Sydney Jackson si stáhl svůj safari klobouk a utřel si čelo. Dnes bylo cítit, že je větší horko než včera. Bylo září roku 1951, začátek léta v Jižní Africe; Jackson opravoval zavlažovací potrubí vedoucí do jeho citrusového sadu. Odložil na bok lopatu a posadil se, přičemž se zády opřel o kmen stromu. Z tohoto místa na svahu pahorku měl výhled na Highveld — travinatou krajinu, řídce porostlou stromy, rozprostírající se na západ do Botswany a na sever do Rhodesie. Východním směrem mezi jeho farmou a Indickým oceánem se tyčila Dračí hora v Transvalském pohoří, které je nejrozlehlejším pohořím v Jižní Africe. I když Sydney Jackson bydlel v této krajině celý svůj život, nikdy mu tato divoká pouštní krása této země nezevšedněla.
Nechtě si pohladil pás z leopardí kůže na svém klobouku a vzpomněl si na tuto loveckou výpravu, kdy se mu podařilo ulovit tuto zvláštní kočkovitou šelmu. Tato výprava byla větší, než jeho jiné lovecké výpravy, jelikož měl v záměru ulovit krále zvířat. Kvůli tomu zaměstnal celou vesnici domorodců, kteří tloukli holemi do křoví a vyhnali tak lvy ze svých doupat ve vysoké trávě.
Jeho myšlenky se následkem toho přirozeně obrátily k černým domorodcům, mezi nimiž měl spoustu přátel. Po celá léta cestoval po Transvalském regionu a částečně tím vykonával i misijní práci. K dnešnímu dni ovládal několik místních nářečí a navíc Angličtinu, Holandštinu a Afrikánštinu. Miloval tuto křovinatou krajinu a vyvinul se v něm hluboký respekt k africkým domorodcům, kteří tuto krajinu obývali.
Sydney Jackson zavřel oči a modlil se za své vlastní misijní dílo mezi domorodci. Brzy se jeho modlitba rozšířila a zahrnula všechny misionáře působící v Jižní Africe. Zatímco se nořil hlouběji v Duchu Páně, najednou uslyšel svůj vlastní hlas, který vyslovoval: „William Marrion Branham.“ To jej docela překvapilo. Ačkoliv o Williamu Branhamovi četl, na amerického evangelistu ani nepomyslel. A kdo to vlastně byl Marrion Branham? Pozastavoval se nad tím, jestli Marrion nebylo jméno manželky Williama Branhama; pokud ano, co měl společného William s Marrion Branhamovou a s konáním misijního díla v Africe? Jackson si uvědomoval, že Bůh se mu snaží tímto něco říct, ale v dané chvíli nevěděl, co by to mohlo znamenat.
Následující noc měl sen a zdálo se mu, že viděl Williama Branhama, jak sedí na stadionu na sedadle a kouří cigaretu. Byl tím zneklidněn. William Branham se těšil celosvětovou pověstí Božího muže. Jak se mu mohlo zdát, že takový zbožný muž dělal něco tak nezdravého a nesvatého jako je kouření? Co se mu Bůh tímto snažil říct?
Několik týdnů po tomto snu překvapila Sydneye Jacksona zpráva, kterou si přečetl v novinách, totiž, že William Branham v říjnu navštíví Jižní Afriku. Národní výbor sestávající se z vedoucích představitelů tří největších křesťanských denominací v Jižní Africe, totiž: Holandské reformované církve, Anglikánské církve a Misie apoštolské víry — sponzorovaly dvouměsíční turné, které zavede Williama Branhama do jedenácti Afrických měst. Turné má začít v Johannesburgu 3. října 1951. Sydney Jackson si ještě neuvědomoval, co se mu tím Bůh snažil říct, ale jednu věc měl jistou, že musí být v Johannesburgu, při příjezdu tohoto proslulého amerického evangelisty.
Skupina Williama Branhama spolu s národním výborem, který byl zodpovědný za uspořádání Africké kampaně
Nepříjemnosti začaly Williamovi Branhamovi již před odletem z New Yorku. Když se dostavil na Mezinárodní letiště, dozvěděl se, že ani on ani Billy Paul nemohou nastoupit na palubu letadla podle jejich plánovaného letu, protože jejich víza nebyla kompletní. Oběma scházelo potvrzení, že se podrobili očkování proti žluté zimnici. A tak zbývající členové jejich skupiny — jeho dva manažeři, Ern Baxter a Fred Bosworth a také Julius Stadsklev, který byl armádním knězem ve výslužbě — nastoupili do letadla a odletěli do Jižní Afriky před nimi. Bill a jeho syn se podrobili očkování v nějaké klinice poblíž letiště, ale museli zůstat v New Yorku ještě další tři dny, než mohli odletět.
