Johannesburg se zachvěl v náporu seismického otřesu způsobeného službou Williama Branhama a roznítil duchovní chvění napříč celým jižním cípem Afrického kontinentu. Ti, kteří navštívili první shromáždění, telefonovali svým rodinám a přátelům, a vyprávěli jim všechno, co viděli. Večer co večer byl zástup větší a větší. Ve středu večer 8. října roku 1951 (což byla třetí Billova noc v tomto městě) víc než 17 000 lidí se namačkalo do sálu v parku Maranatha, aby byli svědky toho, jak působí dar rozpoznání. Mnozí z těch, kteří přišli, byli nemocní, ale odcházeli uzdraveni. Téměř všichni pociťovali, že jsou povzbuzeni k tomu, aby šířili dál zprávu o tom, že prorok navštívil Afriku a že Ježíš Kristus v tomto prorokovi žije, a koná tytéž skutky, které konal, když procházel palestinskými cestami — uzdravuje nemocné, kulhavé, hluché a němé a slepé, a zjevuje tajemství srdcí. Zdá se, že neexistuje věc, která by byla nemožná.
Ve středu ráno pozvalo Billa na společnou snídani Sdružení lékařů Jižní Afriky. Jejich mluvčí řekl: „Kazateli Branhame, mnozí lékaři v Jižní Africe jsou křesťany. My jsme se stali lékaři proto, abychom pomáhali lidem. Z počátku jsme k tobě byli nedůvěřiví a mysleli jsme si, že snad budeš ve svých kázáních sdílet názory Křesťanské vědy, že lékaři a medicína je v podstatě špatná a měli bychom se jich zbavit. Ale nyní je nám zřejmé, že ty vlastně lékaře podporuješ. My věříme v Božské uzdravení, a to v takové, jaké kážeš. Kazateli Branhame, ačkoliv ještě neskončila inkubační doba po injekci, kterou jsi dostal proti Žluté zimnici, dáváme ti svolení k cestování po celé této zemi. A nejen to, otvíráme dveře našich nemocnic a všem pacientům, kteří budou chtít navštívit tvá shromáždění, se to budeme snažit umožnit.“
Po snídani přišel Ern Baxter k Billovi a řekl mu: „Bratře Branhame, mám pro tebe několik zpráv. Vím, jak velice si přeješ odjet do Durbanu, ale místo toho, abychom z Johannesburgu odjeli rovnou na toto místo, Národní výbor připravil cestovní plán, který nás povede 1 600 kilometrů jižně do Kapského města a pak nahoru po východním pobřeží do Durbanu. Co na to říkáš, jsi s tím spokojen?“
„Na tom mi až tak nezáleží, pokud se jen dostaneme do Durbanu,“ odpověděl Bill, „protože pociťuji, že jsem tam veden. Kdy máme vlastně odjet?“
„Pozítří.“
Tato zpráva byla pro Billa velice bolestivá, protože zde v Johannesburgu teprve začali. A nejenže obdrželi souhlas místního Sdružení lékařů, ukazovaly se i příznivé zprávy v tisku, což se Billovi stávalo nepříliš často. Shromáždění probíhala k obecné spokojenosti. Každý večer zástupy vzrůstaly, stejně tak jako množství uzdravení a zázraků. Proč bychom měli tak brzy odjet? To přece nedává žádný smysl. Ale tentokrát na to neřekl nic. Koneckonců byl zde v Jižní Africe jenom hostem Sdružení kazatelů, a tak mu to připadalo správné, aby všechny přípravy nechal na nich.
Večer po shromáždění upadl Bill do neklidného spánku. Asi ve dvě hodiny ráno byl probuzen nějakým zvláštním ječením. Klopýtal k oknu ve své ložnici, aby se podíval, co je to za ptáka, který vydává takový zvláštní zvuk. Neviděl nic jiného než rákosí, které se kolébalo ze strany na stranu, za mírného větru. Vrátil se do postele, snažil se znovu usnout, ale nešlo to. Pomyslel si: „Možná kdybych začal číst, mohl bych znovu usnout.“ Rozsvítil tedy světlo, opřel se o zadní čelo postele a otevřel Bibli.
Najednou se jeho kůže začala chvět a vlasy vzadu na hlavě se začaly ježit. Pozvedl zrak od Bible a spatřil anděla Páně stojícího uprostřed místnosti; jeho bílé roucho se skvělo a zářilo ve světle elektrické lampy, vánek z otevřeného okna si pohrával s jeho dlouhými tmavými vlasy. Po fyzické stránce byl impozantní postavou, jeho výška dosahovala dvou metrů a vážil kolem 100 kilogramů. Ale po nadpřirozené stránce to byla postava děsivá a působila, že Billova hruď byla v sevření, jako kdyby byla svázána pevným uzlem strachu.
Anděl si založil ruce na prsou a přísně pohleděl na Billa a řekl: „S těmito muži do Kapského města nejezdi. Následující dva týdny zůstaň zde, v Johannesburgu, a konej shromáždění tady. Zítra se potkáš s mužem…“
Zatímco anděl mluvil, pokoj se zastřel, jako kdyby se nalila voda na vodovkami čerstvě namalovaný obraz. Když se barvy slily dohromady, Bill zjistil, že se dívá na muže kavkazského vzezření, opáleného a energického, který vypadal asi tak na padesát. Měl malé uši a veliký plochý nos. Na hlavě měl safari klobouk, obtočený pásem z leopardí kůže. Vidění ukazovalo toho muže, jak spí a prožívá nějaký šokující sen.
