Kdekoliv William Branham pořádal své kampaně, byl svědkem velikých zástupů lidí a velkolepých výsledků. V červnu roku 1947 strávil další dva týdny v Jonesboro v Arkansasu. Stejně tak jako v minulém roce zamířily do města tisíce lidí z celého jihu. Tentokrát se Bill snažil šetřit svou energií. Místo toho, aby se celý den a noc modlil za nemocné jako před rokem, končil každou bohoslužbu ve dvě hodiny v noci. Přesto jej únava soužila dál. Kromě tělesného vyčerpání, způsobeného každodenním potýkáním se s démony, nenacházel odpočinutí ani během dne. Buďto mu nedovolovaly spát nervy nebo se kolem vyvíjela taková situace, která vyžadovala okamžitý zásah.
Jednou ráno jeho hostitel, pastor Young Brown, zaklepal na jeho dveře a řekl: „Bratře Branhame, nerad tě probouzím, ale toto je nouzový případ. Musím si s tebou promluvit.“
„Pojď dál, bratře Browne.“
„Dnes ráno jsem měl telefon od jistého otce z Eldoráda, v Arkansasu. Jmenuje se Myrrick. Jeho dcera už patrně zemřela na rakovinu, ale on se chtěl dozvědět, jestli by ses za ni nepřijel pomodlit.“
„Eldorádo odsud leží hezký kus cesty, že?“
„Ano, asi 230 mil. Mám letadlo Cessna, které je připravené, aby tě tam dopravilo, pokud jen budeš chtít.“
Bill pocítil, že Duch svatý si to přeje, a tak svolil: „Ano — mohu vyrazit během 30 minut.“
Když toto soukromé letadlo přistálo v Eldorádu, na přistávací ploše čekal lékař, který se setkal s Billem a odvezl jej do domu Myrrickových. Během cesty poskytl lékař Billovi některé informace. „Laddii Myrrickové je 28 let. Bratře Branhame, tato žena neměla na růžích ustláno. Ochrnula následkem dětské obrny, a když ještě byla dívkou, zaútočila na ni tato rakovina. Před dvěma týdny jsem otevřel její bok a vyoperoval tříkilový nádor. Teď to narostlo znovu. Nakolik tomu rozumím, je to s ní úplně beznadějné.“
Na dvorku čekalo na Billa asi patnáct lidí, rodiče, sourozenci, tetičky, strýcové a bratranci. Podali si ruce a všichni se odebrali do kuchyně. Bill se zeptal: „Zná Laddie svůj zdravotní stav?“
„Ne,“ odpověděl otec, „nikdy jsme jí to neřekli. Mysleli jsme si, že tak je to lepší. Neříkej jí to, bratře Branhame.“
„To nemohu slíbit.“ Bill zpozoroval, že otec to přijal s nelibostí. „Teď neplačte, to by jenom oslabovalo vaši víru. Musíte být pevní a věřit, že Pán Ježíš může vaši dceru uzdravit. Jste křesťané?“
„Ne, bratře Branhame. Laddie je tou jedinou mezi námi, která je křesťankou. Myslíme si, že jsme na tom velice špatně. Domníváme se, že to je důvod, proč ji Bůh chce od nás vzít.“
Bill uviděl svoji příležitost. „Jestliže Bůh dovolí této mladé ženě žít, je mi ochoten jeden každý z vás slíbit, že se bude kát ze svých hříchů a že odevzdá své srdce Ježíši Kristu, dá se pokřtít a povede křesťanský život?“
Jednomyslně souhlasili. Bill vstoupil do ložnice sám. Laddie byla velice bledá a oteklá; vskutku vypadala na ženu, která už má sečtené dny. Bill se jí představil.
Laddie řekla: „Bratře Branhame, rozumím tomu, že můžeš říct lidem, co je trápí.“
„Ano, paní, jistě že mohu, s Boží pomocí.“
„Bratře Branhame, můžeš mi ale říct, co je zlého se mnou? Oni mi to nechtějí říct.“
„Ano, paní.“ Svou levou rukou uchopil její pravou ruku a pocítil vibrace rakoviny, prudké, smrtelné.
