Zpráva o uzdravení Markéty Morganové se šířila jako větev vinné révy, která se vine od souseda k sousedu, kroutí se a omotává přirozeným způsobem, až překročila řeku Mississippi. Krátce potom Bill obdržel telegram od kazatele Roberta Daughertyho ze Saint Louis, ze státu Missouri, který jej žádal, aby se přijel pomodlit za jeho malou dcerušku, Betty, která trpěla kvůli nějaké neznámé nemoci. Bill v tom poznal Pánovou ruku, a proto řekl své církvi, že pojede, jakmile bude mít dost peněz na to, aby tam mohl jet. Jeho sbor v tom rovněž vycítil Boží vůli. Dali tedy dohromady všechny prostředky a okamžitě měli pohromadě 11 dolarů potřebných k zakoupení okružní jízdenky na vlak. Bill si půjčil od jednoho ze svých bratří oblek a vydal se nočním vlakem, který směřoval do Missouri.
Když na druhý den ráno vlak dorazil do Saint Louis, Robert Daugherty jej čekal na nádraží. Vypadal unaveně. „Bratře Branhame, řekl ti něco Pán?“
„Ne, bratře Daugherty. Jak se daří tvé dceři?“
Svěsil ramena a jeho hlas zněl sklesle a sklíčeně: „Velice špatně. Pojď, zavezu tě k ní a uvidíš.“
Cestou domů vysvětloval: „Moje dcera se tím trápí už tři měsíce. Lékaři jsou bezradní. Tím, že se neustále třese, je přivádí na myšlenku, že by to mohl být tanec svatého Víta, ale ona má ještě i jiné příznaky, které tuto diagnózu vylučují. Nic, co jí doposud lékaři dali, ještě nezabralo. Modlil jsem se za ni znovu a znovu, můj sbor se za ni rovněž modlí, jiní kazatelé z města se postili a modlili se také za ni. Ale stále to nevede k lepšímu.“
Když přijeli k nim domů, Bill se setkal s paní Daughertyovou. Vypadala jako zvadlá květina, koutky očí a úst byly propadlé. Týden po týdnu tato matka proseděla u postele své nemocné dcery. Co se týče malé Betty Daughertyové s kadeřavými vlasy, trpěla nepřetržitými mukami. Vypadala velice žalostně. Její spodní ret byl oteklý, měl světle červenou barvu způsobenou krvácením, protože si jej bolestí neustále kousala. Zmítala sebou na prostěradle ze strany na stranu. Toto ubohé dítě naříkalo a ječelo tak silně, že už v sobě nemělo téměř žádný hlas; a přesto stále křičelo dál.
Bill poklekl vedle postele a uchopil dítě svou levou rukou za jeho pravou. Bylo překvapující, že se nedostavila žádná vibrace. Anděl mu přece řekl, že bude pociťovat vibrace v levé ruce a přesně tak se stalo v případě Markéty Morganové. Proč zde nic necítím? Tehdy si Bill na něco vzpomněl — anděl mu řekl, že tyto vibrace bude pociťovat v ruce pouze tehdy, když nemoci budou způsobené démonickým životem, jako třeba zárodkem. To tedy znamenalo, že Betty Daughertyová takovou nemocí netrpí. Co ji tedy trápí?
Bill se modlil za toto trpící děvče, ale okamžitý výsledek se nedostavil. Bill nevěděl, co by ještě mohl udělat, a proto navrhnul kazateli Daughertyovi, že pojedou do jeho modlitebny a budou pokračovat ve volání k Bohu. Tam v tichu modlitebny dva muži tři hodiny zápasili v modlitbách a snažně vyprošovali u všemohoucího Boha, aby se smiloval nad Betty Daughertyovou. Než skončili s touto modlitbou, Bill řekl: „Nebeský Otče, dopřeješ-li tomuto malému, ubohému děvčátku, aby se uzdravilo, slibuji Ti, že se úplně odevzdám této službě, do níž jsi mne povolal. A dále slibuji, že na tom poli zůstanu tak dlouho, dokud Ty se budeš starat o mé potřeby, protože nikdy nechci po lidech požadovat peníze.“
Když se vrátili k nim domů, Betty Daughertyová na tom byla stejně. Bill se posadil na gauči v obývacím pokoji a tiše se modlil. Lidé neustále přicházeli a odcházeli. Po několika hodinách Bill vyšel ven, aby si protáhl nohy, ale v modlitbě pokračoval i během chůze mezi domy.