Anděl řekl: „Tento muž, to je Sidney Jackson a on má zde na severu svoji zemědělskou usedlost. Je to velký lovec a může tě vzít na safari. Po dvou týdnech pobytu v Johannesburgu musíš dalších deset dnů věnovat lovu se Sidneyem Jacksonem. A pak pojedeš přímo do Durbanu a zůstaneš tam, dokud tě neodvolám. Pokud tyto věci uděláš, pak ti dám tuto zemi.“
„Ale jak mám přesvědčit ty ostatní lidi? Oni už přece mají svůj cestovní plán hotový.“
„Abys poznal, že to je vůle Páně, zítra tě kazatel Schoeman vezme do Johannesburgu…“ Scéna se změnila a Bill uviděl roh ulice vedle parku. Na okraji příkopu rostly jasné různobarevné květiny. Nějaká žena afrického původu oblečena do purpurových šatů stála v blízkosti nároží této ulice. Anděl řekl: „Dej to na vědomí kazateli Schoemanovi. Pak tě vezmou do Pretorie…“ Pak se scéna přesunula na dálnici, kde nějaká mladá africká žena prodávala korálky, při okraji silnice. Její vlasy byly z jedné části jejího čela ostříhány a tím odhalovaly ošklivou jizvu. Zatímco si prohlížel její korálky, Bill uslyšel skřehotat nějakého podivného ptáka, který letěl přes cestu. Zde anděl řekl: „Připomeň Ernu Baxterovi, že jsi mu o tom říkal, že se to stane, aby mohl poznat, že je to ‚tak praví Pán‘. Když se dostaneš do Pretorie, oni tě vezmou na určité místo, aby ses modlil za muže, který si myslí, že má rakovinu kyčle, ale on se mýlí. Trpí následkem špatného chirurgického zákroku. Během nedávné operace sklouzl nůž v chirurgově ruce a říznul na nesprávném místě. Za tohoto muže se nemodli, protože on zemře.“
Vidění se kolem něj rozplynulo a Bill zjistil, že je tam, kde byl před chvíli; sedí na své posteli, zády se opírá o zadní část postele, svou Bibli má v klíně a pot mu stéká po jeho spáncích. Anděl Páně už byl pryč.
Bill vběhl do vedlejšího pokoje, aby to sdělil svému manažerovi. „Bratře Baxtere, probuď se. Právě jsem se setkal s andělem Páně, který mi řekl, že nesmíme přistoupit na cestovní plán Národního výboru.“
Ern Baxter si protíral ospalé oči, zavrtěl hlavou a něco zamumlal. „No dobrá, budeš o tom muset zítra říct bratru Schoemanovi.“
Druhý den ráno Bill hledal kazatele Schoemana. Našel jej zrovna ve chvíli, když šel na procházku. Bill jej poprosil, jestli by nebyl tak laskav a kousek se sním, neprošel. Když se pak vraceli z procházky a blížili se k jeho usedlosti, Bill sdělil svému hostiteli o andělově návštěvě uplynulé noci. „A tak bratře Schoemane, vidíš, že budeš muset zrušit tento cestovní plán.“
Schoeman si projel rukou po své plešaté hlavě a řekl: „Bratře Branhame, to nemohu udělat. Jsou již stanovena všechna data a poslední opatření již byla také udělána. Zítra ráno odjíždíme do Klerksdorpu. V žádném případě to nemůžeme odvolat.“
„Ale tady je důvod, a to zcela závažný důvod. Pán mi řekl, že tam nesmím odjet.“
„Je mi líto, bratře Branhame, ale my musíme dodržet náš cestovní plán. My jsme na tento účel již věnovali tisíce dolarů za reklamu a lidé nás tam budou očekávat.“
Když naléhal na to, aby byl cestovní plán zrušen, Schoemanem to ani nepohnulo. Kolem a kolem se tomu vzpíral, a argumentoval kolem toho. Nakonec Bill zklamáním zmlknul. V dané chvíli ještě neuspěl. Ale v podstatě ještě nevyužil všechny argumenty. To si nechá, až bude k tomu příležitost, až budou sedět u snídaně.
Předtím než dojeli na jeho statek, Schoeman odbočil a vjel bránou na příjezdovou komunikaci. Ještě předtím, než se dostali k jeho domu, projížděli kolem muže a ženy ve středním věku, kteří šli proti nim. Jakmile Schoemanovo auto míjelo tento pár ve vzdálenosti asi jednoho metru, Bill toho muže poznal. „Bratře Schoemane, zastav!“ Schoeman překvapeně šlápl na brzdy a Bill vyskočil z auta, a představil se tomuto páru.“
„Dobrý den, já jsem bratr Branham.“
„Bratře Branhame, já jsem přišel za tebou. Jmenuji se …“
Sidney Jackson s manželkou
„Já vím,“ přerušil jej Bill. „Ty se jmenuješ Sidney Jackson. Anděl Páně mi řekl, že mám odjet na tvoji usedlost a odpočinout si tam. Také mi sdělil, že jsi mě viděl ve snu, jak jsem kouřil cigaretu, ale chtěl bych ti říct, že já nekouřím. Pán ti jenom tím chtěl ukázat, že mu budu neposlušný, jestli udělám to, co chce Národní výbor, abych udělal. Ale o tom si popovídáme později. Brání ti něco v tom, abys šel s námi na snídani?“
„S radostí půjdu,“ odpověděl Jackson s výrazem překvapení ve tváři.
