Po návratu ze Švýcarska našel William Branham doma bílou horu pošty, která na něj čekala v jeho kanceláři v Jeffersonville. Nebylo to vůbec překvapivé. Pokaždé, když byl pryč, se jeho pošta hromadila jako neustávající sněhová chumelenice. Jeho dva sekretáři, pan a paní Coxovi, většinu z těchto věcí vyřizovali, aniž by potřebovali bezprostřední Billovu pozornost. Většina dopisů přicházela od lidí, kteří si žádali modlitební šátky. Bill odcházel do své jeskyně poblíž Tunelového mlýna a trávil tam celé odpoledne v modlitbě za tyto bílé svinuté stuhy. Pan a paní Coxovi tyto stuhy stříhali na deseti centimetrové kousky a posílali je zdarma každé osobě, která si o ně požádala. Spousta dopisů ovšem obsahovala svědectví o uzdraveních a zázracích, které se staly v průběhu kampaní nebo následkem obdržených modlitebních šátků. Tohoto druhu dopisy si odpověď nevyžadovaly.
Existovaly ovšem dopisy, které vyžadovaly osobní Billovu účast. Právě nyní měl telegramy a dopisy ze čtyř set velkých měst z celého světa s prosbou, aby v jejich okolí konal uzdravovací kampaň. Ovšemže mohl vyhovět pouze nepatrnému zlomku těchto žádostí. Zahrnul je všechny ve svých modlitbách a prosil Boha o vedení, na které místo by se měl vydat. Jeho metoda ztěžovala plánování jeho manažerům. Oni by nejraději udělali cestovní plán jeho shromáždění přinejmenším šest měsíců dopředu. On však chtěl být víc pružný, aby tak mohl vyhovět vedení Ducha svatého a dával přednost pouze krátkým oznámením. První srpnový víkend měl naplánovaná shromáždění v Campbellsville v Kentucky. Pak měl jeden týden na přípravu na cestu do Německa. Jeho kampaň v Karlsruhe v Německu měla začít 15. srpna.
Bill dostával rovněž každý týden na tucty telefonátů, telegramů a dopisů od lidí, kteří ho žádali, aby přijel a pomodlil se za ně osobně. Takový dopis častokrát obsahoval obousměrnou letenku, která jejich žádost provázela. Avšak neexistoval žádný způsob, jak by mohl cestovat a modlit se za tyto lidi osobně. Kdyby se o to pokusil, promrhal by tím celý svůj čas. A tak poté, co si přečetl jejich dopisy a telegramy, se za každého z těchto lidí modlil, a ponechal si otevřenou možnost, že jej snad někdy Bůh nasměruje tak, že udělá nějaký mimořádný výlet.
Jednoho dne, když studoval ve své pracovně, najednou jako kdyby se zdi rozplynuly. Ocitl se na chodníku nějakého města, na ulici. Žádný dům, na který se díval, mu nic nepřipomínal. Najednou se otevřely dveře bílého domu a vyšel z nich muž s aktovkou v ruce. Muž kráčel po chodníku, otevřel branku dřevěného plotu, přešel před Billem na druhou stranu chodníku, nasedl do šedého automobilu a odjel. Odněkud zezadu, přes Billovo rameno, promluvil anděl Páně: „Podívej se na tu druhou stranu brány.“ Když ji Bill otevřel, uviděl na zemi vedle obdělaného záhonu květin motyku. Anděl řekl: „Jdi k těmto dveřím, tam se setkáš se ženou v hnědém kabátě, která bude plakat, protože si dělá starosti o svého nemocného syna. Požádej ji, aby ti toho chlapce ukázala. Zavede tě do ložnice. Když odložíš klobouk na lůžko, ona ho vezme a položí na televizi. Počkej, dokud do ložnice nevstoupí žena v červeném svetru a neposadí se na postel. Když budou obě ženy v pokoji, polož na toho chlapce ruce a řekni: ‚Tak praví Pán, jsi uzdraven.‘“
Tato scéna se neočekávaně změnila. Nyní jakoby stál na ulici a hleděl oknem na nějaký obchod se smíšeným zbožím. Na stěně obchodu visely veliké výrazné hodiny. Bill slyšel rytmické tikání a skřípání. Když pohleděl na zdroj toho zvuku, uviděl nějakou ošetřovatelku, jak tlačí invalidní vozík s nějakým mužem, se skřípějícími koly. Na klíně toho muže ležela Bible. Anděl řekl: „Podívej se, kolik je hodin.“ Bill se znovu podíval na hodiny a všiml si, že je za deset minut tři. Pak anděl promluvil: „Řekni tomuto muži, aby se postavil a šel.“ v této chvíli vidění skončilo a Bill se vrátil do své pracovny.
