V říjnu 1929 Newyorská burza cenných papíru zkrachovala a Spojené státy se dostaly do nejhorší ekonomické noční můry, jakou kdy zažily. Dveře tisíců bank byly uzavřeny a bezmocní bankéři se z nich potají vykrádali, aby se vyhnuli setkání se svými rozzlobenými věřiteli. Nakonec tato obrovská hospodářská krize postihla všechny ekonomické oblasti. Továrny buď snížily výrobu, nebo ji zcela ukončily; farmáři si utahovali opasky nebo krachovali; nezaměstnanost prudce rostla, až každý čtvrtý Američan slábnul z nečinnosti.
Také zaměstnavatel Williama Branhama, Komunální služby města Jeffersonville, platil pouze 20 centů za hodinu, ale on to, že měl vůbec práci, považoval za šťastnou okolnost. Měl stále v plánu, že jednou celý život bude věnovat lovu v horách na západě, ale v současné situaci byl jeho výdělek nezbytný doma. Otcovo zdraví upadalo, což bylo zapříčiněno jeho neustálým silným pitím. Charlesovi Branhamovi bylo 38 let, a nejenže byl bez práce, ale i šance, aby nějakou našel, byla mizivá. 2. října 1929 Ella Branhamová porodila své poslední desáté dítě. Konečně po devíti synech přišla na svět holčička. Ella jí dala jméno Fay Delores, ale říkali jí jejím druhým jménem. A tak ze všech jedenácti Branhamů žijících pod jednou střechou měl pouze Bill stálé zaměstnání. A Bill to bral jako svou povinnost, pomáhat a podporovat zbytek rodiny přinejmenším na dobu několik následujících let.
Práce v Technických službách v Indianě Billově živé povaze vyhovovala. Celý rok pracoval v terénu a konkrétní úkoly se každý týden měnily, takže se nikdy nenudil. Například jeden týden kopal výkopy pro plynovod a další týden odečítal plynoměry nebo odstraňoval poruchy na plynovém potrubí nebo šplhal na sloupy elektrického vedení a opravoval je. Jedinou věc, kterou při svém zaměstnání neměl rád, bylo odpojování elektřiny zákazníkům, kteří nebyli schopni zaplatit inkaso. A s prohlubující se krizí se to stávalo mnohem častěji, než by mu to přicházelo vhod.
I když celkově svou práci dělal Bill rád, těch 8 dolarů týdně však na pokrytí všech výdajů jedenáctičlenné domácnosti nestačilo. A tak, když dostal nabídku práce jako revírník ve státě Indiana na částečný úvazek, příležitost využil. V praxi to znamenalo, že opouštěl město a při pravidelných pochůzkách hlídkoval v lesích. Myšlenka, že bude placen za to, co má rád, mu připadala perfektní. Ve skutečnosti to tak ale nikdy nebylo. Jeho výdělkem měla být provize závisející na počtu udělených pokut, které vybral od těch, kteří porušili zákon. Bill se však nikdy k vystavení pokuty neodhodlal. Cítil, že lepší výsledek docílí, když se s pytlákem posadí a poučí ho o prospěchu ochrany přírody a o důležitosti dodržování zákonů státu. Ve skutečnosti to tedy bylo tak, že Bill dobrovolně obětoval svůj volný čas. Pro něj však bylo dostatečnou odměnou to, že mohl vyrazit z města a toulat se po lesích.
Jednou měl Bill naplánovanou obchůzku Národního parku Henryville, 20 mil severně od Jeffersonville. Jen co vstoupil do autobusu značky Chrt, pocítil podivný pocit — takový tlak, jako kdyby ho chtěla přimáčknout nějaká neviditelná síla. Autobus byl plný lidí; všechna sedadla byla obsazena a hodně cestujících stálo. Bill se protlačil do středu autobusu a zůstal stát mezi silnou ženou středního věku a nějakým námořníkem. Autobus se právě rozjel, když se na něj ta žena podívala a řekla: „Dobrý den.“
Bill odpověděl: „Dobrý den,“ a dál se díval z okna a pozoroval přitom na obzoru mizející domy. Ten podivný pocit ho ale stále víc tížil. Jako kdyby to vycházelo právě z této ženy. Koutkem oka pozoroval, jak se na něj ta žena upřeně dívá. Cítil se trapně. Za chvíli ho znovu oslovila: „Jste strážník?“
Bill byl oblečen do uniformy lesního revírníka s pistolí v pouzdře u pasu. „Ano, jsem lesní strážník,“ odpověděl.
