Během onoho podzimu roku 1946 zůstal William Branham na pódiu v Jonesboro celých osm dnů a nocí za neustálého proudění nemocných a nuzných lidí. Své denní jídlo přijímal přímo na pódiu, občas si zdříml za kazatelnou, zatímco stojící v modlitební řadě trpělivě očekávali, až se probudí a bude pokračovat v práci. Ke konci týdne byl Bill tak unaven, že mu bušilo v hlavě. Jeho předloktí bylo pokryto puchýři způsobenými vytrháváním si chlupů, čímž se chtěl udržet ve stavu bdělosti. Stále ještě nechtěl skončit. Chtěl pokračovat, dokud se nepomodlí za toho posledního nemocného, který vstoupil dovnitř — ale to nebylo možné. Zprávy o uzdraveních a zázracích působily jako magnet a přitahovaly do Jonesboro v průběhu týdne tisíce dalších lidí. Když Bill nakonec zakončil osmidenní kampaň v Jonesboro, modlitební řada byla delší než na začátku. Bill se cítil vyčerpán tělesně i duševně. Pastor Reed jej položil do postele, ale Bill byl tak nervózní, že nemohl usnout. Házel sebou celé hodiny na všechny strany. Nakonec raději tento zápas vzdal a rozhodl se, že stejně tak dobře může jet domů do Jeffersonville a lehnout si do své vlastní postele, kde doufal, že bude moci spát celé dny nikým nevyrušován.
Po několika hodinách cesty měl Bill problém, aby udržel svá víčka otevřená. Aby předešel usnutí za volantem, tloukl nohou do dveří, až prorazil čalounění. Pak za volantem usnul. Hluk zvukového znamení jej vyburcoval, což mu poskytlo kratičký okamžik, že stačil sjet na svou stranu vozovky. Otřesen zajel k okraji vozovky a snažil se z toho vzpamatovat. Meda byla zatím ponořená do hlubokého spánku na zadním sedadle vozidla. Bill vystoupil z auta a doufal, že krátká procházka jej občerství. Ale začal ztrácet vědomí z hlubokého vyčerpání. Když nakonec přišel k sobě, zjistil, že stojí na pastvině mezi stádem dobytka s rukou vztaženou před sebou, jak si povídá sám se sebou, „Jenom věř, sestro. Jenom to je zapotřebí. Jenom věř.“ Prudce potřásl hlavou a uvažoval: „Co se to se mnou děje? Snad se nezblázním.“
Do Jeffersonville se vrátili pozdě večer a zastavili se v domě Mediných rodičů, aby si vyzvedli své děti. Rebece bylo teď pět měsíců a Bill ji neviděl tři měsíce, a tak nebylo divu, že ho nepoznala. Když ji chtěl vzít na ruce, začala plakat a drala se zpět k mamince. To ho zabolelo. „Ona mě nezná,“ postesknul si.
Meda se snažila Rebeku uklidnit houpáním na rukou a ukázala směrem k Billovu obrázku, který stál opřený na konci stolu. „Mám ten stejný obrázek, na kterém sedíš na toaletním stolku.“ Každý den jsem jí ho ukazovala a říkala: „To je tvůj tatínek.“
Bill se podíval na obrázek a pak do zrcadla v chodbě. „Není divu, že mne nepoznala. Ztratil jsem na váze 10 kilogramů; vypadala mi spousta vlasů; shrbil jsem se v zádech. Vůbec si nejsem podobný.“
Další šok jej čekal, když přijeli ke svému domu — spousta vozidel se postavila do řad na obou stranách vozovky do vzdálenosti několika městských bloků a na 200 lidí ho čekalo na dvorku.
„Co to má znamenat?“ zeptala se Meda.
Bill se začervenal. „Všude, kde jsem byl, jsem dal lidem naši adresu a řekl jsem jim, že až pojedou kolem Jeffersonville a budou potřebovat, abych se za ně pomodlil, ať se u nás zastaví. Nemyslel jsem si, že to udělají tak brzo.“
Dlouho do noci se Bill modlil za zástup na dvorku. Konečně odjel poslední člověk. Meda pomohla Billovi do postele. Byly dvě hodiny nad ránem. Ležel tiše. Byl unášen do zapomenutí nebo polospánku. Najednou sebou škubl a probudil se. V noze měl křeč.
