I když se Billy Paul a Sharon Rose ze svého nachlazení brzy zotavili, zápal plic u Hope neústupně vzdoroval. Celý leden proležela v posteli v domě své matky, neschopna žádné práce. O děti se staral Bill po příchodu ze zaměstnání, ale v průběhu dne je musel svěřit pečovatelce. K tomuto účelu si najal Medu Broyovou. Medě bylo v té době téměř 18 let. V květnu odmaturovala na střední škole, a jelikož ještě neměla trvalé zaměstnání, byla to pro ni vhodná příležitost, jak si něco málo přivydělat a zároveň pomoci pastorovi.
V polovině ledna roku 1937 se prohnala nad severní částí Spojených států fronta přívalových dešťů. Po dva týdny studený déšť bičoval rozlehlé oblasti na západ od Apalačského pohoří v povodí řeky Ohia. Každým dnem centimetr po centimetru hladina řeky stoupala, až vystoupila po horní hranu zátopových hrází chránících města Jeffersonville a Louisville. A srážky neustávaly — někdy v podobě sněhových vloček, ale ve většině případů jako kroupy. Lidé tyto hráze hlídali dnem i nocí. Kdyby se roztrhla třeba jen jedna z nich, pak by to zaplavilo stovky mil orné půdy a stejně tak i níže položené části měst nad řekou. Protipovodňové hráze byly postaveny kvalitně, ale byly zbudovány pouze z hlíny. Nemohly tedy odolat tak vysokému stavu vody po delší dobu. Den za dnem tyto náspy slábly. Nakonec, bylo to uprostřed února, nastala hodina, že místní civilní orgány rozhodly o nutnosti evakuace všeho, co žilo v této ohrožené lokalitě.
Po celý tento den byl v ulicích neobvyklý ruch, lidé se stěhovali do vyšších poloh. Billův domek a rovněž dům paní Brumbachové byly situovány v ohrožené zóně a Bill musel vyhledat jiné místo, kam by mohl umístit svoji manželku. Nejdříve hledal místo v nějaké řádné nemocnici. Naneštěstí byly všechny plné. Bill tedy musel přestěhovat Hope s dětmi do prozatímní nemocnice, zřízené vládními orgány. Potom se zúčastnil namáhavé akce při evakuaci.
Navzdory důraznému varování obyvatelstva někteří lidé stále otáleli a zůstávali ve svých domovech, často jen kvůli tomu, že se jim nedostávalo prostředků na evakuaci. Dobrovolníci s velikým úsilím pracovali do pozdních nočních hodin a snažili se tyto lidi vyhledat a dostat je z těchto ohrožených míst, dokud jestě nebylo pozdě. Kolem půlnoci se část hráze ze strany státu Indiana začala hroutit a uvolnila obrovskou, ničivou stěnu vody, rovnou do středu Jeffersonville. Všechny sirény ve městě vydaly své poslední naléhavé varování — došlo k tomu nejhoršímu.
Bill byl tehdy na druhém konci města, kde měl hlídku ve svém náklaďáku komunálních služeb. Pro případ nouze měl vzadu na korbě člun. Pomocí vysílačky dostal zprávu: „Bille, z naší strany se protrhla hráz. Pospěš rychle se svým člunem směrem k ulici Chestnut. Potřebujeme tam tvou pomoc.“
Když Bill dojel do vysílačkou označené lokality, několik lidí mu ukazovalo na valící se proudy vody, které se točily mezi budovami. „Tam je matka s dětmi, která se nachází v bezvýchodné situaci. Nejsme schopni se k nim dostat. Myslíš, že by se ti to mohlo povést pomocí člunu?“
Zíraje do té ledové kaše a temnot, Bill jako kdyby uviděl vpovzdálí obrys osoby stojící na verandě v místě, kde povolila hráz. Průrvou se valil mohutný proud a celý dům se v přívalu vody otřásal v základech. V poryvech hluku větru a burácení vody Bill zaslechl slabé volání ženy o pomoc. Proud zde vypadal hrozivě. „Udělám vše, co bude v mých silách. Pomozte mi dostat člun na vodu.“
Nastartoval motor a pokoušel se plout přímo k uvězněné ženě, ale proud byl příliš prudký a strhával jej z vyznačené trasy. A tak Bill nasměroval příď své loďky proti proudu a otevřel doširoka šoupátko plynu, a tímto způsobem si razil cestu k samému zdroji povodně. Jeho slabý motor s malým lodním šroubem těžce bojoval o každý metr vpřed. Když se dostal do takové blízkosti průrvy, jak to jen bylo možné, pootočil člun a pokusil se projet proudem napříč, což jej vedlo úhlopříčně k jeho cíli.