Byl to bouřlivý a neklidný turbulentní let nad severním Atlantikem. Billovo letadlo začalo kroužit nad Johannesburgem v 6:30 večer 6. října 1951, ale hustá mlha a selhávající přístroje, zdržely jejich přistání až do deváté hodiny. V letištní bráně vedoucí k východu očekával na Billův přílet Ern Baxter. Vedle Baxtera stál kazatel A. J. Schoeman, který byl nejvyšším představitelem Národního výboru, který schválil Billovu cestu do Jižní Afriky. Jejich příjezd byl předem schválen vládou, a tak byl Bill vybídnut k samému náčelníkovi celní správy. Smůla byla v tom, že jeho vízum ještě stále nebylo platné, protože očkování proti žluté zimnici vyžadovalo dvanáctidenní karanténu předtím, než do této země mohl vstoupit. Kazatel Schoeman jej před těmito úřady obhajoval a žádal je, aby vzhledem k němu udělali výjimku; zdůvodňoval to tím, že tisíce lidí je již nyní v očekávání, aby tohoto muže slyšeli kázat. Nakonec Jihoafrické sdružení lékařů vyjádřilo souhlas a dovolilo Billovi vstoupit do města, ale nedovolilo mu cestovat nikde jinde po Jižní Africe po dobu následujících deseti dnů.
Jen co odjeli z letiště, Ern Baxter Billovi sdělil, co se dělo v době uplynulých tří dnů. Když Baxter přistál v Jižní Africe, zastihl stovky lidí, kteří čekali na letišti, aby přivítali Billa. Samozřejmě, že byli zklamáni, když se dozvěděli, že byl Bill pozdržen v New Yorku. Nemohli tedy nic dělat, než odejít bez něj a tak bratr Baxter s bratrem Bosworthem pořádali shromáždění v jedné z největších budov v tomto městě. Tato budova mohla však pojmout jen zlomek lidí, kteří stále přicházeli a tak následujícího dne přestěhovali kampaň do modlitebny Maranatha park vzdálené asi 30 kilometrů od hranic města. Ern Baxter řekl: „Počet shromážděných se pohyboval každého večera průměrně kolem 10 000 lidí. Bratr Bosworth a já jsme se střídali v kázání, a položili jsme základ víry v zaslíbení Boha, který uzdravuje. Lidé jsou ve velikém očekávání a myslím si, že jejich víra je už zralá. Dnes na to místo přijedeme už téměř ke konci shromáždění, ale mohl bys alespoň tyto lidi oslovit a říci jim několik slov, aby se připravili na zítřejší den.“
„To zní pěkně,“ odpověděl Bill unaveným hlasem. Prohlížel si budovy krásně osvícených ulic.“ Nemyslel jsem si, že Durban je takové moderní město. Představoval jsem si, že bude mnohem primitivnější.“
„Ó, bratře Branhame, ty se pleteš, řekl kazatel Schoeman. Tohle není Durban, to je Johannesburg.“
„Copak nejsme v Jižní Rhodesii?“ zeptal se Bill.
„Ne, to je Jižní Afrika,“ odpověděl pan Schoeman.
„A ve kterém místě Jižní Afriky se nachází Jižní Rhodesie?“
„Bratře Branhame, v Jihoafrické republice není žádná Rhodesie.“
„Pak v tom mám zmatek. Řekl jsem manželce, aby mi napsala do Durbanu v Jižní Rhodesii v Jihoafrické republice.“
Kazatel Schoeman se tiše usmál. „Bratře Branhame, to by bylo jako kdyby někdo napsal dopis do New Yorku v Kanadě. Samozřejmě že v Kanadě není žádné město New York. Rhodesie to je jiný stát než Jihoafrická republika.“
„A kde je tedy Durban?“
„On je na východním pobřeží, asi 450 kilometrů jihovýchodně odsud.“
„Kolik je to mil?“
„Asi 300 mil.“
„Dobrá, pak Durban je tím místem, kde si Pán přeje, abych byl. Kdy tam odjedeme?“
Schoeman se s opovržením podíval: „Ó, i tam se dostaneme,“ vyhýbavě dodal. „O to se nestarej.“ A pak změnil předmět rozhovoru.