„Dobrá. Mimochodem, Marrion, to je moje prostřední jméno.“
Sidney Jackson otevřel ústa, jako kdyby chtěl něco říct, ale byl až příliš ohromen na to, aby to mohl udělat.
Po snídani Bill řekl: „Musím vám oznámit jednu věc. My se nesmíme podřídit cestovnímu plánu a jet do Klerksdorpu a pak dál. Pán mi sdělil, abychom zůstali po dobu dvou následujících týdnů zde v Johannesburgu, a pak mám odjet na usedlost pana Jacksona, máme si spolu zalovit, a tím si mám dopřát několik dnů odpočinku. Pak mám jet rovnou do Durbanu a zůstat tam, dokud se mi On sám neozve. Připadá mi, že v Durbanu bych měl zůstat asi měsíc.“
Pro každého z nich to byla velice nepříjemná chvíle. Ern Baxter řekl: „Bratře Branhame, pokud se jedná o mě, já souhlasím, ale musíš obdržet souhlas Národního výboru.“
„Dobrá, já jsem již o tom řekl bratru Schoemanovi a on je vedoucím toho výboru. A vám jsem to teď oznámil taky.“ Bill se pak obrátil na kazatele Schoemana a dodal: „Abys věděl, že to je pravda, dnes, když pojedeme do města, uvidíme jistou černou Afričanku, která na sobě bude mít nachové šaty.“
Na Schoemanově obličeji bylo vidět nevěřící výraz. „Bratře Branhame, žiju zde celý svůj život a ještě jsem nikdy neviděl žádnou domorodou ženu, že by byla oblečená do nachových šatů.“
„Dobrá, pak jednu takovou dnes uvidíš. Bude stát vedle parku, kde bude větší počet laviček a lidé tam budou prodávat květiny.“
Schoeman svraštil čelo: „Vím, kde ten park je.“
„Budeme kolem něj dnes projíždět,“ řekl Bill. „Později pak bratr Baxter a já, pojedeme do Pretorie, uvidíme u cesty domorodou dívku, zastavíme u ní a ona bude prodávat korálky. Bude mít na čele z části ostříhané vlasy, které budou odhalovat velikou jizvu. Zatímco si od ní budeme kupovat nějaké korálky, uvidíme podivného ptáka letícího na druhou stranu cesty. Skrze tato znamení poznáte, že to, co jsem vám řekl, se zakládá na pravdě. Pán si nepřeje, abychom přijali tento cestovní plán a odjeli na jih.“
Kazatel Schoeman se ohradil. „Promluvím si o tom se zbývajícími členy výboru a uvidíme, co na to řeknou.“
Ale oni měli spoustu dalších povinností. Asi v deset hodin pan Schoeman požádal Billa, aby s ním odjel do města. Na chvíli se zastavili v Schoemanově kanceláři. A pak na zpáteční cestě na jeho statek uviděl Bill park, který spatřil minulé noci ve vidění. Poklepal kazateli Schoemanovi na rameno a ukázal na domorodou ženu, která byla oblečena do nachových, tmavě červených šatů. Pan Schoeman jen konstatoval: „No a co asi z toho můžeme vyvodit?“
Když se vrátili zpět na statek, Bill se setkal s Justusem duPlessisem, mužem, který měl být jeho překladatelem do afrikánštiny během zbývajícího pobytu v Jižní Africe. DuPlessis byl elegantně oblečen do třídílného vycházkového obleku, měl plešaté čelo a hubené líce, v jistém smyslu se podobal panu Schoemanovi, s výjimkou brýlí a kníru. DuPlessis se Schoemanem měli odjet do Pretorie, (bylo to asi řádově 45 kilometrů vzdáleno od Johannesburgu), aby se pomodlili za nějakého umírajícího muže. Poprosili Billa, jestli by nejel s nimi. „Jistě,“ svolil Bill. Připojil se k nim i Ern Baxter. Cestou Justus duPlessis vysvětloval svým americkým spolucestujícím něco o jihoafrických pochoutkách a o africké kultuře. „Na tomto úseku silnice,“ vysvětloval dále, „stojí obvykle celé tucty domorodých prodavačů. Postaví si vedle silnice stánky a doufají, že projíždějícím motoristům prodají nějaké věci, které sami zhotovili. Zastavíme se a promluvíme si s některými z nich, abychom viděli, jaké výrobky prodávají. Možná, že si budete chtít koupit nějaký suvenýr.“
Bill jemně šťouchnul svého manažera, ale ani slovem se nezmínil před Justusem duPlessisem o vidění, které měl minulé noci. Kilometry ubíhaly, ale oni nenarazili ani na jednoho prodavače. „To je zvláštní,“ řekl, duPlessis. „Obvykle je tu spousta těchto prodavačů.“ Později pak rozhovor přešel na jiné téma. Když pak ujeli ještě dalších několik kilometrů, projížděli kolem dívky, která stála osamocena ve stánku těsně vedle silnice. DuPlessis byl tak zabrán do rozhovoru, že ji ani nepostřehnul. Když ujeli ještě asi o půl kilometrů dál, skončil v rozmluvě a umožnil tak Billovi, aby se zmínil o tom, že před chvílí projeli kolem prodavače. DuPlessis si vzpomněl na to, co slíbil, a tak se otočili, a vrátili se zpět.