Jako většina jeho vidění, i toto se živě zapsalo do jeho paměti. Tak jak je tomu se všemi vzpomínkami. Bill si uvědomoval, že i to může během doby povadnout, a tak první věc, kterou udělal, byla, že si každou scénu zapsal do své knihy s viděními.
O tři dny později, když četl poštu, jeden dopis jej obzvlášť oslovil; víc než ty ostatní. Nějaký muž z Denveru z Colorada, který umíral na tuberkulózu, si přál, aby Bill přiletěl do Denveru a bez prodlení se za něj modlil. Ačkoliv se tento dopis podobal tuctu ostatních dopisů, které Bill během posledních tří dnů přečetl, tentokrát Duch svatý v jeho nitru řekl: „Jdi!“
Odletěl tedy do Denveru, vzal si taxi do bydliště toho muže a modlil se za něj. Jelikož Billovi zbývalo ještě do odletu dalšího letadla do Louisville v Kentucky několik hodin, rozhodl se, že se projde do centra města. A tak procházel asi kolem tuctu městských bloků a obytných stavení v tomto okolí a najednou uslyšel, jak se otevírají dveře a spatřil muže s aktovkou, jak vychází z bílého domu a nějaká žena uvnitř domu řekla: „Na shledanou, doktore.“
„Není to zvláštní?“ Pomyslel si Bill, „jako kdybych jej už někde viděl.“ Lékař přistoupil k vrátkům bílého dřevěného oplocení, nastoupil do šedého sedanu značky Ford a odjel. V Billově mozku jako by se něco propojilo. Přešel na druhou stranu a otevřel vrátka. Vedle květinového záhonu ležela na zemi motyka. Právě tak jak to viděl před několika dny ve vidění. Přistoupil ke dveřím a zaklepal. Dveře otevřela mladá žena jenom tolik, aby se mohla podívat. Měla na sobě hnědý kabát přesně tak, jak bylo řečeno andělem. Její oči byly zarudlé a vlhké.
„Dobrý den,“ řekl Bill a sundal si klobouk. „Máte nemocné dítě, malého chlapce?“
Na obočí ženy se objevila podivná vráska: „Ano, mám. Vy jste lékař?“
„Ne, madam, jsem kazatel. Jmenuji se Branham.“
„Myslím si, že vás, pane Branhame, neznám.“
„Nejsem z tohoto města. Moje služba spočívá v modlitbě za nemocné a Pán mě nasměroval do vašeho domu. Mohl bych vašeho syna vidět?“
Na chvíli se zamyslela a pak řekla: „Proč ne?“ Předklonila se a otevřela dveře. Následoval ji do ložnice, kde se pod vrstvou přikrývek třásl malý chlapec. Bill odložil svůj klobouk na přikrývku u chlapcových nohou a matka, místo toho aby jej odložila na televizi, se posadila do křesla vedle postele. Bill si pomyslel: „Teď nemohu říct ohledně vidění ani slovo. Musím počkat, až bude všechno na svém místě. A tak se zeptal matky: „Co se vašemu synovi přihodilo?“
„Má zápal plic. Lékař právě řekl, že velice těžký.“
Oba několik minut diskutovali o stavu chlapce. A pak najednou vzala Billův klobouk a odložila ho na televizi. Bill si pomyslel: „Dobrá, ta část se vyplnila, ale stále se nemohu za toho chlapce pomodlit.“ Za nějakou chvíli vešla do ložnice starší žena v červeném svetru a posadila se. V té chvíli se matka postavila a opustila pokoj. Bill trpělivě čekal. Povídal si něco s babičkou, dokud se nakonec maminka nevrátila a všechno bylo na takovém místě, jak to spatřil ve vidění.
