Tři svědkové

MEDA BRANHAMOVÁ znovu zaklepala. „Bille, jsi v pořádku?“

„Ano,“ odpověděl, „pojď dál.“

Meda vstoupila do ložnice se spícím dítětem v náručí. „Bille, co se stalo? Před několika hodinami jsem musela vstát kvůli Sáře, a když jsem byla vzhůru, pomyslela jsem si, že bych se měla jít podívat, co je s tebou; ale když jsem se přiblížila k těmto dveřím, cítila jsem silnou zábranu, abych dveře neotvírala. Pozastavovala jsem se nad tím, jestli náhodou neprobíhá vidění, a tak jsem se posadila v obýváku a kolébala Sáru v náruči až do této chvíle.“

Bill se podíval kolik je hodin. Bylo šest hodin. Vidění trvalo déle než tři hodiny! „Ano, miláčku, bylo to vidění. Anděl Páně byl zde od třetí hodiny ráno. Bůh mi odpustil a já se dostanu přes ty parazity.“

„Och, Bille,“ zalapala po dechu, „to jsou úžasné zprávy!“ Během několika minut však její vzrušení povolilo a zeptala se. „Bille, nechtěl by ses během dneška vidět s tou neurotickou ženou z New Albany? Úpěnlivě mě prosila, abych jí zavolala, jakmile to pomazání znovu spočine na tobě.“

„Jistě, miláčku. Řekni jí, aby přijela na desátou. První věc, kterou dnes ráno musím vyřídit je, abych zašel do banky a postaral se o ty šekové ústřižky, kvůli dani z příjmu. Pak také musím zavolat doktoru Lukasovi a dozvědět se, jestli mi udělá ještě jedno vyšetření.

Zatímco Meda odešla zatelefonovat paní Shaneové, Bill se posadil a uvažoval o tom, co by to vidění mělo znamenat. První Písmo bylo jednoduché, protože souviselo s jeho nešťastnou příhodou v Jižní Africe. Pavel říkal těm námořníkům, že kdyby ho pouze poslechli a přezimovali na Krétě, nedošlo by k té veliké ztrátě lodě. Pavel měl rovněž evidentně trable s lidmi, kteří nevěřili, že on byl veden Bohem.

Pavel musel trpět spolu s posádkou kvůli jejich chybě, ale Bůh díky své milosti způsobil, že nedošlo k žádné ztrátě na životech. Pro Billa byla tato lekce naprosto pochopitelná: již nikdy nebude následovat lidské názory, když ho Pán vede jinou cestou.

Pochopit první kapitolu Jozueho pro něj vyžadovalo náročnější vyzvání. Jak jsem byl s Mojžíšem, tak budu s tebou: Nezanechám tě ani tě neopustím. To bylo určitě prohlášení Božího závazku k této službě. Ale jaké bylo to specifické spojení mezi jeho službou a Jozuovou? Copak ho Bůh pověřil, aby vedl tuto církev do duchovní zaslíbené země, stejně tak jako Jozue vedl Izraelský lid do té přirozené zaslíbené země? Právě tak to znělo.

Jozue nejen, že vedl Izraelské děti v jejich boji při dobývání Kanaánu; po skončení bojů Jozue rozdělil tuto zem mezi dvanáct kmenů a určil jim jejich pozemské dědictví. A podle apoštola Pavla Bůh zaslíbil křesťanské církvi duchovní dědictví.

Hle, říkám vám, bratři, toto: tělo a krev nemohou být dědici Božího království, a pomíjivost nezdědí nepomíjivost.

Hle, říkám vám tajemství: ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni –

naráz, v okamžiku, za zvuku poslední polnice. Neboť zatroubí a mrtví budou vzkříšeni jako nesmrtelní a my budeme proměněni.

Toto pomíjivé totiž musí obléci nepomíjivost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. 1. Korintským 15:50−53

Bill se pozastavoval nad tím, zda je povolán k tomu, aby vedl církev z pohanů do jejího dědictví.

Pokud to vidění znamenalo cokoliv jiného, bylo zjevné, že je před ním mnoho bitev a Bůh jej pouze povzbuzoval k tomu, aby šel směle kupředu. Copak jsem ti nepřikázal: buď silný a mocný, neboj se, nelekej; protože PÁN BŮH je s tebou? Bill vzal do ruky pero a poznamenal si stručný popis toho vidění na zadní stranu své Scofieldovy Bible tak, aby si je mohl vždycky připomenout a mít to u sebe.