Málem že se neroztříštil o zeď domku, pak rychle zajistil člun na jednom z jeho pilířů. Žena mezitím omdlela. Vypadala politováníhodně, ležící na verandě v ledové kaši, její hlava a vlasy byly obalené sněhovými vločkami, šaty byly přilepené na těle. Za ní v otevřených dveřích stála dvě malá, vyděšená děvčátka přitulená k sobě. To, že se Billovi nakonec podařilo dostat všechny tři z této kluzké verandy do houpajícího se člunu, mohl považovat za šťastnou náhodu.
Nasměroval tedy člun přímo k vyššímu terénu, kde měl zaparkovaný náklaďák. Ale silný proud jej přinutil přistát téměř celou míli níže od místa, z něhož vyrazil. Skupina záchranné hlídky pomohla z člunu nejdříve matce. Když ji v bezvědomí zvedali, najednou se probrala a začala hystericky křičet: „Moje děťátko! Moje děťátko! Ó, nenechejte tam moje děťátko!“
Bill celý vyděšený pohleděl na dvě děvčátka, která zachránil. Mladšímu nebylo více než dva roky. Zděšení ho zasáhlo hlouběji než déšť se sněhem, který bušil do jeho obličeje. Zapomněl se podívat, co bylo uvnitř domku! Musel zapomenout v tom ohroženém místě na nemluvňátko! Bill okamžitě zavolal na zbývající členy záchranné hlídky: „Jedu zpět pro to dítě.“ Lidé mu přikývli.
Bill překlenul řeku proti proudu k protržené vodní hrázi. Když spatřil svůj cíl, zpozoroval, že část verandy se mezitím zhroutila a zbývající část domu vypadala jako by měla brzy následovat osud verandy. Bill uvázal člun k poslednímu pilíři před domkem, vběhl dovnitř a horečnatě prohledával místnost po místnosti. Dítě tam nebylo. Co to má znamenat? Pak mu to došlo: ta matka byla po celou dobu záchranné akce v bezvědomí; nevěděla tudíž, že obě její děti byly v bezpečí. Musela mít na mysli svou mladší dcerku, kvůli níž křičela: „Mé děťátko!“
Dům kolem něj se kymácel a hroutil. Najednou se ze stropu začala sypat omítka jako déšť a na stěně praskala jako popcorn. Z předsíně bylo slyšet hlasité praskání. Podlaha se zachvěla a barák se začal přesouvat, čímž se Bill ocitl poblíž dveří záchodu. Následovalo další hlasité prasknutí poblíž místa toho prvního, provázené zvukem praskajícího dřeva. Dům se odtrhl od svých základů.
Bill střemhlav proběhl chodbou k hlavnímu vchodu. Nevěděl, že veranda se mezitím úplně odtrhla od domu. Ocitl se v ledové vodě. Jen s Boží milostí se mu podařilo chytit se za okraj verandy, která už byla unášená proudem. Dostal se z vody a vyškrábal se jen tak tak do svého záchranného člunu. Prokřehlými prsty rozvázal uzel. V tom okamžiku se dům odsouzený k záhubě zcela odtrhl od svých základů a byl odplaven do temna noci.
Bill si byl vědom toho, že ještě není mimo nebezpečí. Když prohledával dům, motor mezitím zhasl a jeho malinký člun byl teď nekontrolovatelně unášen proudem ulicemi zaplavenými povodní. Každou chvíli mohl být převrhnut vlnou nebo větví stromu. Bill uchopil do ruky startovací lanko pokryté ledem a snažil se je vpravit zauzleným koncem do setrvačníku. Mocně zatáhl. Bezúspěšně. Zatáhl znovu. Motor ani nehlesnul. Přiškrtil ho a znovu zatáhl; nadále odmítal poslušnost. Zřejmě se do motoru dostala voda. Znovu a znovu trhal lankem, dokud si jeho znavené svaly nevyžádaly odpočinek. Motor nadále odmítal poslušnost.
Zatím jej proud vody odnesl k ulici Market a potom k druhé díře v protržené hrázi rovnou do řeky Ohio. Hrůza obnovila Billovu energii. Stačilo být několik minut unášen proudem a dostal by se do burácejících peřejí Ohia!
Kolem něj se vzdouvaly pětimetrové vlny. Bill zápasil o udržení rovnováhy a zároveň startoval motor, který odmítal poslušnost. Měl dojem, jako kdyby mezi jednotlivými zátahy slyšel hlas, který k němu promlouval: „Co si teď myslíš o tom, že ses rozhodl nejít mezi tu bandu letničních lidí?“ Bill znovu zatáhl za startovací lanko. Nic.