Bill řekl: „Teď se obě postavte.“ On se také postavil. Přistoupil k záhlaví postele, položil ruce na dítě a řekl: „Tak praví Pán, jsi uzdraven.“
Chlapec najednou zavolal svou matku, natáhl k ní ruce, ona se posadila na kraj postele, chytila jej, přiložila obličej na jeho čelo a s úžasem vzhlédla: „Nemá horečku.“
Bill se vrátil na ulici, ale marně se rozhlížel po nějakém taxíku. Byl trošku znepokojen, aby nezmeškal letadlo. A tak hbitě kráčel do centra města a rozhlížel se po nějaké křižovatce s větším provozem, kde by snad mohl zastihnout nějaké taxi. Nakonec došel k řadě obchodů. Toto místo mu připadalo vhodné, aby tam počkal na nějaké taxi. Vešel tedy do obchodu se smíšeným zbožím, aby si koupil něco sladkého. Když platil u pokladny, všiml si na stěně výrazných hodin. Na hodinách bylo za deset minut tři. Věděl, že byl na tom správném místě v pravý čas. Jakmile vystoupil z obchodu, uslyšel vrzající zvuk, tak jak to předpokládal. Nějaká ošetřovatelka tlačila po chodníku muže na invalidním vozíku. Právě tak jako v tom vidění měl ten muž na invalidním vozíku na svém klíně otevřenou Bibli.
Bill k tomu invalidovi přistoupil a zeptal se: „Věříte této knize?“
Muž odpověděl silným hlasem: „Ano, věřím, pane.“
„Dobře, protože tato kniha obsahuje slova věčného života. Četl jste již někdy o tom, jak Ježíš uzdravoval nemocné?“
„Mnohokrát.“
„A věříte, že On může toto udělat i dnes?“
„Ano, pane, věřím.“
„Pak se ve jménu Pána Ježíše Krista postavte, protože to je: ‚Tak praví Pán, jste uzdraven.‘“
Muž se naklonil dopředu, chytil se opěradel invalidního vozíku a pokusil se vstát. Jeho ošetřovatelka položila překvapeně ruku na jeho rameno a ohradila se proti tomu.
Protestovala: „Nemůžete vstát. Ublížíte si.“
„Postav se,“ naléhal Bill, „poslechni mě.“
„Kdo jsi?“ Zeptal se muž.
„Na tom nezáleží, ve jménu Páně.“
Muž odsunul z ramene ošetřovatelčinu ruku a postavil se. A pak nejenže chodil po chodníku, ale běhal. V té chvíli se na rohu otáčel taxík, a jel k němu. Bill zamával a brzy nato už rychle ujížděli k letišti.
Druhý den se zastavil ve veřejné knihovně v Jeffersonville, aby si přečetl Denverské noviny. Našel tam článek, který hledal: „Tajemný uzdravovatel na ulici.“ Nikdo v Denveru nevěděl, co se tam vlastně stalo. A Bill neměl žádný důvod, aby jim to vysvětlil.