Domorodá dívka prodávala ručně vyráběné korálky. Její obličej byl pozoruhodný, protože na jedné straně čela měla hlubokou jizvu. Ern Baxter si ji vyfotografoval. Pak uslyšeli nějaký skřehot, otočili se a uviděli velikého barevného ptáka, který rychle přelétával na druhou stranu silnice. Baxter řekl: „Koukej, bratře Branhame. Není to zvláštní pták?“
Schoeman dodal: „To je divoký páv.“
Bill je upozornil na tu dívku s jizvou na čele a zeptal se svých společníků: „Vzpomínáte si na to vidění, o kterém jsem vám vyprávěl dnes ráno?“
Baxter si sundal brýle. Jeho oči byly vytřeštěny úžasem: „Bratře Branhame, to je přesně tak, jak jsi nám řekl, že to bude.“
Bill se přísně podíval na předsedu a řekl mu: „Bratře Schoemane, já přece nemohu vzít v úvahu váš cestovní plán pro zítřejší den. Je mi líto, že to zasahuje do plánů vašich kazatelů, ale Pán mi řekl, abych to nedělal.“
Pan Schoeman podrážděně vyprskl: „Bratře Branhame, my to musíme udělat.“
„Ó, vy to musíte udělat, ale já ne.“ Bill se otočil a vracel se zpět k autu.
Ern Baxter jej přidržel a zašeptal: „Bratře Branhame, kdyby se to stalo v Americe, pak bych měl jako tvůj manažer autoritu na to, abych mu řekl, že tento cestovní plán na jih nepřijímáme. Ale tady jsme odkázáni na milost a nemilost těchto kazatelů. Oni nemají pochopení pro tvé vedení, které se zakládá na viděních. Já stojím stoprocentně za tebou; ale něco jiného je přesvědčit tyto muže, aby to pochopili.“
„Dobře, ať už to chápou nebo ne, já vím velice dobře, co mi Pán řekl a nemíním od toho odstoupit.“
Druhý den ráno — bylo to v pátek 12. října 1951 — probudil Billa zvuk motorů, které běžely na prázdno na příjezdové komunikaci. Měl na sobě ještě pyžamo, když vyšel do předsíně, aby se podíval, co se to tam děje. Byl překvapen, když se dozvěděl, že jejich eskorta právě přijela, aby je odvezla na jih.
Justus duPlessis byl rovněž překvapen, ale něčím jiným. „Ty ještě nejsi hotov, bratře Branhame?“
„Ne, pánové. Já nejsem ještě ani sbalený. A nemám v úmyslu ani nikam odjet.“
„Raději by ses měl sbalit,“ řekl kazatel Schoeman. „Jakmile budeš hotov, odjíždíme do Klerksdorpu.“
Bill stál pevně na svém přesvědčení. „Já se nebudu muset balit ještě po dva další týdny a pak, když se budu muset sbalit, tak to bude kvůli tomu, že odjedu na Jacksonovou usedlost na lov lvů.“
„My jsme zde již se shromážděními skončili.“
„Vy jste zde už ukončili shromáždění?“ To Billa velice překvapilo. Nepředvídal takovou taktiku a to jej vyvedlo z rovnováhy. „To je přece směšné. Pán nám dal takovou milost a řekl nám, abychom tu zůstali. Měli bychom zde zůstat.“
„Je už příliš pozdě na to, abychom v této věci mohli cokoliv podniknout,“ řekl, du Plessis. „Všichni lidé se už rozjeli do svých domovů. Ale v Klerksdorpu na nás čekají další zástupy.“
„A jak velký je Klerksdorp?“ Zeptal se Bill.
„Je to malé městečko, má kolem 30 000 obyvatel,“ odpověděl Schoeman.
Billova čelist ohromením poklesla. Proč jsou tito lidé tak krátkozrací? „Johannesburg má 500 000 obyvatel,“ řekl. „Proč odjíždíme do takového malého městečka, jako je Klerksdorp?“
„Slíbili jsme bratrovi Fourierovi, že tě tam přivezeme,“ vysvětloval kazatel Schoeman a rychle dodal, „ale očekáváme, že tam bude deset až patnáct tisíc lidí, kteří se zúčastní shromáždění, většina z nich se sjede z okolních vesnic.“
To Billa překvapilo ještě víc. „A kde je chcete umístit? Kde se najedí?“
Kazatelé se vykrucovali a přešlapovali na místě, dívali se rozpačitě jeden na druhého, a nakonec kazatel Schoeman připustil: „Nevím, ale slíbili jsme bratrovi Fourierovi, že tam přijedeme 12. října, a tak musíme odjet dnes. A jestli jsou zde shromáždění oficiálně ukončena, můžeš klidně jet s námi.“
Bill nevěděl, co má dál dělat. Zůstávat tu v Johannesburgu už nemělo smysl, protože shromáždění zde již byla ukončena. Neochotně odešel do ložnice a začal se balit.