Když se vrátil, setkal se na verandě s Bettiným dědečkem, který se zeptal: „Bratře Branhame, neukázal ti už něco Pán?“
Bill smutně odpověděl: „Ne.“ Vrátil se dovnitř a opět se posadil na gauč. Když se tak díval oknem ven, najednou se pokoj změnil. Uviděl postel, kde leželo děvče, a kolem něho shromážděné lidi, dále viděl sebe, jak něco dělá tomu dítěti. Co to ale bylo? Ještě předtím, než to mohl zjistit, vidění zmizelo a on se ocitl zpět v obývacím pokoji na gauči. Pak Bill teprve poznal, co se stalo. To byl dědeček, který se vrátil a přerušil toto vidění.
Dědeček se zeptal: „Mohu ti v něčem posloužit?“
„Ne, děkuji.“ Bill vstal a odcházel ke vchodu. „Promiňte, ale já musím zůstat na chvíli sám.“ Vyšel ven a posadil se do auta Roberta Daughertyho a prosil Boha, aby se to vidění vrátilo. Krátce potom uslyšel zvuk prudkého závanu větru. Pohleděl nahoru, spatřil ten samý ohnivý sloup, který pulsoval nad andělem v jeskyni. Nyní se roztočil několik stop nad kapotou auta.
Děj vidění se rychle ubíral vpřed: Bill uviděl malé děvčátko před domem Daughertyových, jak si hraje na šikmém sklepním poklopu, viděl je, jak poskakuje na výš položené části poklopu, viděl, jak sklouzlo a nešikovně spadlo. Pak Bill uviděl, kde je ta příčina, viděl, co musí udělat, aby se děvče uzdravilo.
Bouchnul dveřmi auta a rychle běžel příjezdovou cestou k domu. „Bratře Daugherty, důvěřuješ mi ještě jako Božímu služebníku?“
„Ano, bratře Branhame.“
„Mám ‚Tak praví Pán,‘ ohledně tvojí dcerky. Ale musíte udělat přesně to, co vám řeknu. Nejdříve musí všichni kromě příbuzných opustit dům.“ Když odešla spousta přátel, Bill řekl mamince: „Před dvěma dny jsi byla ve městě a koupila sis bílý rendlík. Ještě v něm nikdy nebyla voda. On je teď v kuchyňské lince pod dřezem.“ Její unavené oči se probudily mocným překvapením. „To je pravda.“
„Jdi do kuchyně a naplň tuto nádobu vodou a setkáme se v ložnici tvé malé dcerky. Vezmi s sebou bílé plátno.“
„Na nic se mě neptejte, jen udělejte, co jsem řekl.“ Když se vrátila, Bill poklekl vedle dětské postýlky a pokračoval: „Chci, aby dědeček poklekl se mnou na této straně a otec na druhé. Když se budu modlit Otčenáš, chci, aby matka namočila bílé plátno ve vodě, vyždímala ho a utřela dítěti tvář, pak ruce a nohy, než skončím.“ Bill sklonil hlavu a začal: „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá, jako v nebi…“ Právě když skončil s touto vzorovou modlitbou, v hlase Billa bylo slyšet tón absolutní autority a prohlásil: „Tak praví Pán: ‚Betty Daughertyová se uzdraví.‘ Spadla ze sklepního poklopu a vyrazila si obratel na páteři. Zatlačte tuto kůstku na své místo a bude v pořádku.“
Robert Daugherty obrátil svoji dceru na bříško a začal hmatem hledat vystouplé místo na její páteři. Samozřejmě, jeden obratel viditelně vyčníval. Rychle silně přitlačil na toto místo a obratel zatlačil do své polohy. V té chvíli Betty Daughertyová přestala sténat a sebou škubat. Netrvalo dlouho a seděla s úsměvem ve tváři. Bill ji vzal za ruku a vyšli spolu před dům a pak dolů ulicí do cukrárny, kde jí Bill koupil sladové mléko.