Po červnové kampani roku 1955 ve Švýcarsku strávil William Branham téměř šest týdnů doma se svou rodinou. Jedinou aktivitu, kterou v té době vyvinul, byla týdenní kampaň v Campbellsville v Kentucky a několik nedělních shromáždění ve svém domovském sboru. Orman Neville, který byl v Branhamově modlitebně asistentem pastora, horlivě ustupoval stranou, aby dal Billovi příležitost oslovit shromáždění. Ačkoliv se Bill pokoušel o rezignaci z postu pastora, když v roce 1946 zahájil na plný úvazek svou evangelizační službu, jeho sbor na to nepřistoupil. Považovali ho stále za svého pastora, i když v Jeffersonville kázal pouze příležitostně. V průběhu let musel Bill na tento stav přistoupit. Vzal to jako výsledek jejich lásky a respektu k němu. V současné době, když jeho důraz směřoval více k vyučování, to znamenalo, že měl kazatelnu, ze které mohl vyučovat hlubokým věcem. Během svých uzdravovacích kampaní, i když nyní vyučoval více nauky, stále se cítil omezen ve věcech, které by chtěl říct, a rovněž, co se týče hloubky určitých myšlenek, jimiž se chtěl zabývat. Doma v Branhamově modlitebně mohl nauku vyučovat skrz na skrz jen tolik, jak mu to dovoloval čas.
V neděli 24. června roku 1955 vyučoval na téma démonologie. Použil mnoho biblických míst k objasnění, jakým způsobem mohou démonické duchy ovlivňovat lidské životy a znázorňoval tyto otázky na příkladech, které čerpal ze svých vlastních zkušeností a bojů s démony ve svých modlitebních shromážděních. Toto kázání nazval „Svůdní duchové“.
Dřív než přistoupil ke svému textu, pořádal krátkou bohoslužbu posvěcení; pomodlil se za několik nemluvňat, odevzdával je Pánu. Nevěřil v křest nemluvňat. Místo toho učil, že duše dětí jsou v bezpečí v Kristu, dokud se nestanou dostatečně dospělé, aby mohly být považovány za zodpovědné vzhledem ke své vlastní volbě. Apoštol Petr řekl: „Pokání čiňte, a dejte se pokřtít jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchu, a přijmete dar Ducha svatého.“1Skutky 2:38 Křest je totiž vědomým, veřejným aktem nově obrácených, kteří vyznávají, že se odvrátili od svých hříchů k následování Ježíše Krista. Jelikož nemluvňata nemůžou činit pokání, nemají být také křtěna. Nicméně Bill povzbuzoval křesťanské rodiny, aby přinášely své děti do sboru a dovolili kazatelům se modlit o Boží požehnání pro tyto mladé životy. Citoval z Marka 10:13−16, kde Ježíš řekl: „Dovolte maličkým přicházet ke mně a nebraňte jim, protože takovým patří království Boží… a bral je do náručí a vkládal na ně ruce a žehnal jim.“ Jedno z dětí, které Bill toho rána zasvětil Pánu, byl jeho vlastní syn Josef.
Ačkoliv William Branham využíval svého letního volna uprostřed rušného evangelizačního programu, jeho čas doma byl vším jiným, jenom ne odpočinkem. Přespolní lidé se v každou hodinu zastavovali u jeho domu s prosbou o modlitbu, protože měl dar vidění. Mnozí lidé jej považovali za proroka a věřili, že kdyby se jen mohli posadit v jeho obývacím pokoji a promluvit si s ním o svých problémech, Bůh dá konkrétně pro ně svému prorokovi „Tak praví Pán“. A v tom měli pravdu, ale ve své horlivosti slyšet poselství od Boha si neuvědomovali, jaké napětí tyto rozhovory působí tomu poslovi.
Mnozí lidé v jeho vlastním shromáždění tuto věc pochopili a snažili se jeho břemenu ulehčit tím, že se mu někteří snažili pomoci, jako svému pastorovi, kdekoliv jen mohli. Jednoho dne v červnu, Banks Wood, který bydlel hned vedle, posekal Billův trávník. Druhý den brzy ráno, přišel Banks se svou manželkou po Billově příjezdové cestě, aby shrabali trávu a rovněž odpadky na Billově dvorku, dříve než bude slunce příliš hřát. Asi v deset hodin vyšel Bill ven, aby svým sousedům poděkoval. Zatímco si povídali přijeli Leo Mercer a Gene Goad. Bill se tak trochu žertem vyjádřil, že Leo a Gene jsou jeho učedníci. Stejně jako Banks Wood a Willard Collins i Leo a Gene se do Jeffersonville přistěhovali, aby mohli být Williamovi Branhamovi a jeho službě blíž. Když Bill cestoval, Leo a Gene jezdili často společně s Banksem, aby jeho bohoslužby nahrávali. Pak je kopírovali a rozesílali tyto nahrávky za minimální poplatky rostoucímu počtu lidí, kteří o ně jevili zájem.
