Během následujících šesti měsíců Bill několikrát pozval k sobě Johna Ryana a to mu umožnilo, aby se s ním lépe seznámil. Ryanův dar mluvení v jiných jazycích byl pro Billa choulostivou záležitostí; ale Bill si vážil bezúhonnosti Ryanova křesťanského života. Tento muž byl velice pokorný, odevzdaný modlitebnímu životu a byl veden Pánem.
John Ryan bydlel v Dowagiac ve státě Michigan, v malém městečku asi 450 km severně od Jeffersonville, těsně za hraniční čárou státu Indiana. Také i on pozval Billa k sobě na návštěvu, snažil se jej nalákat vyprávěním o báječném rybaření v nedalekém jezeru Pawpaw.
Pro Billa to bylo opravdové pokušení. Ač po celá léta nevěděl, co to je dovolená, výdaje na takovou cestu byly pro něj značné. Hope se podařilo ušetřit ze svého výdělku v továrně 8 dolarů. Bude možno zdůvodnit útratu tak těžce vydělaných manželčiných úspor na prázdninové výdaje, když doma zůstávalo tolik nedořešených věcí, na které by měly tyto peníze být věnovány? Ale Hope byla jiného názoru. Když ušetřila tyto peníze ze svého výdělku, cítila, že má právo rozhodnout o tom, co se týkalo jejich útraty — a jejím přáním bylo, aby si její manžel odpočinul. Bill s tím nakonec souhlasil a přál si, aby ona jela s ním. Ale Hope to nepřijala a zdůvodnila to tím, že raději zůstane doma a bude opatrovat svého devítiměsíčního Billy Paula. Kromě toho už byla Hope ve třetím měsíci těhotenství se svým druhým dítětem, měla obvyklé potíže nevolnosti žaludku se zvracením. Byla přesvědčená, že taková cesta by jí neprospěla.
A tak v červnu 1936 Bill natankoval benzín do své „T“ fordky a vyrazil na sever na dovolenou. Když přijel do Dowagiacu ve státě Michigan, paní Ryanová jej vlídně přivítala. K Billovu překvapení však John Ryan nebyl doma. Paní Ryanová mu vysvětlovala: „Pán ho poslal někam na jih do Indianapolis.“
Bill si prohlížel tuto malou, dvoupokojovou chatrč. Kredenc neměla dvířka, a tak se mohl přesvědčit, že byla prázdná. „Ty dovolíš manželovi odjet a nechat tě doma, aniž by ti nechal něco k jídlu?“
„Ó, bratře Bille, on je ale služebníkem Božím,“ řekla.
Bill si pomyslel, Pán žehnej tvému starému věrnému srdci, sestro. Pokud máš takové přesvědčení o svém manželovi, pak jej nebudu ani já kritizovat.
Po celodenním rybaření na jezeru Pawpaw, přinesl Bill paní Ryanové svůj bohatý úlovek. Neměla však doma ani sádlo, na kterém by mohla ryby usmažit, a tak Bill zajel do města a nakoupil nějaké potraviny.
V sobotu ráno Bill vyrazil na zpáteční cestu. Když projížděl malým městečkem Mishawaka v Indianě, všiml si auta s velikým nápisem na dveřích: „JENOM JEŽÍŠ“. Bill si pomyslel: „Co to má znamenat?“ Pak uviděl další auto s nápisem na dveřích: „JENOM JEŽÍŠ“; pak další a další. Ten znak byl vidět všude, byl nalepen na kadilacích, buicích, fordech, dokonce i na bicyklech. Se zvědavostí se Bill pustil za jedním z nich, a to jej přivedlo k velikému kostelu na okraji města. Okolní ulice a parkoviště byla nacpána zaparkovanými auty, a většina z nich měla ten zvědavost vzbuzující nápis: „JENOM JEŽÍŠ“. Když se Bill přiblížil k budově, zaslechl z otevřených oken zpěv. Zpěv shromážděných byl provázen výkřiky a povyky jednotlivců. Podobalo se to bohoslužbě, kterou Bill viděl v Louisville, když navštívil skupinu, které říkali Dům Davidův. Pomyslel si: „Aj, tady uvidím, co to je být náboženským fanatikem.“
Zaparkoval tedy auto a vešel dovnitř. Svatyně byla naplněná nejméně dvěma tisíci lidí, jak bílými, tak i černými. Bill byl nucen se postavit dozadu a hledět ponad hlavami zástupu, aby mohl sledovat, co se tam děje. Někde vpředu hrálo piano. Lidé tleskali a s vervou zpívali: „Jeden z nich, jeden z nich, jsem tak rád, že jsem jeden z nich…“ Ženy tak křičely, že Bill měl husí kůži na zádech. Pak někdo začal velice usilovně tancovat v uličce. V okamžiku se k němu přidali další. Celý dav se dal do pohybu a začal se v rytmu hudby kolébat.