Venku stála tři auta připravená na 160 kilometrovou cestu, která je zavede na jihozápad do Klerksdorpu. Ern Baxter, Fred Bosworth, Julius Stadsklev, společně s Billy Paulem Branhamem jeli ve druhém autě v pořadí. Zatímco Bill se posadil do prvního auta spolu s Justusem duPlessisem a kazatelem Schoemanem a se dvěma dalšími členy Národního výboru. Byl krásný slunečný den. Kazatel Schoeman, Justus duPlessis a další členové výboru živě rozmlouvali o zázračných událostech, které viděli Boha konat v Johannesburgu. Naproti tomu Bill seděl tiše ve svých myšlenkách a rozjímal, co to znamená být neposlušný Pánově vůli. Tiše se modlil: „Nebeský Otče, já chci jet do Durbanu, jak jsi mi přikázal, ale jsem vydán na milost a nemilost těmto lidem. Můžeš mi odpustit, prosím Tě, tento můj prohřešek neposlušnosti?“
Bill však nepocítil, že by mu bylo odpuštěno. Kilometr za kilometrem, stále víc a víc pociťoval odsouzení, které se prohlubovalo, až to už déle nemohl vydržet. „Zastavte!“ Přikázal.
Řidič sjel k okraji vozovky a zastavil. „Co se stalo, bratře Branhame?“
„Zkrátka nemohu jet dál. Bratře Schoemane, budeš to muset otočit a zavézt mě zpátky do Johannesburgu. Pán mi dává jasně na vědomí, abych dál v jízdě nepokračoval.“
Zbývající dvě auta je dojela a zastavila za vedoucím autem. Kazatel Schoeman poodešel k druhému autu a řekl bratru Baxterovi a Bosworthovi: „On odmítá pokračovat v jízdě na jih. Budete si s ním muset osobně promluvit.“
Ern Baxter s Fredem Bosworthem vystoupili z auta a odešli k místu, kde stál Bill. Zbývající kazatelé se pak postavili okolo nich. Baxter se zeptal: „Bratře Branhame, co se stalo?“
„Bratře Baxtere, domnívám se, že bych měl vykonávat v průběhu následujících dvou týdnů shromáždění v Johannesburgu a pak bych se měl zúčastnit desetidenního lovu společně s bratrem Jacksonem, a pak odjet přímo do Durbanu. Jestliže teď pojedu do Klerksdorpu, proviním se neposlušností vůči Pánu.“
Nikdo z této skupiny nevěřil Billově službě hlouběji než Fred Bosworth, 74 letý veterán, kazatel, který konal velké uzdravovací kampaně již ve dvacátých a třicátých letech. Po návštěvě jednoho z Billových shromáždění v roce 1948 byl Fred Bosworth ohromen natolik, že se vzdal svého poklidného života v důchodu a stal se jedním z Billových manažerů. V této chvíli však zaujal stanovisko proti němu, což nebylo charakteristickou vlastností tohoto muže. „Bratře Branhame, ty se mýlíš. Jestliže teď pojedeme s těmito muži na jih, věřím, že budeš vidět věci nadmíru hojné a požehnané, o jaké bys ani neprosil, a které by ti nepřišly ani na mysl“ — čímž citoval epištolu k Efezským 3:20.
Bill pocítil tato slova jako nůž zrádce, který se zabodl mezi jeho žebra. „Tatínku Bosworthe, ty jsi mne zklamal! Kolikrát jsi stával na pódiu v mé blízkosti a slyšels mě říct, ‚tak praví Pán‘, mýlilo se to snad někdy?“
Bosworth odvrátil svůj zrak od Billových očí, ze kterých pociťoval bolest, „Jistě, ale tentokrát se mýlíš.“
Jihoafričtí kazatelé začali být podráždění. Jeden z nich zlostně řekl: „Copak neuznáváš, že Bůh může mluvit i skrze někoho jiného než kromě tebe?“
Bill suše odpověděl: „Tohoto názoru se jednou zastával Choré a řekl Mojžíšovi zrovna tutéž věc, ale země se otevřela, a pohltila ho.1Mojžíšova 16 Já nevím, pánové, co vám Bůh řekl. Nemohu to posoudit. Všechno, co vím, je to, co On řekl mně.“
„Bůh nám řekl, abychom připravili tento cestovní plán,“ odsekl tento kazatel.
„A mě Bůh zase řekl, abych na něj nepřistoupil,“ odpověděl mu na to Bill.