Během snídaně se u nich zastavila Billova tchyně a zeptala se: „Je zde všechno v pořádku? Dnes ráno jsem se chystala dát do vody poslední várku nádobí ze včerejšího večera a měla jsem pocit, jak by někdo ke mně mluvil: ‚Jdi do Billova domu, něco se tam stalo.‘“

Když Bill vyprávěl paní Broyové o opakovaných andělských navštíveních brzy ráno, připomněl si něco z Bible:

…v ústech dvou svědků aneb tří svědků stane slovo. 5. Mojžíšova 19:15.

A zde měl co do činění s druhým svědkem, který potvrdil, že to, co mu bylo řečeno andělem, je pravda. Po snídani zatelefonoval doktoru Lukasovi. „Mohl bych dnes ráno přijet na vyšetření?“

„A kvůli čemu?“

„Já už jsem bez améb.“

„Ó, ano, vy je máte. Jakmile někdo tyto malé ďábly dostane do sebe, pak s nimi zůstane do konce svého života.“

„Dnes ráno pro mě Pán Ježíš něco udělal. Přál bych si, abyste mě vyšetřili ještě jednou.“

Doktor Lukas zaváhal. „No, dobře, ale vždyť jsem vás vyšetřoval nedávno. Vaše vnitřnosti jsou doslova naplněny těmito parazity. Ale pokud si přejete nové vyšetření, přijeďte odpoledne a já si vás prohlédnu.“

Bill přišel do banky, zrovna když se otevírala. Vyřizování jeho záležitosti netrvalo dlouho. Když při odchodu procházel dveřmi, najednou pocítil, jakoby neměl odejít. Postavil se na chodbě a ztišil se v modlitbě: „Pane Bože, co si přeješ, abych udělal?“ Stál tam asi minutu, držel pod paží svou aktovku. Pak v jeho hlavě zazněl hlas: „Podívej se na Boba Denisona.“

Bob Denison byl jedním z bankovních pokladníků a znal se s ním velice dlouho. Bill se postavil za přepážku a sklonil hlavu. Pak se přiblížil a s rozjařením řekl: „Dobré ráno, Boby. Jak se ti daří?“

Když Bob zvedl hlavu, v jeho očích se zaleskly slzy. „Bille, já nevím, co s tím uděláš, ale dnes ráno ve tři hodiny jsem se probudil a zdálo se mi, že bych se měl s tebou podělit se svým problémem. No, a tak jelikož jsi zde, doufám, že nebudeš proti tomu nic namítat.“

„Ne, Boby. Pokračuj.“

„Téměř všichni z mé rodiny zemřeli na rakovinu. A já mám právě teď její příznaky. V posledních několika dnech jsem měl úzkostlivý strach ze smrti.“

Bill uchopil Bobovou pravou ruku do své levé a pocítil pulsování vibrací démona rakoviny. Billova levá ruka otekla a zrudla. „Boby, pomodleme se, aby se Ježíš Kristus dotkl tvého těla.“

Po krátké modlitbě se vibrace zastavily. Rakovina byla pryč. Bill si pomyslel: „Zde je můj třetí svědek.“

Než se vrátil domů, paní Shaneová už přijela. A protože byla příliš nervózní, aby mohla sama řídit auto, přijeli s ní dva její přátelé. Bill je požádal, aby počkali v obýváku, zatímco on hovořil s paní Shaneovou ve své pracovně. Jistý baptista přišel rovněž do domu s prosbou o modlitbu. Bill se s ním nikdy předtím nesetkal, ale znal ho díky jeho dobrému jménu, protože ten muž hrál kdysi profesionálně baseball za Louisville, Kentucky. Ale teď umíral na rakovinu sleziny a byl ve stavu, na který lékařská věda neměla žádnou léčbu. Bill ho poprosil, aby počkal v ložnici.

Bill vstoupil do své studovny a nalezl paní Shaneovou, jak se prochází po podlaze a mne si ruce. Posadil se na židli. „Dobrý den, paní Shaneová. Prosím, posaďte se.“

Nepokojně sebou vrtěla v křesle a začala koktat: „Bra-bratře Branhame, je tady anděl Páně?“

„Ano sestro, sedíme v jeho přítomnosti.“

„To je dobře. Teď tedy můžeš vyhnat toho démona ze mě. Mám pocit, jakoby se měla každou chvíli pode mnou otevřít země a pohltit mě.“

„Okamžik, sestro. Musíme se podívat nejdříve na to, co chceme dostat pryč. Nejdříve si na chvilku promluvíme.“ Chtěl nejdříve odklonit její mysl od této hlavní věci, aby se utišila. „Udělejme si spolu takový malý výlet…“

„Ne!“ Zakřičela. „Já nesnáším jízdu!“ Její hlas zněl hystericky.

