Řekl: „Vy vidíte jedno a já vidím dvě.“

Pak následovala série vidění. Bill hovořil, zatímco sledoval vidění, která zjevovala určité věci. Řekl: „Tam venku sedí muž, v této řadě, a dívá se směrem k tomuto světlu. Byl jím zasažen. On je ze Seymouru v Indianě a měl mrtvici. Ano, jestli věříte, pane, Bůh vás z této mrtvice uzdraví. Amen! Teď věřte.“

„Paní, věříte z celého vašeho srdce? Jestli Bůh, Stvořitel nebe a země, mi dovolí udělat něco na důkaz toho, že to pochází od Boha, uvěříte mi pak z celého vašeho srdce? Vy máte porouchané nervy, protože jste v období menopauzy. Ježíš vás uzdravuje.“

„Paní, která sedí vedle ní… vy také nejste odsud; jste ze Somersetu z Kentucky. I když vás neznám, vím, že to nejste vy, kdo chce být uzdraven — je to váš syn. On je z Virginie. Má žaludeční vředy, a ještě jedna věc s ním není v pořádku — on totiž není spasen. Vy se za něj teď modlíte. Paní Bakerová, vraťte se do Somersetu a věřte z celého vašeho srdce a Ježíš Kristus vašeho syna uzdraví.“

A tímto způsobem pokračoval ještě asi dalších patnáct minut, a pravidelně vcházel a vycházel z vidění. A mezi každým viděním pozoroval tu nadpřirozenou kouli Světla v zadní části modlitebny, jak se neustále proměňovala. Postupně pohasínala jako při zatmění slunce; její odzrcadlení na stěně za jeho zády znázornilo totéž. Připomínalo zatmění měsíce. Pokaždé, když Bill vystoupil z vidění, uviděl, že větší část tohoto kotouče je zatemněna. Než vyšel ze svého třetího vidění, bylo to malé slunce v zadní části místnosti téměř úplně zahaleno stínem; jeho světlo ukazovalo pouze malinký kousek toho, co bylo na začátku. Po dvou následujících viděních se to trochu rozjasnilo, ale po dalším vidění to ztmavlo a úplně pohaslo. Každá z těchto sedmi fází vypadala přesně jako ty kruhy v církevních věkách, které Bill nakreslil na tabuli. Bill to symbolicky vysvětlil: slunce znamenalo Krista a měsíc znázorňoval církev. Měsíc nemá své vlastní světlo, ale pouze odzrcadluje sluneční světlo. Podobně i církev odzrcadluje Kristovo světlo.

Mnozí lidé v tomto shromáždění, včetně Gladys Dauchové, sledovali to zesilování a pohasínání toho světla na stěně vzadu za kazatelnou. Viděli těch sedm stupňů, i ten poslední stupeň, který představoval úplnou tmu úplného zatmění. Bill si „uschoval“ tento incident ve svém srdci jako potvrzení pocházející od Boha, že to, co vyučoval o sedmi církevních věkách, se zakládalo na pravdě.

Poznámky

  1. V této době si William Branham nebyl jistý, jestli to bylo vidění nebo tam opravdu byl. Ve svém životě měl stovky tisíc vidění a řekl, že toto se lišilo od každého, které kdy měl. ↩
  2. Korintským 12:2−4 (NBK) ↩
  3. Korintským 2:9 (NBK) ↩
  4. Úvoz čestného lovce ↩
  5. Jan 1:19−23 (NBK) ↩
  6. Matouš 17:10−13 (NBK) ↩
  7. Zjevení 1:10 (NBK) ↩
  8. Skutky 2:38 (NBK) ↩
  9. Zjevení 1:8 (NBK) ↩
  10. Slovo „pohan“ znamená „ne židovského původu“. ↩
  11. Skutky 9:15 (NBK) ↩
  12. Skutky 13:46, 47 (NBK) ↩
  13. Římanům 11:13 (NBK) ↩
  14. Skutky 19:1−12 ↩
  15. Galatským 1:6−24, 2:1−10 ↩
  16. Zjevení 2:4 (NBK) ↩
  17. Zjevení 2:6 (NBK) ↩
  18. Zjevení 2:15 ↩
  19. Jan 12:24 (NBK) ↩
  20. Efezským 2:8, 9 (NBK) ↩
  21. Římanům 1:17; Galatským 3:11; Židům 10:38 ↩
  22. Zjevení 3:1 (NBK) ↩
  23. Zjevení 3:8 (NBK) ↩
  24. Jan 17:17; 1. Tessalonicenským 4:3, 4, 5:23; 2. Tessalonicenským 2:13; Jakub 2:17−20; 1. Petra 1:2 ↩
  25. Skutky 2:3, 19:6; 1. Korintským 12:10 ↩
  26. Zjevení 3:16, 17 (NBK) ↩
  27. Zjevení 3:20 (NBK) ↩
  28. Malachiáš 4:5,6 (BK) ↩
  29. Lukáš 3:15; Jan 1:19, 20, 3:28 ↩
  30. Lukáš 1:80 ↩
  31. Královská 19:1−4; Matouš 11:2, 3. Všimněte si: předtím, než měl Jan své pochybnosti ve vězení, už oznámil, že Ježíš je tím vykupitelským Beránkem Božím (Jan 1:29−36). ↩
  32. Jan 3:24−30 (NBK) ↩