„To je rakovina,“ řekl. „Ale váš lékař mi to řekl už předtím. Také mi řekl, že předpokládá čas vašeho odchodu během následujících dvou tří dnů. Jste hotová?“
Klidný, milý úsměv se objevil na oteklých rtech. „Bratře Branhame, jsem připravená… Jsem křesťankou a mezi mnou a mým Spasitelem není žádná překážka. Ale přála bych si, aby i moji příbuzní mohli být spaseni. Snažila jsem se je vést ke Kristu, ale bezvýsledně.“
Bill ji poplácal po ruce a řekl: „Snad je tohle příležitost, po které jste toužila. Oni vás mají velice rádi. Všichni mi slíbili, že jestliže se uzdravíte, budou sloužit Bohu.“
Bill poklekl vedle lůžka a začal se modlit, přičemž stále držel Laddinu oteklou ruku. Po několika minutách vibrace rakoviny zmizely.
Laddie se začala třást. „Bratře Branhame, právě jsem pocítila ve svém těle projít něco studeného. Nevím, co se stalo, ale cítím se zvláštně. Prostě vím, že znovu budu zdravá.“
„Ano, sestro Laddie,“ souhlasil Bill. „Pán Ježíš usmrtil život tvé rakoviny.“
Stav Laddie Myrrickové se pozvolna zlepšoval. Její rodina tomu říkala zázrak — stejně tak její přátelé, sousedé a lékař. Ale William Branham dal přednost slovu uzdravení. Domníval se, že zázrak se od uzdravení lišil, ač pocházelo obojí od Boha. Při uzdravení Bůh probouzí přírodní zákony k obnově lidského zdraví. A proto uzdravení probíhá v nějaké časové lhůtě, v souladu s přírodními zákony fyziologie a biochemie. Na druhé straně zázrakem se rozumí okamžitý, očividný skutek navzdory všem přírodním zákonům. Například, když kazatel Shepherd prošel modlitební řadou v Jonesboro s velikým nádorem na své šíji, Bill ve jménu Ježíše pokáral toho démona a rakovina dostala okamžitě bílou barvu a pak odpadla vedle kazatelny a válela se pod Billovýma nohama. Pan Shepherd se sehnul, zvednul nádor a odcházel s jásáním z pódia. Po několika dnech přišel, aby vydal svědectví o uzdravující moci Ježíše Krista, a přinesl s sebou tento nádor uložený v lihovém roztoku a rovněž ukázal prohlubeň na šíji, kde ten nádor byl. To byl rozhodně zázrak — naprostá nemožnost pro vědu, ač skutečná. Ale zotavení Laddie Myrrickové, ačkoliv připadalo stejně zázračné, nazval Bill uzdravením, neboť trvalo několik týdnů, než se úplně uzdravila.
Ale jelikož výsledek uzdravení a zázraků byl v podstatě stejný, Bill považoval jeden i druhý jako stejně dobrý. Ač ne všichni jeho spolupracovníci to přijímali stejně. Kazatel Kidson, který organizoval Billovou srpnovou kampaň v Kanadě, věřil, že jestliže lidé budou svědky několika zázraků na začátku každé uzdravovací bohoslužby, že to vzbudí u všech lidí v budově víru. A tak pokaždé, když vytvářeli modlitební řadu — nejdříve to bylo v Saskatoonu v provincii Saskačevan, pak v Edmontonu v Albertě, a na konec v Calgary — pan Kidson přicházel do dlouhé řady lidí a vybral dva nebo tři případy, které přivedl na začátek řady. Někdy se jednalo o hluchého člověka nebo slepého, šilhavého, nebo mrzáka — zkrátka takového, jehož uzdravení mohlo být zjevně pozorováno obecenstvem a označeno jako zázrak.
Na počátku kampaně v Calgary, v Albertě, se kazatel Kidson rozhodl, že by bylo velice zajímavé zjistit, co by se stalo, kdyby se modlitební řada sestávala výhradně ze zmrzačených lidí. Oznámil tedy, že má v úmyslu takovou modlitební bohoslužbu uspořádat v pátek večer. Propagoval ji jako „řadu zázraků“ a „zmrzačení“ definoval jako stav člověka s viditelnou tělesnou vadou (handicap).