O několik dnů později seděl Bill pozdě odpoledne na své verandě před domem, když najednou přijela rodina Daughertyových. Betty vyskočila z automobilu jako první. Její světlé vlasy vlály, když běžela k Billovi a dala mu pusinku. Robert Daugherty se posadil na verandě a zeptal se Billa, jestli neuvažoval o tom, že by se vrátil do Saint Louis a konal tam týdenní uzdravovací probuzenecká shromáždění.
Bill o tomto návrhu nemusel dlouho přemýšlet. Uvažoval o tom vidění, které spatřil v březnu, když stál na západě a rozděloval velikou horu Chleba života. A Saint Louis bylo přece na západ od Jeffersonville. Možná toto probuzení bude vyplněním tohoto vidění. Ale i kdyby nebylo, Bill cítil, že musí dodržet svůj slib, který dal Bohu, a začít tuto novou službu na plný úvazek.
Druhý den rozvázal svou pracovní smlouvu s Komunálními službami a rovněž svůj post revírníka při ochraně zvěře v Indianě. V sobotu v modlitebně řekl Bill svému sboru o nadcházející evangelizaci v Saint Louis. Rovněž jim vysvětlil svůj slib, který dal Bohu, s tím, že pokud bude Betty Daughertyová uzdravena, vyjde na misijní pole a zůstane tam tak dlouho, dokud se Bůh postará o jeho finanční prostředky, aby nemusel od lidí požadovat peníze. Pak Bill kázal své poslední kázání v Branhamově modlitebně na několik let.
Jeho tématem byl David, který porazil toho obrovitého filistínského bojovníka Goliáše. Byl to viditelně přiléhavý text, protože stejně tak jako mladý David, rovněž i Bill nebyl rovnocenným soupeřem nepřátel. Byl maloměstským kazatelem bez groše, který vírou vykračuje do boje proti některým obrovským zlům tohoto světa — nemoci, bolesti, duchovní nevědomosti. Ale nestaral se kvůli nedostatku své kvalifikace a prostředků, protože věděl, že Bůh je s ním. A s Bohem je možno udělat každou věc (jak to dokázal tento příběh Davida a Goliáše. 1. Samuelova 17).
Meda s Markétou Morganovou doprovázely Billa do Saint Louis spolu s několika dalšími členy sboru. Robert Daugherty pronajal cirkusový stan a oznámil ve městě probuzenecká shromáždění.
Prvního shromáždění se zúčastnilo pouze několik lidí. Bill jim vyprávěl, jak se setkal s andělem Páně a jaké pověření od Boha obdržel, totiž, aby nesl dar Božského uzdravování lidem na světě. Pak pozval Markétu Morganovou, aby přišla na pódium a vydala své svědectví. A jaké senzační svědectví to bylo. Ještě před měsícem a půl sebou Markéta házela na posteli a blouznila bolestí. Zdálo se, že její hodiny jsou sečteny. Rakovina ji beznadějně pozřela. Ale teď se cítila silná a zdravá, jako ještě nikdy v průběhu svého života. Poté přicupitala dopředu Betty Daughertyová. Také i ona vypadala jako zdravé dítě, jak je to jen možné vidět u sedmiletého děvčátka. Na základě těchto dvou svědectví Bill pronesl krátké kázání a povzbuzoval lidi k tomu, aby měli absolutní víru v Boží zaslíbení k uzdravení. Pak vyzval dopředu ty, kteří byli nemocní. Osmnáct lidí vyšlo dopředu s prosbou o modlitbu.