Meda seděla v nohou postele. „Bille, víš, co jsi dělal?“
„Myslel jsem si, že spím.“
„Ty jsi objal polštář a brumlal jsi: „Kdo je další? Budeš-li věřit, protože anděl mi řekl, že pokud přiměji lidi, aby mi uvěřili…‘“ Bille, mám o tebe starost.“
Venku zastavilo nějaké auto. Byl to zvuk hodně ojetého, starého auta; motor neměl plynulý chod a bylo slyšet vibrování nárazníku. Za chvíli někdo zaklepal na hlavní vchodové dveře. Meda jemně položila ruce na Billova víčka a prsty mu něžně zavřela oči. Řekla: „Řeknu jim, aby přišli zítra. Ty se musíš vyspat, miláčku.“
Bill uslyšel z kuchyně mužský hlas, který řekl: „Dítě je už dlouho nemocné. Neustále pláče. Pláče dnem i nocí. Lékaři neví, co s ním je.“ Bill mohl slyšet, jak toto dítě vydává takový dýchavičný zvuk, jako by chtělo plakat, ale už nemělo sil. To už nebyl dětský pláč. Bill uslyšel, jak Meda říká: „Dobře, ale právě jsem uložila Billa do postele, a tak ho nechci hned budit.“ Pak Bill uslyšel nějakou ženu, jak říká: „Přijeli jsme z jihu Ohia. Byli jsme na cestě celý den a noc, abychom sem přijeli.“
Bill si řekl: „Jak bych mohl klidně usnout, když to dítě ve vedlejší místnosti tolik trpí a možná mu pomůže modlitba.“
A tak se v pyžamu dobelhal k nim. Desetitýdenní dítě leželo na kuchyňském stole zavinuté do deky. Jeho maličký obličej se zkroutil bolestí, když tiše zasténalo. Bill řekl všem, aby poklekli a obrátili své hlasy k Tomu, jenž měl moc vysvobodit ono trpící dítě — k Ježíši Kristu. Dítě přestalo plakat; jeho tvář se uvolnila. Během deseti minut, než tento pár odjel, dítě spokojeně broukalo a smálo se.
Ještě než se Bill stačil dobelhat do lůžka, přijelo další auto. Bill slyšel něčí kroky rychle se blížící k jejich domu. Někdo klepal na dveře. Bill vpustil do kuchyně nějakého vzrušeného mladého muže. Ten muž řekl: „Bratře Branhame, moje sestra má zánět slepého střeva. Je ve špatném stavu. Objednali ji do nemocnice v Louisville na dnešní ráno, ale teď je ve velice vážném stavu. Táta si myslí, že převoz do nemocnice nepřežije. Je to po horské cestě — opravdu hrbolaté. Bydlíme asi 60 kilometrů směrem na západ odsud — blízko Milltownu. Víme, co Bůh udělal s Georgií Carterovou, a tak mě tatínek poslal s prosbou, zda bys nepřijel a nepomodlil se za moji sestru. Přijdeš?“
Bez jediného zaváhání Bill odpověděl: „Ano. Dovol, abych se ale oblékl. Pak za tebou pojedu svým autem.“
Meda začala plakat: „Miláčku, vždyť usneš za volantem.“
„Ne, to bude v pořádku, miláčku,“ ujišťoval ji Bill.
Jeho důvěra ho opustila po ujetí několika mil. Jeho víčka byla jako z olova. Občas se štípnul, aby se udržel v bdělém stavu; občas se kousl do prstu. Plivnul si dokonce na prst a vetřel si slinu do oka, aby zahnal spánek. Ten mladý muž měl pravdu ohledně stavu povrchu těchto cest, obzvláště na posledním úseku, kde se zúžila do dvou kolejí, které se vinuly těsně pod hradbou pahorků. Aspoň teď si nemusel dělat starosti se spaním, protože cesta jím drncala pokaždé, když najel kolem na kámen nebo kolo sjelo do vyjeté koleje. Když tato dvě vozidla přijela před malý venkovský dům, všechna světla v něm byla rozsvícena. Když se setkal s otcem a maminkou, zavedli ho k lůžku asi 18leté dívky. Její kůže byla bledá a kapky potu se třpytily na jejích spáncích. Dívka ukázala Billovi svůj oteklý bok.