Bill si nejdříve pomyslel: „Aj! Och! Co za církevní mravy! Co se to, propánakrále, děje s těmi lidmi?“ Ale čím déle tam stál, tím lépe se cítil. Začal přemýšlet: „S těmi lidmi je všechno v pořádku. Oni nejsou blázni; oni jsou tak uchváceni.“
Když začalo kázání, Bill se dozvěděl, že to byla celostátní konference Letniční církve. Konala se zde na severu kvůli rasové segregaci, která jakožto morová rána přetrvávala na jihu. Nějaký mladší kazatel hovořil o křtu Duchem svatým, a když kázal, ukazoval prstem. Bill měl dojem, že ukazuje zrovna na něj. Ten kazatel se neustále odkazoval na taková místa Písma, jako Skutky 2:4:
„A všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“
Skutky 2:38:
„Čiňte pokání a ať se každý z vás pokřtí ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.“
Skutky 10:44, 46:
„A když ještě Petr mluvil ta slova, Duch svatý sestoupil na všechny, kdo poslouchali Slovo… slyšeli je totiž, jak mluví jazyky.“
Toto je část Bible, pomyslel si Bill. Předtím jsem to neviděl. Snad přece jenom na tom něco je. Čím déle to poslouchal, tím více se mu to líbilo. Před skončením bohoslužby si řekl: „Mohu o těchto lidech říci jedno, oni se nestydí za své náboženství. Asi se sem večer vrátím.
Bill chtěl zůstat a přesvědčit se o tom, co to je ten křest Duchem svatým, a tak se vrátil do auta a spočítal si své drobné. Zůstal mu dolar a sedmdesát pět centů. Jelikož věděl, kolik jej bude stát benzin na cestu domů, zjistil, že mu zbývá pouhých 20 centů. To bylo málo na pronájem postele na jednu noc v turistickém útulku. Ale na tom přece nezáleželo — mohl se vyspat v kukuřičném poli. Když přijel do města, koupil si sáček sušených věnečků za jeden nikl a spočítal, že s tímto může vydržet naživu dva dny. Snědl tedy jeden věneček a vrátil se zpět na večerní shromáždění.
Před zahájením bohoslužby sestoupil z pódia muž a řekl: „Dnes večer bychom si přáli, aby všichni kazatelé, bez ohledu na denominaci, přišli a posadili se na pódiu.“ Přes dvě stě kazatelů se protlačilo nahoru a obrátilo se tváří k obecenstvu. Když se už všichni usadili, muž za kazatelnou řekl: „Nemáme dost času pro vás všechny, abyste mohli kázat, a tak bychom chtěli, aby každý z vás přišel sem k mikrofonu a představil se svým jménem, a odkud přijel.“
Mikrofon visel na kabelu ze stropu a houpal se několik desítek centimetrů nad kazatelnou. Bill ještě nikdy předtím mikrofon neviděl. A tak, když se Bill blížil ke kazatelně, zvědavě si ho prohlížel a pak řekl: „William Branham, evangelista, Jeffersonville, Indiana.“
Toho večera Bill uviděl neobvyklou a fascinující podívanou, kterou si měl zapamatovat do konce svého života. V obecenstvu seděli dva muži, kteří se zdáli být zvláštními Božími nástroji. Všiml si jich už během odpoledne a teď tam byli znovu. Jeden z nich se postavil a začal mluvit v jazycích, jako by střílel z kulometu. Pak se postavil ten druhý a vykládal v angličtině to, co ten první muž řekl v neznámém jazyku. Za chvíli se to opakovalo, ale v opačném pořadí. Bill obdivoval spiritualitu těchto mužů, a proto se rozhodl, že si s nimi musí příští den před odjezdem domů promluvit.