Jedním z prvních lidí, za které se Bill modlil, byla 70letá žena, která měla obvaz kolem hlavy. Na konci nosu měla nádor velikosti golfového míčku. Když vzal její pravou ruku do své levé, horní část Billovy ruky se změnila na špinavě červenou barvu a začala otékat. Pociťoval vibrace, které vycházely z této ženy a přecházely do jeho ruky, ramenem až k jeho srdci. Pozoroval také seskupení bílých boulí, které se vytvořily na vrchní straně jeho oteklé, červené ruky. Vypadaly stejně jako vzor boulí, které spatřil, když držel ruku Markéty Morganové. „To je rakovina, že ano?“ řekl.
Žena to potvrdila. Poté, co se Bill za ni pomodlil ve jménu Ježíše Krista, vibrace v jeho ruce ustala, také zmizel otok z jeho předloktí a jeho ruka se vrátila do normálního stavu. Bill ji prohlásil za uzdravenou, ač rakovina byla nadále na jejím nose.
Pak Bill přistoupil k staršímu muži, který se nemotorně belhal kupředu pomocí hole. Tento muž řekl Billovi, že je takto zmrzačený už hodně let. Když Bill uchopil muže za ruku, neprojevila se žádná vibrace; Bill se tedy odvolal na Boží zaslíbení z Jakuba 5:14, 15:
„Je někdo z vás nemocný? Ať zavolá starší sboru a ať se za něj modlí a pomažou ho olejem v Pánově jménu.
Modlitba víry uzdraví nemocného, Pán ho pozdvihne, a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno.“
Bill pomazal čelo toho muže kapkou olivového oleje, zatímco prosil Ježíše Krista, aby uzdravil toho muže. Ještě předtím, než Bill skončil svou modlitbu, muž odhodil svoji hůl a odcházel zdravý a v pořádku, jako kdyby mu bylo o dvacet let méně. Bill zvedl odhozenou hůl a pověsil ji napříč na přední straně kazatelny.
Čas tohoto večera se pozvolna posouval dopředu a jedno uzdravení následovalo druhé. Toho večera dva hluší lidé začali slyšet a slepému muži byl navrácen zrak. Samozřejmě, že ne každé uzdravení bylo ihned vidět, ale každý, kdo přišel dopředu s prosbou o modlitbu, tvrdil, že poté, co se Bill za něj pomodlil, stalo se s ním něco nadpřirozeného. Lidé se vrátili domů velice nadšení.
Zprávy o takových senzačních zázracích se potají šířily uprostřed místní vinné révy a na druhý den večer bylo každé místo ve stanu obsazeno. Bylo postaráno o další sedadla, ale i přesto mnoho lidí muselo stát. Tak to pokračovalo do konce této týdenní evangelizace. Nakonec se ukázalo, že stan není dost velký na to, aby se do něho vešli všichni, kteří byli v nouzi. Přesto i ti, kteří se nevešli dovnitř, se nevraceli zpět domů, ale byli natlačeni poblíž vchodu, aby slyšeli Billovo kázání s nadějí, že se jim podaří dostat se dovnitř později, až se bude konat modlitba.
A ta uzdravení! Bill nikdy předtím neviděl takové množství uzdravení a zázraků, které by se vešly do jednoho jediného týdne. Lidé byli vysvobozeni z takových nemocí jako šilhavost, dna, kýla, tuberkulóza, cukrovka, srdeční nemoci, dětská obrna, nádory, rakovina, nervové poruchy, žaludeční potíže a tak dále, a tak dále.
