RÁNO, po skončení debaty, která se konala minulý den v Houstonu v Texasu, se Fred Bosworth zastavil v hotelovém pokoji Williama Branhama a předal mu dopis právě doručený poštou. Meda zvědavě nahlížela přes rameno svého manžela. „Je to z Durbanu, z Jižní Afriky. Otevři to, Bille.“
Bill rozložil list papíru a začal číst. Dopis pocházel od jisté soukromé ošetřovatelky Florence Shirlaw Nightingaleové, která tvrdila, že je příbuznou slavné anglické ošetřovatelky z 19. století — Florence Nightingaleové. Slečna Shirlaw umírala na rakovinu a úpěnlivě prosila Billa, aby urychleně přiletěl do Durbanu v Jižní Africe a aby se za ní pomodlil. Byla už totiž příliš slabá na to, aby mohla podniknout cestu do Ameriky. Rakovina se jí ovinula kolem dvanácterníku a žaludku a zamezila trávení pokrmu. Teď byla udržována při životě pouze pomocí nitrožilní výživy, ale přesto pomalu ale jistě chřadla. Lékaři předpokládali, že už dlouho nezůstane na živu. Její poslední nadějí by mohl být zázrak skrze Ježíše Krista.
Aby zdůraznila svou zoufalou situaci, slečna Shirlaw připojila svoji fotografii. Meda jen zírala. Bill se s hrůzou díval na tuto fotografii. Nikdy předtím nespatřil lidskou bytost tak vyhublou. Její paže vypadaly jako násady košťat, s výjimkou vyboulení v místech loketních kloubů. Bill mohl lehce spočítat její žebra. Tato ubohá žena vypadala jako kostra povlečená kůží.
Florence Shirlaw Nightingaleová poslala rovněž ve svém dopise s fotografií i letenku. Bill se podíval na letenku a pak se tázavě podíval na svého manažera.
Fred Bosworth věděl, o čem uvažuje. „Bratře Branhame, neexistuje žádný způsob, jak bys mohl nyní odletět do Jižní Afriky. Máš povinnosti tady v Beaumontu na několik dnů a pak odjíždíme do Pensacoly na Floridu. Pak máš ještě několik povinností v Arkansasu, potom v Carlsbadu, v New Mexiku a ve Státech toho máš dost až do dubna, kdy odletíme do Evropy. A až se v květnu vrátíme ze Skandinávie, pak ti teprve zůstává nějaký volný čas. S ním si můžeš nakládat, jak chceš.“
„Soudě podle znění jejího dopisu,“ Bill vzal tuto fotografii, aby se na ni znovu podíval, „ona už asi do května nebude žít.“
„Asi ne,“ souhlasil Fred Bosworth, „ale bratře Branhame, ty neustále dostáváš dopisy od různých lidí, kteří leží na smrtelných postelích, ale nemůžeš odletět a modlit se za každou umírající osobu, která ti posílá letenku. Pokud bys to tak dělal, nezbude ti čas na jiné věci. Musíš být veden Duchem.“
„Právě o to se jedná,“ řekl Bill. „Duch mi říká, že něco významného provází tuto ženu. Snad mě Pán volá do Jižní Afriky.“
V pokoji zavládlo na chvíli ticho, bylo slyšet pouze vzlykání Medy, která si utírala slzy. Pak Bill navrhl: „Tak se tedy za slečnu Shirlaw alespoň pomodleme.“
Položil její fotografii na podlahu, všichni poklekli do kruhu a Bill se modlil: „Nebeský Otče, když jsem uviděl ta slova dopisu z Jižní Afriky, jako kdyby mi něco poskočilo v hrudi. Copak si přeješ, abych odjel do Durbanu a konal tam shromáždění? Otče, zde je ubohá umírající žena, která vyhlíží svou poslední naději na život. Prosím Tě, abys uzdravil Florence Shirlaw Nightingaleovou ve jménu Tvého Syna Ježíše. A Pane, jestli ji uzdravíš, přijmu to jako znamení od Tebe, že mám zahájit uzdravovací kampaň v Jižní Africe.“
ZATÍMCO v únoru 1950 kázali na Floridě, Bill přijal dálkový hovor od paní Reeceové. Její manžel, starý Billův přítel, byl právě raněn mrtvicí a nacházel se v nemocnici na prahu smrti. Bill nemohl udělat nic jiného, než se pomodlit za svého přítele po telefonu a poprosit Boha, aby se slitoval. Druhý den paní Reeceová znovu telefonovala a posílala dobrou zprávu, že během uplynulé noci se stav jejího manžela výrazně zlepšil. Lékař již nyní mohl téměř s jistotou říci, že bude žít. Bill poděkoval Pánu, že ušetřil život jeho přítele.