Pře pokračovala. Nakonec Ern Baxter odvedl Billa stranou a zašeptal: „Bratře Branhame, dostali jsme se opravdu do těžké situace, nemáme ani vlastní peníze ani vlastní prostředky, a tak se musíme s touto situací vypořádat diplomaticky. Přál bych si, abys už více neříkal ani slovo o lovu, protože si budou myslet, že jsi vlastně přijel do Afriky na safari. Polovina z těchto kazatelů zastává přesvědčení, že křesťanovi nepřísluší, aby chodil lovit zvěř. Když se zmíníš o lovu, budou myslet na tisíce lidí, kteří touží po tvé modlitbě a budou považovat tvůj postoj za nesprávný.“
Bill odpověděl natolik hlasitě, aby to mohli slyšet i ti ostatní: „I kdybych už nikdy v životě neměl jít na lov, to pro mě není to zásadní. Já toužím jen po tom, abych vykonal, co mi Bůh přikázal. Bratře Baxtere, ty jsi byl se mnou dostatečně dlouho, aby ses mohl přesvědčit, že když ke mně přijde vidění a řeknu něco ve jménu Páně…“
Ern Baxter jej přerušil: „Bratře Branhame, jestliže to děláš, abys byl poslušný vidění, pak do toho již více nebudu zasahovat. O čemkoliv rozhodneš, já se za tebe postavím.“ Nervózně se poohlédl dozadu na skupinu kazatelů, kteří stáli vedle prvního vedoucího vozidla.“ Ale pamatuj, že jsi závislý na Národním výboru a jelikož se již připozdívá, a je už po poledni, nemohl bys přece jen s námi jet do Klerksdorpu, aby ses tam pomodlil za ty lidi? Pak se budeme snažit vrátit zpátky do Johannesburgu, pokud na tom jen budeš trvat.“
Rozptýlené akátové stromy poskytovaly v zatáčce na silnici stín. Bill natáhl ruku a strhnul plnou hrst listů z větve, podržel je ve své dlani a pak je hodil na nohy kazatelů sedících vzadu. „Dobře,“ řekl vzlykaje, „pojedeme tedy do Klerksdorpu na dnešní večerní shromáždění. Ale zapamatujte si, ‚tak praví Pán‘, od této chvíle napořád budeme mimo Boží vůli a nebudeme prožívat nic víc než problémy, dokud se nevrátíme do Johannesburgu.‘“
Jakmile dorazili do Klerksdorpu, byli očitými svědky toho, jak Billova kampaň v Johannesburgu dokázala rozhýbat celým jihem Afriky. Více než deset tisíc lidí (evropského původu) se shromáždilo v tomto maličkém zaostalém městě, které ani zdaleka nemělo dostatečnou kapacitu na to, aby mohlo uspokojit jejich potřeby. Když se podíval na stovky provizorních stanů a malé tábory, které byly rozsety po okolních pahorcích a polích, Billův řidič vzrušeně komentoval: „Podívejte, vypadá to, že dnes večer budeme mít pěkné shromáždění.“ Bill přikývnul hlavou, pocítil lítost nad těmito lidmi, mnozí z nich byli nemocní a byli bezradně vystaveni povětrnostním podmínkám.
Dorazili do domu pastora P. F. Fouriera, kde se měli ubytovat. Večer bratr Bosworth otevřel Klerksdorpskou kampaň. Přesto však ještě předtím, než Bill stačil opustit Fourierův dům, aby odjel do shromáždění, udeřila tropická bouře. Hromy burácely jako výstřely z kanónů, zatímco obrovský liják srovnal trávu se zemí. Shromáždění bylo narychlo odvoláno, ale Baxter s Bosworthem a Schoemanem se nemohli až do půlnoci dostat domů, stejně tak i ostatní kazatelé, kteří byli ve Fourierově domě rovněž ubytováni.
„Ó, to jsme to dnes večer schytali,“ stěžoval si Fred Bosworth mokrý jako myš, zatímco si setřepával vodu z kabátu a z klobouku.
„Copak jsem vám neříkal, co se bude dít?“ Řekl Bill. „Pán mi řekl, abychom sem nejezdili. Jsme mimo Jeho vůli. Já se mám vrátit zpět do Johannesburgu.“
Jihoafričtí kazatelé nesouhlasili. Jeden z nich řekl: „Nemůžeme se vrátit zpět. My jsme to tu těmto lidem slíbili a musíme to dodržet.“
„A navíc, tyto bouřky jsou zde pořád,“ dodal jiný. Tato dnes večer pomine a zítra již bude všechno v pořádku.“
Hromobití v průběhu noci opravdu skončilo a sobotní ráno bylo jasné, teplé a nadějné. Ale toho večera, když se připravovali, aby vzali Billa do shromáždění, se přihnala na toto období neobvyklá studená fronta. Teplota poklesla k bodu mrazu a vanoucí vítr způsobil, že se chvěli chladem. Shromáždění bylo znovu odvoláno.
„Neříkal jsem vám to?“ Řekl Bill. „No a zítra večer zde bude zemětřesení.“
Členové Národního výboru se na sebe nervózně podívali. Konečně se začali pozastavovat nad slovy tohoto zvláštního muže, který tvrdil, že k němu promluvil anděl. Justus duPlessis se zeptal: „Myslel jsi to vážně, že zítra bude zemětřesení?“
„Nevím, jestli ano nebo ne,“ usoudil Bill. „Řekl jsem to jenom v přirovnání s tím, co se děje. Ale něco hrozného se musí stát, jelikož jsme mimo Boží vůli.“
Paní Fourierová podala na stůl nějaké občerstvení a pak se posadila, a naslouchala rozhovoru. Bill se ve svém křesle opřel a řekl, že v průběhu odpoledne mu bylo dáno vidění týkající se paní Fourierové, ale že je nemohl říct, dokud se všichni neposadili tak, jak mu to bylo v tom vidění ukázáno. Pak řekl paní Fourierové o věcech, které se jí přihodily v dětství; dále jí řekl, že má nemocné srdce a že má také žaludeční potíže, které jsou způsobeny nervozitou, ale aby se nestarala, protože ji Ježíš Kristus uzdravil.