Když přišel čas na kázání, za kazatelnu se přibelhal starý barevný muž. Měl na sobě dlouhý, tmavý kabát se sametovým límcem. Jeho hlavu lemoval úzký, bílý proužek vlasů. Vypadal tak vetchý a křehký, že to Billa zarazilo; snad nenechají kázat tohoto vetchého starého muže, nebo snad ano?
Samozřejmě, že ho nechali kázat. Ten starý džentlmen přistoupil k mikrofonu a řekl: „Drahé děti, můj text pro dnešní večer chci vzít z knihy Jobovy.“ Otevřel Bibli a četl:
„Kdes byl, když jsem zakládal zemi? Když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plesali všichni synové Boží?“
A z tohoto odstavce místo toho, aby přivedl své téma na zem, se ten starý kazatel vrátil milióny let dozadu a popsal, co se dělo tehdy, když země byla pouhou myšlenkou v Božím rozumu. A potom se procházel časem, skrze jednotlivá období, sledoval po celou cestu až do Milénia duhu na obzoru a ještě dál, do nového nebe a nové země. Když dospěl až sem, byl tak šťasten, že zakřičel: „Sláva Bohu! Myslíte si, že jsem vymyslel nějaké nové náboženství? Bratře, mám jen nové důkazy toho starodávného náboženství! Ejchuchu!“ Vyskočil do vzduchu, srazil paty k sobě a zakřičel: „Haleluja! Nemám zde dost místa, abych mohl kázat.“ A poskočil na pódiu tak hbitě jako dítě.
Bill zíral plný obdivu. Pomyslel si: „Jestli křest Duchem svatým způsobil, že ten muž může takto jednat, co by to potom udělalo se mnou?“
Po bohoslužbě se Bill krátce zastavil u městského hydrantu, aby vypil několik doušků vody, snědl několik sušenek, a pak odjel na venkov a zaparkoval u kukuřičného lánu. Jeho sváteční, drsně utkané, proužkované, bavlněné kalhoty byly beznadějně pomačkány, a tak se je Bill pokusil vyžehlit. Položil je tedy na přední sedadlo v autě, odepnul zadní sedadlo a položil ho na kalhoty. Věřil, že váha sedadla do rána vyrovná puky na kalhotách. Pak se položil do trávy pod třešeň a modlil se: „Pane, co to vlastně je, do čeho jsem se to tak náhodně dostal? Je to ono, co John Ryan nazval letniční zkušeností? Pane, pomoz mi poznat to, co v tom vězí. Nikdy jsem neviděl tak nábožné lidi, jako jsou tito. Také nevím, co to je, co mají oni, ale cítím, že to je to, po čem touží moje srdce. Bože, dej mi najít přízeň u těchto lidí.“
Bylo dlouho po půlnoci, když svinul košili a podložil si ji pod hlavu jako polštář a zdřímnul si.
Ráno Bill zkontroloval stav svých kalhot. Nebylo to o moc lepší, ale každopádně vypadaly lépe než jeho druhé kalhoty. A košile? To byla hrůza. Billův baptistický výcvik v něm vypěstoval přesvědčení, že než se jde do chrámu Páně, je třeba si obléknout to nejlepší oblečení. Hrozil se tedy představy, že by mohl jít v montérkách a tričku. Ale potom se uklidnil. A proč ne? Nikdo mne tu nezná. Snad to nějak dopadne.