V březnu měl Bill kampaň v Carlsbadu, v New Mexiku. Po skončení jedné bohoslužby on a Billy Paul stáli venku na chodníku, v tom uviděli pana Reecea, jak vychází z kostela. Bill k němu přišel a řekl: „Vítej“, ale byl ohromen, když spatřil, jak přítel zestárnul od doby, kdy se s ním viděl naposledy. Jedna ruka mu visela bezvládně a nebyla k ničemu, druhou sotva pohyboval a jeho manželka a řidič ho museli podpírat při chůzi.
„Bratře Branhame,“ řekl pozvolna se vzlykotem. „Včera večer bylo číslo mého modlitebního lístku už tak blízko. Vyvolal jsi čísla 25 – 35 a moje číslo bylo 36. Ó, kdybych jen měl tu příležitost dostat se do té modlitební řady.“
„Bratře Reece, samotná příležitost dostat se do modlitební řady tě ještě neuzdraví.“
„Vím o tom, bratře Branhame. Ale chtěl bych se dozvědět, čeho jsem se dopustil, že jsem si toto zasloužil. Pokud jsem se provinil nějakým špatným skutkem, Bůh ví, že toho budu litovat. Chtěl bych ještě žít. Proč bych ale měl do konce svého života takto živořit?“
„No, bratře Reece, nevím, proč se tyto věci takto dějí. Ve shromážděních náhodně zvolím nějaké počáteční číslo a tím dávám všem stejnou příležitost. Jestliže by to bylo Božím úmyslem, abys…“
„To je v pořádku, bratře Branhame, to není tvoje vina. Budu dál přicházet do tvých shromáždění a budu to zkoušet dál, dokud mi Bůh neukáže, jestli se z toho zotavím nebo ne.“
Bill s lítostí pohleděl na svého vetchého přítele, oblečeného do modrého obleku a červené vázanky. Pan Reece byl shrbený a sotva stál na nohou, takže jeho manželka a řidič mu museli pomáhat udržovat rovnováhu. A tu najednou Bill spatřil palmu, která se postavila mezi ně. Uviděl, jak se ukazuje jiný pan Reece, který má na sobě hnědý oblek, bílou košili a hnědou vázanku. Stojí pod palmou, je vzpřímený a pevný. Pozvedává obě paže nad hlavu a oslavuje Boha. Když toto vidění sláblo, Bill řekl: „Bratře Reece, tak praví Pán! Uzdravíš se a budeš v pořádku. Nevím, kdy se to stane, ale je to jisté, protože tady nejsou žádné palmy. Jednou se setkáme vedle palmového stromu, ty budeš mít na sobě hnědý oblek bílou košili a hnědou vázanku, tehdy budeš uzdraven. Jestli to bude letos nebo v příštím roce nebo za deset let, to nevím. Ale pamatuj si, bratře Reece, je to: Tak praví Pán!“
6. DUBNA 1950 William Branham, Ern Baxter, Jack Moore, Gordon Lindsay a Howard Branham vstoupili na palubu letadla, které odlétalo do Londýna v Anglii. Bill považoval za vhodné oslavit své 41. narozeniny tím, že rozprostře svá křídla a povznese se do celosvětové služby. Když se letadlo dotklo přistávací dráhy na letišti v Notrholtu, prvním Billovým překvapením byl zástup lidí, který očekával na příležitost, aby se s ním mohli přivítat. Neoznámil ani neplánoval na Britských ostrovech žádná shromáždění. Bylo to pro něj pouze mezipřistání na cestě do Finska a měl se zde také pomodlit za anglického krále Jiřího VI. Každopádně přišly tisíce lidí, aby využily příležitost ho uvidět.
Když se Branhamova skupina prodírala touto tlačenicí, Bill uslyšel své jméno opakovat znovu a znovu v letištních reproduktorech. Kazatel Baxter nabídnul, že se půjde podívat, kvůli čemu je celý ten rozruch.