Opodál slyšel hukot Ohijských peřejí. Poklekl do ledové vody, která šplouchala na dně člunu, sepjal své zkřehlé prsty a zoufale se modlil: „Pane, mám nemocnou ženu a dvě nemocné děti, které leží v nemocnici. Během několika minut se utopím v těch vodopádech. Ó, Pane, prosím Tě, pomoz mi. Nechci umřít zde v této řece a zanechat rodinu napospas osudu.“
Odporná myšlenka přerušila jeho modlitbu. Měl dojem, že slyší svou tchýni. „Lůza. Oni nejsou nic než smetí. Nikdy ti nedovolím tahat mou dceru mezi takovou spodinu.“
Třesouce se s pocitem viny, pokračoval Bill v modlitbě: „Drahý Bože, vím, že jsem se dopustil chyby, ale prosím, odpusť mi. Ježíši, prosím, smiluj se nade mnou. Prosím, nastartuj ten motor!“
Každou nastávající chvilkou hučely vodopády hlasitěji a hlasitěji. Bill se postavil a znovu zatáhl za lanko startéru. Tentokrát motor naskočil, dvakrát zaškytal a pak se řádně roztočil. Bill otočil člun a dal plný plyn. Pomalu se začal vzdalovat hlavnímu proudu, až byl nakonec v dostatečné vzdálenosti od vodopádů a mohl nasměrovat člun k břehům Indiany.
Ke břehu dorazil daleko, někde kolem Howardova parku; na celé míle vzdálen od místa, ze kterého vyjel; byl téměř v New Albany. Přivázal člun ke stromu a pěšky se ubíral směrem k Jeffersonville.
Bylo už časné ráno, když dovolil svému znavenému tělu vklouznout do kabiny svého náklaďáku. Bill se ihned rozjel za svou ženou a dětmi, ale musel se vydat oklikou, vzhledem k tomu, že cesta byla zatopena. Pokusil se tedy jet jinou cestou, ale ta byla rovněž neprůjezdná. Po asi hodinových zoufalých pokusech si Bill uvědomil, že každá cesta v tomto směru je neprůjezdná. Najednou jeho srdce zaplavila nová vlna hrůzy. Copak nemocnice už byla pod vodou? Hnal se do místního úřadu, kde našel svého přítele, majora Weeklyho.
„Majore, copak nemocnici už odnesla voda?“
„Bille, v té lokalitě je přes 10 metrů vody. Měl jsi tam někoho?“
„Ano, nemocnou ženu a dvě nemocné děti.“
„Netrap se, všichni byli včas evakuováni. Byli naloženi do vlaku a odvezeni do Charlestownu. Mám dojem, že vlak nebyl příliš komfortní, měl jenom dobytčí vagóny.“ Někdo poblíž podotkl: „Slyšel jsem, že ten vlak smetla voda v místě, kde bárky křižují Lancassangský potok. Zdá se mi, že všichni v něm se utopili.“
Všechny telefonní linky mezi Jeffersonville a Charlestownem byly zpřetrhány, a tak nebylo možné získat další informace jiným způsobem, než tam zajet. Bill tedy sedl do svého nákladního auta a vydal se na cestu směrem k Utica Pike a Charlestownu, vzdáleném 20 km severně od Jeffersonville. Lancassangský potok se mu záhy postavil do cesty. Tím, že se vylil ze svých břehů, způsobil, že terén byl neprůjezdný v úseku mnoha kilometrů; proměnil kukuřičná pole na močály a celé kilometry silnice byly zatopeny. Bill se tedy vrátil zpět do Jeffersonville, naložil člun, natankoval palivo a vrátil se do Utica Pike na místo, kde železnice zmizela pod vodou. Námraza se změnila v led, který bušil do podlahy jeho člunu, když spustil na vodu svou skořápku. Snažil se pozorovat železnici pod vodou, což se mu docela dobře dařilo na úseku první míle. Ale čím více se blížil do poloviny potoka, tím byl proud silnější, až jím byl nakonec zcela unesen. Brzy nato beznadějně uvázl v labyrintu močálů kukuřičných polí, které se střídaly s pásy lesa. Za chvíli se ocitl v tak nebezpečné situaci, že nebylo možno pokračovat ani kupředu ani se vrátit zpět. Ač ho jehosrdce vybízelo sebevíc, aby pokračoval dál, věděl, že se musí zastavit a tento příval přečkat. Vytáhl tedy člun na malý ostrůvek, postavil si přístřešek z větví a rozdělal oheň. Pak se posadil a čekal… byl zoufalstvím bez sebe.