Dívčin otec řekl: „Nejedla už tři dny a dnes v sobě neudržela ani vodu. Měla jít na operaci zítra před polednem. Za několik hodin by pro ni měla přijet sanitka. Ale dnes v noci se její stav zhoršil natolik, že mám obavy, že tento převoz nepřežije.“
Bill dobře věděl, co je to zánět slepého střeva, protože několikrát byl svědkem operací prováděných svým přítelem Samem Adairem. Pokud už bylo slepé střevo na prasknutí — a vypadalo na to, že ano — pak zcela jistě nevydrží ten čtyřiceti kilometrový převoz do New Albany. Těch prvních osm mil by ji dokázalo zabít.
Dívka se nervózně zeptala: „Ó, bratře Branhame, co si myslíš, budu žít?“
Bill se snažil najít vhodná slova a pak odpověděl: „Věřím, že ano, pokud budeš mít víru. Věříš, že Ježíš Kristus tě může uzdravit?“
Její odpověď se změnila v panický výbuch. „Ó, ano, věřím. Moje církev sice říká, že dny zázraků už skončily, ale já se nestarám o to, co říká moje církev; já věřím. Georgie Carterová se uzdravila; já se uzdravím také. Mám z operace strach.“
Bill měl během posledních šesti měsíců zkušenosti s uzdravením a zázraky u tisíců lidí, a tak v tom nedostatečném vyznání víry této dívky vycítil pochybnost a strach. „Sestro, nerad bych ranil tvé srdce, ale ty nevěříš. Za normálních okolností bych měl dost času, abych ti dokázal, jak málo máš víry, a rád bych si nejdříve ověřil tvou víru, pokud jde o tvé uzdravení. Ale tvůj stav je naléhavý. Buďto uvěříš ihned — musím být vůči tobě upřímný — nebo se nedožiješ příjezdu do nemocnice.“
Ani dívka, ani její rodiče nebyli na takovou otevřenost připraveni. Ale Bill to nemohl jinak říct. Situace byla naléhavá. Rozhodl se tedy pro velice radikální postup, aby mohla pochopit, oč se jedná. Posadil se tedy na konec její postele — na stranu, která byla nejblíž středu místnosti. Její rodiče a několik sousedů sedělo na druhém konci postele — blíž ke stěně. Uprostřed na stropě svítilo elektrické světlo. Lampa visela na kabelu a na ní byl na provázku zavěšen červenobílý náramek. Náramek byl asi v polovině vzdálenosti mezi stropem a podlahou. Bill ani nevěděl, proč tam ten náramek visí, možná jen jako hračka pro dítě, které bylo v domě. Ale teď pro ten náramek vymyslel vhodné upotřebení. Řekl: „Ať teď všichni dospělí otočí svá křesla směrem ke stěně.“ Pak řekl dívce: „Jak si myslíš, že je daleko ten náramek?“
„Asi tři metry. Proč?“
„Ty jsi mi řekla, že máš víru, která může udělat vše. Chci, abys mi to dokázala. Chci, aby ses podívala přímo tam na ten zavěšený náramek, a chci, abys ho na tom provázku rozhoupala; a pak ho zastav. Jestliže to uděláš, budu vědět, že máš dost víry na to přijmout zázrak.“
Ve tváři dívky se zračilo překvapení smíšené se zklamáním. „Ó, bratře Branhame, proč ode mě chceš něco takového? Tohle přece nemůže nikdo udělat.“
„Ó, ano,“ řekl Bill, „každý kdo věří. Ježíš řekl: „Všechno je možné těm, kteří věří.‘“
Ona stále pochybovala. „Ale Ježíš přece mluvil o duchovních věcech. Tohle jsou věci materiální. Ty to dokážeš?“
„Ano, slečno.“
„Můžeš mi to ukázat?“
„Pokud si to přeješ. Jen upři svůj zrak na ten náramek.“ Bill upnul svůj zrak na tento objekt a soustředil celou svou víru. Do nynějška byl už svědkem tolika zázraků od Boha, že si byl jist tím, že všechny věci jsou vskutku možné skrze víru. Během okamžiku se náramek začal pohupovat na konci provázku, houpal se sem a tam jako kyvadlo. Pak se zastavil.