Modlitebna Maranatha park, to nebyla v pravém slova smyslu posluchárna; ve skutečnosti se jednalo o obrovskou ocelovou konstrukci bez bočních stěn se střechou z pozinkovaného plechu, která kdysi byla v Johannesburgu železničním nádražím. Misie Apoštolské víry, která je největší Letniční denominací v Jižní Africe, koupila tento objekt, jako pozemek k pořádání konferencí. Nyní tato modlitebna poskytovala střechu části zástupu, který čítal kolem 15 000 lidí.
Národnost tohoto zástupu Billa zmátla, protože všichni vypadali jako Evropané. „Copak to jsou všechno Afričané?“ Zeptal se Bill. „Myslel jsem si, že Afričané jsou tmaví.“
„Ano, to jsou Afričané,“ odpověděl Schoeman, „stejně tak jako já jsem Afričan. Holanďané, Francouzi a Angličané kolonizovali Jižní Afriku. Jižní Afrika má dohromady asi 3 000 000 lidí evropského původu a asi 10 000 000 dalších lidí ne-evropského původu, tedy nejen domorodců. Je zde zastoupena také veliká populace emigrantů z Indie. V naší zemi platí segregace, a tak ve většině tvých shromáždění nebudou tyto dvě skupiny spolu pohromadě. Ale máme v plánu také některá shromáždění pro domorodce, a tak budeš mít příležitost kázat i jim.“
Zástup lidí se vzrušeně pohnul, když uslyšeli zprávu, že americký evangelista konečně přijel. Bill vystoupil na pódium a podíval se na tento mohutný dav. „Dobrý večer přátelé,“ řekl do mikrofonu. Kazatel Schoeman překládal každou větu do afrikánského jazyka, který byl oficiálním jazykem Jihoafrické republiky.
Bill mluvil asi pouhých pět minut, když najednou uviděl modrý autobus, který se přivalil odněkud ze stínu nějakého haraburdí a vznášel se ve vzduchu nad obecenstvem. Autobus projížděl kolem pódia tak blízko, že mohl uvidět nad předním oknem nadpis „DURBAN“, jako cílové místo. Pak mu autobus zmizel z očí. Ještě chvíli mluvil a řekl publiku o své cestě. „A tak vidíte, přátelé, že dnes večer jsem opravdu unavený, po takovém letu.“ Za několik minut znovu zpozoroval ten modrý autobus, jak přijíždí někam ze vzduchu, tentokrát zezadu budovy. Když se přiblížil asi doprostřed posluchárny, zastavil. Do tohoto autobusu nastupoval mladík o berlích. Bill mohl vidět, jak jedna mladíkova noha byla asi o patnáct centimetrů kratší než ta druhá. Autobus pokračoval v jízdě, jeho kola se však vznášela několik metrů nad publikem. Znovu se zastavil někde poblíž pódia, z něhož Bill promlouval. Dveře se otevřely a ten mladík vystoupil. Tentokrát se bez berlí procházel nad lidmi, dokud nedošel asi do poloviny modlitebny odzadu a pak zmizel v záblesku světla. Bezprostředně pod tímto světlem se tento mladík nacházel ve skutečnosti.
Bill poukázal na tohoto mladého muže a řekl: „Ty, který sedíš tam vzadu… ten chlapec v bílé košili a černými šli. Nepřijel jsi náhodou z Durbanu?“
Bill si nebyl jist, jestli ten chlapec bude umět anglicky; ale on uměl, protože hlasitě odpověděl: „Ano, já jsem přijel z Durbanu.“
„Ty jsi zmrzačený, je to tak? Máš jednu nohu kratší a musíš chodit o berlích.
„Ano, je to přesně tak,“ zakřičel chlapec.