Ern Baxter se vrátil asi za 10 minut s dalším překvapením. „Bratře Branhame, možná tomu nebudeš věřit, ale ta žena z Jižní Afriky, Florence Shirlaw Nightingaleová, se nějak dozvěděla, že sem přiletíš, a tak se rozhodla k poslednímu zoufalému pokusu přiletět sama, dokud je ještě naživu, aby ses za ní pomodlil. Její letadlo přistálo právě 10 minut před námi. Ona se ještě nachází na jeho palubě.“ Ern Baxter ukázal na letadlo, které bylo přistaveno na druhé straně přistávací dráhy. „Bratře Branhame, slečna Shirlaw si přeje, aby ses přišel za ní pomodlit pokud možno hned. Myslí si totiž, že právě teď umírá.“
Bill váhal a přemýšlel o této situaci. Mezi nimi a letadlem Florence Shirlaw se tlačily tisíce lidí. Obrátil se tedy na jednoho z místních kazatelů, anglikánského biskupa, a navrhl mu: „Nemohl bys vzít slečnu Shirlaw domů? Pojedu do Buckinghamského paláce a pomodlím se za krále, a potom přijedu na tvou faru a pomodlím se za ní. Můžeš mi zavolat do hotelu Piccadilly, abychom si dohodli schůzku.“
„Bratře Branhame,“ protestoval biskup, „ona už nemusí do té doby být naživu.“
„Dobře, ale tady se k ní žádným způsobem nedostanu. Vidíš, kolik tu je národa.“
Biskup přikývnul: „V pořádku, uděláme to nejlepší, co bude v našich silách. Máš pravdu. Nejsi schopen se protlačit tímto davem do jejího letadla.“
Jak se ukázalo, ten den byl pro Billa delší, než předpokládal. Po tom, co se pomodlil za krále v Buckinghamském paláci, jej hostitelé vzali do historického domu Johna Wesleye, proslulého evangelisty 18. století, který byl zakladatelem Metodistické církve. Bill poklekl a pomodlil se v pokoji, kde se tento význačný muž, pokud byl doma, modlíval každý den v pět hodin ráno. Pak se Bill oblékl do Wesleyova pláště, vstoupil do kostela, kde kázal, a postavil se za jeho kazatelnu. Rozjímal o tom, jak John Wesley kázal poselství posvěcení a zdůrazňoval lidem, že musí nejen přijmout Ježíše jako svého Spasitele, ale že mají rovněž žít svatým životem. Přemýšlel o tom, jak Bůh použil Johna Wesleye, aby zapálil probuzení, které pak zasáhlo celou Anglii a zavanulo rovněž do mnoha jiných částí křesťanského světa. Bill uvažoval, co asi řekne historie o současném probuzení, které se šíří z jeho služby.
Později, v průběhu dne, vzali hostitelé Billa do Westminster Abbey, kam přijela velká skupina kazatelů, která ho již očekávala. A tak jej neodvezli do hotelu Piccadilly hned, ale až po druhé hodině odpoledne.
Druhý den bylo teplo, navzdory husté dubnové mlze. Bill a jeho skupina si zavolali taxi a odjeli na adresu biskupova bydliště. Byla to krásná fara, která sousedila s velikým anglikánským kostelem. Biskup se s nimi přivítal ve dveřích a pak je vedl po kruhovém schodišti do horního pokoje.
Při prvním pohledu na Florence Shirlaw Nightingaleovou Bill na chvíli oněměl. Ačkoli viděl fotografii, znázorňující její stav, tato fotografie jej nepřipravila dostatečně na tu strašnou realitu. Bill jen s hrůzou zíral. Florence Shirlaw ležela na zádech, přikryta bílým prostěradlem přichyceným z obou stran a vypadala jako egyptská mumie. Tváře měla propadlé, oči hluboko zapadlé do očních důlků a ústa tak pevně sevřena, že skrze kůži jí Bill viděl zuby. Vypadalo to, že tato ubohá žena neváží ani 25 kg. Bill si přitom vzpomněl na Georgii Carterovou, která rovněž tak zchřadla, že vážila méně než 25 kg, předtím, než ji Pán uzdravil z tuberkulózy. Ale Georgie nevypadala tak vyhuble jak ona. Georgie Carterová byla malá, zatímco Florence Shirlaw Nightingaleová měřila skoro dva metry.