Přijel tedy do kostela včas. Svatyně se naplňovala lidmi, vedle něj se posadil barevný muž a po druhé straně nějaká běloška. Po skončení zpěvu přistoupil k mikrofonu muž a řekl: „Včera večer byl tady mezi námi na pódiu nejmladší kazatel, který je evangelistou. Jmenuje se William Branham a je z Jeffersonville, ze státu Indiana. Přáli bychom si, aby sem přišel a přinesl ranní poselství.“
Bill nevěřil vlastním uším. Pohleděl dolů na svůj ulepený oděv a podvědomě sjel níž ve své židli.
Muž opakoval: „Je tady někdo, kdo něco ví o Williamovi Branhamovi, evangelistovi z Jeffersonville? Byl zde na pódiu včera večer. Chceme, aby nám přinesl dnes ráno poselství.“
Bill se ponořil do svého sedadla ještě hlouběji. Barevný muž, který seděl vedle něj, se k němu naklonil a zeptal se: „Hele, nevíš o něm něco?“
Nechtěl tomuto muži zalhat, a tak zašeptal: „Ano, znám jej.“
„Je tady?“
„Ó, ano, on je tady ale —“
„Tak ho tedy přiveď.“
To už přivedlo Billa opravdu do úzkých. „Dobrá — aj — pohleď, bratře — to jsem já.“
Barevný muž se pousmál a přikývl hlavou. „Hned mě to napadlo, když jsem tě viděl, jak se tady schováváš. Vstaň a jdi kázat.“
„Ne, nemohu tak jít.“ Bill svíral své ušmudlané tričko.
„Tito lidé nejsou zvědaví na tvůj oděv. Jen jdi.“
„Ne, pane, nemohu.“
Hlas z mikrofonu se ozval znovu: „Našel se někde kazatel William Branham?“
Barevný muž zvedl ruku a prstem ukázal dolů na Billa a zvolal: „Tady je! Tady je!“
Bill se pomalu zvedl. Každé oko v budově hledělo na něj. Jeho tváře zčervenaly a v uších jako by se usadil oheň. Se svou Biblí pod paží kráčel středem uličky nahoru na pódium. Rozpačitě se postavil za kazatelnu. Dav jej znervózňoval; také jeho oděv jej znervózňoval. Dokonce ten moderní mikrofon jej znervózňoval. Ale nejvíce jej znervózňovalo to, že neměl na srdci nic, o čem by mohl kázat.
A tak začal: „Dobrá, drazí shromáždění, nevím toho sice moc o vašem způsobu kázání. Náhodně jsem projížděl cestou a stalo se, že…“ Položil Bibli vazbou na kazatelnu a nechal ji, aby se náhodně otevřela. Zatímco pronášel tato slova, jeho zrak sklouzl na první verš na jedné ze stránek. Byl to Lukáš 16:23:
„Potom v pekle pozvedl své oči, když byl v mukách… zvolal.“
Bill okamžitě poznal příběh o boháči, který nechal bez povšimnutí žebráka jménem Lazar. Ten boháč umřel a šel do pekla.
Bill měl již námět ke kázání. Přečetl tento příběh posluchačům, a potom kázal: „Ten boháč seděl v pekle. Proč byl v mukách? Nespatřil tam kvítí a zaplakal. A nespatřil tam děti a zaplakal. Neuslyšel tam písně a zaplakal…“ Tímto způsobem Bill pokračoval a poukazoval na konečnou tragédii života člověka, který opovrhne Evangeliem. Čím déle kázal, tím hlouběji se tito letniční lidé nořili do jeho námětu, dokud se celý ten dav nerozvířil v přívalu emocí. „Nebyl tam pokoj a zaplakal. Nebyla tam láska a zaplakal. Nebyli tam křesťané a zaplakal. Nebyl tam Bůh, tak zaplakal.“ Nakonec se rozplakal i Bill.