Když se Bill o tomto úmyslu dozvěděl, nesl to nelibě. Vzpomněl si na andělské napomenutí: „Příliš ses upnul k daru uzdravování a předvádění zázraků.“ Bill slíbil Bohu, že už nikdy nebude nabádat lidi, aby k němu přivedli ten nejhorší případ, který naleznou. Přesně řečeno, on svůj slib dodržel — už nikdy neudělal tuto výzvu. Ale uvědomoval si rovněž to, že bratr Kidson přivádí na začátek řady některé z nejhorších případů a on proti tomu nic nenamítal. Ale co vlastně anděl mínil slovem: „Upínat?“ — Když se Bill pozastavoval nad tím, co by měl vlastně udělat, vzpomínal si na všechna ta léta, během nichž byl vyvrhelem lidské společnosti. Teď měl v celé zemi své zastánce a přátele, bratr Kidson byl jedním z nich. Jestliže mu bratr Kidson důvěřoval, copak mu neměl tuto důvěru oplatit? Bill tedy svolil k této řadě zázraků s tím, že uvidí, co se z toho vyklube.
Onoho pátečního večera se mělo konat jedno z nejúžasnějších křesťanských shromáždění od dob, kdy Ježíš konal svou obchůzku po březích Galilejského jezera, „uzdravuje všelikou nemoc i všeliký neduh v lidu.“ Do řady zázraků přišlo více než 600 lidí. Hluché děti slyšely své rodiče; šilhavé oči byly v pořádku a slepé oči spatřily světlo; chromí znovu chodili, odhazujíce své hole a berle; lidé přinášeni na nosítkách následně pomáhali při vyklízení svých vlastních zdravotních pomůcek. Všichni, kteří přišli do modlitební řady, přijali svůj zázrak. Ti, kteří byli svědky této úžasné podívané, jak by ještě mohli dál pochybovat o tom, že Ježíš Kristus žije?
Jedním z těchto lidí byl Ukrajinec jménem Bardančuk, který se narodil s jednou nohou kratší asi o 10 cm než druhou. Jako náhradu nosil speciální botu na vysoké podrážce, ale jeho víra byla tak veliká, že si přinesl s sebou do modlitební řady pár obyčejných bot. Tyto nové boty měl svázány tkaničkami a pověšené na krku, aby to obecenstvo mohlo vidět. Po modlitbě odešel ve svých nových botách a ten starý pár nechal ležet na pódiu.
Další úžasný zázrak se stal 33letému muži, který strávil většinu svého života na invalidním vozíku. Tento muž byl těžce handicapovaný; jeho ruce a nohy byly bezvládné a nefunkční. Jeho maminka mu dělala opatrovnici a přivezla jej na Billova shromáždění v Kanadě — nejdříve do Saskatoonu, pak do Edmontonu — zoufale se snažila dostat svého syna do modlitební řady, ale vždy bezúspěšně. V Calgary se vyčerpaly její prostředky a myslela si, že se bude muset vrátit domů s nepořízenou. Když ale uslyšela oznámení kazatele Kidsona o konání „řady zázraků“ v pátek večer, výhradně pro mrzáky a handicapované lidi, dala svůj svatební prstýnek do zastavárny, aby získala peníze potřebné k prodloužení svého pobytu do konce týdne.
Nyní byl pátek večer a ten mladý muž čekal na své pořadí v „řadě zázraků“. Před ním stála pouze jedna osoba — devítiletá holčička s pokřivenou páteří. Donny Branham pomohl dívce vyjít po schodech na pódium.
Bill položil ruce na její nohu a poprosil Pána Ježíše, aby se nad ní smiloval. Bill pocítil, jak se jeho ruka trochu ohřála; jako kdyby se do její nohy klouzavým pohybem přesunula vlna energie. V následujícím okamžiku se dívčina páteř za zvuku řady praskavých zvuků narovnala. Zatímco obecenstvo propuklo v jásot a vytržení, Bill položil na dívčinu hlavu svou Bibli a přiměl ji chodit sem a tam po pódiu. Procházela se s tou Biblí tak obratně jako akrobatka v cirkuse, její páteř byla rovná a funkční. Nyní tedy přišla řada na toho mladého muže na invalidním vozíku. Donny Branham přivezl toho „quadruplegika“1Člověk s ochrnutím všech čtyř končetin. na pódium. Bill si jenom letmo prohlédl jeho skrčené údy a jeho srdce k němu přilnulo. Celých 35 minut úpěnlivě prosil Pána o uvolnění toho muže z jeho politováníhodného stavu. Pak v jednom okamžiku Bill pocítil, jak démonická síla ustupuje.