Bill určoval nemoci těchto lidí pomocí znamení na ruce. Získával elementární vědomosti o tom, co všechno tento dar v jeho ruce dokáže. Život každé nemoci, jejíž původce byl zárodek, se viditelně projevoval na jisté frekvenci. Jeho levá ruka fyzicky reagovala na tyto vibrace. Bílé skvrny, které se ukazovaly na vrchní straně jeho ruky, ho zajímaly nejvíce. Vzor těchto skvrn mu připadal u každé nemoci jiný. Když se naučí rozpoznat význam každého jednoho vzoru, bude schopen stanovit diagnózu každé nemoci způsobené přítomností démona, ať je to zárodek nebo vir. Získával tím opravdu značnou zkušenost.
V sobotu večer byl přinesen dopředu 93letý muž s dlouhou bílou bradou. Měl dřevěnou nohu a skleněné oko, ale jeho prosba, co se týče modlitby, byla, aby slyšel. Byl úplně hluchý. Po pomazání olejem a modlitbě v Ježíšově jménu ten muž slyšel dokonce i šepot. V neděli večer byl přiveden dopředu 65letý kazatel černé pleti. Tento muž byl 20 let slepý. Když Bill zasvítil muži do očí svítilnou, muž ani nezamžoural. Pomazal ho olejem a modlil se za něj vzývaje jméno Páně. Pak Bill napřáhl před jeho oči ruku a zeptal se: „Vidíš mou ruku?“
Muž se zachvěl vzrušením: „Ó, ano! Něco vidím. Je to matné a zastřené.“
„To je moje ruka,“ řekl Bill. „Soustřeď na ni svůj zrak a řekni mi, až budeš vidět lépe.“ Bill ustoupil dozadu, ale ruku držel v té samé poloze ve výši jeho očí. Když došel k hraně pódia, vzdálené asi 20 metrů, muž najednou prohlédl a zakřičel: „Sláva Pánu! Mohu spočítat světla. A tam vidím příčný nosník.“
V pondělí ráno navštívil Billa v hotelu značný počet místních duchovních a požádali ho, jestli by nemohl pokračovat dál v těchto shromážděních i během následujícího týdne. Bill řekl, že se za to bude modlit a pak jim to oznámí. Když kazatelé odešli, Bill poklekl společně s Medou a prosili o radu. Chvíli se modlili a pak oba zmlkli, Meda byla vybízena k tomu, aby něco přečetla z Bible. Náhodně ji otevřela a začala číst z Izaiáše 42. kapitoly:
„Hle, můj služebník, jehož podpořím, můj vyvolený, jehož jsem si oblíbil! Na něj svého Ducha položím, aby šel národům právo vyhlásit…
Já Hospodin povolal jsem tě k vítězství a za ruku tě pevně uchopil; já tě ochráním. Svému lidu dám tě do smlouvy, světlem národů tě učiním,
abys slepé oči otevřel, abys vyvedl vězně z žaláře a z vězení ty, kdo sedí v temnotě.“
Bill pocítil, že to je odpověď pro něj. Copak neviděl v průběhu minulého týdne vyvedení vězňů z vězení a otevření očí slepých? Zavolal tedy duchovním ze Saint Louis a řekl jim, že bude i v příštím týdnu pokračovat v uzdravovací evangelizaci.
Toho večera kázal plnému stanu lidí a modlil se za nemocné až do jedné hodiny v noci. Vězni byli nadále vyvádění z vězení — z píštěl, žlučových kamenů, nemocí žláz, poruch zraku, vysokého krevního tlaku, dny a rakoviny. Nic se nemohlo postavit na odpor víře těchto lidí a moci Ježíše Krista. Jeden muž měl ochrnutou ruku 29 let. Po modlitbě s ní mohl mávat nad hlavou. Zmrzačená žena, která byla přinesena, odešla o vlastní síle. Muž s tuberkulózou kosti v levé noze odešel a našlapoval na svou, předtím nemocnou nohu, aniž by pociťoval bolest. Žena, která držela nemluvňátko na rukou, sdělila Billovi, že to dítě ještě nikdy neotevřelo oči. Bill se pomodlil v Ježíšově jménu a dítěti se otevřely oči.