„Uvolněte se,“ konejšil ji Bill. „Já jsem měl na mysli mentální (duševní) výlet. Vraťme se na chvíli do doby, kdy Bůh stvořil muže a ženu a umístil je v Edenské zahradě.“ Hovořil jemně a snažil se ukonejšit její nervy. Za chvíli Bill uviděl malý černý automobil, jak pádí ve vzduchu mezi nimi. Zeptal se: „Měla jste někdy autonehodu?“

„Ne, bratře Branahme. Proč se na to ptáte?“

„Něco jsem uviděl.“ A pokračoval. Za chvíli se vidění vrátilo a odhalilo velice ohyzdnou věc.

„Ty ses vdala během poslední války a tvého manžela nalodili do Francie. Zůstala jsi sama a začala jsi chodit za jiným mužem. Jednou v noci jsi jela v černém automobilu s plavovlasým chlapcem a porušila jsi manželský slib. Cestou domů se tento černý automobil na železničním přejezdu málem srazil s vlakem.“

Paní Shaneová zakřičela a zhroutila se na podlahu. Meda přiběhla do pokoje, aby se podívala, co se stalo. Bill společně s Medou pomohli ženě dostat se zpět do křesla. Neovladatelně se třásla a vzlykala: „Bratře Branhame, neopovažuj se tuto věc někomu říct!“

„Sestro, právě v tom vězí tvůj problém. A tvůj stav se nikdy nezlepší, dokud to nedáš do pořádku. Lhostejno kolikrát se za tebe někdo modlil; oni mohou dupat nohama a křičet a vylít na tebe sud oleje a stejně ti to vůbec nic neprospěje. Dokud budeš mít nevyznaný hřích ve svém životě, ďábel má právo tam zůstat. A pokud se chceš uzdravit, musíš tento hřích vyznat svému manželovi a dát to do pořádku.“

„Já jsem to přece vyznala, bratře Branhame. Vyznala jsem to Bohu již dávno.“

„Ale ty jsi nezhřešila proti Bohu. Ty jsi byla vdaná a  zhřešila jsi vůči svým manželským slibům.“

„Bratře Branhame, já to nemohu říci svému manželovi. On by mě zcela jistě opustil.“

„Sestro, víš dobře, že jsem ti řekl pravdu. Nikdo o tomto hříchu neví, kromě tebe, a toho blonďatého chlapce a Boha. Ty jsi mi říkala, že navštěvuješ psychiatrii už deset let. Ale oni tě z toho nemohou vyléčit. To je tvůj problém. A on leží hluboko ve tvém podvědomí. A ty se nikdy neuzdravíš, pokud to nevyznáš svému manželovi a tvé svědomí z toho nebude očištěno.“

„To nemůžu udělat,“ vzlykala. „Mám tři děti. To by rozbilo náš dům.“

„On se může tak či onak rozpadnout, protože ty už nejsi schopna ho mentálně déle udržet. Raději jdi za svým manželem a promluv si s ním o tom.“

„Já-já nemohu,“ křičela. „Prostě to nemohu udělat.“

Bill se postavil. „Tak to tedy nechávám na tobě, sestro. Udělal jsem všechno, co jsem mohl. Řekl jsem ti, co mi Bůh ukázal a ty víš, že je to pravda. A to zbývající je na tobě. Teď se musím setkat s tím mužem, který čeká ve druhém pokoji a který má rakovinu.“

Prosila: „Och, bratře Branhame, neopouštěj mě!“

Najednou Bill uviděl nějakého muže stojícího vedle paní Shaneové. Byl to štíhlý muž, s úhledně učesanými vlasy a měl na sobě bílou bundu, a on se otočil tak, že Bill mohl přečíst slovo „CHEVROLET“ vytištěné na zádech. Bill řekl: „Nepracuje tvůj manžel náhodou ve společnosti Chevrolet?“

„Ano,“ zakňourala.