Dav povstal a křičel k Bohu, aby se nad nimi slitoval. V tom okamžiku se shromáždění v Billově vědomí zastřelo a ztratil se v emocionálním víru lidského pohybu. Nevzpamatoval se z toho, až dokud nestál venku před kostelem na hřbitově. Vysoký, statný muž přišel k němu a řekl: „Říkáš, že jsi evangelista?“
„Ano, pane.“
„Jsem Elder Johnson z Texasu. Co kdybys přijel k nám do Texasu a posloužil nám během evangelizace?“
Bill po očku u tohoto muže spatřil vysoké podpatky kovbojských bot. „Jsi kazatelem?“
„Ano.“
Hned poté k němu přistoupil menší muž v boxerských kalhotách s kostkovaným vzorem, jaké nosí staří hráči golfu. „Jsem kazatel Snith z Miami na Floridě. Mám pět set svatých ve svém sboru. Rád bych tě rovněž uvítal na evangelizaci.“
Bill svraštil obočí a pomyslel si, moje montérky a tričko nejsou ještě konec konců tak hrozné.
Pak k němu přistoupila nějaká žena a řekla: „Vykonávám misijní práci mezi indiány v severním Michiganu. Když jsi kázal, Pán mi sdělil, abych tě požádala, abys mi přišel pomoct s prací mezi indiány.“
„Moment,“ řekl Bill, „dovol, abych si vzal kousek papíru a poznamenal si to.“ Zatímco si psal jméno a adresu, přicházeli další s tímtéž požadavkem — dokud Bill neměl tolik pozvání, že by mu to naplnilo celý rok usilovným cestováním. Bill se cítil jako v extázi. Jeho život se tedy změní. Nemohl se dočkat chvíle, kdy se vrátí domů a řekne to Hope.
Ale předtím, než odjel domů, byli tady ještě dva muži, se kterými se chtěl setkat. Hledal v zástupu před kostelem tak dlouho, dokud nezahlédl muže, který na něj zapůsobil během ranního shromáždění tak mocným dojmem jazyků a jejich výkladů. Bill se k němu prodral a představil se.
„Ááá, to jsi ty ten mladý muž, který dnes ráno kázal,“ řekl ten starší pán. „Přijal jsi křest Ducha svatého?“
„Jsem baptista.“
„Ale přijal jsi křest Ducha svatého poté, když jsi uvěřil?“
„Víš, bratře, nemám to, co máte vy, to vím.“
„Mluvil jsi v jazycích?“
„Ne, pane.“
„Mohu ti tedy na rovinu říct, že nemáš Ducha svatého.“
Bill pokrčil rameny. „Ano, pokud to je to, co obnáší křest Duchem svatým, pak to určitě nemám.“
Rozhovor pokračoval dál a Bill pozorně sledoval toho muže, zkoumal jeho ducha. Ačkoli ještě nerozuměl té jedinečné moci, kterou měl, učil se, jak ji používat, aby dosáhl svého cíle. Objevil totiž, že když se chce o někom něco dozvědět, může to odhalit, pokud si delší dobu promluví s dotyčnou osobou, aby se mohl kontaktovat s jejím duchem. Ten starší křesťan tedy vycítil, že se děje něco neobvyklého, protože jeho oči se prudce a nervózně pohybovaly sem a tam. Bill pokračoval ve svém rozhovoru a brzy na to se dostavilo vidění. Bill pocítil úlevu — ten muž byl ryzím, opravdovým křesťanem.
V přesvědčení, že je na správné cestě, Billova duše vzplála touhou poznat Boha více. Cestou zpět k autu procházel kolem toho druhého muže, který jej tolik upoutal v tom obecenstvu. Bill se mu rovněž představil.