„Ale to už tak nadále nebude,“ řekl Bill. „Byl jsi uzdraven. Ježíš Kristus tě uzdravil.“
V publiku zavládlo vzrušení a překvapení, ale to se vlastně ještě nic nestalo. Ten chlapec měl nohy spoutané tak silně, že je nebyl schopen vyzkoušet. Několik mužů ho přinášelo, razili si cestu zástupem kupředu a postavili ho na vyvýšené místo na pódiu, odkud ho všichni mohli dobře vidět. Když tito muži odešli, chlapec se začal najednou velice potit. Opatrně udělal krok, chtěl vyzkoušet svoji skrčenou nohu. Noha vydržela. Udělal další krok, tentokrát s větší jistotou a netrvalo dlouho a poskakoval po pódiu bez cizí pomoci.
Zatímco publikum oslavovalo Pána, Julius Stadsklev si vyslechl příběh tohoto chlapce. Jmenoval se Ernst Blom. Byl nejmladší z deseti dětí, narodil se jako mrzák, byl v opatrování odborníků od svých čtyř let. Dva roky nosil na noze speciální železnou sponu, ale jeho stav se nijak viditelně nezlepšoval. Později specialista doporučoval, aby byla provedena operace; ale jelikož se nemohl zaručit, že operace bude úspěšná, rodina s tím nesouhlasila. Když Ernst uslyšel, že William Branham přijede do Jižní Afriky, nemohl se už dočkat, až evangelista přijede do Durbanu. Přesvědčil svoji rodinu, aby ho doprovodili do Johannesburgu. Ernst řekl, že když k němu William Branham promluvil, stalo se s ním něco nepochopitelného; jako kdyby jeho tělem protékala studená voda, okamžitě věděl, že byl uzdraven.
Mezitím Bill povzbuzoval publikum k víře. „Vidíte, co může udělat víra v Ježíše Krista? No, já nejsem zaměřen proti lékařům. Já jsem na jejich straně. Ať je Bůh požehná. Lékaři jsou zde proto, aby vám pomáhali. Ale lékařům nepatří uzdravující moc; oni si mohou nárokovat pouze to, že napomáhají přírodě. Uzdravitelem je Bůh. Jestliže si zlomíš ruku, lékař to může napravit, ale kdo je Ten, který způsobí, že kost znovu sroste? Jestliže si pořežeš ruku, lékař to může sešít, ale pouze Bůh může způsobit, že naroste nová kůže a zacelí se to. A když už lékaři udělali všechno, co mohli, pak je na čase, abychom s vírou vyhlíželi k Pánu Ježíši Kristu.“
Když takto mluvil, uviděl velké zelené auto, které se řítilo nad hlavami shromážděných lidí v povětří. Jelo příliš rychle na to, aby zvládlo zatáčku, řidič ztratil kontrolu nad vozidlem, převrátil se a zadní částí narazil do stromu. Přijela sanitka se záchranným týmem a vytáhla z toho vraku blonďatou dívku. Bill uslyšel, jak jeden z členů záchranného týmu řekl, že dívka má v několika místech zlomenou páteř.
Když vidění pominulo, Bill si pozorně prohlížel zástup, jestli tuto dívku neuvidí. Ale nemohl ji najít. Pak se někde před ním zableskl ohnivý sloup a zůstal stát ve vzdálenosti několika metrů před ním. Bill poodešel k okraji pódia a podíval se dolů. A tam tato dívka ležela, nosítka byla tak blízko pódia, že kdyby nepostoupil více dopředu, nemohl ji uvidět. Připadalo mu, že jí je asi čtrnáct let. Bill na ni ukázal prstem a řekl: „Mladá slečno, neměla jsi před nedávnem nehodu?“
„Ano,“ odpověděla s pláčem a se vzrušením, které se ukázalo na její tváři.“
„Ty jsi jela v zeleném autě, které se převrátilo a narazilo zezadu do stromu a ty sis zlomila na několika místech páteř.“ Pak Billovo vidění pokračovalo, uviděl ji, jak se prochází nad obecenstvem se zvednutýma rukama, jak poskakuje a oslavuje Boha. Bez stínu pochybností řekl: „Ve jménu Ježíše Krista vstaň, protože tak praví Pán: ‚Jsi uzdravena‘.“
Matka dívky, která seděla vedle své dcery, vyskočila a protestovala. „Ne! To nesmí udělat! Ona se ještě od doby této nehody nepohnula! Jestli se pohne, lékaři řekli, že ji to v momentě zabije!“ Ale navzdory protestům své matky dcera vstala ze svého lože a vykročila po podlaze s výkřikem radosti. Když ji matka uslyšela vykřiknout, otočila hlavu, a když uviděla svoji dceru, jak stojí vedle ní, upadla do mdlob a skácela se rovnou na lůžko, které právě opustila její dcera.