„Je to štíhlý, tmavovlasý muž, s vlnitými vlasy, které si češe na bok?“

„Ano, to souhlasí.“

„On by ti měl vyznat stejný hřích.“

V tu chvíli pozvedla své dlaně k licím. „Ne, nikoliv můj manžel! On je přece diákonem v církvi.“

„Nezajímá mě, jak on se jeví navenek, Bůh se dívá do srdce. V průběhu války, když se tvůj manžel vylodil v Anglii, vzal si k sobě dívku, se kterou žil. A nejen to. Před třemi dny si užil s jistou černovláskou, která pracuje v jeho úřadě. Ona měla na sobě růžové šaty. Zaparkovali spolu pod bukem v zeleném Chevroletu, který měl poznávací značku Indiany. A právě tam ti byl nevěrný, stejně tak, jak ty jsi to udělala jemu.“

„Znám tuto ženu,“ zavzlykala. „Také vím, o které auto se jedná.“

„Raději jdi a zavolej svému manželovi a promluvte si o tom.“

Zatímco Bill odešel, aby se modlil za toho muže s rakovinou, paní Shaneová zatelefonovala svému manželovi do práce a požádala ho, aby se spolu setkali na cestě. Její dva přátelé ji zavezli na určené místo a čekali, dokud nepřijel její manžel. Když se posadila na přední sedadlo vedle svého manžela, s klidem řekla: „Jsem si vědoma toho, že kvůli mně jsi byl v posledních deseti letech, když jsem musela denně navštěvovat psychiatrii, na dně. Ale teď si myslím, že jsem přišla na kořen svého problému. Jednou jsem udělala něco velice špatného, něco, co mě po celou tuto dobu pronásledovalo a musím ti to říct. A doufám, že mi to odpustíš.“ Když byla hotová s vyznáním svého hříchu, její manžel se začal chovat velice rozhořčeně. A ona prohodila: „A copak ty sis před třemi dny nevyjel se sekretářkou ze svého úřadu? Copak jste spolu nezaparkovali v zeleném Chevroletu pod bukem a neudělal jsi tutéž věc?“ Přísně si ji změřil svým pohledem. „Kdo ti to řekl?“

„Právě jsem byla na setkání s bratrem Branhamem. On mi to řekl.“ Na základě tohoto zjevení jeho pokrytectví splasklo jak propíchnuté kolo. „Miláčku, to je ryzí pravda. Jestliže mi odpustíš, já odpustím tobě. Když přijdu do kostela, musím odstoupit ze svého postu diákona a ty odstoupíš jako učitelka nedělní školy. Dejme tyto věci s Bohem do pořádku a vychovávejme správně své děti.“

Pak přijeli zpět do Branhamova domu, přistoupili ke dveřím, zatímco se objímali. Bill právě ukončil modlitbu za pacienta s rakovinou. (Na tomto muži se stal zázrak.) Bill řekl Shaneovým: „Jsem rád, že jste dali tuto věc mezi sebou do pořádku. Teď můžeme vzývat Ježíšovo jméno a vypudit toho démona.“ Po několika minutách byla paní Shaneová novou ženou.

POZDĚJI onoho odpoledne se Bill ukázal na klinice. Protože byl doktor Lukas pilný jako včelička, podařilo se mu Billa vecpat do svého rozvrhu. „No, co jste to říkal dnes ráno v telefonu?“

„Že již nemám ty améby.“

„Kazateli Branhame, možná, že prožíváte dočasnou úlevu od těchto příznaků. To se někdy stává. V medicíně tomu říkáme remise^{1Dočasné zmizení projevu, úleva příznaku.}.“

„Ne doktore. To není dočasné. To je natrvalo. Jsem absolutně uzdraven.“

„Přinesl jste mi vzorek stolice?“ Doktor Lukas vzal vzorek do klinické laboratoře. Za chvíli se vrátil a řekl: „Chtěl bych udělat i další vyšetření.“ Když byl s vyšetřením hotov, řekl: „Kazateli Branhame, ty améby tam stále máte, ale už nejsou aktivní. Ještě jsem neslyšel o žádném případu, že by se něco takového kdy stalo, ani nemám žádnou představu o tom, co mohlo způsobit, že se dostaly do toho spícího latentního stavu.“

„Ale já mám,“ odpověděl s jistotou Bill. „Pán Ježíš mě dnes ráno asi ve tři hodiny uzdravil.“

Doktor řekl: „Budu vás muset pravidelně vyšetřovat asi po dobu tří měsíců, dříve než budu moci prohlásit, že už nejste déle nakažený.“

„Můžete mě vyšetřovat každý den, jestli chcete.“

Když Bill odcházel z čekárny, viděl partnera doktora Lukase ve dveřích jeho ordinace, jak hovoří s ošetřovatelkou. „Pane Branhame,“ řekl doktor, když k němu přistoupil a podal mu ruku, „rád bych se s vámi znovu viděl.“