„Trpíte pocitem osamělosti, že ano?“
Bill na sobě nedal své překvapení znát: „Ne, madam,“ zalhal.
„Dobrá, ale nejste tady doma,“ řekla.
„Jsem tady opravdu jako doma.“
Zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, i když jste se narodil tady, patříte na západ.“
To ho vyděsilo tak, jako kdyby mu někdo polil hlavu ledovou vodou. „O čem to mluvíte?“
Řekla: „Měla bych se vám asi představit. Víte, jsem astroložka.“
Bill v nitru zasténal a pomyslel si: „Zase další z těch divných lidí.“ Odsunul se od ní dál, blíž k námořníkovi.
Ona za ním za kymácení autobusu vrávorala. Pokračovala dál v rozhovoru: „Chtěla bych si s vámi na chvíli promluvit.“ Bill upřeně hleděl před sebe a choval se, jako kdyby ji neslyšel. Byla však neodbytná a trvala na svém: „Mohu s vámi na chvíli hovořit?“
Bill ji ignoroval. Pomyslel si: „Není to ode mě moc pěkné, ale mluvit s ní nechci.“
Žena se ale nedala odbýt: „Haló, pane revírníku, mohu s vámi na chvíli mluvit?“
Nakonec se k ní Bill otočil a úsečně řekl: „Co chcete?“ Cítil se ale zahanben, že se k ní tak drsně zachoval, ale s žádnou astroložkou mluvit nechtěl. Vzpomněl si, co mu řekla ta cikánská věštkyně na jarmarku a to ho znepokojovalo.
Žena se ho zeptala: „Jste křesťan?“
„Ne,“ odsekl, „co vám je po tom?“
„No, byla jsem zvědavá,“ pokrčila rameny, „jestli víte, že jste se narodil pod určitým znamením?“
Bill stěží polknul slinu a řekl: „Podívejte, paní, mě to vůbec nezajímá, rozumíte. Vím, že s vámi mluvím stroze, ale myslím to vážně. Nic o tom vědět nechci.“
Kousek ustoupila: „No, nebuďte tak přísný.“
„Dobrá, nerad bych ranil vaše city, ale v náboženských věcech se vůbec nevyznám a nechci o tom nic vědět.“ Bill se otočil a díval se za námořníka směrem ke dveřím autobusu.
„Neměl byste se k tomu takhle stavět. To s náboženstvím nijak nesouvisí. Jedu do Chicaga k synovi, který je baptistický kazatel. Pracuji v Bílém domě. Copak nevíte, že polohy planet ovlivňují události tady na Zemi?“
„Nic o tom nevím,“ řekl Bill.
„Zeptejte se tady toho námořníka, který stojí před vámi. Zeptejte se ho, jestli měsíc neovlivňuje mořský příliv,“ řekla.
„To vím i já,“ odsekl Bill.