Publikum spontánně propuklo v jásot a velebení Boha. Bill pocítil, že nastala vhodná chvíle, aby zakončil bohoslužbu společnou modlitbou za nemocné a poprosil všechny přítomné, aby položili ruce jeden na druhého a modlili se každý za svého souseda. Zatímco se publikum modlilo v horlivé emoci, Bill spatřil vidění nějaké ženy, která byla uzdravena z artritidy. Když to vidění pominulo, uviděl ji v publiku a ukázal na ni prstem. Ona zamávala na znamení, že to je pravda. Bill najednou pocítil mdlobu a málem že se vyčerpáním nezhroutil. Jen nejasně si byl vědom toho, že ho nějaké mocné paže přidržely a pomohly mu dostat se z modlitebny Maranatha parku, a posadily ho do auta.
Po shromáždění vzal kazatel Schoeman Erna Baxtera a Billa s sebou domů, aby se mohli dobře vyspat. Cestou Schoeman mluvil o tom, jaká to byla nádherná věc sledovat tyto zázraky a s jakým vzrušením očekává následující shromáždění. Ale Bill se nedal oklamat. Mohl pozorovat pochybovačnost tohoto muže tak zřetelně, jako kdyby sledoval sloní stezku uprostřed vysoké trávy savany. Tato pochybovačnost jej ani nepřekvapila, ani neodrazovala. Často se setkával s takovýmto postojem mezi vzdělanými křesťany, kteří se pozastavovali nad tím, jestli jeho dar rozpoznání nemůže být nějakým povedeným trikem — snad mentální telepatií nebo možná i hromadnou psychologií, kterou používá společně se silou sugesce, a tak manipuluje s publikem. Obvykle si se skeptiky nedělal starosti. Ale tentokrát se jednalo o muže, který byl představitelem výboru a byl zodpovědný za Billova shromáždění v Jižní Africe. Pokud kazatel Schoeman zůstane dále ve svém skepticismu, může to způsobit problémy.
Ačkoliv hlavními sponzory Africké kampaně Williama Branhama byly čtyři letniční denominace — Misie apoštolské víry, Sbory Boží, Letniční církev svatostí a Církev Boží plného evangelia — mnohé jiné denominace rovněž v různém stupni spolupracovaly. Jedinou výjimkou byla Holandská reformovaná církev, která nevěřila v Božské uzdravení. Jistý starší z Holandské reformované církve se odvážil kritizovat spolučleny své církve, kteří seděli v Johannesburgu v publiku hned první večer, zatímco on pozoroval amerického evangelistu kritickým okem. Když však uviděl, jak dar rozpoznání zjevuje problémy naprosto cizích lidí, byl zcela přesvědčen, že to může být jedině působení Boží. Na své cestě domů se zastavil u jednoho přítele, který byl kazatelem této církve, aby se podělil se svým objevem.
Tento kazatel mu však vyhuboval a řekl mu, že je tak naivní — „Branham je přece inspirován ďáblem. Není nikým jiným, než naleštěným věštcem. Drž se od toho zdaleka.“
Tento starší opustil dům svého přítele pln úzkosti. Neodešel ještě daleko od kazatelových dveří, poklekl pod blízkou hrušní a začal se modlit: „Bože, já věřím, že to, čeho jsem byl svědkem dnes večer, je skutečné a já věřím, že bratr Branham nám říká pravdu, protože nikdo kromě Tebe nemůže dělat takové zázraky. Já jsem tomu uvěřil, ale můj přítel ne. Jak důležité to je, aby to mohl uvidět i on.“
Najednou pocítil ruku, která ho náhle uchopila zezadu za rameno; ten dotek byl žhavý jako rozpálená žehlička. Vyskočil na nohy, otočil se, aby uviděl, kdo se ho dotknul. Nikdo tam ale nebyl. Alespoň ne ten, koho by předpokládal, že by to mohl být. Ve vzduchu se vznášel svislý pruh světla dlouhý asi půl metru. Díval se na to světlo, jak se rozšiřuje, pak se rozdělilo ve dví, zevnitř těch dvou polovin vystoupil veliký muž v bílém rouše, měl tmavou pleť a vlasy mu sahaly až po ramena. Tomu staršímu se zatajil dech, dokud ten muž nepromluvil.