Dívka lapala po dechu. „Bratře Branhame, to je přece spiritismus!“
„Myslel jsem si, že něco takového řekneš. Ne, to není spiritismus, ale víra. Spiritismus to často zneužívá k lumpárně — praskání skleniček, ohýbání lžiček a tak dále, ale to je stále jenom víra.“
Dívka nemohla stále pochopit, co říkal. „Patřím ke Kristově církvi. Mluvíme, kde mluví Bible, a mlčíme, kde ona mlčí. A v Bibli nic takového není.“
„Jak to, že ne. To je v Bibli,“ řekl Bill. „Vzpomínáš si, jak jednou ráno Ježíš přišel k fíkovému stromu a hledal na něm ovoce? A když nic nenašel, uvalil na něj kletbu. Strom začal ihned schnout. Když se k večeru vracel, strom už byl suchý. Petr pak poznamenal, jak rychle se to stalo, a Ježíš mu odpověděl, že může udělat nejen to, co udělal s tím stromem, ale kdyby poručil hoře, zvedni se a vrhni se do moře — a nepochyboval o tom — stane se. Copak On to neřekl? Jistě že ano. Tvůj pastor si tím chce ospravedlnit svoji nevíru, a tak vám říká, že to byla hora hříchu, o které se zmínil Ježíš, ale to byla Olivetská hora. A on řekl, že je potřeba tolik víry jako hořčičného semena. Jestli tolik víry stačí k tomu, aby bylo možné pohnout horou, o kolik méně víry je potřeba k pohnutí tímhle náramkem?“
Dívka se posadila a tiše přemýšlela. Její dech byl hluboký a těžký bolestí, kterou okoušela. Bill se rozhodnul pro jiný způsob. „Podívej se, sestro, před více než pěti měsíci ke mně přišel anděl a řekl mi, že dřív než jsem se narodil, byl jsem Bohem povolán k tomu, abych nesl lidem dar Božského uzdravení. Stál jsem tváří v tvář před touto nadpřirozenou bytostí a ona mi řekla, že pokud přivedu lidi k tomu, aby mi uvěřili, a moje modlitba bude upřímná, nic před mojí modlitbou neobstojí. A proto budeš-li věřit celým srdcem, to pohne Bohem. Tvá víra tě zachrání. Ne to, k čemu ses propracovala ve své mysli, ale to, čemu opravdu věříš.“
Dívka na to odpověděla: „Bratře Branhame, vím, že musí existovat něco většího než to, k čemu jsem se doposud propracovala. Nechť mi Bůh prokáže milosrdenství. Budu se Mu teď snažit věřit z celého srdce.“
Bill ji tedy uchopil za pravou ruku a pozoroval svou vlastní, jak otekla a zčervenala a jak začala bušit neviditelnou vibrací. Už dříve měl co do činění se slepým střevem a zde se to jevilo podobně, jako bílé skvrny, které se tvořily na druhé straně ruky. Samotná intenzita těchto vibrací stačila k tomu, aby poznal, jak vážný je její stav. Když poprosil o zásah Pána Ježíše, bušení v jeho ruce sláblo a pak zcela zmizelo. Jeho levá ruka se vrátila k normálu. Bill řekl: „Bůh ti žehnej, sestro. Tvá víra tě zachránila.“
Uprostřed radosti a uvolnění, jež zavládlo v místnosti, Bill usedl a v tu chvíli usnul. Po několika hodinách se probudil a slunce mu svítilo do tváře.
Dívčin otec mu nadšeně popřál dobré ráno a potřásl Billovi rukou. „Zavolal jsem na záchranku a řekl, že není třeba, aby sem přijela sanitka, jelikož moje dcera byla úplně uzdravená.“
Dívka už nebyla v posteli, seděla v kuchyni u stolu a jedla zmrzlinu. „Bratře Branhame, cítím se báječně. Otok zmizel z mého boku a stejně tak i všechny bolesti. A mám hrozný hlad.“