Žena pokračovala dál: „Dobře, existuje ještě mnohem víc nebeských těles, která tuto Zemi ovlivňují. Kdybych vám přesně řekla, kdy jste se narodil, uvěříte mi?“
Bill nelibě svraštil čelo: „To nejste schopná.“
Pousmála se: „Ano, jsem. Narodil jste se 6. dubna 1909 v 5 hodin ráno.“
Billova strohá tvář se rázem změnila: „To je pravda. Řekněte tedy tomu námořníkovi, kdy se narodil.“
„To nemůžu,“ řekla, „vidíte, vy jste se narodil pod určitým znamením. Copak vám o tom žádný kazatel nikdy nic neřekl?“
„S kazateli nemám nic společného, vůbec nic.“
Žena se na chvíli podívala stranou a pozastavovala se nad myšlenkou: „Není to zvláštní; že by o tom nikdo z kazatelů nevěděl?“
Bill odpověděl: „Já na místa, kde bych se s nimi mohl setkat, nechodím.“
Znovu na něj upřela zrak: „Poslyšte, chtěla bych vám něco říct. Narodil jste se pod znamením, které říká, že máte dar pro lidstvo. Kdybyste to jen mohl rozpoznat…“
„Možná budu dalším Danielem Boonem,“ skočil jí do řeči, „rád lovím a narodil jsem se v Kentucky.“
„Ne, tak jsem to nemyslela.“
„Dobrá, tak se stanu podnikatelem. Mám základní vzdělání.“
Nevypadala na to, že by si dělala legraci: „To jsem nemyslela. Nevím, čím budete, ale vidím podle vaší aury, že jste se narodil jako dar. Vzpomínáte si na příběh o mudrcích, kteří byli vedeni hvězdou k děťátku, které se jmenovalo Ježíš?“
„O náboženství nic nevím.“
„Ale přece jste slyšel o mudrcích, kteří se přišli podívat na děťátko, které se jmenovalo Ježíš, že ano?“
„Ano.“
„Dobrá, kdo to teda byl?“
„Byli to mudrci, nic jiného o tom nevím.“
Začala mu to vysvětlovat: „Mudrci byli tím, čím jsem já; byli to astrologové, jasnovidci. Víte, dřív než Bůh cokoliv udělá na Zemi, ukáže to nejdřív na nebi. A právě to udělal, když se narodil Ježíš — tři nebeská tělesa se seřadila a vytvořila konstelaci, která upoutala pozornost některých astrologů žijících na východě. Jeden z nich byl z rodu Chama, druhý z rodu Sema a ten další z Jáfeta — ze tří synů Noeho. Oni reprezentovali všechny národy na zeměkouli. Každý z nich cestoval na západ sám a o těch dalších dvou nevěděl, dokud se nesetkali v Jeruzalémě. Pak pokračovali do Betléma a našli dítě, které se jmenovalo Ježíš. Věděli, že to byl právě Ježíš, ten, kterého hledali, kvůli barvě jeho aury. Víte, co je to aura, že ano? Je to nadpřirozené světlo duše. Každý člověk má auru, která se zjevuje v různých barvách, a každá barva něco znamená. Zlatá znamená dar od Boha. A tak se tito tři mudrci Ježíši poklonili a dali mu své dary. Odjeli, jakmile se tato nebeská tělesa od sebe oddělila, každé na svou vlastní dráhu. Na památku toho největšího daru, který Bůh dal lidstvu — svého vlastního Syna Ježíše — pokaždé, když se tato tři nebeská tělesa znovu seřadí, Bůh pošle lidem menší dar. Vy jste se narodil právě tehdy, když byly planety takto seřazeny. Provází vás zlatá aura. Jen tak mohu vědět den a hodinu vašeho narození a jen tak mohu určit, že váš osud je spojen se západem.“
Bill se ze zdvořilosti snažil trpělivě naslouchat, ale bylo toho už na něj dost. „Paní, to co vím, je to, že jsem revírník z Indiany a snažím se vykonávat své povinnosti tak svědomitě, jak jen mohu. Nejsem nábožensky založený a o těch věcech už nechci slyšet!“
Bill se posunul směrem ke dveřím; tak se námořník dostal mezi něj a astroložku a tím definitivně ukončil rozhovor.
Na takovou příhodu nebylo možné jen tak zapomenout, často jeho mysl sužovala. Měl pocit, že jeho život je jiný než životy lidí, které znal… ale dar? Co to mohlo znamenat? Co to vlastně na něm bylo, co k němu tak ty zvláštní lidi přitahovalo? Věštkyně mu řekla, že ho provází světlo; astroložka to nazvala aurou. Bill si to nijak nemohl dát do souvislosti. Tyto otázky mu kroužily hlavou jako smetana v máselnici. Proč byl právě on jiný? Proč pocítil ten podivný tlak, jen co nastoupil do autobusu? A proč se cítil tak stísněně, když přišla řeč na náboženství? Copak se bál? Možná ho Bůh hledal, a on se před Ním pokoušel skrýt? A co tím ta žena myslela, když řekla, že ho osud zavede na západ?