Bill se modlil v duchu: „Jestliže si přeješ, abych s ním promluvil o náboženství, udělej, aby se on sám o tomto tématu zmínil. Nechci na něj dělat žádný nátlak.“

Lékař řekl: „Co si myslíte o těch domorodých kmenech v Jižní Africe? Nejsou oni den ze dne pokrokovější?“

„Ano, domnívám se, že ano.“

„A tam je spousta lidí vystěhovaných z východní Indie do Jižní Afriky, je to tak?“

„To je pravda. Obyvatelstvo Durbanu tvoří téměř polovina Indů.“

„Hodně jsem o tom četl, to jsou hinduisté, že ano?“

„Někteří jsou hinduisté a někteří muslimové.“

„Ti Indové, to je chytrá parta lidí. Myslím si, že Mahátma Gándhí byl opravdu nejchytřejším mužem jaký kdy žil.“

„Každý člověk má právo na svůj vlastní názor. Ale v této věci s vámi nesouhlasím; myslím si, že tím mužem byl Ježíš Kristus.“

„Každopádně se vsadím, že jste neměli moc valný úspěch u těch hinduistů a muslimů k přestoupení na jiné náboženství, že ano?“

„Ó, ano. Měli jsme v průběhu jediného dne 30 000 nově obrácených.“

„Cože?“ Vyhrknul doktor a odhodil cigaretu na podlahu. „Třicet tisíc obrácených za jeden den?“

„Pokud o tom pochybujete, můžete si zavolat Sydneyi Smithovi, který je starostou Durbanu a zeptejte se ho na to. Dozvíte se, že náš odhad byl spíše podhodnocen.“

„A jste si jist ohledně toho, že se jednalo o hinduisty?“

„Mnozí z nich byli hinduisté. Když spatřili moc všemohoucího Boha, jak začíná mezi nimi působit, oni uvěřili, že to je Pán Ježíš, právě tak, jak jsem jim o tom říkal. Sledoval jsem stovky hinduistických žen, které si stíraly červenou skvrnu mezi očima na čele, když přijímaly Krista.“

Vypadalo to, že všichni lidé v čekárně naslouchají tomuto rozhovoru. Doktor zašlápl botou doutnající cigaretu, kterou odhodil; potom poplácal Billa po zádech a řekl: „Hochu, ty musíš být génius.“

„Ne, pane. Mám jen sedm tříd základní školy. Můj Pán Ježíš je géniem!“

„Ó, já nevím,“ řekl doktor. „Co se mě týče, dostáváme se na této větvi příliš daleko.“

„Promiňte, to je otevřený rozhovor, doktore, ale vám něco schází. Vy jste chytrým vědcem. Ale věda vás může přivést pouze do nějakého bodu. V Edenské zahradě byly dva stromy. Jeden byl strom Poznání, zatímco ten druhý byl stromem Života. Když Adam opustil strom Života a snědl ze stromu Poznání, oddělil sám sebe od svého Stvořitele. A od té doby člověk stále jedl z toho stromu Poznání a tím ničil sám sebe. Naučil se obrábět kovy, a co vynalezl? Meče a šípy. A pak vynalezl střelný prach. Po nějakém čase vynalezl automobil. Ten usmrtil více lidí než střelný prach. A nyní má proti sobě vynalezenou atomovou bombu.“

„Ale kdyby to všechno člověk nevynalezl, stejně by i tak zemřel.“

„Nikoliv však, kdyby zůstal při stromu Života, pak by žil navěky. Smrt přišla, proto, že on opustil tento strom Života a zvolil strom Poznání. Ale člověk i přesto může žít navěky, jestliže se vrátí k tomu stromu Života, kterým je Ježíš Kristus.“

„O těchto věcech nic nevím,“ zamumlal doktor.

„Já nejsem proti vzdělání,“ ukončil Bill. „Ale problém máte vy, chytří lidé, kvůli vašemu vzdělání, kvůli tomu, že se všechno snažíte vysvětlit logicky. Vy jste vylezli příliš vysoko na ten strom Poznání, tak vysoko, jak jen to bylo možné, ale čím výše se dostanete, tím více zavrhujete všechno, co nemůžete pochopit. Strom Poznání je v pořádku, jestliže se dostanete na ten strom jen tak vysoko, že ještě můžete přeskočit na strom Života a začít šplhat na něj. A to je právě záležitost víry v Boží Slovo.“

Poznámky

1. Dočasné zmizení projevu, úleva příznaku. ↩