Ten muž se zeptal: „Do které církve patříš?“
„Jsem baptista.“
„Nemáš ještě Ducha svatého, že ano?“
„No, nevím. Vím, že nemám to, co máte vy.“
„Mluvil jsi už v jazycích?“
„Ne.“
„Pak ho nemáš.“
A zatímco spolu rozmlouvali, Bill hledal způsob, jak rovněž uchopit ducha tohoto muže. Když se nakonec dostavilo vidění, život toho muže se odhalil takovým způsobem, jako kdyby prasklo shnilé vejce. Bill spatřil, že ten muž byl ženatý s tmavovláskou, ale momentálně žil s blondýnkou, se kterou měl dvě děti. Vidění pokračovalo až do podrobnějších detailů. Zde stál očividný pokrytec. Ten muž nebyl „Jenom Ježíš“; on byl „Jenom neděle“. Ve vidění jej Bill spatřil, jak sedí v hostinci, pije a proklíná; a pak jak sedí v neděli v kostele, mluví v jazycích a prorokuje! Bill se s hrůzou přikrčil. „Pane, promiň mi. Ten duch uprostřed těch lidí musí být falešný, jak by jinak mohl ten pokrytec stát v kostele a prorokovat?“
Bill se omluvil a rychle vyhledal své auto. Utíkal z Mishawaka a myšlenky se v jeho hlavě hemžily jako jeho ojeté auto, když se pohupovalo nahoru a dolů po vozovce. Pane, tomu nerozumím. Jak může pravý Duch svatý padnout ve stejnou chvíli na pravého křesťana a zároveň na toho pokrytce? To přece není možné. Možná jsem byl podveden, ale takovou věc nemohu v Bibli vidět. Myslím si, že bych celý ten podnik s jazyky a proroctvími měl rychle opustit.
Pak si Bill vzpomněl na to, co řekl Ježíš u Marka 16:
„Kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen, ale kdo neuvěří, bude odsouzen.
Ty, kdo uvěří, pak budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit v nových jazycích…“
Bill si pomyslel, to je tedy Písmo. Jak se k tomu mám postavit?
Tato otázka se nevyřešila sama, a tak ji nechal být; místo toho se ve svých myšlenkách soustředil na to, co by měl podniknout ve věci těch pozvání, která měl v zadní kapse. Jeho duch tím ožil; jeho sen rozprostřel křídla jako orel, jenž se vznáší nad oblaky a s očekáváním hledí na svou budoucí cestu. Vzpomenul si také na to, co mu bylo Pánem řečeno při kladení úhelného kamene modlitebny: „Konej práci evangelisty…“ vypadalo to nyní tak, jako kdyby sám Bůh tuto cestu pro něj klestil.
Mezitím co Bill přijel domů, cítil se tak unesen, že byl hotov zabalit si věci a na druhý den vyrazit na cestu. Hope k němu chvatně přiběhla, její tmavé vlasy vlály ve větru. Jakmile ji objal, Hope vycítila jeho nadšení. „Bille, z čeho máš takovou radost?“
„Miláčku, našel jsem největší církev na světě.“
„Kde jsi byl?“
„V okolí Mishawaka. Miláčku, to je církev! Tito lidé pláčou a křičí; nestydí se za své náboženství.“ Hope skepticky svraštila obočí: „Nejsou to ti letniční fanatici, že ne?“
„Nevím, co to jsou za fanatiky, ale oni mají to, co já potřebuji. Viděl jsem devadesátiletého muže, který znovu omládl. Někteří z nich mluví v jiných jazycích, jiní je vykládají. A kázání! Kážou, až jim dojde dech, pak kleknou na podlahu a vrátí se zpět, popadnou dech a pokračují dál. Nic takového jsem ještě ve svém životě neviděl. A pohleď.“ Zde se Bill předvedl listem papíru s jejich jmény a adresami. „Všichni tito pastoři mě zvou k sobě, abych přijel a kázal v jejich sborech, počínaje Michiganem až po Texas. Ukončím tedy pracovní poměr, opustím svůj sbor a začnu kázat na plný úvazek mezi těmito lidmi. Mám tolik pozvání, že s tím vystačím na celý rok. Půjdeš se mnou?“ Hope odpověděla bez jakéhokoliv zaváhání: „Bille, když jsem se za tebe vdala, slíbila jsem ti, že k tobě přilnu, dokud nás smrt nerozloučí. Samozřejmě, půjdu s tebou.“
Dalším krokem bylo oznámit tuto věc rodičům. Když Bill přišel ke své mamince, Ella řekla: „Bille, vzpomínám si na ten sen, který jsem měla několik dnů po tvém obrácení. Viděla jsem tě tehdy na bílém obláčku, jak jsi kázal celému světu.“
Bill si matně vzpomněl, že mu před léty o takovém snu vyprávěla. Pokrčil rameny. „Dobrá, o celém světě nevím, ale rozhodně budu kázat po celých Státech. A mami, měla bys vidět, jak jsou tito lidé nadšení pro Ježíše. Oni se ani trošku nestydí vykřiknout Jeho jméno.“
„Dávno tomu jsme měli v Kentucky lidi, kterým jsme říkali baptisté starého ražení. Oni se rovněž tak chovali, křičeli, volali. To je, Bille, opravdové náboženství vyvěrající ze srdce.“
„Věřím v náboženství, které lze pocítit srdcem, mami.“
Pohladila jej po rameni. „Já vím, že ano, Bille. Důvěřuji Bohu, že ti požehná.“
Ale když přišli k matce Hope, to už byla jiná historie. Mezitím se pan a paní Brumbachovi rozešli. Charlie Brumbach se přestěhoval do Fort Waynu v Indianě. Paní Brumbachová bydlela nadále ve svém domě v Jeffersonville. Seděla právě na verandě s Hope a svou matkou, když Bill řekl: „Paní Brumbachová, našel jsem vzácnou skupinu lidí. Máme v plánu společně s Hope odcestovat za těmito lidmi.“ Pak vyprávěl svůj příběh z Mishawaka.