Doktor slečny Shirlaw stál vedle ní u dveří. Bill zaslechl jeho hlas a zeptal se tiše: „Je pro ni ještě nějaká šance?“ Lékař záporně zavrtěl hlavou: „Je to beznadějné. Tuhý pokrm už nejedla celé dva měsíce. A teď je tak hubená, že její žíly na rukách a nohách zkolabovaly natolik, že už jí nejsme schopni vpíchnout infuzní jehlu.“
„Ó, to je hrozné, zašeptal Bill.“ Přistoupil k lůžku a řekl: „Dobrý den, slečno Shirlaw. Jsem bratr Branham.“
Zamrkala očima, otevřela je a pohnula rty, ale Bill nepochopil, co chtěla říct. Ošetřovatelka se nad ní sklonila a řekla: „Bratře Branhame, ona by ti chtěla podat ruku.“
Ošetřovatelka vytáhla ruku pacientky zpod prostěradla a vložila ji do Billovy dlaně. Pocítil chlad smrti. Kůže přiléhala tak těsně ke kosti, že měl Bill pocit, jako by držel kostru.
„Bratře Branhame,“ řekla ošetřovatelka, „Florence velice bedlivě sledovala tvou službu a modlila se houževnatě a dlouho, aby se s tebou mohla setkat. Věřila, že když se jí podaří dostat se do tvé blízkosti, Ježíš Kristus ji uzdraví. Ale obávám se, že už se této naděje vzdala. Myslím si, že brzy zemře, bratře Branhame, proto si tě přála ještě alespoň vidět.“
Potůček slz stékal po tvářích této umírající ženy, když náhle pohnula rty a vzchopila se k tomu, aby vyslovila pár nesrozumitelných slov. Bill se divil, jak mohla vůbec plakat, odkud se ještě vzala vlhkost v jejích očích.
Ošetřovatelka řekla: „Přeje si, abys viděl její tělo.“
Když z ní stáhli prostěradlo, Bill pocítil vlnu soucitu smíšenou se zvedáním žaludku. Její ramena a nohy nebyly silnější než kosti. Byly žíhané hlubokými modrými čarami zkolabovaných žil. Prsa a žaludek byly propadlé, žebra vyčnívala do posledního detailu, dokonce kůže jí srostla kolem kyčelního kloubu. Vypadala jako živá kostra.
Florence Shirlaw Nightingaleová znovu pohnula rty. Ošetřovatelka se sklonila, aby pochopila, co jim chtěla říct a opakovala slova pacientky: „Řekni bratru Branhamovi, ať poprosí Boha, abych mohla zemřít.“
Bill měl pocit, jako by mu mělo puknout srdce. „Pomodleme se,“ řekl.
Pak se Gordon Lindsay, Ern Baxter, Jack Moore, a tři angličtí kazatelé, dvě ošetřovatelky a lékař přiblížili k posteli Florence Shirlaw. Bill se začal modlit modlitbou Páně. „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé…“ Zatímco se Bill modlil, přiletěla holubice a usedla na parapet otevřeného okna těsně za jeho hlavou. Holubice se rychle procházela sem a tam po parapetu, a vrkala: „Vrků, vrků, vrků.“ Když Bill skončil modlitbu Páně, pokračoval: „Všemohoucí Bože, prosím, aby Tvé požehnání odpočinulo na té ubohé, umírající, smrtelné bytosti. Nemohu Tě prosit o smrt, protože ona tak úpěnlivě prosila o život. Prosím, smiluj se nad ní, Otče. Prosím o to ve jménu Tvého Syna, Ježíše. Amen.“
Bill uslyšel šum křídel odlétající holubice. Když otevřel oči, uviděl, že kazatelé se nemodlili, ale pozorovali tuto holubici.
„Všimli jste si té holubice?“ zeptal se někdo z nich.
Otevřeli ústa a řekli: „Ano.“ Bill s překvapením uslyšel svůj hlas: „Tak praví Pán: Tato žena nezemře, ale bude žít!“
Všichni v pokoji byli ohromeni. Vypadalo to naprosto nemožně.
„Bratře Branhame, jsi si tím jist?“ zeptal se Ern Baxter. „Neměl jsem vůbec v úmyslu vyslovit tato slova,“ odpověděl Bill. „To jsem neřekl já. To byl On. A proto se to stane. A až se to stane, bude to znamení, že mám jet do Durbanu v Jižní Africe.“