Z úst jihoafrických kazatelů padala slova obdivu. Bill se zeptal: „Už mi věříte? A dále mi Bůh řekl, abychom se vrátili do Johannesburgu, zůstali tam dva týdny a odtamtud, abych odjel na usedlost bratra Jacksona; odpočinul si a pak abych odjel rovnou do Durbanu. Z Durbanu pak domů.“
Fred Bosworth na to řekl: „Bratře Branhame, jestli podnikneš to, co říkáš, nebudeš pak schopen posloužit tolika africkým domorodcům, jako když budeš cestovat po těchto menších místech.“ (Zde se všichni afričtí kazatelé odmlčeli, jelikož si uvědomovali, že většina shromáždění, která byla naplánována, byla pouze pro evropskou část populace. Bill se o této věci dozvěděl teprve později, totiž, že Durban bylo jediné místo v Jižní Africe, kde afričtí domorodci obdrží povolení ke vstupu do stejných shromáždění, ve kterých jsou afričtí běloši.) Bosworth pokračoval: „Bratře Branhame, vydáš-li se po této cestovní trase na jih, já stále věřím, že spatříš Boha nadmíru bohatého a hojného nade všechno, o co bys požádal a poprosil.“
Bill položil svou znavenou ruku na rameno svého přítele a řekl: „Bratře Bosworthe, utkali jsme se spolu v tolika bitvách a nyní jsi o mně znovu zapochyboval? Říkám ti v Ježíšově jménu, že jsme mimo Jeho vůli a nemůžeme čekat nic dobrého.“
„Ale přesto,“ podotkl kazatel Schoeman, „jsme zavázáni vůči jistým bratřím, a tak se musíme držet našeho cestovního plánu.“
Jelikož nepřijali důkazy nadpřirozeného vedení, snažil se Bill zapůsobit na zdravý lidský rozum. „Na chvíli se nad tím zamyslete a pouvažujte o tom logicky. V Johannesburgu jsme si získali přízeň novinářů a Lékařského sdružení; a jsou tam tisíce a tisíce lidí, a zařízení, kde se mohou lidé najíst a přespat. Ale tady lidé leží na otevřeném prostranství a není zde žádné zařízení, kde by se mohli najíst. Včera večer se téměř utopili a dnes v noci mrznou. Kdybyste se na to podívali jen z tohoto přirozeného hlediska, copak vrátit se do Johannesburgu vám nedává žádný smysl?“
Mezi kazateli bylo slyšet mumlání a pokašlávání a pak Schoeman odpověděl: „Bratře Branhame, my jsme investovali tisíce dolarů, abychom mohli udělat reklamu této cestě. My jsme již pronajali budovy a pozemky. Ustanovili jsme data a časy konání. Lidé si to už naplánovali a někteří jsou už na cestě. Zavázali jsme se slibem a nemůžeme vzít naše slova zpět.“
Bill řekl: „Jistě, ale já jsem přece nikomu nic nesliboval a ráno se vracím zpět do Johannesburgu.“
Justus duPlessis se zeptal: „A co tam chceš dělat, až tam přijedeš?“
A zde se Bill ocitl v pasti. Neměl ani peníze, ani nemohl sám nic podniknout na vlastní pěst. A tak i kdyby se vrátil do Johannesburgu, bylo by mu zapotřebí spolupráce právě s těmito stejnými muži, kteří mu teď oponovali, a tak se ocitl pod obrovským nátlakem. Posadil se; uvažoval o této problematické situaci. Najednou si vzpomněl na proroctví, které k němu přišlo v Shreveportu v Louisianě, když ho v něm Pán varoval, že se na něj satan chystá v Jižní Africe nastavit léčku. Bill předpokládal, že tato léčka bude mít co do činění s lékaři a démony. Ale vůbec tomu tak nebylo. Tato léčka byla právě zde! Právě zde mezi jeho křesťanskými bratry! Politické čelisti jejich denominačního systému se sevřely těsně kolem něj a držely ho pevně ve svých chladných nepoddajných zubech, a překazily mu vykonat to, co mu Pán uložil. Jeho situace se mu zdála být beznadějná.
Bill varoval své sponzory: „Jako Pavel před mnoha lety: ‚Muži, měli jste mě poslechnout a nevyplouvat z Kréty a ušetřit si toto neštěstí a škodu.2Skutky ap. 27:21 A teď bratři, Bůh má přípustnou vůli, ale já nikdy nechci dělat něco na základě Jeho přípustné vůle. Já chci jednat na základě Jeho dokonalé vůle.‘“
Členům výboru se tato myšlenka o Bohu, který má přípustnou vůli, zamlouvala. Jeden z nich prohlásil: „Myslím si, že to je právě případ, kde by bylo správné jednat na základě této přípustné vůle Boží. Bratře Branhame, co ti v tom brání, abys poprosil Pána o souhlas v této záležitosti?“
Blížila se již druhá hodina po půlnoci, takto se dohadovali již od desáté hodiny. Byli unaveni a znechuceni. Bill řekl: „Dobře, půjdu se za to pomodlit ještě jednou.“
Billy Paul Branham, který tiše naslouchal tomuto čtyřhodinovému dohadování, odešel za svým otcem do ložnice a zavřel dveře. Pozoroval svého otce, jak chodí sem a tam po místnosti, jak se dívá do okna, a sleduje, jak venku burácí vichřice. Pak se jeho otec postavil, shrbil záda a vypadal na poraženého muže. Bill přeběhl pokoj a položil ruku na rameno svého otce, a řekl: „Tatínku, ty bys neměl poslouchat tuto bandu kazatelů, dělej to, co ti bylo uloženo Bohem.“
Billy, ale já jsem roztrhán na kusy. Já nevím, jak zde mohu podniknout to, co si Bůh přeje. Nemám žádné finanční prostředky, a i kdybych se teď vrátil do Johannesburgu, nevím, jak bych tam mohl uspořádat nějaké shromáždění bez spolupráce s těmito muži. A jak vidíš, oni se mnou spolupracovat nebudou. Jestli jsem kdy stál mezi kladivem a kovadlinou, je to právě teď.