Jednou večer, jedenáctileté děvčátko, jménem Evangeline Betty, přivedlo dopředu chlapce, který byl hluchý. Když Bill vyslechl její příběh, řekl jí, aby ho zopakovala do mikrofonu. Evangeline řekla, že Bobbyho rodiče nevěří v Boha. Ale ona ano a viděla, co Bůh může udělat. A tak přivedla svého kamaráda Bobbyho do shromáždění, aby mohl být uzdraven. Bill pomazal Bobbyho olejem a pomodlil se v Ježíšově jménu. Bobby začal slyšet.
To nebyl jediný případ, kdy došlo k uzdravení hluchého dítěte. Jednou v noci kolem půl jedné, když se Bill chystal ukončit bohoslužbu, vzadu ve stanu zakřičel hlasitě nějaký muž: „Bratře Branhame, počkej! Ještě nekonči.“ Ten muž přivedl dopředu 12letou dívku. Vysvětloval: „Jsem kazatel ze severní části Illinois. Někteří přátelé mi zatelefonovali a řekli mi, jak Pán Ježíš odpovídá na tvoje modlitby. A tak jsem jel celý den, aby ses pomodlil za moji dceru. Ona ještě nikdy neslyšela. Narodila se hluchá.“
Pomazal tedy dívku olejem a potom Bill obrátil svůj zrak k nebi a procítěně se modlil: „Prosím, drahý Pane, vrať sluch tomuto dítěti, ve jménu Ježíše Krista.“
Děvče poskočilo, jako kdyby se něčeho vyděsilo. Rozpřáhlo rukama a dotknulo se uší, pak běželo k otci. Slyšelo!
Každé shromáždění začínalo tak, že někdo z lidí, za kterého se předtím modlil, přišel dopředu a řekl svědectví o svém uzdravení. Jako například ta stará žena, která měla rakovinu na konci nosu. Ještě té noci, kdy za ní bylo modleno, rakovina odpadla. Po nádoru zůstala jenom jizva. Další starší žena ukázala, jak fungují její ruce, které byly po nezdařené operaci dva roky zmrzačené, a nemohla s nimi nic dělat. Jistý muž, který sebou sotva hýbal kvůli revmatické dně, předváděl, jak účinně teď mohl používat své údy. Mladší žena zase svědčila, jak si zranila levé chodidlo zlomením kosti v nártu, která vyčnívala těsně pod kůží. Lékaři jí nebyli schopni pomoci, ale 15 minut po Billově modlitbě pocítila ve svém chodidle chlad. Pohleděla dolů a ke svému překvapení zjistila, že otok zmizel a kost se vrátila do původního stavu.
Během několika posledních večerů tohoto probuzení přicházelo dopředu takové množství lidí s žádostí o modlitbu, že Bill přistupoval od jednoho k druhému se značnou námahou. Jen s obtížemi se pomodlil za všechny, kteří toužili po modlitbě, a to znamenalo, že bohoslužby se protahovaly až do druhé hodiny ranní. Každý večer, když skončil, byl tak slabý, že mu kazatel Daugherty musel pomáhat v chůzi do auta. Kromě této obrovské pracovní zátěže bral kazatel Daugherty Billa i v průběhu dne, aby se modlil za ty nemocné, jejichž stav byl natolik vážný, že se nemohli zúčastnit večerních shromáždění.
Nakonec jeho první evangelizace s uzdravením skončila a nechala Billa ve stavu přemýšlení o budoucnosti. Vstupoval do své nové služby a Bůh jej požehnal. Během těchto 11 dnů se Bill dotknul a modlil za více než 1000 lidí. Vězni byli vypuštěni na svobodu, ale nebylo to zadarmo. Bill byl tělesně vyčerpán. Cítil však spokojenost, neboť věděl, že se pokusil o to nejtěžší s cílem hájit Kristovou věc. V Saint Louis si vytvořil určitou metodu provádění svých kampaní, která jej během dvou následujících let přivede téměř na pokraj zhroucení.
Kniha třetí: Muž a jeho pověření
(1946−1950)