Leo, Gene a paní Woodová stáli na dvorku a povídali si s Billem. Krátce na to Banks odložil hrábě a přidal se k nim. Rozhovor se stočil na místní vraždu, která se stala před několika dny. Nějaká mladá žena udusila své novorozeně v dece, pak ho zabalila a svázala drátem a hodila to mrtvé dítě z mostu do řeky Ohia. Bill využil této tragédie, aby ukázal na pokles mravních hodnot, jak to sledoval během svých cest po Severní Americe. Rok od roku se situace zhoršovala a naneštěstí se tento mravní rozklad vloudil rovněž do církví.
Tento skluz k horšímu byl znatelný zejména mezi ženami. Bill byl ohromen, kolik křesťanských žen se zřeklo svého ženského dědictví přijetím mužských rysů jako stříhání vlasů, nošení kalhot, a dokonce kázání evangelia z kazatelny — což všechno bylo v rozporu s Božím slovem.2Korintským 11:1−15; 5. Mojžíšova 22:5; 1. Timoteovi 2:2−15 Každým rokem se křesťanské ženy nakláněly víc a víc špatným směrem. Braly si vzor ze špinavých způsobů světa; snažily se vypadat svůdně tím, že si líčily tváře, dělaly make-up a nosily neslušné a těsné šaty, krátké šaty nebo kalhoty, a dokonce plavky, které v podstatě nebyly ničím jiným než přibarveným spodním prádlem. Tento přesun hodnot ovlivňoval rovněž děti. Matky, místo toho, aby učily své děti zbožnosti a slušnosti, je učily bezbožnosti a neslušnosti svým příkladem. Nejhorší ze všeho bylo, že spousta křesťanů si neuvědomovala, jak tyto věci urážejí Ducha svatého.
Až doposud ve svých kázáních o těchto věcech moc nemluvil, cítil, že je to povinnost pastorů, aby napravovali své sbory, ale příliš mnoho pastorů proti světskosti a tělesnosti nekázalo. Bill pociťoval, že někdo to musí dělat. Když proti tomu pastoři nebudou kázat, pak to bude dělat on. Lidé se potřebovali dozvědět, jaký je rozdíl mezi tím, co je dobré a co zlé. Jestli křesťané chtějí být nevěstou Ježíše Krista, mravní úroveň církve musí být udržena na patřičné výši.
Když takto hovořili, Bill si všimnul vačice, která odbočila do jeho brány a po štěrkové, příjezdové cestě se kolébavým krokem blížila k jeho domu. Bylo to zvláštní. V jižní Indianě se vačice běžně vyskytují, ale vycházejí na lov výhradně v noci a nikdy se neukážou během dne, jedině, kdyby byly nějak vyrušeny. Za denního světla jsou prakticky slepé. A proč tato přichází sem? Vačice se obvykle lidem vyhýbá. Snad nemá vzteklinu? S napětím ji pozoroval. Z dálky mu připadala normální. Vačice je trošku větší než kocour, má hrubou, prošedivělou srst, jež pokrývá její tělo; jemnou bílou srst na svém pysku, který je podlouhlý, zakončený čumákem; má krátké, neochlupené uši a kryse podobný neochlupený ocas.
Když se přiblížila, Bill zpozoroval, že kulhá a vleče za sebou přední nohu. Bill k ní přistoupil, aby se podíval zblízka. Zvíře se nezastavilo, ale se pomalu belhalo, že je Bill mohl snadno pozorovat. Hnisající rána, kterou na tuto vzdálenost neviděl, znetvořila její bok. Možná ji srazilo auto nebo ji pokousal pes. Ať už se stalo cokoliv, její končetina byla zmrzačená a následkem této rány, která sahala až po samotné ucho, krvácela. Noha byla zřejmě zlomena. V růžově zbarveném mase, kolem otevřené rány, bzučely zelené mouchy a lezly larvy.