„Tatínku, i kdyby nikdo v této zemi se za tebe nepostavil, já za tebou budu stát.“
Bill objal svého syna: „Pomodli se, Billy, se mnou.“
Klekli v uličce mezi dvěma skládacími postelemi a společně se modlili. Ale krátce poté byl Billy Paul zmožen touto pozdní hodinou a tak vklouzl do svého lůžka, a usnul. Zatímco Bill byl naopak příliš ustaraný, než aby mohl usnout. Jeho myšlenky na něj dorážely tam a zpět, cítil se jako mezi kladivem a kovadlinou, a věděl, že je chycen do léčky. Tak nebo onak musel stát právě proti těm lidem, kteří ho pozvali do Jižní Afriky. Jak je přesvědčit o tom, aby ho poslechli? A co kdyby se mu podařilo je přesvědčit? Jak může vykonávat Boží vůli v Johannesburgu a Durbanu, aniž by získal tyto muže ke spolupráci? Jeho dilema mu připadalo nepřekonatelné. Ve své hlavě měl pocit, jako kdyby byl žínkou, která je ždímána víc a víc, a pozvolna je z něj vyždímána všechna vlhkost. Tato vláha vytékala z koutků jeho očí a míchala se se solí.
Kolem třetí hodiny ráno Bill pocítil přítomnost anděla Páně. V jiných případech se světlo formovalo ve vzduchu, pak se zvedlo ke stropu a zanechalo anděla Páně stát pod tímto jantarovým plamenem. Venku zuřila vichřice, prudké nárazy větru jednou sílily a pak zase slábly, a působily drnčení tabulí v okenních rámech. Bill se chvěl hrůzou. Pokaždé, když se setkával s andělem Páně tváři v tvář, pociťoval tu stejnou paralyzující bázeň. To nadpřirozeno mu nikdy nezevšednělo. Byla to nepochopitelná dimenze sotva snesitelná pro jeho lidské smysly. Ale i když se třásl, pociťoval vděčnost, že anděl přišel. Snad právě teď bude prolomen tento mrtvý bod.
Bill se zeptal: „Kdo jsou tito muži a jaké jsou jejich úmysly?“
Anděl se postavil se svýma založenýma rukama. Ačkoliv nikdy na andělově tváři nespatřil úsměv, nyní jeho pronikavý pohled vypadal hrozně. „Jdi s nimi,“ řekl anděl vážně. „Jelikož jsi již s nimi vyrazil, teď už to budeš muset udělat. Ale zapamatuj si, když s nimi odjedeš na jih, budeš za to pykat. Probuď Billy Paula a řekni mu ‚tak praví Pán‘. Zítra ráno se probudíte do krásného a teplého rána. Brzy ráno odvezou Billy Paula na nedělní školu. Jelikož se shromáždění takto opozdila, Ern Baxter se chystá poslat Billy Paula zpět, abys přišel a pomodlil se za nemocné. Buď na to připraven. Tvůj syn za chvíli odjede s mladým mužem v černém autě. Cestou se zastaví a přibere ještě jednoho mladého muže. A potom…“
Bill uviděl dva domorodce, kteří stáli poblíž eukalyptového stromu vedle mostu. Jeden z těch domorodců, který byl oblečen v bílém safari obleku, měl zvednutou ruku a držel v ní hůl, a právě se chystal udeřit tohoto druhého domorodce. Anděl řekl: „Billy Paul tě na to upozorní. Podle tohoto znamení poznáš, že jsem ti dovolil, abys odjel na jih. Ale zapamatuj si, bude tě to stát hodně trápení.“
Když vidění pominulo, anděl byl pryč. Bill probudil svého syna a řekl: „Billy, právě mě navštívil anděl Páně.“ Sdělil Billy Paulovi, co anděl říkal a pak rychle odešel do pokoje, kde spali Baxter, Bosworth a Stadsklev. „Bratři, probuďte se. Mám ‚tak praví Pán‘. Dal mi svolení k cestě s vámi na jih, ale bude mě to stát hodně trápení, protože to není dokonalá Boží vůle. Ve skutečnosti naše shromáždění nebudou tak úspěšná, jak by měla být, protože jsme tam neměli jet. Zítra ráno tato bouřka pomine…“ A pak jim vyprávěl jiné podrobnosti o tomto vidění.
Nedělní ráno bylo tiché, čisté a teplé, tak, jak to řekl anděl Páně. Billy Paul odjel na nedělní školu s Ern Baxterem a se členy Národního výboru. Krátce poté dva mladí muži v černém autě přivezli Billa zpět do domu, aby vzali jeho otce. Bill byl již připraven. Po cestě do místa shromáždění projížděli kolem úzkého mostu. A tam vedle eukalyptového stromu stáli dva domorodci, jeden z nich měl na sobě bílý safari oblek.
Billy Paul upozornil: „Koukej, tati, ten muž má v ruce hůl a chce uhodit toho druhého.“
Bill přikývnul. „Vzpomínáš si, co jsem ti řekl včera v noci, Paule? Mohu odjet na jih, ale bude mě to stát hodně trápení.“