Paní Brumbachová svraštila čelo: „Williame, dávám ti tímto na vědomí, že nikdy nedovolím, aby si moje dcera zavdávala s takovou bandou letničních fanatiků, s takovou lůzou.“
„Ó! Paní Brumbachová, to je nejšťastnější skupina lidí na světě. Oni se za své náboženství nestydí. Mně se to náramně líbí.“
„Je to lůza,“ trvala na svém, „nejsou nic jen smetí! Neuvědomuješ si, že to jsou lidé, kteří byli vypuzeni ze všech ostatních církví? Nikdy ti nedovolím, abys mou dceru tahal mezi takovou spodinu. To je ale nápad!“
„Ale, paní Brumbachová, v hloubi srdce cítím, že Pán si přeje, abych opravdu s těmito lidmi šel.“
„To je smetí,“ opakovala. „Williame, proč se neusadíš ve svém sboru, dokud nesplatíš dluh; pak se starej o byt a chovej se jako člověk, který má zdravý rozum. Myslíš si, že bych mohla být šťastná, kdybych viděla svou dceru, jak ji vláčíš napříč zemí — dnes by se najedla, zítra by neměla dát co do úst; a nikdy by neměla příležitost se slušně obléct?“
„Paní Brumbachová, tady nejde o oblékání. To je věc, ohledně které cítím, že je Boží vůlí, abych ji konal.“
„Ne, opravdu ne, nikdy nedovolím mé dceři jít mezi takovou lůzu.“ Zde se paní Brumbachová obrátila a zlostně se podívala na Hope, jako by ji chtěla obvinit, řekla jí: „A pokud to uděláš, přivedeš svoji matku do hrobu se zlomeným srdcem.“
Hope zděšeně řekla: „Mami, myslíš to vážně?“
„Přesně tak, jak jsem to řekla.“
Hope se rozplakala. Bill ji objal. „Paní Brumbachová, ale to je moje žena.“
„Ale ona je mou dcerou!“
Bill namítl: „Jistě, madam.“ Postavil se a odcházel z verandy k autu.
Hope běžela za ním. „Bille, nehledě na to, co řekla moje matka, já stojím za tebou.“
„Ó, v pořádku. Zapomeňme na to.“
„Ale, Bille, pokud cítíš, že Bůh si to přeje, pak musíš jít.“
Bill si povzdechl. „Miláčku, myslím si, že nosím vodu na obou ramenech, ale nechci urazit tvoji matku. Co kdyby se jí skutečně něco stalo během naší cesty? Pak by sis do konce života vyčítala, že jsi zlomila srdce své matky. Odložme to na nějakou dobu.“
A tím Bill ignoroval to první Boží volání k celonárodní evangelizaci. Brzy se ukázalo, že to byla ta největší chyba, jaké se dopustil ve svém životě, jejíž následky se měly brzy nato dostavit.