Bill vzal do ruky hrábě a převrátil vačici na bok, aby mohl zjistit rozsah zranění. Obvykle vačice v této situaci přilne k zemi a dělá, že je mrtvá. Ale tato jenom zavrčela a zakousla se do násady hrábí. A právě v této chvíli Bill zpozoroval, že je matkou a snaží se bránit svá mláďata. Vačice, stejně jako klokan, nosí svá mláďata ve vaku na svém břiše. Matka byla tak slabá, že její svaly nemohly břišní vak stáhnout. A tak Bill napočítal osm mrňavých mláďat krouticích se uvnitř vaku.
„Gene, Leo, pojďte sem, dám vám lekci. Vidíte tuto vačicí matku? Je to němé zvíře, ale podle mého názoru, je opravdovou dámou. Má v sobě víc mateřství než většina dnešních žen, obzvlášť pak takových jako ta, která hodila své nemluvně onoho dne do řeky. Ženy považují své děti za břemeno, a tak ona ho zabila, aby mohla běhat po hospodách a užívat si. Pomyslete teď na tuto matku vačici. Zbývá jí pouze několik hodin života, a přesto využije ten zbytek své síly k tomu, aby bránila a ochraňovala své děti.“
Jakmile Bill odsunul od vačice násadu hrábí, matka se znovu postavila a belhala se až na konec cesty k Billovu domu. Hned vedle schodů na verandu se zhroutila.
Paní Woodová řekla: „Bratře Branhame, měl bys ji zabít, vysvobodit ji z takového utrpení. Měl bys také zabít ta mláďata. Jsou mrňavá. Nebudeš je schopen odchovat.“
„Copak?“ Bill potřásl nesouhlasně hlavou. „Sestro Woodová, já to nemohu udělat.“
„A proč?“ Zeptala se. „Vždyť jsi přece lovec. Zastřelil jsi spoustu zvěře.“
„Ano, já jsem lovec, ale střílím jen to, co mohu sníst nebo nějakým jiným způsobem upotřebit. Někdy jsem musel zabít zvířata, která zabíjela jiná zvířata. Ale nikdy nezabíjím jen kvůli tomu, abych zabíjel.“
„Ale to není nějaké nesmyslné zabíjení. Ta vačice stejně pojde. A pak všechna tato mláďata pojdou hladem. Utratit je, to je rovněž humánní věc.“
„Vím, že máš pravdu, sestro Woodová, ale z nějakého důvodu se nemohu do této věci nechat zaplést.“
„Ať je tedy vezme Banks a utratí je.“
„Ne,“ řekl Bill, „nechme ji prozatím tady, kde je.“
Celý den matka vačice ležela u verandy a vyhřívala se na červnovém slunci. Všichni, kteří přicházeli kvůli rozhovoru a modlitbě, se jí všimli a ptali se na ni. Několikrát během dne do ní Bill strčil klackem, aby se přesvědčil, jestli ještě žije. Pokaždé zavrčela, ale nesnažila se postavit ani se pohnout. Ani když před ní Bill postavil nějaké jídlo nebo vodu. Jednou vzal trochu vody a polil její ránu, aby odehnal mouchy. Ale ony stejně houfně přiletěly zpět.
Toho večera Banks Wood zaklepal na jeho dveře a řekl: „Bratře Branhame, ty jsi měl dnes už tolik služebních povinností, dovol, abych tě vzal s sebou na projížďku, aby ses mohl trochu rozptýlit.“ Bill to s radostí přijal.
Strávili několik hodin na projížďce po venkově, obdivovali lesy a kukuřičná pole, farmy a stodoly a celou dobu si povídali o Boží dobrotě. Když se Bill vrátil domů, bylo jedenáct hodin. Strčil ještě do vačice, aby se přesvědčil, jestli ještě žije. Ona jen bolestivě zasténala a zachvěla se.