„Jdi,“ řekl muž v bílém, „řekni svému příteli, že by neměl tohoto muže odsuzovat, protože toto je hodina navštívení.“ Pak ta postava v rouchu zmizela.
Běžel rychle k domu svého přítele, když se přiblížil ke dveřím, propukl v hlasitý křik: „Právě jsem spatřil anděla! Potkal jsem se s ním tam na dvoře a řekl mi, že to je hodina našeho navštívení. Položil mi svoji ruku na záda, až mě to spálilo.“
Samozřejmě, že ten kazatel trval ve své pochybovačnosti. Ale když se podíval na přítelova záda, byl zděšen tím, co uviděl. V jeho bílé košili byla vypálena lidská dlaň! To jej přesvědčilo.
Druhý den ráno se tři Američané setkali se svým hostitelem v jeho jídelně. „Dobré ráno bratře Schoemane,“ řekl Bill vesele a pak se posadil ke stolu. „Máme opravdu hezké počasí.“
Pan Schoeman byl vysoký štíhlý muž s plešatým čelem a prošedivělým knírkem, na očích měl brýle se silnou plastovou obrubou. Položil si ubrousek na klín a řekl: „Ano, máme skvělé počasí. Uvědom si, že to je začátek našeho léta. Naše roční období jsou opačná než u vás.“
Bill vycítil znovu tento závoj pochybnosti, který nadále znepokojoval Schoemanovy myšlenky a ztišil se v modlitbě: „Pane, jestli mi pomůžeš z něj tuto věc setřást a trošku jej přesvědčit, to by mi pak zcela určitě pomohlo, protože on je předsedou výboru, který mě tu sponzoruje.“
Pak snídaně pokračovala s krátkým rozhovorem, až najednou na sobě Bill pocítil pomazání Ducha svatého. Brzy se dostavilo vidění. Jako kdyby pozoroval miniaturní hru, uviděl pana Schoemana s mladou dívkou v ordinaci, jak naslouchají slovům lékaře. Na stěně za nimi visel kalendář s datem duben 1951.
„Bratře Schoemane, tvoje mladší dcera se jmenuje Andrea, je to tak, že?“
Pan Schoeman s překvapením odložil vidličku. Vidlička cinkla o talíř a spadla na zem. „Ano, bratře Branhame, odkud to víš?“
„Asi před půl rokem jsi o ni málem přišel, je to tak, že? Měla něco špatného v krku. Operovali ji kvůli krčním mandlím, ale operace se nezdařila. Měla od té doby potíže s polykáním, je to tak, že?“
„Bratře Branhame, to je naprostá pravda. A neukázal ti Pán, také něco o její budoucnosti?“
„Ano. Nemusíš si o ni dělat starosti. Ona se uzdraví.“
Uslyšel, jak židle, na níž seděl Schoeman vrže následkem přesouvání po podlaze, dokud nedosáhl pod stůl, aby zvedl svoji vidličku. Pak řekl: „Bratře Branhame, musím se ti k něčemu přiznat. Až do této chvíle jsem ti tak trochu nedůvěřoval. Ale teď už vím, že to, co jsem slyšel, je pravda.“
Když byly doručeny ranní noviny, Schoeman si s překvapením přečetl příběh o jistém starším z Holandské reformované církve, který o sobě tvrdil, že se minulý večer dotknul jeho zad anděl Páně. V novinách byl dokonce snímek bílé košile s otiskem vypálené dlaně zezadu na ramenu. „Bratře Branhame, tohle si musíš přečíst!“
„Já o tom vím, bratře Schoemane. Pán mi ukázal celý ten příběh ve vidění. Jestli mi budete schopni doručit tuto košili, pak se přesvědčíte, že otisk té dlaně se bude shodovat přesně s mojí levou rukou.“
Kazatel Schoeman se spojil s novinářem a krátce poté nějaký zpravodaj přinesl tu košili do jeho domu. Vypálený obrys lidské dlaně byl na zádech košile jasně patrný. Bill do toho otisku položil svoji levou ruku, roztáhl prsty přesně do toho obrysu. Bylo to přesně tak, jak řekl, jeho ruka přesně odpovídala tomuto otisku.