Mladý muž to také pocítil a zápasil o uvedení svých údů do pohybu. Jedna ruka se uvolnila částečně; pak se začala hýbat noha; pak se pozvedla ta druhá ruka výš než ta první. On se svíjel celý bez sebe, když cítil, jak se nový život vlévá do jeho mrtvých končetin, ale v ten večer ze svého vozíku nevstal.
Na druhý večer se konala Billova bohoslužba v Calgary. Shromáždění zahájil Jack Moore a vedl písně, zatímco se Bill modlil mimo jeviště a očekával na svou píseň „Jenom věř,“ která byla vždycky pokynem k jeho příchodu. Toho sobotního večera kazatel Moore udělal něco neobvyklého, co neudělal nikdy předtím ani potom — prozradil tajemství Williama Branhama, tu evangelistovou stránku, kterou veřejnost nikdy nemohla uvidět, ale Jack Moore ji mohl sledovat po dobu sedmi měsíců. Moore popsal, jak se kazatel Branham postí a modlí se po celé dny před nástupem do každé kampaně a jak je u konce se svou energií, když uvažuje o tom, jak by chtěl pomoci všem, kteří jsou v nouzi. Moore rovněž sdělil shromážděným, jak velice opatrný je kazatel Branham po peněžní stránce a jak odmítl jakýkoliv finanční prospěch z daru, který mu dal Bůh. Pak Moore popsal shromážděným, jak Branhamova rodina bydlí v dvoupokojové chatrči bez kanalizace a vodovodu. Řekl jim, jak netěsné jsou jejich dveře a jak během zimního počasí musí Meda Branhamová klást deky pod dveře, aby tím zmírnila průvan, aby z toho její děti nedostaly zápal plic. Pak Jack Moore poprosil lidi o „sbírku lásky“ tomuto statečnému evangelistovi, který pracoval výhradně pro jejich blaho a na sebe při tom ani nepomyslel. Tato sbírka by sloužila výhradně na koupi nového domu pro kazatele Branhama. Lidé odpověděli na tuto výzvu velkoryse z hloubi svých srdcí, lásky a porozumění.
Když Bill vystoupil na pódium, neměl o tom všem ani tušení. Ale pocítil mocnou sílu víry mezi lidmi. Předtím, než začal večerní modlitební řadu, pozval toho mladého muže, který byl v modlitební řadě předešlého večera připoután k invalidnímu vozíku, aby přišel dopředu a vydal svědectví. Tento muž byl po mnoho let quadruplegikem. Dnes lehce kráčel uličkou a tlačil před sebou svůj vozík. Řekl shromážděným, jak chladné chvění proběhlo jeho tělem, když se William Branham modlil za jeho vysvobození. Ještě minulý večer nebyl schopen udělat více, než kroutit svými údy, zato dnešního rána se už mohl najíst a sám oholit. Vzrušen touto náhlou změnou zkoumal dále své meze. Kolem poledne se už mohl postavit a šourat, přidržuje se stolu nebo židlí. Jeho stav se zlepšoval každou hodinou.
V sobotu večer prošlo modlitební řadou na 2 000 lidí. S jistým přesvědčením ve svých srdcích lidé nejenže byli uzdraveni, ale stovky lidí přijaly své spasení a obrátily se ze svých hříchů a přijaly Ježíše Krista jako živého Boha.
Druhý den ráno Bill s úžasem zjistil, co mu řekl Jack ohledně toho, co udělal minulý večer a kolik peněz vybral pro Billa, aby si koupil nový dům. První Billova reakce k této obětině byla zcela odmítavá. „Nic jsem si na svět nepřinesl, tak je jisté, že si nic neodnesu. Mám přece dům a k čemu by mi byl nový?“
Ale Jack byl neústupný: „Jestliže ne pro tebe, tak pro tvou ženu. Přece není férové s ní takto zacházet, jestliže se naskytla možnost něco zlepšit.“
„Ale já k tomu přece nemám prostředky.“
„Ano, máš. Zde je 28 000 dolarů. To je tvoje, protože ti to lidé věnovali.“
„Ó, běž s tím pryč, bratře Jacku.“
„Jak bych to mohl udělat? Všichni jsou už doma.“
Bill musel dát tomuto argumentu za pravdu. Zdráhavě tuto obětinu přijal.
Poznámky
- Člověk s ochrnutím všech čtyř končetin. ↩