Toto zasténání jej pronásledovalo celou noc. Celé hodiny chodil po pokoji a přemýšlel o ní. Později se toto zasténání promítlo i do jeho snu. Brzo z rána vyšel na verandu a postrčil vačici botou. Tentokrát škubla jen zadní nohou, ale jinak zůstala nehybně ležet. Neotevřela ani oči. Bill věděl, že to už dlouho nepotrvá a pojde. Vrátil se do domu a posadil se ve své pracovně. Protíral si oči a přemýšlel: „Tak jak tak, musím s ní dnes něco udělat. Ale co s ní udělám?“
Odněkud zaslechl hlas, který říkal: „Včera jsi ji nazval dámou, a dokonce jsi ji v kázání dal za příklad, pochválil jsi ji, že je vzornou matkou.“
„Ano, to je pravda,“ odpověděl Bill. „Ale co s tím?“
„Ona si lehla u tvého prahu jako dáma a trpělivě čekala v řadě na modlitbu.“
„No, neuvědomil jsem si to. Já…“ Bill se strnule posadil. Jeho oči se rozhlížely po pokoji a pozastavoval se: „Co se děje, s kým jsem to mluvil? Komu jsem odpovídal?“
Zřetelně slyšel hlas, který říkal: „Poslal jsem ji do tvého domu, aby ses pomodlil. A ona ležela vedle tvého domu téměř čtyřiadvacet hodin a ty ses za ni ještě ani nepomodlil.“
Bill sklonil hlavu a modlil se: „Drahý Bože, to jsi ji Ty poslal ke mně? Odpusť tvému nerozumnému služebníkovi jeho nedostatečné pochopení.“ Teď to viděl jasně. Vačice mohla přijít jen z toho kousku lesa nacházejícího se asi padesát metrů nahoru směrem k silnici. Aby mohla dosáhnout jeho domu, musela se nejdřív belhat kolem čtyř jiných domů a každý z nich byl blíž cesty než ten jeho a žádný z nich neměl oplocení. Jeho dvorek byl jediný v této zástavbě, jenž byl oplocen, a přesto se belhala až k této příjezdové cestě a odmítla se zastavit, dokud nedosáhla jeho dveří. Bůh ji musel vést.
Dlouhými kroky vyběhl ven, zastavil se vedle matky vačice, zvedl ruce a modlil se: „Nebeský Otče, vím, že jsi vedl své děti, abych se za ně modlil, když byly nemocné. Vím, že se rovněž staráš o vrabce.3Matouš 10:29−31; Lukáš 12:6, 7 Jestliže Duch svatý přivedl toto němé zvíře sem, abych se za ně pomodlil, odpusť mi, že jsem byl tak hloupý, abych to poznal. Prosím Tě, nebeský Otče, v Ježíšově jménu, uzdrav tuto statečnou matku.“
Jakmile se zmínil o Ježíši, tato matka vačice zvedla hlavu a pohleděla rovnou do Billových očí. O minutu později začala shromažďovat svá nemluvňátka a nacpala je zpět do svého vaku. Pak se postavila a udělala několik nejistých krůčků. Po každém kroku, jako kdyby byla silnější a pak rychle kráčela po příjezdové cestě, aniž by na ni byla patrná nejmenší známka kulhání. Když došla k bráně, zastavila se vedle jednoho z těch pilířů ve tvaru pyramidy a ohlédla se zpět na Billa, jako kdyby chtěla říci: „Děkuji vám, laskavý pane.“ Pak odbočila doleva a běžela ulicí, směřovala do bezpečí v lesích.
Bill později tento příběh vyprávěl a řekl: „Jestliže se Bůh tolik stará o negramotnou vačici, pomyslete, o kolik víc se stará o své syny a dcery, kteří jsou v nouzi. Satanská moc je omezená. Boží moc je neomezená.“